Senát v ofsajdu: strana 2 of 4

Obhajoba Michala Uhla a Jana Bureše

V předchozí části zmíněný interní právní rozbor Senátu se přimlouvá též za to, aby byly při řízení směřujícím k odvolání člena Rady ÚSTR dodržovány zásady spravedlivého procesu, a to nehledě na to, že Senát pochopitelně není soudním orgánem. Na základě tohoto jistě moudrého, plně oprávněného doporučení, vyzval tedy Senát členy Rady ÚSTR Michala Uhla a Jana Bureše, aby se k podanému podnětu vyjádřili. 

Písemná vyjádření Jana Bureše (z 3. května 2015) a Michala Uhla (ze 4. května 2015) mi oficiálně senátními orgány zaslána nebyla, přesto jimi disponuji. Kancelář Senátu je totiž začátkem května rozeslala všem senátorům. Jsou to čtyřstránková, resp. třístránková vyjádření vyloženě manipulativního charakteru. Uhlova a Burešova obhajoba uvádějí totiž řadu nepravdivých a nepodložených tvrzení, jak ukážu níže. Oba pánové mi podsouvají různé výroky či tvrzení, které jsem však nikdy nevyslovil, a které nejsou ani obsaženy v právních rozborech, jež jsem podal Senátu, a které podrobně uvádějí důvody, proč pánové Uhl a Bureš porušili zákonnou podmínku neslučitelnosti funkce a musí být z funkce člena Rady ÚSTR odvoláni.

Fiktivní svět doktora Bureše

Písemné vyjádření Jana Bureše naznačuje, že tento nadstandardně vzdělaný kolega zřejmě vyvažuje tristní každodennost svého vědeckého života zvláštní osobní oblibou pro vymýšlení různých zábavných fabulací a legrací. Tak například hned v úvodu své obhajoby Jan Bureš uvádí toto:

„Pan dr. Portmann zakládá obsah svého Upozornění na svém osobním názoru, že člověk, který je členem politické strany, musí vždy, za všech okolností, 24 hodin denně myslet, mluvit, jednat a rozhodovat se tak, jak mu káže „jeho“ strana.“

Je to absurdní podsouvání, kterému chybí jakákoliv podstata. Nikdy by mě napadalo si něco tak stupidního myslet či dokonce tvrdit. Pokud trvá pan Jan Bureš na opaku, ať své tvrzení prosím řádně doloží. Uvedené intro dopisu Jana Bureše poukazuje na zvlášť zavrženíhodnou taktiku, která je pro jeho způsob „obhajoby“ (a dále i pro tu od Michala Uhla, viz níže) bohužel příznačná: Nejdříve se tvrdí, že oponent něco tvrdil (samozřejmě něco absurdního, směšného či nemožného), a pak ono údajné oponentovo tvrzení bude rozhodně vyvráceno. Taková nesolidní práce s prameny, potažmo vědomá manipulace se skutečností (zřejmě v naději, že senátoři si přečtou pouze jeho dopis, nikoliv také mé podání), však rozhodně neodpovídá vážnosti veřejného funkcionáře, absolventa postgraduálního studia, politologa a historika Jana Bureše, ani veřejného funkcionáře a magistra sociologie Michala Uhla.

Doktor Bureš ostatně o své vysoké odbornosti a kvalifikovanosti pro výkon funkce člena Rady na str. 1 a 2 svého dopisu nenechává nikoho na pochybách. Přitom neopomine provést i malý exkurz do tzv. konceptu falzifikace filozofa Karla R. Poppera. Jen u toho zřejmě zapomněl, že taková a další krásná ujištění („jako člen Rady jsem nikdy nepodléhal názorům žádné politické strany“, „nikdy jsem sám neusiloval o členství v Radě“, „důrazně odmítám nepodložená a zcela nesmyslná nařčení ze snahy v zájmu levice ovládnout  ÚSTR“…) jsou z hlediska litery zákona zcela bezpředmětná. A dále: kde v mém podání se nachází všechna tato obvinění, na která zde pan Bureš tak emocionálně reaguje? Nikde.

