Způsob, jak Archiv bezpečnostních složek zpracovává a zpřístupňuje historické dokumenty, není transparentní

Adrian Portmann

Digitalizace bez plánu?

V první části příspěvku jsme se zaměřili na bilanci, čehož bylo za posledních sedmi let na poli digitalizace historických materiálů, uložených v Archivu bezpečnostních složek (ABS), dosaženo. Zejména nás zajímalo, co je již širší veřejnosti přístupné v podobě elektronické, pomocí dálkového přístupu na webu. Nejdůležitější závěr z naší analýzy je, že z celkového množství dokumentů, které byly od roku 2013 digitalizovány, bylo doposud do platformy eBadatelna přidáno nepochopitelně málo (méně než 20 %). Toto znepokojující zjištění se zvýrazňuje ještě podstatně více, pokud zohledňujeme i velké množství digitalizátů, pořízených již v prvním období činnosti ÚSTR a ABS (2008–2013). V druhé části jsme upozornili na řadu dalších zjevů, kterými se badatelský komfort v praxi zbytečně omezuje, ačkoliv by existovaly jednoduché postupy k odstranění různých zábran. 

Dospěli jsme k závěru, že faktickou blokaci svobodného přístupu k množství cenných dokumentů, celých složek a fondů, nelze racionálně vysvětlit. Ukázalo se, že vysvětlení za tento prazvláštní stav, které nabízí současná ředitelka ABS, neobstojí, jelikož její vedení samo často porušuje zásadu, kterou ohledně přidávání obsahu do eBadatelny údajně platí. Jaké jsou pravé důvody, proč se drtivá většina již existujících digitalizátů již několik let do eBadatelny prostě nepřidává? Stojí za tímto nemožným stavem snad obava z příliš horlivého využívanosti těchto dokumentů ze strany veřejnosti? Anebo – což bych předem nevylučoval – žádný zlý úmysl, ale prosté manažerské nezvládnutí úkolu?

Jednoznačných odpovědí se čtenářům stěží dostává. A to hlavně proto, že kolem celého procesu digitalizace v ABS panuje dále již neúnosná míra intransparence a záměrného zamlžování podstatných faktů. V této třetí části ukazujeme, že samotné vedení ABS zřejmě neví, co dělá. Protože navenek deklarovaná vysoká systematičnost postupu je nejspíše Potěmkinovou vesnicí. 

Netransparentní uplatnění kritérií, aneb: Systém „z prosté logiky“

ABS spravuje celkem ohromné množství archiválií. Představte si 20 kilometrů dlouhý vlak. Zhruba taková je metráž archivních materiálů ve správě tohoto archivu!¹Nějakým způsobem zpracováno je z toho dosud jen 2.195 běžných metrů (z toho bylo od založení ABS v únoru 2008 zpracováno jen 623 běžných metrů, zbytek tedy předtím). Zpracováno je tedy necelých 11 %. Pravděpodobně ale ve skutečnosti výrazně méně.²A kolik je z archivního dědictví ve správě ABS dnes již digitalizováno? Údaje k tomu nejsou k dispozici. Podle mého střízlivého odhadu je to méně než tři procenta. 

Kdyby se pokračovalo s dosavadním průměrným tempem, tak by digitalizace nebyla dokončena ani za sto let. Protože, jak to výstižně vyjádřila jedna z archivářek badatelny ABS za mé nedávné návštěvy: „Je toho hodně!“. Rozumným cílem ani nemůže být, aby se digitalizovalo úplně vše. Náklady a užitečnost mají se pečlivě srovnávat. O to důležitější je pak ale postupovat podle promyšleného systému, aby se priority určovaly podle maximálně objektivních měřítek. 

Klíčovou otázkou je, jak se vlastně určuje, co bude z velkého množství ještě jen analogicky dochovaného materiálu předáno do digitalizace – a co v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu. Na celém webu ABS nenajdeme žádné informace či alespoň krátké vysvětlení tohoto procesu. Dozvídáme se na základě všudypřítomného adjektivu jen, že se v Archivu provádí „systematická“ digitalizace. Je snad předem jasné, že takový label by byl na místě jen potud, kdyby se již v této první fázi výběru archivních složek a fondů, určených k digitalizaci, postupovalo opravdu soustavně. 

