Komentář o cestě za svobodou

Pavel Tigrid

10. březen 1952, 9.50 hod.

Když vloni v létě projel železnou oponou dnes už slavný vlak svobody, tak jsme si tu v exilu, vážení posluchači, povídali o tom, co všechno lidé nevymyslí, jen aby se dostali rychle a bezpečně z komunistického ráje. Přišli sem do světa svobody pěšky, na kolech na motocyklech, na traktorech, v nákladních autech, obrněných autech a dokonce i na hasičském voze, někteří přiletěli v dopravních letadlech komunistických aerolinií a jiní zase v malinkých jednomotorových létajících hračkách, někteří přeplavali široké řeky, přišli přestrojeni za mnichy nebo za tajemníky KSČ, prokopali se tunely pod koncentračními tábory, přijeli na kanoích, v kajacích, nákladních lodích i parnících, cestovali na nápravách dálkových rychlíků, přijeli celým 

A když jsme tak hovořili o těchto neuvěřitelných způsobech cestování za svobodou, kdosi poznamenal. Teď ještě by měl někdo upláchnout na ponorce, a měli bychom kompletní sbírku všech existujících dopravních prostředků. No, a vidíte, už je to skoro pravda.

Pavel Tigrid v roce 1951, kdy působil jako programový ředitel československé redakce RFE v Mnichově (archiv Radka Schovánka) 

Architekt Ľudevít Ollárek z Bratislavy a jeho přítel Kleština si sestrojili obojživelné auto, dobře si je vyzkoušeli a v sobotu pěkně vyjeli přímo z břehu do prudkého proudu řeky Moravy a hajdy přes ruskou zónu do Vídně. Obojživelný vůz však, jak se zdá, se dostal do rukou sovětských bezpečnostních odborníků a ti se patrně budou vrtat po dlouhé dny a noci v motoru a v karoserii a rychlostní skříni letitého vozidla a pozůstalosti neblahé Wehrmacht a raportovat do Moskvy, že přes všechnu bolševickou bdělost se podařilo šesti československým občanům uniknout na Západ.

Vlevo: Rodina Ollárkova po příjezdu do USA. Fotografie byla otištěna v deníku Brooklyn Eagle 17. srpna 1952

Ale kdyby se páni enkávedisti, policajti a berijovští fízlové hrabali v útrobách bratislavského auta svobody až do příštích Vánoc, kdyby to vyduté vozidlo rozebrali až do posledního šroubku, ničeho by se nedopátrali, nic by nepochopili a o nic chytřejší by nebyli. Jsou totiž příliš hloupí, nebo příliš zbabělí než aby si uvědomili, že tu hrstku lidiček nehnalo přes řeku Moravu pár desítek koňských sil výbušného motoru, ale nepoměrně mocnější, obrovsky výbušná síla lidské touhy po svobodě. Nepochopí, že za všemi těmi fantastickými přípravami, za kryptonskými nápady, za Verneovskými způsoby útěku je nádherná a posvátná vůle člověka žít jako člověk. A hlavně nepochopí, že ještě nikdy nebyla a nikdy nebude tato touha a tato vůle zničena, a že naopak ona je nakonec skutečným hrobařem všech diktatur. A tak každý takový nový dobrodružný únik z československého koncentráku je další hřebíkem do rakve komunistické totality a zároveň dalším dokladem demokratů, u nás a všude ve světě, že Čechoslováci odmítají komunismus a že milují svobodu. Je to nejlepší odpověď propagandě pana Kopeckého, která vykládá do omrzení a do úpadu, že nikdo u nás po ničem netouží víc, než mít tu čest živořit a otročit v Gottwaldově republice. Zejména dělníci, říká pan Kopecký, si pochvalují nový řád.  Ale jak je pak možné, že v šesti měsících minulého roku z celkového počtu politických uprchlíků z Československa bylo 48 procent dělníků. A když se ptáte těchto prostých československých občanů, kteří dosáhli svobody, proč utekli, odpovědí vám asi toto – ono se tam prostě nedá žít. Nebo – tam se to nedá vydržet. To není k životu, to je na umření. A všichni chtějí říci, není tam svoboda. A bez svobody není lidsky slušného života.

