KGB a ministerstvo vnitra v srpnu 1968 - Pohled z československé strany

Pavel Žáček

Významný podíl na přípravách a průběhu okupace Československé socialistické republiky v srpnu 1968 měl Výbor státní bezpečnosti (KGB) při Radě ministrů Svazu sovětských socialistických republik, jehož zájmy v celém komunistickém bloku bezprostředně ohrožoval reformní proces pražského jara.[1] Sovětská Státní bezpečnosti měla v Československu, od února 1948 sovětském satelitu a od roku 1955 věrnému členu Varšavské smlouvy, do značné míry ulehčenou situaci, neboť na základě vzájemných bilaterálních dohod působila při ministerstvu vnitra (MV) skupina představitelů a styčných důstojníků (tzv. poradců) KGB, podílející se na kontrole a řízení činnosti zejména rozvědných i kontrarozvědných složek Státní bezpečnosti.[2]

Z rozhodnutí předsedy KGB Jurije Vladimiroviče Andropova byl v rámci příprav operace „Dunaj“ zpravodajský aparát v Československu výrazně posílen.[3] Kromě vedoucího sovětského představitele generálmajora Michaila Grigorjeviče Kotova a jeho skupiny „poradců“, podřízené nejprve 11. odboru KGB (vztahy s orgány Státní bezpečnosti v zemích socialistického bloku) plukovníka Vladimíra Pavloviče Burdina (obr. - Burdin navlevo od Chruščova, USA, 1959) a krátce před invazí I. hlavní správě KGB (Пepвoe глaвное yпpaвлeниe - PGU)[4], zahájila 26. dubna 1968 svou činnost při sovětském velvyslanectví v Praze nelegální rezidentura v čele s Vladimirem Vasiljevičem Suržaninovem.

Práci s nelegály měli řídit zástupce náčelníka správy „S“ PGU Gennadij Fjodorovič Borzov (krycím jménem „Bystrov“) a také zkušený důstojník nelegální rozvědky V. K. Umnov.[5]

Od května v Československu působil také důstojník činné zálohy KGB Michail Račjanovič Sagateljan, legalizovaný jako zahraniční dopisovatel stranického deníku Izvestija, který ve své zprávě ze 4. června 1968 předložené nejvyššímu vedení Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) napsal, že navázal konspirativní kontakty s některými vedoucími představiteli, například členem ústředního výboru Komunistické strany Československa (KSČ) Bohuslavem Chňoupkem.

V závěru svého hlášení doporučoval v československém stranickém vedení vytvořit prosovětskou skupinu, s jejíž pomocí by bylo možné dosáhnout personálních změn, včetně odvolání 1. tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka, a za tím účelem vést další rozhovory s Vasilem Biľakem, Aloisem Indrou, Drahomírem Kolderem a dalšími. Vzhledem k nemožnosti využít pro tuto akci stávající představitele KGB v Praze, známé místním bezpečnostním orgánům, radil Sagateljan vyslat do Československa na jeden až jeden a půl měsíce pod vhodnou legendou dalšího příslušníka sovětské rozvědky.[6]

Přípravy okupace

Realizaci zvláštních operací během příprav operace „Dunaj“ měl na starosti odbor „V“ PGU, který mj. vycházel z operativně-bojových zkušeností získaných za hranicemi v šedesátých letech. Přípravou velitelů skupin zvláštní rezervy (cпецрезервa) byl pověřen zástupce náčelníka odboru „V“ plukovník A. I. Lazarenko (krycím jménem „Potapov“), jenž od května do srpna 1968 koordinoval činnost specgrup v Československu.[7] Hlavním úkolem posílené rezidentury KGB v Praze bylo po linii politické rozvědky vyhledávat a tajně komunikovat se spolehlivými prosovětsky orientovanými členy komunistické strany, jak z řad nejvyššího stranického vedení, tak i bezpečnostních složek.[8]

Podle svědectví vedoucího tajemníka Hlavního výboru KSČ při MV podplukovníka RSDr. Miroslava Homoláče působili sovětští poradci na ministerstvu vnitra v roce 1968 jako kdykoliv předtím. Pracovali oficiálně, byli známi, byl zaveden takový způsob práce, že veškeré státobezpečnostní poznatky, které je zajímaly […] procházely přes ně, dostávali je buď k nahlédnutí anebo dokonce dostávali kopie těchto poznatků […] určitě je sumarizovali a posílali do Moskvy. Postoj ministra vnitra generálmajora Josefa Pavla k nim byl velmi rezervovaný až nepřátelský. Říkal: tady nemají co dělat, já s nimi jednat nebudu, ale neudělal nic pro to, aby z ministerstva vnitra odešli anebo aby jim zakázal takovýto způsob práce.[9]

S vedoucím zastoupení KGB genmjr. Kotovem i poradcem při Hlavní správě Státní bezpečnosti (HS-StB) plk. Jevgenijem Grigorjevičem Nazarovem zůstal po svém odvolání z funkce náměstka ministra vnitra koncem května 1968 v kontaktu plukovník Jaroslav Klíma. Právě jeho Kotov počátkem srpna požádal, aby identifikoval vhodné a věrné příslušníky. Prohovořil jsem s nimi v podstatě vyhledání spolehlivých soudruhů pro případ, že se ve straně zformuje zdravé jádro a bude potřebovat naši podporu. Bývalý náčelník Hlavní správy Státní bezpečnosti do čela nadcházející akce doporučil zástupce náčelníka Správy kontrarozvědky (II. správa HS-StB) podplukovníka Josefa Ripla a podplukovníka Bohumíra Molnára, zastupujícího náčelníka správy Státní bezpečnosti v Praze. Krátce poté Klíma navíc zjistil, že na se Ripla již ve stejné věci obrátil také náměstek ministra vnitra pro Státní bezpečnost plukovník Viliam Šalgovič, CSc.

Zhruba ve stejné době přibyla do jednoho hotelu v Karlových Varech skupina příslušníků KGB vydávající se za lázeňské hosty. Její pobyt zajišťoval tamní náčelník oddělení Státní bezpečnosti major Miloslav Bohuněk. Specgrupa KGB navázala kontakt s pplk. Molnárem a své cesty do Prahy i zpět absolvovala v rámci utajení s tenisovými raketami.[10]

O sovětské konzultanty na ministerstvu vnitra tehdy projevil zájem také předseda československé vlády Oldřich Černík. Ministr vnitra Pavel mu 14. srpna 1968 mj. napsal, že by sovětští občané [nadále] neměli pracovat v objektech MV, protože jsou běžně našimi příslušníky nazýváni ze setrvačnosti „poradci“ a mohl by vzniknout dojem, že skutečně [jako] poradci na MV pracují. S odkazem na směrnice o činnosti vlastních poradců v bezpečnostních aparátech spřátelených zemí vyvozoval, že mohou v Československu plnit rozvědné úkoly, zpracovávat charakteristiky různých osob a realizovat vlivovou politiku. I když nejsou konkrétní doklady, že obdobné zvláštní povinnosti mají sovětští poradci u nás, lze ze současné jejich činnosti vyvodit závěr, že podobnou praxi provádějí. Např. sovětský poradce plk. NAZAROV Jevgenij Grigorjevič, který plní úlohu styčného důstojníka u náčelníka Hlavní správy Stb, má přístup ke všem materiálům, které kontrarozvědka zpracovává, nechává si [je] překládat do ruštiny a překlady si ponechává. Z těchto materiálů zná nejen zaměření kontrarozvědky, metody a formy práce, rozpracovávané objekty, všechny informace o bezpečnostní situaci v republice zasílané z krajů, ale i prováděná nebo předpokládaná kádrová opatření v celém resortu. Kromě toho má velmi čilý osobní styk s funkcionáři i řadovými pracovníky kontrarozvědky a má znalost o informacích předkládaných vládě a ÚV KSČ.

Obdobným způsobem měli pracovat podplukovníci Běloturkin a Michail Borisovič Muchin, představitelé KGB při Správě kontrarozvědky HS-StB. Rovněž styční důstojníci na rozvědce mají přístup ke všem materiálům rozvědky a mají k dispozici informace zasílané nejvyšším státním a stranickým funkcionářům. Generálmajor Kotov, hlavní styčný představitel u ministra vnitra, měl být podle této informace před příchodem Pavla do funkce dokonce členem kolegia ministerstva vnitra a dostávat tak k dispozici nejen projednávané materiály, ale také veškeré informace předkládané podřízenými útvary.[11]

V souvislosti s vrcholícími přípravami k intervenci byl 18. srpna 1968 v centrále KGB v Moskvě zřízen štáb pro koordinaci zpravodajských aktivit, vedený I. zástupcem předsedy KGB generálporučíkem Semjonem Kuzmičem Cvigunem, jehož jednání se účastnili představitelé nejdůležitějších útvarů sovětské Státní bezpečnosti, včetně I. zástupce náčelníka III. správy KGB generála Ivana Lavrentěviče Ustinova.

Pravděpodobně hned následujícího dne byla do Československa vyslána velitelská skupina složená z více než stovky příslušníků sovětských bezpečnostních složek, v čele s I. zástupcem předsedy KGB generálplukovníkem Nikolajem Stěpanovičem Zacharovem a náčelníkem II. hlavní správy KGB generálplukovníkem Georgijem Karpovičem Ciněvem, dále náčelníkem III. správy KGB generálporučíkem Vitalijem Vasiljevičem Fedorčukem, jeho zástupcem pro raketové vojsko generálem Aleksandrem Ivanovičem Matvejevem, zástupcem náčelníka VII. správy KGB plukovníkem Michailem Sidorovičem Prudnikovem, plukovníkem Petrem Ivanovičem Fedotovem a dalšími.[12]

Organizace Výboru státní bezpečnosti při Radě ministrů SSSR k 20. srpnu 1968[13]

Náčelník útvaru	Jméno a příjmení	Ve funkci od	Ve funkci do
Předseda KGB	Jurij Vladimirovič Andropov	18. 5. 1967	26. 5. 1982
1. hlavní správa (zahraniční rozvědka)	genplk. Aleksandr Michajlovič Sacharovskij	11. 5. 1956	červenec 1971
9. správa (ochrana vedení strany a vlády)	genmjr. Sergej Nikolajevič Antonov	22. 2. 1968	15. 8. 1974
12. odbor (telefonní a prostorový odposlech)	A. P. Krivošejev	22. 11. 1967	1970
Inspekce předsedy KGB	V. S. Belokoněv	1967	1969
Sekretariát KGB	genmjr. Vladimir Aleksandrovič Krjučkov	7. 7. 1967	8. 8. 1971
Skupina poradců předsedy KGB		19. 8. 1967
I. zástupce předsedy KGB	genplk. Nikolaj Stěpanovič Zacharov	24. 7. 1963	3. 4. 1970
2. hlavní správa (kontrarozvědka)	genplk. Georgij Karpovič Ciněv	24. 7. 1967	27. 7. 1970
Hlavní správa pohraničních vojsk (ГУПВ)	genplk. Pavel Ivanovič Zyrjanov	2. 4. 1957	15. 12. 1972
Vyšetřovací odbor	A. F. Volkov	1964	1986
Mobilizační odbor	Ju. S. Simbircev	1965	1981
I. zástupce předsedy KGB	genpor. Semen Kuzmič Cvigun	24. 11. 1967	9. 1. 1982
3. správa (vojenská kontrarozvědka)	genpor. Vitalij Vasiljevič Fedorčuk	15. 9. 1967	15. 7. 1970
5. správa (boj s ideologickou diverzí)	A. F. Kadašev	4. 8. 1967	8. 12. 1968
7. správa (sledování a ochrana diplomatického sboru)	genmjr. Viktor Ivanovič Alidin	9. 1. 1960	7. 1. 1971
10. odbor (evidenčně-archivní)	A. V. Prokopenko	1960	1973
Zástupce předsedy KGB	L. I. Pankratov	21. 9. 1963	29. 11. (?) 1971
8. hlavní správa (šifrová a dešifrovací)	genmjr. Nikolaj Pavlovič Jemochonov	2. 7. 1968	7. 7. 1971
Operativně-technická správa (OТУ)	O. D. Gociridze	1964	1970
Odbor vládního spojení (OПС)	gen. L. N. Voronin	1959	1973
Zástupce předsedy KGB	genmjr. Ardalon Nikolajevič Malygin	8. 6. 1967	2. 7. 1979
Správa kádrů	genmjr. Viktor Michajlovič Čebrikov	24. 7. 1967	3. 9. 1968
Hospodářská správa (ХОЗУ)	I. I. Solodilov	1960	1970
Odbor finanční a plánovací (ФПO)	P. V. Zajcev	1959	1980
Stranická organizace KSSS (partkom)	G. I. Vlasenko	1963	1969

Odpoledne 19. srpna 1968 se plk. Klíma sešel v centru Prahy na Staroměstském náměstí s pplk. Riplem, který ho zjevně z popudu KGB požádal o urychlené kontaktování místopředsedy vlády a bývalého ministra vnitra Lubomíra Štrougala. Teprve během ranní schůzky 20. srpna 1968 se Štrougalem na předsednictvu vlády prý Klíma pochopil rozsah sovětských opatření. Před polednem proto navštívil genmjr. Kotova, který ho seznámil s nadcházející internacionální pomoci a požádal jej, aby se k ní připojil: Moskva radí, abyste se této akce zúčastnil u s. Šalgoviče, protože znáte pracovníky a můžete mu být radou nápomocen.

