O institucionálním násilí

Studie o jedné politické doktríně

Miroslav Vodrážka

Texty mají různé důvody svého vzniku. Autor v této reflexi shrnul a na některých místech doslovně zopakoval některé poznatky v kontextu s dlouhodobým politickým sporem o minulost. Text vznikl z důvodů sociálně morální psychohygieny, aby se společnost v budoucnosti nemohla (opět) vymlouvat, že netušila, že byla politiky a levicí (opět) podvedena. 

Protestní happening zaměstnanců ÚSTR „Výstřel z Aurory před Lidovým domem“ (listopad 2014)

Konec postkomunismu?

V knize Konec postkomunismu chorvatský filosof Boris Buden, který působí ve Vídni a v Berlíně, apodikticky tvrdí, že po kolapsu komunistických režimů otázka minulosti již nedává žádný smysl. 

Před více než čtvrt stoletím se zdálo, že předpokladem svobody je tělesná společenská touha upředená silnými emocemi a přáními, které zakládají „velké odmítnutí“ jedné epochy komunistických dějin, určité formy státu, stylu vládnutí a moci. 

Imaginace tohoto odmítnutí nebyla ideologická. Součástí odmítnutí byla i zkušenost, na kterou upozornil Roland Barthes, totiž že každé lidské tělo je dějinné a je mnohem starší, než je naše já. Na konci roku 1989 vyšli lidé do ulic proti režimu i za ty, kteří tam nemohli přijít, například z důvodů, že byli popraveni, zemřeli v komunistických lágrech, byli v emigraci atp.

Ještě několik let po pádu komunismu většina společnosti sdílela tuto dějinnou společenskou touhu, a dokonce i první polistopadová anarchistická a feministická společenství navazovala na „velké odmítnutí“ ve svých časopisech. 

Každá historická touha však přirozeně časem stárne a vyhasíná. Občas se i dostavuje zvláštní sociálně psychologická ambivalence jako po prvním milostném vzepětí. Přesto po více jak čtvrt století je evidentní, že se ve společnosti změnilo základní paradigma ve vztahu k minulosti. 

Začalo to zdánlivě nevinnými hlasy, že historická touha by už neměla určovat náš vztah k dějinám a minulosti. Začaly se prosazovat intelektuální nároky, jak minulost interpretovat, a to na základě pochybného expertního diskursu, kterého využili zejména nejrůznější odborníci spjatí s bývalým režimem.

Exemplárním příkladem bylo v roce 2013 zvolení do Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů historika Jana Rataje, který v letech 1981-1990 působil v Ústavu marxismu-leninismu Univerzity Karlovy v Praze. Levice, včetně tehdejší předsedkyně Rady ÚSTR Petrušky Šustrové, tvrdila, že je to „renomovaný odborník v oboru“.

S těmito hlasy paralelně ladí i současné simulakrum komunistické politické neměnnosti. „KSČM se k revolučnímu základu února 1948 hlásí. Oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu,“ píší komunisté na svých stránkách (prohlášení KSČM nazvané „Výročí Února 1948“ je dostupné zde). 

Tvrzení, že otázka minulosti nedává žádný smysl, je čistě ideologické.

Intelektuálové po lobotomii

Koncem roku 2014 se v Knihovně Václava Havla uskutečnila Debata s Respektem pod názvem „Listopad 89, ÚSTR a spor o výklad dějin“,  které se zúčastnila Monika MacDonagh-Pajerová, Adrian Portmann, Jaroslav Spurný a Michal Uhl.

Diskuze obnažila to, co chorvatský filosof nemůže přímo zakoušet a vidět, protože nežije v postkomunistické zemi – dějinami vytvořené hluboké společenské zlomy a příkopy.

Některé z nich osobně ztělesňoval svým extrémní přístupem k minulosti zejména Michal Uhl. Podle něho je v souvislosti s 17. listopadem 1989 problematické „používat pojem dobra a zla“, stejně je i sporné nahlížet na dějinné události prizmatem toho, co je dobré nebo špatné, neboť pokud nějaká disidentská rodina například oslavovala pád komunismu, pak ze sociálního hlediska se naopak Romům „v osadách hroutil svět“. V rozporu s touto ideologickou fabulací však vzápětí nelogicky prohlásil, že komunistický režim krachl proto, že nedokázal lidem „nabídnout sociální jistoty“. Chybělo už jen ocenění „práce a obětavosti generací budovatelů první formy socialismu“.

Přestože Michal Uhl nebyl schopen emocionálního hodnocení minulosti a choval se jako pacient po lobotomii, na druhé straně doporučoval nahlížet na rok 1948 z pohledu lidí, kteří „zažili 20 léta a hlad“. Mohlo by se zdát, že překážkou k poznání minulosti je pro některé levicové intelektuály ideologie sociálních jistot. Tak tomu ale není.

Tyto názory nejsou pouhým produktem rodinné extrémní levicové internalizace nebo současným ideologickým kýčem postkomunistické levice. Jeho otec Petr Uhl mě už v dobách disentu z vlastní potřeby občas zásoboval politickokryptickým časopisem Inprecor - marxistickým časopisem vycházející ze Čtvrté internacionály. Po roce 1990 ve své ideologické sveřeposti razil ve vztahu k minulosti extrémní názor, že od roku 1990 zažila demokracie u nás čtyři morové rány: zákon lustrační (1991), antikomunistický (1993), o ÚSTR (2007) a zákon o protikomunistickém odboji a odporu (2011). 

Přestože existence ÚSTR je pro něho morovou ranou, hodnotí ji v současnosti pozitivně – není „nic“ slyšet. Politické personální čistky, kádrování v časopisech Paměť a dějiny nebo Securitas Imperii, hromadné propouštění zaměstnanců je pro revolučního marxistu „nic“. Petr Uhl však opomněl dodat jednu důležitou věc: politickou infekční instituci řídí v současnosti jeho syn Michal Uhl, který jako jeden z členů Rady ÚSTR má politický úkol depolitizovat mor. Pro Petra Uhla se ale největším nebezpečím stávají někteří zaměstnanci ÚSTR, od nichž očekává „oblíbené rovnítko mezi komunismem s fašismem (nacismem)“ a označuje je za „stoupence retribuce a lustrace“ (Petr Blažek, Radek Schovánek, Adam Hradílek, František „Čuňas“ Stárek, Mirek Vodrážka a další). Jeho článek je dostupný zde. 

