„Dirigent zákulisí“ – profil novináře, děkana fakulty ve službě komunistické propagandy

Peter Rendek

„Hromadné sdělovací prostředky jsou důležitým nástrojem Komunistické strany Československé a socialistického státu v politické ideové a kulturní výchově pracujících; významně ovlivňují politické názory, vědomí a postoje občanů; jsou důležitým prostředníkem spojení strany s pracujícími masami.“
(Ze Zásad koncepce studia novinářství na vysokých školách v ČSSR, 1972)

Obr. Předseda vlády Lubomír Štrougal předává Řád práce prof. PhDr. Miroslavu Hladkému (vpravo), vedoucímu dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov a vedoucímu katedry televizní a filmové katedry Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, 28. duben 1979. (Zdroj: ČTK)

Projekt, ve kterém sledujeme stopy a historii komunistických dezinformací v Československu a v zahraničí, by nebyl kompletní, kdybychom nepřiblížili někoho z okruhu aktérů, kteří se octli přímo uprostřed dění a aktivně se podíleli na tvorbě psychologických operacích komunistického ministerstva vnitra.

V období před rokem 1989 byla žurnalistika v Československu zcela pod kontrolou komunistické strany. Nezávislost a objektivitu každodenního zpravodajství tak paradoxně nejvíc suploval exilový tisk, československé vysílání zahraničních rozhlasových stanic, resp. vysílání západoněmecké a rakouské televize.

Výchova spolehlivých kádrů pro oblast tisku, televize a rozhlasu v socialistickém Československu, vyžadovala lidi oddané ideologii marxismu-leninismu. Výběr absolventů fakult žurnalistiky vyžadoval spolehlivé lidi, a po srpnu 1968 naprostou loajalitu či jednoznačný souhlas s invazí a posrpnovou politikou strany.

Jeden z těch kdo přímo řídili výběr a výchovu takových kádrů, a který se spolupodílel na šíření soudobých „fake news“ a aktivních opatření, byl i první děkan Fakulty žurnalistiky a publicistiky Univerzity Karlovy (později Fakulta sociálních věd a publicistiky) prof. doc. Dr. Miroslav Hladký.

Jeho životní příběh zpracovala ve své závěrečné bakalářské práci Aneta Kačanyiová z Fakulty sociálních věd UK pod názvem: Miroslav Hladký jako novinář a vysokoškolský pedagog.[1] Bohužel slabší stránkou této zajímavé práce je fakt, že autorka nekriticky analyzuje a interpretuje prameny z provenience StB. Své úvahy výmluvně shrnuje: „V této bakalářské práci jsem vycházela převážně z archivních materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek, ze kterých vyplynula jistá vazba mezi Hladkým a tajnou bezpečností, která od něj vyžadovala informace o jeho okolí. Z dostupných pramenů však nevyplynulo, o jak úzkou vazbu se jednalo a jak velké problémy Hladký́ svými reporty svému okolí mohl způsobit, či způsobil. (pozn. zvýrazněno autorem)“

Pohled na stejné prameny a jejich analýza vedou autora článku naopak k závěrům, že Miroslav Hladký byl přesvědčený komunista, aktivní a dlouholetý ideový spolupracovník Státní bezpečností a byl důležitým článkem, nástrojem a rovněž tvůrcem komunistické propagandy, která měla dozajisté vliv na každodenní život občanů v komunistické ČSSR.

Narodil se 2. března 1919 v Praze. Pocházel z osmičlenné rodiny knihkupeckého příručího. Otec pracoval jako administrativní úředník v nakladatelství Brázda. Byl členem sociálně demokratické strany a po válce, v lednu 1948 jako 74-letý důchodce vstoupil do KSČ. Matka byla v domácnosti a do KSČ vstoupila společně s manželem.