Úloha plukovníka Šalgoviče

Klíčový spolupracovník KGB náměstek ministra vnitra plk. Šalgovič nejpozději po zahájení 93. schůze předsednictva ÚV KSČ informoval pplk. Molnára, že vojska Varšavské smlouvy vstoupí na území Československa.[14]

Stálý zástupce Spojeného velení ozbrojených sil Varšavské smlouvy generálporučík Alexandr Michajlovič Jamščikov si kolem deváté hodiny večer k sobě pozval náměstka Šalgoviče, a žádal ho o zajištění, aby československé ozbrojené složky nekladly odpor. Náměstek ministra vnitra k němu o více než hodinu později přivezl ministra národní obrany generálplukovníka Ing. Martina Dzúra, který se v přítomnosti sovětského velvyslance Stěpana Vasiljeviče Červoněnka dozvěděl, že vojska pěti států Varšavské smlouvy na žádost většiny předsednictva ÚV KSČ zakrátko poskytnou Československu internacionální pomoc.[15]

V noci z 20. na 21. srpna 1968 svolal náměstek Šalgovič k sobě do objektu „Sadová“ na Praze 6 náčelníky jednotlivých útvarů, kterým oznámil, že Československo je obsazováno vojsky států Varšavské smlouvy a vyhlásil pohotovost pro všechny útvary Státní bezpečnosti.[16]

Organizace ministerstva vnitra ČSSR a útvarů Státní bezpečnosti k 20. srpnu 1968[17]

Náčelník útvaru	Jméno a příjmení	Ve funkci od	Ve funkci do
Ministr vnitra	genmjr. Josef Pavel	6. 4. 1968	30. 8. 1968
Sekretariát ministerstva vnitra	pplk. RSDr. Jiří Hošek	19. 4. 1968	30. 11. 1968
I. náměstek ministra	pplk./plk. Stanislav Padrůněk, prom. hist.	21. 6. 1968	9. 9. 1968
Vnitřní správa	pplk. JUDr. Milan Regent	15. 7. 1968	28. 2. 1969
Kádrová a organizační správa	pplk. Miroslav Milata	15. 8. 1962	19. 9. 1968
Odbor zvláštních úkolů	plk. Lubomír Kroh	1. 7. 1966	14. 4. 1970
Studijní ústav	mjr. JUDr. Jan Peřina	1. 8. 1968
Hospodářská správa
VII. správa MV (správa spojení)	plk. Oldřich Šebor	1. 7. 1964	31. 3. 1969
V. správa MV (správa ochrany stranických a vládních činitelů)	plk. Josef Holek	1. 1. 1964	12. 1. 1969
Náměstek ministra pro Státní bezpečnost	plk. Viliam Šalgovič, CSc.	1. 6. 1968	24. 8. 1968
I. správa MV (rozvědná správa)	mjr./pplk. Miloslav Čech („Čada“)	1. 8. 1968	15. 12. 1968
Hlavní správa Státní bezpečnosti	plk. JUDr. Josef Hrubý	15. 7. 1968	30. 9. 1968
- II. správy HS-StB (správa kontrarozvědky)	mjr. JUDr. Zdeněk Formánek	1. 8. 1968	31. 10. 1968
- III. správa HS-StB (správa vojenské kontrarozvědky)	genmjr. Ing. Josef Stavinoha	1. 10. 1953	31. 12. 1971
- IV. správa HS-StB (správa sledování)	plk. RSDr. Štefan Demjan	15. 7. 1968	31. 5. 1970
- statisticko-evidenční odbor
VI. správa MV (správa operativní techniky)	pplk. Ing. Václav Cirus	16. 7. 1968	17. 10. 1969
Správa vyšetřování StB	pplk. JUDr. Štěpán Hajný	1. 3. 1963	30. 4. 1970
Náměstek ministra pro Veřejnou bezpečnost	plk. JUDr. Ján Majer	21. 6. 1968	10. 9. 1968
Hlavní správa Veřejné bezpečnosti	plk. JUDr. Jaroslav Rybař	1. 8. 1968	10. 9. 1968
Štáb CO	plk. Antonín Jalovec	1. 8. 1958	31. 12. 1968
Hlavní inspekce požární ochrany	?
Správa Sboru nápravné výchovy	plk. JUDr. Oldřich Mejdr	1. 10. 1953	31. 12. 1968
Náměstek ministra pro civilně-správní úsek	JUDr. Jiří Rypel	21. 6. 1968	31. 12. 1968
řízení NV vládou, agenda vnitřní správy státu	?
Správa pasů a víz	pplk. RSDr. Zdeněk Raichart	1. 4. 1966	12. 5. 1969
Archivní správa	mjr. Jaroslav Svoboda	1. 4. 1967	28. 2. 1969
Správa místního hospodářství	?
Hlavní výbor KSČ při MV	pplk. RSDr. Miroslav Homoláč	1. 8. 1968	31. 5. 1969

Náčelník Správy ochrany stranických a vládních činitelů (V. správa MV) plk. Josef Holek, probuzený telefonem patnáct minut před půlnocí, po svém příchodu v Šalgovičově sekretariátu zastihl plk. Nazarova a dva další neznámé poradce KGB, Klímu, bývalého náčelníka Správy rozvědky (I. správy MV) plukovníka Josefa Housku, náčelníka krajské správy SNB Bratislava plukovníka JUDr. Ferdinanda Mľkvého, pplk. Ripla a některé další příslušníky II. správy MV. Během mého pobytu sem přicházeli další soudruzi […]. S těmito jsme byli postupně přijati u s. Šalgoviče. Já dostal tyto informace a pokyny: že během 10 minut nás zaberou vojska Sovětské armády, mám zesílit ochranu objektů ÚV KSČ a budovy MV na Letné, poskytnout osobní ochranu všem členům předsednictva ÚV KSČ, které právě zasedá…[18]

Šalgovičovi se tak společně s Riplem, který řídil ve spolupráci se sovětskými důstojníky Správu kontrarozvědky HS-StB, podařilo v prvních hodinách okupace zapojit vybrané příslušníky Státní bezpečnosti do akcí ve prospěch obsazení vlastní země, konkrétně zajišťovali přistání sovětských letadel na letišti v Ruzyni a posléze i akce proti rozhlasu a televizi.[19]

Kolem půlnoci se k Leteckému oddílu MV na letišti dostavil zástupce náčelníka oddělení pasové kontroly Ruzyně a žádal o rozsvícení všech vnějších světel v objektu. Plukovník Miloslav Eliáš se okolo půl druhé stal svědkem vysazení sovětské 7. gardové výsadkové divize: Na „novém“ civilním letišti a přistávacích drahách 25 a 31 byla intenzivní letecká činnost mně neznámých letadel. Sdělil jsem dozorčímu, že jedu prověřit na „staré“ letiště, kde se nachází řídící věž, co se děje. Na tomto stanovišti jsem se setkal se zástupcem MNO (gen. Vítek) a s civilní obsluhou APP [přibližovací služba řízení, z anglického approach – pozn. aut.], která neprováděla činnost řízení leteckého provozu. Eliáš se dal do řeči se sovětskými výsadkáři a následně protestoval u plk. Kargunova proti odzbrojování útvarů ministerstva vnitra. Vzal [to] na vědomí, ale současně oznámil, že nemůže rozhodnouti a žádal mne, abych v jeho doprovodu se odebral k veliteli [7. gardové výsadkové] divize, který řídí výsadek na letišti Ruzyně. […] Plk. Kargunov zde uskutečnil rozhovor se sov. generálem [genmjr. Lev Nikolajevič Gorelov – pozn. aut.], kterému mne představil a tlumočil můj protest. Rozhodnutí generála bylo „Pusť zanimajat sja svajím dělom“.[20]

Snahy o paralyzaci ústředních orgánů

Příslušníci KGB již o půlnoci vyhledali v budově krajské správy SNB Praha v Bartolomějské ulici pplk. Molnára a společně organizovali vojenské obsazování hlavního města. Jejich dvou aut značky Volha si okolo půl jedné v garážích povšiml nadporučík Vratislav Hejhal z VII. (spojovacího) odboru. V Molnářově sekretariátu navíc potkal rusky mluvícího muže. S. Molnár se mě tázal, zda vím, kde je petřínský vysílač televize. […] Mým úkolem […] bylo vysílač umlčet.

Náčelník krajské správy SNB Praha podplukovník Josef Karas okolo druhé hodiny ranní po příchodu do své kanceláře zjistil, že jeho zástupce pro Státní bezpečnost nařídil pohotovost příslušníků tajné policie, na pracovišti se nachází skupina sovětských civilistů a jeden z nich sedí v kanceláři jeho zástupce Molnára. Asi o hodinu později se na pracoviště dostavil i podplukovník JUDr. Jiří Křenek, zodpovědný za řízení útvarů Veřejné bezpečnosti. Bylo mi sděleno, že se mám dostavit k Molnárovi. Seděl tam už náš společný náčelník a také jeden sovětský poradce.

Pplk. Molnár je informoval, s odkazem na Šalgovičovo pověření, že se ujal řízení všech opatření souvisejících s příchodem spojeneckých armád. Křenek vyjádřil překvapení nad informací, že ministrem vnitra by měl být Šalgovič. Připomněl rozhlasem šířené prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ k okupaci, z něhož vyplývalo, že všichni zůstávají ve svých funkcích.[21] Molnár reagoval: Prohlášení je mystifikace skupiny nezodpovědných lidí, a že si soudruzi měli rozmyslet neplnit usnesení z Čierné.[22] Příslušník KGB – označený v Křenkově svědectví jako „poradce“ – se mezitím rusky zeptal Molnára, co je s Houskou, přebírajícím právě kontrolu nad objektem centrály Správy rozvědky MV. Molnár někam telefonoval a pak řekl: Je tam a situaci drží pevně v rukou.[23]

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se ujal velení I. správy MV po dohodě s plk. Šalgovičem její bývalý náčelník plukovník Houska, který podle předem připraveného seznamu 27 příslušníků nechal po příchodu do centrály izolovat asi 18 z nich. Protože byla tato akce ostře odsouzena kolektivem rozvědky, potvrdil posléze Šalgovič převzetí vedení správy stávajícím zástupcem náčelníka pro nelegální rozvědku plk. Zdeňkem Žlábkem (krycím jménem „Žemla“). Houska zdůvodňoval svá protizákonná opatření údajnými rozkazy sovětského vojenského velení. Následujícího dne musel rozvědku opustit a údajně se odebral na zastupitelský úřad SSSR. Po jednoznačné reakci všech stranických organizací, které se postavily za ústavní orgány […] Žemla zaslal pokyn zahraničním rezidentům, v němž se postavil za prezidenta, vládu a ministra vnitra. Současně je však ve styku se sovětským poradce na rozvědce (obsah jednání není znám).[24]

Jedním z příkazů zástupce náčelníka II. správy HS-StB Ripla, vydaný nad ránem 21. srpna 1968 náčelníkovi VII. odboru podplukovníkovi Albínu Kožuchovi, byl požadavek spojit se se zástupcem náčelníka Správy sledování (IV. správa HS-StB) podplukovníkem Václavem Špálou, dát mu adresy místopředsedy vlády akademika Oto Šika a ředitele Československé televize a poslance Národního shromáždění Jiřího Pelikána, s cílem vzít je pod kontrolu. Špála uváděl, že Ripl důvod a cíl okamžitého nasazení sledovačky neuvedl. Proti tomuto příkazu jsem měl námitky, že se jedná o ústavní činitele a že je to hrubé porušení socialistické zákonnosti. Zástupce náčelníka II. správy HS-StB ho odkázal přímo na náměstka Šalgoviče, který mu příkaz potvrdil. Znovu jsem šel za s. Riplem, u kterého byl mě neznámý sovětský poradce. Opět jsem se dotazoval na smysl a cíl sledování. Odpověď dostal od důstojníka KGB: Abychom věděli, kde se nacházejí. Přes argument, že po rozhlasové výzvě k poslancům Národního shromáždění a členům vlády se jistě oslovení dostaví na pracoviště, a tím spíše není důvod k jejich sledování, byl poradcem důrazně upozorněn, aby splnil daný úkol. Špála se vrátil na IV. správu HS-StB, kam již dorazil její náčelník plukovník RSDr. Štefan Demjan. Po informaci, jaký jsem obdržel úkol, jsme se s konečnou platností dohodli, že příkaz ke sledování nezajistíme...[25]

Náčelník V. správy MV plk. Holek se mezitím po příchodu na pracoviště v prostorách pražského Hradu snažil zajišťovat stanovené úkoly, zejména svoz příslušníků, organizovat posilování chráněných objektů i vysílat příslušníky zajišťující osobní ochranu členům předsednictva ÚV KSČ. Kolem páté hodiny ranní však byl Hrad i s pracovištěm ochranky zabrán útvarem okupační armády, jehož velitel vznesl požadavek odzbrojit všechny příslušníky. O protestech z naší strany jsem informoval s. Šalgoviče, který v krátké době vyslal na V. správu MV sovětské poradce a ti odzbrojení zabránili.[26]

Internace členů vedení ÚV KSČ

Před osmou hodinou ranní 21. srpna 1968 se na II. odboru správy Státní bezpečnosti Praha a Středočeského kraje v Bartolomějské ulici několik příslušníků Státní bezpečnosti snažilo zachytit zpravodajství Československé televize. Náčelník vnitřního oddělení nadporučík Jaroslav Brodský pozval dvanáct z nich do kanceláře pplk. Molnára.

