Vážené vedení ÚSTR a vážení členové Rady Ústavu,

dne 6. září 2017 byl na webových stránkách ÚSTR zveřejněn nepodepsaný dopis, ve kterém se „vedení ÚSTR ohrazuje vůči kampani vedené proti historičce Blaive“.[1] Jelikož podle zákona 181/2007 Sb. se „vedením“ myslí Rada Ústavu a ředitel Ústavu, rozhodl jsem se jako zaměstnanec této instituce vyslovit veřejný nesouhlas nejen s anonymizující formou tohoto dopisu, ale zejména  Vám chci níže přiloženým textem připomenout, že  dopis je v přímém rozporu s výše  citovaným zákonem, neboť Ústav má dle zákona zkoumat a nestranně hodnotit dobu komunistické nesvobody, a nikoliv ji popírat, jak nedávno učinila poradkyně ředitele Zdeňka Hazdry a jak činí nepřímo i Váš dopis. Je navíc otázka, kdo se z vedení ÚSTR schovává za nepodepsaným zveřejněným dopisem; v jeho závěru například „vedení“ kriticky píše o používání termínu  „totalita“, který je označován za neakademický a nevědecký, ovšem sám ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra v rozhovoru uskutečněném ve stejný den pro DVTV termín „totalitní“ sám používá, a dokonce tvrdí, že nemá problém ho používat.[2]

S pozdravem Miroslav Vodrážka

PADESÁT ODSTÍNŮ ŠEDI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU

historizující revizionistický thriller

Proč nemůže být popíračka historie šarlatánkou

U příležitosti deseti let činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů poskytla Muriel Blaive, poradkyně ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry, rozhovor,[3] který vyvolal celou řadu kritických reakcí včetně reakce šéfredaktora deníku Forum24 Pavla Šafra, podle něhož je šarlatánkou hrající si na vědce a vylepšující historii komunismu. Pokud je ze sémantického hlediska šarlatánem ten, kdo „s chvástáním podvodně předstírá nějaké znalosti“,[4] pak poradkyně vedení ÚSTR nemůže být šarlatánka, protože ona nepředstírá znalosti, ale naopak je popírá. Muriel Blaive dlouhodobě a otevřeně manifestuje ignoranci a neznalost historických reálií a poznatků. Navíc programově vyzdvihuje epistemologickou amorálnost a sama zosobňuje onen typ vědy, který slouží jako cynický výtah k moci.

Ve zmíněném rozhovoru prohlásila, že otevření archivů bezpečnostních složek neukázalo totalitu minulého režimu a jeho zlo, nýbrž „pravý opak“. Jestliže „pravým opakem“ zla je dobro, potom z této revizionistické bajky vyplývá, že bývalé archivy bezpečnostních složek odhalují například šlechetnost, milosrdnost nebo vlídnost komunistického režimu v rámci údajného „procesu vyjednávání“. Lze snad něco takového spatřovat například ve vyšetřovacím spisu StB vedeném proti Miladě Horákové s názvem "Akce Střed"? Revizionistická poradkyně si protiřečí, stejně jako člen rady ÚSTR Michal Uhl, neboť oba na jedné straně jakékoliv morální pojetí historiografie a pojítko mezi vědou a morálním úsudkem zpochybňují, jelikož podle nich dobro, svědomí či morální soudy do historické vědy nepatří, a na druhé straně neustále poukazují na „dobré“ stránky minulého režimu. Historiografickým ideálem revizionismu se zdá být nejen vědec, ale i společnost po lobotomii: bez emocí a bez paměti.