Po vychození obecné a měšťanské školy navštěvoval Miroslav Hladký obchodní školu. Po vychození, byl obchodním zástupcem s toaletním papírem u fy. Feil Strašnice a později nastoupil k firmě Pick, velkoobchod s vínem ve Vysočanech, jako kancelářská síla. Po likvidaci této firmy v r. 1939 (židovská), neměl do r. 1942 stálého zaměstnání. Věnoval se závodnímu plávání v AC Sparta. Zde i začal publikovat své první články ze sportovní oblasti. Seznámil se s Františkem Miškovským, zakládajícím členem KSČ, který měl na něj značný vliv. Za okupace byl členem Kuratoria. V r.1942 byl nasazen do Německa - Linze, kde nejdříve pracoval jako zedník a přes letní sezonu dělal plavčíka. Po skončení sezony pracoval jako hotelový sluha. V létě 1943 byl opět plavčíkem a rovněž se oženil. Z prvního manželství, které vydrželo šest let, měl tři děti. Na podzim 1944 po velkém náletu na Linec utekl do Prahy, kde se až do r. 1945 ukrýval a zapojil se i do ilegálních aktivit KSČ jako redakční pracovník. Dne 9. května 1945 začala vycházet Mladá fronta, které byl zakládajícím členem a redaktorem sportovní rubriky. V ten samý den se stal i členem KSČ. Později působil jako vedoucí a sportovní redaktor tělovýchovného a branného oddělení. V této pozici měl příležitost hodně cestovat se sportovními zájezdy do zahraničí, což bylo předmětem zájmu Státní bezpečnosti (viz dále). Dobře ovládal němčinu, částečně mluvil i anglicky a rusky. V letech 1954-1959 absolvoval obor novinářství – čeština na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V Mladé frontě setrval do roku 1956, kdy přechází do Československé televize na pozici jako vedoucí tělovýchovné redakce. V r. 1958 se stal hlavním redaktorem politicko-zpravodajského programu. V letech 1956 – 1960 byl v československé televizi předsedou celozávodního výboru KSČ. V televizi působil až do osmdesátých let.

Od r. 1961 vedle televize pracoval i jako odborný asistent Institutu osvěty a novinářství, který byl zřízen vládním nařízením č. 90 z roku 1960 jako fakulta Univerzity Karlovy. V r. 1963 byl jmenován vedoucím katedry teorie novinářského tisku, rozhlasu a televize. V r. 1966 po sloučení novinářských kateder do katedry Fakulty sociálních věd a publicistiky se stal jejím vedoucím. Na škole se v letech 1961 – 1968 angažoval jako předseda fakultní organizace KSČ. Na fakultě působil až do konce sedmdesátých let.

Politický vývoj v období pražského jara ho značně zneklidňoval a měl k němu vážné výhrady. Na fakultě se proti němu postavili studenti a požadovali, aby Hladký školu opustil. Začátkem července 1968 se akce proti němu stupňovaly. Bylo to i v souvislosti s uveřejněním Hladkého série článků v Rudém právu pod názvem "Hledání pravdy", kde poukazoval, že v Československu šlo o pokusy zvrátit socialistické zřízení, o zneužívaní rehabilitací k oprašování lidí, kteří se proti socialismu provinili, atd. Seriál rovněž pojednával o špionu Vladimíru Veselém[2], který se vydával za oběť padesátých let a poukazoval že v zemi jde prostřednictvím zahraničních rozvědek o svržení socialistického zřízení.

Rok po okupaci, v květnu 1969, vyvrcholily na fakultě akce proti Hladkému. Jeho jméno se spolu s dalšími objevilo pod výzvou „Slovo do vlastních řad“ otištěnou v Rudém právu, „kdy jsme odhalovali rozkladnou činnost pravicových exponentů v hromadných sdělovacích prostředcích. V té době se objevovaly na chodbách fakulty plakáty se šibenicí pro mne.“

Hladký k poměrům na fakultě z té doby uvádí: „Koncem roku 1969 a začátkem roku 1970 jsem byl navržen na funkci děkana Fakulty sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy. Odmítal jsem to. Nerad dělám funkce, raději pracuji. Funkce mě nepřitahují.

Teprve po domluvách soudruhů z tiskového oddělení ÚV KSČ jsem tuto funkci nerad přijal. V tajných volbách jsem byl zvolen jednohlasně.

