Způsob, jak Archiv bezpečnostních složek zpracovává a zpřístupňuje historické dokumenty, není transparentní

Adrian Portmann

Digitalizace bez systému (část 1/5)

Už více než deset let existuje u nás zvláštní instituce, jejímž úkolem je podle zřizovacího zákona č. 181/2007 Sb., aby zpřístupňovala a zveřejňovala dokumenty z provenience bezpečnostních složek dřívější nedemokratické státní moci, vzniklé do roku 1990. Řeč je o Archivu bezpečnostních složek (ABS), jenž je – také podle zákona – „přímo řízený“ Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Vedle zabezpečování přístupu má ABS zároveň vést kvalitní evidenci těchto převážně cenných a často zvlášť citlivých historických pramenů.[1]

Úkol zpřístupnění úzce souvisí s převodem historického materiálu do digitální podoby. Zde nejde jenom o „klasické“ úřední dokumenty na papíře, nýbrž také o velké množství dobových evidenčních pomůcek, které Státní bezpečnost (StB) a další složky státní správy vytvořily a využívaly při výkonu své činnosti. Tyto registratury, kartotéky atd. tvoří i pro současného badatele nezbytný klíč k „obyčejným“ písemnostem včetně velmi rozsáhlé svazkové agendy StB. Podaří-li se je převést do digitální podoby (a to nejen ve formě snímků, ale především v rámci snadněji obsluhovatelných databází), tak to nepochybně znamená významný krok dopředu.

Zřizovací zákon č. 181/2007 Sb. se proto také zmiňuje o převodu historických dokumentů do elektronické podoby, tedy o digitalizaci jako takové. Tento úkol, který je podle dikce zákona třeba provést „bez zbytečného odkladu“, je však definován pouze s ohledem na ÚSTR, nikoliv explicitně také na ABS.[2] Protože nebylo pochyb o tom, že zákonodárci tu šlo hlavně o digitalizaci materiálů z provenience bezpečnostních složek (tedy dokumentů, přidělených do nově zřízeného ABS), fungoval Ústav zpočátku – do roku 2014 – jako digitalizační servisní pracoviště pro Archiv, a to na základě uzavřené dohody mezi oběma úzce spjatými institucemi.

Digitalizace jako projev demokratizace a vyzrálosti společnosti

Zákonné pověření o zpřístupňování je nejvyšším účelem, pro který byl tento speciální archiv, zaměstnávající aktuálně na 150 zaměstnanců[3] (což ho činí jeden z největších archivů v zemi, s větším počtem zaměstnanců než např. Národní archiv), kdysi z vůle zákonodárce zřízen. Jeho činnost je kontrolována Senátem Parlamentu ČR, stejně jako činnost ÚSTR.

Od okamžiku založení obou institucí bylo všem, kteří od té doby stáli v jejich čele a doprovázeli jejich činnost tím či oním způsobem, jasné, že jim svěřené archiválie se mají zpřístupňovat moderním způsobem, garantujícím maximální dostupnost všem zájemcům. Vyloženě se měl umožnit i přístup laickým badatelům, což bylo vnímáno jako důležitý projev demokratizace společnosti. Záměr byl jasný: Někdejší přísně utajený materiál bezpečnostních útvarů má se stát takřka volně přístupný pro studium, bez zbytečných administrativních a technických překážek. Každý, který o to má zájem, má mít možnost si udělat své vlastní závěry z něho, aniž by mu nějaký úřad či archivář předepsal, co si vůbec smí přečíst a jak to má interpretovat. Tak to má být ve vyzrálé občanské společnosti!

Za naprosto klíčový předpoklad za tuto formu demokratického zpřístupnění byla správně považována digitalizace. Výhod, které se systematickou digitalizací celých složek a fondů otevírají, je hned několik: zamezuje se poškozování archiválií jejich neúměrným manuálním použitím, umožňuje se jejich konzervace, zabraňuje se případné manipulaci či účelové selekci při nakládání s těmito materiály, to také ze strany některých archivářů (sám jsem v prvním desetiletí 21. století tohoto svévolného postupu byl svědkem a obětí, přičemž mi byl přístup k některým „zvlášť citlivým“ složkám a inventárním pomůckám odepřen shodou okolností nynější ředitelkou ABS Světlanou Ptáčníkovou, která tehdy pracovala jako archivářka v pobočce Archivu Ministerstva vnitra v Kanicích u Brna). Dále umožňuje digitalizace samozřejmě také paralelní využívání toho kterého spisu na různých místech. V minulosti, když měl nějaký úředník, soudce či badatel zapůjčený konkrétní archivní spis, nikdo další s tím nemohl nakládat a spis byl někdy na dlouho pro ostatní svět fakticky zablokován.[4]