Ve snaze i zde přinášet trochu světla do tmy jsem v květnu 2020 Archiv požádal o odpověď na tuto dost jednoduchou otázku: „Podle jakých kritérií určuje ABS, jaké archiválie, resp. archivní fondy či sbírky jsou zařazeny do tzv. soustavné digitalizace?“. Ředitelka Světlana Ptáčníková odpověděla takto: „Základní kritéria pro zařazení archiválií do tzv. systematické digitalizace jsou v uvedeném pořadí tato: badatelská využívanost, stupeň zpracování fondu, míra poškození archiválií, vnitřní potřeby archivu (např. k usnadnění vyhledávání, pro úřední činnost apod.).“³Na další otázku, kdo tyto kritéria určil a zda jsou v nějakém metodickém dokumentu zakotveny, jsem obdržel místo jasné odpovědi jen následující nicneříkající statement paní ředitelky: «Kritéria (viz bod 1) vycházejí z prosté logiky archivářské práce a základního účelu všech archivů, tedy naplnění účelu uchování a ochrany archiválií a zároveň snahy vyhovět co nejširším potřebám badatelské obce.»⁴Hurá, jsem si říkal. To jsou jasná a navíc rozumně znějící měřítka! Prostě vše je úplně logické. Systematičnost je tedy zaručena? 

Začněme badatelskou využívaností, prvním jmenovaným kritériem, podle kterého se údajně určuje, co se předá do digitalizace. Jde tu mimochodem o jediné kritérium, které ve své kandidátské koncepci na ředitele v roce 2014 akcentoval i dnešní ředitel ÚSTR Hazdra („systematická digitalizace badatelsky nejvíce využívaných archivních fondů“, viz první část). A jak jsme viděli již v druhé částinaší analýzy, vyšší badatelská využívanost se uvádí zároveň jako jedno z kritérií, aby se výjimečně mohly do eBadatelny přidat některé složky, ač celý dotyčný fond ještě digitalizován není. 

Ve Výročních zprávách ABS jsem nikde nenašel ucelenější informace o badatelské využívanosti konkrétních fondů. Pokud ta má ale být podle důležitosti primární kritérium při tak kardinální otázce, co se určuje pro (přednostní) digitalizaci, tak lze oprávněně očekávat, že vedení Archivu takový statistický přehled má. Jinak se stěží může objektivně posuzovat, do jaké míry ten či onen fond či subfond stavěné měřítko splňuje. Naopak: Deklarované měřítko by se fakticky devalvovalo na bezobsažnou zásadu, na jejíž místo ve skutečnosti přistupuje subjektivní archivářská libovůle. 

Ředitelka ABS na moji otázku ohledně měření využívanosti jednotlivých fondů odpověděla zcela jasně: „Přesné statistiky vedeny nejsou“. Ve zřejmé snaze tento dostatek zmírnit hned dodala, že využívanost „je správcům fondů a sbírek pochopitelně známa“.⁵Přitom ale ani nevíme, zda jsou správci fondů a sbírek do procesu určování priorit pro digitalizaci vůbec zapojováni – a pokud ano, jakým způsobem tento proces probíhá. Jsou správci v rámci standardizovaného procesu pravidelně vyzýváni, aby nahlásili vedení své návrhy na digitalizaci? Nebo spoléhává se na jejich vlastní iniciativu? Mají své konkrétní návrhy nějak zdůvodnit, třeba statistickými daty o využívanosti fondů? Nevíme. Nezodpovězeno zůstalo dále, kdo o zařazení konkrétních materiálů do digitalizace vlastně v konečné instanci rozhoduje, tedy za tuto důležitou otázku navenek zodpovídá. 

Skutečná badatelská poptávka

Už v druhé části jsme mohli konstatovat, že badateli bohužel není nabízena možnost, aby přímo v eBadatelně nebo jinde, kde jsou jednotlivé fondy a sbírky ABS uvedeny, mohl navrhnout konkrétní archivní celky k přednostní digitalizaci. Největší české knihovny tuto funkci ve svých katalozích mají, tudíž se zřejmě aktivně zajímají o to, kde je zájem čtenářů a badatelů. Fakt, že ABS takovou užitečnou funkci nenabízí, vypovídá již docela něco o míře, nakolik je skutečná badatelská poptávka vůbec brána v potaz.

Teď podívejme se ještě jednou do obsahu eBadatelny. K nápadnostem, které jsem tam našel, patří i zjištění, že mezi zpřístupněnými digitalizáty takřka úplně chybějí materiály uložené v pobočce ABS v Kanicích u Brna. Právě tam ale jsou uchovány mnohé klíčové sbírky z činnosti teritoriálních útvarů SNB, Veřejné bezpečnosti (VB) a také StB, které jsou pro solidní výzkum represivních praktik v konkrétních regionech a místech naprosto nepostradatelné. 

