Likvidace a obnova československé diplomacie v letech 1939–1945
Zlatuše Kukánová
Zánik samostatného státu v březnu 1939 znamenal oficiální zrušení československé diplomacie. K prvním redukcím však docházelo při částečné výměně zkušených úředníků a diplomatů na vedoucích pozicích v Černínském paláci a likvidaci zastupitelských úřadů už od podzimu 1938,[1] tedy v době tzv. druhé republiky po nástupu Františka Chvalkovského[2] na post ministra zahraničních věcí. Tato veskrze politicky – často i osobně – motivovaná personální čistka, zdůvodňovaná různými tlaky a pohnutkami, přinesla předčasné penzionování nebo přesun na méně exponovaná místa především dlouholetým Benešovým spolupracovníkům a oporám. Některé z nich čekala později vyšetřovací vazba a uvěznění za spolupráci s domácím odbojem nebo z rasových důvodů. Jiní si zachránili život odchodem do emigrace, kde se většinou zapojili do rezistence.[3]
Fatálním způsobem zasáhly zmíněné kroky především československé diplomaty v zahraničí, protože od října 1938 probíhala postupná výměna třetiny vyslanců a generálních konzulů.[4] Někteří se připravovali na nečekaný návrat do Prahy, v jiných případech bylo vedení úřadů prozatímně svěřeno jejich zástupcům. Promyšlený postup oslabil zahraniční službu a demotivoval některé jedince, což o několik měsíců později přispělo k hladšímu předání části úřadů do německé správy. Zatímco pod Chvalkovského vedením došlo ke značnému „zeštíhlení“ diplomacie, podařilo se suverénnímu řádu maltézských rytířů navázat po desetiletí marných snah styky s Černínským palácem především s ohledem k politické konstelaci a aktivitě vládní agrární strany.[5]
Po kapitulaci prezidenta Háchy,[6] vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a ztrátě mezinárodně právní subjektivity, přešly zahraničněpolitické záležitosti tohoto podivně „autonomního útvaru“ na Auswärtiges Amt (tj. Zahraniční úřad) v Berlíně a německé diplomaty. Na zasedání vlády v noci ze 14. na 15. března 1939 bylo mimo jiné rozhodnuto o zrušení ministerstva zahraničních věcí a ukončení činnosti zastupitelských úřadů v zahraničí. Dne 16. března 1939 v 18.30 hodin byl všem vyslanectvím a konzulátům s diplomatickou agendou rozeslán telegram ministra Chvalkovského s výzvou respektovat toto rozhodnutí, předat veškeré spisy, řídit se instrukcemi a příkazy německých diplomatických misí v dané zemi.[7] Pro berlínské úředníky to nebylo novum, k podobnému scénáři došlo po Anschlussu Rakouska v březnu 1938.[8] Následovala instrukce a podle ní měli vyslanci a většina konzulů notifikovat, tj. sdělit oficiálně diplomatickou nótou, tamní vládě odchod z funkce „jakožto českého zastoupení“.
Emil Hácha a František Chvalkovský v Berlíně 14. března 1939. Zleva berlínský posádkový velitel gen. Ernst Seifert, Emil Hácha, František Chvalkovský a dr. Otto Meissner (Zdroj: archiv autorky)
Položme si otázku kolika lidem toto rozhodnutí změnilo život, představovalo pro ně krok do neznáma, ztrátu zázemí a pracně budovaných osobních vazeb. Na MZV bylo v této době zaměstnáno 1256 osob, jednak v Praze a na 74 efektivních zastupitelských úřadech v celém světě.[9] Část pražských zaměstnanců likvidovaného ministerstva byla převedena podle možnosti a dosavadní specializace do služeb dalších protektorátních ministerstev, například ministerstva financí, obchodu nebo školství. Další, především legionáři, byli z věkových důvodů postupně penzionováni.[10] Přestože pro řadu zaměstnanců Černínského paláce představovala změna určité komplikace, v daleko obtížnějším postavení se ocitli diplomatičtí představitelé v zahraničí, vzdáleni tisíce a desetitisíce kilometrů od domova s minimem potřebných informací. Stáli před profesně i lidsky těžkým rozhodnutím a už tehdy se dalo předpokládat, že jejich postoj ovlivní pozitivně nebo negativně další kariéru, zasáhne nebo naprosto změní osobní i rodinný život.