Podle svědectví nadporučíka Jaroslava Balabána ukázal Molnár těmto nahodile vybraným důstojníkům Státní bezpečnosti tři příslušníky KGB v civilu, které samozřejmě nepředstavil, s komentářem: Soudruzi, pojedete spolu se sovětskými orgány na ÚV KSČ, kde vezmete do ochrany soudruhy Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Pavla a přivezete je na KS SNB Praha, kde budou v bezpečí. Jeden z nich se zeptal, zda si mají vzít do akce pistole, na což Molnár reagoval, že mohou.

Nejdříve kolona zamířila k sovětskému velvyslanectví v Bubenči, kde se zdržela asi půl hodiny u vstupní brány. Do sovětských aut přistoupil starší obrýlený muž v civilu, který se později projevil jako vedoucí celé akce, dále sovětský plukovník a šilhavý kapitán, který pak působil jako tlumočník. Poté pokračovali k ÚV KSČ na nábřeží Kyjevské brigády, kde všichni kromě řidičů vystoupili. Po příchodu do budovy dostal muž v brýlích hlášení od majora sovětské armády (zřejmě podplukovníka Michaila Vladimiroviče Seregina – pozn. aut.), v polní uniformě se samopalem, který - jak z rozhovoru vysvitlo - byl velitelem zvláštního oddílu, jenž měl za úkol obsadit ÚV KSČ. Výsadkáři 72. samostatné průzkumné roty v červených baretech se samopaly byli rozestaveni u schodiště, v různých částech zdánlivě prázdné budovy.

Příslušníci KGB své československé kolegy odvedli do kanceláře č. 70, umístěné v zaslepené chodbě druhého patra. Muž v brýlích vytáhl jakýsi seznam a příslušníků Státní bezpečnosti se zeptal, zda vědí, kde se nalézají kanceláře soudruhů Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Pavla. Nikdo z nás to nevěděl, a tak se muž v brýlích zeptal, kdo hledané zná. Bylo mu řečeno, že je známe jen z televize apod. Potom muž v brýlích začal přidělovat jednotlivé orgány k uvedeným soudruhům. Přitom uvedl, že soudruhy nebudeme odvážet, že zůstanou na ÚV KSČ.

Po rozdělení příslušníků na dvě skupiny se obrýlený důstojník KGB rusky zeptal: Kdo z vás je hrdina? Kdo půjde k Dubčekovi a řekne: Jménem revoluční vlády vedené soudruhem Indrou jste vzat do ochrany! Přestože každého oslovil jednotlivě, všichni odmítli. Pak odešel do vedlejší místnosti a tam se mu přihlásil Hoffman st., který se horlivě učil formuli. Všichni poté zůstali v podstatě bez povšimnutí na místě. Druhá skupina byla přesunuta do kanceláře člena sekretariátu a tajemníka ÚV KSČ Čestmíra Císaře, kam se sovětští důstojníci rozhodli přivést Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Špačka. Kromě toho byli v předpokoji další, neméně významní soudruzi z ÚV KSČ. Soudruh Pavel nebyl k zastižení, ačkoliv se po něm sovětští důstojníci velmi sháněli.

Kolem deváté hodiny vstoupil do kanceláře 1. tajemníka ÚV KSČ zástupce velitele 7. gardové výsadkové divize plukovník A. Koršun, doprovázený dvěma dalšími sovětskými důstojníky a třemi příslušníky Státní bezpečnosti v civilu. Kapitán Rudolf Hoffman požádal Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Špačka, aby je následovali. Někdo z nich, myslím, že Dubček, se zeptal, proč.[27] Poté Hoffman mechanicky odrecitoval formuli: Zatýkám vás ve jménu dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou. Po chvilce dodal, že do dvou hodin budou postaveni před revoluční tribunál, v čele opět s Aloisem Indrou.[28]

Smrkovský ironicky reagoval, o jaký revoluční orgán jde. Dubček ho však zastavil slovy: Josef, nemá to cenu. Nemluv, mlč! Poté je ještě Hoffman vyzval, aby odevzdali zbraně. Smrkovský se zasmál, začal se sám demonstrativně prohledávat, otáčel naruby kapsy a položil na stůl nožík se slovy: „My jsme žádné zbraně proti vlastnímu lidu nepotřebovali.“[29] Jak Smrkovský, tak i Kriegel museli před vstupem do Císařovy kanceláře zdvihnout ruce a poté je sovětští výsadkáři prošacovali. Také s. Dubček měl být prohledán, ale když vyčítavě řekl: „Soudruzi…“, sovětský důstojník od prohlídky upustil.[30] Příslušníci Státní bezpečnosti byli před 1. tajemníkem ústředního výboru KSČ značně nejistí. Sovětský plukovník, ačkoliv nerozuměl rozhovoru, pochopil nepatřičnost celé scény a vyzval všechny k odchodu z místnosti. Podle Mlynářova svědectví zavládlo v kanceláři napjaté mlčení. Ti, koho se to mohlo týkat, se zaměstnávali představou jednání „revolučního tribunálu“.[31]

            Čtveřice zatčených komunistických funkcionářů byla rozsazena podél obdélníkového stolu. Tak jsme si tam v pracovně Čestmíra Císaře sedli, my na jedné straně stolu, proti nám byli důstojníci NKVD [KGB], plukovníci, podplukovníci, takové šarže to byly. […] My jsme byli tím aktem zatčeni. Čekali jsme na ten revoluční tribunál. V místnosti byla otevřena vrchní část oken, takže bylo dovnitř slyšet střelbu z města, ohlas demonstrací, včetně skandovaných hesel. Po nějaké době sovětští výsadkáři okna zavřeli.[32]

Argumenty KGB

Z rozkazu zástupce náčelníka II. správy HS-StB pplk. Ripla byla mezi osmou až půl devátou hodinou ranní sestavena skupina šesti důstojníků z V. a VIII. odboru – mezi nimi majora Marcela Šimona a kapitána Josefa Kokty - s úkolem zajistit ochranu a být k dispozici pplk. Muchinovi a dalšímu příslušníkovi KGB v civilu, odjíždějícím ve dvou vozidlech z objektu „Sadová“ na sovětské velvyslanectví. Podle Šimonova svědectví tam skupina příslušníků zůstala asi dvě hodiny. Na ambasádě byly již jeden tank, jeden radiovůz, auto velvyslance NDR a několik pancéřových vozů typu Broněvik. Během krátké doby byl zaznamenán přísun motorizované techniky v širokém okolí zastupitelského úřadu.[33]

Kolem desáté hodiny ze stranického hotelu Praha dorazil Jozef Lenárt, tajemník a kandidát předsednictva ÚV KSČ, s řidičem a osobním ochráncem. Mezitím přijela řada dalších aut s civilisty, mezi nimiž byli poznáni bývalý poradce I. správy Molčanov, náčelník oddělení KGB Vinokurov atd.[34]

V rozhovoru s mjr. Šimonem uvedl podplukovník Vinokurov, že přijeli do Československa jako turisté již den či dva dny před 21. srpnem 1968. Podle zachovaného svědectví funkcionář II. hlavní správy KGB argumentoval v intencích úvodníku sovětské Pravdy[35], přičemž tvrdil, že na příslušníky československé tajné policie a jejich rodiny jsou pořádány pogromy a že Státní bezpečnost je rozpouštěna: Spojenci obsadili ČSSR, neboť jsme neplnili podmínky uložené na poradách v Čierné a v Bratislavě. Místo potlačování kontrarevoluce jsme umožňovali její rozvíjení, to se projevilo především v protisovětských projevech mládeže, v podpisové akci proti Lidovým milicím. Jelikož hrozilo reálné nebezpečí, že kontrarevoluce vystoupí otevřeně (může vypuknout každý den), vyslali spojenci na základě Varšavské smlouvy svá vojska do ČSSR. Pokud jde o s. Dubčeka, vyjádřil se o něm jako o člověku slabé vůle, který se obklopil lidmi, kteří nemají se socialismem nic společného – konkrétně byl jmenován Kriegel. O Smrkovském se vyjádřil, že neví, co chce, a Císař je anarchista. Dále Vinokurov uváděl, že byla ohrožena čs. bezpečnost (StB), neboť řada příslušníků byla zatčena, řada propuštěna ze služeb, rodiny příslušníků byly perzekvovány jak v bydlišti, tak v zaměstnání. Na námitky, že tomu tak není, argumentoval jmény Houska (bývalý náčelník I. správy), Košnar (bývalý náčelník II. správy), Klíma (bývalý náměstek a náčelník HS-StB), [Oldřich] Špelina (bývalý zástupce náčelníka II. správy), a tím, že těmto lidem bylo ublíženo.[36]

            Ve stejnou dobu si pplk. Muchin vyžádal čtyři příslušníky skupiny jako doprovod vojenských kolon na určená místa v centru Prahy. Na jeho výslovné přání měl nejprve kpt. Kokta jet k Molnárovi na krajskou správu. Další dvě kolony měly směřovat k Ústřední správě spojů a do Československého rozhlasu.[37] Kolem jedenácté hodiny Muchin definitivně potvrdil úkoly; kolonu původně určenou k cestě do Bartolomějské ulice přesměroval do budovy ÚV KSČ. Podle mjr. Šimona se skládala asi z deseti tanků, radiovozu a Volhy, v níž jeli pplk. Muchin, důstojník KGB v civilu - charakterizován jako mladšího věku, menší postavy, černovlasý a velmi rtuťovitých pohybů[38] - a velitel sovětské jednotky v hodnosti plukovníka. Z rozhovoru mezi uniformovaným důstojníkem a pracovníkem KGB vyplynulo, že plukovník byl nějak nešťastný a pořád se vyptával „co tam budeme dělat“, „proč nás tam posílají“, „přijeli jsme až z Drážďan“ atd. Civil v rozhovoru s plukovníkem říkal, že přijeli den předtím jako turisté a projevoval obavy z toho, že by mohli být odhaleni, protože na hranicích ČSSR byla čísla jejich vozu zapisována. Dále říkal, že okamžitě po příjezdu do ČSSR měla jejich skupina za úkol sehnat Císaře, sháněli ho, ale nesehnali. Byli za ním i v bytě.[39]

            Až v budově ÚV KSČ zjistili, že se tam již nachází deset Molnárových příslušníků. Mezi příslušníky sovětské bezpečnosti identifikoval dalšího funkcionáře II. hlavní správy KGB, který se v předchozím roce účastnil jednání na Správě kontrarozvědky po linii malých ambasád. Mjr. Šimon z pokynu KGB zajišťoval všechny – i tajné – východy z budovy. Při pořizování seznamu přítomných funkcionářů a členů stranického aparátu příslušníkům KGB vypomáhal jeden z vedoucích kanceláří tajemníků – buď Zbyněk Soják anebo Radko Kaska. U jednotlivých jmen pak dotyčný pracovník ÚV KSČ uváděl do seznamu tyto poznámky: dobrý, ne, nevím, neznám. Seznam byl předán jednomu z orgánů KGB, který vystupoval v úloze velitele budovy.[40] Výsledek této klasifikace byl rozhodující pro rozhodnutí, kdo může objekt opustit a kdo nikoliv.[41]

            Pod tlakem politického neúspěchu – a zřejmě také na žádost svých spojenců v československém stranickém vedení – změnilo sovětské velení taktiku. Generálmajor Gorelov nařídil veliteli 108. gardového výsadkového pluku podplukovníkovi Šaripovi Chabejeviči Minigulovi dopravit 1. tajemníka ÚV KSČ na velitelství v Ruzyni.[42] Asi ve dvě hodiny odpoledne odvedli výsadkáři Dubčeka s Krieglem a Smrkovským pod samopaly z místnosti. Šli jsme po schodech, nikdo nám nic neřekl, co s námi bude. Takže jsme měli všelijaké pocity: jdeme před revoluční tribunál, nebo jdeme do sklepa? Vedli nás temnými chodbami dolů […]. No a najednou jsme se ocitli na nádvoří budovy ústředního výboru strany. Tam byly dva obrněné vozy a nějací jejich důstojníci. Do prvního transportéru posadili Dubčeka a Kriegela a do druhého Smrkovského a Špačka. Vyjeli jsme. Kam? Výsadkáři je nejprve na ruzyňském letišti posadili do jednoho dopravního letadla, kde strávili asi půl hodiny, načež je gazikem převezli k dalšímu stroji. Zase jsme chtěli vědět, kam nás vezou. A zase ten dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, takový malý plukovník, říká: „Soudruzi, všechno se to dovíte v letadle.“[43]