Protestní happening pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů „Hromadné propuštění – vánoční nadílka pro zaměstnance ÚSTR“ (prosinec 2014)

Richard Pipes, historik specializovaný na dějiny Ruska a Sovětského svazu, poukazoval na levicový rozpor intelektuálů a historiků, kteří pokud se zabývali nacismem, neváhali ho odsoudit, pokud šlo ale o komunismus, který si vyžádal daleko více obětí, odvolávali se na zdrženlivost ve věcech mravního soudu. Pipes proto připomínal Aristetolovu Etiku Níkomacovu a nepřijatelnost historických soudů „mimo dobro a zlo“, stejně i liberálního historika a moralistu lorda Actona, který hovořil o „zvráceném svědomí“. 

V prostředí knihovny Václava Havla postoje „klukokrata“ extrémní levice dokreslovala i zvláštní atmosféra v podobě demonstrativní klaky hlučných tleskačů. Frenetická síla jejich potlesku za každým levicovým projevem připomínala spíše kulturu agitačního střediska než diskuzi časopisu Respekt. Hlučnost nahrazovala argumenty a znalosti týkající se zejména problematiky instituce zkoumající povahu totalitních režimů. 

Nad frenetickou reakcí aktivistů mladé levice se vznášela však jiná otázka: jak může někdo tleskat Michalu Uhlovi, který například při soudu s bývalým ředitelem Danielem Hermanem svoje jednání veřejně odůvodnil tím, že ho zbavil funkce především proto, že měl jiný názor na totalitu než on? 

Agitační reakce mladé levice naznačovala, že pro ni „revoluční“ jednání a extrémistické myšlení vycházející z institucionálního násilí není žádným varováním. Naopak si zasluhuje frenetický souhlas. 

Michal Uhl je mladou levicí vnímán jako postkomunistický agitčík, podobně jako politolog Lukáš Jelínek nebo socialista Jan Bureš, neboť se nebáli vzít na sebe historickou roli „klukokratů“, jako ji po roce 1948 vzali na sebe mladí politruci, svazáci, kteří z podobně levicových pohnutek pomáhali odstraňovat z vysokých škol jejich ředitele a profesory. 

Demokratická premisa, že ve vztahu k minulosti musí být základem pouze politická tolerance, nikoliv extrémistická intolerance nebo diskurs vylučování, je levici v postkomunistické éře zcela cizí z důvodů „zvráceného svědomí“. Součástí tleskačů byly i mladé feministky, které zjevně vyměnily schopnost sociální kritiky za propagandistickou příslušnost k mužsky bojovné levici. I ony ztělesňovaly změnu společenského paradigmatu: mravní reflexi minulosti nahradilo ideologické a stranické levicové vidění.

Přítomní anarchisté během diskuze nedokázali nahlížet na osobnost Václava Havla jinak než prizmatem jeho polistopadových politických chyb. 

Konglomerát této agitační sešlosti uzavírali přítomní antisemité, kteří po skončení diskuze s levicovým zápalem přesvědčovali přítomné o izraelské genocidě Palestinců.

Proměna historického vědomí ve vědomí paměti

Boris Buden s odvoláním se na francouzského historika Pierra Noru ukazuje, jak tradiční vztah k minulosti prochází hlubokou proměnou. Ve Francii tomu bylo například v polovině sedmdesátých let v souvislosti s intelektuálním fiaskem marxismu, které doprovázela reálná porážka Komunistické strany Francie a radikální diskreditace Sovětského svazu doprovázená překladem Souostroví Gulag.

K proměně došlo i v rámci postkomunistické éry, kdy historické vědomí se změnilo ve vědomí paměti. Levicovou část politického spektra totiž příliš nezajímá samotná minulost a její historické vědomí, ale oslovuje ji „politika paměti“ jako mocensky uchopitelné téma, které se může stát „motivem vyloučení“ a universálním postkomunistickým obuškem na cokoliv, co je možno označit za pravicový nebo laciný „antikomunismus“.

Postkomunistická levice, jak to plasticky ukázal Michal Uhl ve zmíněné Debatě s Respektem, si vytvořila mytologickou kulturu paměti, aby mohla na komunistickou minulost nahlížet prizmatem rozkradené privatizace, ztráty sociálních jistot v romských osadách nebo korupce za vlády pravicových stran. 

Změna paradigmatu probíhá v kontextu s demontáží historické emancipační touhy. Dějinné události se účelově a ideologicky zasazují do nesouvisejících historických rámců, sociálních kontextů, příčin a následků, generačních zlomů a zejména filosoficky vadné kontinuity historického času. 

V rámci globální finanční, ekonomické a politické krize se stalo zcela běžné z levicových pozic, a to i na Západě, zpochybňovat tezi o nefunkčnosti totalitního komunistického systému například argumentem, že Sovětský svaz existoval víc než sedmdesát let a pozvedl zemi „z bahna na dně a udělal z něj nositele technického pokroku a vojenské moci“.  

Forenzní minulost a zestraničtění feminismu

Klíčovým předpokladem svobodného vztahu k dějinám a k minulosti už není emancipační touha, která osvobozuje člověka od něčeho (systémového bezpráví), ale objektivizující potřeba, která klade důraz na předmětnou povahu svobodu pro něco (sociální jistoty). Boris Buden však kritizuje snahu zkoumat minulost z perspektivy forenzního zájmu jako mrtvolu.

Hovořit po čtvrt století v souvislosti s pádem komunismu o historické tělesné touze se zdá být zejména pro levici nesrozumitelné, protože vztah k minulosti je demagogicky naváděn cílenou řečí o sociálních potřebách.

Jenže každá dějinná touha se rodí mimo forenzní historické zvěcnění a vyprávění. Na dějinných událostech a změnách je zvláštní to, že se na nich podílí více touha po změně, než konkrétní potřeby. 

Je to spíše tělesná dějinná touha, která přestože jde do střetu s mocí, stojí mimo ni. Je neredukovatelná na pouhé objektivní potřeby a v jistém smyslu je nezávislá i na historickém subjektu. Michael Foucault v souvislosti s emancipační touhou říká, že „osvobozující praxe nestačí na definování praxe svobody“.  Touha je něco více než potřeba - je nekonečná.

Zlomový obrat neposuzovat události či minulost podle mravní touhy, ale podle sociální potřeby, postihl i český feminismus. Přítomnost feministek na diskuzi o minulosti nebyla náhodná. Pro některé už není kritériem jakékoliv změny světa otázka etiky, tedy jak se budou lidské bytosti chovat k sobě navzájem, ale sociální otázky, tedy jak budou naplňovány různé potřeby. Stačí si přečíst poslední práce některých feministek jako například Judith Butlerové, která se dovolává zprofanovaných marxistických pouček, aby bylo zřejmé, že i feminismus prochází hlubokou paradigmatickou proměnou. 

