Odvetáři všech zemí, spojte se !

otevřený dopis ředitelce Kongresového centra Praha, Ing. Lence Žlebkové

Vážená paní ředitelko,

v roce 1991 vydala feministická novinářka Susan Faludiová knihu Odveta: nevyhlášená válka americkým ženám. V této známé knize popsala narůstající politickou odvetu vlivné části americké společnosti, která se začala odvracet od dosažené emancipace žen a útočit na jejich dosažené společenské postavení. Základní argument odvetářů byl založen na tvrzení, že příčinou nejrůznějších potíží americké společnosti je právě emancipace žen. Zejména posílení jejich práv se stalo  údajně příčinou úpadku samotné společnosti.

Po třech desetiletích od pádu komunistického režimu je možno sledovat u nás podobný proces politické odvety, jejíž součástí je i tvrzení, že příčinou úpadku české společnosti je emancipace po roce 1989. Tento protiútočný argument je vyslovován někdy explicitně, ale většinou se implicitně skrývá za maskou historické neutralizace, společenské bezkontextovosti a depolitizace, která v české společnosti posiluje ztrátu historické paměti.

Ukázkovým příkladem této protiemancipační politické odvety je i webová stránka Kongresového centra Praha (www.praguecc.cz), která se prvotně prezentuje černobílou historizující fotografií odkazující na dobu normalizace a zachycující část budovy Kongresového centra, v  jejímž popředí stojí skulptura od sochaře Jana Hány vytvořená v duchu socialistického realismu a pojmenovaná Radostný den. Součástí této fotografie je  i upoutávka s informací, že probíhá „veřejná sbírka pro navrácení sochy zpět na Severní terasu KCP“. Na webových stránkách stejné instituce se pak tvrdí, že přispěje-li někdo na renovaci bronzové sochy z doby normalizace na transparentní účet, zažije i on „RADOSTNÝ DEN“.

Historik architektury Zdeněk Lukeš hodnotí Jana Hánu jako prominentního kariéristu, jenž patřil spolu s Josefem Malejovským, Milošem Axmanem a Janem Simotou ke kvartetu národních marxistických umělců, kteří v době normalizace ovládli sochařskou scénu. Jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století sochař Olbram Zoubek charakterizoval sochaře Hánu jako politického modeláře. Podle Vašich slov je však normalizační socha Radostný den naopak „zapomenutý sochařský skvost“, a proto se Kongresové centrum rozhodlo v rámci oslav 40 let své existence sochu zrenovovat a vrátit na prostranství, neboť lokální patrioti prý KCP „často prosí, abychom sochu Radostný den vrátili na osiřelý podstavec“.

Jinými slovy: je třeba zrealizovat odvetu proti emancipačnímu odstranění sochy v roce 1998.

Navzdory tomu, že vedení  Kongresového centra Praha v rámci svých public relations prezentuje dílo sochaře Jana Hány depolitizovaně, tedy tak, jako by nemělo „politický podtext“, protože se údajně jedná jen o sochu matky s dcerou, které se s květy v rukou radují ze života, jde z kunsthistorického hlediska o dílo především politické a ideologické. Ostatně stejný byl i původní účel objektu současného Kongresového centra, určeného pod jménem Palác kultury ke konání stranických sjezdů KSČ. Také proto získal v disidentském prostředí příznačné označení „pakult“.

Odborné publikace zkoumající sorelu, tedy díla socialistického realismu, upozorňují na základní ikonografické a ideologické schéma této sochy – radostně budovatelského „nového člověka“.

Pokud argumentujete, že socha „patří k historii našeho centra“, potom je možno obdobně  požadovat navrácení jiného Hánova stalinistického díla, totiž sochy E. F. Dzeržinského, zakladatele nechvalně známé sovětské tajné služby, kterou akademický sochař vytvořil pro Dzeržinského školu  národní bezpečnosti ve Veleslavíně, kde se připravovaly vedoucí kádry bezpečnostního aparátu.

Podobně je možné usilovat o vyzdvižení jiné historické Hánovy sochy, zpodobňující Antonína Zápotockého, který podepsal desítky trestů smrti  za politické činy a která je zakopaná v blízkosti galerie Klenová.

A proč v duchu Vaší argumentace nepožadovat přímo obnovu Stalinova pomníku na Letné, který taky „patří k historii“ urbanistického centra, byť byl pomník v roce 1962 odstraněn? Jan Hána v roce 1977 dokonce usiloval  na stejném místě realizovat nový pomník osvobození.

Tento prominentní kariérista sám napsal: „Těmito monumentálními úkoly, které mně svěřila strana, chtěl jsem sloužit straně a projevit své třídní a politické uvědomění.“

Na Západě se dlouhá desetiletí diskutují etické otázky v souvislosti s podporou kultury a v současnosti do debat proniká i pojem artwashing. V  postkomunistických podmínkách však existuje zcela specifický politický artwashing, který se v současnosti projevuje snahou některých aktivistů a institucí očistit díla a autory od politické minulosti.

Takto postupuje i Kongresové centrum Praha, které v rámci  svého obchodního profilu, a to jak v případě architektonického „pakultu“, tak ve věci díla radostné sochařské „sorely“, usiluje o očištění svého kulturního kapitálu. Jenže při své snaze zvýšit společenské renomé obou děl jedná vedení na základě eticky problematického konfliktu zájmu.

Vedení Kongresového centra Praha se rozhodlo v duchu falešné politiky velikosti prezentovat na veřejnosti sochaře Jana Hánu pouze jako „významného a celosvětově uznávaného akademického sochaře“. Veřejnost by se však měla také dozvědět, že sochař Jan Hána byl laureátem ceny Klementa Gottwalda a že získával zakázky na základě politického zadání a ve zmanipulovaných soutěžích. Tento zakládající člen KSČ na Akademii výtvarného umění, kde měl funkci kádrového referenta, který byl i členem výboru KSČ při Svazu československých výtvarných umělců, upevňoval svůj kulturní kapitál také prostřednictvím policejně-politického kapitálu, neboť byl i tajným spolupracovníkem komunistické kontrarozvědky v letech 1959–1962, kdy získal krycí jméno Sochař, a za normalizace v období 1974–1978, kdy měl krycí jméno Madona.  Tento agent komunistické policie byl získán právě jako jako „umělec-sochař, který má celou řadu styků mezi významnými představiteli z oboru sochařství, malířství i mezi herci“ a zaměstnanci jugoslávské ambasády a kapitalistických zastupitelských úřadů USA, Švédska, Rakouska atd.  Spolupráce s tajnou komunistickou policií byla podložena i skutečností, že „v letech 1968–69 stál pevně na pozicích marx-leninismu a proletářského internacionalismu“. Sochař Jan Hána navíc propůjčoval StB svůj ateliér jako konspirační byt.

Váš branding, tedy posilování symbolické identity a obchodní značky Kongresové centrum Praha, a. s., je nevyhlášenou válkou kritické reflexi minulosti. Takováto  politicko-obchodní kultura však inklinuje spíše na Východ do Ruska nebo Číny, nikoliv směrem na kritický Západ. Cílem této odvety je, aby za „sochařským skvostem“ socialistického realismu vyjadřujícím ideologicky radostný den matky a dcery, těšící se ze života, nebylo možno vidět obraz skutečné matky píšící v pankrácké věznici dne 26. června 1950 pár hodin před svou popravou dopis, který začíná slovy: „Má jediná dceruško Jano“.

Miroslav Vodrážka, člen Centra pro dokumentaci totalitních režimů, z. s.