Z knihy ničeho se stala kniha všeho

Miloš Šuchma

Někdy v roce 1979, kdy začal vycházet časopis Západ, jsem si zakoupil prázdnou knihu The Nothing Book s úmyslem jí vyplnit vzpomínkou řady převážně exilových literátů, umělců, politiků a hudebníků, jejichž  vystoupení jsem organizoval pod hlavičkou časopisu Západ nebo Československého sdružení v Kanadě, nebo také jen jako soukromých návštěv a našich hostů v kanadské Ottawě. Chtěl bych některé, ty dojmy (ne všechny) sdělit.

První v chronologickém pořádku, kdo načal tuto prázdnou knihu 20. května 1979, byl Karel Kryl, který u nás byl několikrát a jehož veřejná hudební  vystoupení, čtení jeho básní a diskuse, které se protáhly dlouho po vystoupení, se vždy setkala s velkým zájmem veřejnosti. Pamatuji si, že jsem s ním debatoval doma do dvou hodin a ráno asi v šest hodin jsem slyšel mírný pohyb v obýváku, kde jsem nalezl Karla pít koňak, který jsme přerušili čtyři hodiny předtím. Po snídani jsme se vydali do města, kde jsme v guvernérské zahradě sledovali, ležíce na trávníku, hrát mužstva asijských velvyslanectví hrát kriket, hře, které jsme moc nerozuměli a o smyslu jsme se domlouvali.

Obálka pamětní knihy Miloše Šuchmy 

A tak mně Karel do knihy napsal: „Tak jsem vynechal stránku pro tituly, neb mám začínat tendle cancák ze starých pověstí: Žere Šemík jetel blíže Neumětel“ a nakreslil asi sebe, držíce v ruce lahev koňaku.

Dalším návštěvníkem byl písničkář Jaroslav Hutka, který jako signatář Charty byl v Československu perzekuován, také hlavně proto, že texty jeho písní byly k režimu dost kritické. Postupně měl v podstatě zakázáno zpívat a tak byl „vyemigrován“ do holandského Rotterdamu. Protože jsem jeho osud sledoval a líbily se mně jeho písničky, brzy po jeho příchodu do Rotterdamu jsem mu napsal, že bych mu  uspořádal (a také pomohl) sérii koncertů po Americe. To se také uskutečnilo a tak mně po koncertě 17. června 1979 a zakončení jeho severoamerického turné Jaroslav napsal (vedle pozvánky na vystoupení): „Milé Šuchmě, u velké vděčnosti za dar v podobě amerického kontinentu v trvání dvou měsíců, včetně poznání, které s tím souvisí: V Americe tam je blaze, tam se šustí na podlaze, v Americe tam je hej, z k.... (slovo jsem vytečkoval já) teče petrolej (moravská lidová od Náměště).

Dalším účinkujícím byl 2. listopadu 1979 člen redakční rady Západu Ota Ulč, který měl přednášku na téma „Dnešní Asie, Afrika, Austrálie, Oceánie: Osobní poznatky a pozorování“.

Do knihy Ota napsal: „Ottawa, 1979, den výročí VŘR mínus pět.

Imaginativnímu  organizátorovi Miloši Šuchmovi se do této dosud prázdné knihy mnohých budoucích činů rád podepisuju, leč bez veršů a vaginální ropy. P.S. Byl to včera hezký povídací večer.“

Vladimír Škutina měl besedu 24.  listopadu 1979 na téma „Co tomu říkáte, pane Škutino?“ Novinář a televizní osobnost Vladimír Škutina podepsal Chartu 77 a byl za své postoje v Československu vězněn (23 měsíců v samovazbě) od roku 1969 – 1974. V roce 1978 byl „vyemigrován“ do Švýcarska. Vladimír napsal: „Než jsem dorazil na americký kontinent, myslel jsem, že jen v Československu dnešních dnů je možné i nemožné. Teď vidím, že hlavně tady. Ale tam i tady to má jiný – opačný význam. Takže díky za umožnění tohoto poznání.“

Psycholog a sociolog Evžen Menert byl v Ottawě 18. ledna 1980 a napsal: „Srdečný dík za příjemný (povídací) večer.“

My jsme si povídali při skleničce whisky dlouho a sdělil mně svůj příběh: pracoval v ČSAV jako vědecký pracovník a byl vedoucím oddělení v době počátku normalizace. Nejdříve mu řekli, že se jim nezdá jeden jeho zaměstnanec a že tedy ho musí propustit. Když mu pak řekli, že další zaměstnanec je nevyhovující, oponoval, že je kvalitní pracovník a že s tím nesouhlasí. To ho stálo místo vedoucího a posadili ho do rohu místnosti, aby nepřekážel. Pak ale podepsal Chartu 77 a tak ho vyhodili. Přátelé mu dohodili místo skladníka v jedné restauraci kam chodil primátor Prahy na obědy v domnění, že tam bude v úkrytu. Protože závozníci skládali basy piva a nápojů plných i prázdných na chodník, primátor si stěžoval, že to působí neesteticky a tak Evžen Menert musel všechny basy překládat sem a tam, takže byl každý den vysílen touto prací, vedle toho, že závozníci složili piva a pak zjistil, že jich tam třeba 50 chybělo, takže je musel doplatit. Nakonec zvolil místo kotelníka, kde kolegové měli pro něho pochopení, ale StB si ho zvala na schůzky, ve kterých mu vyhrožovala, že pokud bude v disentu pokračovat, že to bude mít následky i pro rodinu včetně děti, které se nedostanou na školu. Takže nakonec jim navrhl, že by z této země rád odešel, aby jim nedělal problémy. To mu bylo nakonec povoleno a tak dostal místo univerzitního profesora v Holandsku, které ho vřele přijalo.