Věděl jsem, že mě čeká těžká a nevděčná práce. Doufal jsem však v účinnou pomoc a podporu stranických orgánů. Velmi svízelným problémem byla například očista fakulty. Avšak jak z vedení university, tak ze stranických orgánů jsem dostával mnoho pokynů, kdo všechno musí odejít, ale nedostalo se mi nejmenší pomoci při realizaci očisty. I na fakultě se každý vedoucí ošíval, měl-li předběžně se svým podřízeným projednat jeho odchod z fakulty. Navíc, naše zákony velmi ztěžovaly odchod každého, kdo nechtěl podepsat dobrovolně rozvázání pracovního poměru po dohodě. Byly to dlouhé týdny a měsíce nekonečných o nepříjemných jednání, všechno zůstalo na mně. Protože jsem si byl vědom nutnosti očisty a nikdo mi v tom nepomohl, vedl jsem všechna nepříjemná jednání s každým osobně sám. Nakonec se mi podařilo v podstatě očisty dosáhnout a z fakulty odešla téměř třetina učitelů. Jediný případ, který přesahuje moji kompetenci (profesorům může dát výpověď jen rektor) - záležitost prof. Gustava Bareše, zůstala dodnes nedořešena.  (…) Myslím však, že se mi podařilo podstatně ovlivnit výběr nových posluchačů, takže první a druhé ročníky publicistiky představují alespoň ve velké většině studenty zcela oddané socialistickému zřízení. [3] Naše stranická organizace má plnou třetinu členů z řad studentů. Převážně to jsou právě posluchači těchto ročníků.“.

V čs. televizi, v mezidobí po okupaci a před kádrovou očistou, kdy mnozí pracovníci přestali pracovat pro konsolidaci, se Hladký ujal i režie přímých přenosů. Šlo například o projevy s. Husáka v ČKD (červen 1969), v Parku J. Fučíka (srpen 1969) nebo XIV. sjezdu KSČ v r. 1971. Dle vlastních slov „po dubnovém plánu ÚV KSČ 1969 jsem vytvořil jako autor i režisér v čs. televizi radu angažovaných filmů se snahou otevřít lidem oči.“  Šlo zejména o filmy: „A léta běží, vážení“ (o politickém podvodníkovi Kadlčákovi), „Vlastenci bez masky“  (o událostech 21. srpna 1969), „Odkaz 17. listopadu“ (1969), třídílný seriál „Causa Jan Masaryk“ (prosinec 1969 -březen 1970), „Komunista“ (Emanuel Famíra 1970), „99 podpisů“ (Pragováci, duben 1970), „Volá Praha“ (k oslavám 5. - 9. května, film o sovětských jednotkách z Milovic, v němž poprvé vystupovali sovětští vojáci a důstojníci, kteří osvobozovali ČSR 1945 a přišli k nám i v r. 1968), „Akce Semily“ (1970), „Vražda na pokyn“ (politická vražda v Babicích, 1970) a další.[4]

V lednu 1970 obdržel Hladký výroční cenu Čs. televize za angažovanou publicistiku. V tom samém roce je ovšem donucen televizi nakrátko opustit (viz níže).

V dopise Miloušovi Jakešovi, předsedovi Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ ze dne 4. dubna 1972 Hladký píše: „Myslím, že není neskromné, jestliže se domnívám, že tyto filmy do velké míry ovlivnily veřejné mínění a napomohly ke konsolidaci. Potvrdila to i novinářská kritika, zejména v Rudém právu, kde byly filmy vysoce oceňovány. Pro mě osobně to však znamenalo další újmu. Přídomek „zrádce“ se vyskytoval vedle mého jména i na zdech budovy čs. televize a atmosféra zde byla pro mne stejná, jako v dubnu a květnu 1969 na škole.“

V roce 1966 se jako spoluautor podílel na knize „Dirigent zákulisí“. Později v Rudém právu uvedl, že „porozuměním tiskového odboru ministerstva vnitra bylo mi tehdy umožněno studium materiálů a dokumentů, jejichž stránky šly do tisku“. Ve skutečnosti se jednalo o tajnou operaci (aktivní opatření) československé rozvědky. Knihu napsal společně se zástupcem náčelníka 8. odboru I. správy MV (Odbor aktivních opatření a desinformací) kpt. Ladislavem Bittmanem „Brychtou“ pod pseudonymy Gabriel Guth a Otto Müller, ve které „odhalovali pletichy CIA v ČSSR i nebezpečí jejich snahy rozložit socialismus v ČSSR zevnitř.“ Na námět knížky byl později v r. 1977 rovněž natočen celovečerní film Tichý Američan v Praze.[5]