Příkaz k vydání úřadů byl na pokyn Němců opakován ještě 18. března 1939, protože k jeho realizaci nedošlo okamžitě, ani bez problémů. Několik diplomatů se odmítlo podřídit, v řadě případů je následovalo veškeré osazenstvo nebo část personálu. Nacistům byly nakonec předány dvě třetiny úřadů v zahraničí. Důležitou roli při rozhodování sehrály do jisté míry politické podmínky v zemi akreditace a přístup tamních vlád, především však záleželo na osobní statečnosti jednotlivých diplomatů. Někteří vyslanci i generální konzulové se rozhodli pro návrat do protektorátu, jiní zvolili nejrůznější zdržovací taktiku, aby se mohli postupně zapojit do zahraničního odboje za obnovu Československa.[11]
Úřady na území Německa (vyslanectví v Berlíně, generální konzuláty v Drážďanech, Hamburku, Kolíně nad Rýnem a Mnichově a konzuláty v Brémách, Saské Kamenici, Stuttgartu a Vratislavi včetně generálního konzulátu ve Vídni)[12] byly zabrány místními orgány bez ohledu na názor diplomatů a možnosti se tomuto postupu bránit.[13] Podobný osud potkal i diplomatická zastoupení v proněmecky orientovaných státech Itálii, Maďarsku nebo Pobaltí, kde pochopitelně nebyl politický zájem podporovat jejich další činnost.
Likvidace ministerstva byla svěřena tzv. ministerstvu MZV v likvidaci a později likvidačnímu referátu při prezidiu ministerské rady, v jehož čele stál zkušený právník a diplomat Robert Flieder.[14] Kromě převodu zaměstnanců do protektorátní správy a úředníků slovenské národnosti do služeb vznikající slovenské diplomacie, bylo potřeba dokončit část rozpracované agendy a likvidace zahraničních vyslanectví a konzulátů. S ohledem na svěřené úkoly měl úřad místo šesti jen dvě sekce, prezidiální a administrativní. První řešila personální otázky a druhá dokončovala neuzavřenou právní a majetkovou agendu ve vztahu k sousedním zemím. Díky zdržovací taktice a zdlouhavému administrativnímu „uzavírání“ vydaných vyslanectví a konzulátů ukončil pražský Zahraniční úřad v likvidaci činnost až v lednu 1941, potom převzala příslušnou agendu protektorátní ministerstva. Samotný referát při PMR ukončil činnost až v polovině července 1941, R. Flieder byl převeden na ministerstvo financí.
V březnu 1939 došlo zároveň s předáním ministerstva zahraničí a zastupitelských úřadů k převzetí správy nad veškerými spisy archivu MZV[15] od počátku formování československé zahraniční politiky a s ním také vědecké knihovny a cenného výstřižkového archivu MZV,[16] později i likvidovaných vyslanectví a konzulátů. Tomuto kroku předcházelo odvolání tehdejšího ředitele archivu Jaroslava Papouška[17] jako „benešovce“ už v prosinci 1938 a jeho prozatímní vedení Bohuslavem Lázňovským. Pro potřeby německých úřadů, především říšského ministerstva zahraničí, byly od jara 1939 do Berlína zapůjčovány a překládány vybrané politické zprávy zastupitelských úřadů z Varšavy, Berlína, Londýna, Paříže, Říma, Moskvy a dalších převážně evropských zemí.[18] Stejně se naložilo s telegramy k francouzsko-španělské, francouzsko-italské, německo-francouzsko-polské a francouzsko-československé problematice z let 1937–1938, zápisy z jednání ministra E. Beneše s vyslanci a představiteli zahraničních mocností a jeho nástupce Kamila Krofty.[19]
Ministr zahraničních věcí Kamil Krofta (Zdroj: archiv autorky)