Josef Škvorecký nás navštívil 30. ledna 1980 a napsal: „Tak – nevím proč – jsem vzpomínal na jedno odpoledne v Praze, kdy jsme mluvili o obnovení Amerického ústavu. Kdyby se tak ten akademický úmysl stal skutkem aspoň za života vašich dětí.“

Dne 9. února 1980 jsem pozval na své 40. narozeniny redakční radu Západu a pár místních přátel. Zde jsou některé jejich psané výroky:

„Přeji ti, Milošku, dalších 10,000 čísel Západu“, Milada Reinišová, administrátorka Západu.

„Devátýho února, padla na mě úmora, v Blackburnovým Hamletu, píšu tudle pamfletu.

 Milý Milošuchmo, je tady tak trochu ruchno, místo psaní zdravice vycházej mi kravice.

Čtyricítka na krku projeví se na brku – myslím brku redaktora – tak ať žiješ“. Václav Táborský, filmový režisér, profesor na filmové škole a člen redakční rady Západu.

„Děkujeme. Bylo to překrásné a bylo toho dost, Fabšicovi“. Jiří Fabšic, historik, člen redakční rady Západu.

Jan Uhde, profesor filmu na univerzitě, napsal matematickou rovnici a dodal: „Až to všechno spočítáš, tak ti bude 80.“

Ctirad Smolík, výtvarník (a také Západu) namaloval mne a připsal: Na paměť potomstvu takhle vypadal Miloš Šuchma 9. února 1980 ve dnu dovršení své čtyřicítky.

„Jo, jo Miloši, mládí pryč, ale jelikož silnější přežívají, tak ti přejeme mnoga ljeta, ale raději ne celých deset tisíc.“ Jana a Eduard Outrata, pozdější předseda Českého statistického úřadu a místopředseda Senátu.

„Ke kulatému výročí ti přeju hodně odběratelů vašeho krásného časopisu.“ A dokreslena byla klika zastrčená někde v zadní části, což si čtenář domyslí. Dagmar Táborská, manželka Václava.

Jak vidno, byla to veselá oslava.

Večer s Járou Kohoutem, starokomikem z New Yorku, jak on sám o sobě napsal, se konal 12. června 1980, kde vyprávěl a zpíval v programu, který byl doprovázen filmy, diapozitivy a vyprávěním na řadu přátel z divadla a filmu jako Karlem Hašlerem, Ferencem Futuristou, Emanuelem Fialou, Vlastou Buriánem, Oldřichem Novým, Hanou Vítovou a dalšími.

Jára Kohout do knihy napsal: “Poznal jsem, že dobrý čuch má pořadatel Miloš Šuchma, že mne pozval do Ottawy, aby mě viděly davy. On a paní to se vidí, oba jsou moc dobrý lidi. Děkuju a místo daru, já jim přeju mnoho zdaru. No a taky Západu, ať je plný nápadů. P. S. Omylem jsem si u vás vzal sprchu. Pošlu vám jí poštou z další štace.“

Jaromír Zástěra, bývalý vězeň (18 let v Jáchymově a Kartouzích) a později redaktor Hlasu Ameriky ve Washingtonu byl vzácný a vzdělaný člověk (vystudoval v Chicagu s pomocí krajanů na univerzitě hudební a dramatické umění, žurnalistiku a historii), kterého jsem rád poslouchal, nejen pro obsah co říkal, ale také pro jeho velmi příjemný hlas.

Do knihy mně napsal 18. června 1980, když nás se svojí přítelkyní navštívil: „Schůzka s bystrými a inteligentními lidmi je už sama o sobě požitek. A když je to v prostředí české kultury (knihy, obrazy, desky) a za okolnosti pravých českých houskových knedlíků a guláše, pak už to hraničí s požitkářstvím, jež se neobjevuje často a pravidelně. Za obě děkuji, zejména za společnost.“

S Jaromírem jsem se několikrát setkal a naposled jsem měl ten úmysl když mě navštívil můj oblíbený strýc z Prahy. Zajeli jsme do New Yorku (Ája Vrzáňová – strýc byl velký sportovec a tak to byla pro něho vzácná návštěva a dr. Karel Steinbach) a měli jsme domluveno setkání u Jaromíra Zástěry na 18. června 1984, u něho ve Washingtonu. Jaromír psal, že připraví české pohostění a že se těší na popovídání, což byl zejména pro mého strýce očekávaný zážitek. Když jsme projížděli Washingtonem, asi dvakrát jsem volal, aby věděl. Neozýval se a tak jsem zavolal do redakce Hlasu Ameriky a tam mně řekli, že právě včera zemřel, tedy 17. června 1984, čtyři roky mínus jeden den později od jeho návštěvy v Ottawě. Bylo nám velmi smutno.   

Literární večer se spisovatelem Jaroslavem Vejvodou ze Švýcarska se konal 26. září 1980 na téma „Naše veselá jitra aneb krasosmutnění“. Do knihy nám napsal: „Děkujeme za poznání, že Evropa nekončí na evropském kontinentu. Přesněji než bych to mohl vyjádřit já, učinil za mne Ladislav Klíma: „Vše pochází ze snu, pouhé čiré bdění je pouhá čirá šeď, popel; nevydrželo by se ani okamžik v tomto suchopáru, kdyby do něho nepadal ustavičný zářivý, třeba drobný a skoro neviditelný déšť snu.“ Klímu Šuchmovým věnují Marcela a Jaroslav Vejvodovi.