Metodologicky pochybný je i její akademický jazyk, podobně jako jazyk mnohých českých badatelek gendru, které „pracují s pojmy vzatými z jiného kulturního a politického prostředí“ (gender, vyjednávání, obrat k jazyku atd.) a snaží se je implementovat do historické totalitaristické struktury. Představa, že by bylo možno v rámci totalitarismu skutečně politicky něco „vyjednat“, je absurdní. Charta 77, která se ve svém základním prohlášení snažila vést „konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“, je historickým příkladem nemožnosti „vyjednávání“.[5]

Podle revizionistického konfuzního výkladu současného vedení ÚSTR i poradkyně Muriel Blaive je však zvůle komunistické moci, a zejména policejních represí, jimiž byli chartisté postihováni, formou „dobra“, které jim režim poskytoval. Takovýto „proces vyjednávání“ byl údajně „společenskou smlouvou“ mezi režimem a občany.

Chci, abys mi naplácal – historizující revizionistický thriller

Revizionistický koncept „společenské smlouvy“ má ukázat, že historická realita se „neskládá jen z černé a bílé, ale z různých odstínů šedi“. Na první dojem by se mohlo zdát, že francouzská badatelka v oblasti sociálních věd se nechala inspirovat literární erotickou trilogií Padesát odstínů šedi a spíše nevědomky prozrazuje osobní zálibu v nezvyklých historických chutích, zejména svůj vášnivý a temný vztah k totalitní historii. A podobně jako film inspirovaný erotickou trilogií přináší i její pohled nejrůznější banality typu „život za komunismu černobílý nebyl“.

Tento žánr historizujícího thrilleru revizionistickou formou převádí utrpení druhých na jakousi výměnu rolí mezi vládnoucím a ovládaným, kdy nakonec ovládaná společnost přijde na chuť zvrhlému režimu a žadoní jako hlavní hrdinka v druhém, „temnějším“ díle zmiňovaného erotického filmového thrilleru Padesát odstínů temnoty: „Chci, abys mi naplácal.“

Tento diskurs je výrazem redukcionistické epistemologie. Je veden podobnou pochybnou snahou, jako kdybychom chtěli zkoumat například temnější umělecké obrazy Vincenta van Gogha podle  vzorníku se standardizujícími odstíny šedi, namísto abychom je zkoumali prostřednictvím signifikantní pastóznosti, expresivity a intenzity, podobně jako je třeba zkoumat i historické obrazy.

Muriel Blaive nabízí české společnosti amorální pseudovědu jako hist-thrillerový žánr, v němž se odráží dehumanizace rozumu i historizující vášeň a záliba v různých podobách dobové komunistické šedi a jemného totalitárního násilí. Což je jen důsledkem toho, že vedení ÚSTR vzešlo z líhně politického revizionistického konceptu minulosti. Radní ÚSTR, jako Michal Uhl, Lukáš Jelínek nebo Jan Bureš, byli zvoleni do vedení právě na základě revizionistických představ ČSSD a byzantinci typu současného ředitele Zdeňka Hazdry a jeho náměstka Ondřeje Matějky této politické představě přisluhují svou neurotickou byrokratizací historické vědy.

Vedení ÚSTR se 6. září 2017 ve výše zmiňovaném anonymním dopisu postavilo za názory Muriel Blaive, a naopak obvinilo média, jako například deník Echo24,[6] že napodobují stranické deníky z komunistického období a že její výroky překrucují s cílem rozpoutat nenávistnou kampaň.  Ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka její názory obhajují názorovou pluralitou akademického světa, která odmítá černobílé vidění historie: tedy v duchu historizujícího revizionistického thrilleru Padesát odstínů šedi komunistického režimu.  Akademická svoboda se stala pro vedení ÚSTR záštitou pro popíračské názory českých revizionistů, například, že archivy bezpečnostních složek neukazují „totalitu minulého režimu“ a jeho zlo, nýbrž „pravý opak“, jak tvrdí Muriel Blaive. Je příznačné, že vedení ÚSTR prohlašuje, že Muriel Blaive je historička s mezinárodním renomé, ovšem ačkoli podle něj slovo „totalita“ není vědecký termín a kdo ho používá, není  vědec, neuvědomuje si, že o „totalitě minulého režimu“ hovořila sama tato „nevědecká“ historička s mezinárodním renomé.