Ze 74 prvorepublikových československých zastupitelských úřadů existovalo a fungovalo nepřetržitě během druhé světové války 18 vyslanectví, generálních konzulátů a konzulátů především ve Francii a francouzských koloniích, Velké Británii a jejích dominiích a v USA. Morální autoritou v zahraničí se stal na začátku okupace dlouholetý vyslanec v Paříži Štefan Osuský.[21] Díky němu a podpoře části francouzské vlády se podařilo udržet vyslanectví v Paříži, konzuláty ve Štrasburku a Marseille,[22] gen. konzulát v marocké Casablance a konzulát v libanonském Bejrútu. Jeho postojem se řídil i chargé ďaffaires ve Velké Británii Karel Lisický (1893-1966), spravující vyslanectví v Londýně teprve od 1. ledna 1939, a s ním i většina jeho konzulárních kolegů v Kanadě, Austrálii, Indii a Palestině. Někteří vyslanci a konzulové, kteří byli nuceni úřady likvidovat, se však do Prahy nevrátili. Zůstali neoficiálními zástupci v těchto zemích (např. v Jugoslávii,[23] Švédsku nebo některých zemích Latinské Ameriky) a později se pokoušeli v provizorních podmínkách obnovit styky nebo činnost úřadů a zapojit se do různých odbojových aktivit. Poctiví úředníci pomohli zachránit spoustu životů, když nezištně na poslední chvíli vystavili cestovní doklady židovskému obyvatelstvu, mířícímu i po březnu 1939 do zámoří na formuláře neexistujícího státu, avšak našli se i nepoctivci, sledující v prvé řadě osobní profit. Šlo o ojedinělé pokusy, jejichž počet jednoznačně převážila většina, která se nezpronevěřila své profesi.
Problematičtější pro budoucí rezistenci bylo předání legací a konzulátů v sousedním Polsku a Sovětském svazu. Na území Polska zůstal funkční pouze konzulát v Krakově, zatímco Gdaňsk a Lvov se dostaly do německé správy. Vyslanec Juraj Slávik rezignoval ve Varšavě po vyhlášení slovenské samostatnosti a odcestoval, avšak v červnu se do Polska vrátil z USA jako zástupce formujícího se zahraničního odboje.[24] Polská strana mu však vyslanecký titul oficiálně nepřiznala (stejně jako neuznala jím notifikovaného nástupce v březnu 1939). Oba se potom zapojili nejprve do aktivit Československého národního výboru v Paříži, diplomatické mise u polské exilové vlády a nakonec československé exilové vlády v Londýně.[25] Vyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger odmítl respektovat pražské direktivy, z údajného nesouhlasu s Háchovými kroky na diplomatický post v Moskvě rezignoval, a předal úřad svému zástupci, který pravděpodobně začal vyjednávat o předání úřadu s Němci.[26] Po několika dnech Fierlinger změnil své rozhodnutí, pokusil se notifikovat opětovné převzetí úřadu, sovětská strana jej však považovala za soukromou osobu a tiše tolerovala existenci úřadu, jehož činnost nakonec ukončila v polovině prosince 1939 a exvyslanci nadále odmítla přiznat diplomatický charakter.[27] Ten se potom zapojil do západního zahraničního odboje, aby se nakonec vrátil do Moskvy po obnovení vzájemných diplomatických styků v létě 1941 jako zástupce československé exilové vlády a od prosince 1942 jako velvyslanec. Velice brzy se ukázalo, že šlo o chybné, ba přímo fatální, rozhodnutí, protože československý diplomat hájil víc sovětské než naše zájmy.
Zatímco se v Londýně soustředili kolem E. Beneše převážně představitelé nekomunistických stran, v Moskvě to byli komunisté. Budoucí spojení dvou názorově odlišných proudů v takzvané košické vládě na začátku dubna 1945 přineslo nejprve obnovu struktury MZV, vybudované po roce 1918 podle francouzského vzoru, a pozvolnou rekonstrukci diplomatického zastoupení v zahraničí. Kontinuita měla být zajištěna i jmenováním exilového ministra Jana Masaryka a reaktivací meziválečných kariérních diplomatů, kteří si nezadali s nacistickým režimem.[28]
Bezprostředně po porážce Němců v Praze se začala svobodně formovat nová státní správa, jejíž jádro tvořilo úřednictvo bývalých ministerstev. Při postupném přebírání úřadů a objektů se začaly sčítat ztráty na životech i nejrůznější materiální škody. Také Černínský palác pozbyl za nacistického úřadování poněkud lesku. Přesto připravil přebírajícím 12. května 1945 příjemné překvapení, když byly v pracovně K. H. Franka nalezeny klíče od podzemí Starého královského paláce na Pražském hradě a úkrytu korunovačních klenotů českých králů.
