„Falešná celnice“

Nové svědectví o provokačních akcích „Kámen“

Václava Jandečková

Není pravda, že organizování zpravodajských akcí s využitím metody zvané „Kámen“ bylo komunistickou Státní bezpečností zastaveno v roce 1949, jak o tom v šedesátých letech vypovídali operativní pracovníci ministerstva vnitra. Jejich zcela jistě záměrně zkreslenému tvrzení přitom uvěřili i někteří historikové. Nově objevené dokumenty přinášejí další unikátní svědectví o těchto kriminálních zločinech na československé západní hranici organizovaných ve skutečnosti minimálně do září 1951, které se nyní podařilo dohledat v Národním archivu.

Koncem léta 1951 zachytila Kontrolní služba radiokomunikační Praha patnáctiminutovou reportáž Rádia Svobodná Evropa z relace „My to víme“ nazvanou „Falešná celnice“. Ještě týž den byl tajný přepis vysílání odeslán přímo na čtvrtý sektor Velitelství Státní bezpečnosti (sektor BAa IV ministerstva vnitra). Důvod byl prostý. Právě tam působil Evžen Abrahamovič – jeden z hlavních organizátorů provokačních akcí známých pod společným názvem „Kámen“. V přepisu reportáže byl zmíněn jako „Dr. Evžen“ (okamžitě se mi vybavilo, zda by skutečně byl alespoň on jako jeden ze strůjců akce "Kámen" postaven před soud, kdyby minulý rok nezemřel). Říkalo se mu také „Dr. Breza“, ale doktor samozřejmě nebyl. V nově nalezené zprávě, která je zde publikována v příloze, jsou uvedena další jména: „Johny“, Jaroslav Němec (v návazných zprávách bylo jméno zkomoleno na Němeček) a bývalý zaměstnanec ministerstva vnitra Prokop (stal se obětí spolu s manželkou a dvěma dětmi). Uvedena jsou zde také konkrétní místa, jako obec „Myslí u Všerut“ (správně Myslív u Všerub), „obec sv. Kříž vzdálená asi 2–3 km od Všerut“ (autor mluvil zajisté o obci Svatý Kříž nedaleko Chebu a navedl nás dokonce na tamní bývalou zájezdní restauraci). Zmíněny jsou i úřadovny StB v Klatovech, Karlových Varech, Chebu a v Mariánských Lázních, které se díky znalosti terénu a za ochotné spolupráce se zpravodajskou centrálou ministerstva vnitra především zasloužily o plynulý průběh velké většiny těchto úskočných akcí.

Už díky varování a svědectví praporčíka Stanislava Lišky z Velitelství stanice SNB ve Všerubech (více viz kniha KÁMEN Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku) víme, že falešná německá celnice v obci Myslív nedaleko Všerub byla pro potřeby zpravodajských her operativních pracovníků ministerstva vnitra zřízena již brzy na jaře 1948. Součástí jeho podrobně sepsaných pamětí z roku 1959 jsou dokonce podrobné náčrtky s vyznačením trasy vedoucí k falešné německé celnici včetně půdorysu a popisu jejího vybavení. Koncem dubna 1948 tam byli vyslýcháni a vzápětí zatčeni: Jan Prošvic s manželkou a dvěma dětmi, Oldřich Maláč s manželkou, Otto Slavík a Karel Doutnáč. Dnes tam lze najít hromadu sutě, ale pohled z toho místa na bavorská stavení vzdálená jen co by kamenem dohodil i tak stále vnucuje představy tragédií ke kterým zde došlo.

Jenže vše, co i nově objevené dokumenty říkají, tedy až na detaily z důvodu nedokonalého přepisu, je pravda. Přesně tak byly operativní akce organizovány, jejich průběh je v nich popsán tím nejautentičtějším způsobem. Nic netušící uprchlíci dobrovolně a dokonce i rádi podepsali, co vypověděli, protože byli prostě přesvědčeni, že se nacházejí na svobodné půdě a že nesnesitelný teror pro ně skončil překročením státních hranic. Jen kdyby nebyly falešné! Takto se komunistickému bezpečnostnímu aparátu dostal do rukou usvědčující materiál, který navíc posloužil k provádění návazných provokací a zpravodajských hrátek s dalšími nevinnými lidmi. Těmi byli často příbuzní, kteří obětem pomáhali, přátelé, kteří o útěku jen věděli, nebo třeba i nic netušící sousedé nespokojení s nově nastolenými politickými poměry.