Frankensteinské pojetí dějin – převést chování obětí i katů na stejný účet

Muriel Blaive je oficiálně poradkyní ředitele ÚSTR pro výzkum a metodologii; její skutečnou metodologií je prosazování vědy jako mocenského prostředku za pomoci politického instrumentálního rozumu, kdy se snaží institucionálně prosadit představu dějin mimo dobro a zlo, neboť podle ní „mezi dobrem a zlem neexistuje žádná jasná hranice“.

Pro popírače, jako je například Jan Jirsák, je obdobně „těžké určit hranice toho, kdo představoval v předlistopadové době společnost, a kdo režim“ a „zdali to nebyla právě společnost, která do jisté míry tento režim udržovala“, a stejně tak je pro něho těžké určit hranici mezi viníky za chod minulého režimu a jeho oběťmi. Podle historika Pierra Vidala-Naqueta je snahou popíračů banalizace s jediným záměrem: převést chování obětí i katů na stejný účet. Jestliže ale neexistují hranice, jak potom mohou revizionisté, jako Pullmann, Blaive, Jirsák a další, vůbec hovořit o „společenské smlouvě mezi režimem a společností“, když podle nich „režimem“ byla vlastně sama „společnost“, a nikoliv stát ovládaný komunistickou stranou?

I postkomunističtí revizionisté mezi badateli a badatelkami, jako jsou Muriel Blaive, Hana Havelková, Libora Oates-Indruchová, Michal Kopeček, Vítězslav Sommer, Michal Uhl nebo Michal Pullmann, nalezli zalíbení ve zkoumání minulosti založeném na bezbřehé, objektivizující a determinující „historii každodennosti“ a pojednávají zejména o „obyčejných životech“ a lidech. Je příznačné, že ani mnohé badatelky genderu se programově nezajímají o „neobyčejné“ příběhy Milady Horákové, Františky Zemínové, Antonie Kleinerové, Dagmar Skálové, Růženy Vackové, Dagmar Šimkové a dalších žen.

I podle Muriel Blaive je třeba vyloučit z historického bádání nejen rozměr etiky, ale zejména koncept totalitarismu, který je podle ní „otázkou moci, a nikoliv vědy“. Co víc, samotný totalitarismus prezentuje jako „ideologicky vypjatý koncept, který vypovídá více o osobě“.

Ačkoliv tato badatelka zaměřená na sociální vědy nenapsala žádnou významnou odbornou publikaci, přesto ve zmiňovaném interview[7] povýšeneckým způsobem konstruuje představu, podle níž jsou například věhlasné studie o totalitarismu od letos zemřelého italského filosofa a teoretika demokracie Giovanniho Sartoriho nevědecké a vypovídají jen o jeho osobě, a nikoliv o popisované totalitární skutečnosti. Dle této logiky je i posmrtně vydané dílo amerického kulturního historika Martina Malia Lokomotivy dějin obdobně nevědecké, neboť v souvislosti s historiografickým revizionizmem apeluje na mladé historiky, aby konečně ve svém výzkumu revolucí dvacátého století vrátili do oboru etiku.

Pro revizionistické kritiky je příznačná autoreferenční sofistika, kdy nejdřív ignorují základní historickou osnovu teorie totalitarismu a její definiční kritéria, jako je monopolizace rozhodovací moci, neohraničený dosah rozhodnutí politického systému a neomezená dispoziční moc nad úhrnem životních příležitostí, a následně zcela účelově konstruují vlastní vulgarizovanou teorii totalitarismu, kterou pak odmítnou jako „nediferencovaný totalitní celek“ mimo dobro a zlo, kde se lidé nediferencují podle toho, zda byli oběťmi režimu, nebo těmi, kdo režim institucionálně a systémově utvářeli. Jedna direktivní mocenská instituce, jedna ideologie, jedna ekonomika nebo státem organizované násilí se stávají pro revizionisty neviditelným diskursem.