Ludvík Svoboda, Edvard Beneš a Zdeněk Fierlinger na Staroměstském náměstí 19. června 1946. V pozadí mezi Edvardem Benešem a Zdeňkem Fierlingerem je ministr vnitra Václav Nosek (Zdroj: archiv autorky)
Sedmdesáté výročí od konce druhé světové války je příležitostí k bilancování a připomínce bezejmenných i konkrétních hrdinů, kteří se zapojili do boje s nepřítelem. V roce 1939 a 1940 byli za odbojovou činnost například uvězněni dlouholetý šéf III. (zpravodajské) sekce Jan Hájek,[29] šéf Kroftova kabinetu a spoluzakladatel Politického ústředí Jan Jína,[30] pracovník Benešova kabinetu Jiří Sedmík[31] nebo vedoucí 3. oddělení administrativní sekce Odon Pára.[32] V takzvaném druhém stanném právu, vyhlášeném po atentátu na R. Heydricha, byli z rozhodnutí stanného soudu v Praze popraveni v létě 1942 dlouholetý legační rada vyslanectví a později pracovník generálního konzulátu ve Vídni Josef Eduard Šrom[33] a konzul v Brémách Vladimír Matějka.[34] Koncem května 1942 byl zatčen gestapem bývalý úředník šifrovacího oddělení Karel Nejedlý,[35] vedoucí zpravodajské skupiny Nemo, předávající kurýrní cestou do Londýna informace o situaci v protektorátu, a v červnu 1942 osvědčený diplomat v sousedním Rakousku František Bořek-Dohalský.[36] Z rasových důvodů zaplatili v Osvětimi životem zástupce přednosty zpravodajské sekce MZV Oskar Butter,[37] tiskový attaché vyslanectví v Berlíně Camillo Hoffmann[38] a konzul Gustav Štiasny.[39]
Za organizaci a spolupráci s domácím odbojem byli vyslýcháni ve vyšetřovací vazbě a později uvězněni převážně v Terezíně především bývalý ministr Kamil Krofta,[40] Robert Flieder,[41] Josef Palivec[42] nebo Arnošt Heidrich,[43] který soustředil diplomaty (Zdeňka Němečka, Jindřicha Kolovrata-Krakovského, Jindřicha Andriála, Františka Touška, Alexandra Brabce a další) v odbojové skupině, zprostředkovávající československému exilu důležité informace o dění v protektorátu. Většina pracovníků československé diplomatické služby obstála se ctí během nacistické okupace bez ohledu na to, zda byli diplomaty, úředníky nebo pomocným personálem.
Zlatuše Kukánová (nar. 1958) – česká archivářka a historička. V letech 1997–2010 pracovala v archivu MZV. V letech 2012–2013 ředitelka Archivu bezpečnostních složek. Od roku 2013 pracuje v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR.
[1] Ivana KOUTSKÁ, Českoslovenští diplomaté do roku 1945. Studie a dokumenty, ÚSD Praha 2006; Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa. Díl I. Nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918–1992). Praha 2012, s. 74, v říjnu 1938 mělo Československo 36 vyslanectví a 50 konzulátů a generálních konzulátů a plánovalo se otevření dalších, například na Kubě nebo v Afganistánu, k realizaci však nedošlo. Naopak se do února 1939 připravilo uzavření některých „zavedených“ úřadů (vyslanectví v Albánii) nebo nedávno zřízených v Alžíru, Peru a Venezuele.
