Rozhovor s Ájou Vrzáňovou

Paní Ája Vrzáňová (provdaná Steindlerová) patřila bezesporu mezi nejúspěšněj­ší československé poválečné sportovce. Byla nejlepší československou krasobruslařkou, miláč­kem diváků a dvakráte vyhrála mistrovství světa (1949 a 1950). Po získání druhého titulu mistryně světa se nevrátila zpět do vlasti. Stala se pak jednou z největších krasobruslařských hvězd v americké revui. V roce 1968 skončila sportovní kariéru a vlastnila společně s manželem Pavlem Steindlerem jednu z nejelegantnějších restaurací v New Yorku. V roce 1980 popsala okolnosti svého odchodu z Československa v rozhovoru, který vyšel v exilovém časopise Západ (č. 2/1980) a který zde publikujeme se souhlasem šéfredaktora tohoto periodika Miloše Šuchmy (jeho osobní vzpomínku na královnu ledové plochy publikujeme zde). Publikované fotografie také vyšly v časopise Západ.

Královna ledové plochy Ája Vrzáňová​

Rozhovor pořídila pro časopis Západ v New Yorku paní Olga Marlinová, která jeho vznik popsala těmito slovy: „S Ájou Vrzáňovou jsem se setkala v jejím bytě v centru Manhattanu. Okouzlila mne svým šarmem, eleganci a vřelostí. Navázala jsem s ní dobrý kontakt asi proto, že jsem byla Česká, která odešla do exilu – její mnohé zážitky mi byly blízké. Navíc jsem v té době pracovala jako psycholožka v New Yorku, kde byli mými klienty často emigranti z různých zemí. Náš rozhovor byl první, v němž Ája vylíčila dramatické okolnosti svého útěku za svobodou. Její pozoruhodný příběh na mne velmi zapůsobil. Byla nejen neobyčejně nadaná, ale i nesmírně vytrvalá a statečná žena. S Ájou jsem se znovu po mnoha letech potkala v Praze na Sjezdu zahraničních Čechů v devadesátých letech. V té době jsem žila v Praze a Ája byla na návštěvě. Bylo to příjemné setkání v našem znovunalezeném domově.“ 

Západ hovoří s Ájou Vrzáňovou

Západ: Jak jste se dostala k bruslení a jaké byly Vaše začátky?

Vrzáňová: Začalo to všechno, když mi bylo šest let, v Praze na Zimním stadiónu. Maminka byla dobrá lyžařka a dala mě učit lyžovat, když mi byly dva roky. Potom začala válka a nemohli jsme jezdit do Krkonoš, tak maminka chtěla pro mne najít nový sport. Maminka si myslila, že bruslení je velice zdravý sport. Protože jsme žili v Praze, a měli jsme tam Zimní stadión (v té době otevřený), začala jsem bruslit. Ze začátku mě to vůbec nebavilo, nebyla jsem si na bruslích jistá. V té době už jsem dobře lyžovala, nebála jsem se, jezdila jsem rychle a chtě­ la jsem v tom pokračovat. Moc ráda jsem lyžovala, ale bruslení byla hrozná otrava, stále do kolečka do kola, neuměla jsem žádné skoky ani figury, a tak první sezóna přešla bez úspěchu. Druhá sezóna už byla lepší; maminka uměla bruslit a naučila mě pár malých skoků, piruetku, trojku a obrat – a najednou se mi to začalo líbit. Když mi bylo osm let, vyhrála jsem závody ve volné jízdě pro děti do dvanácti let nad děvčetem, které bylo nejstarší a nejlepší. To začalo mou kariéru. Dostala jsem malý pohárek, který jsem přinesla do školy a chlubila jsem se kamarádkám. Potom už každá sezóna byla lepší, v klubu říkali, že mám talent, a tak mě maminka zapsala do BKVS (Bruslařský Klub Vysokoškolského Sportu). Byly to těžké začátky v době války a za protektorátu. Bruslily jsme od půl šesté ráno a jen pod jednou lampou; kdo přišel dřív, dostal led pod lampou. Byla strašná zima, byly jsme nabalené, šálu přes nos, v botách noviny – a pomalu jsme kroužily pod tou jednou lampou. Musilo to vypadat směšně, a lidé, kteří chodili přes most do práce, si asi myslili, že jsme se zbláznily. Byla to jediná možnost, jak dostat čistý led, protože hokejisté (LTC), naše konkurence, přicházeli už v půl deváté. Bylo to těžké vstávat před pátou ráno a moc často se mi nechtělo. Dokázala jsem to jen proto, že maminka stála za mnou, pracovala se mnou a stále mě podporovala. Myslím, že každý úspěšný člověk má za sebou někoho, kdo za ním stojí a kdo mu pomáhá, buď otce nebo matku, nebo trenéra a dobrého přítele. Tak mnoho dokázat sám, to nejde. Ale já jsem také měla ctižádost, kterou každé dítě nemá. Velmi mě to bavilo vyhrát a být první - každý rok dokázat víc. Vyhrála jsem „Nováčky“, příští rok „Juniorky“. Potom jsem vyhrála první mistrovství Československa v roce 1946 a znovu ve všech následujících létech až do roku 1950. Byly jsme vždy tři -Jiřina Nekolová, Dáša Lerchová a já, říkali nám trojlístek. Jiřina Nekolová a Dáša Lerchová se střídaly na druhém a třetím místě, ale já jsem byla vždy mistryní Československa, až do té doby, kdy jsem odjela.

