Theorie oběšení, kat a katyňský zločin
Petr Blažek
Dne 21. června 1950 vystavil přednosta Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze prof. MUDr. František Hájek novému popravčímu Josefu Trojanovi potvrzení, že mu byla vysvětlena „theorie oběšení, jakož i nejhumánnější postup při popravě“. Porušil tak jedno z ustanovení Hippokratovy přísahy, která je po staletí základem lékařské etiky: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).“
O dva dny později, 23. června 1950, úředník holešovických jatek Josef Trojan (1908–?) podepsal přísně tajnou smlouvu a stal se vedle Vladimíra Trundy druhým tehdejším katem v českých zemích. O další čtyři dny později, 27. června 1950, byli na zadním dvoře pankrácké věznice propraveni JUDr. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. Nový kat se patrně na této popravě nepodílel (vyúčtování za popravu 4 osob provedl Vladimír Trunda), neboť přes uvedené poučení neměl dostatečnou praxi. Je však možné, že popravě přihlížel či vypomáhal, jak s ním bylo domluveno již v prosinci 1949, kdy o své nové roli jednal na ministerstvu spravedlnosti.
Potvrzení o poučení Josefa Trojana vydal prof. František Hájek ve výroční den sedmadvaceti vůdců stavovského povstání v roce 1621 (Národní archiv)
Popravčí Josef Trojan měl dva pomocníky, Václava Albrechta a Huga Šídla, kteří mu při popravách pomáhali. Všichni tři si vždy rozdělili za jednu oběšenou osobu 4 000,- Kčs. Podle torzovitě dochované dokumentace Josef Trojan popravoval minimálně do podzimu 1953. Oběsil několik desítek osob, z nichž značná část byla odsouzena v politických procesech. Podle záznamů o popravě umírala většina odsouzených déle než 10 minut. Jejich seznam autor tohoto článku v současnosti připravuje pro publikaci.
Některé z těchto popravených pitval osobně prof. František Hájek (1886–1962). Jednalo se o příslušníka prvorepublikové elity. V čele Ústavu pro soudní lékařství stál již od roku 1934. V této roli přežil několik režimů. Na počátku padesátých let byl Státní bezpečností vyšetřován pro porušení mlčenlivosti, když se při rozhovoru se známým zmínil o jednom z popravených. Prof. Hájek měl přitom u soudruhů velký vroubek z minulosti. V roce 1943 byl členem mezinárodní komise v Katyni, kterou pro vyšetření zavražděných polských důstojníků sovětskou NKVD zřídili nacisté. Krátce po skončení války byl prof. Hájek zatčen a vyšetřován pro podezření z kolaborace. Patrně již ve vazbě napsal o své účasti v komisi brožuru, která vyšla v roce 1946. V rozporu se svými předchozími rozhovory v protektorátním tisku v ní uvedl jako viníka nacisty. Ještě ostřejší vyjádření na stranu údajných pachatelů pak pronesl v roce 1952, když katyňský masakr vyšetřovala zvláštní komise Sněmovny reprezentantů Kongresu USA. Obdobným způsobem upravoval také zprávy o pitvách Jana Masaryka či Josefa Toufara. V čele Ústavu pro soudní lékařství stál do svých jednasemdesáti let.1
