Závěry

Vždy jsem byl zastáncem toho, aby se debaty o naplnění působnosti ÚSTR a ABS vedly na základě pečlivě zjištěné faktografie, a nikoliv z motivu osobní nevraživosti, stranicko-politických zájmů či apriorních ideologických pozic, které zablokují diferencovaný pohled na skutečný stav věcí. Některá měřítka jsou ale předem daná, a to hlavně to, co mají obě tyto instituce dělat podle zřizovacího zákona č. 181/2007 Sb. Z toho je třeba striktně vycházet. 

Svojí analýzou jsme si kladli za úkol blíže zkoumat, zda ABS splňuje svůj přední úkol daný zákonem, zpřístupňování a zveřejňování dokumentů a archiválií z provenience bezpečnostních složek působících na území České republiky v období nedemokratického až totalitního státního zřízení od třicátých do osmdesátých let 20. století, které byly svěřeny do jeho péče. Náš zvláštní zájem se týkal oblasti digitalizace a elektronické podoby zpřístupňování historických pramenů, to zejména v rámci webové platformy umožňující dálkový přístup. 

Malá bilance

K našim zjištěním patří pozitiva i negativa. Začněme těmi úspěchy. Spuštění platformy eBadatelny v roce 2016 lze bezesporu považovat za velmi významný krok směrem k dalšímu zdemokratizování svobodného přístupu k citlivým pramenům o nelehké minulosti. Vřele doporučuji všem, co to ještě nevyzkoušeli, aby se zaregistrovali a tomuto nástroji dali šanci. V Evropě je stále málo postkomunistických zemí, kde si řadový občan může prohlédnout dokumenty bývalých bezpečnostních složek z domova přes internet – při diskuzi o všech nedostatcích je třeba mít tento fakt stále na paměti.

Druhý velký úspěch je obrovské kvantum pramenů, které se od roku 2008 podařilo převést do digitální podoby – a to většinou ve velmi vysoké kvalitě, včetně řady klíčových dobových pomůcek (evidencí) do funkčních elektronických a online databází. Oběma těmi úspěchy stanovil ABS, ve spolupráci s ÚSTR, v rámci České republiky nový standard, který nezaostává za jinými postkomunistickými zeměmi, kde se s těmito úkoly začalo dříve. 

Důležitým zjištěním nicméně je, že potenciál těchto úspěchů zůstal v posledních letech značně nevyužitý, čímž docházelo – a stále dochází – k faktickému zabrzdění nejen profesionálního historického výzkumu citlivých míst našich nedávných dějin, nýbrž zároveň k úplně zbytečnému utlumení zájmu o studium pramenů z řad laické veřejnosti. Nelze dostatečně vyzdvihnout negativní důsledky naprosto fatální zásady, aplikované současným vedením ABS, která vedla k tomu, že více než 80 % již digitalizovaných pramenů není veřejnost zpřístupněno v rámci webové platformy eBadatelna, ale leží doslova ladem na interních úložištích této štědře dotované státní instituce. Jedná se o neomluvitelné selhání, ba zrazení primárního zákonného pověření Archivu. 

Jak jsme mohli ukázat především v první a druhé části naší analýzy, těch nepochopitelných postupů, které badatelský komfort nikoliv zvětšují, ale významně snižují, je celá řada. Po přečtení této studie snad již nikdo nebude mít odvahu nadále tvrdit, že způsob, jak vedení ABS od roku 2014 provádí digitalizaci, je systematický. Vždyť jsme mohli prokázat, že Archiv nedisponuje ani interními nástroji, aby navenek deklarované zásady o určení, co se má přednostně digitalizovat, řádně uplatňoval! Neexistuje ani ucelený přehled dosažené digitalizovanosti jednotlivých fondů, což je velmi těžké minus – v podstatě mezinárodní ostuda. 