Pětadvacet let od pádu totalitního komunismu je to varující signál pro sociální teorii a společenské změny. 

Jestliže se 17. listopad roku 1989 bude poměřovat za pomoci ideologie sociálních potřeb, neboť jak fabuluje Michal Uhl, se ve stejný okamžik zhroutil v romských osadách svět sociálních jistot, potom vztah k minulosti začíná určovat primitivní marxistická dialektika moci, kdy zbraně, kterými jedna společnost poráží druhou, se „nyní obracejí proti ní samé“. Romské etnikum se na základě emancipační události 17. listopadu 1989 stává dějinně utlačovanou skupinou jako proletariát.

Extrémní levici stále fascinuje libido dominandi – být vepředu prostřednictvím nejrůznějších mocenských struktur a diskursů. Z této pozice začíná účelově nahlížet na společenskou dějinnou touhu v minulosti jako by šlo o isolovanou věc, abstrahovaný politický objekt, který lze „vědecky“ poměřovat například ztrátou sociálních jistot.

Byl to právě marxismus, který tělesně laděný vztah k minulosti zredukoval na odvozování lidské svobody z měřitelných a sociálně vyzkoumatelných jistot historicismu, které prosazují sociální vědy a jejich technologie a vědecké metody, které vše zpředmětňují: od státu přes sociální skupiny a společnost. Obdobně se současná levice snaží na místo o živé „tělesnosti“ dějin forenzně hovořit o mrtvém „tělesu“ – předmětu dějin. 

Karl Popper tuto zpředmětnělost historicismu kritizoval zejména na sociologii, která se stala druhem „technologie“,  a s odkazem na marxismus upozorňoval na hrozící aktivismus historicismu, který pomáhá „zkrátit a zmenšit porodní bolesti“  společnosti.

A zde je možno charakterizovat první aspekt změny výše zmiňovaného paradigmatu: pro levici se vztah k dějinám a minulosti stává „technologií“, která pomáhá řešit společenské potřeby současnosti, dosahovat změny a krátit „porodní bolesti společnosti“.

Janusovská tvář politiky

Když se u nás začala kolem roku 2000 formulovat politická potřeba založit státní instituci, která by zkoumala totalitní režimy, společnost už byla vzdálená své prvotní tělesné dějinné touze zakládající „velké odmítnutí“. 

Přesto okamžitě vyvstal pokus delegitimizovat jakoukoliv snahu, že by stát a zákonodárci měli přijímat zákony týkající se historické minulosti a paměti. Jiný diskursivně stranický předsudek přišel ze strany historiků jako byl například Oldřich Tůma, který tvrdil, že minulost by měli zkoumat pouze odborníci: vědci-historici.  

Byl to podobně účelový a vadný argument, jako kdyby politický pojem svobody měl být vyhrazen jen odborníkům - politologům, filosofům nebo sociologům. Nemluvě o tom, že většina tzv. odborníků před rokem 1989 bezskrupulosním způsobem kolaborovala s totalitním režimem. Po roce 1989 z této kolaborace vytvořila atraktivní diskurs rezistence, který formoval mladou intelektuální levici. 

Historik Oldřich Tůma a další nepřímo navázali na propagandu vědeckosti, kterou prosazovala totalitní komunistická doktrína v podobě vědeckého světového názoru.

Přidala se i část politické levicové scény, která zdůrazňovala, že spor o výklad minulosti by neměl společnost rozdělovat, a že společnost se potýká především s celou řadou aktuálních sociálních problémů, které je třeba spíše řešit. 

To bylo nejen v rozporu s principem moderní demokracie založené na konfliktu různých zájmů a ideových hledisek, ale i dokladem přetrvávajícího vlivu politických polistopadových tlustých čar za minulostí.

Nejrůznější kritické argumenty však opomíjely jednu závažnou politickou skutečnost. 

V moderních a zejména transformujících společnostech se kategorie času a zejména reflexe politické minulosti stala stejně důležitým diferencujícím pojmem jako pojem svobody, rovnosti nebo solidarity. Zejména po druhé světové válce se v demokratických společnostech rozvinula diskuze, která vedla k přehodnocení historické kontinuity a linearity. Na zločiny minulosti označované metaforou „továrna na smrt“  nebo „jámy zapomnění“ bylo nově nahlíženo nejen v souvislosti s kritikou neomezené technizace, byrokratizace a ideologizace času, ale z pohledu radikální politické diskontinuity.

Komplikovaná modernita vtiskla demokracii politickou tvář prastarého božstva – Januse.  Pohled do budoucnosti se stal součástí stejné politické hlavy, která se druhou stranou dívá do minulosti. Jenže postkomunistickou levici tato tvář děsí.

Bylo otázkou času, kdy se v souvislosti se zákonem o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek obnaží v české společnosti potlačené rozpory v hodnocení minulosti a s nimi i hlubší otázky související s opožděnou reflexí janusovy tváře politiky. 

Po kolapsu komunistických režimů se otázka minulosti stala důležitou zejména pro levici, pro kterou vzhledem k tomu, že tradičně garantovala orientaci historického času na budoucnost, bylo existenčně důležité janusovu tvář demokracie otočit zase jedním směrem. Navíc levici sjednocuje odpor k tomu, aby se jí příliš připomínala vlastní historie.

Zdánlivě směšná snaha poměřovat 17. listopad 1989 prostřednictvím romských osad, ve kterých se ve stejném okamžiku hroutil svět sociálních jistot, obdobně levicová snaha zrušit ÚSTR, je ve skutečnosti institucionálním násilným pokusem otočit politickou tvář zase jedním směrem – na ideologickou budoucnost.

Zrození politické doktríny z ducha institucionálního násilí

Když v roce 2008 ústavní soudci zamítli návrh 57 socialistů z ČSSD a KSČM podaný Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Davidem Rathem, Zdeňkem Škromachem atd., na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, autor ústavní stížnosti, dřívější „klukokrat“, poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský na otázku České televize, zdali se spojí s komunistickou stranou v boji proti existenci ÚSTR, odpověděl: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“  

Stanislav Křeček tehdy prohlásil: „Počkáme si, až budeme ve vládě, a potom tu instituci normálně zrušíme. Nemá cenu donekonečna vzpomínat, otvírat staré rány a pořád si něco vyčítat.“ 

Postkomunističtí socialisté začali klást důraz na ideologické pojetí dějin vylučující společenské rozpory a vsadili na starou jednosměrnou tvář demokracie.