Ke třetí hodině byli zbývající příslušníci Státní bezpečnosti na ÚV KSČ shromážděni v jedné místnosti, velící sovětský plukovník jim poděkoval a povolil odchod. Cestu přes četné stráže na chodbách zprostředkoval tlumočník KGB, jenž je doprovázel před prázdnou budovu, kde se z československého personálu nacházelo snad jen osazenstvo kuchyně.[44]

Mezitím se mjr. Šimon s vojenskou kolonou vrátil na sovětské velvyslanectví. Kolem páté hodiny však byl velitelem vojenské jednotky vyzván k další cestě na ÚV KSČ. Skupina tentokrát sestávala z Volhy a pancéřového vozu.[45] V Císařově pracovně výsadkáři zadržovali již pouze vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze Bohumila Šimona. Blíží se večer. Asi v půl šesté se objevuje známý plukovník. Sám. „Bogumil Šimon?“ Se mnou. „Naše velení chce s vámi mluvit.“ Odvádí mě do vedlejší kanceláře. Několik důstojníků si mě prohlíží. […] Sestupujeme do vestibulu. Na schodiště u hlavního vchodu do budovy zacouval obrněný vůz. Zadní krycí deska je odklopena. Lezu dovnitř po zádech a usedám s hlavou mezi koleny. Vedle řidiče sedí civilista v rozhalence. Jeden z těch, kteří zatýkali Dubčeka a spol. To mi pro orientaci stačí. Neptám se na nic. Jedeme přes Hlávkův most směrem na Letnou. Město je vylidněné. Všude jen vozy, tanky, zátarasy. Míjíme sovětské velvyslanectví. Desítky a desítky tanků kolem zdi bývalé Preisovy vily. Jedeme dál. Ruzyň![46]

Šalgovičova kritická noc     

Okolo páté hodiny odpolední nastoupil službu v Šalgovičově sekretariátu kapitán RSDr. Jan Kotrč. První informaci mu podal vyčerpaný náčelník sekretariátu major Josef Jílek: Kdyby teď odešli - myslel vojska pěti zemí -, tak nás estébáky budou lidi bez milosti věšet. Kotrč byl zejména překvapen přítomností Klímy a odvolaného náčelníka I. správy Housky, kteří nejvíce času pobývali přímo v kanceláři plk. Nazarova. Když mu sekretářka poradce Nina Močalová o půl hodiny později předávala svojí agendu, včetně různých poznámek, zdůraznila na nich důležité číslo na „černínské“ lince: 5191 Indra. Na můj dotaz vysvětlila, že jedině z této linky chodí příkazy pro s. Šalgoviče, a že je to linka na sovětské velvyslanectví.[47]

Zhruba ve stejnou dobu, když byl příslušníky KGB ve svém sekretariátu izolován I. náměstek ministra vnitra plukovník Stanislav Padrůněk, jenž se dopoledne vrátil z dovolené, se sovětský poradce za pomoci náčelníka kádrové a organizační správy MV podplukovníka Miroslava Milaty snažil dostat pracovníky ministerstva vnitra z ústřední budovy na Letné.[48]

Před šestou hodinou prověřoval Klíma z pokynu Nazarova již po několikáté telefonicky u Milaty, zda byli skutečně Padrůňek a náčelník Sekretariátu ministerstva vnitra podplukovník RSDr. Jiří Hošek izolováni.[49]

Padrůněk posléze uvedl, že ve večerních hodinách se do pracovny ministra dostavila skupina sovětských důstojníků se třemi samopalníky. Sdělili mi, že budova MV bude obsazena sovětskými vojáky a žádali mne, abych všechny přítomné příslušníky ministerstva vnitra poslal domů a v budově zůstal pouze já sám. Náměstek požadoval, aby byli v budově ponecháni ještě tajemník ministra Hošek a velitel objektu plukovník Lubomír Kroh. S tím souhlasili. Potom mne žádali, abych jim ukázal místnosti, ve které by se mohli ubytovat sovětští důstojníci. Zavedl jsem je do prostorů přilehlých kabinetu ministra. V jedné z těchto místnosti jsem byl vyzván, abych se podrobil osobní prohlídce, kterou u mne provedl jeden ze samopalníků a sděleno mi, že jsem internován. V místnosti se mnou byl ponechán vždy jeden samopalník, který mne střežil.[50]

Krátce po sedmé hodině večerní se probudil náměstek ministra Šalgovič, který prohlásil, že s tím, co Sovětský svaz udělal, budeme mít [v Československu] desítky let co dělat. Kpt. Kotrč ho vnímal jako nerozhodného a ze situace osobně nešťastného. V průběhu večera několikrát popíjel vodku přímo z lahve. V jednom takovém letmém hovoru mi řekl, že on, Šalgovič, přece nikdy nemůže jít proti Dubčekovi. Řekl též: „…chtěli dopoledne na mně, abych zatkl nebo nechal zatknout Dubčeka. Odpověděl jsem jim – vy jste se zbláznili, nikdy!“ Pak se mi svěřil, že prý už přes den vydal rozkaz, aby byl okamžitě propuštěn s. Císař, ale že prý teď nemůže za to, co se nyní dělá.[51]

Ve stejnou dobu přišel na sekretariát za Houskou zástupce náčelníka rozvědné správy plk. Žlábek (krycím jménem „Žemla“), kteří po delší poradě s plk. Nazarovem přesvědčili Šalgoviče, aby okamžitě odvolal z funkce náčelníka mjr. Čecha (krycím jménem „Čada“) a jeho zástupce pplk. Jana Paclíka (krycím jménem „Novák“), protože prý rozpoltili československou rozvědku. Šalgovič nejprve váhal a posléze souhlasil s tím, že řízením I. správy MV pověří Žlábka.[52]

Ve večerních hodinách se v kanceláři Nazarova kromě Muchina a Běloturkina střídavě nacházelo pět i více vysokých důstojníků v uniformách. Kapitánu Kotrčovi bylo řečeno, že jde o příslušníky KGB, musel jim uvolnit dvě kanceláře na spaní a obstarat lůžkoviny. Několik hodin u nich strávili také Klíma s Houskou, mnohokrát k nim zašel Ripl, který prakticky veškeré věci projednával bez Šalgoviče přímo s Nazarovem.

Ve čtvrt na jedenáct se náměstkovi ozval předseda Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ Miloš Jakeš a něco mu vytýkal. Šalgovič si pak před Kotrčem ulevil, že si na sovětské velvyslanectví přišla stěžovat skupina příslušníků Státní bezpečnosti, která tvrdila, že je nechá spát, místo aby šli „pracovat“. Co ode mne chtějí – říká s. Šalgovič – abych je poslal někoho zatýkat? Pak se rozhodl, že všechno vyžene ven; mimo budovu „Sadová“ však bylo vysláno jen omezené množství příslušníků na obhlídku některých západních zastupitelských úřadů, hotelů či nádraží.

Asi hodinu před půlnocí plk. Šalgovič opakoval: Co mám dělat, jsem jako mezi mlýnskými kameny – na jedné straně je Dubček, na druhé straně mě tlačí ta jejich vláda. Na dotaz, zda se v této skupině také nachází, přímo neodpověděl. Upozorňoval jsem s. Šalgoviče na zprávy z rozhlasu, který jsem měl po celý večer v místnosti nahlas puštěný – např. na to, jak byli zatčeni soudruzi Dubček, Smrkovský a Kriegel v budově ÚV KSČ a s. Černík v budově předsednictva vlády; řekl jsem mu též, že takovou vládu by musel mimo jiné schválit [mimořádný XIV.] sjezd, který se sejde ve čtvrtek nebo v pátek, ale on na to odvětil, že konání sjezdu bude znemožněno.[53]

O půlnoci si náčelník Správy operativní techniky (VI. správa MV) podplukovník Ing. Václav Cirus od Nazarova odnesl text letáku, který byl u sovětského poradce přeložen do češtiny. Leták s nařízením okupačního velitele Prahy a Středočeského kraje gardového generálporučíka Ivana Leontjeviče Velička vyhlašoval omezení pohybu občanů v nočních hodinách a měl být vytištěn v tiskárně VI. správy MV.

Dvacet minut po půlnoci 22. srpna 1968 na naléhání Nazarova a spol. hovořil Šalgovič telefonicky s ministrem národní obrany, po kterém žádal pomoc při zaměřování svobodného rozhlasového vysílače v Praze. Genplk. Dzúra požadavek rozhořčil, a poněkud absurdně argumentoval, že armáda by neměla být vtahována do vnitropolitických záležitostí. Nakonec však Šalgoviče odkázal na náčelníka Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA generálmajora Oldřicha Burdu. Náčelník vojenské rozvědky Riplovi telefonicky sdělil, že o vysílači armáda ví, ale poznatky sdělí náměstkovi pouze osobně. Šalgovič s Riplem a dvěma příslušníky KGB odejeli na ministerstvo národní obrany. Asi za půlhodiny se vrátili a šli referovat Nazarovovi.

Kolem druhé hodiny ranní přišel k Nazarovovi na poradu náčelník Správy vojenské kontrarozvědky (III. správa HS-StB) generálmajor Ing. Josef Stavinoha. Po poradě dával ve společnosti Nazarova a Šalgoviče jasně najevo své sympatie k vývoji situace, a bylo zřejmé, že si s Nazarovem dobře porozuměli. Sovětský poradce jej poté odvezl do objektu ministerstva národní obrany.

Ještě v průběhu noci byl plk. Šalgovič několikrát volán anebo sám volal telefonicky na telefonní linku sovětského velvyslanectví a hovořil s Aloisem Indrou, Milošem Jakešem a Vlastimilem Voleníkem. Opakovaně se radil s Nazarovem i ostatními příslušníky KGB.[54]

Ráno 22. srpna 1968 asi na devátou hodinu Šalgovič svolal poradu náčelníků správ, na níž požádal pplk. Ripla, aby podal informaci, co všechno v předchozích hodinách prováděl a z jakých pokynů. Zástupce náčelníka Správy kontrarozvědky uvedl různé informace o zajišťování letiště Ruzyně či akcích proti legálním médiím. Přestože popřel, že by se kdokoliv z II. správy HS-StB podílel na zatýkání československých občanů, uvedl, že v prvních hodinách okupace ho sovětští poradci žádali o zatčení asi osmi stranických představitelů, z nichž jmenoval člena předsednictva ÚV KSČ a předsedu Národního shromáždění Smrkovského, člena sekretariátu a tajemníka ÚV KSČ Císaře a místopředsedu vlády Šika. Zároveň zdůraznil, že kategoricky tento požadavek odmítl a sovětští poradci mu k tomu údajně sdělili, že si to tedy provedou sami. V průběhu porady Československý rozhlas opakovaně vysílal zprávu, že Šalgovič je zrádce. Náměstek ministra vnitra ukončil poradu a odjel na sovětské velvyslanectví, z něhož se již nevrátil.[55]

Pět minut před desátou sovětské složky z pověření generálporučíka Jamščikova požadovaly vstup na ústřednu vládního spojení, která z rozhodnutí náčelníka Správy spojení (VII. správa MV) plukovníka Oldřicha Šebora omezila svoji činnost.[56] Pracovníci ústředny již od minulého dne statečně odolávali psychickému tlaku, řídili se disciplinovaně mými rozkazy, vydrželi všichni až do násilného obsazení na pracovišti. Po okupaci ústředny sovětskými spojaři ve tři hodiny odpoledne příslušníci MV své pracoviště opustili. O dvě hodiny později požádal Šebora o pomoc podplukovník Ivanov, na což reagoval, že nejsou povinni spolupracovat a rozkaz ke spolupráci nevydá.