Na to, že digitalizace a elektronické zpřístupnění pramenů úzce souvisí s posunem historického bádání, upozornila mnou vedená Vědecká rada ÚSTR ve své Závěrečné zprávě z první (a zatím jediné) evaluace činnosti ÚSTR v roce 2013. Uvedli jsme, že „konkrétní způsob, jak se digitalizované archiválie ABS zpřístupňují, má a bude mít přímý dopad na intenzitu a kvalitu historického výzkumu“.[5]

Bilance zakladatelské fáze digitalizace ÚSTR/ABS (2008–2013)

ÚSTR, v těsné součinnosti s ABS, startoval v roce 2008 jako pionýr soustavnou/systematickou digitalizaci – a to nejen v rámci celorepublikovém, nýbrž dokonce i evropském.[6] Od počátku se digitalizovalo na dvou kolejích: První a hlavní kolej, to byla uvedená systematická, tedy plošná digitalizace celých fondů. U druhé, vedlejší koleje se jednalo o badatelskou digitalizaci. Prováděla se na základě individuálních žádostí badatelů a týkala se většinou jen některých signatur, resp. archivních složek. 

Na základě technické modernizace a zavedení systematického postupu bylo možné udělat tečku za předchozí fází, když Odbor archivní a spisové služby Ministerstva vnitra (MV) v desetiletí od roku 1997 až 2007 byl schopen vykázat pouhých 2.9 milionů digitalizovaných souborů, které se navíc často pořizovaly v až katastrofální a de facto nepoužitelné kvalitě. Stejný počet digitalizátů pořídilo digitalizační pracoviště nově zřízeného ÚSTR během pouhých deseti měsíců. V druhém roce činnosti bylo digitalizováno 8.9 milionů dokumentů (z toho 5 milionů skenů mikrofiší), což odpovídalo zhruba 4.765 milionům dokumentů, vyjádřeno na základě reálného počtu stránek (po odečtení bílých stránek).[7] Podařilo se nejen významně zvýšit tempo, ale i kvalitu digitalizace – a to za plného provozu vznikající instituce. Že jde o velmi záslužný počin, dokazuje fakt, že nově vybudovaný systém digitalizace se stal vzorem pro řadu partnerských institucí ve střední a východní Evropě, např. v Polsku a na Ukrajině.[8]

V prvních letech „zakladatelského vedení“, které řídilo obě instituce do roku 2013, se digitalizovalo tedy na plné obrátky, a to dle daných možností s maximální systematičností. Existoval plán dlouhodobé digitalizace, který zohledňoval jak zájmy badatelské a úřední agendy, tak i potřebu vlastních pracovišť Ústavu (např. pro splnění jeho dokumentačního a vzdělávacího pověření). Za prvních pět let bylo možné digitalizovat více než 30 milionů stran dokumentů v plnobarevném provedení. Vedle „klasických“ úředních dokumentů různého typu šlo především o evidence a kartotéky, dále o personální spisy, svazkovou agendu rozvědky i kontrarozvědky, často k dispozici pouze jako mikrofiše či mikrofilmy. K tomu bylo dosaženo ručního přepsání různých obsáhlých kartoték s téměř dvěma miliony kartami, aby transkribované údaje mohly sloužit v elektronických evidenčních systémech. Zároveň bylo do roku 2013 na webu zveřejněno téměř 1000 digitalizovaných archivních pomůcek.[9] Podrobný popis východisek, zvolených postupů a výsledků této intenzivní první fáze digitalizace ÚSTR/ABS najdeme ve zprávě Petera Rendeka a Pavla Žáčka, publikované v roce 2016 zde (obsahuje dvě obsáhlé statistické přílohy, uvádějící rozsah docílené digitalizovanosti jednotlivých fondů a sbírek).[10]

Nemalou komplikaci pro etablovaný soustavný proces digitalizace přineslo schválení zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Tento samozřejmě velmi potřebný a z morálního hlediska významný zákon vedl k tomu, že ministerstvo obrany a na jeho žádost také ÚSTR a ABS musely vypracovat stovky odborných stanovisek na došlé žádosti. Pro ty bylo většinou klíčové využívat historické prameny, uložené v ABS. Nastala tedy jakási ad hoc digitalizace, protože každé odborné stanovisko obsahovalo jako přílohu DVD s digitální reprodukcí dokumentů, o které se opírá. Jen do konce října 2013 digitalizoval ÚSTR na 2.3 milionu archivních dokumentů v rámci této úřední agendy.[11]