Desetiletá Ája Vrzáňová na pražském představení

Západ: Jaké vzory jste měla v krasobruslení?

Vrzáňová: Ze začátku jsem neměla žádné vzory, až později. Vyrůstala jsem za války a Sonju Henie jsme ještě neviděli. Později během války k nám jezdila Vídeňská Revue, v které vystupovala Rakušanka Eva Pavlíková. Byla to amatérka, asi o pět let starší než já, měla velký elán a krásnou volnou jízdu. Dělala ohromný „axelpausen“ - jeden a půl obratu ve vzduchu; já jsem se na ní často dívala a hodně jsem od ní okoukala. Potom jsem se s ní setkala na mistrovství světa v Paříži v roce 1949 a Evu jsem porazila... Bylo to ještě větší vítězství, protože jsem porazila někoho, koho jsem dříve obdivovala. Zajímavé bylo, že když jsem už po povinné jízdě vedla o 32 bodů, Eva se z toho zhroutila a vzdala se závodů pod záminkou, že se jí poškodila brusle. Nemohla se smířit s tím, že jsem o tolik vedla, a že jsem ji porazila. Po válce jsem trénovala v Anglii, a tam jsem teprve vidě­la filmy se Sonjou Henie. Viděla jsem, co dokázala a jakou udělala úžasnou kariéru... Doufala jsem, že jednoho dne také vyhraji mistrovství světa a olympiádu. To byl v té době můj cíl...

Západ: Jak jste získala poprvé titul mistryně světa? Jaké byly Vaše pocity, když jste vyhrála a obhájila mistrovství světa?