Málo atraktivní je současná velmi omezená nabídka eBadatelny také například pro zájemce o dějiny třetí republiky (1945–48) a tzv. zakladatelského období komunistické diktatury do ranních padesátých let. Dlužno říci, jedná se o klíčové, zvlášť důležité období. Zde leží klíč k pochopení, jak nastolení komunistické diktatury a první konsolidace absolutní moci byly vůbec možné. Cílenou instrumentalizací bezpečnostních složek komunisté v tomto období vyzkoušeli různé praktiky, jak potírat zdánlivé či skutečně odpůrce, a tím potlačovat demokracii a lidská práva. Nepochybně jde o období a témata, která patří k těm, jimiž by se ÚSTR spolu s ABS měly zabývat – možná dokonce zvlášť intenzivně, jde-li nám o pochopení mechanismů, které mohou vést k nastolení totality (a tudíž též o prevenci, s ohledem na budoucnost).

Mezi spisy ležícími v Kanicích našli bychom velmi cenné a rozsáhlé sbírky různých situačních zpráv, dále historicky zvlášť cenné kroniky stanic SNB z prvních poválečných let.⁶Ale třeba čekají v té odlehlé pobočce, v lesíku na brněnském venkově, na hojnější badatelské využití rovněž ucelené archivní fondy táborů, zřízených od roku 1945 za internaci civilistů (Němců, Čechů a dalších), včetně táborů nucených prací (TNP), zřízených těsně po únoru 1948. Na základě vlastní pedagogické zkušenosti a pak zejména podrobné analýzy studentských prací (bakalářských, diplomových a disertačních), vzniklých za posledních třiceti let na českých vysokých školách v oboru historie, vím, že kanické fondy se těší velkému badatelskému zájmu, a to nejen z řad studentů. Tak můžeme v databázi thesis.cz, mapující (ne úplně kompletně) práce vzniklé na vysokých školách, najít přes 70 různých prací, kde autoři využívali také archiválie z Kanic. Tematicky jsou především věnovány poměrům v poválečném pohraničí, situací Němců a jiných nečeských entit, které měly po roce 1945 nelehké společenské postavení. 

Celkově se jedná o témata, která jsou mezi studenty historie na vysokých školách dlouhodobě nadprůměrně populární. Další sondáž pomocí zmíněné databáze ukazuje, že témata týkající se činnosti bezpečnostních složek v pozdějších obdobích (od roku 1953) jsou zastoupeny ještě značně řídčeji. To platí například též o dějiny StB, kontrarozvědky dalších bezpečnostních útvarů. Podle mého – připouštím: subjektivního – odhadu, který zohledňuje i informace od kolegů aktuálně působících na různých katedrách historie, týká se nejméně polovina všech studentských prací, pro které jsou relevantní archiválie ABS, tohoto prvního období 1945 až 1953. Trochu méně to asi bude, jde-li nám o knižně vydanou produkci z posledních patnácti let. Přitom je třeba mít na mysli, že studenti a profesionální historici představují dvě velmi významné skupiny zájemců o písemnosti ABS (možná ty dvě nejvýznamnější). 

Podle nijak neověřitelného odhadu ředitelky Ptáčníkové je doposud z kanických materiálů celkově digitalizováno „více než 5.000 jednotek“.⁷To je méně než 10 % všeho, co se od roku 2013 zvládlo převést do digitální podoby.⁸Jedná se nejen o vážný nepoměr v této relaci, ale také, pokud jde o celkovou metráž archiválií uložených v Praze a v Kanicích. A dojem nezodpovědného přehlížení kanických fondů ještě posiluje, dodáváme-li, že v eBadatelně není mezi fondy obsahujícími zpřístupněné digitalizáty zastoupen ani jeden kanický. Pokud za tím jsou nějaké objektivní důvody, nechť je vedení ABS prosím vysvětlí.

Osobně mám za to, že dlouhodobé zanedbávání materiálu uloženého v Kanicích u Brna není jen výsledkem obecné odborné nesystematičnosti, tedy nahodilosti, nýbrž snad také souvisí s pragocentrismem (ačkoliv současná ředitelka ABS pochází z Brna a dříve pracovala právě v Kanicích).

