Právo a moc - čtrnáct technokratických zastavení Zdeňka Jičínského

Autor: Miroslav Vodrážka

Udělat za minulostí tlustou čáru je zločin,
který nejen znamená zbavit společnost vlastních dějin,
ale zejména znamená nereflektovat, že minulost se bude vracet.

básník Zdeněk Rotrekl

---

Když na základě podnětu právníka a aktivisty Ondřeje Dostála vydal v dubnu 2020 Městský soud v Praze rozhodnutí, kterým zrušil nezákonné vládní omezení základních práv, zejména svobody pohybu a svobody podnikání, poukázal tím nikoliv na právní amatérismus nebo kutilství vlády Andreje Babiše, ale nepřímo na jedno neblahé polistopadové dědictví státu a politických elit, podle kterého je moc nad právem. Nízká právní kultura je dědictvím celé jedné supralegalistické totalitární epochy. Tato kultura byla po roce 1989 složitým způsobem transformována do zvláštní politicko-historické kontinuity.

Český rozhlas Plus odvysílal 17. listopadu 2019 v pořadu Pro a proti debatu nad otázkou, zda „bylo možné se po revoluci v roce 1989 radikálně rozejít s tehdy platným právním řádem“.1

Osloven byl i právník a politik Zdeněk Jičínský, ale nakonec ho zastoupil bývalý místopředseda ČNR Václav Žák. Pro diskusi jsem si připravil rozsáhlý materiál, který vycházel z osobní zkušenosti z undergroundové kontrakultury vyznačující se kritikou omezeného „technokratického“ chápání rozumu a systému. Příkladnou  technokratičnost projevil v samotné debatě i Václav Žák, když prohlásil, že považuje za marginálii skutečnost, že z důvodů právní kontinuity nebyl vrácen majetek například ženským organizacím snažícím se obnovit svou spolkovou činnost po roce 1989, a že mu de facto nevadí zcela absurdní situace, že se mnozí lidé z Charty 77 (případ rodiny Hyblerových) a undergroundu (Vratislav Brabenec) musí i v současné době soudit, aby se domohli svých práv, kterých byli zbaveni například na základě akce Asanace. Polistopadový stát dohnal nejen disidenty, ale značnou část společnosti do nedůstojné situace, kdy musí čelit právní kontinuitě v podobě bezpráví.

Po skončení diskuse jsem se rozhodl materiál zapracovat do jedné kapitoly připravované knihy o undergroundové kontrakultuře, kterou jsem chtěl samostatně publikovat, jenže z důvodů sporu, který vznikl mezi institucí Muzeum Paměti 20. století a neziskovou organizací Post Bellum, jsem tak neučinil. Teprve s odstupem času a zejména v souvislosti s úmrtím Zdeňka Jičínského a nezákonným vládním omezením základních práv jsem se rozhodl text publikovat.

I. Podvodné vyprávění přepisující stalinistickou autobiografii a historii

Prospěšná společnost Post Bellum vytváří sbírku vzpomínek pamětníků, kteří zažili dva totalitní režimy: nacismus a komunismus. Projekt se nazývá Paměť národa a příběhy pamětníků „musejí být publikovány v souladu s etickými novinářskými pravidly, jako je objektivnost, přesnost, faktická pečlivost při zpracování příběhu, úcta k druhému člověku. Při použití příběhů nesmíte zastírat významné okolnosti příběhu, je třeba naopak všemi dostupnými způsoby zjišťovat a ověřovat skutečnosti a okolnosti pamětníkova osudu.“2

Webové stránky projektu prezentují například také profesora Zdeňka Jičínského a tři krátké ukázky z dlouhého nezveřejněného rozhovoru i s přepisy. První se týkala jeho motivace ke vstupu do KSČ v roce 1948, druhá když byl u zrodu socialistické ústavy v roce 1960, na níž se podílel, a třetí toho, jak se dostal k podpisu Charty 77.3

Jak v krátkém přepisu, tak i v životopisu se říká, že „v roce 1960 se podílel na přípravě socialistické ústavy, přičemž nesouhlasil s nápadem se slovem ,socialistická‘ v názvu republiky a ústavy“. Jičínský argumentoval tím, že použití tohoto slova neodpovídá realitě, neboť „v socialismu ještě nejsme“.4

Jičínský dále popisuje tuto historickou událost tak, že nápad s názvem ústavy byl osobním vrtochem tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, který byl podle něho „mimo realitu“. Obdobným způsobem popisuje historku i Petr Pithart, který tvrdí, že se jednalo o „čistý voluntarismus, osobní přání Antonína Novotného, libůstku“.5

Kdo je ale skutečně „mimo realitu“?

Není to naopak Zdeněk Jičínský, který se ahistoricky stylizuje do role neideologického právního „experta“ a který údajně pouze z odborného hlediska popisuje svoje negativní stanovisko?

