Konec války

Vzpomínky po sedmdesáti letech

Miloš Šuchma

Letos začátkem května se hlavně v celé Evropě připomínalo výročí skončení 2. světové války, ale i předcházejících bojů. A protože to bylo 70. výročí, tak to bylo slavnostnější, ať již grandiozní vojenská přehlídka v Moskvě, které se pod tlakem nakonec nezúčastnil český prezident Miloš Zeman a ani severokorejský Kim Čong-un, s kterým si Zeman nechtěl podat ruce, a který se spíše obával ze země vycestovat. Zeman se nicméně setkal s Putinem a aby se blýsknul znalostí ruštiny bez tlumočníka, tak mu řekl, že po období ochlazení příchází místo myšleného oteplení, tak řekl přitápění, což vyvolalo u Putina shovívavý úsměv. Vojenské přehlídky a oslavy se konaly i v jiných zemích, i když v menší míře. Oslavy se konaly také v České republice a některých jsem se zúčastnil.

Chtěl bych ale nejdříve připomenout své zážitky z doby války, které si jako pětiletý ještě dobře pamatuji, dokonce některé i jako čtyřletý.

Miloš Šuchma s otcem v protektorátní Praze (rodinný archiv)

Nemohu si ale pamatovat například to, jak můj otec si šel vyzvednout do vídeňské banky uložené peníze, již také proto, že si v červnu 1938 vzal mojí nastávající matku když já se pak narodil v roce 1940. Znám to ale podle jeho vyprávění. Zajel tam těsně po Anschlussu (unie mezi Německem a Rakouskem), což bylo vřele přijato rakouským obyvatelstvem. Ovšem Němci již měli do vedení rakouských bank dosazené své lidi. A tak když přišel do banky ve Vídni, o vrácení vložených peněz, rozhodoval ředitel banky. Protože u ředitele byl ale již předcházející zákazník, tak otec čekal v čekárně. Najednou se ozval z ředitelny strašný řev a zákazník byl doslova vykopnut ze dveří se slovy jak si jako Žid dovoluje  něco takového žádat. Další na řadě byl můj otec. Protože můj otec nebyl Žid, ředitel se ho zeptal, co si přeje a odkud je. Otec mu řekl, že je z Prahy a že by si chtěl vybrat uložené peníze. Ředitel se rozplynul obdivem k Praze, jaké je to krásné město a poté mu podepsal souhlas s vyplacením peněz.

Otec byl zlatník a tak v roce 1942 již takové štěstí neměl. Němci ho zavřeli asi na týden a pak mu řekli, že mu sice zlato vezmou, protože zlato i jeho auto potřebují k válečným účelům, ale že je schopný obchodník a že si k majetku zase jistě pomůže. To se sice stalo, ale komunisti již tak milosrdní nebyli. V roce 1951 ho zatkli, odsoudili k 2 a půl roku vězení a zbavení všeho majetku od ponožek počínaje a zlatem konče. A to měl ještě velké štěstí, protože dostal výrazně nejnižší trest v rámci celé skupiny zlatníků, protože první soudce byl jeho známý ze Sokola a při odvolání druhý soudce dokonce byl z našeho domu. Přípravu obhajoby připravoval můj strýc, otcův mladší bratr, který byl právník.

To zabavené auto byl americký Chrysler z roku 1938, které otec po válce dostal nazpět, protože občané, kterým bylo Němci zabaveno auto se mohli podívat na náměstí na Pankráci, kde auta byla vystavena. Otec tam auto nalezl, sice bylo předělané na dřevoplyn, ale proti doložení vlastnictví si auto mohl odvést. Ještě nyní se pamatuji na toto pohodlné auto a sametová sedadla. Komunisté po zatčení otce auto pochopitelně také natrvalo zabavili.

Oboje zadržení majetku - jak Němci, tak komunisty - se otec snažil marně v komunistické době získat zpátky. V tomto úsilí, a již po otcově smrti jsem se snažil získat zpět zabavené po sametu. Německým ministerstvem financí jsem byl informován, že bych mohl být odškodněn jen pokud bych prokázal, že jsem Žid nebo německý voják. Protože jsem nebyl jedno ani druhé, nic jsem nedostal.