Politické prohlášení levicových politiků „spojíme se s každým“, se stalo tímto okamžikem nepsanou politickou doktrínou ve smyslu praktických politických postupů, na kterém se shodla nejen část levicové scény, zejména politické strany jako ČSSD a KSČM, ale i levicový disent, částečně akademické instituce, revizionisté v historiografii, anarchisté, feministky, ostalgici ale zejména profesní organizace archivářů. 

Zrodila se tichá postkomunistická fronta, která odmítla komplikovanou modernitu janusovy tváře.

Část levicové scény se začala chovat jako v minulosti komunisté, kteří programově vyhlašovali jakých cílů chtějí dosáhnout na základě institucionálního násilí a které instituce budou chtít rušit. 

Jestliže teorie institucionalismu zdůrazňuje, že instituce mají stabilizující vlastnosti, potom levice se chopila své tradiční politiky a rozhodla se pro destrukci instituce.

Ústav pro studium totalitních režimů jako demokraticky zřízená instituce se tak dostala pod systematický politický tlak založený na permanentní hrozbě politického zrušení. A určitá část české společnosti tomuto vyhlašovanému institucionálnímu násilí přála, stejně jako ve 20. století fandila komunistům, kteří proklamovali zrušení státu.

Myslet socialismus bezmyšlení 

Levicová politická doktrína posilující anachronickou politiku zapomnění a vytváření tlustých čar za minulostí, se nestala jenom doktrínou vůči jednomu zákonu či ojedinělé instituci, ale začala vyjadřovat novou postkomunistickou levicovou filosofii.

Starý socialismus pojímal problém minulosti na základě jednoduché deterministické dialektiky dějin. Marx s Engelsem v předmluvě ke komunistického manifestu v roce 1882 proklamovali například „neodvratný zánik“ buržoazní epochy – tato destrukce byla automaticky považovaná za „vyšší“ formu společenského uspořádání. Marxova teorie dějin byla teleologická – byla zaměřena na cíl, jímž měla být beztřídní společnost, a minulost se stala pouze zahlazovaným nebo zmrazeným problémem. Básník Karel Kryl tuto socialistickou teorii dějin charakterizoval výstižně poeticky: „Za lepší příští – v ledové tříšti.“

Postkomunistickou politickou levicovou doktrínu odmítající janusovskou tvář demokracie pohání starý motor historického gradualismu, který časové diskontinuity zahlazuje myšlenkou o nezbytnosti a nevyhnutelnosti pokroku, který se předkládá jako něco přirozeného, zákonitého a politicky nutného. 

Díky vehiklu historického gradualismu však mají socialisté chronický problém s minulostí. V minulosti například západní socialismus musel upustit od ideologického odstranění kapitalistického zřízení a musel se smířit s myšlenkou reformy. 

Vzestup starosocialistických názorů je u nás veden snahou po zahlazování minulosti. Tento vzestup určuje populismus, antipostmodernismus a mašiny starého politické myšlení. Tato resuscitace však nemá nic společného s kritickou reflexí a revizí socialistických premis jako je pospolitost, rovnost nebo vyrovnání se s idejemi participační demokracie, komunitarismu nebo politického postmodernismu.

Jestliže na konci 20. století mnozí politici a intelektuálové tvrdili, že starý „socialismus je mrtev“, pak těmto hlasům nejvíce uvěřili jeho sirotci, kteří se s nostalgickou vervou vrhli do jeho politické resuscitace s vírou ve „vyšší“ formu společenského uspořádání. 

Příznačnou metaforou tohoto sirotčího levicového myšlení je kniha a zejména její název Myslet socialismus bez tanků (2013) od současného předsedy Strany zelených Matěje Stropnického, zpochybňující tezi o nereformovatelnosti historického totalitního socialismu. Je příznačné, že zcela selektivně také vybírá prameny, aby tuto tezi doložil. Stranou pozornosti pak ostentativně ponechává výzkum historiků působících v ÚSTR, případně zamlčuje ústav jako vydavatele (blíže zde)

Podvod levice se stal programově hermenautický: je třeba vykládat socialismus bez tanků a komunismus bez krutovlády Stalina.

Institucionální nepřátelé ÚSTR, spojme se!

Počátky levicové doktríny založené na institucionálním násilí a proklamaci „spojíme se s každým“, kdo bude chtít ÚSTR zrušit, lze dosledovat až do roku 2001, kdy vnikl první návrh zákona na zřízení instituce, která měla zkoumat minulost před rokem 1989. Už tehdy se začali spojovat a navzájem podporovat nejen politické strany jako KSČM a ČSSD a jejich reprezentanti, ale i státní instituce jako ÚDV, některé akademické instituce jako Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky v čele s Oldřichem Tůmou, profesní organizace jako Česká archivní společnost, kde se angažovala Emilie Benešová, současná předsedkyně Rady ÚSTR, a zejména část levicového politického disentu, z něhož většina měla komunistickou minulost (Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Petr Pithart a další). 

Tito obhájci nové levicové politické doktríny opakovali neustále stejné argumenty: režim před listopadem 1989 nebyl totalitní, naopak měl řadu dobrých stránek, svou podstatou vůči společnosti nebyl potlačovatelský, nestál na násilí, ale na společenském konsensu, stát se prostřednictvím instituce ÚSTR podílí na předpojatém „antikomunistickém“ pohledu na zkoumání dějin, reflexe minulosti nesmí být politická, instituce by získala exkluzivitu v přístupu k některým historickým pramenům, atd. Později se přidal i argument, že zákon o ÚSTR je diskriminační, neboť zakazuje, aby v radě a vedení Ústavu mohli působit bývalí komunisté.

Levice podlehla populistickému pokušení, že odstraněním janusovské demokratické tváře by se posílila mytologie společenské pospolitosti a depolitizující vize nostalgického historického bezčasí. 

Socialisté se nedokáží vymanit ze zajetí falešných nadějí společenské jednoty, kterou v minulosti měla gradualisticky dosáhnout pracující třída. 

Nejaktivnější odpůrci politické demokratické institucionální dvojí brány času se stali lidé spojeni s levicovou ideologií: komunistické, socialisté, disidenti spjatí s Hnutím revoluční mládeže (Petr Uhl, Petruška Šustrová, Jan Frolík) a mladí členové Strany zelených, z nichž někteří proti janusovskému pojetí času postavili mytologii kontinuity v podobě „socialismu bez tanků“. Jiní mladí členové sociální demokracie dokonce obhajují v současnosti sovětský postoj při invazi do Československa. 

Jestliže zrod instituce zkoumající totalitní minulost umožnil ustanovit destruktivní politickou doktrínu a s ní institucionální frontu v níž se spojiliy nejrůznější politické a společenské subjekty, pak je to důkaz, že úvahy o konci postkomunismu jsou předčasné, neboť otázka minulosti je stále politicky aktuální. 

