„Primitivní zařízení na rozmnožování písemností...“

Jak StB neodhalila zařízení pro nerušený poslech RFE

Radek Schovánek

Když prvního května 1951 v jedenáct hodin dopoledne začalo oficiální vysílání Rádia Svobodná Evropa na střední vlně 416,2 metry, ozvalo se po dvou minutách hučení komunistických rušiček, které s krátkou přestávkou v srpnu 1968 pokračovalo až do prosince 1988. Nešlo o nic nového, stejným způsobem se za druhé světové války snažily německé okupační úřady zabránit v poslechu zahraničního vysílání z Moskvy, Londýna nebo z Washingtonu. Všechny evidované rozhlasové přijímače byly tehdy zapečetěny, aby byl znemožněn příjem krátkovlnného vysílání. Přestože za poslech zahraničního rozhlasu hrozil trest smrti, objevila se již tehdy jednoduchá pomůcka, která i na takto oficiálně upravených radiopřijímačích umožňovala příjem krátkovlnného zahraničního rozhlasu. Lidovým název „Churchilka“ naznačuje, že lidé v tehdejším protektorátu Böhmen und Mähren poslouchali především vysílání z Londýna. Šlo o cívku, která se vsunula mezi anténní a uzemňovací zdířku radiopřijímače a tím vznikl pasivní obvod, který umožňoval příjem v zakázaných pásmech. Ještě lepší bylo připojit ji k žhavící lampě oscilátoru, ale k tomu bylo nutné otevřít zadní stěnu přijímače, kde bývala umístěna plomba.

Hlavním problémem při poslechu vysílání Rádia Svobodná Evropa zůstávalo rušení, v komunistické hantýrce nazývané „radioobrana“, které bylo velmi účinné na středních vlnách. Podstatně menší účinnost, se projevovala při poslechu vysílačů pracujících v krátkovlnných pásmech. Krátké vlny mají totiž tu vlastnost, že přízemní tedy přímá povrchová vlna dosáhne i u velmi silných vysílačů pouze patnáct kilometrů. Naopak prostorová vlna odražená od ionosféry je slyšitelná tisíce kilometrů daleko a při příznivých podmínkách může rozhlasový signál obletět zeměkouli, což se při poslechu projevuje jako ozvěna.

Rušení vysílání se Rádio Svobodná Evropa bránilo několika způsoby. Především disponovalo velkým množstvím vysílačů v Portugalsku u městečka Gloria, které vysílaly na mnoha frekvencích čímž ztěžovaly rušení. Dále byl ve vysílání používán „kompresor dynamiky“ který se staral o maximální vybuzení přenášeného signálu. Navíc zapínání a vypínání jednotlivých vysílacích frekvencí vhodných pro poslech v Československu v konkrétní denní nebo noční dobu využívalo skutečnosti, že dálkové rušičky byly umístěny v Sovětském svazu za pohořím Ural a šíření jejich signálu do střední Evropy nebylo zdaleka tak příznivé, neboť museli pracovat na stejných frekvencích jako vysílače Svobodné Evropy a ty pochopitelně využívali pro ně právě nejvýhodnější frekvenci. Daleko účinnější bylo místní rušení. To však zasahovalo pouze již zmíněný kruh o poloměru patnáct kilometrů. Na jednu frekvenci bylo tedy třeba desítek místních vysílačů. Jenom samotné hlavní město Praha obklopovalo 29 krátkovlnných vysílačů, z nichž nejznámější byl umístěn v centru města na kopci Strahov blízko vysokoškolských kolejí a měl krycí název Zuzana.

Jedním ze způsobů jak omezit poslech zahraničního rozhlasu byl nedostatek vhodných rozhlasových přijímačů vyráběných v Československu. Krátkovlnná pásma vhodná pro denní poslech Svobodné Evropy tedy rozsahy 13, 16 a 19 metrů měl k dispozici pouze jeden přijímač vyráběný v osmdesátých letech. Na trhu však byly dva licenční sovětské přístroje, která byly kopiemi starého japonského tranzistorového přijímače Panasonic. Prodávaly se pod označením Selena, která ovšem postrádala 13 metrové pásmo a VEF 206 (obrázek vpravo). Dále většina radiomagnetofonů vyráběných v západní Evropě a prodávaných za valuty v speciálních prodejnách Tuzexu měla pásma 16 a 19 metrů. Vhodná pro denní poslech Svobodné Evropy.