To nejdůležitější, co se v tomto krátkém údobí nezvládlo, bylo spuštění webu, který by umožňoval dálkový přístup k digitalizátům externím zájemcům. Samozřejmě se s tím od počátku počítalo. Zárodek představoval interní pilotní projekt z léta 2009 s názvem „Elektronický archiv“, který sloužil ke zpřístupnění zhotovených digitalizátů pracovníkům ÚSTR a ABS.[12] Elektronický archiv byl v roce 2010 již v testovacím provozu, když do něho bylo naimportováno přes 11.000 svazků reprezentujících přibližně 1.5 milionu souborů se základním popisem.[13] V listopadu 2012 mohl být přístup do Elektronického archivu spuštěn pro externí badatele (tedy veřejnost) na badatelně ABS v ulici Siwiecova v Praze.[14] Interní dokument předložený v dubnu 2013 Radě ÚSTR dokazuje, že k tomuto datu byl v Elektronickém archivu zpřístupněn materiál z více fondů ABS, než je tomu nyní na tzv. eBadatelně (k tomu viz dále). Jednalo se o celkem 66 fondů.[15]

Nemůže být pochyb o tom, že by se realizace platformy umožňující dálkový přístup i externí badatelské i laické veřejnosti (tedy z pohodlí domova) během následujících několika let podařila. V roce 2013 – při svržení Hermanova a Žáčkova vedení – existoval již poměrně konkrétní koncept, realizace v rámci ostrého provozu zdála se být věcí poměrné dohledné budoucnosti. Proto se objevuje toto téma prominentně i v kapitole s názvem „Digitalizace a zpřístupnění pramenů“ v Závěrečné zprávy z evaluace ÚSTR z konce roku 2013. Vědecká rada vyjádřila v rámci této kapitoly osm konkrétních doporučení. Z toho se týká pět přímo „Elektronického archivu“, tedy záměru spuštění portálu s dálkovým přístupem na digitalizované prameny.[16]

Slib lepších zítřků: „Systematická“ digitalizace

Když bylo původní vedení ÚSTR důsledkem změny politických poměrů nahrazeno vedením novým, stala se digitalizace jakýmsi terčem souvisejících polemik. Nové vedení v čele s Benešovou tvrdilo, že se prý doposud udělala úplně špatně.[17] Ta zodpovídala ve stejné době za digitalizaci v Národním archivu. O tom, s jakou tristní bilancí, viz článek Petera Rendeka „Potěmkinova digitální vesnice: Národní digitální archiv“ a můj dřívější článek „Digitalizace bez záruky“. Údajný chaos a libovůle v dosavadní digitalizaci sloužily jako snad nejdůležitější argument, proč musí nastoupit vedení nové, a proč musí hlavní režie digitalizace být Ústavu odňata a předána archivářům v ABS. Na bázi této výtky došlo i k výpovědím, které se potom ukázaly jako protiprávní.[18]

To potvrzuje i výrok Zdeňka Hazdry, současného ředitele ÚSTR, který napsal do své koncepce dalšího směřování ÚSTR a ABS, s kterou kandidoval v roce 2014 na post ředitele jako tehdejší náměstek ředitelky Pavly Foglové: „Digitalizace se v poslední době stala jakýmsi úhelným kamenem poměřování výsledků Ústavu.“[19] Vytýčil tam následující ambiciózní cíle pro případ, že bude obměněnou Radou do čela Ústavu zvolen:

“Základním cílem digitalizace je a musí zůstat zpřístupňování digitálních reprodukcí archiválií široké veřejnosti. Jedině tak je možné efektivně hospodařit s prostředky, které stát do této činnosti každoročně vkládá.”

“Ve spolupráci s ředitelem Archivu bude kladen důraz především na následující oblasti:

• systematická digitalizace badatelsky nejvíce využívaných archivních fondů
• zajištění funkčního databázového prostředí pro zpřístupnění digitálních reprodukcí archiválií, což značně zvýší badatelský komfort“.

Obr. Světlana Ptáčníková, ředitelka ABS od dubna 2013 (zdroj: ABS).