Vrzáňová: Po získání titulu mistryně Československa v roce 1946 jsem odjela na šest měsíců do Anglie. Když jsem chtěla soutěžit v mezinárodních závodech, musila jsem trénovat víc, než tři měsíce za rok a na krytém stadiónu. Proto mi maminka našla nejlepšího trenéra za hranicemi, byl to Švýcar, Arnold Gerschwiler, který žil v Londýně. To začala skutečná práce, trénovala jsem sedm až osm hodin denně. Arnold byl jako můj druhý táta, našel mi byt v anglické rodině, kde žily dvě krasobruslařky, které on učil. To bylo moc prima, naučila jsem se tak anglicky a měla jsem kamarádky, které vstávaly se mnou. Od roku 1946 do 1950 jsem trénovala v Anglii každý rok šest měsíců, od května do prosince. V prosinci jsem jela domů obhájit mistrovství Československa a potom jsem vždy jela ven na mistrovství Evropy a na mistrovství světa. Olympiáda byla v roce 1948, a to jsme byla ještě příliš mladá. Kdyby byla olympiáda v roce 1949, byla bych ji asi vyhrála. Vyhrála jsem mistrovství světa v „Palais de Sport“ v Paříži (1949). Vedla jsem už po povinné jízdě o třicet dva bodů. To bylo vydřené, na povinné jízdě jsem pracovala dlouhé hodiny. Desetiletá na pražském vystoupení. Volná jízda byla moje „forte“, a o to už jsem neměla starost... Ale během závodů jsem nevěděla, že vedu. Arnold mě držel stranou, nechtěl, abych se dí­vala na bodování. Jeho manželka mě odvedla do restaurace, abych se posilnila a neslyšela, co se na závodech odehrává... Už tehdy jsem měla s sebou dva pány, kteří na mě dávali pozor; ti byli velmi nervózní, když jsme odešli na oběd, ptali se, kde jsem... Velmi mě mrzelo, že moje maminka tam nebyla, nepustili ji se mnou za hranice. Byli jsme tři v rodině – pustili jen mě... Při oficiálním vyhlášení vítězů jsem dostala též pár rajských jablíček, možná protože jsem byla z východní země. Angličanka byla druhá a Američanka třetí... Byl to ohromný pocit, když šla naše vlajka nahoru...to jsem brečela. Bylo to vyvrcholení veškeré mé prá­ce, ale ještě větší práce na mě čekala. Obhájit mistrovství světa je těžší, než vyhrát poprvé. Každý na Vás čeká, v čem budete lepší, co dalšího dokážete, kolik dvojitých skoků ještě přidáte. Bylo to hodně práce a když jsem mistrovství světa obhájila v roce 1950 řekla jsem si - opravdu si to zasloužím, nebyla to jen náhoda. Každý sportovec chce obhájit svůj titul, aby dokázal, že nevyhrál poprvé jen náhodou. Po mistrovství světa jsem byla pozvána na „Exhibitions of Champions“ do různých zemí: Švédská, Norska, Anglie a Kanady. Ale do Kanady mě nepustili, protože to bylo příliš daleko na Západě... Velmi mě to mrzelo, že jsem se nemohla dostat do Toronta, kam mě pozvali (Toronto Skating Club) na „Skating Carnival“, který se pořádá jednou za rok. Chtěla jsem representovat Československo, jak jsem nejlépe dovedla, a byla to vlastně ostuda, že jsem jako mistryně světa nemohla representovat svou zem. Chtěla jsem také vidět svět, a byla bych se vrátila domů, protože to, co jsem dělala, jsem dělala z lásky k bruslení... Musila jsem odříci i vystoupení v Bostonu, ve velmi prestižním Boston Skating Clubu, tam mě také nepustili. Dick Button a ostatní odjeli do Kanady a já jsem jela zpátky do Prahy...

V Arnoldově domě po rozhodnutí nevrátit se do vlasti

Západ: Za jakých okolností jste odjela z Československa a jak jste se rozhodla zůstat za hranicemi?

