Pohraniční stráž – represivní složka komunistického státu, stručná chronologie

Komunistický režim krátce po uchopení moci v únoru 1948 přijal řadu opatření a uzavřel úseky státní hranice s Německem a Rakouskem, u kterého se vžil název železná opona[1]. Dne 23. února 1948 zrušilo Ministerstvo vnitra ČSR platnost všech dosud vydaných cestovních pasů. Hlavním důvodem bylo zabránění útěků vlastních občanů do emigrace.

Destrukci demokratické formy vlády s pluralitním systémem politických stran po únorovém převratu v roce 1948 provázela demontáž právního státu. Na mezinárodní scéně se ČSR jako jedna ze zakládajících členů OSN 10. prosince 1948 zdržela při hlasování o Všeobecné deklaraci lidských práv[2], přesto byl tento důležitý dokument o lidských právech přijat a stal se počátkem pomalé eroze komunistických systémů ve Východní Evropě. 

V samotném Československu byla přijímána legislativa a opatření, která dramaticky měnila situaci život obyvatel.

Od roku 1951 zahájil komunistický režim dle vzoru sovětských pohraničních vojsk NKVD/KGB budování vojenského systému střežení hranic a byla vybudována Pohraniční stráž  Ministerstva národní bezpečnosti. Podle sovětského vzoru byla rovněž budována pohraniční stráž i v dalších zemích socialistického tábora (NDR, Maďarsko, Bulharsko, atp.) Současně byly zahájeny práce na uzavření hranice ženijně-technickým zabezpečením. Do dvou let byly vybudovány třístěnné drátěné zátarasy. Střední zátaras byl pod vysokým napětím a okolní terén byl zaminovaný. Hranici střežily dobře vyzbrojené a vycvičené jednotky Pohraniční stráže složené z politicky spolehlivých a proškolených jedinců, odhodlaných jakýmkoli způsobem zabránit uprchlíkům dostat se do svobodné části Evropy. Kromě vojáků z povolání v klíčových velitelských a důstojnických funkcích vykonávali rutinní hlídkovou činnost na hranici s Německem a Rakouskem pečlivě vybraní vojáci základní služby. Hranici se „Západem“ po dobudovaní zátarasů v r. 1954, hlídalo 21 261 příslušníků PS, z toho vojáků z povolání (důstojníci a poddůstojníci) a vojáků zákl. služby (74,41 %). 

Foto: ABS

Oficiální propaganda jako důvod opatření na západní hranici uváděla zabránění pronikání agentů západních zpravodajských služeb s podvratnými úmysly do Československa s cílem rozvrátit tzv. lidovědemokratický režim. Propaganda používala pro označení uprchlíků termín „narušitelé státních hranic“, nikdy však termín uprchlíci.

Skutečnost, že v prvních letech po únoru 1948 hranici prekračovaly i osoby, které byly ve spojení se zpravodajskými službami demokratických států a vyvíjely odbojovou činnost, je zřejmá a je předmětem historického bádání. V žádném případě ovšem bez hodnověrných důkazů a komparace archivních dokumentů nelze ztotožňovat kteréhokoli z usmrcených na hranici s odbojem jenom na základě nekritického přebírání informací z dobových dokumentů. Bezpečnostní složky a třídní justice na konci 40. začátkem 50. let uplatňovaly tzv. princip notoriety na všechny uprchlíky.

Dne 11. července 1951 Národní shromáždění schválilo zákon č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic. Příslušníci Pohraniční stráže nabyli stejná práva a povinnosti jako příslušníci armády a při plnění svých pravomocí měli právní postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB). V zákoně byla stanovena povinnost, kterou si režim vynucoval odpovědnost každého občana za ochranu hranice. Nařízením č. 70 ze dne 14. července 1951 upravil ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva právo příslušníků Pohraniční stráže použít zbraň. Toto důležité nařízení potvrdilo nekompromisní postoj režimu vůči osobám, které chtěly proniknout přes hranici. Nad právo na lidský život byla postavena ochrana hranice. Nařízení přímo ukládalo hlídkám PS zmařit pokusy lidí o útěk přes hranici i použitím střelné zbraně, kdyby nereagovali na výzvu k návratu.

Přijatým zákonem č. 53/1949 Sb. o pasech byl všem občanům Československa odňat právní nárok na vydání cestovního dokladu. Následujícími zákonnými úpravami byla svoboda cestování pro československé občany výrazně omezena, neboť zákon č. 63/1965 Sb. stanovil v § 4, že cestovní doklad může být odepřen občanům i z důvodu, že cesta do ciziny nebyla v souladu se státními zájmy, dále těm, kteří by při pobytu v cizině svým jednáním poškodili dobré jméno Československé socialistické republiky. Ze stejných důvodů mohl být již vydaný cestovní doklad odňat nebo mohla být omezena jeho platnost. Kromě krátkého období po intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, kdy bezpečnostní orgány na hraničních přechodech přistupovaly k občanům benevolentněji, byla dalšími zákonnými a podzákonnými normami omezována svoboda cestování. Vládním nařízením č. 114/1969 Sb., které reagovalo na posrpnovou emigrační vlnu, byla přijata další ustanovení, která omezovala svobodu cestování a odmítnutím nebo odebráním cestovního dokladu znemožňovala československým občanem navštívit příbuzné, kteří emigrovali.