Odhlédneme-li od digitalizace samotné, jsme nuceni konstatovat, že na dalším stěžejním poli činnosti dané zákonodárcem – v úseku zpracovávání fondů a sbírek (včetně inventarizace) – není bilance po dvanácti letech jen slabá, ale přímo katastrofální. Panuje zde situace, kdy se zřejmě žádný nadřízený orgán o tuto otázku dlouhodobě nezajímal a neangažoval. Ředitel ÚSTR si to nechce „pokazit“ u ředitelky ABS (která patří ke skupině archivářů, stojících v roce 2010 a 2013 hned dvakrát za jeho jmenováním ředitelem). Archivní správa ministerstva vnitra říká, že ABS nemá co nařizovat (nebo podle jasných slov ministra vnitra Jana Hamáčka z ledna 2020: „Archivní zpracování je záležitostí vedení Archivu bezpečnostních služeb, který Ministerstvo vnitra přímo neřídí“). Čímž také vysvětluje, proč nestanovil rezort vnitra například závazný časový harmonogram pro zpracování fondů.[1]

„Jen“ selhání, či záměr? 

Otevřená zůstává otázka, zda se u všech těchto převážně vážných nedostatků jedná o záměrné utlumení využití historických pramenů, nýbrž jednoduše o ledabylost, tedy o důsledky manažerského selhání současného Ptáčníkové vedení ABS, které je – také dle dikce zákona – přímo řízeno ředitelem ÚSTR. Vždy jsem spíše inklinoval k druhé variantě. Příčina není však tak rozhodující. V obou variantách zůstává výsledek neomluvitelný.  

Vedle přetíženosti úkoly vnímám problém nejen v úseku chybějících manažerských kvalifikací, ale hlavně na poli „duševního rozpoložení“. Směrodatní činitelé jak ÚSTR, tak ABS, kteří za chod a výsledky obou institucí již sedm let nesou odpovědnost, nejsou naplněni duchem otevřenosti a pevnou vůlí sloužit skutečně veřejnosti, ve smyslu maximálně ulehčit přístup k maximálně možné části historických dokumentů.  

Chybějící duch otevřenosti se významně podepíše též na míře, jak jsou veřejnost a dohlížecí orgány informovány o naplňování agendy Archivu. Naše analýza odhalila, že dříve relativně vysoká transparence se nástupem současného vedení ÚSTR a ABS postupně odbourávala. Což vedlo mimo jiné k tomu, že Archiv již pět let nezveřejňuje své Plány činnosti. O nedostatečné kultuře otevřenosti může ostatně svědčit i skutečnost, když ředitelka ABS  na mé dvě žádosti o poskytnutí informací u řady citlivých témat buď podání informace odepřela, anebo se jasné odpovědi očividně vyhýbala. 

Jen na okraji poznamenáváme, že neplnění zákona ze strany současného vedení ABS lze ilustrovat i na faktu, že poskytnuté odpovědi-neodpovědi z června a září 2020 se do dnešního dne nenachází na webu Archivu. Přitom dle § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, by se odpovědi měly zveřejnit do 15 dnů „způsobem umožňujícím dálkový přístup“, tedy na webu (konkrétně v sekci „Úřední deska“, v k tomu určené podrubrice zde).  

Kdo zakročí?

Do roku 2014, když teprve ABS převzal většinu digitalizačních prací, prováděla se digitalizace historických pramenů v ÚSTR. Jemu ukládá zákon č. 181/2007 Sb. v § 4 písm. d) úkol převodu dokumentů do elektronické podoby „bez zbytečného odkladu“. Když jsem na tomto portálu před pěti lety jedním článkem upozornil na to, že přesun digitalizační agendy z ÚSTR převážně do ABS se nemůže opírat o zákonné pověření, tak to jsem zároveň vyjádřil, že za takovou digitalizaci provedenou Archivem tedy ani není záruka, že skutečně bude probíhat žádoucím tempem a s adekvátním zaměřením na obsahovou stránku dotyčných historických dokumentů. Varoval jsem před tím, že budoucnost digitalizace je za těchto okolností vážně ohrožená. 

Naše zkoumání současného skutečného stavu bohužel potvrzuje, že tehdejší varování bylo na místě. Vedení ABS mělo dost času, aby dokázalo, že umí digitalizaci převést na solidní základ. Výsledkem je však dost vážné manažerské i odborné selhání na tomto pradůležitém úseku činnosti: Systém v celém procesu – od výběru pramenů, přes evidování výsledků až k dálkovému zpřístupnění – zřejmě existuje jen ve slovních prohlášeních, zatímco ve skutečnosti panuje nesystematičnost, libovůle archivářů a obrovská míra informačního temna vůči veřejnosti. Pod vedením Hazdry a Ptáčníkové se etablovala zásada, že digitalizace je systém bez systému.