A. J. Liehm, patří k předním českým novinářům a filmovým odborníkům. Patřil také k iniciátorům Pražského jara 1968, počínaje sjezdem spisovatelů v roce 1967. V době návštěvy byl profesorem na univerzitě ve Filadelfii. 4. 10. 1980 pronesl přednášku na téma „Současná situace světového a čs. filmu“. Do knihy napsal: „Základ je ta klika. Já ji zas jednou měl, že jsem tady a mám se jak se mám s Janou a Milošem. A za tu kliku (dobře ji opatrujte) díky, Liehm.“

Jan Drábek, anglický a český spisovatel a také čs. velvyslanec po sametu v Keňi a Albánii nás navštívil 5. října 1980. Napsal: „Děkuji za pohoštění na ottawském „hradě“ a taky za pochopení, že čeština není už tím hlavním lengvičem. Snad se ty hrubky mlčky přejdou když pěkně poděkuji za milou zábavu.“

Časopis Západ pořádal besedy, jedna z nich se konala 7. února 1981 v nejlepším ottawském hotelu Chateau Laurier, kdy na programu v první polovině Ota Ulč mluvil a téma „Paradoxy a absurdity americké justice“ a Josef Škvorecký „Po Stopách Antonína Dvořáka v Americe“. Po přestávce byla beseda a vystudovaný právník Ota Ulč mně sdělil, že o přestávce na WC mu nějaký krajan sdělil, že za jeho hanobení americké justice by mu nejraději dal přes hubu. Demokracie musí být, proti gustu žádný disputát, že? Účast českého publika na besedě byla ale početná.

Jaroslav Hutka zavítal zpívat do Ottawy opět 7. března 1981 a tentokráte nezveřejnil žádnou „přitažlivou“ báseň jako poprvé, ale napsal: „Není před požárem jako po Požáru, ale je radostně anyway, jak naši vlastenci se rádi... Ale myslím, že zrovna ten tatíček Tomáš GM říkal, že je mu jedno jestli je milován, či nenáviděn, hlavně, že se o něm ví (já si to prosím nemyslím)“.

Vysvětlení čtenáři co je myšleno „Požárem“: Jaroslav napsal do australských krajanských novin fejeton „Požár v bazaru“, což byl průřez českých dějin v jeho interpretaci, kde mimo jiné píše: „...v exilu budeme muset počkat, až gotické obludy pomřou, neboť dosud všechny rozumnější snahy umlátí svým dvojitým ocasem. A je pravda, že přemýšlím, zda mám dále cestovat po zkostnatělých údech českého exilu, rozcapeného po celém světě, nebo udělat malý krůček stranou do krajin hostinějších.”

Tento fejeton, napsaný 20. září 1979, tedy brzy po první návštěvě Ameriky se rychle donesl i do Ameriky a zejména starší krajané byli dost rozhořčeni. Druhý zájezd byl tedy zrušen, i když Jaroslav mě pak žádal zda by nemohl jet alespoň do New Yorku. Řekl jsem mu, že to dost dobře není možné nikam, ani do New Yorku. Každý má pochopitelně právo napsat co chce, následky někdy ale musí také nést.

Nicméně v sobotu 4. dubna 1981 se dostavil Karel Kryl, jehož vystoupení jako vždy bylo velmi úspěšné. Napsal: „Tak jsem tu zas. Xem tu zasejc. A blíže qelikonocům. A heslo na neděli: Tempem hlemýždím pro červy v mouce gazem odjíždím do Olomouce! Karlýk“.

Adině Mandlové Josef Škvorecký doporučil, aby se přestěhovala z Malty do Toronta, což ona uskutečnila. A tak jsem jí nabídl, že jí zorganizuji několik besed po Kanadě.   

Samotná beseda v Ottawě 2. května 1981 byla pak doprovázena promítnutím filmu Noční motýl (hrála v třicátých a čtyřicátých letech ve 47 filmech, 15 divadelních inscenacích a v britské televizi).

Beseda Miloše Šuchmy s Adinou Mandlovou v Ottawě

Mám na ní velmi dobrou vzpomínku pro její inteligenci a noblesu. Čekal jsem jí na ottawském nádraží, kde jsem viděl jít dámu s šátkem kolem krku, vypadající jako Geta Garbo, v závěsu nosič kufříku. Přála si nejdříve vidět, kde bude bydlet, hotel jí vyhovoval, oproti Montrealu, kde řekla, že jí chtěli ubytovat v nějaké „blechárně“. Pak jsem jí zavezl do předem rezervovaného dámského salonu na vlasovou úpravu před vystoupením na besedě. Když jsme vstoupili, připadal jsem si jako gigolo a všechny kadeřnice když Adinu viděli tak stály téměř v pozoru. Takovou personalitu měla. Při besedě, o kterou byl velký zájem, na některé pikantní dotazy odpověděla „co je vám do toho“. Je pravda, že ke mně byla sdílnější. Měla neobyčejnou bystrost reakce a někdy to připomínalo šachistu, který je o dva tahy před vámi. Pozvali jsme jí k nám na večeři, kde manželka připravila svíčkovou. Adina řekla, že v životě jedla hodně dobrých svíčkových, ale takovou ještě ne. Asi má pravdu, protože já si to také myslím a bylo to ocenění kuchařského umění manželky. Ještě několikrát jsme se s ní sešli v Torontě a udělala na nás velký dojem, byla to osobnost. 

Do knihy napsala: „Milí Šuchmovic, děkuji za laskavé pohoštění a dobrou společnost a doufám, že až odjedu, že řeknete, že jsem si to zasloužila. Přeju Vám hodně štěstí a zdraví až do 10-tého pokolení – pak už na tom nezáleží. Srdečně Vaše Adina Mandlová“. 