Jeden příklad je obzvlášť půvabný: Dvakrát Jan Bureš ve své obhajobě píše, že považuje za „urážlivé“ údajné tvrzení, že jeho dopis datovaný 20. března 2013, kterým oznámil místní organizaci ČSSD v jeho bydlišti Dobříši přerušení členství v této politické straně, ve skutečnosti vznikl jindy a že je nejspíše záměrně antedatovaný. A jak se to má ve skutečnosti? Mnou dodaný právní rozbor týkající se osoby Jana Bureše takové tvrzení vůbec neobsahuje (o tom se může čtenář sám přesvědčit zde). Pouze zcela věcným způsobem vyjadřuje odůvodněné podezření, uvádí některé legitimní otázky a jmenuje dokumenty, jejichž předložení by věc mohlo vyjasnit. Mezi vyslovením nařčení a podezření je však podstatný rozdíl, což možná uzná i dr. Bureš.

Opět tento podařený vědec fabuluje, když ve svém dopise na str. 3 uvádí, že údajně „pan dr. Portmann bezpečně ví“, že jeho oznámení o přerušení členství v ČSSD nevzniklo tohoto dne, který je v dopise uveden (20. 3. 2013). Bezpečně jsem to však nevěděl a nikdy netvrdil. Ale nyní to už bezpečně vím. Proč? Protože Jan Bureš sám ve své obhajobě v druhém odstavci na str. 3 potvrzuje, že mým podnětem vyjádřené podezření je naprosto správné a že jeho dopis datovaný 20. března 2013 skutečně nevznikl, ani nebyl příjemci odevzdán tohoto dne. Uvedená datace je tedy fiktivní a úmyslně manipulativní. Děkuji panu kolegovi Burešovi za laskavé vyjasnění.

Přesto Jan Bureš jen o pár řádků výše znovu trval na své krásné fikci, že „dne 20. 3. 2013 jsem přerušil své členství v ČSSD“. Tím ale absurdity ve vyjádření Jana Bureše ještě zdaleka nekončí. Vyberme si už jen dvě další:

1) Na str. 2, v druhém odstavci bodu 1. píše Jan Bureš: „Považoval jsem za zcela samozřejmé, že v případě mého zvolení politickou stranu neprodleně opustím, abych dostál podmínkám zákona.“ Nehledě na to, že tím hezky vyjadřuje své čistě oportunistické „nestranictví“, jedná se zde o další manipulaci s faktografií: Jan Bureš totiž ČSSD neopustil. Z této politické strany tedy nejpozději v den ujmutí se funkce člena Rady ÚSTR (21. 3. 2013) nevystoupil, jak to třeba tři dny před podáním své vlastní kandidatury do Rady ÚSTR učinil jeho bývalý spolustraník a dnešní kolega v Radě ÚSTR Lukáš Jelínek. Jinak než Jelínek se Jan Bureš dobrovolně rozhodl, že své vazby na ČSSD úplně nezruší. Rozhodl se pouze pro tzv. přerušení svého členství. Mnou dodaný právní rozbor však poukazuje na to, že tím byl vzhledem ke konkrétnímu obsahu stanov ČSSD zachován vztah závislosti mezi ním a jeho stranou. Nezávislým nestraníkem se tímto krokem (navíc patrně učiněn opožděně, srov. výše) Jan Bureš rozhodně nestal (srov. str. 15–21 rozboru zde). 