Po příchodu zástupce náčelníka Odboru vládního spojení KGB generála Brusnicina byl náčelník ústředny vládního spojení kapitán Ing. Jiří Stopka ve večerních hodinách odvezen na sovětské velvyslanectví, kde mu plk. Šalgovič přikazoval, aby zabezpečil všechny sovětské potřeby. Když náčelník ústředny sdělil, že má ode mne [plk. Šebora] jiné příkazy, prohlásil s. Šalgovič, že jsem byl odvolán z funkce náčelníka správy. Náčelník ústředny reagoval, že mu není podřízen, a na to designovaný náměstek prohlásil, že příkaz k tomu dává I. náměstek ministra Padrůněk.[57]

Státní bezpečnost versus KGB

V návaznosti na závěry mimořádného XIV. sjezdu ÚV KSČ v Praze - Vysočanech proběhly ve večerních hodinách členské schůze všech stranických organizací při Hlavní správě Státní bezpečnosti. Kolem desáté hodiny večerní byl v budově „Sadová“ svolán aktiv komunistů, který se snažil obnovit systém velení Hlavní správy Státní bezpečnosti. Zároveň v diskusi vystoupila řada příslušníků s kritickými připomínkami k činnosti Ripla i dalších soudruhů, kteří plnili jeho pokyny v prvních hodinách okupace.[58]

Náčelníka Správy kontrarozvědky majora JUDr. Zdeňka Formánka o půl čtvrté ráno 23. srpna 1968 v „Sadové“ probudil pracovník jeho sekretariátu, který spal v předpokoji, že s ním chtějí hovořit sovětští důstojníci. Vzápětí vstoupili do mé kanceláře dva důstojníci (plukovník a kapitán) v doprovodu dvou ozbrojených vojáků. Plukovník, aniž by se představil, mně sdělil, že z rozhodnutí velení vojsk, jsem vzat pod dočasnou ochranu sovětské moci. Na moji upřesňující otázku odpověděl, že nejde o zatčení a motiv že mně objasní ráno. Další jednání však bylo velmi blízké charakteru zatčení. Po oblečení jsem byl zevně ohledán, nemám-li zbraň, byly mně odebrány všechny osobní doklady a v doprovodu ozbrojené stráže jsem byl vyveden z budovy a obrněným autem odvezen do budovy MV na Letné. Před kanceláří jsem při odvádění spatřil sovětského poradce naší správy – Běloturkina – který sovětské důstojníky přivedl k mé kanceláři. Formánek netušil, že stejný přístup orgány KGB zvolily i proti jeho nadřízenému zástupci náčelníka Hlavní správy Státní bezpečnosti majoru JUDr. Jaroslavu Jankrlemu a náčelníku členu pléna Hlavního výboru KSČ a funkcionáři Celoútvarového výboru KSČ č. 6 majoru JUDr. Vladimíru Peškovi, kteří byli také převezeni a izolováni v objektu „Letná“. V budově MV na Letné jsem byl – v úplné izolaci od čs. prostředí, vzpomínal Formánek – držen až do pondělí, kdy jsem byl v ranních hodinách letadlem odvezen do Drážďan a zde jsem zůstal až do 6. září 1968.[59]

Na základě pokynu I. náměstka ministra Padrůňka – a po dohodě s orgány KGB, které požadovaly obnovit velení nad bezpečnostními složkami – povolal Kroh na Letnou svého podřízeného z Odboru zvláštních úkolů podplukovníka Ing. Josefa Placra. Po delším zdráhání se [23. 8. 1968 ráno] dostavil k budově a na příkaz velitele sovětské ochrany byl vpuštěn do budovy. Prioritním úkolem bylo sdělit všem krajským správám SNB a součástem ministerstva vnitra, že Padrůněk se má opět ujmout funkce a zároveň je požádat o podání informací o aktuální situaci. Z podřízených součástí jsem dostával v souvislosti s tímto vyrozuměním pouze povšechné informace […]. Já sám jsem žádné dálnopisné zprávy neobdržel, protože v té době dálnopis v budově zřejmě nefungoval. Některé součásti odpověděly, že již dálnopisné zprávy podávaly náměstku Šalgovičovi.

Pravděpodobně ještě v průběhu dopoledne Kroha požádal jeden z podplukovníků kontrarozvědky KGB o doprovod svých kolegů na centrálu Správy sledování do objektu „Sadová“. Velitel objektu požádal Placra, aby je doprovodil. Toto odmítl s poukazem, že nebude kolaborovat a že je zde zbytečný a tudíž žádá, aby mohl odejít domů. Kroh tak musel sovětské důstojníky na IV. správu HS-StB doprovodit osobně.

V ranních hodinách 23. srpna 1968 vyslal major Václav Vančura, náčelník oddělení Správy spojení (VII. správa MV), mechanika nadporučíka Miloslava Urbana odstranit poruchu na telefonní lince v kanceláři genmjr. Kotova a překontrolovat v budově „Letná“ chod ústředny i dálnopisných strojů. Plk. Kroh tlumočil požadavek VII. správy veliteli sovětské ochrany s odůvodněním, že je na tom závislá spolehlivost spojení.

V doprovodu kapitána sovětské Vnitřní stráže navštívili po poledni kancelář hlavního sovětského poradce, kde npor. Urban opravdu zjistil, že telefonní linka na jednom ze sekretářských přístrojů je funkční a druhá nikoliv. Společně se pak vrátili zpět do přízemí. Po odchodu Kroha i sovětského kapitána provedl mechanik kontrolu chodu ústředny, stavu baterií a příchod nefunkční státní linky. Během přezkušování dálnopisného stroje jsem dostal od kolegů ve Wintrově ulici dotaz, zda nebyly v ústředně MV prováděny nějaké zásahy. Náčelník ústředny VII. správy major Karel Syrovátka se ho dále ptal, kdo z příslušníků ministerstva vnitra se v budově nachází, zda mají volný pohyb anebo jsou pod dozorem. Vzhledem k tomu, že jsem v budově MV na Letné viděl stát v každém poschodí stráže, dálnopisoval jsem, že v budově se nachází stráže a dále že je zde s. Kroh, Padrůněk.

Když se sovětský kapitán s plk. Krohem vrátili do telefonní ústředny, slyšeli, že je v chodu nějaký stroj. Po vstupu do ústředny jsme zjistili, že mechanik Urban s někým dálnopisoval. Sovětský důstojník po chvíli přivedl kontrarozvědčíky v hodnosti plukovníka a podplukovníka a příslušníka KGB v civilu. V dálnopisném stroji byl papír s textem v českém znění a sovětskými orgány jsem byl požádán o překlad. […] Mechanik Urban byl nejdříve dotazován, proč dálnopisoval a komu a pokud si pamatuji, nedovedl na tuto otázku přesně odpovědět. Telefonní ústředna byla uzavřena a npor. Urban strávil zbytek dne internován pod stráží. Do kanceláře bývalého náměstka ministra plk. Jana Záruby v prvním poschodí mu kapitán přinesl oběd i večeři.

Oba důstojníci kontrarozvědky KGB se mezitím u Kroha snažili zjistit, co tím mechanik sledoval. V důsledku této akce byl i náčelník objektu několik hodin pod jejich kontrolou.[60]

V průběhu 23. srpna 1968 se na III. správu HS-StB dostavil styčný orgán sovětské vojenské kontrarozvědky a požádal náčelníka genmjr. Stavinohu, aby s ním odejel na štáb k jednání s genpor. Fedorčukem. Nejprve náčelník III. správy KGB vysvětloval okupaci ČSSR ve smyslu prohlášení sovětské tiskové agentury TASS. Vznesl požadavek, aby činnost vojenské kontrarozvědky pomáhala vedení ČSLA zabezpečit klid a pořádek v armádě. Stavinoha zase po velitelských orgánech Sovětské armády požadoval, aby v rámci předcházení zbytečným konfliktům usměrnili chování svých vojáků při styku s příslušníky Československé lidové armády. O další komunikaci Fedorčuk již neusiloval a nebyla akceptována ani nabídka na vyslání styčného důstojníka k vedení III. správy HS-StB.[61]

Téhož dne přivedl náčelník věznice Ruzyně do kanceláře vedení Správy vyšetřování Státní bezpečnosti představitele vyšetřovacího odboru KGB z Moskvy plukovníka Nikolaje Fedoroviče Žukova, kterého doprovázel další sovětský plukovník. Žádali informace o organizaci vyšetřování, o počtu vyšetřovatelů a o tom, zda se nevyšetřují nějaké protistátní trestné činy, či zda nemáme vůči nim nějaké požadavky anebo nepotřebujeme-li jejich pomoc. Zástupce náčelníka podplukovník JUDr. Jaroslav Kubík a posléze i náčelník správy podplukovník JUDr. Štěpán Hajný jakoukoliv komunikaci odmítli. Po odmítnutí podrobných informací a ujištění, že si své problémy vystačíme řešit sami, bylo vidět z jejich strany rozpaky, zvláště když na otázku po postoji a mínění vyšetřovatelů dostali odpověď, že všichni vyšetřovatelé jsou členy strany a že stojí za s. Dubčekem a legální vládou. Položili svým kolegům otázku, proč přijeli a zda si uvědomují, že občané Československa přestanou mít sovětské lidi rádi. Bylo zřejmé, že si tuto situaci uvědomovali, neboť plk. Žukov pronesl v rozpacích – „eto bolšaja politika“, a asi po 20 minutách rozpačitého rozhovoru odešli bez jakýchkoliv závěrů nebo požadavků.[62]

Jednání v Moskvě

Náměstka ministra vnitra plukovníka JUDr. Jána Majera a náčelníka Hlavní správy Státní bezpečnosti plukovníka JUDr. Josefa Hrubého zastihla okupace Československa v Moskvě, přes níž se vraceli z dovolené v Jaltě. U velvyslance Vladimíra Kauckého zjistili, že ruzyňské letiště je uzavřeno pro civilní provoz a nepřijímá. Požádali proto představitele ministerstva vnitra ČSSR plk. Viktora Hladného, zda by nemohl zprostředkovat rozhovor se soudruhy z KGB o možnosti návratu do Prahy.

Následujícího dne 22. srpna 1968 se oba funkcionáři dostavili do budovy KGB, kde čekali u jednoho ze sekretářů. Zajímavé bylo, že se zde nacházel i mjr. Bohuněk, náčelník oddělení Státní bezpečnosti Karlovy Vary. Asi po hodině byli dvěma sovětskými soudruhy odvezeni do vily, kam za nimi přišel I. náměstek předsedy KGB (a náčelník operačního štábu při KGB) genpor. Cvigun, který je během úvodního pohoštění seznámil se situací v ČSSR. V podstatě nám sdělil asi toto: situace a vývoj v naší zemi – sovětské soudruhy značně znepokojoval. V průběhu roku od ledna 1968 se postupně ukazovalo, že naše stranické vedení nemá situaci v rukou a že stále více nabývají vrchu protisocialistické a protisovětské síly. Situace, že nazrála v posledních měsících a v srpnu že byl podniknut i útok na budovu ÚV-KSČ. Aby se předešlo otevřené kontrarevoluci, jako tomu bylo v Maďarsku a ztrátám na lidských životech, že se rozhodlo pět socialistických zemí předejít této situaci, volit moment raději za pět minut dvanáct a vyslaly do naší vlasti svá vojska. Soudruh Cvigun dále uvedl, že vojska k nám přišla na požádání skupiny vedoucích představitelů naší strany a vrcholných orgánů. Dále sdělil, že vojska jsou na našem území kolem měst, nezasahují do vnitřního života a že vše funguje normálně. K situaci na ministerstvu vnitra uvedl, že ministr Pavel se někde ukryl a resort řídí soudruh Šalgovič.

Majer i Hrubý prohlásili, jak jsou přesvědčeni o tom, že v případě přijetí konkrétních opatření politickým vedením, bylo v Československu dosti sil na rozhodné vystoupení a zjednání pořádku. Genpor. Cvigun reagoval, že bohužel tato rozhodnost československému vedení chyběla. Za této situace jsme pochopili, že to bylo jediné možné správné řešení.

Podle Hrubého svědectví oba zareagovali pozitivně na informaci, že ministerstvo vnitra nás řídí Šalgovič a požádali o možnost návratu, aby mu mohli aktivně pomáhat. Ubezpečili jsme sovětské soudruhy o tom, že víme, kde je naše místo a že uděláme vše, aby se u nás situace konsolidovala a naše republika zůstala pevným článkem soc. tábora. Sovětští soudruzi poté sdělili, že se nám pokusí umožnit návrat.

Během cesty zpět oba funkcionáři v letadle svolali všechny soudruhy, apelovali na ně, aby po návratu do vlasti zaujali jednoznačné stanovisko v poměru k Sovětskému svazu a na svých pracovištích postupovali stejně pevně a dali tak příklad ostatním podřízeným pracovníkům.