Vrzáňová: Odjela jsem z Československa v lednu 1950. Mým cílem bylo vyhrát mistrovství Evropy, obhájit mistrovství světa a zůstat v Anglii. Byl to dost velký úkol pro osmnáctiletou dívku. V té době už jsem měla sny, chtěla jsem jezdit v největší americké revui a vystupovat profesionálně. Ale měla jsem velké potíže dostat se podruhé na mistrovství světa. Na úřadech v Praze mi řekli, že jeden titul stačí, a že mě pošlou do Moskvy, kde budu trénovat sovětské bruslaře. V té době tam ještě neměli žádné bruslaře ani hokejisty. Slibovali mi vilu v Moskvě a kariéru filmové hvězdy. Měla jsem žít a učit v Moskvě a moji rodiče měli zůstat v Praze. Moc jsme úřady s maminkou prosily, aby mě dovolili jet obhájit mistrovství světa. Nakonec jsme je přemluvily, ale musela jsem podepsat smlouvu, že se okamžitě po mistrovství vrátím zpátky a pojedu do Moskvy, ať již svůj titul obhájím nebo ne... Tehdy jsem se rozhodla, že zůstanu za hranicemi. Doma jsme o tom moc nemluvili. ale bylo to mezi námi jasné. Chtěla jsem pracovat ve svém sportu, a když jsem konečně dosáhla toho, čeho jsem chtěla, chtěla jsem z toho také něco mít. Chtěla jsem jezdit profesionálně v Americké Revui (v Evropě nebo u nás nic takového neexistovalo). Protože jsem byla mladá a naivní, neuvědomila jsem si, co mě všechno čeká... a že odjíždím natrvalo... V březnu 1950 jsem obhájila mistrovství světa ve „Wembley“ v Londýně a měla jsem jet okamžitě domů. Bylo nás tam šestnáct bruslařů a asi šestnáct oficiálů; já sama jsem měla tři pány, kteří na mě dávali pozor, abych se nebavila s cizinci atd... Bydlila jsem u svého trenéra Arnolda Gerschwilera, v jeho soukromé vile. Tam za mnou nemohli, to se jim nelí­bilo, nemohli mě tak snadno kontrolovat jako ostatní členy mužstva, kteří bydleli v hotelu. Byla jsem pozvána do Paříže a do Švédska a potom jsem se měla vrátit do Anglie. Ale československé úřady si nepřály, abych jela do Paříže a oznámily mi, že pořádají pro mne recepci na čsl. vyslanectví v Londýně. Protože jsem věděla, že se nevracím, nechtěla jsem rozhodně na vyslanectví jít. Odjeli jsme s mým trenérem na letiště (přes zahrádku, protože vpředu hlídali dva páni) a odletěli jsme do Paříže. Paní Gerschwilerová poslala telegram na čsl. Vyslanectví, až když jsme byli v letadle, v kterém oznámila, že jsem musila odjet representovat Československo do Paří­že, a že se tedy nemůžu recepce zúčastnit. To vyvolalo velký rozruch, recepci zrušili, a v Paříži na letišti na mne už hned čekali dva páni, kteří mi ozná­mili, že se musím okamžitě vrátit do Prahy. Můj trenér jim vysvětlil, že to není možné, že musím nejdříve representovat v Paříži, protože jako mistryně patřím teď celému světu a moje nepřítomnost by poškodila světový sport. Byla jsem stále hlídána všude, kam jsem šla. Arnold mi velmi pomáhal, byl stále se mnou... Přivítání ve Švédsku bylo velmi slavnostní, ale zase tam na mě čekali další dva páni, kteří mi po mém vystoupení přinesli zpáteční letenku do Prahy a chtěli, abych s nimi okamžitě odjela. Vymluvila jsem se, že musím nejdřív do Londýna pro své kufry. V tu dobu už to bylo velmi napjaté, čsl. krasobruslařská skupina se už vrátila do Prahy, už mě podezřívali, že se nechci vrátit a začali dělat nátlak na rodiče v Praze. Pan Švadlena z Rudého Práva byl na rodiče velmi hrubý a všemožně jim vyhrožoval. Později jsem ho potkala v Colorado Springs na mistrovství světa v šedesátém devátém roce. Velmi se mi vyhýbal. Vždy šel na druhý konec stadiónu - asi věděl proč. Po návratu do Londýna, jsem zůstala v Gerschwilerově vile a nikam jsem ani paty nevytáhla. Začal hrozný nátlak, stále mě volali a vyhrožovali, že zavřou rodiče, že už je neuvidím atd... V Praze zkonfiskovali moje trofeje a všechny věci. Byl to hrozný nervový nátlak, a nakonec jsem z toho byla tak zoufalá, že mi Arnold zakázal, abych brala telefony... Vila byla stále hlídána, černá limuzína jezdila sem a tam, a už jsem poznala zvuk jejího motoru, protože ulice byla jinak tichá. Najednou všechno utichlo a tři dny byl klid. Jednou, když Arnold někam odešel, požádala jsem jeho ženu, aby mě pustila na chvíli ven, jen kousek do místního obchodu. Slíbila jsem, že se hned vrátím. Když jsem se vracela, uslyšela jsem najednou známé hučení motoru, z auta vyskočili dva páni v černých kabátech, utíkali za mnou a křičeli na mne česky. Bylo to jako „ve špatném“ detektivním filmu... Začala jsem utíkat, páni za mnou, doběhla jsem až k brance, ale byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla otevřít branku. Držela jsem se branky a křičela jsem o pomoc. Už byli u mne, křičeli na mně: „musíte jít s námi domů, co to děláte, zkazíte nám celý sport, kvůli vám už nikoho ven nepustí“, naléhali na mne a vyhrožovali, že už rodiče neuvidím, že už jsou zavření, no hrozné... Jeden muž mě držel, a auto stálo vedle – byla to situace, v které jedna minuta byla rozhodující. V poslední chvíli se otevřely dveře, byl to Arnold, který se právě vrátil zpátky s dvěma anglickými úředníky. Utíkali ke mně, okamžitě mě vzali dovnitř a hned na místě jsem dostala politický asyl... Řekli, že jsem od této chvíle pod ochranou anglické vlády, a že budu-li mít nějaké potíže, Československo bude mít mezinárodní problém... Druhý den byla v novinách oficiální zpráva o tom, že jsem zůstala v Anglii. (Předtím mě mohli odvézt a nikdo by to nevěděl.) Potom už moje pronásledování skon­čilo. Mamince se podařilo odjet ještě předtím, než byla zpráva v novinách. Nejvíc to bohužel odnesl tatínek, který nemohl odjet, ztratil svou pozici vrchního rady na Ministerstvu financí, a pár let musel pracovat v dolech. Ztratila jsem ho v roce 1978. Po mé výhře psaly československé noviny, jak mnoho pro mne systém udělal, a dávaly mě za příklad ostatní mládeži. Den na to, po mém odchodu, začaly psát, že zemřu na západě hladem, že skočím ze zoufalství do Temže, že budu vystupovat v americké revui jako cvičená opice. Jako kdyby to psaly malé děti. Nikdy jsem to nechápala, zdálo se mi, že kdyby můj odchod ignorovali, bylo by to daleko lepší. Myslila jsem si, že lidé to stejně nečetli a nevěřili tomu, co o mně psali.