V roce 1967 ještě společně s Ladislavem Bittmanem (pseudonym Vladimír Bauman) napsal knížku „První zemřel kancléř“ o obsazení Rakouska v r. 1938. Tu o rok později vydalo Naše Vojsko. Sám Bittman v rozhovoru s Pavlem Žáčkem uvádí, jak se k Hladkému dostal: „Přes svou druhou manželku. Byla novinářkou, zároveň studovala na novinařině a pak pracovala několik let v televizi. Hladký byl její šéf. Tohle nás svedlo dohromady, a když jsme se potom v souvislosti s operací „Nep­tun“ rozhodli zveřejnit některé infor­mace, tak jsem samozřejmě přemýšlel o tom, koho znám, kdo by byl pro tento účel využitelný. A dospěli jsme k názoru, že Hladký. S Hladkým jsme pak také napsali první knihu Dirigent zákulisí o amerických operacích v Čes­koslovensku." (Paměť a dějiny 2012/04)

Spolupráce s StB

Hladkého si jako oddaného komunistu vytipovala pro spolupráci rozvědka Státní bezpečnosti daleko dřív. Náčelník 2. oddělení VI. odboru I. správy MV ppor. Rudolf Baloun „Borovička“ ho v roce 1954 naverboval na ideové bázi jako informátora pod krycím názvem HÁDEK (později změněno na ALTMAN)[6]. Úkolován byl do problematiky typování zahraničních novinářů, emigrace a kromě toho ke krytí legalizace kádrového příslušníka rozvědky. Později byl řízen po linii vízových cizinců, SPD v Německu, ale především před defekcí Ladislava Bittmanna „Brychty“ (1931 – 2018) v září 1968, byl často vyhledáván příslušníky rozvědky s cílem provádět s jeho pomocí aktivní opatření.

Hladký si muže z vnitra rychle „oblíbil“ a nakonec s nimi spolupracoval až do r. 1975.  Ještě v r. 1980 jej 3. odbor X. správy SNB od února do listopadu registroval jako důvěrníka, krycí jméno Miroslav, reg. č. 19271.  Z důvodu odchodu Hladkého do důchodu, StB svazek ukončila a archivovala.[7] Státní bezpečnost ho na jedné straně charakterizovala jako politicky vyspělého, pracovitého, iniciativního a zodpovědného, avšak na druhé straně jej viděla jako člověka povahově ješitného, drzého vystupování a ziskuchtivého.

Aktivní opatření Kalich

V roce 1970 se Hladký dostal do řízení por. Viléma Václavka „Kainar“ z 37. odboru čs. rozvědky (I. správa MV), který dal svazek ideového spolupracovníka administrativně do pořádku a Hladký obdržel nové krycí jméno ALTMAN. Kainar ho nadále vedl po linii psychologických akcí. V roce 1970 byl Hladký donucen televizi nakrátko opustit. Zevrubně o poměrech v čs. televizi informoval, což přimělo náčelníka I. správy MV plk. Čestmíra Podzemného informovat o poměrech v televizi přímo ministra vnitra Radka Kasku: „V poslední době jsme získali z důvěrných pramenů závažné poznatky k současné politické situaci v čs. televizi. Domníváme se, že je nezbytné, aby s těmito poznatky byli seznámeni příslušní vedoucí činitelé ÚV KSČ. Jedná se o situaci, kdy v čs. televizi existují síly, které negativním způsobem ovlivňují realizaci politické linie KSČ přímo v konkrétní publicistické práci. Formy ovlivňování se v poslední době stupňují v souvislosti s neúspěchem těchto sil v dosavadní kampani. Toto úsilí vyvrcholilo v akci, které měla administrativním způsobem znemožnit publicistickou činnost jednoho politicky angažovaného televizního štábu.