V tomto článku uvedená zjištění vyvolávají oprávněné a vážné pochybnosti nad tím, že se v ABS pod vedením ÚSTR v oblasti digitalizace a zpřístupňování skutečně „efektivně hospodaří s prostředky, které stát do této činnosti každoročně vkládá“ (slib současného ředitele Hazdry z roku 2014 před zvolením).

Současné vedení ÚSTR a ABS, které je od roku 2013 u kormidla, zavedlo takový systém digitalizace, který je systematický především podle názvu, přičemž ve skutečnosti postrádá soustavnost podle jasně daných kritérií. Výsledkem je „digitalizační salát“, jehož sestavení zdá se být do značné míry nahodilé. Vzhledem k tomu, že ABS je velkou (rozuměj: drahou) veřejnou institucí zřízenou s prioritním úkolem zpřístupňování dokumentů, nemělo by se již dále vzít na lehkou váhu to, že celému procesu navíc očividně chybí transparentnost.

Co vedení ÚSTR a ABS navenek již řadu let prohlašuje (např. zvýšení badatelského komfortu, údajná systematičnost a vysoká kvalita provedené digitalizace), stojí bohužel v příkrém rozporu se skutečností. Zřejmě se sází jednoduše na to, že nikdo nebude zkoumat podrobněji, jak se věci na poli digitalizace a zpřístupnění opravdu mají. A pokud se náhodou někdo někdy ptá, tak se v odpovědích záměrně mlží, neodpovídá na jasně formulované dotazy, či poskytnutí požadovaných (a existujících) informací se prostě zamítá. 

Je na pováženou, jak dlouho taková taktika bude ještě vycházet. V Senátu se sice každoročně při projednání Výroční zprávy ÚSTR vede debata (někde i doplněná semináři),[2] agenda ABS pak většinou zůstává převážně stranou, ačkoliv není určitě o nic méně důležitá. A co Rada ÚSTR, dohlížecí orgán placených funkcionářů, kompetentní i za agendu působnosti ABS? Zasedává zpravidla každý měsíc, s jistým snížením frekvence v letošním roce kvůli pandemii (zápisy viz zde). Za předsednictví Emilie Benešové (2013–2017; archivářka, která byla zaměstnaná na MV již před 17. listopadem 1989), Rada ÚSTR neohodnocovala splnění úkolů, stanovených pro Ústav a Archiv v §§ 4 a 13 zřizovacího zákona ani jednou. Ani ve Výročních zprávách z tohoto období takovou reflexi činnosti nenacházíme, což platí pro ABS až do současnosti. Přitom by Rada ÚSTR dle dikce zákona (č. 181/2017 Sb., § 9, odst. 1, lit. i) měla „sledovat a vyhodnocovat zabezpečení přístupu k dokumentům a archiváliím uloženým v Archivu a výsledky předkládat jednou ročně k projednání Senátu“!

Současný stav není již dále únosný. Nacházíme se v situaci, když ABS pravé jádro své zákonem dané činnosti již řadu let vlastně nenaplňuje. Mám vážné pochybnosti o tom, zda senátorům a členům Rady ÚSTR byly skutečnosti, na které se v tomto příspěvku upozorňuje, dosud známé. Pokud známé nebyly, tak nadále nebude možné se omlouvat tím, že „se to nevědělo“. Kdyby se ukázalo, že ani teď ještě odhalený alarmující stav v (ne)naplnění zákonné agendy ABS nestačil k tomu, aby někteří senátoři a radní začali klást nepříjemné otázky, tak bude zbývat jediné: aby zvedávala svůj hlas zainteresovaná (nejen badatelská) veřejnost a volala po nápravě.  

Několik konstruktivních návrhů

Kde by se s nápravou mohlo začít, to myslím již celkem jasně vyplývá z předchozích částí tohoto příspěvků. Vedení ABS by celý proces digitalizace a zpřístupňování pramenů mělo významně zprůhlednit a zefektivňovat především tím, že

a) zajišťuje pružné přidání vyhotovených digitalizátů do eBadatelny způsobem, aby se uplatňovala zásada, že mezi dokončením digitalizace a jeho zpřístupněním zpravidla neuplynula doba delší jednoho roku, 

b) pravidelně publikuje přehledné statistiky o dosaženém podílu digitalizace jednotlivých fondů a sbírek,