Dne 24. října 1981 jsme uspořádali „Večer s Jiřím Traxlerem“, komponistou, textařem, autorem vydané knihy Já nic, já muzikant, aranžérem jazzové a swingové hudby a výborným klavíristou 30. a 40. let,  o jazzu a swingu a povídání o tom co se s nimi dělo ve světě a u nás v letech 1917–1949, provázené ukázkami na klavír, hudbou a diapozitivy. Byl to také pamětník slavných orchestrů R. A. Dvorského, Karla Vlacha, orchestru Osvobozeného divadla pod vedením Jaroslava Ježka a dalších.

Jiřího Traxlera jsem poznal v době začátku časopisu Západ v roce 1979 a mnohokrát jsme se navštěvovali, ať již v Ottawě nebo u nich Quebecu, kde měli obytnou chatu v krásné přírodě, které manželé Traxlerovi byli obdivovatelé. V posledních letech Jiřího života, Ondřej Havelka spolu s jeho orchestrem Melody Makers hráli Traxlerovy skladby a Ondřej Havelka Jiřího několikráte navštívil v Edmontonu, kam se Traxlerovi později přestěhovali, aby byli blíže jejich dceři s rodinou. Melody Makers vážně uvažovali, že přijedou zahrát na 100. narozeniny Jiřího, který se ale dožil bohužel „pouhých“ 99. let. Ondřej Havelka však uvedl na scéně Národního divadla v Praze hru „V rytmu swingu buší srdce mé“. Hru jsem viděl v říjnu 2015 v Praze před vyprodaným a nadšeným obecenstvem. Jiří  by měl a má určitě někde nad námi z toho velkou radost. 

Do knihy mně Jiří Traxler notama zhudebnil: „Jsem vám příznivě nakloněn“.

Zdeněk Mlynář, v roce 1968 tajemník a člen předsednictva ÚV KSČ byl předním teoretikem pražského jara. Pamatuji si na jeho vystoupení na besedě Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v roce 1968, kde měl pravděpopdobně úmysl, aby KAN se stal členem Národní fronty a tak byl pod kontrolou KSČ, na což KAN nikdy ale nepřistoupil. Zdeněk Mlynář byl spolužákem Gorbačeva na moskevské univerzitě, v listopadu 1968 ale ze všech funkcí odstoupil, v roce 1970 byl vyloučen z KSČ, podílel se na formování opozice proti Husákovu režimu, a byl jedním z iniciátorů a signatářů Charty 77. Je autorem knihy Československý pokus o reformu 1968 a jedné z nejúspěšnějších exilových knih Mráz přichází z Moskvy.

Zdeněk Mlynář se v Ottawě zastavil u příležitosti pozvání do USA a Kanady k sérii univerzitních přednášek a konzultací. Využil jsem tedy této příležitosti a přes Radoslava Seluckého, který učil na Carletonské univerzitě jsem domluvil jeho přednášku na univerzitě, kterou jsem  18. dubna 1982 moderoval.

Nemohu říci, že Zdeněk Mlynář by byl můj oblíbený politický typ, vzhledem k jeho komunistické minulosti, nicméně musím uznat, že jeho snaha po invazi v roce 1968 se angažovat v demokratických snahách se nedá odepřít. Do knihy se mně pod pozvánku na univerzitní besedu jen podepsal, aniž by cokoli připsal, asi z důvodů některých otázek, které mu možná byly nepříjemné. 

„One Man Show“ Pavla Landovského se konalo 24. října 1982 v ottawské restauraci Slavia (místo mnoha vystoupení).

Pavel Landovský byl přední herec pražského Činoherního klubu, hrál v několika filmech (Soukromá vichřice, Farářův konec a další), napsal také několik divadelních her, z nichž „Hotelový hoteliér“ byl hrán také torontským Novým divadlem. Po podepsání Charty, kde byl jedním z prvních signatářů byl  „vyemigrován“ a ve Vídni pak hrál v prestižním Burgtheatru, kde jsem ho jednou navštívil v málo známé hře Václava Havla „Horský hotel“. Divadlo bylo beznadějně vyprodáno a tak Pavel se snažil dostat pro mne místo, až nakonec jsem do přestávky seděl na postranním místě uvaděčky. Hra byla pro diváky těžko pochopitelná a tak po přestávce byla asi třetina míst volná.

V té době jsem na kanadském velvyslanectví s konzulem probíral všechny odmítnuté našince do Kanady, které jsme si dali předvolat k pohovoru, kdy se na mne dívali jako na boha (pro jistotu s malým b), který je může zachránit. U některých se to podařilo, někteří ale byli beznadějní, např. ti kteří se poprali v hospodě a byla zavolána policie nebo jeden cikán, který řekl, že má seznam asi 18 dětí bez dokladů a má obavu, že z děvčat se ve Vídni stanou prostitutky. Když jsem se ho zeptal proč mají všichni jiná příjmení, řekl, že každé dítě má jiného tatínka.

Do knihy Pavel Landovský napsal: „Večeře se skutečně podávala od  18:00 do 20:00. Přijel jsem v 19:45 a vanmenšou se skutečně konalo. Potvrzení vydávám na vlastní žádost a triko Šuchmy Šuchmiče, Pavel Pavlovič Landovský“.

U příležitosti 64. výročí vzniku Československé republiky přijel 30. 10. 1982 MUDr. Karel Steinbach, nestor českých lékařů, který přednesl přednášku na téma „Karel Čapek a jeho doba“. V té době mu bylo  88 let, byl velmi čilý a byl schopen přednášet dlouhé básně zpaměti.