A tato politická doktrína levice popírá vlastní ideologii podle níž reflexe minulosti musí být nepolitická, neutrální a vědecky nepředpojatá. 

Kouzlo levicového extrému

Politická doktrína nabyla reálné možnosti v roce 2012, kdy ČSSD získala v senátu poprvé v historii většinu v podobě 46 hlasů a mohla konečně změnit složení Rady ÚSTR. Tehdy lidé ve vedení ČSSD jako Lubomír Zaorálek, ale zejména Jiří Dienstbier i pod vlivem volebních průzkumů, které naznačovaly jednoznačné vítězství v parlamentních volbách 2013, začali zároveň veřejně přiznávat spolupráci s KSČM. Senátorský klub ČSSD v čele s Jiřím Dienstbierem nakonec prosadil politicky doktrinářské obsazení Rady ÚSTR, neboť do ní najmenoval stranické kolegy Lukáše Jelínka, který v duchu politické doktríny tvrdil, že ÚSTR je „instituci pochybnou a zbytečnou“. Dále Jana Bureše, propagátora teze o „přirozenosti spojení KSČM a ČSSD“, dále kolegu ze své prezidentské kampaně Michala Uhla, aktivistku vystupující proti vzniku a existenci ÚSTR Emilii Benešovou a někdejšího disidenta a bývalého senátora Zdeňka Bártu.

Levicový Senát přistoupil k volbě Rady Ústavu z pozice politického extrémismu podobně jako předseda republikánské strany Miroslav Sládek, když se rozhodl kandidovat do Senátu s programem, že je nepotřebnou institucí, kterou je třeba zrušit.

Když se levice na základě své politické doktríny chopila moci v ÚSTR a provedla první čistky, změnila okamžitě strategii a začala hovořit o „reformě“ instituce.

Ke slovu se dostalo tradiční levicové politické pokrytectví a předstírání. Pod rouškou slov o transformaci instituce a překonávání „starého systému“ začali někteří levicoví politici popírat původní politické záměry o „zrušení“. 

Bylo třeba zamaskovat, že politická doktrína proti ÚSTR je svou existencí vázána na instituci, kterou chce zničit. Levicové libido dominandi si prostě nemohlo připustit, že by ztratilo předmět své moci a samotný problém (vztah k totalitní minulosti) by pouhým zrušením instituce stejně nevyřešilo.

Logika této moci se tak ukázala být hluboce postkomunistická – instituci bylo třeba proklamativně „odstranit“, podobně jako komunismus odstranil proklamativně stát, náboženství nebo morálku. 

Dlouholetí odpůrci Ústavu si marxisticky „dialekticky“ uvědomili, že je mocensky výhodnější nepřátelské instituce kooptovat než zrušit. Stačí nejdříve ovládnout Radu ÚSTR, následně nastolit loutkový management Ústavu, zřídit Vědeckou radu s bývalými marxisticko-leninskými ideology jako je historik Jan Rataj. Vydláždit cestu k personálním čistkám včetně vyhazovu redaktorů časopisu Paměť a dějiny a šéfredaktora Securitas Imperii, přistoupit k hromadnému propouštění zaměstnanců, realizovat demontáž instituce, omezit její zákonnou činnosti jako je digitalizace, začít kádrovat badatele, omezit badatelskou svobodu atd.

Happening „Hromadné propuštění - vánoční nadílka pro zaměstnance ÚSTR.“. V kostýmu Santa Klause a s maskou ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry je autor článku (prosinec 2014)

Připomínám, že poslední čistky v časopise Paměť a dějiny proběhly v únoru 2016, kdy „klukokrat“ ředitel Zdeněk Hazdra odvolal z funkce předsedu časopisu Milana Bártu (zůstal v redakční radě nadále jako řadový člen) a odvolal členy Jana Kalouse a Pavla Zemana, kteří jako zkušení historici patřili k nejvíce aktivním členům redakční rady. Na jejich místo naopak přišli lidé, kteří do tohoto časopisu až na výjimky (téměř) nic nenapsali. Na protest proti tomtuto postupu se členství v redakci vzdali historici Petr Blažek a Petr Placák.

Politická doktrína levice svou dialektikou oživila Aronovskou otázku, zdali pokrok levice nepřináší nakonec režim, který je horší než ten, proti němuž se levice původně vzbouřila?

Hrozba návratu do sféry vlivu Ruska

Odpověď na otázku proč politická doktrína založená na tezi „spojíme se s každým“, kdo bude chtít instituci reflektující minulost zrušit, nedošla svého proklamovaného radikálního utopistického naplnění, je klíčová pro pochopení libida dominandi postkomunistické levice a její mocenské strategie sahající do totalitní minulosti.

Sociální demokracie je vězněm své minulosti a chová se stejně rozporuplně jako v případě prvotního „odstranění“ kapitalismu, kdy se ho nakonec rozhodla pouze „reformovat“. Tato stará politická strana si stále zakládá na tom, že musí přitahovat voliče kouzlem svého extrému, aby ale tváří v tvář většímu extrému nakonec selhala jako v Německu s nástupem Hitlera nebo u nás s nástupem komunismu.

Podobně jako marxisté po dobytí státu a uchopení moci přestali mluvit o jeho zrušení, obdobně i levicový politici a kritici po ovládnutí ÚSTR přestali hovořit o nutnosti jeho zrušení. 

Tato dialektická změna však nebyla určena logikou reality, ale logikou extrému libida dominandi. Moc extrému se neodvozuje z nějakého podřízeného zdroje; je obsažena v něm samotném.  

Jak zdůrazňuje Raymond Aron, totalitní ambice nepatří jenom vládám, politickým režimům, ale i samotnému myšlení. I radikální marxismus tvrdil, že stát je „organizované společenské násilí“ a deklaroval ho zrušit, ale ve chvíli kdy se chopil vlády nad státem si ho totalitním způsobem podmanil.

Teprve ve světle logiky politického extrému jsou pochopitelná absurdní tvrzení Petra Uhla, Michala Uhla, Lubomíra Zaorálka, Jiřího Dienstbiera, Zdeňka Jičínského, Petra Pitharta nebo Viléma Prečana a dalších. Všechny spojuje kouzlo levicového politického extrému, které má hodnotu samo v sobě.

Na politickém podvodu levicové doktríny je však nejvíce fascinované samotné mlčení oné široké fronty odpůrců ÚSTR, které je podobné jako když se za panství komunistického státu také nikdo neodvážil zeptat, jak je to s otázkou „zrušení státu“.