Chci zdůraznit, že poměrně slabá reprezentace pramenů ke klíčovému období prvních poválečných let mezi již zhotovenými digitalizáty se netýká jen pobočky v Kanicích, jen je v tomto případě zvlášť výrazná. I když to vypadá lépe u materiálů, uložených v Praze, existuje bohužel i zde málo uspokojivý stav, který negativně ovlivňuje stav výzkumu. Uveďme jako příklad jeden typ pramenů – periodická situační hlášení z jednotlivých oblastí, okresů a míst. Jedná se o velmi atraktivní druh historického pramene, obsahující většinou vyšší informační hodnotu a nabízející široké možnosti využití.⁹Situační zprávy mají prvořadý význam zejména pro regionální historický výzkum – a ten má zase svůj nezanedbatelný význam pro identifikaci současných obyvatel s místem, kde žijí, jejich zapojením se do místního dění, zkrátka do občanské společnosti. V tomto rámci je třeba vyzdvihnout pozoruhodnou zvláštnost českého prostředí, kde je – často na základě dlouhodobé tradice – stále vydáváno několik desítek vlastivědných regionálních časopisů. Odborná kvalita tam obsažených příspěvků, pojednávajících o období let 1938 až 1989, silně kolísá, přičemž se bohužel často nezohledňují prameny uložené v celostátních archivech. Jen trochu lepší je to podle mého zjištění u diplomových prací studentů historie, které jsou však v drtivě většině orientovány na konkrétní kraj, okres či místo. 

Situační zprávy sestavovaly v poválečném období různé orgány. Pokud jde o bezpečnostní složky, tak nejdůležitější dva původci byly na jedné straně Sbor národní bezpečnosti (SNB), od padesátých let Veřejná bezpečnost (VB), a na straně druhé orgány Státní bezpečnosti (StB). Zpravidla vznikla situační hlášení jejich jednotlivých stanic (místních, okresních a oblastních velitelství), resp. teritoriálních poboček, v jednoměsíčním intervalu. Samozřejmě je při jejich vyhodnocení třeba uplatnit přísné zásady kritické interpretace pramenů. Často jsou však tyto periodické zprávy prostě jediným dochovaným pramenem, který se o některých událostech či případech vůbec zmiňuje – byť někdy i v silně zkresleném podání. Kdo si předsevzal napsat práci o obecném společenském, hospodářském a politickém vývoji v určitém geografickém celku, tomu může být vřele doporučeno, aby začal svůj výzkum studiem dochovaných situačních hlášení. 

Přes velký význam těchto pramenů nelze však říci, že by se jejich digitalizaci v období více než 30 let od sametové revoluce věnovala patřičná pozornost. Až na malé výjimky digitalizovány stále nejsou. Na eBadatelně z těchto pramenů není vůbec nic. Přístup k nim má tedy jen ten, kdo navštěvuje badatelny ABS v Praze nebo u Brna. Přitom celkový rozsah materiálů, o něž tu jde, není příliš veliký. Pokud by zde bývala ve vedení ABS či ÚSTR vedoucí osoba, která by vydala heslo na přednostní digitalizaci tohoto materiálu, tak by se to určitě dalo zvládnout během jednoho pouhého roku – bez toho, že by se musela ostatní nezbytná agenda digitalizace významně omezit. Ke znázornění snad slouží následující přehled:

Situační hlášení SNB (1945–1948/50)

• od Okresních a Oblastních velitelství v zemi České (řazeno abecedně; pokud jde o území země Moravskoslezské, obsahuje tato sbírka jen torzo hlášení): f. 304, kart. 161 až 196
• od Ředitelství Národní bezpečnosti v Praze: tamtéž, kart. 153 a 154
• od Zemského velitelství SNB v Praze: tamtéž, kart. 155 až 157
• od Pohotovostního/Pohraničního pluku SNB: tamtéž, kart. 58 a 158

Situační hlášení StB (1945–1948)

• od Oblastních poboček a expozitur StB (dochováno jen poměrně torzovitě): f. 305, kart. 209 až 213 
• Další tato hlášení od roku 1945 jsou dochována ve fondech Krajských správ MV, uložených v Kanicích.

Celkem se jedná o pouze 47 kartonů, odhlédneme-li od fondů Krajských správ MV v případě hlášení teritoriálních útvarů StB. S poměrně malým nasazením sil by se dalo docílit dlouhodobě významný užitek. Hned několik generací badatelů a laických zájemců by bylo nesmírně vděčno!