V následujících letech byli občané Československa při snaze vycestovat do států s demokratickou formou vlády omezováni a šikanováni dalšími prováděcími předpisy k zákonu o cestovních dokladech. K vydání cestovního dokladu a udělení výjezdní doložky byli nuceni získávat souhlas zaměstnavatele, ředitele školy nebo akademických funkcionářů, resp. Místního národního výboru (u mužů i Vojenské správy). Cestovaní doložku vydávala občanům Správa pasů a víz (vždy součást MV, resp. jejího předchůdce MNB), která byla v 70. a 80. letech integrální součástí Státní bezpečnosti, tedy politické policie. Vycestování mohla znemožnit kterémukoliv občanovi, jehož považovala za politicky nespolehlivého.

Pokud jde o trestní právo, v zákoně č. 231/1948 Sb. bylo nedovolené překročení hranice kvalifikováno dle § 40 jako trestný čin neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu.

Nedovolené překročení hranice bylo kvalifikováno jako trestný čin ve všech trestných kodexech až do roku 1989. Od roku 1976 byla tato kvalifikace v přímém rozporu s čl. 12, III. části Mezinárodního paktu o občanských a politických právech[3], který byl pro ČSSR právně závazný.

Obr. Samostatně útočící psi, tzv. SUPi v kotci v blízkosti signální stěny. Při poplachu se kotec automaticky otevřel a smečky psů útočily na vše co bylo v pohybu. V roce 1986 v Bratislavě byl smečkou SUP-ů roztrhán 18letý uprchlík z bývalé NDR Hartmuth Tautz. Foto: ABS

Obr. Detail automatického otevírání u kotce pro SUP-y. Foto: ABS

Po znemožnění legálního vycestování mnoha občanů z politických důvodů nebo zvůle StB, pod hrozbou trestní sankce vyplývající z komunistického trestného zákonníku, byli systémem s vytvořeným drastickým režimem na hranici usmrcováni občané při pokusech dostat se nedovoleným způsobem na území demokratických států.

Na československé hranici byli zabiti i občané NDR, Polska a Maďarska, kteří se pokusili uniknout z režimů, které rovněž potlačovaly základní lidská práva. Pohraniční stráž  při zákrocích častokrát bezprecedentně porušovala mezinárodní právo, když při pronásledování uprchlíků zabila i cizí státní příslušníky na území sousedních států.

V roce 1956 komunistický režim v Československu odstranil miny z úseků u drátěných zátarasů. Nešlo o žádný projev lidskosti. Pod rozhodnutí se podepsalo množství výbuchů a zranění zejména příslušníků PS a komplikace při hlídání hranice. Časté výbuchy min rovněž poškozovaly, resp. způsobovaly výpadky na elektrických zátarasech. Při současném  zaminovaní a elektrifikaci zátarasů tato opatření působila kontraproduktivně. Zátarasy pod proudem měly kromě zastavení a zneškodnění uprchlíků i signalizační roli, neboť po vzniklém zkratu se na jednotlivých úsecích rozsvěcovaly speciálně umístěné barevné lampy, které detekovaly hlídkám PS místo pokusu o překonání zátarasu.

Po odstranění vysokého napětí a dobudování nového systému v polovině 60. let využívala pohraniční stráž dvoustěnnou drátěnou zátarasu, kde první stěna byla nízkonapěťová – tzv. signální.

Ochrana úseků hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem se v období tzv. normalizace až do pádu režimu v roce 1989 zásadně neměnila. Pohraniční stráž ze své podstaty plnila represivní státně-bezpečnostní úkol zabránit emigraci vlastních občanů, kteří se takovým jednáním dopouštěli trestného činu opuštění republiky podle § 109 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Všichni uprchlíci chycení při pokusu o útěk byli následně předáni StB k vyšetřování.

U drátěných zátarasů udržovala Pohraniční stráž podélně zorané a zvláčené pásy země na zachycení stop. Cesty před kontrolními pásy byly zabezpečené betonovými jehlany spojenými ocelovým lanem, na některých místech byly umístěny protitankové zátarasy. Tato opatření směřovala ke zmaření pokusů prorazit drátěné zátarasy těžkými nákladními vozidly a různými opevněnými automobily.

Signální stěna při vzniku zkratu ohlásila signál do ústředny operačního důstojníka s přesnou lokalizací místa. V terénu i na sloupech podél kontrolních pásů byly umístěny reflektory a systémy bezdrátové signalizace. Reflektory s velkým dosahem způsobovaly u uprchlíků moment překvapení a plnily i funkci demonstrativního osvětlení určitých úseků hranice.

Po zachycení signálu a rychlém vyhodnocení situace byl na rotách vyhlášen poplach a zadržení uprchlíka nebo uprchlíků bylo dosaženo komplexem opatření a dobře organizovanou součinností mezi pohraničními hlídkami. Účinnost a rychlost zásahů se zvyšovala používáním terénních automobilů a ve výjimečných případech i vrtulníků. Na pronásledování uprchlíků, pokud to bylo nutné, byly organizovány pohraniční akce na základě rozhodnutí velitele roty, při kterých byly nasazeny větší síly. Účastnili se jich i dobrovolní pomocníci Pohraniční stráže, Lidové milice, případně v součinnosti útvary Československé lidové armády.

V období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 usmrtili příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Pohraniční stráže střelbou, elektrickým proudem v elektrické drátěné uzavírce, výbuchem nástražných min, roztrháním služebními psy a jinými zákroky na všech úsecích československé hranice nejméně 286 civilních osob. Další tisíce lidí pohraničníci zadrželi nebo zranili a předali ke stíhání.