Muriel Blaive, Michal Kopeček, Vítězslav Sommer, Michal Uhl, Michal Pullmann a další se stali obyvateli revizionistického „prázdného vyprávění“, které usiluje zbavit diskurs skutečnosti. Podle historika Pierra Vidala-Naqueta se revizionistický diskurs snaží vypadat jako něco, čím není: jako historie. Zastánci revizionistické vědy ve skutečnosti prezentují jakési frankensteinské pojetí dějin. V jejich tezích a konstruktech se historie stává umělým monstrem ohyzdné podoby, přičemž vyvolává zdání nadlidské síly, neboť dějinné zlo se prezentuje jako dobro. Tato monstrózní představa je odrazem nejen intelektuálního hochštaplerství, v němž vládne nadřazenost nad historickou skutečností, povýšenost nad oběťmi režimu a ignorování historické pravdy, ale vychází zejména ze strachu před historickou pamětí, a tak nabývá zvláštní formu neurotické „zrady vzdělanců“.

Malí čeští Irvingové

Podle Muriel Blaive nemá nikdo monopol na „historickou pravdu“. Obecně se dá s touto tezí souhlasit, avšak jenom dokud se nezpochybňuje zejména pravda o utrpení druhých a nepopírá se etika a smysl historických pravd. Jenže od obecné teze přecházejí různí revizionisté, jako David Irving, Paul Rassinier, Robert Faurisson a další, ke konkrétním lživým tvrzením, například že příběh 20. století o holocaustu není „historická pravda“ nebo že plynové komory „neexistovaly“. Historik Pierre Vidal-Naquet k tomu  říká, že „popírat historii není totéž jako ji revidovat“.

Popíračské názory Muriel Blaive, Michala Kopečka, Vítězslava Sommera, Michala Uhla, Michala Pullmanna a dalších vytvářejí pochybnou představu,  jako by „historické pravdy“ o komunistickém systému byly jen tekutý písek, který dokáže zastavit teprve revizionistická hráz. Jenže tím, že ji zakládají na banalizujícím žánru historizujícího thrilleru, se revizionistický diskurs stává „strukturovanou stínohrou sterilních obecností“.

Malí čeští Irvingové například popírají, že by komunistický režim byl zločinný (Pullmann) a že by jeho zločinnost dokazovaly archivy bezpečnostních složek (Blaive). Na jedné straně se zaštiťují čistou akademickou vědou, na druhé straně obhajují banálně lidový koncept „gulášového socialismu“, jako by věznění, mučení a jiné represivní praktiky a mechanismy moci byly pro společnost lehce stravitelné jako nějaké populistické menu. Spíše než o „gulášový socialismus“ se ve skutečnosti jedná o intelektuální guláš, který si jeho tvůrci ideologicky zavařili sami ve své mysli a zjevně na dlouhý čas uložili do své intelektuální spíže.

Pokud bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora vypráví svůj příběh a zakončí ho varováním před současným neonacistickým nebezpečím, malí čeští levicoví Irvingové neprotestují. Pokud však bývalý vězeň komunistického koncentračního tábora zakončí svůj příběh varováním před současným komunistickým nebezpečím, stane se předmětem jejich kritiky, protože jeho paměť je údajně pouze částí kolektivní paměti, a on při svém vyprávění chybně redukuje režim pouze na represi.

Jiný příklad. Pokud někdo začne hledat dobré stránky nacistického režimu například v souvislosti se zdravotní péčí a budováním infrastruktury, většina lidí se od takového vykladače historie odvrátí. Pokud ale bude Michal Uhl v souvislosti se zkoumáním totalitního režimu upřednostňovat dobré stránky komunistického režimu, jako byla zdravotní péče nebo vybudování infrastruktury, bude za odměnu  levicovými politiky jmenován do funkce člena Rady ÚSTR.