Míra poškození

Jak jsme viděli, vedle badatelské využívanosti a stavu zpracování fondu je v pořadí třetím nejdůležitějším kritériím pro výběr materiálu k digitalizaci míra poškození. Z vlastní zkušenosti vím, když se s určitými fondy na základě „papírů“ hojně pracovalo, může právě tato skutečnost vést k čím větší míře poškození daných archiválií. Uveďme jen dva příklady: První případ je fond č. 425 (Židovské organizace) čítající 97 archivních krabic. Byl zejména v posledních třech desetiletích hodně využíván badateli, což se na fyzickém stavu písemností značně podepsalo. Proto bylo již v roce 2007 správně rozhodnuto, po dohodě a ve spolupráci s U.S. Memorial Holocaust Museem ve Washingtonu, aby se celý fond přednostně digitalizoval. A věřte nebo je, už je dávno kompletně digitalizován! Jenže na eBadatelně zatím z nepochopitelných důvodů nefiguruje – proč vlastně? Snad nikoliv kvůli metadatům. Historická inventární pomůcka z roku 1956 má sice své slabiny, zmapuje však obsah jednotlivých krabic poměrně detailně. Určitě by se tyto popisky daly až na další využít. Spousta zájemců by to kvitovala s povděkem! A to, s ohledem na danou tématikou, zajisté i řada zájemců v zahraničí.

Druhý příklad je skupina fondů se značkou „E“, uložených v Kanicích. Patří sem také fondy E-6 a E-7, obsahující klíčové materiál o internačních, sběrných a pracovních středisek (táborů) z období 1945 až 1948. Jedná se o fond, který byl rovněž za posledních tří desetiletí hodně badatelsky využívaný. Čemuž odpovídá bohužel i v tomto případě jeho částečně již vážný fyzický stav. Existující pomůcky k fondům jsou poměrně kvalitní a rozhodně přesnější než jen „bazální soupisy“. Splněny jsou tedy hned všechny tři hlavní kritéria pro digitalizaci. Přesto ale není z těchto fondů aktuálně digitalizováno vůbec nic. 

Digitalizace v ABS: Systém bez plánu?

Zpravidla asi platí, že podmínkou vzniku fungujícího systému je mít předem k dispozici promyšlený plán. Zda takový plán existuje také pro „systematickou“ digitalizaci ABS, bohužel nevíme. Výroční zprávy sice uvádějí, kolik inventárních jednotek archiválií z některých fondů mělo se v daném roce podle „plánu“ digitalizovat.¹⁰Nikde ve veřejně dostupných materiálech Archivu však o takovém plánu není ani řeč, natož že by byl veřejnosti k dispozici. 

Dostupné jsou pouze údaje, kolik a co se v jednotlivých letech zvládlo převést do digitální podoby. Tak například v roce 2019 se jednalo o 527 kartonů, 5 knih, 6 kartotéčních krabic, 1.037 samostatných negativů, 65 filmů a 69 personálních spisů – celkem 5.426 inventárních jednotek.¹¹To by mělo být bilance „systematické“ digitalizace. Ne úplně v souladu s tímto údajem zdá se však být další informace na stejném místě, že „na všech pracovištích digitalizace včetně Ústavu bylo digitalizováno celkem 4.762 inventárních jednotek (signatur) a pořízeno 686.312 souborů (skenů), z toho na pracovišti Ústavu 140.074 skenů“.¹²

Bližší výčet digitalizovaných materiálů najdeme pak v tabulkové příloze.¹³Je z ní patrné, že většinou byly digitalizovány svazky StB a další materiály mající své časové těžiště až v období od roku 1953. V návaznosti na myšlenky v předchozí kapitole připomeňme, že je dosti pochybné, jestli takový důraz na období teprve po Gottwaldově a Stalinově smrti skutečně odpovídá badatelskému zájmu. 

Vraťme se ale k otázce plánu a shrnujme: Ve Výroční zprávě ABS za rok 2019 je v tabulkách č. 9 a 10 uvedeno, kolik inventárních jednotek archiválií se mělo v daném roce podle "plánu" digitalizovat. Musí tedy existovat nějaký plán. Tak jsem se na ten plán ptal. Z odpovědi ředitelky Ptáčníkové, obdržené počátkem září 2020, vyplývá, že plán digitalizace skutečně existuje, a to jako textový dokument s tabulkovou přílohou. Má žádost o poskytnutí plánu digitalizace byla ředitelkou ABS však zamítnuta s pozoruhodným odůvodněním, že se prý jedná o “interní dokument”.¹⁴

Jde očividně o trapnou, svévolnou výmluvu. Poskytnutí klíčového dokumentu, obsahující zajisté relevantní údaje, se zkrátka ve stylu absolutistického vladaře ze středověku vylučuje. Další příklad o tom, jaké pojetí otevřenosti u současného vedení Archivu převládá. Řekněme si to otevřeně: Je to duch normalizace. 