Zvolen byl, a to bez časového omezení funkčního období. Což mu v uplynulých sedmi letech perfektně umožnilo „přímo řídit“ ABS, jak ho k tomu pověřuje zákon. Ve Výroční zprávě ABS za rok 2014 se tehdejší a nynější vedení Archivu (ředitelka Světlana Ptáčníková a její zástupce Petr Zeman) pochlubilo tím, že se podařilo pro Archiv vyjednat 30 nových pracovních míst. Tím se – tak zněl daný slib – “digitalizace archiválií (jako jedna z forem zpřístupňování) a správa a rozvoj evidencí dostane zcela do jeho rukou”.[20]  V ABS bylo za tímto prestižním účelem zřízeno nové oddělení digitalizace. Zároveň nadále takové oddělení existovalo a existuje i v ÚSTR (bez novelizace zák. č. 181/2017 Sb. to ani nejde jinak).  Spisy bezpečnostních složek digitalizují se tedy od roku 2014 dvoukolejně. S těžištěm jednoznačně na straně ABS, ačkoliv mu zřizovací zákon žádnou digitalizační činnost neukládá.

Bilance po sedmi letech

Co z daných slibů bylo splněno? Na první pohled nemálo. Za největší úspěch považuji spuštění tzv. eBadatelny v roce 2016, tedy webu, na kterém ABS dálkově zpřístupňuje část jemu svěřených historických dokumentů v digitální podobě. A to téměř výlučně ve velmi kvalitní podobě! Pro zájemce o tyto prameny existuje tedy již čtyři roky atraktivní alternativa oproti chození do kamenných archivních badatelen s dost omezenými otevíracími hodinami, umístěných jen v Praze a v okolí Brna.

Vycházíme-li se ze statistiky obsažené v poslední dostupné Výroční zprávě  ABS (za rok 2019), tak je počet badatelů, kteří si prostudovali dokumenty jen virtuálně, dokonce již trochu vyšší než počet návštěvníků v „kamenných“ třech badatelnách (1.830 oproti 1.609).[21] Když jsem se vedení Archivu na ty údaje blíže ptal, tak se nicméně ukázalo, že se údaj o badatelské využívanosti eBadatelny musí zaohrouhlit dolů, a to na pouhých 844 osob, které v roce 2019 možnost dálkového přístupu dokumentů skutečně užívaly. Celkový počet lidí s autorizovaným (registrovaným) přístupem na eBadatelnu ke konci roku 2019 pak údajně byl 1.705, ovšem včetně vlastních zaměstnanců.[22]

O tom, kdo dálkový přístup k dokumentům využívá, nic bližšího nevíme. Odhadujeme-li však počet historiků, jiných vědeckých badatelů, zaměstnanců ABS a ÚSTR a studentů vysokých škol mezi skupinou uživatelů na minimálně 350 osob, tak se ukazuje, že pravděpodobně jen asi půl tisíc lidí mezi „normálními“ občany patří k uživatelům eBadatelny. Pohybujeme se tu na bázi pouhých tezí. Šel bych ale tak daleko, že se dá předpokládat relativně vysoká využívanost dálkového přístupu v odborné komunitě, zároveň ale zatím jen relativně malou popularitu této formy zpřístupnění v rámci laické veřejnosti. 

Webové rozhrání eBadatelny je řešeno uživatelsky poměrně přívětivě. Po registraci, která je vzhledem k platným zákonům nezbytná, může uživatel ve svém webovém prohlížeči na tomto graficky jednoduše tvořeném webu zkoumat obsah různých fondů a prohlížet obsažené digitalizáty. Zvlášť důležitá pro badatelskou praxi je možnost stáhnutí některých archiválií či celých složek ve formátu PDF.[23] Funguje to poměrně dobře, byť občas s kratšími výpadky systému. Je nutno uznat: Celkem představuje eBadatelna ABS významný krok dopředu, k jehož dosažení se sluší realizátorům pogratulovat!

Obr. Nenápadná hlavička portálu eBadatelna

Technologicky je dálkové zpřístupnění pramenů tedy v podstatě již zvládnuto. Jak to ale vypadá, pokud se díváme trochu blíže na obsah eBadatelny? ABS spravuje podle vlastních údajů celkem 808 fondů a sbírek.[24] Na již čtyři roky zprovozněné eBadatelně najdeme z toho však zastoupeno jen 47 fondů, tedy necelých 6 % všech spravovaných fondů. Ale tímto velkým omezením to nekončí. Protože ze zastoupených 47 fondů je jich ne méně než 33, které v současnosti neobsahují ani jeden digitalizovaný soubor, který by byl registrovaným uživatelům eBadatelny k dispozici.[25] To znamená, že z fondů objevujících se v elektronické badatelně ABS je vlastně 70 % úplně prázdných!