2) Až trochu komicky pak působí názor dr. Bureše na str. 3, odst. 2, že se údajně ujal funkce člena Rady ÚSTR teprve 26. března 2013, a nikoliv již v den vyhlášení jeho zvolení 21. března 2013. Jedná se nejspíše o další fabulování právního amatéra dr. Bureše, od kterého už přímo víme, že s tvrzeným datem jeho přerušení členství v ČSSD je malý problém. A ohledně počátku výkonu jeho mandátu jako člena Rady ÚSTR je ten malý problém v tom, že samy dokumenty z provenience Ústavu potvrzují, že pan Bureš pobíral jemu příslušející plat jako radní již od 21. března 2013 (viz zde, otázka a odpověď k bodu č. 13, poznámka: v odpovědi je v důsledku obyčejného šlendriánu Kanceláře ÚSTR mylně řeč o Michalu Uhlovi a Lukáši Jelínkovi, z uvedené otázky je však zřejmé, že míněn je Jan Bureš). Pobírat plat a nebýt ve funkci?

Opomíjení Michala Uhla

U Michala Uhla funguje ono nečestné manipulování s fakty například takto: Svůj dopis zahajuje pokusem o moji osobní diskreditaci, a to právně rovněž zcela irelevantní poznámkou, že „Adrian Portmann dlouhodobě zpochybňuje působení Rady Ústavu pro studium totalitních režimů“. Zjevně mám být nenapravitelný kverulant, který podává v této věci jednu bezpředmětnou „stížnost“ za druhou. Zásadně mylné je pak toto tvrzení Michala Uhla, které v jeho obhajobě bezprostředně následuje:

„Dovolte mi moji odpověď strukturovat do tří částí, které by se měly vypořádat s hlavní argumentační osou stížnosti.

1. Okolnosti přerušení členství
2. Datum vystoupení ze Strany zelených
3. Veřejná angažovanost a kandidatura v komunálních volbách

Předem upozorňuji, že sám stěžovatel nepovažuje první dva okruhy za relevantní ve smyslu § 7 odst. 8 písm. a) zákona č. 181/2007 Sb. […]“

To je, Kriste Pane, hotový nesmysl! Kdo si přečte zde in extenso zveřejněný právní rozbor, týkající se Michala Uhla, ten snadno pozná, že jsou jenom dvě možnosti: Buď Michal Uhl zde vědomě uvádí senátory v omyl (a zřejmě – stejně jako Jan Bureš – sází na to, že si mnozí z nich Senátu dodané materiály nepřečetli důkladně, nebo je ani neobdrželi), nebo Michal Uhl sám v těch právních záležitostech doslova „plave“ a má v hlavě slámu. Samozřejmě jsou okolnosti přerušení členství Michala Uhla ve Straně zelených a skutečnost, že Michal Uhl z této politické strany po svém zvolení do Rady ÚSTR nevystoupil (a nevystoupil ani do 4. května 2015, což přímo vyplývá z první stránky jeho dopisu), zcela rozhodující pro otázku jeho odvolání či neodvolání z funkce člena Rady ÚSTR! A právě proto se těmto otázkám věnuje ve mnou podaném rozboru – týkajícím se jeho osoby – nemalý prostor.

Michal Uhl odbyde prezentované právní argumenty, vycházející z důkladné analýzy vnitřně zcela nekonzistentních stanov Strany zelených, jako „ryzí formalizmus“. Chce nám tím naznačit, že svým významem převyšuje ostatní občany, zákon pro něho tudíž tolik jako pro ostatní neplatí, protože on je koneckonců bezpečně chráněn politickou protekcí? Nevím. Každopádně tím ale Michal Uhl jen opět prozrazuje svoje slabě rozvinuté právní vědomí.

Nevím, zda tím „ryzím formalizmem“ měl Michal Uhl na mysli například také povinnost získávat Straně zelených nadále podporu ve veřejnosti. Právě toto mu totiž (vedle jiných povinností) přikazují stanovy Strany zelených v článku 8, odstavci 3 i jako „členovi s přerušeným členstvím“, který ze strany zatím nevystoupil. Vím bezpečně, že tuto povinnost bral Michal Uhl i v posledních dvou a půl letech i v praxi velmi vážně.