Jen osamělý trockista Petr Uhl za to plísní levicovou stranu: „Je ostudou ČSSD, že se až na výjimky, jako byl nejvýrazněji Zdeněk Jičínský, nesnažila politicky, právně a mravně zrušit ÚSTR nebo ho zásadní změnou zákona (jinak by to nešlo) přeměnit.“ 

Po dobytí „zimního“ pravicového paláce (ideolog z Masarykovy demokratické akademie, satelitní instituce ČSSD, Patrik Eichler hovořil o dobytí „pravicové kóty“) najednou ze strany levicových politiků, intelektuálů a novinářů, téměř v jeden okamžik náhle ustala extrémní argumentace typu, že je třeba instituci zrušit, neboť nemá cenu donekonečna vzpomínat na minulost, otvírat staré rány a pořád si něco vyčítat nebo že by se státní instituce neměly podílet na vytváření historické paměti.

Skutečnost, že levice najednou ztratila svou historickou paměť, ukazuje charakteristickou dimenzi levicového myšlení. Na jedné straně zakládá určitý typ revolučnosti a institucionálního násilí, ale následně se bez institucí, které původně hodlal zrušit, neobejde. Zrušíme stát, ať žije stát! Zrušíme ÚSTR, ať žije ÚSTR!

Proč dnes už levice nemůže zrušit ÚSTR, je dáno paradoxem samotného extrému. Vypustit džina extrému z politické lahve totiž nastavuje samotné levici zrcadlo větších extrémů, čímž není myšleno pro ni ohrožující extrémní spojení politiky a byznysu například bývalého spolupracovníka StB Andreje Babiše, ale spíše extrémní spojení současnosti s minulostí například v podobě Ruské anexe Krymu. Pokud je pro bývalého člena KGB Vladimíra Putina stále vzorem Sovětský svaz, neboť jeho rozpad považuje za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, potom kouzlo malých extrémů zaniká ve velkých.

Hrozba „návratu do sféry vlivu Ruska“  o které začínají hovořit někteří přední čeští socialisté jako například Bohuslav Sobotka, ať už v souvislosti s vzrůstajícím nacionalismem nebo rozpadem Evropské unie, je janusovou tváří politiky, před kterou chtěla levice původně utéct. Dnes ji ale dohání vlastní minulost v podobě postkomunistického levicového extrému, neboť ten se může rozpustit v síle větších extrému podobně jako se sociální demokracie rozpustila v minulosti v komunistické straně.

Etnický čistý ÚSTR a jazyk politického pokrytectví

V srpnu roku 2010 jsem v otevřeném dopise upozornil, že je „znepokojující, že v instituci, která pretenduje být vskutku mezinárodně respektovanou institucí, se někteří zaměstnanci netají svou xenofóbní averzí k některým vedoucím pracovníkům, které pejorativně označují jako kohortu „Slováků, Maďarů a Židů“. Je znepokojující, že se pod maskou pseudoodborné argumentace provádí personální čistka i podle skrytého etnického či národnostního klíče.

Při první personální čistce, kterou provedl ředitel Jiří Pernes, byli odvoláni slovenští vedoucí z oddělení ředitele Ústavu Pavla Žáčka (Miroslav Lehký, Patrik Košický). Současný ředitel Zdeněk Hazdra odvolal ředitele Archivu bezpečnostních složek Ladislava Bukovszkého, který zakládal s Jánem Langošem Archiv Ústavu paměti národa v Bratislavě. 

Xenofóbní jazyk lze vysledovat například na již zmíněné anonymní webové stránce zaměstnanců Archivu (http://svobodu-abs.hy.cz), kde o řediteli ABS psalo jako o „Bukovszkém ze Šaly“. O dnes již bývalé zaměstnankyni píše fotograf Ústavu Vladimír Bosák jako o „Indce spářené s rodinou českýho alchymisty“ (dostupné zde).“ 

Přestože levicová doktrína programově nehovořila o odstranění „Slováků, Maďarů a Židů“, přesto kouzlo extrému způsobilo, že do roku 2015 byly z ÚSTR a ABS všichni tito vedoucí propuštěni (Laco Bukovszký, Miroslav Lehký, Daniel Herman, Patrik Košický, Petr Rendek, Tomáš Keszeli, Martin Slávik, Lubomír Augustín).

Osudem levicovosti je politické pokrytectví. Sociolog Raymond Aron v knize Opium intelektuálů vysvětluje, proč je toto pokrytectví pro levici samotnou a společnost neviditelné. Je součástí levicového mýtu a intelektuálního omylu, kdy se prostředku, který je v rozporu se sledovanými cíli, přiřazuje vyšší účel. Revoluci se přiřazuje logika, kterou nemá, třídě vykořisťovaných pracujících se přiřazuje výjimečné poslání měnit dějiny, které také nemá, a politické doktríně se přiřazuje mytologická snaha nerozdělovat společnost na základě minulosti, kterou však rozděluje.

Postkomunistická levice nerozumí politickému jazyku chaosu. Nerozumí ani teorii chaosu, která je důležitá jako pojmový nástroj pro pochopení chaostorie.  Levice není schopna se inspirovat ani postmoderními západními levicovými myšlenkami, které odmítají chápat historické události v nějaké jednotě velkého, mlhavě homogenního sociálního bytí, jak to předvádí například Michal Uhl.  Proto je pro postkomunistickou levici hnací silou historických změn stará dialektika vzájemného působení protikladných sil či vnitřních rozporů založená na institucionálním násilí neúprosně vyúsťující do politického pokrytectví a přetvářky. 

Toto politické pokrytectví nezosobňuje pouze ČSSD se svou ústavní snahou zrušit ÚSTR nebo politickou doktrínou, ale i konkrétní jedinci. Lukáš Jelínek, který tvrdil, že ÚSTR nemá důvod ke svému bytí, aby se nakonec stal touto institucí placeným členem Rady Ústavu nebo Michal Uhl, který psal propagandistické články typu „Depolitizace jako cesta k nezávislosti instituce“,  aby ve stejné době v týdeníku Respekt zároveň prosazoval levicový personální koncept instituce, neboť podle něho do ÚSTR musí přijít levicový historici „lidé jako historik Michal Pullmann, který má originální přístup k minulosti. Vydal například knihu, jež inovativním způsobem interpretuje normalizaci, a to bychom měli chtít.“ 

Obdobně jako komunistické, tak i současné levicové pokrytectví deformuje jazyk a řeč. Ve vztahu k minulosti levice restituovala neonormalizační jazyk, kdy význam slov jako věda, odbornost, depolitizace, metodologie, dějiny každodennosti, atd., je určen nikoliv svým obsahem, ale režimem ideologického myšlení a kádrování. Slova se stala iluzí záměrnosti, propagandou, ideovou zbraní a mocenským nástrojem. Stala se závojem zakrývajícím skutečné myšlenky a záměry. Jazyk nové levice ve vztahu k minulosti funguje jako sedativum, aby společnost nepoznala, jak jsou zrazovány deklarované hodnoty.