K těmto prázdným fondům patří například i badatelsky hojně využívané následující fondy z provenience Sboru národní bezpečnosti (SNB) z období těsně poválečného (1945 až 1949):

• A 17: Hlavní velitelství SNB Praha
• A 15: Zemské velitelství SNB Brno
• A 14: Zemské velitelství SNB Praha.

Z dalších fondů, které tam figurují s údajem „0“ zpřístupněných souborů, je možné třeba uvést následující fondy, obsahující spisy z pozdější působnosti Ministerstva vnitra (MV) a bezpečnostních složek od padesátých do osmdesátých let 20. století:

• A 2/5 Sekretariát federálního MV, V. díl (1965–1977)
• A 2/7: Sekretariát federálního MV, VII. díl (1969–1980)
• A 2/8: Sekretariát federálního MV, VIII. díl (1955–1983)
• A 2/9: Sekretariát federálního MV, IX. díl (1964–1990)
• A 3/1: Správa vyšetřování StB Praha, I. díl (1954–1977)
• A 3/2: Správa vyšetřování StB Praha, II. díl (1947–1977)
• A 6/1: Organizační a vnitřní správa Federálního MV, I. díl (1946–1961).

To jsou jen příklady. Jak vyplývá z nahoře uvedeného: Drtivá většina fondů ještě nefiguruje v eBadatelně ani svým pouhým názvem. Pro velkou část badatelů a ostatních zájemců o využívání dokumentů spravovaných ABS zůstává tím nabídka eBadatelny zatím převážně nerelevantní. Po formální registraci (těch nových bylo v roce 2019 úctyhodných 454[26]) a prvním přihlášení se do systému zpravidla zjišťují, že tam fondy a složky, kterých se týká jejich zájem, přístupné nejsou. Takto lze pravděpodobně vysvětlit i nízký počet inventárních jednotek, které jeden uživatel v celoročním průměru v eBadatelně prohlížel. Jedná se o pouhých 17 jednotek,[27] přičemž jednotky často obsahují jen několik málo stran. „Prohlížení“ navíc neznamená, že si uživatel jejich obsah vůbec přečetl. Možná jednotku jen otevřel, aby po několika vteřinách zjistil, že nemá pro jeho zájem relevanci.

Obr. Přehled fondů na portálu eBadatelně (výsek). Většina fondů neobsahuje zatím žádné digitalizáty.

Digitalizujeme na plné pecky…

Otazníků nad praxí eBadatelny je řada dalších – a závažnějších. Snad nejdůležitější závěr, ke kterému moje analýza dospěla, je tento: Drtivá většina archiválií, které v ABS a ÚSTR byly od jejich založení před dvanácti lety za nasazení obrovských částí státního rozpočtu již digitalizovány, není na rozhraní eBadatelna přístupná „široké veřejnosti“ (chceme-li opět použít slovník obsažený ve slibech někdejšího kandidáta na ředitele ÚSTR Hazdry). A to v dimenzích přímo skandálních!

Musíme začít inventurou. Ptal jsem se vedení ABS v květnu 2020 na to, kolik bylo do současnosti již digitalizováno a kolik z toho je v eBadatelně již k dispozici. Odpověď, podepsaná ředitelkou ABS Světlanou Ptáčníkovou, na tuto a související otázky (k těm níže) mi došla 22. června 2020 (zveřejňujeme ji v plném znění zde).

Z odpovědi vyplývá, že od dubna 2013 (když oddělení digitalizace ÚSTR začalo statisticky vykazovat počty digitalizovaných archivních jednotek) do konce roku 2019 bylo digitalizováno celkem 51.549 archivních jednotek (signatur, inventárních jednotek, archivních čísel apod.). Z toho spadá do tzv. systematické digitalizace 22.382 archivních jednotek.[28]

Zaprvé, je třeba zdůraznit, že tato celková čísla nezahrnují počty archiválií, jež se podařilo v rámci činnosti ÚSTR digitalizovat v „zakladatelském“ období, tedy do odvolání ředitele Daniela Hermana v dubnu 2013. Připomeňme, že se tu jedná o více než 30 milionů stran dokumentů (viz výše). I když se v obrovském fundusu této cíleně pomlouvané prvotní fáze digitalizace prokazatelně nachází řada duplicit, prázdných stran a nekvalitních či evidenčně nezařaditelných reprodukcí (nejednou však se jedná o nekvalitní digitalizáty převzaté od Odboru archivní a spisové služby MV či jeho předchůdců, pořízené před rokem 2008),[29] zajisté nelze tuto první část digitalizátů paušálně nezohledňovat. Neznáme však příslušný počet archivních jednotek, které zahrnuje. Proto v další kalkulaci musíme vycházet z čísel teprve od roku 2013.