[2] Jindřich DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992), dále Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, Praha 2013, s. 99-100. František Chvalkovský (1885-1945), v diplomacii od podzimu 1920, vyslanec v Japonsku od 1921, ve Washingtonu 1923-1925, poslanec za agrární stranu 1925-1927, vyslanec v Berlíně 1927-1932 a Římě 1932-1938. Po odstoupení Kamila Krofty se stal 4. 10. 1938 čtvrtým ministrem zahraničních věcí, a to za agrární stranu (republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu) ve vládách gen. J. Syrového a R. Berana.
[3] Tamtéž, s. 67, jisté smrti se např. vyhnul dlouholetý šéf IV. národohospodářské sekce a tvůrce československé ekonomické diplomacie Julius Friedman (1885-1964), který musel odejít pro židovský původ na dovolenou s čekatelným. Po odchodu do Velké Británie se stal členem Státní rady a v letech 1942-1945 vedl Nejvyšší účetní a kontrolní úřad exilové vlády.
[4] Celkem bylo odvoláno 25 diplomatů (12 vyslanců a 13 generálních konzulů).
[5] Zlatuše KUKÁNOVÁ, Dr. Josef Pluhař – kancléř a vyslanec řádu maltézských rytířů. (K navázání diplomatických styků s Československem v roce 1939). Paginae historie, 13, 2005, s. 32-80. Dne 6. 3. 1939 došlo na Pražském hradě k přijetí jeho vyslance J. Pluhaře a předání pověřovacích listin do rukou E. Háchy. J. Pluhař byl posledním diplomatem, přijatým v nástupní audienci prezidentem Háchou a ministrem Chvalkovským.
[6] Spolu s E. Háchou podepsal F. Chvalkovský v Berlíně 14. 3. 1939 kapitulační dokument, jímž se vkládal osud národa do rukou A. Hitlera.
[7] Jan NĚMEČEK, Československá diplomacie po 15. březnu 1939. In: Dokumenty československé zahraniční politiky. 1939-1940. Ser. B, sv. I. Eds. J. Němeček, J. Kuklík, J. Šťovíček et cons., Praha 2002, s. 7; Týž, Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady. Academia Praha 2008.
[8] Archiv ministerstva zahraničních věcí (dále AMZV) Diplomatický protokol, 1918-1939, k. 19, v polovině března 1938 nastoupil dlouholetý rakouský vyslanec v Praze dr. Ferdinand Marek na dovolenou, vedením úřadu byl pověřen Nicolaus Schleinitz-Prokesch jako chargé ďaffaires. Společně s veškerým personálem úřadu podléhal německému vyslanci v Praze Ernstu Eisenlohrovi a jeho úkolem bylo provádět likvidaci úřadu společně s německým attaché Oskarem von Mitisem.
[9] Šlo o 35 vyslanectví, 38 konzulátů a tiskovou kancelář v Ženevě.
[10] Snížením věku pro odchod do výslužby tak byla protektorátní státní správa „vyčištěna“ od legionářů, Sokolů a nespolehlivých úředníků, spjatých s prvorepublikovým režimem během let 1939-1941.
[11] To byl velice důležitý krok ke koncepci potvrzení právní kontinuity státu, rozpracované E. Benešem, působícím tehdy v USA.
[12] AMZV, I. sekce – prezidium, 1918-1939, k. 107, po likvidaci vyslanectví ČSR ve Vídni a přeložení Rudolfa Künzla-Jizerského k 1. 6. 1938 do Prahy byly předány spisy a veškerý inventář včetně objektu v Lobkovickém paláci generálnímu konzulovi Františku Šebestovi. R. Künzl-Jizerský (1883-1954) se po návratu na MZV účastnil jednání při delimitaci hranic po „Mnichovu“ a k 31. 12. 1939 byl penzionován. F. Šebesta (1882-?) setrval jako zástupce ČSR v okupovaném Rakousku až do likvidace konzulátu na konci r. 1938, po německé okupaci českých zemí byl záhy penzionován.
[13] J. NĚMEČEK, Soumrak a úsvit československé diplomacie, s. 203. Bývalý tiskový attaché vyslanectví v Berlíně C. Hoffmann byl už 29. 3. 1939 předvolán v Praze na gestapo a vyslýchán kvůli činnosti a kontaktům v Berlíně, protože se gestapo snažilo zjistit podrobnosti o zpravodajských kontaktech československé diplomacie v Německu.