Dostavil se tradiční levicový cynismus založený na ignorování nebo popíraní reality a existence původní politické doktríny pod rouškou transformace a překonávání „starého systému“ prezentuje „inovativně“. 

Vědecká rada, kterou v roce 2013 tvořili nezávislí „odborníci“ jako Jan Rataj (v letech 1981-1990 působil v Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze), Petr Pithart, Vilém Prečan a další, připravila Závěrečnou zprávu z evaluace, v které přetiskli i známou „Výzvu z Blois“.  

ÚSTR stejně jako Vědecká rada jsou instituce zřízené na základě zákona o minulosti, který jasně definuje vztah k minulosti, přesto instituce a její orgány přetiskují výzvu, která potažmo apeluje na stát a zákonodárce, že nemá nepřijímat zákony o minulosti jako je ÚSTR a nemá právo definovat historickou pravdu o komunistické totalitě. 

Politik Petr Pithart v minulosti odmítal zákon o třetím odboji právě s odvoláním se na „Výzvu z Blois“. Následně se na ni odvolával i z pozice člena Vědecké rady této státní instituce. Člen Rady ÚSTR Michal Uhl doporučuje, aby se zákon o ÚSTR zrušil a ředitel Zdeněk Hazdra zaslal v srpnu 2014 Ministerstvu vnitra návrh novelizace zákona o Ústavu a Archivu, kde v souladu s politickou doktrínou levice požaduje institucionální rozdělení obou institucí.

Česká postkomunistická společnost a politika se vyznačuje extrémistickou politickou mentalitou založenou na institucionálním násilí,  kdy veřejní činitelé vstupují do institucí, které neuznávají. Tak se vytváří pokřivené politické vzorce chování, institucionální nestabilita a nerovnosti, které prodlužují společnost v její postkomunistické fázi. 

Karel Schwarzenberg a minulost

Politické pokrytectví postihuje všechny, kdo se podílejí na politické doktríně založené na tezi „spojíme se s každým“, jako například management Ústavu, který sice netvoří neomarxisté, ale intelektuálové, kteří jsou ochotni politické levicové doktríně cynicky sloužit – ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra (TOP 09) a náměstkové Ondřej Matějka (Strana zelených) nebo Jakub Stránský. 

Zdálo by se, že představitelé politické pravice jako je strana TOP 09 nemohou mít žádný zájem sloužit přímo nebo nepřímo levicové doktríně. Navíc i levice se zaštiťuje tím, že management ÚSTR je složen i z jiných členů politických stran.

Počátkem 90. let let upozornil americký badatel a spisovatel Paul Polanský  českou i světovou veřejnost na existenci pracovního a později koncentračního tábora v Letech u Písku a zdokladoval, že v období 1938 až 1942 rodiče Karla Schwarzenberga využívali na svém panství na otrocké práce Židy, Romy a české bezdomovce. 

Přední český politik a současný čestný předseda TOP 09 zpochybnil jeho tvrzení argumentem, že majetek Schwarzenbergů byl tehdy pod nucenou správou německého správce a tudíž jeho potomci nemohli o takových věcech rozhodovat. Paul Polanský mu oponoval, že majetek rodů Schwarzenbergů se dostal pod nucenou správu Němců až v prosinci 1942, tedy poté když se zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich těsně před svou smrtí (zemřel na následky atentátu ze 27. května 1942) rozhodl uvalit nucenou správu na některé šlechtické majetky. 

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra je historik, který se ve svém výzkumu zaměřuje zvláště na problematiku šlechty v období mezi světovými válkami  a stejně jako Polanskému je mu znám historický fakt, kdy byla na šlechtické majetky uvalena nucená správa. 

Schwarzenbergova tichá podpora levicové politické doktríny v ÚSTRu stejně jako Hazdrovo mlčení ohledně historických faktů nucené správy majetku Schwarzenbergů rozevírají nůžky mezi touhou týkající se poznání minulosti a politickou potřebou ji upravovat v rámci ideologického obrazu nebo o ní prostě mlčet. Ve vztahu k instituci, která zkoumá národní minulost, ukazuje kníže Schwarzenberg, kde jsou jeho skutečné priority a proč se z chaosu rozličných zájmů může zrodit politická shoda jak levice, tak i pravice. Složitá Janusova tvář moderní demokracie mu taky nevyhovuje.

I přední politik TOP 09 potřebuje spíše dvorního historika jako služebníka, který bude šířit nekritické poselství, že „česká společnost se mohla v nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu“ a že „česká šlechta v boji proti totalitním režimům 20. století obstála“.  

Svého služebníka potřebuje i převážně levicově zpolitizovaná Rada ÚSTR, který musí na veřejnosti simulovat představu depolitizovaného vedení, které bylo zvoleno na základě vlastní koncepce jako je například převedení digitalizace do Archivu bezpečnostních složek, snahu o institucionální rozdělení Ústavu od Archivu nebo přetvoření Ústavu na čistě vzdělávací a badatelskou akademickou instituci. 

Ve skutečnosti stačí si projít veřejné audionahrávky z jednání Rady Ústavu (a další starší dokumenty), z nichž jednoznačně vyplývá, že to, co ředitel Zdeněk Hazdra nazývá „vlastním programem“, bylo už na počátku roku 2013 proklamováno jako předem připravený scénář levicové doktríny prezentovaný samotnými členy rady - tedy několik měsíců předtím, než historik-herec Zdeněk Hazdra přijal předem napsanou roli pro nový management ÚSTR.

Levice a fašismus

Existence politické doktríny v podobě institucionálního násilí vede management ÚSTR k tomu, že se snaží ukádrovat zejména kriticky vystupující zaměstnance například za pomoci pracovních důtek nebo prověrkových komisí kontrolujících práci badatelů. Je příznačné, že v prověrkové komisi zasedá management samotného vedení: ředitel kanceláře Michal Pelíšek, první náměstek Ondřej Matějka a ekonomický náměstek Jaroslav Stránský. Managemant je si vědom, že jeho kroky týkající se strukturálního násilí legitimizuje samotná politická doktrína.