Karel Steinbach byl nejen významný gynekolog, který rodil tisíce dětí jak v Praze, tak i v Americe, ale také praktický lékař, který brzy ráno prohlížel ženy u odvodů do americké armády (odvedených bylo 50 000), pak jel do věznice v New Yorku, kde byl také lékařem a později odpoledne měl svojí praxi ve své ordinaci. Toto praktikoval až do 92 let svého věku, zemřel když mu bylo 96 let v roce 1990.  Když jsem k němu v New Yorku se strýcem jel ptal jsem se ho na cestu, protože on po New Yorku jezdil autem, tak mně říkal, „střihněte to touto dálnicí pak touto, atd.“. Přivítal nás v lékařském starém plášti s límečkem kolem krku a řekl „lehněte si“, pak se omluvil na „sedněte si“, protože byl zvyklý, že hlavně pacientky u něho většinou ležely.

Byl to také jeden z mála lidí, který se osobně znal s T. G. Masarykem a měl řadu přátel v kulturním světě (Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Fráňa Šrámek, Jiří Voskovec a mnoho dalších). Byl to také velmi galantní člověk. Jeho přítelkyní byla významná česká herečka Olga Sheinpflugová, ale když o ní projevil zájem jeho přítel spisovatel Karel Čapek, galantně mu ustoupil.

Karel Steibach do knihy napsal: „Byl to s vámi krásný večer. Budu na vás vzpomínat. Váš Karel Steinbach“.

Zdeněk Mácal, jeden z významných českých a světových dirigentů dirigoval v kanadském Národním uměleckém centru 16. února 1983 významnou skladbu Antonína Dvořáka „Stabat Mater, Opus 58“.

Koncert jsem pochopitelně neorganizoval, ale měl jsem s manželkou potěšení se sejít s Mistrem Zdeňkem Mácalem a jeho manželkou po představení. Dvořákova skladba je pro dirigenta velmi namáhavá, protože musí dirigovat velký orchestr, velký pěvecký sbor i pěvecké solisty. Pamatuji si, že po koncertu byl Zdeněk Mácal zpocený jako kdyby běžel marathon.

Do knihy mně napsal: „Manželům Šuchmovým srdečně Zdeněk Mácal“.

S malířem Kristiánem Kodetem jsme se seznámili v New Yorku, těsně po jeho imigraci, kdy z počátku žil s manželkou a dcerou ve velmi skromných poměrech a usiloval se uplatnit na americkém uměleckém trhu. Snažil jsem se mu pomoc a tak 7. 4. 1983 a opakovaně 1. 6. 1986 a 23. 10. 1988 jsem pro Kristiána uspořádal prodejní výstavy, na kterých se prodalo dost obrazů, takže vždy si nějaké peníze odvezl. Také v New Yorku jak mně řekl mu krajané také se snažili pomoc, např. jeden český ortopéd od něho koupil sedum obrazů.

Při poslední návštěvě 23. 10. 1988 mně do knihy napsal: „Šuchmovi za všechno Vám díky a těšíme se na další boje, ke kterým máte pochopení. Kristian Kodet“.      

Po roce 1989 se Kristian Kodet s rodinou vrátil do Československa, kde se mu vede dobře. Trochu mě překvapilo když jsem jednou v pražském knihkupectví četl jeho knihu, kterou pro něho někdo napsal, kde uvádí, že krajané mu v Americe nepomohli a že musel bojovat sám. Nebylo to tak zcela pravda.

Československé sdružení v Kanadě pořádalo kongresy každý rok (nyní každý druhý rok) v jiném městě v Kanadě, tam, kde byla pobočka. Součástí kongresu byl a je i společenský banket, kde se přizvali i kanadští politici, aby pronesli proslov. 29. 10. 1983 se kongres konal v Ottawě a pozván byl i ministr (český ekvivalent ministra vnitra) federální vlády za Liberální stranu Bob Kaplan a také poslanec za opoziční Konzervativní stranu Elmer MacKay, který v následné konzervativní vládě zastával stejnou pozici jako jeho předchůdce Bob Kaplan, který na kongresu mluvil obecně. Poslanec MacKay ale podrobil ostré kritice český zákon o úpravě vztahů, to je, že kanadský občan českého původu může požádat o vrácení českého občanství za cenu podle vzdělání až do 2,500 dolarů a nebezpečí vydírání českou StB při návratu na návštěvu, nebo o úpravu kanadského občanství za zaplacení vysokého poplatku a možnost navštívit Československo. MacKay zdůraznil, že u uprchlíků, kteří získali svobodu v Kanadě je tedy na pováženou se „upravit“ a jet do země, kde politické poměry se nezměnily. Tento projev měl dost devastující účinek na několik přítomných krajanů, kteří se upravili, a kteří zčervenalí by nejraději hanbou vlezli pod stůl.

Karel Kryl 14. 4. 1984 opět přijel k potěšení krajanů. Do knihy napsal: „Dotřetice všeho – dobrýho – a doufám, že to není třetice poslední. Milošku a Janinko, díci. Karlýk“.

Do Ottawy nás přijel navštívit Gordon Skilling, politolog, předválečný hlasatel anglického vysílání Československého rozhlasu a před rokem 1968 a po sovětské okupaci nekompromisní kritik čs. komunistického režimu, který také rozšiřoval myšlenky Charty 77 pro kanadskou a světovou veřejnost.

Do knihy napsal (v překladu): „U příležitosti návštěvy Ottawy a 66. výročí vzniku Československé republiky, s díky a hezkou vzpomínkou. Váš Gordon Skilling, 25. 11. 1984“.

Nové torontské divadlo Járy the Cimrmana uvedlo 19. ledna 1985 hru Z. Svěráka a L. Smoljaka v režii nové přišlého Františka Vainbucha „Dlouhý, široký a krátkozraký“ aneb „“Pohádka pro dospělé, která u dětí neuspěla“.