Restituce movitého majetku po sametu se vztahovaly jen na ty věci, které žadatel mohl prokázat, kde jsou. Šperky a jiné věci se dohledat nedaly, ale u cihel zlata jsem myslel, že by je proti váhové hodnotě Státní banka mohla vydat. Právnice Státní banky u soudu připustila, že Státní banka cihly uložila, řekla ale, že bych je musel identifikovat. Namítl jsem, že si vezmu cihly do váhy podle zabavovacího seznamu, který mám. To soud zamítl, zrovna tak jako to zamítl i Ústavní soud, který měl obavy, že by žadatelé podle vzoru zlata mohli žádat i zabavené peníze. A Evropský soud jak známo nemění rozhodnutí českých soudů, takže tím končí touha po spravedlnosti.

Další příběhy, na které se pamatuji z dětství za války, byla například jízda v tramvaji, kde němečtí vojáci si natáhli nohy přes uličku, takže ostatní cestující se báli je překračovat. Obdobně si pamatuji na nastupování mladých jednotek Hitlerjugen do vlaku v Dolních Mokropsích, kde jsme měli chatu. Hitlerjugen vzali vlak útokem, a přestože to byl vlak, kde každé kupé ve vagoně mělo dveře, lezli do vlaku okny, takže ostatní cestující museli čekat a dostat se tam, kde mladá Hitlerova mládež nebyla.

Jednou jsem šel s otcem na procházku a procházeli jsme nynějším průchodem Broadway, Na Příkopech. V průchodu blízko vchodu do restaurace Lippert v té době nás zastavil německý důstojník a dal mně malou kovovou šavličku. Ptal jsem se otce, proč mně jí důstojník dal, a on řekl, že mu sdělil, že při bomardování v Německu se právě dověděl, že celá jeho rodina zahynula včetně jeho syna, pro kterého ta šavlička byla určena.

Mnohem drastičtější zkušenost bylo mylné bombardování části Prahy americkými letadly ve středu 14. února 1945.

Bombardování části Prahy 14. 2. 1945 

Na toto bombardování si dobře pamatuji, protože bomby padly 4 domy nalevo od našeho a 4 domy napravo, vedle dalších vinohradských domů v Praze. Bydleli jsme ve Francouzské ulici, kde za války nad námi bydlel Karl Jerhot, vlastním jménem Karel Čurda, který zradil parašutisty a byl po válce popraven. To ale nikdo v domě nevěděl.

Když naše rodina slyšela obrovské výbuchy utíkali jsme po schodech jako ostatní nájemníci domu do prádelny ve sklepě. Viděl jsem mnoho vystrašených lidí pořezaných od skla, protože vzduchová vlna vyrazila mnoho oken. Bombardování trvalo jen 5 minut od 12:35 – 12:40 hod. po poledni. Byl to dost děsivý zážitek, na který se dobře pamatuji. Naštěstí náš dům nebyl zasažen a protože naše okna byla na opačnou stranu, tak jsme neměli je ani rozbitá. Otec mně po náletě vzal na ulici a obloha byla celá rudá od hořících domů a zatemnělá jako v noci.

Letos v dubnu a květnu když jsem byl v Praze, na radnici pro Prahu 2 byla výstava právě v souvislosti s tímto náletem uspořádaná Vojenským historickým ústavem, kde bylo mnoho dokumentace a fotografií z tohoho náletu.

Sám jsem se o věc dost zajímal a podařilo se mně nalézt palubní záznam 322. bombardovací eskadry pod velením kapitána Ellise ze 14. února 1945, kde se potvrzuje, že z důvodu špatného počasí eskadra bombardovala Prahu místo primárního cíle Drážďan. 322. bombardovací eskadra, která se odklonila v počtu 62 bombardovacích pevností byla součástí 91. bombardovací skupiny, která byla součástí 1. bojové bombardovací perutě a ta byla součástí 1. letecké divize, která zase byla součástí 8. letecké armády.

Již den předtím, 13. února 1945, anglické letectvo v počtu 722 bombardérů bombardovalo Drážďany. A den na to, Američané poslali 1337 bombardérů za doprovodu 962 stihaček k dokončení zkázy Drážďan, protože Drážďany byly důležitou železniční křižovatkou  a sídlem továren dodávající zbraně německé armádě.

V Drážďanech bylo obětí náletu 25 000 lidí, stejný počet domů bylo zničeno a 90 000 bytů vedle rozsáhlé hmotné škody včetně např. Semperovy opery, zámku Zwinger a barokního chrámu Panny Marie. Tyto památky byly znovu znovuvybudovány podle původních plánů jak jsem se mohl sám přesvědčit při návštěvě Drážďan.