Poslední odlet z Prahy v roce 1950

Západ: Jaké byly Vaše začátky a další kariéra na Západě?

Vrzáňová: Po svém rozhodnutí zůstat na Západě jsem ihned dostala řadu nabídek do Kanady i do USA. Byla jsem mladá, měla jsem život před sebou a byla jsem velmi šťastná, že jsem mohla dále dělat svůj sport. S pomocí Arnolda Gerschwilera jsem podepsala báječnou smlouvu s americkou revue „Ice Follies“, kde jsem vystupovala jak o hvězda tři roky. V roce 1954 jsem přešla do „Ice Capades“, další velké americké revue, kde mě nabídli ještě lepší smlouvu, a kde jsem bruslila až do roku 1968. V roce 1969 jsem se vdala v New Yorku za Pražáka Pavla Steindlera – majitele restaurace. Měla jsem jednu z nejlepších kariér mezi světovými krasobruslařkami. Dělala jsem to, co mě nejvíc zajímalo a co jsem měla ráda. Jako sportovkyně a umělkyně jsem se stále dál učila, brala jsem hodiny baletu, každý den jsem trénovala a stále jsem pracovala, abych se zlepšila. Proto jsem se tak dlouho udržela přes velkou konkurenci, která tady v Americe je. Je tu mnoho děvčat, které čekají, až si „zvrtnete kotník“, protože chtějí na vaše místo. Udržet se na špičkové úrovni po tak dlouhou dobu jako jsem se udržela já je výjimečné, dá to hodně dřiny. V „Ice Capades“ jsem šest let jezdila s Ottou a Marií Jelínkovými, kteří jsou moji velice dobří přátelé, obdobně jako krasobruslařky Míla Náchodská a Bohunka Šrámková, obě jsou provdány v New Yorku. Otta Jelínek je poslancem v kanadském parlamentě a daří se mu velice dobře... Marie má dva krásné chlapečky, bydlí v Torontu a často jezdí do New Yorku. Vždycky se sejdeme u nás v „Českém Pavilonu“. Tady u nás se schází mnoho našich přátel, čeští sportovci, umělci, filmaři...