Časopis Západ pořádal 6. dubna 1985 besedu s tímto programem:

Václav Táborský: Vtipy pro dospělou mládež

Eva Límanová: Zápisky z Japonska

Ota Ulč: Znovunavštívení Jižní Afriky

Josef Škvorecký: Účast Čechů v americké občanské válce.

Vladimír Škutina opět zavítal 3. května 1985 s programem:

Humor za scénou a na scéně Národního divadla;

Jak se dělá filmová veselohra – jmenovitě česká;

O české legraci – zvlášť v exilu.

Torontské divadlo Jára the Cimrmana uvedlo 23. listopadu 1985 velkolepou taškařici „Hospoda na mýtince“. Představení bylo zahájeno vzpomínkou na krále komiků Vlastu Buriána v podání Františka Vainbucha, úvodním slovem Václava Kovaříka a hudbou Jiřího Grosmana.

Časopis Západ pořádal 29. 3. 1986 besedu s programem:

Eva Límanová a Zdena Škvorecká – ukázky z nové literární tvorby;

Václav Táborský: Postřehy z Latinské Ameriky s promítáním diapozitivů;

Josef Škvorecký: Mezinárodní sjezd spisovatelů;

Ota Ulč: Myšlení nových uprchlíků.

Divadlo Koloseum uvedlo 26. 4. 1986 hru Smoljaka a Svěráka „Posel z Liptákova“ a pásmo písní Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra a jiných populárních skladatelů.

Motto:

Teorie poznání podle Karla Marxe:              Teorie poznání podle Járy da Cimrmana:

Pravda nepřesná.                                           Omyl nepřesný.

Upřesňujeme pravdu.                                    Vyvracíme omyl.

Víme vše.                                                      Nevíme nic.

Jedním z největších organizačních počinů byla organizace turné Waldemara Matušky a Oliny Blechové-Matuškové po Severní Americe  v počtu 21 měst a vystoupení na jaře 1987.

Než se o tom rozepíši, chtěl bych zmínit, že jsem organizoval jako jediným z Československa pro ně „ilegální“ vystoupení v roce 1978 po jejich účasti se skupinou KTO na festivalu v Nashvillu.

Olina má tetu v Montrealu a tak jsem se o jejich cestě dověděl a vystoupení se konalo v sále kanadského Muzea Nature (přírody) pod hlavičkou Československého sdružení v Kanadě. Je ale také pravda, že starší exilová generace z roku 1948 se nelogicky domnívala, že je to akce StB, aby „nahlodala“ exil. Protože generaci emigrace z roku 1968 Waldemar Matuška byl velmi znám, jakož i jeho postoje (včetně např. nepodepsání Anticharty 77). Říkali jsme těm starším, že riziko především nese Waldemar Matuška s Olinou a skupina KTO a nikoliv my. V každém případě koncert měl velký úspěch před bohatě navštíveným sálem. S Waldemarem, Olinou a skupinou jsme pak šli na večeři a pamatuji si, že jsem Waldemarovi na WC říkal, že by měl odejít z Československa, protože jim tam stále hází klacky pod nohy. On říkal, že již je starý (bylo mu 46 let) a neumí anglicky.

Nicméně v roce 1986 přeci jen odešli. Dohodli jsme tedy, že na jaře 1987 jim koncertní šňůru připravím včetně kontaktování organizátorů v jednotlivých místech, kteří se nemuseli ani přemlouvat. Bylo to tedy 21 měst, které odjeli koupeným starším vanem z Floridy. O celé cestě včetně mnoha fotografií popsali v knize „Tisíc mil, těch tisíc mil...“, což je píseň Ivana Fischera. Kniha vyšla v nakladatelství De-Mar v roce 1999, doporučuji k přečtení.

Do Ottawy jeli z Winnipegu v Manitobě, což byla jejich nejdelší štreka, 2,160 km dlouhá, kterou museli ujet za dva dny, protože jejich vystoupení se konalo 23. 5. 1987. Byli jsme domluveni, že až přijedou do Ottawy, k benzinové pumpě, asi kilometr od našeho domu, že ať zavolají a že pro ně přijedu. Poslední avizo mně dali asi ve 22:30 a podle jejich místa mně bylo jasné, že přijedou asi mezi 2 – 3 hodinou ranní, což se také stalo ve 2:30, kdy zatelefonovali a já je svěže šel vyzvednout. Koncert měl jako vždy velký úspěch.

Do knihy mně Waldemar nakreslil mapu jejich cesty s místy, které projeli a připsal: „Pane Šuchmo, to je jízda a za to můžete!!  Takže díky, Vaši Waldemar a Olina.“

V knize je nalepena fotografie Miloše Šuchmy a manželů Matuškových, kteří také nakreslili mapu jejich cesty

Waldemar s Olinou zajeli do Ottawy ještě třikrát zazpívat a zahrát, 28. září 1988, 6. května 1990 a 8. května 1992.

Také Karel Kryl zajel do Ottawy ještě jednou, počtvrté 10. dubna 1988 a do knihy napsal: „Tak už nejsem zasloužilej – a ještě ne umrlec. Požírám hltavě klobásu v Ottawě. Poštvrtý a nenaposledy. Karel.“    

Bohužel bylo to již naposledy, protože někdy v únoru 1994 jsem mu psal, aby přijel. Asi týden před jeho smrtí 3. 3. 1994 jsem obdržel od něho radostnou zprávu, že se těší a že přijede. Bohužel už nikdy nepřijede. Byl to výborný zpěvák, básník a kamarád.

Ve dnech 9–11. června, 13–15 června 1988 (v angličtině) a 16–18. června 1988 (ve francouzštině) hráli Boleslav Polívka a jeho manželka Chantal Poullain ve hře Šašek a královna (The Jester and the Queen – Le Bouffon et la reine), kterou Bolek Polívka napsal a režíroval. Konalo se ve Studiu Národního uměleckého centra a vzhledem k počtu představení – 6 v angličtině a 3 ve francoužštině, představení byla velmi dobře navštívena a výkony obou herců byly výborné, vzato v úvahu, že zejména Bolek je hrál ve dvou nemateřských jazycích.