[14] J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 64-65. Robert Flieder (1883-1957), právník, od října 1918 ve službách československého plnomocníka ve Vídni V. Tusara, po Tusarově nominaci ministerským předsedou až do prosince 1921 chargé ďaffaires ve Vídni. Vyslanec ve Švýcarsku 1921-1924 a od března 1922 první stálý delegát ČSR u Společnosti národů. Vyslanec v Polsku, Lotyšsku a Estonsku 1924-1927, vyslanec ve Švédsku, Norsku a Litvě 1927-1930 a v Jugoslávii (SHS) 1930-1933.Vyslanec ve Španělsku od léta 1935, kvůli válečným operacím přesídlil na začátku 1938 do jižní Francie. Odvolán do Prahy do vedení VI. právní sekce MZV. Dne 1. 9. 1939 zatčen a posléze propuštěn.
[15] AMZV, Protektorát, 1939-1945, k. 13, zde podrobnosti k předávání šifrového materiálu, osobních spisů zaměstnanců, kartoték, mezinárodních smluv a dalších fondů. Dne 17. 3. 1939 byly dr. Lohmannovi z berlínského zahraničního úřadu protokolárně předány klíče od archivu včetně trezorových klíčů. Protokol o převzetí spisů byl podepsán 22. 3. 1939, za Němce přebíral Oskar von Mitis z německého vyslanectví v Praze a za archiv předával Johanes Ullich. Protokol o předání šifrového materiálu a personálních spisů podepsali 23. 3. 1939 za MZV v likvidaci Karel Kazbunda, Václav Rejholec a František Klubíčko.
[16] Výstřižkový archiv je dnes uložen v Národním archivu, fond Ministerstvo zahraničních věcí-výstřižkový archiv I. (MZV-VA) 1916-1944.
[17] J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 185-186. Jaroslav Papoušek (1890-1945), v roce 1915 se zapojil do odboje v Rusku, na MZV od ledna 1920 ve zpravodajské sekci a nově založeném archivu. Věnoval se historii odboje v Rusku a moderním vztahům s Ruskem. Autor kroniky politických událostí pro revue Zahraniční politika a prvního politického životopisu E. Beneše. Po okupaci dán na dovolenou s čekatelným a v r. 1941 formálně do výslužby. Jako spoluzakladatel domácího občanského odboje a zřejmě i spojka na sovětský generální konzulát od února 1941 uvězněn. Zemřel 19. 1. 1945 v káznici Stuben.
[18] Fotokopie československé provenience překladů archiválií byly předány v roce 1949 MZV, dnes jsou uloženy v jeho archivu ve fondu Protektorát 1939-1945.
[19] Jindřich DEJMEK, Historik v čele diplomacie. Kamil Krofta. Studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936-1938. Praha 1998.
[20] Gesandschaft des Protektorats Böhmen und Mähren beim Reich v berlínském Kurfürstendammu zahájil činnost v červnu 1939. V roce 1940 přestalo vyslanectví fakticky existovat a F. Chvalkovský zastupoval protektorát jen jako fyzická osoba s titulem vyslance bez účasti v diplomatickém sboru. V podstatě byl prostředníkem mezi říšskými institucemi a Úřadem říšského protektora v Praze, jemuž postupoval všechny žádosti s výjimkou kancléřství. Protektorátní zastoupení přestalo de facto existovat po jeho smrti 25. 2. 1945 během spojeneckého bombardování na dálnici 75 km od Berlína při doprovodu manželky Blanche na zotavenou do Würtemberska. Paradoxně se tak vyhnul osobní odpovědnosti za příkaz vydat úřady Němcům.
[21] Slavomír MICHÁLEK, Diplomat Štefan OSUSKÝ. 1889-1973. Bratislava 1999, s. 101-105. Za značného přispění Š. Osuského a vojenského přidělence plk. V. Kaliny se stala Francie centrem formujícího se vojenského odboje.
[22] Předání třetího konzulátu v Lille Němcům zabránili francouzští úředníci jeho dočasným zapečetěním, a tak fakticky předešli rozhodnutí Karla Moravce uposlechnout výzvu Chvalkovského.