A tím jsme u druhé vlastnosti, kterou se (vedle fabulování à la Jan Bureš) vyznačuje obhajoba Michala Uhla: Nepříjemná, důkazy opřená fakta, která jsou uvedena ve mnou Senátu podaném podnětu, se v jeho stručném textu většinou jednoduše zamlčují. Začíná to odůvodněnými pochybnostmi, zda subjekt, jenž ho jako člena Rady ÚSTR nominoval (Ekumenická akademie Praha, o. s.), byl vůbec k tomu z hlediska zákona způsobilý, a navíc, zda nominace byla podána formálně správně (srov. str. 5–7 rozboru zde). Nejzřetelnější je však tendence Michala Uhla nepříjemnosti zamlčovat v případě podrobně zdokumentované jeho aktivní činnosti pro Stranu zelených, a uvnitř této politické strany též v době po jeho zvolení do Rady ÚSTR (srov. strany 26–34 rozboru zde a tamtéž uvedené důkazy).

Michal Uhl ignoruje, že předložené důkazy bezpochyby prokazují jeho pokračování ve veřejné činnosti pro Stranu zelených, ve vedení politických jednání a téměř nepřetržité politické kampaně za tuto stranu (a dále přechází mlčením i to, že tato strana se k Michalu Uhlovi jako svému členovi sama v rámci veřejných prohlášení hlásí). Michal Uhl se tuto svoji pokračující rozsáhlou stranickou činnost snaží omlouvat argumentem, že jeho politické angažmá se údajně omezuje na komunální úroveň. Opět se jedná o argument právně zcela bezpředmětný (zákon hovoří pouze o členství v politické straně a dále nerozlišuje). Navíc, Michal Uhl nemluví ani pravdu, pokud se prezentuje pouze jako komunální politik. Viz například jeho facebookovou stránku, na které také po prosince 2012 zveřejnil řadu příspěvků a vlastních komentářů, výzev atd. o politice Strany zelených s ohledem na celostátní či dokonce celoevropskou úroveň.

Podobně bezcenné je dále i ujištění Michala Uhla na str. 3 jeho vyjádření, že „hodnotová profilace většinového proudu ve Straně zelených je dlouhodobě ideově ne zcela v souladu s mým působením v Radě ÚSTR“. Ať je názorová profilace Michala Uhla taková či maková, z hlediska jasného znění zákona je rozhodující jedině to, zda se během vykonávání mandátu člena Rady někdy stále nacházel v členském poměru k politické straně. A on dokonce v takové straně, ve Straně zelených, nadále aktivně působil. Mimochodem, nikoliv jen jako člen Klubu Strany zelených v Zastupitelstvu městské části Praha 2 (na str. 2 mi Michal Uhl vyčítá „neznalost“, že údajně nerozlišuji členství v politické straně od členství v klubu zastupitelů), ale jako člen a veřejně vystupující reprezentant politické Strany zelených. Opět poukazujeme na zdrcující důkazy uvedené na str. 26 až 34 rozboru zde).

Manipulativních tvrzení Michala Uhla, ve kterých mi tento vědecký analytik komiksu podsouvá různé výroky, jež jsem nikdy neučinil, je tolik, že je nemůžeme zde všechna uvést. Jen několik dalších příkladů ze str. 1 a 2 jeho obhajoby:

1) netvrdil jsem, že Michal Uhl „byl dokonce do různých orgánů [SZ] volen“;

2) netvrdil jsem, že se Michal Uhl stal delegátem na krajské konferenci;

3) netvrdil jsem, že se Michal Uhl účastnil rozhodování či hlasování stranického orgánu;

4) netvrdil jsem, že členové Rady ÚSTR nemohou být současně obecními zastupiteli.

Zdvořile vyzývám pana Uhla k doložení jeho tvrzení.