c) z vlastní iniciativy vysvětluje veřejnosti aplikované zásady při výběru archiválií (fondů či jejich částí) pro systematickou digitalizaci a činí uplatnění těchto zásad ověřovatelné tím, že se zároveň publikuje minimálně statistika badatelské využívanosti jednotlivých fondů v „kamenných“ badatelnách,

d) se zřizuje zcela nová platforma „Průvodce o fondech a sbírkách“, které podává ucelené a srozumitelné informace o spravovaných archiváliích a obsahuje i možnost, aby zájemci mohli přímo na webu navrhovat určité fondy či jejich části k přednostní digitalizaci, 

e) se zřizuje grémium, kde by byly zastoupeny různá odborná pracoviště z oblasti historie (popř. i příbuzných věd) a organizace, a kde by se v jistých intervalech diskutovalo o prioritách ohledně digitalizace pramenů vzhledem ke stavu výzkumu. 

Jediné řešení: Novelizace zákona!

S uplatněním výše navržených kroků lze začít vlastně již zítra. Ředitelka ABS a nad ní stojící vedení ÚSTR mají k tomu veškeré možnosti a prostředky. Neučiní-li ani za příštích šest měsíců nic, co by přispělo k napravení zjištěných vážných nedostatků, tak to bude jasné znamení, že buď jde o ignorování skutečnosti či o chybějící vůli (či obojí). 

V tomto případě by Rada ÚSTR již neměla dále váhat a měla by odvolat současného ředitele ÚSTR. Nově zvolený ředitel (či ředitelka) by pak bez dlouhých okolků odvolala současnou ředitelku ABS, která v posledních letech naprostým selháním na úseku digitalizace a zpracovávání fondů dostatečně demonstrovala, že není na výši požadavků, které její zodpovědná funkce přináší s sebou.

Vyměnit personál je někdy nezbytným krokem, nikdy však systémovým. Jako jediné východisko ze současného marasmu, které zaručuje stabilní záruku, aby se podobné selhání již nezopakovalo, vidím novelizaci zákona č. 181/2007 Sb. o ÚSTR a ABS. Podle polského vzoru (vztahující se na Institut národní paměti IPN) se mají přímo do zákona vtělit pevné časové lhůty definující, který materiál se musí dokdy zinventarizovat, převést do digitální podoby a veřejnosti zpřístupnit.  

Dokud takové závazné ustanovení v zákoně není, je nebezpečí příliš veliké, že se bude pokračovat současným stylem, když zřejmě nikdo konkrétně neurčuje, co má být ve střednědobém horizontu pro digitalizaci prioritu a proč. A když se zároveň – bohužel – dlouhodobě nikdo, ani senátoři, nezajímá o to, co bylo vlastně v plánu a zda se ten plán skutečně dodržel. 

Zda se nachází dost iniciativy a politické podpory, aby se zákon č. 181/2007 Sb. poprvé novelizoval, to si netroufnu odhadnout.[3]Jen si dovoluji vyjádřit skromné přání, aby se u toho postupovalo na všech stranách věcně, s cílem lépe zajišťovat funkčnost a dosažení záměrů, pro které byly ÚSTR a ABS kdysi zřízeny. 

Poděkování na závěr

V ABS – ostatně i v ÚSTR – pracuje velký počet lidí, odborně zdatných a vysoce motivovaných. Jsem přesvědčen, že řadoví zaměstnanci a také drtivá většina vedoucích osob ABS zasazuje se plně za to, aby se oficiálně deklarované cíle a zákonné pověření maximálně splňovaly, a aby se zejména agenda na poli demokratického přístupu ke spravovanému archivnímu dědictví významně pohnula dopředu. Její angažovaná a cenná práce si zaslouží uznání. Jako jeden z badatelů, kteří využívají archiválie dnes spravované ABS již mnoho let, chci jim za to upřímně děkovat.

Adrian Portmann, Ph.D. (1974) – švýcarsko-český historik. Působil jako vědecký pracovník Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2008–2015), předseda Vědecké rady ÚSTR (2013/14). Je předsedou Conditio humana, z.s. (od 2012). Editor rozsáhlé pramenné dokumentace „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí  1945–1951" (spolu s Tomášem Staňkem), po dlouhodobém pobytu v Česku žije nyní v rodném Švýcarsku.