Obr. Ptáčníková na pracovišti ABS na Struze (zdroj ustrcr.cz)

V odpovědi se snaží paní Ptáčníková tuto další do nebe volající intransparenci zmírnit poukazem, že se veřejnost může seznámit s plánem digitalizace v tabulkové části Výročních zpráv. Jedná se polopravdu. Tam totiž se uvádí, kolik bylo plánováno z toho kterého fondu v konkrétním roce digitalizovat, jen potud, pokud se z toho fondu vůbec něco stihlo digitalizovat. Fondy, které by podle plánu měly být digitalizovány (nebo jejich části), ale nic se z nich nestihlo, se tam neobjevují. Veřejnost ani senátoři tedy nemají dostatečnou možnost srovnávat splnění plánu na jednom z nejdůležitějších úseků činnosti Archivu.

Je to ale ještě o stupeň horší. Z obdržené odpovědi paní ředitelky se dozvíme, že plán digitalizace je prý součástí Plánu činnosti.¹⁵Dobře, tak se podívejme tam! Háček je jen v tom, že Plány činnosti přestalo Ptáčníkové vedení publikovat. Od roku 2008 byly průběžně zveřejňovány na webu, naposledy v roce 2015. I tato moje žádost, aby Plány činnosti od roku 2016 byly poskytnuty, smetla ředitelka Ptáčníková ze stolu argumentem, že “se jedná o vnitřní předpis“, proto “tuto informaci neposkytneme“.¹⁶

Takže již pět let se nedá již ověřovat, zda byly na tom kterém úseku činnosti Archivu splněny cíle. Protože ani nevíme, jaké ty cíle vlastně byly. Vedení ABS se již očividně nechce zavázat k ničemu vůči nikomu. Jakoby se jednalo o nějaký soukromý spolek!

Shrnujme, což dosud z naší analýzy vyplývalo:

• Tvrzená systematičnost v digitalizaci se ukazuje jako pouhou chimérou. Vedení ABS nebylo schopné věrohodně prokázat, v čem ten systém spočívá a že se nějaký systém (kdyby existoval) ve skutečnosti uplatňuje. 
• Suchou teorií jsou i uvedená kritéria, podle kterých se prý rozhoduje, co se má digitalizovat přednostně. Archiv nedisponuje ani nástroji, jak se podle těch kritérií objektivně řídit. Například badatelská využívanost fondů – údajné kritérium číslo 1 – není statisticky vůbec sledována. 
• Přinejmenším pochybné je pak, zda ABS vůbec má nějaký soustavný a závazný plán pro celou digitalizaci, tedy klíčový úsek své činnost, který je svým významem z hlediska celospolečenského pověření této instituce snad vůbec ten nejdůležitější. Ačkoliv se jedná o veřejnou instituci pod dohledem Senátu (a v případě digitalizace také o téma, které hrálo v bojích kolem ÚSTR/ABS v posledních deseti letech významnou úlohu), není údajně existující plán digitalizace dostupný veřejnosti. Ještě horší: Plány činnosti Archivu se již pět let utají před veřejností a také senátory. Nikdo mimo ABS a vedení ÚSTR tedy nemá možnost objektivně posuzovat úspěšnost plnění plánu. Náhoda či záměr? 

V nadcházející čtvrté části naší analýzy budeme se zaměřovat na další klíčový úsek činnosti ABS, na zpracování fondů. Toto téma velmi úzce souvisí s digitalizací a zpřístupněním. Naše analýza bohužel i zde ukazuje, že bilance posledních let je ještě o poznání horší než v případě digitalizace. Bez nadsázky lze říct: je úplně zničující.

Adrian Portmann, Ph.D. (1974) – švýcarsko-český historik. Působil jako vědecký pracovník Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2008–2015), předseda Vědecké rady ÚSTR (2013/14). Je předsedou Conditio humana, z.s. (od 2012). Editor rozsáhlé pramenné dokumentace „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí  1945–1951" (spolu s Tomášem Staňkem), po dlouhodobém pobytu v Česku žije nyní v rodném Švýcarsku.