A zase jsme u výše popsané osvědčené, ale nečestné praktiky: Oponentovi podsouvat nějaké nepravdivé či nedoložitelné tvrzení, a pak v dalším kroku toto údajné tvrzení vyvracet a demonstrovat, že oponent je nejspíš čistý debil. Dlužno říci, kdyby takto mizerně jako magistr sociologie Michal Uhl pracoval s použitými zdroji jeden z mých studentů ve své bakalářské práci, nevěřím, že by ji obhájil úspěšně.

Nikdo to nebude číst, nikdo to nebude ověřovat…

K nesolidním a vysoce manipulativním vyjádřením Michala Uhla a Jana Bureše by se dalo říci ještě leccos. Pozorný a bystrý čtenář, který konfrontuje jejich tvrzení s materiály, jež jsem Senátu v rámci svého podnětu v březnu 2015 předložil, a které zde veřejnosti dávám k dispozici v úplnosti, na to přijde sám.

Zde by ale měla být konstatována ještě jedna zcela závažná okolnost: Ani Michal Uhl, ani Jan Bureš nepředložili Senátu spolu se svým dopisem žádné důkazy, které by jejich tam uvedená tvrzení prokázaly. To je v nápadném kontrastu s tím, že mnou dodané rozbory se mohou opřít o celkem 84 Senátu dodaných důkazů.

Dokumenty, které by mohly v mém podnětu vyjádřené okolnosti alespoň částečně vyvracet, jsou tam přímo jmenovány, což lze chápat i jako přímou výzvu (buď pro Senát, aby o dodání uvedených dokumentů požádal, nebo pro Michala Uhla a Jana Bureše). Pokud by pánům Uhlovi a Burešovi záleželo na možnosti verifikace jejich tvrzení, pokud by tedy chtěli zkrátka vystupovat poctivě, tak by mohli Senátu dodat například výpis z rejstříku členů Strany zelených, resp. ČSSD, z kterého by bylo patrné datum přerušení jejich členství. Dále by mohli předložit časovým razítkem opatřené oznámení o přerušení členství, z kterého je patrné datum přijetí tohoto dokumentu u příslušných stranických míst. Mohli by předložit potvrzení stranického ústředí Strany zelených, resp. ČSSD, že po ujmutí se funkce člena Rady ÚSTR svým stranám skutečně již neplatili žádné členské příspěvky. Jan Bureš by dále například mohl předložit zápis oné řádné schůze místní organizace ČSSD v Dobříši z 21. března 2013, kde bylo přerušení jeho členství údajně vzato na vědomí. A Michal Uhl by mohl prokázat svoji vstřícnost dodáním zápisu Krajské konference Strany zelených, která se konala 26. ledna 2013 (tedy měsíc a půl po jeho zvolení do Rady ÚSTR) a které se – jako údajný nestraník – nejen zúčastnil, ale během jejíhož konání moderoval dokonce část programu. Zápis z konference byl původně zveřejněn na oficiálním webu Strany zelených (mnou dodaný rozbor na str. 27 uvádí adresu původního uložení), pak ale ze záhadných důvodů zmizel…

Téměř se zdá, že jak Michal Uhl, tak i jeho kolega Jan Bureš již při psaní své obhajoby věděli, že si mohou dovolit napsat v podstatě cokoliv a manipulovat s fakty jakkoliv – správnost jejich tvrzení stejně nebude ověřována. To by zároveň znamenalo, že se oba mohli spoléhat na to, že jejich mentoři mezi levicovými senátory, kteří je původně volili do funkce, se už bezpečně postarají o to, aby tomu, kdo si dal práci jejich tvrzení konfrontovat s doloženými fakty uvedenými v mém podnětu, byla jednoduše odepřena možnost své závěry v Senátu prezentovat. Ale nechme nepodložené spekulace, držme se nadále jen faktů, a čtěme dál…