Zarážející je zde jednak to, že více než polovina digitalizovaných archivních jednotek vzniklo v „post-Hermanově“ období zřejmě mimo tzv. systematické digitalizace. Jen 43 % totiž zahrnuje ta údajně špičková „systematická digitalizace“ – výsledek, který po uplynutí více než sedmi let, což nové vedení oba instituce již řídí, poněkud irituje. Proč toho není značně více, když už ABS obdržel v roce 2014 tolik nových prostředků a pracovních míst za účelem digitalizace (viz výše)? Samozřejmě, stále se muselo naplňovat zákon č. 262/2011 Sb., tedy digitalizovat hodně ad hoc za účelem zhotovení odborných stanovisek pro Ministerstvo obrany. Tato agenda v letech 2016 až 2018 znamenitě poklesla, ke konci roku 2019 však vzhledem k opět vyššímu počtu podaných žádostí opět narostla. Celkově odeslal ABS na Ministerstvo obrany v tomto roce 225 stanovisek. Váhu faktoru „zákon 262“ lze vyčíst z těchto údajů, převzaté z Výroční zprávy: Oproti počtu 5.426 inventárních jednotek, 5 knih, 6 kartotéčních krabic, 1.037 negativů, 65 filmů a 69 personálních spisů, tedy celkem 5.426 inventárních jednotek, které ABS zvládlo převést do elektronické podoby v rámci „systematické“ digitalizace, stojí 1.411 inventárních jednotek a 30 kartotéčních krabic, které se digitalizovaly v rámci agendy uvedeného zákona.[30] Poměr je tedy zhruba 4 ku 1. Z toho rezultuje jediný možný závěr: Valná většina materiálů, které se zpracovaly mimo „systematické“ digitalizace, nemá souvislost se zákonem č. 262/2011. Překvapující velký podíl nesystematické digitalizace v ABS musí tedy mít jiné důvody. Jenže nevíme, jaké.

Z poslední Výroční zprávy ABS se dozvíme, že ke konci roku 2019 bylo v eBadatelně přístupno 5.532.120 skenů a 47 inventářů se 76.941 záznamy.[31] Z rubriky „Novinky“ přímo na uvedené platformě vyplývá, že poslední přidání nových digitalizátů se oznámilo 22. října 2019. Již více než rok se tedy patrně nedoplňovalo vůbec nic.

A tím – bližším pohledem na to, co je v eBadatelně vůbec k dispozici – potvrzuje se vůbec nejdůležitější závěr naší analýzy: Z výše uvedených 22.382 archivních jednotek, které se stihlo v ABS od dubna 2013 do konce roku 2019 digitalizovat „systematicky“, je v eBadatelně podle odpovědi ředitelky Ptáčníkové současně k dispozici jen 10.003 jednotek.[32] Tedy i zde jde zase o méně než polovinu (44.7 %). Přidáme-li výsledek „nesoustavné“ digitalizace (a to notabene jen ten z období pod vedením Foglová/Hazdra/Ptáčníková od roku 2013), tak činí podíl archiválií, přístupných momentálně na eBadatelně, dokonce méně než pětina (19.4 %).

To je, s prominutím, úplně šokující bilance! Neznamená nic jiného než to, že přes 80 % digitalizovaných materiálů vzniklých pod vedením uvedených manažerů, není v současnosti pro „širokou veřejnost“ dálkově přístupná. Leží již celá léta někde na interních úložištích, ke kterým mají ovšem přístup pouze někteří vyvolení zaměstnanci. Teď ctěnému čtenáři asi došlo, proč tento můj příspěvek nese titul „Digitalizace do šuplíku“…    

Adrian Portmann, Ph.D. (1974) – švýcarsko-český historik. Působil jako vědecký pracovník Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2008–2015), předseda Vědecké rady ÚSTR (2013/14). Je předsedou Conditio humana, z.s. (od 2012). Editor rozsáhlé pramenné dokumentace „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí  1945–1951" (spolu s Tomášem Staňkem), po dlouhodobém pobytu v Česku žije nyní v rodném Švýcarsku.