Dne 26.3.1970 byl propuštěn z čs. televize režizér a scenárista doc. M. HLADKÝ CSc., děkan fakulty osvěty a novinářství, autor mnoha politicky pokrokově angažovaných filmů. Jmenujme za všechny z posledního období film o Kadlčákovi, třídílný seriál o kampani kolem J. Masaryka v roce 1968, snímek Komunista o Emanuelu Famírovi a jiné. Všechny pořady s. HLADKÉHO se vyznačovaly plnou politickou angažovaností, vybízely k politické zainteresovanosti diváků na současné politice KSČ, demaskovaly protisocialistické a oportunistické síly e tendence, odhalovaly nekompromisně skutečný původ deformací z r. 1968. (…)

Morálnímu nátlaku byli a jsou vystaveni všichni, kteří usilují o prosazení linie KSČ v praktické televizní tvorbě. Ať jsou to pracovníci štábu angažované publicistiky v čele s doc. HLADKÝM nebo Karel PECH za svůj televizní film o Moskvě. Stali se z nich ihned "kolaboranti" a "vlastizrádci". (…)

Dalším paradoxem je i to, že filmy, které chtěly něco říci k současnosti, k naší vnitřní i zahraniční politice, byly bojkotovány. Čs. rozvědka má s tímto stavem velmi konkrétní zkušenost, když připravovala televizní snímek o předákovi sudetoněmeckého Landsmannschaftu BECHEROVI. Tento film se začal připravovat v roce 1969 v říjnu. Během několika dní byly shromážděny dokumenty a připraven scénář. Film měl být okamžitou reakcí na televizní snímek NDR „President v exilu“, měl být reakcí, které by odhalovala revanšistické cíle NSR v souvislosti s rokem 1968 z hlediska Československa. Vlastní povolení k natočení tohoto filmu však bylo vydáno až v březnu 1970. (pozn. - zvýrazněno autorem)

Nešlo však jen o získaní výrobního příkazu k natočení určitého filmu, jednalo se a jedná se i o přímé bojkotování práce při natáčení politických televizních snímků. Technický personál odmítá pracovat na pořadech zaměřených k podpoře politiky KSČ. Štáb s. HLADKÉHO si při natáčení filmu Causa Jan Masaryk musel kameru půjčovat dokonce i z min. zemědělství. Pro takové pořady prostě kamera nebyla. Střihači odmítali a odmítají na těchto filmech pracovat, odmítají půjčovat střižny. Se štábem nechtěli spolupracovat ani ostatní techničtí pracovníci čs. televize...“

Z výše zmíněného je zjevné, že se Hladký ve spolupráci s rozvědkou přímo podílel na operaci - aktivním opatření KALICH. Jak uvedl řídící důstojník por. Vilém Václavek „Kainar“, „tato akce by mohla mít významný  mezinárodní dopad a přispěla by ke konsolidaci ve smyslu proletářského internacionalismu.“ Jednalo se o televizní film Karty, které nevyjdou o Sudetoněmecké krajanském sdružení a jejímu předákovi Waltru Becherovi. Film byl naplánován do vysílání na květen, před srazem Sudetských Němců v Mnichově.

Po schůzce s Hladkým (HÁDEK) v březnu 1970, Kainar do hlášení poznamenal: „Po projednání záležitosti s vedením odboru bylo rozhodnuto, aby v zájmu konspirace nebyl s HÁDKEM seznámen s. Holik, který provedení akce v Chebu zajišťoval. Se s. Holikem jsem toto rozhodnutí projednal a dohodli jsme se na postupu, který jsem sdělil HÁDKOVI. HÁDEK se po příjezdu do Chebu, resp. do obce Háje, obrátí na tajemníka MNV s. Neděle, který ho seznámí s předsedou Vildem, který je v této záležitosti podrobně v rámci nutnosti informován. Televizní štáb přijede do Chebu a bude zde natáčet ve dnech 1. - 3.4. 1970. Natáčení bude probíhat v rámci instruktáže, kterou jsem s HÁDKEM průběžně prováděl. Dále jsem HÁDKOVi doporučil, aby do filmu zamontoval i skutečnosti, které přímo souvisí a událostmi v ČSSR v r. 1968. Konkrétně se jedná např. o dopis 99 Pragováků, kdy vlastním podnětem k napsání dopisu byla zpráva, že Sudeťáci chystají v Karlových Varech sraz. HÁDEK natočil krátký šot s jedním z 99, který mu tuto skutečnost sdělil.“

Film byl dokončen a odvysílán v československé televizi na I. programu, v pátek 15. května 1970 v 19:35 hod. Později předal 37. odbor Hladkého do řízení Oblastního odboru I. Správy MV v Praze.