A proč to všechno? Důvody byly různé. Nešlo jen o to připravit bohaté a úspěšné podnikatele o továrny či luxusní auta, nebo z veřejného života odstranit nepohodlné vysoké úředníky. Byly to často doslova údery „ozbrojenou pěstí strany“ (pozor, jde o vlastní terminologii Evžena Abrahamoviče, jak prý byli nazýváni – viz fond Z), které dokázaly likvidovat i jinak úspěšná odbojová uskupení, a to třeba až na Moravě. I odtud byli totiž uprchlíci po všech učiněných opatřeních k provedení akce „Kámen“, jak se tomu ve vzájemné korespondenci mezi jednotlivými útvary s oblibou říkávalo, převáženi nejen na Domažlicko, ale dokonce až na Karlovarsko. Občas tak byla na falešných úřadovnách CIC (americké vojenské kontrarozvědky) hotová tlačenice. V hraničním prostoru Nové Mohelno nedaleko Mariánských Lázní bylo kupříkladu jen během jediné květnové noci roku 1948 zatčeno dvanáct dospělých osob a dvě malé děti. Ale běda, když se k předem vytipovaným uprchlíkům na poslední chvíli přidali kupříkladu zaměstnanci amerického velvyslanectví v Praze, jako v kauze Marie Štěrbové a její dcery Vlasty právě u obce Svatý Kříž jihozápadně od Chebu v červnu 1950. To pak byl fofr rychle něco vymyslet, najít dalšího „převaděče“ a jednu ze skupin odklonit z předem určené trasy, aby nedošlo k potížím v případě odhalení léčky.

A tak to šlo od konce dubna 1948, místy i týden po týdnu! Nebo se k ránu končilo ve Všerubech a večer už se začínalo na Karlovarsku. Nebylo tedy divu, když si zpravodajci ministerstva vnitra během podávání statistického hlášení (o úkonech, technických prostředcích, času, počtu orgánů a služebních výdajích) v souvislosti s provokační akcí organizovanou tentokrát ve Třech Sekerách v únoru 1949 postěžovali, že už nemají potřebné věci k maskování, že jejich garderoba postrádá americké uniformy a že jim chybí cigarety a lihoviny cizí značky. Zato však už měli k dispozici „odposlouchávací aparát“, takže stejně jako se pořizovaly přepisy zahraničních vysílání, přepisovaly se i stenografické záznamy reprodukované řeči v akcích „Kámen“! Je tedy stále po čem bádat, nehledě na to, že bývalý velitel StB Antonín Prchal v roce 1963 na Generální prokuratuře v Praze uvedl, že takzvaná operativní výpadová skupina si vedla chronologický přehled všech takto provedených akcí (viz fond Z). Šlo prý o sešit, který svého času sám vedl, a nám je jasné, že jeho nalezení by pro současnou historiografii bylo obrovským přínosem.

Obálka knihy o falešné hranici u Všerub na Domažlicku (archiv autorky)

Ale vraťme se k dosud neznámým dokumentům. Po veliteli Stanislavu Liškovi (na stanici SNB ve Všerubech působil pouze do konce října 1948, poté byl pro ztrátu důvěry přidělen na stanici SNB Zbiroh a od 10. prosince 1948 několik měsíců vězněn – 12. srpna 1949 se mu podařilo i s rodinou uprchnout za hranice) se jedná o druhé unikátní svědectví bezpochyby přímého účastníka tohoto typu akcí. V době, kdy Liška byl již sedm měsíců v kanadském exilu a měl co dělat, aby uživil pětičlennou rodinu, přinášejí tyto dokumenty informace, které první a velmi detailní svědectví potvrzují, a dokonce ho i svým způsobem doplňují. Jméno autora tentokrát chybí, ale z textu archiválií nalezených v Národním archivu lze odvodit, že se mohlo jednat možná o řidiče, který sice mohl být zasvěcen do konkrétní akce či akcí organizovaných na Všerubsku dokonce i po 1. listopadu 1948, ale přitom mu přirozeně unikl společný krycí název „Kámen“ používaný v dokumentech provenience Státní bezpečnosti pravděpodobně od léta 1948. A konečně málo známý případ lidoveckého poslance Karla Procházky, který se stal obětí akce „Kámen“ v Myslívě u Všerub 12. listopadu 1948, dokládá, že se v organizování „falešných hranic“ pokračovalo i po odvelení Stanislava Lišky! Nezapomeňme však připomenout, že to byl právě Liška, kdo dokázal včas informovat Američany v německé okupační zóně, načež byla již v červnu 1948 podána oficiální protestní nóta. Ale ani to nepomohlo.