Poslední profesionální vystoupení revue Ice Capades v roce 1969​

Západ: Vaše restaurace „Czech Pavillion“ je velmi úspěšná. Řekněte nám něco o její historii.

Vrzáňová: Do restauračního podnikání jsem se dostala díky manželovi. On je výborný restauratér. Odešel z Československa v roce 1948 a nejdříve založil několik restaurací v Londýně. V roce 1959 přišel do New Yorku a rok nato si otevřel vlastní restauraci „La Popotte“; to bylo velmi úspěšné francouzské bistro a tam jsem se s ním seznámila. Založil v New Yorku šest restaurací a rozumí svému oboru zrovna tak dobře jako já bruslení. S manželem si dobře rozumíme, máme hodně společných zájmů a vzájemnou úctu jeden k druhém u a k tomu, co jsme dokázali. Pavel je Čech a to myslím také hraje roli, protože máme hodně společného z minulosti. Založili jsme spolu nejdříve „Duck Joint“ v roce 1969, když jsme se vzali. Potom jsme si koupili dům v New Yorku, v kterém jsme otevřeli restauraci „Czech Pavillion“. Název jsme zvolili podle bruselské výstavy, kde Czech Pavillion dostal první cenu... Chtěli jsme udělat elegantní českou restauraci s typickým českým jídlem za dostupné ceny. V druhém patře máme místnost (někdy též použitou pro soukromé „parties“) s barem a piánem. Restaurace je velmi úspěšná a máme tu návštěvníky z mnoha zemí; chodí k nám hodně Vídeňáků, Maďarů, ale i Japonců a samozřejmě Američani, Češi a Slováci, zvláště hodně lidí z mladší posrpnové generace, známí umělci a sportovci, kteří dosáhli úspěchu na Západě...

Západ: Jaké jsou Vaše osobní zájmy a plány do budoucnosti?

Vrzáňová: Pracuji stále pro společnost „Ice Capades“ (kde jsem vystupovala šestnáct let) jako „hledač talentů“ a „peciál representative“. Jezdím na mistrovství světa jako zástupce „Ice Capades“ a také na olympiádu získávat nové dobré bruslaře pro profesionální revue. Dále pracuji jako místopředsedkyně Olympic Committee for the Women’s division of New York State. Mám na starosti získávání financí pro americké sportovce, kteří jezdí na zimní olympijské hry, např. organizuji prodej lístků na vystoupení „Superskates“ v New Yorku, v Madison Square Garden atd. Stále tak pokračuji a pracuji ve svém sportu. Také pracuji v politickém výboru pro Bess Myerson (Committee for B. Myerson for Senátor), která se uchá­zí o representaci v Senátu. Vybrala si mne do svého výboru, kde je asi dalších dvanáct úspěšných žen. Jako rekreaci trávíme s Pavlem čas na vodě. Máme pěknou loď, která nás baví, a hraji také hodně tenis. Maminka si dobře žije v Hollywoodu, kde má úspěšnou školu zpěvu. Každé tři měsíce ji navštěvuji. Ona přijíždí do New Yorku v prosinci, kdy si všichni užijeme pěkných českých Vánoc v prostředí českých dobrot a koled. Mezi naše přátele vedle již zmíněných patří režisér Ivan Passer, Martina Navrátilová, která se vždy zastaví, když hraje v New Yorku, stále čilý Jiří Voskovec, bývalý hokejista Olda Zábrodský, který zde právě nedávno byl, Miloš Forman, Pachlovi, jejichž dcera Jarmila byla kanadská mistryně v krasobruslení, teď dobří známí Ludmila a Oleg Protopopov, kteří nyní vystupují v „Ice Capades“ a řada jiných.

Západ: Děkuji Vám za rozhovor a za Váš čas. Nepochybuji, že čtenáři Západu neopominou při návštěvě New Yorku navštívit Czech Pavillion, kde je skutečně elegantní prostředí a vynikající jídlo.

Vrzáňová: Rovněž Vám děkuji a dovolte, abych prostřednictvím časopisu Západ pozdravila všechny sportovce a čtenáře. ­