Po přistání v Praze – Ruzyni odpoledne 23. srpna 1968 přijely k letadlu dva obrněné transportéry. Jeden z podplukovníků Sovětské armády vyloučil, že by bylo možné jednat s genmjr. Kotovem. Přítomného náčelníka Leteckého oddílu MV plk. Eliáše požádali o přistavení autobusu pro odvoz. Během doby – než autobus přijel – jsme rozmlouvali o situaci a s. Eliáš nám vyprávěl o přesné organizaci při přistávání sovětských vojenských letadel s vojsky i technikou ze dne 20. na 21. srpna. Cestou autobusem z letiště jsme viděli, že jednotlivé důležité objekty, jako budova HS-Stb v Thákurově ulici, sovětské velvyslanectví, budova MV na Letné aj., jsou uzavřeny buď tanky, nebo obrněnými transportéry a sovětskými vojáky.[63]

Dne 24. srpna 1968 během svého ranního zasedání reagovala československá vláda na situaci v ministerstvu vnitra a bezpečnostních složkách. Rozhodla o odvolání náměstka ministra vnitra Šalgoviče, prohlásila přitom veškeré rozkazy vydané jeho jménem a jiná opatření počínaje 20. srpnem 1968 za neplatná. Řízení Státní bezpečnosti převzal osobně ministr vnitra.[64] Zpráva o tomto opatření byla telefonicky předána ministerstvu vnitra, jehož aparát jménem Pavla vydal zvláštní rozkaz ministra vnitra, kterým bylo v resortu především oznámeno okamžité zproštění funkce plk. Šalgoviče, pplk. Molnára, pplk. Ripla a pplk. Kožucha. Náčelníkům Hlavní správy StB a správ Státní bezpečnosti v krajích uložil požádat příslušnou vojenskou prokuraturu o zahájení trestního řízení u těch příslušníků, kteří se dopustili trestné činnosti v souvislosti s násilným obsazením vlasti. Ministr zároveň uvedl, že vláda ocenila postoj a obětavou práci příslušníků Sboru národní bezpečnosti za této mimořádné situace.[65]

Okolo poledne 24. srpna 1968 se Pavel prostřednictvím vedení Hlavní správy Veřejné bezpečnosti sešel v Žitné ulici v centru Prahy s náměstkem plk. Majerem a náčelníkem HS-StB plk. Hrubým. Po úvodním dotazu – jak jsme se měli na dovolené – nás seznámil se situací. Uvedl, že příchod vojsk je neoprávněný a že tak je hodnocen našimi nejvyššími místy. Dále, že musel některé náčelníky zprostit funkcí, že se provinili a že pomáhali při příchodu vojsk (jmenoval s. pplk. Ripla, Molnára apod.). O s. Šalgovičovi prohlásil, že zradil. Uvedl, že o něm věděl, že je sovětský agent a že na to v dřívější době upozornil s. Dubčeka. Oběma funkcionářům sdělil, že se nachází na jednání vlády na Hradě a pro případ potřeby jim dal své telefonní číslo.

 Dvacet minut před šestou hodinou byly dálnopisně o schůzce informovány součásti ministerstva vnitra i krajské správy SNB. Ministr vnitra oznamuje, že se oba ujímají svých funkcí. Náměstek ministra plk. JUDr. Ján Majer současně zastupuje 1. náměstka ministra vnitra prom. hist. plk. Stanislava Padrůňka, který je sovětskými bezpečnostními orgány držen na neznámém místě. Zprávu večer odvysílal svobodný Československý rozhlas.

Ještě téhož dne se oba navrátilci setkali také s náměstkem plukovníkem JUDr. Jaroslavem Rybařem na náhradním pracovišti v jedné z kanceláří nádraží Praha-Střed. Již od předchozího večera věděli, že se z Hlavní správy Veřejné bezpečnosti vzdálil při příchodu sovětských důstojníků, aby nebyl zatčen, a od té doby se skrýval.

Náčelník HS-VB byl také zvědavý na podrobnosti o jejich pobytu v Sovětském svazu, i okolnostech návratu z Moskvy. Ptali jsme se s. Rybáře, proč se ukrývá, před kým a on odpověděl, že má strach ze zatčení buď od soudruhů z Stb nebo sovětských orgánů. Když jsme mu namítali, že nikdo nebyl zatčen, poukázal na Padrůňka, Jankrleho a další a že ví, že se po něm jako po delegátu XIV. sjezdu KSČ jde.[66]

Orgány KGB v krizi

Situaci v objektu „Letná“ zachytil od 24. srpna 1968 plk. Kroh ve svých motácích stranickým orgánům. Všichni [internovaní] jsou v pořádku, jednotlivě o sobě nevědí, jsou přísně střeženi. V dopoledních hodinách zahlédl plk. Nazarova. Něco se zde muselo mimořádného dít, protože jsem byl odveden do přízemí a držen v kanceláři plné dvě hodiny. […] Telefonní ústředna v budově je obsazena a je prováděn odposlech. […] Dnes mi také bylo sovětským podplukovníkem nařízeno, abych odevzdal klíče od své kanceláře, trezoru a trezorové místnosti. Toto jsem stroze odmítl… Podle jeho svědectví v budově působili velitel Vnitřní stráže („stoličnaja divizia“, jinak „mosdivizia“) v hodnosti majora, jeho zástupce v hodnosti kapitána, dva podplukovníci kontrarozvědky se dvěma ženami a generál KGB, který se však na „Letné“ zdržoval pouze v noci.[67]

K situaci v budově se Kroh vrátil ještě následujícího dne: Během včerejška zde do budovy přišli plukovníci (asi čtyři), kteří se dotazovali, kde je vojenská kontrarozvědka a sledovačka. Domnívám se, na základě toho, co se zde děje, že onen generál je všem těmto orgánům nadřízen.[68] Během dne se zdržuje na sovětském velvyslanectví. Také důstojníci kontrarozvědky, o nichž jsem informoval, denně dojíždí na toto velvyslanectví. Odtud jsou také řízeny všechny akce a zatýkání. Z dosavadního dění v budově Letná usuzuji, že tato budova slouží jako objekt internace zatčených příslušníků vnitra. Všechny akce řídí Kotov a Nazarov. Večer byl dotazován podplukovníkem kontrarozvědky, zda a kdy do budovy volal ministr Pavel a zda neví, kde se nachází. Informujte s. Pavla, že po něm silně jdou. A nejenom po něm. Je potřeba učinit k ochraně vedoucích funkcionářů MV opatření.

 Moták z 25. srpna 1968 obsahoval snad nejzajímavější svědectví: Mezi důstojníky sovětské kontrarozvědky a ochrany panuje značná nervozita a nejistota z toho, co je a co bude dál. Nejistota plyne z toho, že situace se nevyvíjí podle jejich původního plánu. Pozastavují se nad tím, jak je možné, že rozhlas vysílá, fungují, i když s omezením ústavní orgány, činnost strany. Velmi nervozně čekají na výsledky jednání v Moskvě.[69] Jak jsem mohl vycítit z rozhovoru, naprosto krachl plán na vytvoření a ustavení nových orgánů ve vnitru a v celém státě. Neuvážené akce chuligánů vydávají za kontrarevoluci. Současná situace ve státě na ně má demoralizační účinek. Jsou si nejistí a jejich opatření co do přísnosti jsou regulována vývojem situace. Kromě oficielní informace z Pravdy a různých brožur vydávaných SSSR nevědí co se děje a naprosto neobjektivně hodnotí situaci u nás. Tvrdí, že činnost vedení naší strany, vlády a státních orgánů že je v podstatě kontrarevoluční, síly kontrarevoluce, že u nás pod vedením nepřátelských rozvědek, prvky kontrarevoluce narůstají a že nemáme sil se sami ubránit. Armáda že je nebojeschopná, demokratizačním procesem demoralizovaná a nejinak je tomu s bezpečností. Proto bylo třeba jejich pomoci. Na to, kdo požádal o pomoc, nedovedou odpovědět. Nedovedou ani zodpovědět a zdůvodnit objektivnost svých argumentů k oprávněnosti svého počínání.[70]

Někdy před čtvrtou hodinou odpoledne 24. srpna 1968 byl na Správu rozvědky MV doručen rozkaz ministra Pavla o převzetí řízení Státní bezpečnosti a personálních změnách. Předseda Celoútvarového výboru KSČ při I. správě MV mjr. Lubomír Šefrna (krycím jménem „Šumavský“) byl následně vyzván, aby pozval mjr. Čecha („Čada“) k jednání. S. Šumavský požádal s. Žemlu, aby hovořil se sovětskými soudruhy, kteří by dali záruky, že s. Čadovi se nic nestane. S. Žemla za účasti s. Šumavského jednal se s. [plukovníkem Nikolajevem Borisovičem] Litvinovem a dalším soudruhem. Protože nedošlo k vydání záruk a sovětští soudruzi na věci mají své názory, dohodli s. Šumavský se s. Žemlou, že bude zachován současný stav a plněny současné úkoly, které vedení i CÚV plně schvalují.[71]

Jednání se ze sovětské strany neobešlo bez konfliktu. Poradce Litvinov při té příležitosti ostrou formou sdělil, že nemají být uznávány žádné příkazy ministra Pavla, neboť ten nezasedá ve vládě, a proto jeho příkazy jsou nelegální. Zdůraznil, že je nutno bezpodmínečně poslouchat příkazy náměstka Šalgoviče a plk. Žemly. Za neplatný prohlásil rozkaz ministra, podepsaný za správnost náčelníkem VII. správy, s argumentem, že není právoplatný, neboť plk. Šebor byl již předchozího dne zbaven funkce. Rovněž mimořádný XIV. sjezd KSČ a vysílání legálního čs. rozhlasu prohlásil za nelegální činnost. Na adresu příslušníků rozvědky prohlásil, že každý, kdo nesouhlasí s postupem zemí Varšavské smlouvy, je kontrarevolucionář. Ohlásil, že na nádvoří hlavní budovy rozvědky bude umístěn obrněný vůz s posádkou, a to nejen k ochraně budovy, ale i k udržení vnitřní stability.[72]

Pplk. Štefan Šarik, předseda Celoútvarového výboru KSČ č. 6, svolal 25. srpna 1968 v „Sadové“ zasedání, na němž se řešila otázka prozatímního nahrazení vedení Správy kontrarozvědky po internovaném mjr. Formánkovi, odvolaném pplk. Riplovi a nakonec i pplk. Štefanu Hubinovi, který funkci zástupce náčelníka správy opustil dobrovolně. Stranická organizace doporučila pověřit vedením II. správy HS-StB podplukovníka RSDr. Vítězslava Hlaváčka.

Krátce poté se o pplk. Hlaváčka začali zajímat představitelé KGB, zejména pplk. Běloturkin. V kanceláři [severního křídla] byli všichni poradci ze správy, řada sovětských důstojníků a sovětský generál. Byl jsem rozrušen, vzpomínal designovaný náčelník II. správy, a proto jsem požádal s. Nazarova, aby mně překládal do ruštiny. Oznámil jim, že byl plk. Hrubým a náměstkem plk. Majerem, kteří se 23. srpna odpoledne vrátili ze Sovětského svazu, pověřen vést Správu kontrarozvědky. Ptali se mně, co chci podniknout. Řekl jsem, že učinit první kroky k rozhýbání aparátu, protože se nic nedělá. Ptali se, koho respektuji. Odpověděl jsem, že prezidenta, vládu a vedení strany, a požádal je, aby mně nekladli požadavky, které jsou v rozporu s čs. zákony, protože bych tyto požadavky musel odmítnout. Sovětský generál se zajímal, koho konkrétně respektuje. Dozvěděl se, že přímého nadřízeného náčelníka Hlavní správy Státní bezpečnosti. A teď se mi zeptal, zda je mi známo, že s. Hrubý, jenž byl na rekreaci v Sovětském svazu, jim přislíbil před návratem do Prahy, že bude potlačovat kontrarevoluci.[73]

Podle plk. Kroha se 25. srpna 1968 situace v centrálním objektu ministerstva vnitra „Letná“ příliš nezměnila. Uvnitř budovy mezi „ochranou“ značná nervozita. Značně zesílena vnitřní stráž, důvod neznáme. Hlavně obsazen prostor v suterénu, garáže, I. a II. patro. Stráže uvnitř vyzbrojeny i pancéřovkami. […] K ostatním soudruhům nás nepustí. S nimi máme styk velmi omezený, téměř žádný. Ale jinak jsou v pořádku. Z rozhovoru s kontrarozvědčíky jsem si vyvodil, že tvrdší opatření a ochrana vůči ostatním soudruhům je také a kromě jiného proto, že jsou to židé.[74]

Již kolem čtvrté hodiny ranní 25. srpna 1968 byl sovětskými vojáky obklíčen objekt zvláštního odboru Správy spojení MV v Ruzyni. Asi po čtyřech hodinách vstoupilo do budovy několik důstojníků KGB a provedlo prohlídku. Na základě odhalených protisovětských tiskovin, které se na tomto pracovišti tiskly, bylo osm jeho příslušníků včetně náčelníka oddělení okolo desáté hodiny zatčeno sovětskými čekisty a internováno na letišti v Ruzyni. Propuštění se dočkali až po výslechu ve dvě hodiny v noci následujícího dne.[75]

Pravděpodobně v důsledku zajištění a výpovědi npor. Urbana na „Letné“ byla pozornost KGB následujícího dne zaměřena na meziměstskou ústřednu Správy spojení MV v objektu „Wintrová“ na Praze 6. Krátce po druhé hodině odpoledne, poté co se náčelník VII. správy plk. Šebor přestěhoval na náhradní velitelské pracoviště, sháněli sovětští důstojníci z hlavního vchodu náčelníka I. odboru VII. správy podplukovníka Ing. Miroslava Šulce. Tento hovor bral s. [Jiří] Gulbis a odpověděl, že s. Šulc odejel na nějakou poradu se sovětskými důstojníky a zavěsil. Strážný volal znovu a předal k telefonu mjr. Gvozděva. Ten se dožadoval hovoru se s. Šulcem, Šeborem nebo Sýkorovským. Soudruh Gulbis mu sdělil, že v budově nejsou a že s. Šulc odejel na nějakou poradu s nimi. Mjr. Gvozděv žádal osobně mluvit s jejich zástupci nebo s nějakým jiným od Šebora. Po delším dohadování, že zde žádní náčelníci nejsou, mu bylo řečeno, že někdo dolů přijde, aby počkali. […] Tam čekal plk. Fedotov, mjr. Gvozděv a jeden kapitán se samopalem.

