Včera proběhl v Senátu Parlamentu České republiky velmi zajímavý seminář Ústav pro studium totalitních režimů po deseti letech, na nějž byli na rozdíl od cenzurovaného červnového setkání pozváni zakladatelé ÚSTR i Archivu bezpečnostních složek.

Obr. Místopředseda Senátu PČR J. Šesták (foto: Senát PČR)

V prvním panelu Zahraniční zkušenosti a inspirace promluvili Lukasz Kamiński, bývalý předseda polského Ústavu paměti národa, Ondrej Krajňák, předseda Správní rady slovenského Ústavu paměti národa a Neela Winkelmanová, výkonná ředitelka Evropské platformy paměti a svědomí. Z jednotlivých vystoupení bylo patrné, jak zásadní důraz je přikládán politice národní paměti v Polsku, jak kritická je situace na Slovensku a jak musí Platforma nahrazovat nečinný a nekompetentní ÚSTR.

Ve druhém panelu Okolnosti založení ÚSTR a ABS se jeho účastníci vrátili do doby vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. Pavel Žáček, tehdejší zmocněnec vlády, prozatímní ředitel ABS a první ředitel ÚSTR nejprve připomněl složitou situaci v Archivu ministerstva vnitra ČR před rokem 2007 (projev zde), Ladislav Bukovszky, fakticky první ředitel ABS, zmínil ambiciózní plány Archivu bezpečnostních složek, které nebyly realizovány v důsledku jeho účelového odvolání, a Petr Blažek, první ředitel odboru zkoumání totalitních režimů, poukázal na jednotnou podporu napříč stranami v Senátu Parlamentu ČR při podpoře vzniku Ústavu paměti národa/ÚSTR + ABS.

Ve třetím panelu Role ÚSTR a ABS nejprve bývalý 1. náměstek ředitele ÚSTR Jan Kalous prezentoval svoji vizi možné budoucí činnosti ÚSTR, navazující na úspěšné zakladatelské údobí, Ondřej Matějka, současný náměstek ředitele ÚSTR, hájil neobhajitelné, totiž aktuální úpadek obou institucí, a Eduard Stehlík, někdejší předseda Vědecké rady ÚSTR, I. náměstek ředitele a nyní člen Rady ÚSTR, s nadhledem prezentoval úspěchy z období 2008-2013, zejména pak na zahraničním poli; v samotném závěru pak citoval svého kolegu z Rady ÚSTR, který se mu přiznal, že byl do ÚSTR vyslán splnit politické zadání, tj. co nejvíce ho před veřejností poškodit. 

V diskusi velmi kriticky reagoval Petr Koura, který náměstkovi Matějkovi vytknul jeho nedostatečnou odbornou kvalifikaci, a označil za nepřípadné z jeho strany hovořit o jakýchkoliv vědeckých standardech, když podstatná část současného vedení ÚSTR nesplňuje vzdělanostní a odborné předpoklady vést jakoukoliv vědeckou instituci. Radek Schovánek označil za nepravdivé Matějkova tvrzení ohledně údajné difamace bývalého senátora J. Dienstbiera sr., a podobně i Martin Vadas a Petr Blažek vyvrátili jeho slova o skupině bratří Mašínů.

Alespoň část nepravdivých a zavádějících tvrzení náměstka Matějky lze uvést na pravou míru analýzou oficiálních dokumentů ÚSTR, čtěte zde. Věříme, že budou v příštím roce využity při velké evaluaci vědecké činnosti ÚSTR.

Redakce

Projev Pavla Žáčka - prvního ředitele ÚSTR

Vážená paní místopředsedkyně,

vážený pane místopředsedo,

vážené dámy, vážení pánové!

Přestože se zde nesetkáváme poprvé, není od věci s odstupem připomenout okolnosti vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek.

Důvody ke zřízení ÚSTR a ABS byly, řekl bych, jednak vnější a zejména pak vnitřní. Začnu stručně těmi vnějšími: Česká republika a Estonsko byly posledními zeměmi střední a východní Evropy – tedy kromě Moldávie, které neměly vlastní národní paměťovou instituci, respektive veřejnou instituci spravující matérii totalitních bezpečnostních složek. V poslední fázi v České republice situaci ovlivnil vývoj v Polsku a zejména na Slovensku, kde Ján Langoš uspěl s vybudováním Ústavu pamäti národa a otevřením archivu bývalé Státní bezpečnosti, a to nikoliv pouze útvarů působících na Slovensku.

