Popírání minulosti

Olga Marlinová

Psychoanalýza ukázala, že popírání minulosti je nevědomý, obranný mechanismus, s jehož pomocí z vědomí odsunujeme bolestné, nežádoucí a traumatické zážitky. Jako bychom si budovali obranný psychický val, za nímž se skrývají ohrožující zážitky, takže je přestáváme vidět. Přestávají totiž existovat v našem psychickém zorném poli.

Tato obrana je častá u dětí, ale pokud převažuje v dospělosti, zužuje a zplošťuje naše poznávání a prožívání, a tím narušuje kontinuitu našeho duševního života. Nemůžeme se s takto popíranou zkušeností vyrovnat, ani ji pochopit, procítit a integrovat do svého psychického života. Lidé, kteří tuto primitivní obranu nadužívají, zůstávají psychicky slepí, nevidí do minulosti, ani neprožívají plně svou přítomnost. Podobně jako vytěsnění, které po prvé podrobně popsal Sigmund Freud, je popření obráceno proti zkušenostem, které chceme ze svého vědomí vymazat.

Tyto obrany fungují nejen individuálně, ale také ve skupinách, a tudíž i ve společnosti. Výraz tlustá čára za minulostí je výrazem těchto snah. Naše minulost v totalitě byla traumatická a bolestná, tak na ni zapomeňme! Zbavíme se takto i svých pocitů viny a studu, které se týkají naší spoluodpovědnosti nebo pasivity. Myslím, že v české společnosti se tento postoj často projevuje a je živen některými politiky. Tak se mohlo stát i to, že v parlamentu zasedal komunistický poslanec Josef Vondruška, který byl za totality vězeňským dozorcem a mučil politické vězně. Přesto, že o tom byly v novinách uveřejněny zprávy včetně svědectví politických vězňů, žádná veřejná vlna protestu se nezvedla. Soudní proces se táhnul, pan Vondruška se necítil vinen a prohlašoval, že vězně jen vychovával k lepšímu vztahu k socialismu…I když na Týdnu zahraničních Čechů, který se konal v září 2006 v Praze na Karlově Univerzitě, byla z pléna iniciována protestní petice proti členství poslance Vondrušky v parlamentu, nebyla tato iniciativa v této době v našem tisku ani v parlamentu komentována.

Ostatně odhalování bývalých agentů komunistického režimu, zastávajících různé funkce ve státní správě, stále pokračuje. I v jiných institucích, na příklad na některých univerzitních fakultách, zůstávají často na vedoucích místech staré, „socialistické“ kádry, které se brání změnám. Tito lidé jsou většinou velmi zdatní v získávání financí poskytovaných státem nebo různými organizacemi, dovedou prodávat své služby a získávat různé výhody a cesty do zahraničí. Přesto, že se snaží působit dojmem, že jdou s dobou, nebývají otevřeni skutečným změnám a spolupráci s kolegy, kteří mají odlišnou, zejména zahraniční zkušenost. Protože měli i v minulosti moc a byli zdatní v ovládání druhých, nadále o to usilují, byť v maskované podobě. Studenti, pokud jsou s jejich výukou a chováním nespokojeni, veřejně neprotestují, protože si uvědomují, že by se jim to vymstilo u zkoušek. Bojí se, aby neohrozili svá studia, a tak si stěžují jen v soukromí. Takto se bludný kruh uzavírá a nutné reformy neprobíhají.

Při popírání důležitých zážitků se nevědomě vyhýbáme prožívání ztráty a také, jak bylo řečeno, pocitům viny a studu. Za totality jsme ztratili svobodu a žili jsme ve strachu. V době „normalizace“, která byla podle Václava Havla dobou lámání charakteru, měl národ zapomenout na krátkou dobu svobody, kterou prožil před příchodem sovětských vojsk. Oficiální ideologie v té době požadovala, aby byla realita okupace popřena, a byla naopak nazvána přátelskou pomocí. Toto je podobný mechanismus, který byl popsán u dysfunkčních rodin, v nichž vyrůstají narušení jedinci. Rodiče nazývají černé bílým, zlo dobrem – a dítě se pak nedokáže orientovat, zůstává zmatené a nemůže se spoléhat na své zážitky a zkušenosti. Podobně normalizační ideologie od lidí požadovala, aby zapřeli své pocity, svědomí i reálné zážitky. Mnozí podepsali svůj souhlas s okupací, aby uchránili svůj status. Ti, co otevřeně protestovali, byli potrestáni, často i s celou rodinou. Jiní si nasadili požadovanou masku, aby mohli žít pohodlný život. Společnost byla demoralizována a znovu ochuzena o svou minulost.

Toto psychické břemeno nelze snadno a rychle sejmout. Každé násilí na sobě zanechává hluboké vnitřní stopy. Bylo možné bránit se odchodem do vnitřního exilu, nebo cynismem a zaměřením na materiální statky. I když všichni u nás tomuto úniku nepropadli, byl a je poměrně častým jevem. Postoje rodičů se přenášejí na děti, i když ne vždy vědomě. Děti se totiž s rodiči vědomě i nevědomě identifikují, přejímají jejich postoje a hodnoty. Proto může být následky totality zasažena i další generace. Navíc školní výuka ve státních školách neprošla všestrannou reformou, na příklad moderní historie – včetně totalitního období – se většinou dostatečně neprobírá.

Myslím, že tento zhoubný proces dlouhodobé demoralizace se u nás stále projevuje ve velké míře korupce a bezzásadového boje o moc i v podnikání, které nemá etický rozměr. Domnívám se, že psychologický problém sametové revoluce spočíval v tom, že tento nerevoluční převrat zastřel konfrontaci s minulostí, i když nás v mnohém osvobodil. Nicméně obestřel sametovým, líbivým obrazem všeobecné dohody konflikty, které vřely pod povrchem. Otevření konfliktů a jejich zdrojů nemusí vždy znamenat násilí, ale mělo by vyústit v autentickou konfrontaci s minulostí a přijetí řešení, které zabrání opakování jejích traumat. Nevyřešené společenské konflikty se stále projevují v nezpracované formě ve vzájemném napadání a osočování mezi našimi politiky i mezi lidmi v jiných oblastech života společnosti. Národní historické téma agresora a jeho oběti se znovu vynořuje v různých podobách ve skupinovém i společenském dění. Tento regresivní proces, často probíhající pod prahem vědomí, omezuje objektivní historické zhodnocení minulých i současných problémů a jejich zodpovědné řešení. Objevuje se sice stále více nových filmových, knižních i osobních výpovědí o minulosti, ale většinou nebývají podrobeny veřejné debatě.

Některé občanské organizace sice pořádají přednášky pamětníků a bývalých politických vězňů pro některé školy, které o to projeví zájem. Nicméně se domnívám, že tyto snahy nejsou většinou dostatečně dlouhodobé a komplexní, aby měly skutečný dopad na myšlení a hodnotové orientace mladé generace.

PhDr. Olga Marlinová – klinická psycholožka a psychoanalytička. Žila a pracovala v New Yorku, působila na Katedře psychologie UK v Praze. Publikovaný text napsala v listopadu 2010.