Bolek mně do knihy napsal: „Panu Šuchmovi, redaktoru Západu Bolek Polívka (šašek z východu).“

Protože bylo velmi pěkné počasí, pozval jsem Bolka s manželkou se vykoupat. Bolek omluvil manželku, ale přišel s technikem, který se koupal, ale Bolek seděl na slunci a pil jednu whisku za druhou, aniž by vlezl do bazénu. Když těch whisek měl asi sedum řekl jsem mu jestli večerní představení zvládne. On jen mávl rukou a řekl, že to není problém. Prostě valašská nátura.

Signatář Charty 77, autor a interpret písní, spisovatel, básník a výtvarník Vlasta Třešňák vystoupil v Ottawě 28. dubna 1989 a do knihy připsal: „Milošovi ve Otawách, Vlasta Třešňák.“

Dne 10. února 1990, tedy po sametu jsme s redakční radou slavili mé 50. narozeniny. Za zmínku stojí tyto gratulace:

„Miloši převelikému, majetníku Abrahámovin, vstříc k větším výkonům, které nevyhnutelně budou menší, více vetché, inu sakra, takový je život nás všech. Ota Ulč.“

„Z toho půl století, Miloši, jsme dvanáct let strávili na společné práci Západu. Moc rád na to vzpomínám, a vždycky budu. Tvůj Pepík Škvorecký.“

Po listopadovém převratu a sametu 1989 do Kanady přijížděly skupiny umělců z Československa, buď z vlastní iniciativy, někdy podpořené velvyslanectvím nebo pozvané Josefem Márou, bývalým manažerem divadla Ypsilon, předsedou pobočky v Londonu Československého sdružení v Kanadě a licencovaným distributorem českých filmů firmou Video EL Canada. Já jsem se v každém případě angažoval v organizaci těchto vystoupení v Ottawě.  

Prvním takovým pozdravem z Prahy bylo vystoupení herečky Jiřiny Bohdalové, zpěvačky Ljuby Hermanové, zpěvačky Hany Zagorové a klavíristy Jiřího Zmožka 5. dubna 1990.

Hudebník a flétnista (a hráč na různé vlastní rukou sestrojené nástroje) Jiří Stivín si odskočil se svojí hudební skupinou z jazzového festivalu v Montrealu, aby 7. července 1990 zahrál ať již skladby pro flétnu nebo jeho jazzové variace.

Přijelo na pozvání Československého sdružení v Kanadě (ČSSK) slovenské Radošínské naivné divadlo a pod vedením Stanislava Štepky uvedlo 7. listopadu 1990 hru „Vygumuj a napiš“. Se Stanislavem Štepkou udržuji přátelské styky do současné doby a vždy rád zajdu na jejich představení, ať již při jejich zájezdu do Prahy nebo v Bratislavě. Mají vždy vyprodáno a těší se velké podpoře návštěvníků.

Do knihy Stanislav Štepka napsal: „U Šuchmov bolo čo čítať, o čom hovoriť – aj o čom rozmýšlať. Takže – uprimná vďaka za tú peknú možnosť. S úctou Stanislav Štepka.“

Hana a Petr Ulrychovi vystoupili se skupinou Javory 18. května 1991. Sourozenci Ulrychovi představují hudební skupinu, která se nepoddala komerčnosti a cenzuře v posledních 20 letech v Československu.

Video El Canada ve spolupráci s ČSSK uvedlo 8. září 1991 Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou z divadla Semafor v programu „Třiatřicet sezon“, z repertoáru minulého i současného.

S Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou jsme u nás při obědě strávili příjemné odpoledne. Vždy rádi v Praze zajdeme do divadla Semafor na jejich hry, protože oba si zaslouží za jejich dlouholetou uměleckou práci uznání a podporu.

Téměř o rok později, 18. září 1991 přijelo slovenské Radošínské naivní divadlo zas a uvedlo hru „Pokoj domu tomuto“ (Správa z cesty po Európe a jej domoch). Stanislav Štepka mně k názvu hry připsal: „teda domu pana Šuchmu s najlepšími úmyslami.“ Příští rok divadlo přijelo a zahrálo 11. prosince 1992 hru Stanislav Štepky „Ženské oddelenie“ v režii Juraje Nvoty, s hudbou Jána Melkoviče a s herečkou Katarínou Kolníkovou (dva poslední umělci jsou již zesnulí).

Luděk Svoboda, herec a komik (Kladivadlo, liberecká Ypsilonka, Semafor, Směšné divadlo Luďka Svobody) a František Vainbuch, také herec a komik přijeli 6. prosince 1991 v rámci V. Burian Theatre, Vancouver, aby pobavili diváky.

Nové divadlo z Toronta zavítalo do Ottawy 14. března 1992 s hrou Neil Simona „Poslední ze žhavých milenců“ s Tomášem Maškem v hlavní roli (bohužel nyní již zesnulým).

Stamicův kvartet (Bohuslav Matoušek, 1. housle, Josef Kekula, 2. housle, Jan Pěruška, viola, Vladimír Leixner, violoncello) přijel zahrát 18. listopadu 1992 Haydnův smyčcový kvartet v G moll, Dvořákův kvartet v D moll a Smetanovo „Z mého života“.     

Eva Pilarová, přední česká zpěvačka za klavírního doprovodu Miroslava Chytila přijela 29. září 1993 zazpívat v programu „Pohlazení po duši“, kdy stále potvrdila jakou výbornou zpěvačkou je od dob svého mládí.