Obr. Televizní program a Karty, které nevyjdou - aktivní opatření I. správy FMV „KALICH“ (zdroj: Rudé právo)

Koncem roku 1971 a začátkem roku 1972 publikoval Hladký v Rudém právu „Rozhovory s Američanem“, „Rozhovory o rozděleném světě“ a v Tribuně „Když se sundá poklička“. Šlo o rozhovory s americkým advokátem Markem Lanem a anglickým spisovatelem Jamesem Aldridgem „o americkém a anglickém imperializmu.“[8]

Dle záznamů ze schůzek s příslušníky čs. rozvědky ve dnech 10. 12. a 14. 12. 1971 předal Hladký rozvědce zpracovaný materiál s rozhovory s Markem Lanem a s Jamesem Aldrigem. Materiál byl předán rovněž do Rudého práva k publikaci, kterou zajišťoval s. Hoření. Vedení novin mělo o publikaci zájem. Jednotlivé části pojednávaly o následujících okolnostech, motem byly Rozhovory o rozděleném světě:

1. Současná situace v odhalování pozadí vražd Kennedyů, demokratické hnutí v USA.
2. Americká válka ve Vietnamu.
3. Revoluce - problém současného světa.
4. Činnost CIA a imperialistických států vůči ČSSR v r. 1968-69, úloha NSR a Rakouska.
5. Západní demokracie – manipulace.
6. Společnost USA, korupce odborových předáků.
7. Společnost ve Velké Británii, postavení Labour Party
8. Kultura a politika, vzájemný vztah.

Mjr. Josef Dlouhý z oblastního odboru I. Správy SNB do zprávy poznamenal: „1. K předaným poznatkům byl zpracován ideový námět na psychologické opatření, materiál byl k námětu přiložen a postoupen 36. odboru.  2. Další opatření budou realizována podle požadavků 36. odboru.“

V prosinci 1972 navrhl mjr. Dlouhý z Oblastního odboru I. správy SNB Praha pro Hladkého (ALTMANA) odměnu: „V průběhu roku bylo s IS ALTMANEM provedeno psychologické opatření - seriál článků, který vyšel v RP a TRIBUNĚ zaměřený proti americké genocidě ve Vietnamu a déle k anglické protilidové politice v Severním Irsku. V nedávné době vydal IS ALTMAN knihu po názvem "Tady nebude klid " zaměřenou proti imperialistické politice na Středním Východě. V současné době je připravováno psychologické opatření s IS ALTMANEM zaměřené na podporu čsl. stanoviska na neplatnost Mnichovské dohody. Navrhuji předat IS ALTMANOVI odměnu ve formě věcného daru do výše 350,- Kčs. Odměna bude pro IS ALTMANA morální podporou pro další spolupráci.“

Závěr

Hladký během své spolupráce s komunistickou rozvědkou neobdržel jenom jeden finanční, resp. věcný dar. V průběhu spolupráce jich bylo několik, avšak článek nepřibližuje veškeré detaily jeho spolupráce s StB. Nicméně z výše uvedeného lze konstatovat, že Miroslav Hladký byl vždy přesvědčený a angažovaný komunista o kterého se mohl normalizační režim za každých okolností opřít. Byl důležitým spolupracovníkem StB a vždy spolehlivým „nástrojem“ pro šíření dobových „fake news“. Jeho aktivity v tisku, televizi, ale i na fakultě žurnalistiky byly pro totalitní režim nanejvýš přínosné. Aktivně pomáhal v psychologických operacích komunistické rozvědky, ale i při nástupu normalizace na svém vysokoškolském působišti i v televizi. Jeho „angažovaná“ publicistika byla „důležitým prostředníkem spojení strany s pracujícími masami.“ Na sklonku jeho pracovní kariéry dne 28. dubna 1979 obdržel Řád práce. Miroslav Hladký zemřel dne 15. června 1995 v Praze.