Snahy o zřízení paměťové instituce ovšem sahají hluboko do minulosti. Bohužel žádná polistopadová politická garnitura nebyla schopná zřídit jakoukoliv veřejnou instituci paměťového charakteru podobného typu, a tak archivní materiály komunistických bezpečnostních složek zůstávaly po dlouhou dobu v zajetí zpravodajských služeb, dokonce bývalých příslušníků Státní bezpečnosti a utajováků, a to právě v době, když ji československá (česká) společnost nejvíce chtěla či nejvíce potřebovala. Nejprve po listopadu 1989 nikdo netušil, jak naložit se svazkovou agendou, takže zůstala uzavřena a utajena v někdejších operativních archivech, ale zároveň – když se to hodilo - se používala v lítém politickém boji. A to prosím nejenom na Mečiarově Slovensku, ale i v Čechách.

Nejvíce do třináctých komnat nahlédla parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu, jejíž zkušenost ovšem vyústila pouze v přijetí tzv. lustračního zákona, který otevření podstatné množiny archivů v podstatě zablokoval. Na jednu stranu stát ke své minulostní ochraně část materiálů Státní bezpečnosti aktivně využíval (a to nemluvím o zpravodajských službách), na straně druhé k nim nepřipustil vlastní občany, kterých se svazky nejvíce týkaly. Dnes s odstupem času musíme konstatovat, že byl sám proti sobě.

V první polovině 90. let byla situace klasicky česky rozpolcená: měli jsme lustrační zákon, ale ten blokoval zpřístupnění archivních materiálů, měli jsme zákon o protiprávnosti komunistického režimu (1993), ale téměř veškerá byrokratická produkce komunistického totalitního režimu byla utajována (zejména písemnosti KSČ a mocenských složek), v čele klíčových bezpečnostních úřadů stáli disidenti, ale praktické naplňování minulostní politiky vycházelo z hájení zájmů zbytků starých totalitních struktur. Existoval dokonce policejní Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (od 1995 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), ale musel pracovat v režimu tajné či přísně tajné, pokud využíval písemnosti komunistických mocenských institucí.

V roce 1996 sice byl přijat zákon o zpřístupnění vybraných svazků českým občanům (č. 140/1996 SB.), jeho cílem ovšem spíše bylo legalizovat svazkovou agendu Státní bezpečnosti i nadále v držení ministerstva vnitra. Zákon z produkce ministerstva vnitra větší množství materiálů před občany blokoval, než otevíral. Praxe posléze ukázala, že ministerstvo vnitra, resort, který kontinuálně od počátku komunistického režimu držel svazky Státní bezpečnosti ve své moci, není tím nejlepším správcem této agendy.

V roce 2002 přijetím zákona č. 107/2002 Sb. dostalo ministerstvo vnitra ještě jednu šanci, dokonce se podařilo z popudu Senátu Parlamentu ČR otevřít navíc i svazky vojenské kontrarozvědky (prostřednictvím Úřadu pro zpřístupňování dokumentů MO ČR) a Hlavní správy rozvědky (ze správy Úřadu pro zahraniční styky a informace) týkající se českých občanů. Co se však nezměnilo – opovržlivý vztah ministerských úředníků k občanům ani kvalita zpřístupňovaných materiálů. Situace vyvrcholila zpřístupněním slavné pohlednice z Lourdes, na níž byli vyobrazeni Marie na klíně s Ježíškem, ovšem se začerněnými obličeji.

Zkvalitnění činnosti odboru archivní a spisové služby MV ČR ovšem nepomohla ani novela archivního zákona, která umožnila nahlížet do písemností Státní bezpečnosti a subjektů Národní fronty bez omezení (č. 499/2004 Sb.).

Kdo si dnes – po našem informačním boomu zahájeném po vzniku ÚSTR a ABS – vzpomene, že před rokem 2007 považovali archiváři – či spíše úředníci – ministerstva vnitra ČR za normální, že veřejnost nemá nárok na žádný inventář, ba ani na přehled archivních fondů a sbírek? Arogance a nečinnost správců – možná spíše strážců – komunistické paměti měla více příčin, které zvenčí nebyly příliš vidět.

V plné šíři jsem tyto důvody a podmínky pochopil až po listopadu 2006, když jsem nastoupil do funkce ředitele odboru (nově přejmenovaného na odbor archiv bezpečnostních složek) – nekomunikace s archivní správou, zneužívání v této souvislosti svého výsadního mocenského postavení (kvůli lustracím), téměř nulové zpracování archivních fondů (nemluvě o generální inventuře), prachbídná personální politika postavená na úřednících rozličného původu (a nikoliv odbornících – archivářích), stálé utajování, finanční podhodnocení zaměstnanců, alkoholismus dokonce i některých vedoucích pracovníků. A také asi 10% bývalých příslušníků Státní bezpečnosti na odboru, na něž mimochodem v souvislosti s mým nástupem upozornili dva jejich kolegové (jeden z nich je stále v ABS a dokonce sedí i v tomto sále); na základě těchto informací je ministr vnitra „zreorganizoval“ a následně propustil. Později se v souvislosti s převodem zaměstnanců do ABS ukázalo, že na odboru zbyly ještě tři další soudružky ze sledovačky.

