Senát v ofsajdu

Příběh o zkoušce demokracie aneb jak je stranická prestiž důležitější než zákon

Adrian Portmann

V posledních měsících jsem se postupně seznámil s doklady, ze kterých podle mého názoru vyplývá jednoznačný závěr: minimálně dva současní členové Rady ÚSTR, Michal Uhl a Jan Bureš, nesplnili v okamžiku svého zvolení do toho orgánu všechny zákonné podmínky pro výkon funkce. To znamená, že k volbě neměli být ani připuštěni, v oranžově ovládaném Senátu se staly v letech 2012 a 2013 chyby. Ale ještě hůře: oba jmenovaní nesplnili zákonné podmínky pro výkon funkce ani poté, kdy se ujali své veřejné funkce. Začali ji tedy vykonávat v rozporu se zákonem – což je již jenom jejich osobní odpovědnost, nikoliv chyba Senátu.

Následujícím příspěvkem se pokusím o popis toho, co následovalo poté, kdy jsem se rozhodl na uvedené porušení zákona horní komoru Parlamentu ČR upozornit. Příspěvek rozděluji chronologicky do čtyř částí. Mám za to, že je to zároveň i příběh, který nám může leccos napovědět o tom, v jaké aktuální kondici se nachází demokracie v naší zemi. Ale také o tom, do jaké míry v ní v současnosti – ještě, nebo již ne – platí zásady právního státu.

Co praví zákon

Zákon o ÚSTR mluví jasně: Podle § 7 odst. 6 zákona č. 181/2007 Sb. je členství v nejvyšším orgánu ÚSTR neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí (aktuální znění zákona je dostupné zde). Jedná se o kategorickou podmínku, která musí být během výkonu členství v Radě ÚSTR bezpodmínečně splněna. A to nepřetržitě – tedy od vzniku členství, až do jeho zániku.

Podle ust. § 7 odst. 8 písm. a) stejného zákona Senát odvolá člena Rady, který přestal splňovat výše uvedenou podmínku neslučitelnosti funkce. Na rozdíl od volby členů Rady ÚSTR, která vyžaduje v některých případech součinnost jiných orgánů, je odvolání členů Rady ÚSTR výlučně v kompetenci Senátu. V případě prokázaného porušení výše uvedené zásady neslučitelnosti funkce je Senát povinen dotyčné členy Rady odvolat.

Na počátku byl slib...

Jelikož jsem byl přesvědčen, že Michal Uhl a Jan Bureš porušili zákon – navíc dlouhodobě, v případě Michala Uhla prokazatelně již po dobu delší než dva roky – a musí proto být neprodleně z Rady ÚSTR odvoláni, doručil jsem 11. března 2015 Senátu Parlamentu ČR písemný podnět v této věci.

Podnět obsahoval dva právní rozbory, které podrobně uvádějí důvody porušení zákona, tedy důvody, proč Michal Uhl a Jan Bureš nemají v Radě ÚSTR co pohledávat. Právní analýzy jsou opřeny o celkem 84 důkazů, které jsem získal legální cestou z různých zdrojů (mimo jiné také od Senátu). Všechny důkazy jsem Senátu dal k dispozici na datovém nosiči.

Svým podáním jsem reagoval na výzvu, kterou předseda Senátu Milan Štěch vyslovil 21. března 2013 na plenárním zasedání Senátu. Předseda Senátu tehdy vyzval k tomu, aby v případě porušení zákona ze strany některých členů Rady ÚSTR byly Senátu předloženy patřičné důkazy. Kdyby se to stalo, slíbil, že se Senát tímto případem bude zabývat (stenozáznam viz zde). Cituji:

 „Pokud jsou k tomu nějaké indicie, důkazy, tak je předložit. Samozřejmě pak je možnost, abychom o věci případně rozhodli, jestli to dáme na program, jestli budeme navrhovat odvolání anebo, když by to tak neproběhlo, tak by potom musel asi pan senátor Štětina zvažovat i soudní cestu, pokud by pro to měl pádné důvody.“

V průvodním dopise, který jsem Senátu v březnu 2015 zaslal, jsem se vedle výše uvedeného příslibu předsedy Senátu mohl odvolat také na právní názor Kanceláře Senátu. Tento názor vyjadřuje zásadu, že Senát může ve věci odvolání členů Rady ÚSTR z důvodu porušení zákonné podmínky neslučitelnosti funkce vstupovat do dění teprve poté, co obdržel vnější podnět, tedy upozornění od občanů. Cituji ze stanoviska Kanceláře Senátu z 15. prosince 2014, č. j. 14552/2014/S (v plném znění je k dispozici zde; následné zvýraznění A. P.):

Senát vstupuje do vztahů týkajících se neslučitelnosti funkcí následně až ve fázi „sankční“ na základě vnějšího podnětu, a v tom případě je podle ustanovení § 7 odst. 8 písm. a) zákona povinen odvolat člena Rady, který přestal splňovat požadavek neslučitelnosti funkcí; dané zákonné ustanovení je nutno podle jeho smyslu vykládat tak, že se vztahuje i na ty členy Rady, kteří nesplnili závazek z čestného prohlášení a vlastním projevem vůle se z neslučitelné funkce, resp. členství v politické straně nebo hnutí, bezprostředně po volbě nevyvázali.“