V reakci na jeho negativní odpovědi uchopil mjr. Gvozděv, bývalý sovětský poradce na VII. správě MV, náčelníka 3. oddělení mjr. Jiřího Horského za paži a prohlásil, že s nimi pojede na Letnou. Toto jednání s nimi u brány trvalo asi minutu a byl jsem v gazíku. Jeli jsme Wintrovou, Bubenečskou a třídou Obránců míru. Na Letné mě zavedli do prvního poschodí do haly ke kulatému stolu, kde jsme se posadili do kožených křesel a měli ke mně tyto otázky:

Oni – Jste komunista? Já – ano!

       - kolik mužů je v budově – nevím,

       - je jich hodně? – nevím, nejsme tam sami,

       - mají lidé v budově zbraně? – ano,

       - když půjdeme do budovy, budou na nás střílet? – nevím, proč by na vás měli střílet?

       - krátkému dohadování mezi nimi jsem nerozuměl,

       - můžete nám ukázat, kde má s. Šulc kancelář? – ano!

Gvozděv dále Horskému oznámil, že si se souhlasem I. náměstka Padrůňka půjdou prohlédnout celý náš objekt „Wintrova“. Když jsem vyšel z Letné, tak mi mjr. Gvozděv zezadu objal za ramena a říkal: to ničevo. […] Při příjezdu k hlavnímu vchodu jsem blíže vchodu viděl stát větší skříňové auto plné důstojníků se samopaly. Plk. Fedotov jim vydal příkazy k rozvinutí a ke vniknutí do budovy. Viděl jsem nabíjení zbraní a snahu o bojové chování všech 20 důstojníků. Mě žádal mjr. Gvozděv, abych mu ukázal, kde má kancelář s. Šulc […]. 14.30 hod. Po celém poschodí stáli ozbrojení důstojníci a plk. Fedotov s mjr. Gvozděvem procházeli jednu kancelář po druhé. […] Po odebrání zbraní se ptali, co tu děláme, že je neděle a posílali všechny naše příslušníky domů a že zítra mohou přijít do práce.[76]            

Příslušníci meziměstské ústředny VII. správy MV mezitím pozorovali, jak jejich kolegové z jiných pracovišť i Správy operativní techniky (VI. správa MV) opouštějí budovu. Vstupní dveře do ústředny byly zavřeny, okna všechna rovněž. Asi okolo 16.00 hodiny se ozvalo tlučení na dveře z chodby. Neotevřeli jsme. […] Asi v 16.15 se ozvalo podruhé tlučení na vstupní dveře do ústředny. Opět jsme neotevřeli. […] Zachovávali jsme všichni maximální klid v naději, že ústřednu neobjeví. Nestalo se tak, protože obcházeli po dvoře a nahlíželi do oken. […] Asi za pět minut nato, asi kolem 16.30 hodin, se ozvalo velmi silné bušení do vstupních dveří s pokusy o násilné vyražení. […] Do místnosti meziměstské ústředny vstoupilo asi 10-15 důstojníků s vojáky. […] Nejprve žádali od nás zbraně. […] Pak se nás jejich velitel mjr. Gvozděv vyptával, kdo je naším velitelem, kde jsou soudruzi Šebor, Sýkorovský a Šulc, co je to Černín a kam máme spojení. Ani na jednu otázku jim nebylo odpovězeno nikým z přítomných. Nikdo z pracovníků neznal s. Šebora, Sýkorovského a Šulce, nikdo nevěděl, kde jsou, nikdo nevěděl, co to Černín vůbec je. […] Poté nám Gvozděv dával příkaz, že máme vypnout telefonní a dálnopisnou ústřednu. […] Poté nás vykázali z objektu, abychom šli domů.[77]   

Obsazení objektu se dotklo také pracovišť VI. správy MV. Sovětští vojáci příslušníky Státní bezpečnosti odzbrojili a donutili opustit budovu. V noci z 25. na 26. 8. 1968 provedla přítomná sovětská vojska prohlídky řady  místností v objektu VU [Výzkumný ústav] MV Wintrovka, přičemž byly hledány zbraně, násilím zotvírány místnosti, skříně, zásuvky atd.[78]

Večer 25. srpna 1968 zjišťovali důstojníci kontrarozvědky KGB na „Letné“, kde se nacházejí sklady zbraní a munice s tím, že je musí vzít pod ochranu, aby nebyly zneužity kontrarevolucionáři. Plk. Kroh, ač náčelník mobilizačního odboru, odmítl v této oblasti spolupracovat. Stroze jsem odpověděl, že takovéto otázky mi může klást pouze můj představený a tím je 1. náměstek MV. Apelovali na mou komunistickou čest, a abych si plně uvědomil odpovědnost, jestliže se v tomto směru něco stane. Trval jsem na svém, což jim očividně nebylo vhod. Zároveň popsal jejich směšné a neobjektivní argumenty: Za přímé kontrarevolucionáře označují Císaře, Goldstückera, Kriegla a Pavla. Dubček je u nich člověk, který je povolný kontrarevolučním tendencím. Proto mu také naše strana po všech upozorněních ze strany pěti bratrských stran a návrzích, které na sebe vzala na jednání v Košicích a Bratislavě, místo aby nebezpečným tendencím čelila, těmto stále ustupovala. Vážně se pozastavovali nad kontrarevolučními tendencemi v Československu, jak to že byl Pavel ustanoven do tak vážné funkce.[79] Zanedlouho prý uveřejní celému národu fakta o tom, kdo Pavel je a uvedli, že je to především on, kdo na svých bedrech má krev nevinných lidí. Nemá prý morální právo jiného obviňovat z nezákonností a dokonce z vnitra z těchto důvodů propouštět. Za využití argumentů ze sovětského tisku a televize měli silně působit i na I. náměstka ministra plk. Padrůňka. Velmi jsou znepokojeni nad tím, že orgány státní bezpečnosti zradily věc socialismu a jsou pro Dubčeka. Jejich představy od samého začátku byly jiné v tomto směru. Na těchto orgánech NKVD je patrna značná nervozita a nejistota. Svým chováním prozrazují, že jim něco nevyšlo podle jejich představ.[80]

Půl hodiny po půlnoci byli plk. Padrůněk, pplk. Hošek, mjr. Jankrle, mjr. Formánek i mjr. Pešek probuzeni a po kratší kontroverzi převezeni v doprovodu silné stráže obrněným transportérem na letiště Ruzyně a odtud letecky dopraveni do Drážďan.[81]

Asi patnáct minut před pátou hodinou ranní 26. srpna 1968 zachytila stálá služba Správy vyšetřování Státní bezpečnosti pohyb sovětských vojáků po nádvoří věznice Ruzyně. Ihned bylo telefonicky vyrozuměno vedení o obsazení budovy. Po půl šesté vstoupili do místnosti majora JUDr. Josefa Vavříka dva sovětští důstojníci v hodnosti podplukovníků a major - překladatel. Po dotazech, v jakém je počtu a kolik se na pracovišti nachází orgánů Státní bezpečnosti, si vyžádali klíče. Poté se příslušníci stálé služby museli zúčastnit prohlídek kanceláří. Zájem jeden z důstojníků projevil o tiskoviny, nacházející se volně v kanceláři […]. Při prohlídce kanceláří nebyly otevírány trezory, nebylo nic poškozeno a akce skončila asi v 7.00 hod. Sověti rozhodli o odchodu příslušníků správy z objektu, což pplk. Kubíkovi po konzultaci s náčelníkem správy nezbylo než akceptovat.[82]

V dopoledních hodinách 26. srpna 1968 proběhlo v budově Hlavní správy Státní bezpečnosti jednání zastupujícího náčelníka II. správy pplk. Hlaváčka s příslušníky KGB. Představitelé sovětské bezpečnosti ho informovali, že uzavírají budovu, příslušníci HS-StB nesměli opustit objekt ani používat služební vozidla. Náčelník II. správy se kategoricky při tomto jednání postavil za ostatní orgány, odmítl plnit jakékoliv rozkazy okupantů a požádal o odstranění všech překážek, které narušují činnosti centrálního aparátu StB. Aktuální situace na centrále byla československé vládě prezentována jako značně nepřehledná. Je to způsobeno na jedné straně přítomností pracovníků NKVD, kteří některé akce přímo řídí, ale i existenčními obavami některých pracovníků StB.[83]

Ani na centrále rozvědky nemohl být zatím plně realizován rozkaz ministra vnitra, kterým se rušila protizákonná opatření plk. Šalgoviče. Hrozilo totiž nebezpečí, že v případě návratu mjr. Čecha („Čada“) anebo jeho zástupce pplk. Paclíka („Novák“) by mohlo dojít k jejich zatčení a totálnímu obsazení budov rozvědky okupačními vojsky.[84] Během dalšího jednání si plk. Litvinov zavolal zástupce CÚV KSČ a za přítomnosti plk. Žlábka („Žemla“) strohým způsobem odsoudil skutečnost, že stranické orgány na rozvědce jednají o rezoluci, podporující protiokupační stanovisko Hlavního výboru KSČ při MV.[85] Litvinov zdůraznil, že nadále neuznává tzv. legální představitele a žádá, aby byl zajištěn na rozvědce klid a stabilita. Nebude-li toho dosaženo, je rozhodnut „postavit za to odpovědné činitele ke zdi“.[86]

Sovětský ústup

Dne 26. srpna 1968 umožnily sovětské útvary a bezpečnostní složky vstup příslušníkům Správy operativní techniky MV do objektu „Wintrova“. Koordinační štáb VI. správy MV vyslal své zástupce k jednání s velitelem sovětských jednotek v budově. Podařilo se docílit vyklizení všech místnosti, snížení počtu vojáků pouze na stráž na chodbách a u vchodů. V noci již sovětské velení objektu přistoupilo na obnovení zesílené stálé služby příslušníků Státní bezpečnosti. Pracovníci VI. správy MV zapečetili většinu kanceláři tak, aby nedošlo k nekontrolovanému vniknutí.[87]

Ve tři čtvrtě na jedenáct dopoledne ještě sovětské složky obsadily radiostanici v budově „Thakurova“. Již za hodinu a půl však byla VII. správa MV schopna obnovit radiospojení se všemi krajskými správami SNB z náhradních pracovišť.

Od ranních hodin 27. srpna 1968 se vedení Správy spojení MV snažilo získat zpět pod kontrolu veškeré objekty (vysílací střediska Poděbrady, Rimavská Sobota, Litomyšl a další), které okupovaly sovětské složky. V půl sedmé byl vyklizen objekt „Wintrova“, v osm hodin prostory radiostanice. Po celý den se jednalo o uvolnění ústředny vládního spojení, sovětská strana zprvu nechtěla přistoupit na úplný odchod, pouze souhlasila, aby v ní zároveň pracovali čs. příslušníci. O půl druhé odpoledne gen. Brusnicin odsouhlasil odchod sovětského personálu, za předpokladu, že VII. správa MV bude uskutečňovat spojení účastníkům v plném rozsahu stanoveném vzájemnými dohodami platnými do 20. srpna. V pět hodin odpoledne náměstek ministra plk. Majer tlumočil náčelníkovi správy rozhodnutí ministra Pavla o převzetí ústředny za navržených podmínek.[88]

Večer 27. srpna 1968 přivedl plk. Nazarov na vedení Správy sledování HS-StB dva sovětské představitele. Prvního, v důstojnické uniformě hrdiny Sovětského svazu, představil jako plk. Prudnikova, zástupce VII. správy KGB z Moskvy. Druhý byl v civilním oděvu, ovládal český jazyk a vystupoval jako překladatel. Při rozhovoru se odvolávali na platné smlouvy o výměně zkušeností mezi IV. správou HS-SB a správou sledování v Moskvě. Poukazovali na to, že v současné době je třeba intenzivně pracovat proti zahraničním rozvědkám USA, Anglie, Francie a Kanady, které soustavně působí proti socialistickým státům. Plk. Prudnikov zejména zdůrazňoval nutnost pracovat proti USA rozvědce, jejím kádrovým rozvědčíkům, o kterých mají poznatky, že verbují čs. státní občany ke spolupráci. Zdůraznil, že v této oblasti práce je nutná výměna zkušeností. Rozhovor probíhal ve všeobecné rovině, Prudnikov se mj. dotazoval na ohlasy rozhlasového projevu prezidenta republiky Ludvíka Svobody[89] a zveřejněné komuniké z jednání v Moskvě.[90]