Uvedu konkrétně, co tato zátěž minulosti mj. způsobovala: Odborná archivní stanoviska – například, zda personální spis je nebo není archiválií – pro vedení odboru a ministerstva vnitra psali právě tito lidé. A jaká myslíte, že tato stanoviska byla?

Jejich vůdčí figura – bývalý major V. správy SNB – měl svůj personální spis ve svém trezoru. Nikoliv v personálním depotu v Brně-Kanicích, ale hlídal si ho sám osobně. Dá se ovšem říci, že strážil – a dlouhou dobu poměrně úspěšně, i ostatní materiály, ponejvíce personální povahy, o svých bývalých spolupříslušnících ze Státní bezpečnosti. Tito lidé, ač nemohli působit ve jmenovaných vedoucích funkcích, žili v náramné symbióze se svými šéfy – disidenty.

Dalším šokem bylo prastaré vybavení odboru – lustrace se v roce 2006/2007 stále provozovaly na informačním systému – a teď se podržte – z roku 1991! Kdyby se databáze zhroutila, a nebylo možno lustrovat pro žádný z úřadů v ČR, to by byla mela! Ing. L.M., vnitrák z poloviny osmdesátých let, který nesl na odboru zodpovědnost za stav informačních technologií, mě kromě toho hned před první poradou informoval, že se sice v průběhu deseti let na odboru digitalizovalo asi 2 900 000 stránek, nicméně 50% z nich je absolutně nečitelných! (Mimochodem později se na ÚSTR 3 miliony stránek redigitalizovali v nové kvalitě za pouhých 10 měsíců).

Pak jsme nalezli v jednom z depozitářů v Brně-Kanicích dalšího kostlivce: nemalou množinu registračních protokolů z padesátých let minulého století, které nebyly zařazeny do lustračního systému a v jejichž evidenčních záznamech se v letech 1991-2006 prostě nelustrovalo. Když se to dozvěděl bezpečnostní ředitel MV, málem dostal infarkt (měl na starosti lustrace před volbami, které se týkaly i starších ročníků). Kam jste se podívali, tam vyvěral nějaký dlouhodobě neřešený problém.

Nové vedení ministerstvo vnitra bylo nejvíce překvapeno množstvím materiálů (svazků), které stále ještě nebyly uloženy v depozitářích, ale kolovaly po službách. Ve „sklepě“ archivu Na Struze byly znovuobjeveny spisy správy sledování, v rozporu se zákonem nezpřístupňované veřejnosti. Podobně nebyly badatelům předkládány ani spisy Správy pasů a víz SNB, stále ještě v držení Cizinecké policie.

Za této situace byl senátory připravován zákon o Ústavu paměti národa, jehož název byl později v poslanecké sněmovně změněn na zákon o zřízení ÚSTR a ABS. Nezbytným kompromisem bylo – proti praxi hlavních vzorů v Polsku a na Slovensku – oddělení ABS a podřízení archivu ÚSTR.

Tento moment v podstatě od počátku způsoboval jisté tření; aniž bych zacházel do konkrétností, dnes dokonce ani není vlastně jasné, kdo koho řídí. Dalším kompromisem, který si dodnes vyčítám, byla změna první verze návrhu zákona, v níž stálo, že v ÚSTR ani ABS nesmějí působit archiváři před 17. 11. 1989 sloužící na ministerstvu vnitra. Dnes sedí jedna z nich – od počátku celého procesu zásadní odpůrkyně – v čele Rady ÚSTR.

Jak jsem již prezentoval k deseti letům vzniku Ústavu pamäti národa v Bratislavě, veškeré relevantní argumenty odpůrců byly vyvráceny: odtajnění (nepůjde to), rozchvácení fondů (nestalo se, naopak byly zceleny), dostat písemnosti pod standardní archivní režim (zastaví to zpřístupňování na léta), masově je zpřístupňovat badatelům (nepůjde to), zhroutí se lustrace (nakonec mi ředitelé NBÚ a jedné zpravodajské služby vyjádřili obdiv, jak jsme to zvládli), atd.