JUDr. Zdeněk Kessler, předseda Ústavního soudu České republiky a bývalý politický vězeň odsouzený na 17 let vězení, po sametové revoluci poslanec Sněmovny federálního shromáždění přijel 27. října 1993 diskutovat o současném zákonodárství a nevyřešených problémech ve vztahu ke krajanům.

Můj problém zabaveného majetku mého otce - zlatníka (nikoliv zabavené šperky, ale zlaté cihly) nebyl Ústavním soudem vyřešen, ale zamítnut, přestože zabavovací seznam mám i byla soudně prokázaná skutečnost, že zlaté cihly byly uloženy do Státní banky. Soud argumentoval podle zákona, že bych musel dokázat, kde ty zlaté cihly jsou v bance fyzicky uloženy. Dosti paradoxní argument, zdá se mně.

JUDr. Milan Hulík přijel 17. prosince 1993, tedy necelé dva měsíce po Zdeňku Kesslerovi přednést přednášku o politické a právní situaci v České republice. Před listopadem 1989 Milan Hulík byl právním zástupcem řady disidentů, např. Rudolfa Battěka, Petra Cibulky, Petra Uhla, a jiných. Je zastáncem práv exulantů a jako můj přítel mě reprezentoval u Ústavního soudu ve věci majetku otce. Přestože jeho podání bylo vypracováno velmi dobře, neuspěl.

Dne 1. února 1994 hrál přední český houslista Ivan Ženatý za doprovodu klavírního mistra Antonína Kubálka z Toronta Sonátu C moll Edvarda Greiga, Sonátu D moll Johannesa Bramse, Elegie Otmara Máchy a z Domoviny Bedřicha Smetany.

Dne 21. března 1994 přijelo opět Stamicovo kvarteto s programem: Bedřich Smetana – Kvartet  D moll, Leoš Janáček – Kvartet Intimní dopisy, Bedřich Smetana – Kvartet E moll – Z mého života.

Video El Canada přivezlo do Ottawy 14. dubna 1994 populární zpěvačku Yvetu Simonovou s klavírním doprovodem Milana Dvořáka a populárního komika a trampa Jaroslava Štercla v programu „Pražský kabaret“. Byl to velice zábavný program, paní Yveta zpívala jako za mlada co jsme jí znali a Jarda Štercl svými vtipy dohnal diváky k trvalému smíchu. Tak dlouho jsem se nezasmál. Napsal mi: „Miloši Šuchmovi moc a moc rád, Jarda Štercl“. 

Dne 19. května 1994 přijel Spirituál kvintet, velmi populární a úspěšná hudební skupina, s kterou si také zazpívali američtí prezidenti G. Bush a B. Clinton při svých návštěvách Prahy.

Klavírista Jan Novotný, přední znalec a interpret Smetanovy hudby zahrál 5. listopadu 1994:

Tři salonní polky, op. 7, Robertu Shumannovi, op. 3, Macbeth a čarodějnice, České tance.

Josef Novotný zahrál také 14. května 1996: J. Dusíka Sonátu F moll, L. Van Beethovena Sonátu F moll (Appassionata) a B. Smetany České tance.

Dne 26. dubna 1996 přijel Josef Fousek, v té době člen divadla Jiřího Grosmanna, herec, zpěvák, básník, jehož filosofie je zajímavá.

Hana Hegerová, nejznámější česká/slovenská šansonierka vystoupila 23. května 1996 spolu s klavíristou Petrem Maláskem a kontrabasistou Robertem Balzarem, oběma známými hudebníky.

Na pořadu byla celá řada písní skladatelů P. Hapky jako Kolotoč, Levandulová, Potměšilý host; J. Brela Lásko má; D. Gillespie Šťastné slunce; L. Ferré Maestro tango; J. Šlitr Černá Bessie; the Man I Love G.a I. Gershwina, několik židovských písní, a jiné.

Poslouchat Hanu Hegerovou byo vždy požitkem, bohužel už nebude.

Divadlo Jiřího Grosmanna přijelo 24. září 1996 v sestavě Miroslav Šimek, Jiří Krampol a Uršula Kluková, aby pobavili programem Návštěvní den a Večer plný legrace, sestavený z nejlepších scének současného repertoáru pražského Divadla Jiřího Grosmanna.   

U příležitosti výročí vzniku Československé republiky, který se slaví také jako Český národní den vystoupil Jiří Stivín za doprovodu Roberta Hugo ve flétnovém koncertu na jehož programu byly skladby:

Georg Philipp Telemann: Sonáta G dur; Johann Sebastian Bach: Trio D moll; Johann Caspar Kerll: Toccata; Jiří Stivín: Barokní Fantasie; František Benda: Sonata pro G dur; Emil František Burián: Ztracená serenáda pro flétnu a klavír; Jan Masaryk: České lidové písně; Jiří Stivín: reflexe a doteky (hudební komentář na kompozice Jaroslava Ježka); Petr Eben: Sonatina pro flétnu a klavír.   

Když český velvyslanec Stanislav Chýlek končil svojí diplomatickou službu v Kanadě, dostala manželka a já tento dopis 12. ledna 1998:

Milí přátelé,

děkujeme vám oběma za upřímnou pomoc a přátelství, které jste nám za našeho ottawského pobytu poskytovali. Jsme vám vděčni a vždy se budeme těšit na další setkání s vámi.

Vaši Stanislav a Vlasta Chýlkovi.

Miloš Šuchma (nar. 1940) – v roce 1968 byl členem hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po srpnové okupaci odešel do kanadského exilu. V letech 1979–1992 šéfredaktor časopisu Západ. Místopředseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě (v minulosti byl celkem pětkrát předsedou).