Počátkem roku 1984 vysílalo Rádio Svobodná Evropa návod na konvertor, který nazvalo KONY 84. Tento jednoduchý přístroj umožňoval transformaci krátkých vln v pásmech 13, 16 a 19 metrů do pásma středních vln, které měly všechny běžné přijímače. Přestože se může zdát přenos radiového schématu rozhlasem jako obtížný, sám jsem tento přístroj podle tohoto návodu postavil a až do pádu komunistického režimu téměř denně úspěšně používal. Tento konvertor však mohl být úspěšně používán pouze v místech, kde nebyla místní rušička, tedy na vesnici nebo malém městě. V Praze bylo místní rušení tak silné, že nebylo možné tento přístroj používat. V březnu 1984 tedy přineslo vysílání Svobodné Evropy návod k postavení směrové antény, kterou autoři nazvali Směrovka 84.  Posláním tohoto zařízení bylo odstranit povrchové rušení a umožnit nerušený příjem i ve velkých městech. V principu šlo o dvě různě velké smyčky vytvořené z koaxiálního kabelu, který se používal pro vedení televizního signálu a byl běžně dostupný. V archivu Rádia Svobodná Evropa se tento návod zachoval. I tuto anténu jsem postavil a během své základní vojenské služby, dokonce v objektu vojenské rozvědky v Praze v ulici na Ořechovce ji úspěšně využíval. Její účinnost byla opravdu ohromující. Koaxiální kabel se připojil do anténní a uzemňovací zdířky přijímače a rušení zcela zmizelo. Pokud přijímač nedisponoval těmito vstupy, stačilo jej ovinout několika závity drátu a výstup z antény připojit na jejich konce.

Dlouho jsem se domníval, že jednodušší prostředek k odstranění rušení asi nelze vymyslet. V roce 1987 mě Jiří Gruntorád, disident, který za opisování samizdatů strávil více než čtyři roky v komunistických věznicích ukázal papírovou krabici obalenou alobalem a převázanou provázkem. Tvrdil, že slouží k odstranění rušení Svobodné Evropy. Protože jsem vzděláním slaboproudý technik nevěřil jsem mu ani slovo. Tak jednoduché to přece nemůže být? Dle jeho návodu jsem krabici sestavil a žasl. Po sestavení tohoto jednoduchého „přístroje“ přestaly rušičky fakticky existovat a jakkoli ovlivňovat poslech Svobodné Evropy. Princip byl jednoduchý. Do krabice se vložilo rádio a naladilo vysílání Rozhlasové stanice i s rušením. Krabice se otočila směrem k jihu, kde byly v Portugalsku vysílače a otáčením alobalu se zcela eliminoval vliv rušení. Přijímač byl totiž v podstatě umístěn v pasivním rezonančním obvodu, který výrazně zvyšoval směrovost přijímače. Drobným pootočením krabice rušení zcela zmizelo. Podle posledních výzkumů je pravděpodobné, že i tento návod pochází z dílny techniků Rádia Svobodná Evropa. V samizdatové knihovně Libri Prohibiti, kterou vede právě Jiří Gruntorád, byl objeven návod na stavbu tohoto jednoduchého zařízení. Který byl evidentně odeslán poštou a podle všech znaků byl vytištěn na stroji ofset a sešit sponkou, jaké se ve východním bloku nevyskytovaly. V roce 1988 jsem tento návod nabízel k odvysílání redaktorům Rádia Svobodná Evropa, aniž bych tušil, že právě tato stanice je autorem tohoto geniálně jednoduchého zařízení. Odvysílání návodu ve svém programu, ale odmítli. Návod na sestavení krabice otiskl samizdatový časopis JAZZSTOP.

Když Státní bezpečnost 22. října 1987 tuto krabici zabavila při domovní prohlídce, neznala její účel. Zadala tedy kriminalistickému ústavu, aby vyzkoumal, k čemu vlastně slouží. Příslušníci Státní bezpečnosti se totiž domnívali, že jde o primitivní kopírovací zařízení. Odborníkům z kriminalistického ústavu se pravý účel zjistit nepodařilo, ale vyloučili, že by bylo možné na zařízení cokoli tisknout, neboť na něm nenalezli zbytky barev. Při jednom z výslechů se referent Státní bezpečnosti neudržel a křičel na vyšetřovaného, že si to zařízení na tisk letáků ještě odskáče. Když se ho vyslýchaný zeptal, jestli by věděl, jak se na tom dá tisknout, odpověděl že samozřejmě. (?)

Zcela jednoduchá konstrukce dokázala eliminovat milionové náklady, které komunistický režim vynakládal na zcela zbytečný a účinkem se míjející provoz rušicích vysílačů.

Položka č. 7 v seznamu věcí odňatých při prováděné domovní kontrole Jiřího Gruntoráda ze dne 22.10.1987

Znalecký posudek FMV z oboru písmoznalecké expertízy ze dne 4. března 1988 k položce č. 7.

Návod RFE na výrobu "přístroje" proti rušení signálu.

Radek Schovánek (nar. 1964) – český badatel a publicista. V letech 1993–1998 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, 1998–2005 působil pod vedením prof. Viéma Prečana v Československém dokumentačním středisku, 2005–2007 pracoval v Ústavu paměti národa, 2007–2008 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2008–2015 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní je zaměstnancem Ministerstva obrany ČR.