Zkouška demokracie

Tak jsem to tedy zkusil, a jak čtenář už ví, 11. března 2015 jsem Senátu podal svůj podnět. Učinil jsem tak jako řadový občan této země. Kladl jsem velký důraz na to, aby mé podání nebylo interpretováno v kontextu politického střetnutí mezi stranami a nestalo se tudíž předmětem nedůstojného politikaření. Ve svém dopise – adresovaném Senátu – jsem proto uvedl následující ujištění (zvýraznění A. P.):

„Rád bych na závěr uvedl něco, co považuji za zvláště důležité. Toto podání, kterým žádám Senát o projednání předložených důkazů, nečiním z jakýchkoliv politických motivů. Záleží mi výhradně na důsledném prosazování zákona. Proto pevně věřím, že tento podnět se nestane předmětem stranicko-politických úvah a jeho oprávněnost bude posuzováno jedině z hlediska platnosti právního řádu České republiky, tedy čistě po stránce věcné, nikoliv po stránce politické, nebo dokonce na základě osobních sympatií či antipatií.

Svoji motivaci jsem vysvětlil i v médiích, kde jsem k tomu například prohlásil následující (viz rozhovor, vydaný na serveru Svobodné fórum 11. března 2015, dostupný zde) :

„Všichni demokraté, ať se hlásí k jakémukoliv politickému proudu, by měli mít bytostný zájem na tom, aby v této zemi zákony opravdu platily nejenom na papíře, ale i v praxi. Pokud se ani v naprosto jasně doložených případech nebude postupovat podle platného práva, tak se nedivme, pokud zde stále méně lidí věří v to, že žijeme v právním státě. Jen tím, že se budeme důsledně starat o respektování zákonů, můžeme tento nebezpečný vývoj zastavit.“

A právě v tomto smyslu jsem hovořil o tom, že tuto kauzu vnímám tak i trochu jako zkoušku české demokracie.

Doporučení Organizačního výboru Senátu

Několik týdnů panovalo ticho a neměl jsem zprávy, co Senát s mým podnětem hodlá udělat. Pak ale byl v druhé polovině dubna na stránkách Senátu zveřejněn návrh program 8. schůze Senátu, jenž byl schválen Organizačním výborem Senátu (návrh programu mezitím ze senátního webu zmizel). V navrženém pořadu této schůze, jejíž zahájení bylo stanoveno na den 13. května 2015, se nacházel 18. bod ve znění „Projednání podání pana Adriana Portmanna ve věci neslučitelnosti s funkcí člena Rady ÚSTR pana Jana Bureše a pana Michala Uhla“.

To nemůže znamenat nic jiného než to, že Organizační výbor Senátu dospěl k závěru, že mé podání je dostatečně fundované a vážné, že to opravňuje jeho řádné projednání v plénu Senátu. Podrobnosti, kdy a jak detailně Organizační výbor mé podání projednal, neznáme, jelikož zasedání tohoto senátního výboru jsou zásadně neveřejná a zápisy se nezveřejňují.

Nemůže být pochyb o tom, že zařazení bodu 18. na pořad jednání bylo schváleno i předsedou Senátu Milanem Štěchem, který plénu Senátu formálně předkládá návrh programu, a který je rovněž předsedou Organizačního výboru. Ostatně, senátor Milan Štěch mi poslal 28. dubna 2015 vlastnoručně podepsaný stručný dopis, ve kterém mě o zařazení projednání mého podnětu do navrženého programu osobně informoval (dopis předsedy Senátu je dostupný zde).

Stanovisko Právního odboru Senátu

Patrně rovněž v druhé polovině dubna, nepochybně však v přímé souvislosti se mnou podaným podnětem, vznikl v Senátu čtyřstránkový rozbor s titulem „Způsob odvolání člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Senátem“. Autorem tohoto elaborátu jsou právníci Právního odboru Senátu, který tento dokument vyhotovil na vyžádání Organizačního výboru Senátu.  

Tento interní dokument Senátu mám rovněž k dispozici, zveřejňuji ho zde. Není mi známo, zda ho obdrželi všichni senátoři, nebo pouze jejich část (pozdější vyjádření některých senátorů, například senátorky Elišky Wagnerové, nasvědčují tomu, že interní právní rozbor nebyl doručen všem senátorům). Právní rozbor zkoumá velmi podrobně procesní úpravu odvolávání člena Rady ÚSTR. Dá se říci, že je to dokument zásadního významu, a to proto, že Senátu zřejmě ještě nikdy v minulosti nedošel žádný podnět občana týkající se porušení uvedené zákonné podmínky neslučitelnosti funkce členů veřejných orgánů, jejichž odvolání je podle platných zákonů výlučně v kompetenci Senátu.

Právní rozbor Senátu řeší také otázku, kdo je oprávněn podat podnět směřující k odvolání člena Rady ÚSTR, když není tato otázka zákonem zodpovězena. Rozbor na straně 2 explicitně připouští, že podat takový podnět může být jakákoliv fyzická osoba. Dále odpovídá rozbor na otázku, jak má Senát případně s podněty, které občané podají, nakládat. Rovněž na straně 2 se uvádí (zvýraznění v originálu):

„Protože Senát nemá ze zákona žádnou působnost k výkonu následné, průběžné kontroly dodržování pravidel, jejichž porušení může vyvolat odvolání člena Rady ÚSTR (tj. možnost působit systematicky z vlastní iniciativy), je zřejmě plně právně předvídatelným, že se kvalifikovanými podněty směřujícími k odvolání člena Rady ÚSTR musí Senát zabývat (konečně i s ohledem na § 143 JŘS – jiná podání občanů).“