S ohledem na nepřítomnost náčelníka IV. správy HS-StB plk. Demjana zopakovali svou návštěvu v deset hodin 28. srpna 1968. Téma rozhovoru bylo stejného charakteru jako předešlého dne. Mimo to Prudnikov, tentokráte již v civilním oděvu, požádal o pomoc při ubytování a to buď přímo na správě anebo v některém z pražských hotelů. Soudruzi byli informováni, že na součásti nemáme vhodné ubytování a o jejich prosbu v pomoci ubytování v hotelu, že se budeme informovat na možnosti, neb tato problematika nám nenáleží.[91]

Dne 28. srpna 1968 protestovala VII. správa MV proti obsazení výrobních pracovišť šifrové služby v Praze - Ruzyni. Také obnova linkového mezinárodního a vnitrostátního spojení byla závislá na obnovení provozu v objektu „P“ dálkových spojů, a proto plk. Šebor požádal gen. Brusnicina, aby zajistil odchod sovětských vojáků z objektu a naopak umožnil vstup československým technikům. Tato žádost byla opakována v devět hodin ráno 29. srpna 1968. V půl jedné sdělil gen. Brusnicin, že objekt „P“ bude v odpoledních hodinách zpřístupněn pracovníkům Ústřední správy spojů a příslušníkům MV. Identicky byl osloven genmjr. Kotov, aby pomohl uvolnit objekt zvláštního odboru v Ruzyni. Vzkázal, že objekt bude během odpoledne uvolněn.[92]

V souhrnné zprávě o činnosti ministerstva vnitra a jeho výkonného aparátu od 20. do 28. srpna 1968 byly formulovány některé závěry o dlouhodobých přípravách okupace: Je mimo jakoukoliv pochybnost, že hlavními strůjci opatření, směřující k úspěšnému zajištění obsazení území republiky a ovládnutí politických a správních center v hlavním městě Praze, byli sovětští poradci, jmenovitě generál Kotov a plukovník Nazarov. […] Podle písemných materiálů, které má MV k dispozici, bylo obsazení vojsky Varšavské smlouvy připravováno několik týdnů. O to svědčí tyto skutečnosti:

            - několik týdnů před okupací byla v ČSSR legálně i nelegálně skupina některých vedoucích pracovníků, zejména sovětské a východoněmecké rozvědky,

            - některými bývalými vedoucími funkcionáři MV, kteří byli zproštěni výkonu služby, byl udržován pravidelný kontakt se sovětskými poradci a sovětským velvyslanectvím,

            - pod rouškou turistů byl do ČSSR přesunut celý štáb pracovníků sovětské kontrarozvědky,

            - několik dnů před okupací přijeli do ČSSR další pracovníci bezpečnostní služby, mezi nimi poradci, kteří dříve působili v ČSSR; všichni přijeli jako turisté.[93]

Předchozí představitel III. správy KGB plk. Charitonov se za okupace nacházel již delší dobu mimo území Československa. Dne 31. srpna 1968 byl nahrazen plk. Ťuchťajevem, se kterým však zatím vedení III. správy HS-StB – mimo jednání související s jeho nástupem – neudržovalo žádný kontakt. Správa vojenské kontrarozvědky navíc konstatovala: Určité komplikace však v průběhu událostí vznikaly a vznikají v ojedinělých případech u některých podřízených složek VKR při navazování kontaktů příslušníky vojenské kontrarozvědky cizích armád. Příčinou je zpravidla jejich nejednotný přístup a uplatňování různých požadavků na informace, dotýkající se obsahu operativní situace, morálně politického stavu vojsk ČSLA, případů zběhnutí, krádeží zbraní apod., které v těchto jednotlivých případech je možné kvalifikovat jako zasahování do vnitřních záležitostí VKR.[94]

Dne 4. září 1968 vedení Správy rozvědky MV písemně zpracovalo přehled problémů, které rozvědnému aparátu působila přítomnost okupačních vojsk a orgánů KGB, mezi nimi zejména obavy vyplývající z trvající internace plk. Padrůňka i dalších funkcionářů ministerstva vnitra a „černé listiny 27 pracovníků“. V případě, že tato situace bude trvat dále, u řady lidí se potvrzuje domněnka, že mohou pokračovat represe proti dalším čestným pracovníkům angažovaným v polednovém vývoji.

 Značná nedůvěra byla vyslovena třem styčným pracovníkům KGB na rozvědce, kteří plně využívají svých informačních možností a zřejmě od svých pramenů přispěli k velmi jednostrannému informování sovětských představitelů o situaci v ČSSR i v aparátě bezpečnosti […]. Velmi nejasná situace vznikla kolem přítomnosti dalších pracovníků KGB, kteří dříve v 50. a 60. letech působili jako poradci v aparátě rozvědky a jsou nyní v ČSSR, vyvíjejí činnost mimo legální čs. instituce, nemají s aparátem rozvědky oficielní styk. Tuto situaci je třeba normalizovat. V této situaci je třeba vysvětlit i dohady o vybavenosti těchto pracovníků čs. průkazy (Stb) a vyřešit jejich styk s čs. orgány.

Přesto I. správa MV konstatovala, že může okamžitě normalizovat spolupráci a je schopna naplňovat existující dohody se sovětskou rozvědkou. Stejný pracovní vztah je možno dodržet i na rezidenturách v zahraničí pokud takový styk po oboustranné dohodě existuje pro koordinaci přesně specifikovaných otázek.

Obdobně uváděla Správa kontrarozvědky HS-StB, že normalizaci řádného chodu služby stěžuje obsazení objektu centrály, přítomnost mnoha příslušníků KGB v tomto objektu a internace funkcionářů Hlavní správy Státní bezpečnosti Jankrleho, Formánka a Peška. Zároveň pplk. Hlaváček požadoval stanovit, v rámci platných mezinárodních dohod, zásady vzájemné koordinace a součinnosti.[95]

Příslušníci Studijního ústavu MV při zpracování podkladů pro jednání nového vedení ministerstva vnitra s prezidentem republiky ČSSR Ludvíkem Svobodou shrnuli, že za řízení sovětských poradců v centrále Státní bezpečnosti – zejména Kotova, Litvinova a Nazarova – se před 21. srpnem 1968 příprav na ovládnutí letiště Ruzyně, obsazení a blokování politických, správních a telekomunikačních center v Praze a internování vedoucích stranických a státních představitelů podíleli bývalí vedoucí pracovníci Klíma a Houska.  

Působení styčných důstojníků KGB, kteří zásadně překročili své pravomoci a porušili platné dohody o spolupráci, vyvolalo silnou nedůvěru k jejich osobám ze strany příslušníků ministerstva vnitra, čímž byla vážně ohrožena další aktivní spolupráce. Je tomu tak zvláště v případě aktivní činnosti styčného důstojníka KGB LITVINOVA na čs. rozvědce, který vyhrožoval služebním a stranickým funkcionářům fyzickou likvidací, na čs. kontrarozvědce pak v případě styčných důstojníků NAZAROVA, BĚLOTURKINA a MUCHINA, kteří zneužili příslušníků k akcím proti legální vládě a představitelům ÚV-KSČ. Za velmi nejasnou, komplikovanou a nekontrolovatelnou byla označena situace v důsledku přítomnosti velkého počtu příslušníků KGB v Československu, kteří vyvíjeli činnost mimo legální čs. instituce a neměli s orgány MV žádný oficiální styk.[96] V Praze je několik vedoucích funkcionářů KGB jako například náčelník správy vyšetřování, sledování a kontrarozvědné správy.

Konkrétně bylo uvedeno, že v centrální budově ministerstva vnitra „Letná“ se nachází pět neakreditovaných důstojníků KGB, v budově Hlavní správy Státní bezpečnosti větší neznámý počet důstojníků KGB, včetně vnitřní ostrahy a identická situace panovala i na správě Státní bezpečnosti Praha. Jejich přítomnost i činnost má negativní dopady na příslušníky StB a na veřejnosti vytváří ovzduší nedůvěry vůči čs. orgánům. Vzdor přítomnosti orgánů KGB, není oficiálně zajištěna nutná koordinace činnosti čs. a sovětských orgánů, není přehled o akcích, záměrech a směrnicích orgánů KGB. Obdobně neorganizovaná činnost se projevuje i u vojenských kontrarozvědných orgánů cizích států. V neposlední řadě byla zmíněna skutečnost, že skupina funkcionářů resortu v čele s I. náměstkem ministra vnitra je stále nezákonně internována.[97]

V závěru zpracovatelé navrhli okruh problémů doporučených k jednání s představiteli okupační moci. Především mělo být sovětské straně „nabídnuto“ neprodlené obnovení plnění úkolů vyplývajících ze spolupráce mezi čs. a sovětskými kontrarozvědnými orgány v souladu s dohodou z roku 1962.[98] V zájmu normalizování činnosti rozvědky a kontrarozvědky požádat, aby

            - bylo zahájeno jednání mezi vedením ministerstva vnitra a představiteli KGB o urychleném a komplexním předání všech poznatků, které dokumentují či nasvědčují organizované nepřátelské kontrarevoluční činnosti, a to jak v období před zásahem vojsk, tak i v současné době;[99]

            - neakreditovaní pracovníci KGB již dále nezasahovali do záležitostí vnitřní bezpečnosti ČSSR a z ČSSR odešli;

            - byla zcela zrušena ostraha budov MV cizími vojsky a to jak vnější, tak zejména vnitřní;

            - byl zrušen zákaz radiovysílání a tím umožněna normální činnost čs. radiokontrarozvědky.

            S ohledem na potřebu překonat určitou psychózu mezi příslušníky, mělo být také jednáno o urychleném propuštění internovaných funkcionářů ministerstva vnitra.[100] Dokument se sice dostal do Kanceláře prezidenta republiky, není však známo, zda byl využit při jednání se sovětskými představiteli.

Začátek normalizace

Z rozhodnutí nového ministra vnitra ČSSR Jana Pelnáře, tlumočeného I. náměstkem plk. Majerem, navázala Hlavní správa Státní bezpečnosti již 7. září 1968 spojení se zástupci kontrarozvědky KGB při sovětském vojenském velení v Československu. Styčným důstojníkem za KGB byl stanoven plk. Buldakov, za HS-StB náčelník vnitřního odboru pplk. Antonín Janovec; od 23. září 1968 pak nový zástupce náčelníka HS-StB pplk. Kubík. Účelem spojení je řešit případné konfliktní situace v kontrarozvědné problematice ve vztahu k přítomným sovětským vojskům. Schůzky jsou poměrně časté, zpravidla z iniciativy sovětské strany. Do konce září jich proběhlo devět.

Na první schůzce formuloval plk. Buldakov sovětskou představu o součinnosti: Vyměňovat si poznatky o existenci nelegálních vysílacích stanic na území republiky, o výskytu ilegálních protistátních tiskovin všeho druhu, o extrémních skupinách, které vyvíjí činnost proti ČSSR, přítomným sovětským vojskům a závěrům Moskevských dohod[101], o nelegálních držitelích střelných zbraní, trhavin, munice atp., o činnosti nepřátelských rozvědek, akreditovaných diplomatů, vízových cizinců, žurnalistů, dopisovatelů západních agentur ve vztahu ke zde přítomným vojskům, o nepřátelské agentuře především po linii USA a NSR, o situaci na hraničních přechodech hlavně ve vztahu k útěkům čs. občanů do zahraničí a pronikání cizí agentury přes tyto přechody k nám do republiky.

Styčný důstojník KGB projevil zájem o veškeré poznatky vztahující se k „nepřátelské“ činnosti čs. občanů, která narušovala plnění Moskevských dohod. Recipročně slíbil předávat všechny poznatky stejného charakteru, které budou mít jejich složky k dispozici. Prohlásil, že jeho prostřednictvím může HS-StB žádat o pomoc při řešení problémů jdoucích i nad rámec zmíněných kontrarozvědných informací. Za žádoucí považoval vzájemné předávání písemných podkladů.[102]

Přestože se vedení Hlavní správy Státní bezpečnosti ještě nějaký čas snažilo zachovat zdání samostatné složky, která plní své úkoly výhradně ve prospěch Československa, orgány KGB dosáhly svého. Postupně se dařilo otupit protisovětský osten, Státní bezpečnost se opětně zaměřila na sledování, rozpracování a posléze i vyšetřování ideových nepřátel a výsledky své práce předávala KGB.[103] To však byl teprve začátek. K obnovení důvěry bylo zapotřebí ministerstvo vnitra a zejména Státní bezpečnost normalizovat a očistit od všech příslušníků, kteří se v srpnu 1968 společně občany Československa postavili proti svým „soudruhům ve zbrani“.

(Anglická verze článku byla otištěna in: The Journal of Slavic Military Studies, 2016, č. 4, s. 626-657.)