Samotný nálet na Prahu byl veden pro počasí zbloudilými letadly od Smíchova přes Palackého most – jedním z nich je na troskách vybudovaný Tančící dům vedle domu, kde bydlel Václav Havel, přes Emauzy až po Floru a část Vršovic, Nuslí, Žižkova a Nového Města. Zničena byla také vinohradská synagoga v Sázavské ulici, nedaleko, kde jsme bydleli a kam jsme si po válce s kamarádama chodili riskantně hrát, chodíce po trámech synagogy. 

Na město bylo svrženo 152,5 tun pum, z toho 371 tříštivých a 8 000 zápalných. Poválečná statistika uvádí 701 mrtvých a 1184 raněných. Zcela zničeno bylo 93 domů, 190 utrpělo těžké a 1500 lehké poškození.  Byla to „škaredá středa“, jak se o tomto dni říká a pro mne děsivý zážitek. Ve válce lze ale takové situace očekávat.

Bitva o rozhlas

Dne 5. května 1945 naše rodina poslouchala rozhlas, kde bylo volání o pomoc, kterému jsem jako pětiletý moc nerozuměl. Jednalo se o volání hlasatele Stanislava Kozáka ve 12:33 hod. o pomoc rozhlasu, kde se střílí. Tímto hlášením vlastně začalo Pražské povstání a boj o rozhlas jako první bojiště. Před tím ale hlasatel Zdeněk Mančal v šest ráno řekl: Je sechs hodin, což byl první signál o zvláštní situaci v budově rozhlasu.

Boj o budovu rozhlasu ve Vinohradské ulici (snímek z filmu Boj o rozhlas)

Otec se rozhodl, že půjde pomoc bojovat k rozhlasu, což od nás bylo asi 10 minut chůze. Oblékl si vysoké holinky, opásal se pásem nábojů do lovecké pušky na zajíce a koroptve a rozloučil se s vyděšenou matkou a mnou, který si význam jeho akce plně neuvědomoval.

Protože se hlavním vchodem do rozhlasu nedalo proniknout, bojovalo se hlavně v přilehlé Balbínově ulici, kde byl jednak vjezd pro auta a pak další zamřížovaný vchod.

Němci stříleli kulometem z průjezdu a pak také ze sklepa. Otec byl zasažen střepinou granátu a omdlel, ale pak se vzpamatoval a spolu s ostatními dobojoval až do vzdání se Němců.

Celý boj byl natáčen kameramanem z protějšího domu v Balbínově ulici a tento dokument byl součástí po válce týdeníku, který se uváděl před začátky filmu. Otec si film vyžádal a také rozhlas z celé bitvy o rozhlas připravil video, které se promítalo na oslavách u příležitosti 70 let od této bitvy v budově rozhlasu. Při bitvě o rozhlas padlo 170 statečných Čechů, otec mezi nimi naštěstí nebyl.

Rozhlasoví hlasatelé Mančal a Kozák, jakož i otec po únoru 1948 štěstí neměli. Zdeněk Mančal byl odsouzen k 3 rokům vězení v Jáchymovských dolech a v roce 1974 mu Svaz protifašistických bojovníků po průtazích neuznal jeho odbojovou činnost a rok na to zemřel. Stanislav Kozák se angažoval po únoru 1948 proti KSČ a tehdejší ředitel rozhlasu Laštovička mu zakázal vstup do rozhlasové budovy a až dokonce života v roce 1981 mohl pracovat jen manuálně jako frézař nebo v kamenolomu. Podobný osud stihl i mého otce, který byl odsouzen jak výše uvedeno a po propuštění nemohl pracovat v žádném přijatelném zaměstnání.

Byl jsem na letošních oslavách u rozhlasu 5. května, kde bylo proneseno několik projevů ředitele rozhlasu, politiků včetně předsedy Sněmovny Hamáčka, místopředsedy Senátu P. Sobotky a předsedy vlády B. Sobotky. Bylo položeno k desce padlých mnoho věnců, nejen včetně výše jmenovaných, ale i primátorky Prahy a také jeden věnec červených karafiátů paradoxně doprovodila komunistka Semelová a ještě jeden komunista, kterého jsem neznal.  Ale jak mně řekl otec, po boji se vyrojilo ze sklepů hodně lidí, kteří se chovali jako největší hrdinové a hned chtěli trestat zajaté Němce. Taková byla doba a taková je i teď.

Osvobození 

„Osvobození“ v uvozovkách jsem zažil u tety, starší sestry matky na venkově u Českého Brodu. Jednak si pamatuji průjezdy utíkajících Němců, kteří se snažili dostat co nejvíce na západ. Tam si také pamatuji na přelety „hloubkařů“, amerických letců, kteří bombardovali železnici. Nezapomenu na jednoho černého amerického stíhacího pilota, který se na mne z kabiny, asi 10 metrů nad zemí dvorku, usmíval a ukázal perfektní bílé zuby.      