Služebnost a servilitu nového managmentu vůči politické levicové doktríně dokladuje i jeden z mnoha kádrových příběhů, který se stal koncem roku 2014. Když na jednání Rady ÚSTR levicový politik Jan Bureš kritizoval text historika Petra Placáka „Fašismus jako radikální lidová revoluce“, publikovaný ve sborníku Securitas imperii, který vydává ÚSTR, o týden později náměstek Ondřej Matějka pod záminkou špatné komunikace odvolal z funkce vedoucího redaktora historika Jana Cholínského. 

Pro levici je obecně stále tabu srovnávat fašismus s komunismem, neboť oba fenomény považuje za různé entity. Historik Petr Placák ve svém textu však rozdíly mezi těmito hnutími popírá a snaží se ukázat, že už samotná dichotomie zakrývá pohled na „druhovou podobnost“ - například mezi fašistickým stylem a komunizujícím a prosovětským režimem Národní fronty po únoru 1948. 

Text je příznačně uveden myšlenkou Ferdinanda Peroutky, který upozorňuje na strukturální a historické pokrytectví marxistické levice, neboť zatímco druhá světová válka proběhla pod heslem boje proti fašismu, který sám sebe za fašismus označoval, zmateným výsledkem války bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá – marxistický komunismus. 

Historik Petr Placák mohl uvést svůj text i otázkou Raymonda Arona, zdali se nesbližuje v totalitarismu pravice s levicí či fašistická pseudopravice s komunistickou pseudolevicí? 

Levicové vedení Rady Ústavu pobouřilo implicitní upozornění, které se mohlo dotýkat i jeho samotného: každý systém má kromě explicitních pravidel „také svou skrytou, obscénní stránku tvořenou jeho nepsanými pravidly“.

Vyděsilo se i představou, že by si nějaký badatel mohl podat badatelský výzkumný projekt, který by zkoumal jak se jisté obscénní totalitní praktiky minulosti objevují i přítomnosti, a to i včetně samotného ÚSTR.

Levice programově budí důvěru občanů, neboť se nekriticky předpokládá, že ona je předurčena k sociálním a institucionálním změnám, že pouze ona je povolána prosadit pokrokové věci a jestliže činí něco sporným způsobem jako v případě existence ÚSTR, je nutno to poměřovat vzhledem k tomu, že to prosadila pravice. Touto obscénní mystifikací jsou obestřeny strukturální i personální změny v ÚSTR realizované na základě politické doktríny. 

Pravice by si asi sotva dovolila hromadné propuštění zaměstnanců v ÚSTR včetně odborářských funkcionářů, ale doktrína politické levice vytváří dojem, že jakékoliv oběti jsou nezbytné pro obecné dobro a pokrok instituce, která měla být už dávno zrušena. Tudíž skutečnost, že fluktuace zaměstnanců dosáhla za levicového vedení téměř neuvěřitelných 75 %, je vlastně irelevantní. Když se kácí les, tak prostě lítají třísky, pravil Vladimír Iljič Lenin. 

Přestože levice v souvislosti s Ústavem propagandisticky hovořila o důležitosti zohledňovat feministický koncept genderu, vedení prostřednictvím náměstka Ondřeje Matějky naopak prosadilo postfordovský koncept badatelských projektů, který je sledován na základě modelu „vnitřní soutěže“ mezi vědeckými pracovníky a za pomoci bodového ohodnocení. Vztah bádání minulosti je určen maskulinní kompetitivností ve stylu, pro který Američané mají příznačný název: „krysí dostihy“.

Ačkoliv levice v souvislosti s bádáním minulosti z propagandistických důvodů akcentuje nutnost intelektuální svobody, přesto management ÚSTR se pokusil pro vědecké pracovníky zavést povinnou účast na seminářích. Metodickou svačinářkou roznášející socialistickou stravu povinného vzdělávání se stala neúspěšná kandidátka na ředitele ÚSTR Muriel Blaive, která nastoupila do Ústavu na základě odměny za prosazování levicové doktríny, jejím úkolem bylo do vyprávění o minulosti zavést správnou historickou metodologii.

Jedna z nejfrekventovanějších pouček náměstka ÚSTR Ondřeje Matějky je neustále zdůrazňování, o čem se má a nemá v ÚSTR diskutovat. Roland Barthes však vysvětluje, že fašismus nezáleží v tom, že se zabraňuje něco říci, nýbrž v tom, že se nutí něco říkat. Management ÚSTR ignoruje, že povaha otevřeného dialogu a svobodného a akademického bádání nemá nic společného s povinným socialistickým školením a fašistoidními poučkami fundamentálního oportunisty. Obdobně dlouhodobá snaha zavést pro badatele nějakou kodifikovanou metodologii je i v historiografii - jak říká Mallarmé - prosazováním ideologické fikce.

Jestliže si v minulosti marxistická levice dlouho nepřipouštěla, že by komunistický režim nebyl proletářský, obdobně si dnes zastánci politické levicové doktríny, která se prosazuje v Ústavu, nejsou ochotni připustit, že badatelské postfordovské krysí dostihy nebo povinné socialistické školení pod vedením francouzské historičky, která vycítila svou ideologickou příležitost s naplánovaným odvoláním Daniela Hermana v Ústavu, jsou mystifikací ideologických intelektuálů.

Pro současnou situaci v Ústavu je příznačné, že mnozí badatelé, jejichž úkolem je bádat a šířit znalosti o totalitní povaze minulosti a jejích mechanismech, jsou k institucionálnímu násilí slepí a mlčí, podobně se ale chovala většina za komunistického režimu. 

Nabízí se otázka z ontologie etiky: může dějinně mlčící člověk rozumět dějinám v kterých probíhal každodenní konflikt mezi nesvobodným a svobodným jednáním? Nestojí takový badatel, když například sepisuje příběhy z totalitního období, svou vlastní dějinnou tělesností více na straně nesvobodných lidí než svobodných? 

Odpověď se skrývá v existenci politické levicové doktríny a její skryté obscénní stránce, kterou se snaží svobodné bádání polapit do své „politické vězeňské kultury“. 

V každém případě, už staří Řekové této existenciální schopnosti či ctnosti podmíněné vlastním jednáním v souvislosti se správným uspořádáním společnosti říkali - fronésis.

Bent Flyvbjerg, dánský profesor managementu, nabádá, aby společenské vědy nenapodobovaly přírodní vědy, nýbrž aby fungovaly jako „fronetické vědy“ a soustředily se na následující čtyři otázky: 

Kam jdeme?
Kdo získává a kdo ztrácí, jakými mechanismy moci?
Je takový vývoj žádoucí?
Co s tím máme dělat – pokud vůbec něco?