Falešné německé celnice s úřadovnami „amerických“ důstojníků na československé západní hranici měly být podle právě objeveného svědectví využívány do konce roku 1950. Jen ve zmíněných místech přitom šlo údajně o desítky obětí, které na místo převáželi kromě agentů ministerstva vnitra prý i taxikáři z Mariánských Lázní. Ostatně právě v reportáži jmenovaný „Johny“ byl ve skutečnosti Abrahamovičův agent František Hejný s přesným krycím jménem „Jonny“, který byl nasazován do akcí „Kámen“ jako provokatér a řidič v jedné osobě přinejmenším v letech 1948 až 1949.

Jeden ze dvou zachovaných přepisů vysílání Rádia Svobodná Evropa o falešné hranici z roku 1951 (Národní archiv)

Nedokážu odhadnout celkový počet obětí těchto provokací a zcela jistě se ho nikdy nedopátrám. Stejně tak neznám všechna místa, kde pro doplnění kulis zněla americká jazzová hudba. S jistotou mohu ale k dnešnímu dni vyjmenovat a popsat případy více než čtyř desítek obětí, což je – tedy alespoň z mého pohledu – i tak velký pokrok, když vím, jak byly všechny případy dokonale kamuflované a kolik úsilí musí člověk vynaložit, chce-li se pokusit o jejich rekonstrukci. Vlastní zkušenosti i další indicie však napovídají, že šlo spíše o stovky obětí. Vždyť si jen představme, že tyto operativní akce byly podle slov Antonína Prchala organizovány také v bývalém Budějovickém, Ústeckém a Brněnském kraji. Navíc je později údajně do vlastní režie přebíraly s oblibou také útvary pohraniční stráže na dalších stanovištích (viz fond Z). Co na tom, že byly v rozporu s mezinárodním právem a že byly zneužívány německé a americké uniformy včetně dalších státních symbolů!

Vysílané varování rozhlasové stanice Svobodná Evropa z 21. září 1951 jistě nevyznělo naprázdno. Kromě upozornění pro všechny československé občany, šlo rovněž až o soukromý a tedy velmi nepříjemný vzkaz adresovaný přímo Jaroslavu Němcovi, v té době ovšem už bývalému vedoucímu referátu zpravodajství Oblastní úřadovny StB v Klatovech, který však svého času v terénu skutečně fungoval jako hlavní spojka Evžena Abrahamoviče. Kontroloval plnění příkazů ostatních do akcí zapojených agentů, policistů a dalších spolupracovníků. V dubnu 1949 byl Němec povolán za velitele I. oddělení Krajského velitelství StB v Plzni k JUDr. Josefu Stehlíkovi.

Porovnáním obou unikátních svědectví je možné dojít k závěru, že případ z Myslíva u Všerub zmíněný v právě objevených dokumentech se netýká ani jednoho z případů popsaných v prvním svědectví Stanislava Lišky pocházejícího již z počátku roku 1950. Nemůže jít přitom o svědectví některé z obětí. Ty totiž mnohdy ani netušily, že hranice, které se jim podařilo „překročit“, byly falešné, natož aby znaly jména aktérů. Odvážný autor reportáže přitom dokonce tvrdil, že má výpovědi lidí, kterým se podařilo z léčky uprchnout. Možná jim i sám dokázal pomoci, a proto byl údajně odhodlán jejich výpovědi jednoho dne odevzdat československým soudům. V době vysílání reportáže ovšem zcela jistě netušil, že komunistický režim v Československu zkolabuje až za čtyři desítky let. Výpovědi dalších svědků proto možná dodnes leží někde v šuplíku. Ostatně nebýt mého pátrání až za oceánem mohly takový osud potkat i paměti Stanislava Lišky sepsané v Kanadě v roce 1959.

Na fotografii je zachycen Jaroslav Hakr s údajným důstojníkem americké CIC. Snímek byl pořízen v roce 1951 pro kompromitující účely. Je to jediná dosud známá fotografie, která dokumentuje akci "Kámen" (ABS)

Poslední zdokumentovaná operativní akce s využitím metody známé pod krycím názvem „Kámen“ se uskutečnila krátce před vysíláním reportáže 10. září 1951 v prostoru Lučina u Tachova. Z tohoto dne také pochází zatím jediná fotografie, na které je zachycena oběť (Jaroslav Hakr) i s falešným důstojníkem v americké uniformě – měla zřejmě posloužit jako falešný důkaz k přesvědčování dalších vytipovaných obětí o tom, jak se „převaděčům“ jejich práce daří… 

Václava Jandečková (1974) – publicistka a badatelka. Absolventka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Je vnučkou odbojáře Oty Tulačky, jednoho z hrdinů jejích knih, které nedávno publikovala: Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku (2013) a Tři muži proti totalitě. Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB (2014). Publikovala také historické studie v časopisech Paměť a dějiny a Securitas Imperii.

Příloha