Strýc, manžel tety byl legionář z ruské fronty a tak řekl mým bratrancům, kteří byli o 13 a 15 let starší než já, tedy ve věku 18 a 20 let, aby se odešli schovat se do asi dva kilometry vzdáleného lesíka, protože měl obavy, aby se jim něco nestalo když přijedou Rusové, nebo že by je vzali sebou.

Skutečně někdy později odpoledne přijela na dvorek motorka s dvěma vojákama a v sajdkáře seděla ruská vojanda. Byli již dost podnapilí a vtrhli do kuchyně a řekli “davaj vodku“. Vystrašená teta se strýcem ze spíže přinesli slivovici, kterou Rusové pili z lahve a nějaké jídlo. Jeden voják mně v kuchyni řekl, zda si chci zastřílet a podal mně pistoli, která byla větší než moje dlaň. Zdvořile jsem pistoli vrátil a on v kuchyni prostřílel celý strop. Byli značně opilí a naštěstí teta se strýcem měli na zahradě malou chatičku na přespání s širokou postelí, kde jsem občas také spal. Tam se vojáci s vojandou odebrali a brzy ráno odjeli zase „osvobozovat“.

Podle statistik sovětská armáda na území Československa znásilnila na tisíc žen. Jsem si jist, že kdyby vojáci sebou neměli vojandu, že by byla ohrožena asi teta. Zuzana Rothová, politička KDU-ČSL a kandidátka na prezidentku v knize Vidět srdcem doslova říká, že „její babičce se koncem války podařilo získat podnájem v Kersku, kde bydlela sama s třináctiletou dcerou. Sovětští vojáci obsadili také část domu. Opíjeli se celý večer a pak se na ně vrhli a obě znásilnili. Když se babička dostala z domu, běžela za jejich důstojníky. Prý je to oznámení nepřekvapilo, šli s ní hned zpátky do domu, a jak se tam ti ruští vojáci váleli po zemi, tak je tam rovnou ti jejich velitelé před očima obou žen na místě zastřelili. Bylo jich osm a jejich životy měly pro Rudou armádu menší cenu než kanystr nafty. Má třináctiletá máma se z toho ale po dlouhá léta nemohla vzpamatovat a ani jedna z žen nikdy na tu noc nezapomněla.“

Oslavy v Plzni

Zajeli jsme do Plzně, kde se konaly několikadenní oslavy 70. výročí osvobození 3. americkou armádou v počtu 150.000 mužů pod velením generála George Pattona. Byl to příjemný pocit vidět Plzeň ve slavnostní náladě a vyzdobenou americkými vlajkami a částečně i belgickými, protože v osvobozovacích jednotkách byl i belgický 17. střelecký prapor.

Na české území americké jednotky pronikly 18. dubna 1945. Podle jaltské dohody z února 1945 a následné dohody se Američané zastavili na ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Do Plzně vstoupili 6. května 1945. Generál Patton chtěl přijít na pomoc bojující Praze, ale sovětské velení nesouhlasilo, hlavně z politických důvodů. Patton byl ochoten do Prahy přesto vstoupit, pokud ho o to požádá Česká národní rada, kde ale komunisté toto přání zablokovali hlavně z iniciativy Josefa Smrkovského. Komunisté  věděli, že kdo vstoupí do Prahy, může kontrolovat celou republiku, protože sověti byli několik dní v postupu pozadu. Při osvobozování českého území padlo 116 amerických vojáků a 406 bylo raněných. Byla také ukázána dobová americká bojová technika: tanky, děla, vozidla a zbraně.

V Plzni jsme se také zúčastnili odhalení památníku generálu Pattonovi, čehož se zúčastnili i někteří američtí veteráni ve velmi pokročilém věku. Byl také přítomen vnuk generála Pattona, s kterým jsem si podal srdečně ruku a který byl středem pozornosti plzeňských občanů. 

Vnuk generála George S. Pattona na letošních oslavách osvobození Plzně (foto Miloš Šuchma)

Je dějinnou chybou, že Američané nemohli osvobodit Prahu a většinu území, což by mohlo po válce mít zcela jiný politický dopad pro celé Československo a pro její obyvatele.

Miloš Šuchma (nar. 1940) – v roce 1968 byl členem hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po srpnové okupaci odešel do kanadského exilu. V letech 1979–1992 šéfredaktor časopisu Západ. Místopředseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě,