Zakázané knihy a časopisy

Radek Schovánek

Jedním z projevů nastupující normalizace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo znovuzavedení tuhé cenzury. Vznikl Federální úřad pro tisk a informace, který schvaloval veškeré knihy a časopisy vydávané v Československu, včetně rozhlasových a televizních pořadů. Z edičních plánů zmizely stovky titulů, přestaly vycházet časopisy a ty které vycházely, měnily obsazení redakcí. Komunistickou stranu opustilo půl milionu členů. Mezi mnoha tisíci lidmi, kteří odešli do exilu se nacházely desítky novinářů redaktorů a spisovatelů. V Kanadě založil Josef Škvorecký se svojí ženou Zdenou nakladatelství 68 publichers a v Kolíně nad Rýnem bývalý příslušník komunistické rozvědky Adolf Müller s bývalým ideovým spolupracovníkem téže komunistické tajné služby Bedřichem Utitzem nakladatelství Index. Asi nejvýraznější osobností, která odešla po roce 1968 do exilu, byl Jiří Pelikán, který se usadil v Římě a začal vydávat časopis Listy. Stejně jako produkce osou nakladatelství, kde vycházely v Československu zakázané knihy i časopis Listy měly sloužit především čtenářům v normalizovaném Československu. Vzhledem k zavedení přísné cenzury pošty ze svobodných zemí vyvstala nutnost dostat knihy a časopisy do Československa tajně a čtenářům je rozesílat až z Československa, kde byla cenzura pošty daleko prostupnější. Vydávání časopisu Listy, stejně jako pařížského Svědectví bylo financováno pomocí nastrčených firem americkou CIA, která platila i auta, která tajně dopravovala časopisy a knihy do Československa.

Jedním z organizátorů této přepravy se stal i Milan Horáček[1], který spolu s Františkem Drážným počátkem sedmdesátých let zakoupil za peníze od Jiřího Pelikána mikrobus ve kterém vytvořili schránky pro pašování literatury. Necenzurované informace představovaly pro komunistický režim značné nebezpečí a Státní bezpečnost vyvíjela nemalé úsilí, aby svobodné myšlenky ať již ve formě rozhlasového a televizního vysílání nebo formou tištěného slova dostala pod kontrolu. Když v roce 1974 vznikla Správa pro boj s vnitřním nepřítelem celý jeden její odbor měl v náplni práce boj s ideologickou diverzí. Tajná policie poměrně brzy zjistila, že se do Československa pašují zakázané knihy. Nacházela je při domovních prohlídkách a síť jejích agentů předávala obdržené zásilky. Jedenáctého ledna 1979 vysílala Československá televize propagandistický a dezinformační film s názvem Pod maskou soukromníka. Režisér Tibor Podhorec za spolupráce náčelníka odboru boje proti ideologické diverzi Josefa Nevečeřala natočil film, ve kterém informoval veřejnost o zadržení auta s exilovými časopisy a knihami ke kterému došlo o několik měsíců dříve. Komentář tohoto hnusného propagandistického dílka četl Jiří Klem.[2] Zadržení automobilu s knihami a časopisy předcházelo několikaleté úsilí Státní bezpečnosti, které se podařilo, do systému předávání písemností nasadit dva agenty – Jaroslava Peřinu a Stanislava Loma (Löwyho)[3]

Agenta Jaroslava Peřinu získala Státní bezpečnost ke spolupráci v době jeho věznění ve Valdicích u Jičína 14. dubna 1964, kde si odpykával trest za majetkovou trestnou činnost. „Spolupráci přijal ochotně a přitom slíbil naprosto poctivou a seriózní spolupráci.“[4] K velké smůle mnoha poctivých lidí, svůj slib dodržel. Na zásah Státní bezpečnosti byl o rok později po uplynutí půlky trestu propuštěn a okamžitě úkolován do prostředí bývalých sociálních demokratů, neboť šlo o bývalého člena ÚV sociálně demokratické strany. Vzhledem ke skutečnosti, že jej německé úřady za války věznili v koncentračním táboře a počátkem padesátých jej dva měsíce vyslýchala Státní bezpečnost, pasoval sám sebe do role politicky pronásledovaného občana. „Prostřednictvím „Jaroslava“ tak byly získány nejzávažnější poznatky a dokumenty o kontrarevoluční činnosti organizátorů ÚPV-SDS (Ústřední přípravný výbor Sociálně demokratické strany pozn. aut.) v krizových letech 1968-69. Přes jeho osobu a s jeho vědomím byl použit úkon TA-122 (krátkodobý prostorový odposlech pozn. aut.) ke kontrole důležitého zasedání ÚV-SDS dne 21. 6. 1968.“[5] Na rozdíl od mnoha jiných agent Jaroslav zůstal Státní bezpečnosti věrný i po invazi v srpnu 1968. Odměnou mu byly každoroční výjezdy do zahraničí, při kterých plnil operativní úkoly StB. V zahraničí se pravidelně setkával s Přemyslem Janýrem, který spolupracoval s Jiřím Pelikánem a Pavlem Tigridem a pomáhal organizovat přepravu zakázaných časopisů a knih do Československa. V září 1974 se poprvé podařilo vyslat agenta Jaroslava do Francie s úkolem „zlepšení styku a spojení“ domova se zahraničím. V Paříži se sešel s Pavlem Tigridem, který mu slíbil zasílání exilových materiálů vnitřní poštou z Československa. Na schůzce 3. prosince 1974 již agent předal zásilku exilové literatury, kterou obdržel poštou a smluveným způsobem její přijetí potvrdil Pavlu Tigridovi. V srpnu 1975 se již agent Jaroslav zařadil do distribučního kanálu. V návrhu na zvedení signálního svazku na Hanse Petera Mayera z 12. února 1976 se dočteme „Mayer přicestoval v srpnu 1975 a v lednu 1976. Pokaždé přivezl značné množství ideodiverzních materiálů, které předal našemu TS Jaroslav. Při předávání uvedl, že je přiváží od „přítele“ z Kolína n/Rýnem. Mayer spolupracovníka ujistil, že nemusí mít žádné obavy, není v podezření, neboť materiály nepřevážel on Mayer, ale spolehliví řidiči nákladních automobilů TIR z NSR. Mayer je od nich přebírá až na území ČSSR. Setkávání Mayera s řidiči dohodl také „přítel“. (…) Mayer spolupracovníkovi sdělil, že mimo něj přivezl obdobné materiály dalším dvěma čsl. Občanům. V jednom z nich byl ustanoven Karel Zahradníček 27. 2. 1908. (…) Druhého adresáta se nepodařilo zjistit.[6] Peter Mayer přivezl v srpnu 150 výtisků Listů a čtyři výtisky Svědectví a v lednu 300 výtisků Listů a 12 kusů Svědectví. Karla Zahradníčka poznal agent Jaroslav na fotografii, kterou mu předložila StB.[7] V lednu 1976 již agent Jaroslav hlásí příjezd vozu Volkswagen SPZ BN-VY-256 se kterým přicestoval Hans Gross a předal mu materiály k distribuci v Československu. Jaroslav ve svém udání podrobně popsal, kde jsou v dodávkovém autě vytvořeny úkryty pro pašování tiskovin. Agent potvrdil Pavlu Tigridovi přijetí zásilky a obdržel ze zahraničí 454 TK (tuzexových korun). Následně Státní bezpečnost pomocí sítě svých agentů zajistila potvrzení o distribuci časopisů do zahraničí. Tajné policii se poprvé podařilo ovládnout jeden z hlavních distribučních kanálů exilové literatury do Československa. Agent Jaroslav byl pod kontrolou svého dlouholetého přítele Jiřího Loma, o kterém netušil, že i on je důležitým agentem Státní bezpečnosti. Další kurýr přicestoval do Československa 3. dubna 1977, před hotelem Evropa se sešel s agentem Jaroslavem, který jej okamžitě udal a tím umožnil jeho sledování až do odjezdu z Československa.

K další předávce „ideodiverzních“ materiálů mělo dojít 30. července 1978. V tomto případě nachystala Státní bezpečnost past, do které lapila nejen osoby, které přicestovali za Západního Německa s exilovou literaturou, ale i vlastního agenta Jaroslava, který zásilku přebíral. Došlo tak k dosud bezprecedentnímu kroku, kdy pořízené záběry sledovacích kamer na kterých agent Státní bezpečnosti přebírá zásilku ze zahraničí následně odvysílala Československá televize. Oba kurýři Ulrike Ackermann a Gerhard Küchen byli zatčeni a uvrženi do vazby. Ulrike Ackermannová byla již rozpracovávána Státní bezpečností, protože s exilovými časopisy přicestovala již o rok dříve a byla udána agentem Jirkou, kterému tiskoviny předala.

V lednu následujícího roku odvysílala Československá televize Film Pod maskou soukromníka. Využila v něm originální záběry z kontaktu Ulriky Ackermannové s agentem Jaroslavem na Václavském náměstí. Ve filmu byla použita vstupní víza všech kurýrů, se kterými se agenti Jirka a Jaroslav od poloviny sedmdesátých let setkali. Dalším prvkem, který měl dokazovat moc a možnosti Státní bezpečnosti byl telefonní diář Pavla Tigrida, ve kterém měl ručně zapsaná telefonní čísla. Ve skutečnosti se k němu tajná policie dostala pouze náhodou. V únoru 1971 vyslala Zpravodajská služba Generálního štábu do Francie svého agenta, aby se pokusil ukrást nějaké doklady, které by následně mohla operativně využít. Jedním z aut vykradených agentem vojenské rozvědky byl i Citroen který patřil Pavlu Tigridovi. V koženém kufříku, který ve voze nechal, měl korespondenci osobní doklady a právě onen telefonní záznamník.

I přes značnou snahu Státní bezpečnosti bylo jasné, že televizním pořadem, který přímo ukáže Jaroslava Peřinu, jak přebírá dokumenty, jeho udavačská kariéra skončí. Vzhledem k jeho vysokému věku, by ale tajná policie stejně spolupráci s ním ukončila. V televizním pořadu donutila Státní bezpečnost Ulriku Ackermann k omluvě za svoji „protistátní“ činnost a následně byli oba kurýři vyhoštěni z Československa. Smysl celého filmu byl v ukázání neschopnosti exilu a zdánlivé všemocnosti Státní bezpečnosti. Ve stejné době fungovalo v Praze další spojení se zahraničím, které obsluhoval Petr Pithart a Jiřina Šiklová. Státní bezpečnost o něm věděla, ale trvalo jí další dva roky, než se podařilo do distribuční sítě podstavit agenta Pavla Muraška.

Díky laskavosti ředitele knihovny Libri prohibiti se mohla uskutečnit 8. září 2020 beseda, které se zúčastnil i Milan Horáček, který oba kurýry s exilovými tiskovinami do Prahy vyslal. Přítomní shlédli dezinformační film a v následné besedě rozebrali dokumenty Státní bezpečnosti, které se celého případu týkají.