Poslední příklad. Pokud bude západní popíračství vyznávající například neexistenci „plynových komor“ zpochybňovat výklad dějin z perspektivy vítězů nad nacistickým Německem, jeho propagátoři dostanou označení „vrazi paměti“. Jenže když postkomunistická společnost vyprodukuje popíračský revizionismus, který se snaží zpochybnit tezi, že komunistický režim byl zlý, a popírat  výklad dějin z perspektivy vítězů nad komunismem, stane se etablovaným diskursem na státních školách.

Jaký je ale rozdíl mezi tvrzením západních popíračů, kteří se snaží vykládat nacistické vyhlazování v koncentračních táborech plynovými komorami na základě teorie o všemocném tyfu, a tvrzením českých popíračů, podle něhož komunistický režim nebyl zajišťován represemi, ale společenskou smlouvou uzavřenou na základě gulášového socialismu?

V roce 2013 předstoupil tehdy sedmadvacetiletý člen politické Rady ÚSTR Michal Uhl v Senátu před posluchačstvo, jehož značnou část tvořili staří členové Konfederace politických vězňů, a začal mu vnucovat svou principiální revizionistickou „vědeckou“ představu o režimu mimo dobro a zlo a o jeho sociálních jistotách: byl vypískán a musel odejít.

Srdečně gratuluji k puči a zbavte se historika Petra Blažka

Je veřejným tajemstvím, že Muriel Blaive se nestala poradkyní ředitele ÚSTR na základě nějaké významné badatelské práce nebo výzkumné aktivity, ale především díky svému levicovému revizionistickému zaměření. Když brzo ráno 10. dubna 2013 došlo v ÚSTR k puči, na jehož základě byl odvolán legitimně zvolený ředitel Daniel Herman (poté následovaly personální čistky), francouzská historička už netrpělivě přešlapovala v internetovém předsálí a v 8:57 na Facebooku napsala Michalu Uhlovi: „Srdecne gratuluju!“ Blaive tedy od časného rána pobývala na sociální síti a čekala na naplánované odvolání Daniela Hermana; její časná reakce naznačila, že byla do puče v české revizionistické sektě předem zasvěcena. Přesto ale ve zmiňovaném interview schizofrenně tvrdí, že „ÚSTR není místem, kde se vyřizují politické účty“.

Poté, co na základě neonormalizačních čistek, hromadného propouštění, personálního mobbingu, ale i jiné fluktuace opustila ÚSTR většina zaměstnanců, oddává se jeho současné vedení institucionálnímu narcismu a mechanismy vlastních čistek cynicky označuje za „stabilizaci“. Toto vedení se ve skutečnosti identifikovalo s představou vědy jako neurotické politické kádrové aktivity, kdy se z instituce odstraňují nejrůznější lidé. Onu neonormalizaci v ÚSTR pod vedením ředitele Zdenka Hazdry dnes přirozeně oceňují zejména ti politici, kteří umožnili, aby se historický revizionismus stal v této instituci zároveň cynickým výtahem k moci, s perfidní představou, že právě oni jako vyvolení experti na dějiny budou mačkat popíračské červené tlačítko historie.

Zdání „stabilizace“ v ÚSTR je však podobným mýtem jako reformní mýtus o „zlatých šedesátých letech“ nebo husákovský mýtus o „normalizaci“. Zlatá šedesátá? Stabilizace v ÚSTR? Ale pro koho?

Čeští revizionisté často citují reformního prominentního politika a pozdějšího vydavatele exilového časopisu Listy a poslance Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu Jiřího Pelikána, který kritizoval Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, jenž vymezil období od 25. 2.1948 do 17. 11.1989 jako zavrženíhodné, zločinné a nelegitimní. Pelikán svou kritikou upozorňoval na skutečnost, že zákon tímto vymezením zařadil Pražské jaro do stejné kategorie jako stalinistické období 50. let.

Jenže co se změnilo pro lidi, z nichž komunistický režim, a tedy i Pelikán, nejdříve v 50. letech udělal občany podřadné kategorie a kteří už nikdy neměli šanci ani na rehabilitaci, a to dokonce ani v údajně „zlatých šedesátých letech“, protože trvali na svých antikomunistických postojích a své antikomunistické paměti, čímž se stali trvalými svědky kontinuity totalitárního režimu?

Revizionisté popírají, že život člověka jednou zničený například v 50. letech může být právě v totalitárním systému kontinuálně ničen i navzdory relativním změnám 60. nebo 80. let.

O vědeckém pojetí „metodologické“ práce v ÚSTR Muriel Blaive svědčí zejména skutečnost, že například v únoru 2015 napsala vedení ÚSTR (náměstku ředitele Ondřeji Matějkovi a potažmo řediteli Zdeňku Hazdrovi) dopis, který rozeslala i dalším zaměstnancům, o tom, jak se má ÚSTR vypořádat s kriticky smýšlejícími historiky: „doporučuji zbavit se Blažka“. Muriel Blaive není šarlatánka, ale je hist-thrillerka, která různými formami demonstruje svůj temný a vášnivý vztah k moci.

Skutečnou „metodologií“ revizionismu není jen snaha překrucovat minulost (jak se o to snaží Muriel Blaive i svou interpretací díla Václava Havla, kterého prezentuje jako myslitele, jenž nepovažoval komunistický režim za „totalitní“), ale i praktická snaha zbavit se konkrétních lidí, společenských skupin a určité politické kultury.

Signifikantní součástí revizionistického diskursu je však i víra v technokracii, která, jak zdůrazňoval Theodore Roszak, je uhrančivou formou sociálního inženýrství opírajícího se o nezpochybnitelné imperativy, v němž „experti“ prozkoumali nejskrytější přání v hlubinách naší duše, a jen oni „doopravdy vědí“, jak věci jsou. S německým sociologem Ulrichem Beckem lze kriticky konstatovat, že historiografický revizionismus je extrémní formou modernity založené na pochybném diskursu „zvědečťování“ společnosti.

Příkladem pochybného „zvědečťování“ je úsilí Muriel Blaive o segregaci historické paměti a historiografie, kdy se snaží stejně jako mnozí politici stigmatizovat „pamětové aktivisty“, údajně se „vezoucí se na vlně totality“. Podle poradkyně ředitele Zdeňka Hazdry jejich zločinem je, že budují „antikomunistickou paměť“. Proto konstruuje představu vědy odloučené od „komemorace“, jako by šlo oddělit zkoumání historické paměti od zkoumání dějin. Koncept takové segregace je ve skutečnosti dokladem anachronického pojetí vědy, která funguje bez pochopení komplexního vztahu „věda-společnost“, a nepřímo umožňuje, aby se vědec vyhnul otázce vlastní etické zodpovědnosti.

Revizionistická pamětifobie

Revizionismus vykazuje znaky „mnésiofobie“, což je forma strachu z historické paměti, protože zejména kolektivní paměť přesahuje historii jako vědu. Pro popírače je tento „přesah“ frustrující. Navíc kolektivní paměť je součástí širokého symbolického paměťového spektra: počínaje písemnou a obrazovou pamětí, sociálními rituály, jako jsou Dušičky, přes budování Národních archivů, muzeí a pomníků padlým, až po „oral history“. Právě svým „přesahem“ nastavují samy dějiny zrcadlo trpasličím pseudovědeckým názorům, že historie má zůstat pouze v rukou historiků a intelektuálů. Americký historik Hayden White takový postoj k historii nazýval „fatálním monismem“. Tak jako hudba nepatří jen hudebníkům, nemůže ani historie patřit jen historikům.

Zatímco jeden z nejvýznamnějších francouzských historiků Jacques Le Goff říká, že prvořadý imperativ vědecké historické práce spočívá v boji za demokratizaci sociální paměti, odborně nevýznamná francouzská poradkyně v ÚSTR, zahleděná do nejrůznějších odstínů komunistické šedi, naopak prosazuje segregaci historické paměti od vědecké práce. Jako by bylo možné od sebe oddělit paměť a historické bádání například ve studiích disidenta Petra Placáka, nebo naopak popírače Michala Pullmanna, kterého po pádu komunismu formoval společenský propad jeho otce, jenž byl do roku 1989 součástí komunistické nomenklatury.

Ředitel Zdeněk Hazdra v rozhovoru pro DVTV[8] tuto pamětifobii ilustroval přáním, aby v příští Radě Ústavu nezasedli pamětníci, ale lidé s „odstupem“ od režimu, tedy akademičtí výzkumníci typu Muriel Blaive. Malí čeští Irvingové mají strach z paměti lidí jako je spisovatel Jiří Stránský, filosof Jan Sokol nebo historik Petr Placák.

Historická paměť je nejen symbolickým místem lidského zápasu o svobodu, důstojnost a naději, ale i místem pro nejrůznější fobie včetně mnésiofobie. Pokud revizionisté typu Muriel Blaive považují „antikomunistickou paměť“ za společenskou hrozbu, potom je jejich strach z historické paměti formován typem racionality, která je svou povahou diktátorská a totalitární.

Také Max Horkheimer a Theodor Adorno upozorňovali, že právě takový druh racionality je „totalitárnější“ než jakýkoliv systém, protože se chová k věcem, jako se chová diktátor k lidem: zná se k nim jen jako k objektům, s nimiž může manipulovat. Právě tato diktátorská racionalita umožňuje porozumět „metodologické“ radě Muriel Blaive, aby se vedení ÚSTR zbavilo historika Petra Blažka, a vysvětluje její potěšení nad pučem v ÚSTR v roce 2013.

Jaké je obrana proti revizionismu?

Jelikož se popíračský diskurs vyvinul ve službách určité ideologie, pravicové nebo levicové, je obtížné ho kritizovat jenom jako ideologii. Nakonec i desetileté spory o ÚSTR jen v jiné formě odrážejí a aktualizují dlouhodobé polistopadové spory o interpretaci a poznání nedávné minulosti, a zejména přítomnosti. Jsou to spory, které osudově rozdělují společnost. Ilustrativním příkladem je postoj trockistického disidenta Petra Uhla, který prosazuje názor, že po roce 1989 prošla česká společnost čtyřmi legislativními morovými ranami: lustračním zákonem v roce 1991, antikomunistickým zákonem v roce 1993, zákonem o ÚSTR v roce 2007 a nakonec zákonem o protikomunistickém odboji v roce 2011. Jeho revizionistická představa, že antikomunismus se zrodil po roce 1989, taky popírá historickou realitu, protože antikomunismus lze najít v díle T. G. Masaryka stejně jako v československém undergroundovém hnutí 70.–80. let, a jeho historickou manifestací byl právě Listopad 1989. Antikomunismus může být i filosofií, životním postojem nebo masovým emancipačním prostředkem probouzející se občanské společnosti v totalitární společnosti.

Jednou z možných obran se může stát například „demonopolizace“ instrumentálního a technokratického rozumu. Je třeba se rozloučit s představou, že v nejrůznějších radách včetně Rady ÚSTR jsou nejrůznější experti na historii, metodologii nebo gender, kteří „vědí vždy přesně a líp, co je správné a dobré pro ostatní“. Historii totiž není možné redukovat jen na „sociální konstrukce“, jak tvrdí teoretik Maurice Halbwachs nebo Jan Assmann. Obdobně ani historiografie jakožto psaní není jediný druh historie.

Jestliže podle historika Vidala-Naqueta šoa není jen sbírkou vyprávění, potom ani historická pravda o komunistickém režimu nemůže být jen sociální konstrukcí. Fašismus nebo komunismus totiž nebyly jen zhoubné ideologie, ale především tělesné režimy. To však popírači nemohou  akceptovat, protože svůj diskurs zakládají, jako by byli po lobotomii: bez empatických emocí k obětem a  bez smyslu pro historicky kritickou a pravdivou paměť.