Všichni nově příchozí se také shodují v tom, že ani za nacistů nebyl tak všestranný a tak krutý útlak, jaký je dnes za komunistů. Bída hmotná i mravní. Glajchšaltování v myšlení, vědě, literatuře a umění. Tupost oficiálně podporovaná. Jeden z uprchlíků, ostravský dělník, to vyjádřil takto. Dříve se stát staral o to, jak bydlí lidé. Komunisti se starají o to, jak bydlí krávy. Dřív šlo o to, aby se vyrobilo tolik a tolik milionů párů bot a aby je lidi nosili. Za komunistů se zvyšují normy, stoupají procenta, ale boty nejsou nebo není na ně. Dřív básníci psali o hvězdičkách a teď píší o dojičkách. Dřív, když měl člověk hlad, tak si v uzenářství koupil tři vuřty a křen. Dnes si koupí Rudé právo, aby se tam dočetl, jak dobře jíme. Krátce, komunismus je lež, podvod, velké utrpení a hrozná tupost.

Obálka tajného výběru z monitorů zahraničního rozhlasu v roce 1951 (Národní archiv)

A pravdu měl Ostravák. Hlavně pokud jde o tu tupost. Nemusíme chodit daleko pro příklady, pro poučení i pro zasmání. Zrovna tuhle neděli dopoledne představitel komunistické vědy a kultury profesor Zdeněk Nejedlý načrtl jedním tahem své mužné ruky nádhernou budoucnost československých žen. Dívky nesmí počítat jen s tím, že se vdají. I to je přežitek staré měšťácké společnosti, zatím co nová společnost podle Nejedlého nabízí ženám místo vdavek povolání číšnické, holičské a i vojenské. A co teprve pionýrství a svazáctví. Tam se mohou naše ženy opravdu prosadit a mít vliv i na chlapce. A aby se vědělo, o co jde, napsal nový básník komunistické éry Pavel Šafařík píseň, kterou vysílal pražský rozhlas minulý pátek. Stojí za ukázku alespoň kousek z té velké komunistické lyriky o Frantovi a Katušce, kteří že jsou oba traktoristé, srdce mají smělá, veselá. Milují se, to je jisté, vdávat se však Katka ještě nechtěla. Řekni Katko, ptám se stále, jestlipak ti na mě záleží. Možná trochu, zatím ale vyzývám tě Franto o žních k soutěži. Za úrodu přebohatou družstevníky čeká pochvala. A v soutěž se svým Frantou nakonec to Katka přece vyhrála. Pak je to zas výhra Franty, svatbu slaví jedné neděle, na jaře pak za volanty do polí už jedou manželé. Osvěživše své mysli a srdce touto dojemnou historkou Franty a Katky, kteří zřejmě nedbali výzev pana profesora Nejedlého a po starosvětsku se sezdali, vyslechli jsme programové prohlášení komunistické vlády, tlumočené rovněž v pátek na vlnách pražského rozhlasu soudružkou Hrubou z Mořiny na Berounsku. Soudružka Hrubá zdůraznila, že se vyčistily z chlíva neproduktivní krávy a připustily se ty, které podle usnesení vlády se měly připustit.  A kdo nám k tomu pomohl, táže se vyzývavě soudružka Hrubá. Pomohlo nám k tomu zase usnesení strany a vlády, které nám ukázal směr a jasnou linii jak my se máma zaměřit na výchovu dobytka. Soudružka Hrubá ani neví, jakou pravdu to řekla. Komunisté opravdu nešetří ani námahou ani životy jiných, jen aby vedli a vychovávali národ a zejména mladé lidi, jako ten dobyteček. A připravují mu také jatka. A doufají, že jim tak lid půjde tupě a trpně jako ten dobytek.

A tady právě jejich výpočty zklamou. Činy lidí, jako nejnovější čin architekta Ollárka a jeho přítele Kleštiny jsou toho nejlepším důkazem a projevem věčné odvahy, víry, svobodymilovnosti člověka. A v tomto duchu také vítáme oba statečné Slováky v rodině svobodných lidí.