[23] Jan NĚMEČEK, Soumrak a úsvit československé diplomacie, s. 330-332; J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 144. Vyslanci v Bělehradě Jaroslavu Lípovi (1886-1966), akreditovanému od července 1938, neposkytlo tamní MZV v březnu 1939 podporu pro další existenci a úřadování legace přesto, že Jugoslávie patřila k tradičním „malodohodovým“ spojencům meziválečné ČSR. Vydalo jemu i dalším úředníkům jugoslávské pasy a tiše tolerovalo jejich přítomnost. Po německém útoku na Jugoslávii v dubnu 1941 se dostal do Londýna, od září 1941 byl mj. akreditován u exilové jugoslávské vlády.
[24] Jan NĚMEČEK, Ve vedení československého zahraničního odboje v Paříži. In: S. Michálek (ed.), Juraj Slávik – politik a diplomat. Bratislava 2006, s. 201-206.
[25] Juraj Slávik (1890-1969), zástupce Československého národního výboru v Paříži u polské exilové vlády v Angers od r. 1939, ministr Benešovy vlády v Londýně 1940-1945. Jiří Zedtwitz (1889-1967), jemuž bylo po 15. 3. 1939 předáno vedení vyslanectví ve Varšavě, odešel po obsazení Polska na podzim 1939 do Francie. Zastupoval Čs. NV u polské exilové vlády jako chargé ďaffaires (říjen 1939 - duben 1940), potom krátce v předsednictvu NV. Po odchodu do Londýna přednostou prezidia Úřadu předsednictva vlády 1940-1945.
[26] Jan NĚMEČEK, Československá diplomatická mise v Moskvě (březen-prosince 1939). Moderní dějiny 4, 1996, s. 222-228. Došlo již k vydání části archivu. Z. Fierlinger nečekal na vyjádření jiných diplomatických kolegů, ani na výzvu E. Beneše z 23. 3. 1939.
[27] Zánik úřadu uspíšilo uzavření paktu Moskvy s Berlínem, známého jako tzv. pakt Molotov a Ribbentrop, v létě 1939, spojeného mimo jiné se sovětským uznáním samostatného Slovenska.
[28] Ivana KOUTSKÁ, Únor 1948 a perzekuce zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí. Paměť a dějiny 2008, č. 1, s. 39–52. První významnou změnou bylo jmenování komunisty Vladimíra Clementise státním tajemníkem a nejvlivnějším mužem po J. Masarykovi. Jeho úkolem byla příprava postupné organizační i personální proměny MZV.
[29] J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 74. Jan Hájek (1883-1969) jako Benešův spolupracovník odvolán z vedení III. sekce a propuštěn z MZV po Mnichovu 1938. Od září 1939 do jara 1945 internován v Buchenwaldu.
[30] Tamtéž, s. 104-105. Jan Jína (1890-1962) po Mnichovu odvolán, podílel se na formování Politického ústředí a kontaktů s gen. Eliášem. Zatčen v červnu 1940 a uvězněn v Berlíně, přes zproštění obžaloby v r. 1942 internován až do konce války v Terezíně, na Pankráci a ve Flossenbürgu.
[31] Tamtéž, s. 214. Jiří Sedmík (1893-1942), v kabinetu ministra Beneše 1926-1937 (od 1931 zástupce šéfa), potom ve zpravodajské a národohospodářské sekci MZV. V květnu 1939 na dovolené s čekatelným. Stál u zrodu Politického ústředí, zatčen 8. 4. 1940, v různých věznicích (Drážďany, Gollnow a Berlín-Moabit). Odsouzen německým lidovým soudem v Berlíně 12. 6. 1942 k trestu smrti, popraven v Berlíně–Plötzensee 18. 12. 1942.
[32] Tamtéž, s. 186-187. Odon Pára (1887-1973), k vyslání jako generálního konzula do Curychu v lednu 1939 nedošlo. Převeden na protektorátní min. dopravy, za účast v občanském odboji vězněn přes 2 roky v Berlíně 1940-1942, jeho syn ve vězení zahynul. Po propuštění zbaven všech příjmů a výhod, pracoval v knihtiskárně.
[33] Tamtéž, s. 236-237. Josef Eduard Šrom (1888-1942) po okupaci převeden na protektorátní ministerstvo školství, za činnost v domácím odboji zatčen a popraven 20. 6. 1942.
[34] Tamtéž, s. 159. Vladimír Matějka (1896-1942) po okupaci nastoupil na neplacenou dovolenou a pracoval pro ČKD. Předával mimo jiné zprávy exilovému ministru L. Feierabendovi a předsedovi protektorátní vlády gen. A. Eliášovi, v roce 1941 byl zatčen a 3. 7. 1942 popraven.
[35] Tamtéž, s. 166-167. Karel Nejedlý (1905-1945), pracoval v šifrovém oddělení, jako odborník doprovázel V. Mastného a H. Masaříka do Mnichova 1938. Zatčen gestapem 27. 5. 1942, zemřel v Terezíně 19. 2. 1945.
[36] Zdeněk HAZDRA, Šlechtic, diplomat a básník ve službách republiky: příběh Františka hraběte Bořka-Dohalského z Dohalic. Securitas imperii, 18, 2011, č. 1, s. 23 an. František Bořek-Dohalský (1887-1951) vězněn v Dachau až do r. 1945.
[37] J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 43. Oskar Butter (1886-1943) od 1. 3. 1939 na dovolené s čekatelným a později předčasně penzionován. Spoluzakladatel domácího odboje, zatčen v listopadu 1939, internován v Buchenwaldu, zahnul 17. 1. 1943.
[38] Bohumil ČERNÝ, Camillo Hoffmann. Básník – žurnalista – diplomat (1878-1944). Paginae historie 12, 2004, s. 47-73. Po návratu z Berlína v trvalé výslužbě od 31. 1. 1939, v roce 1942 i s manželkou deportován do Terezína, zemřel koncem října 1944.
[39] J. DEJMEK a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník, s. 237-238. Gustav Štiasny či Šťastný (1882-1944) byl dán pro původ 28.2.1939 do výslužby. V červenci 1942 byl deportován do Terezína a odtud v lednu 1943 do Osvětimi, kde zahynul v r. 1944.
[40] Tamtéž, s. 126-128. Kamil Krofta (1876-1945), ministr zahraničních věcí 1936-1938, odstoupil v říjnu 1938. Stáhl se z veřejného dění a věnoval přípravě odborných historických spisů. Od ledna 1943 spoluzakladatel Přípravného revolučního národního výboru, zatčen v lednu 1944, vyslýchán na Pankráci, vězněn v Terezíně a na konci války s dalšími diplomaty na zámečku Jenerálka. Uvítal E. Beneše při návratu do Prahy, zemřel záhy v sanatoriu ve Vráži u Písku na následky věznění 18. 8. 1945.
[41] Tamtéž, s. 65. R. Flieder byl za účast v domácím odboji vězněn v letech 1944-1945 nejprve v Terezíně a později na Jenerálce. V květnu 1945 reaktivován, brzy penzionován.
[42] Tamtéž, s. 182-183. Josef Palivec (1886-1975) od listopadu 1938 pověřen vedením III. sekce MZV. Převeden na ministerstvo školství a 1943 předčasně penzionován. Vězněn od ledna do května 1945, naposledy v Terezíně.
[43] Jindřich DEJMEK, Jan NĚMEČEK, Arnošt Heidrich. Historie a vojenství, 1993, č. 3, s. 142-160; Jan NĚMEČEK, Arnošt Heidrich a odboj 1939-1945. Historie a vojenství, 1996, č. 1, s. 137-156; Jindřich POKORNÝ, Parsifal. Osudy jedné demokratické skupiny v letech 1938-1945 s poválečným dovětkem. Praha 2009. Arnošt Heidrich (1889-1968) se účastnil domácího odboje ve skupině Parsifal, od února 1945 vězněn v Terezíně a na Jenerálce. Od května 1945 na MZV, od září 1945 první generální sekretář MZV. Po únoru 1948 ponechán v úřadu, i když měl blízko k sociální demokracii, v listopadu 1948 emigroval do USA.