Zpětně mohu říci, že ten půlrok (2007), kdy jsem byl zmocněncem vlády pro zřízení ústavu i archivu, prozatímním ředitel ABS a ředitelem odboru na MV, což byla jediná možná trojjediná konstelace, za níž se to dalo zvládnout, byl nejintenzivnější etapou mého života.  Ale dokázali jsme s malým kolektivem zvládnout něco, co nikdo před námi během předcházejících téměř dvaceti let nedokázal.

Faktem však zůstává, že některé problémy – včetně problémů personálního charakteru – si obě nové instituce přinesly s sebou od svých předchůdců. Z valné části totiž ÚSTR i ABS vznikly z delimitovaného personálu, původně z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ministerstva vnitra a ministerstva obrany, který si s sebou přinesl veškeré nešvary, skupinové či komunikační problémy. Především mezi nimi nebyl dostatek profesionálů, ať již archivářů, tak historiků. Ale i kdyby vznikly obě instituce na zelené louce, na trhu prostě experti na Státní bezpečnost nebyli k mání. A tento trend bohužel trvá dodnes.

Přesto se nám podařilo – téměř v přímém přenosu – otevřít veškeré archiválie komunistických bezpečnostních složek (včetně zbytku I. správy SNB, či dosud neznámé a utajované Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA, vojenské rozvědky). A navíc se nám během krátké doby podařilo zajistit, aby již nikdy nebyly uzavřeny. To byl kromě ochrany archiválií primární cíl digitalizace, nařízené jako jeden z hlavních úkolů ÚSTR zákonem. Kolem 30 milionů stránek z těch nejdůležitějších fondů a zveřejnění veškerých dostupných inventářů archivních fondů a sbírek, registračních a archivních pomůcek zajistilo, aby se již nikdy nevrátil stav zpřístupňování archivních materiálů před rok 2007.

Navíc se nám podařilo pro českou veřejnost otevřít téma třetího protikomunistického odboje, což vyústilo až v poslední důležitý akt paměťové legislativy – přijetí zákona č. 262/2011 Sb.

V liberálním otevření svazkové agendy (včetně materiálů cizích státních příslušníků), což byl důsledek téměř 20 let zadržování těchto materiálů před veřejností, a digitalizaci jsme se opět stali vzory pro celou střední a východní Evropu. Ocenilo to například vedení polského IPN anebo v nedávné době kolegové z Ukrajiny, otevírající v posledních třech letech archivy KGB.

V neposlední řadě je nutné připomenout rozsah a intenzitu zahraniční spolupráce, kterou jsme v podstatě okamžitě po vzniku obou institucí navázali (Maďarsko, Německo, Pobaltí, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Ukrajina, USA, klíčový podíl na vzniku Platformy evropské paměti a svědomí). Ze zahraničí bylo prostě lépe vidět, čeho všeho jsme dosáhli. Když jsem v roce 2013 prováděl jakousi inventuru, která byla ovšem na ÚSTR novým vedením ihned cenzurována, došel jsem překvapivě-nepřekvapivě na základě tvrdých dat k závěru, že ÚSTR v letech 2008-jaro 2013 dosáhl lepších výsledků než jeho „konkurenční“ vědecká instituce – Ústav pro soudobé dějiny. Dnes, když je ÚSTR béčkem či céčkem ÚSD ani nemá smysl toto porovnání dělat.

V samotném závěru bych dodal, že v roce 2006/2007 byla dokonce atmosféra příhodná vzniku českého Ústavu paměti národa podle polského modelu, tj. zřízení paměťové vědecko-osvětové instituce, propojené s lustračním úřadem (ministerstvo vnitra by se ho tenkrát rádo zbavilo) a vyšetřovacím Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Vzít si pod sebe lustrace (se všemi polistopadovými problémy a důsledky), či převzít zodpovědnost za dlouhodobě nefunkční a neefektivní ÚDV, jsem se však neodvážil.

Domácí i zahraniční revizionisté a manipulátoři naší totalitní minulosti se i tak na ÚSTR a ABS v posledních letech dostatečně vyřádili, ale o tom zde ještě zřejmě bude řeč.

Nemohu nepřipomenout dvě klíčové osobnosti česko-slovenského procesu překonávání totalitní minulosti – Václava Bendu a Jána Langoše, jejichž portréty jsme po vzniku ÚSTR umístili do zasedací místnosti Rady ÚSTR, a jež tam od roku 2013 až donedávna byly němými svědky postupné marginalizace a úpadku těchto významných veřejných institucí.

Děkuji za pozornost!

Výroční zpráva 2016 vs. plány činnosti ÚSTR