Zdeněk Jičínský, ale i Paměť národa, nabízí příběh v čistě disidentském diskursu. Byla však v případě zmíněného pamětníka respektována deklarovaná kritéria, jako je objektivnost, přesnost, ověřování si skutečností a okolností z příběhů pamětníků?

Pokud je veřejnosti Zdeněk Jičínský prezentován v souvislosti s ústavou jako disident, zkusme si tuto informaci ověřit.

II. Chiliastický supralegalismus

Dva měsíce před přijetím socialistické ústavy v červenci 1960 publikoval Zdeněk Jičínský s Pavlem Levitem „studijní materiál“ k návrhu Nové socialistické ústavy ČSR.6 Jičínský jako absolvent právnické fakulty učil v té době na Vysoké škole Ústředního výboru KSČ a Pavel Levit byl profesorem správního a ústavního práva na Univerzitě Karlově, korespondentem ČSAV a překladatelem děl klasiků marxismu-leninismu. Pavel Levit byl s krátkou přestávkou tajným spolupracovníkem StB, přesněji od roku 1954 až do roku 1966.

Ve zmiňovaném studijním materiálu jeho autoři vysvětlují, že po rozbití „kontrarevolučního puče buržoasie v únoru 1948“ byla Ústava 9. května roku 1948 ústavou přechodnou na cestě od kapitalismu k socialismu.

Podle Jičínského tyto historické úkoly byly v celku splněny, neboť zvítězily socialistické výrobní vztahy, bylo zrušeno vykořisťování a třídní složení společnosti, a společnost se tak stala společností pouze pracujících. Novost ústavy spočívá v tom, že „sdružení pracujících“ vykonává diktaturu nad společností.

V souvislosti se splněním historických úkolů Jičínský zatajil nejen existenci ozbrojených Lidových milic, ale zejména otázku, kolik osob bylo při historickém plnění z politických důvodů popraveno, odsouzeno do vězení a táborů nucených prací nebo kolik muselo odejít do exilu, aby nová ústava už „nemusela zakrývat třídní podstatu státu“.

Pro technokrata moci a obhájce nového kultu práce to samozřejmě nebyly relevantní skutečnosti.

Zatímco ústava z roku 1920, a dokonce ta i z roku 1948 říkaly, že „lid je jediným zdrojem veškeré státní moci“, nová ústava zrušila obecnost „lidu“ a lid byl zredukován na sdružení pracujících: „Společnost se skládá z pracujících, socialistická společnost je sdružením pracujících.“7 Proto se v ústavě nově říká, že „veškerá moc patří pracujícímu lidu“. Podle Jičínského a Levita tím bylo překonáno vykořisťující „odcizení“, a nová ústava tak svým zúženým pojetím svrchovanosti a suverenity nemusela „zakrývat třídní podstatu státu“.8

Zdeněk Jičínský prezidenta Antonína Novotného v textu samozřejmě nekritizuje, jak by se podle jeho vyprávění pro Paměť národa mohlo očekávat, ale naopak příkladě explicitně vyzdvihuje: „Demokratický charakter čs. socialistického státu, který je organizovaným pracujícím lidem, lidovou organizací v nejvlastnějším smyslu, jak uvedl soudruh A. Novotný, je tak vystižen mnohem hlouběji a konkrétněji, než to mohla učinit Ústava 9. května.“9

Jičínský s Levitem navíc v textu sami dokladují, že se nejednalo o osobní vrtoch prezidenta Novotného, protože nová socialistická ústava „shrnuje a zobecňuje zkušenosti s organizací a prací socialistických státních orgánů nejen u nás, ale i v Sovětském svazu a ostatních lidových demokraciích.“10

Z historického hlediska nová ústava skutečně pouze kopírovala vývoj ve Svazu sovětských socialistických republik, kde právě od roku 1959 nastalo oficiální „období přechodu k rozvinuté výstavbě komunistické společnosti“.11

Jičínský dále v textu říká, že pro pochopení „nové kvality socialistického práva“ je důležité vědět, že právní řád již není pouhým nástrojem k udržování dosavadního stavu jeho ochrany a upevňování, ale je aktivním prostředkem jeho tvůrčí přeměny. Z toho vyplývá, že nové právo se neopírá o „subjektivistické iluze o všemohoucnosti práva“ proklamované v buržoazních ústavách, ale nová právní úprava „vyjadřuje jasně komunistický cíl“.

Jestliže sociolog práva Theodor Geiger říká, že právní stav se vyznačuje tím, že moc není vykonávána podle okamžité libovůle, nýbrž podle pravidel, tudíž právo se vyznačuje „stavem zkrocené moci“,12 pak socialistické právo podléhající pseudonáboženskému utopickému chiliastickému cíli nebylo stavem „zkrocené moci“, protože ztělesňovalo jen přechodovou „výstavbovou“ fázi socialistického režimu. Proto se nutně vyznačovalo antiprávní amorfní nejistotou a svévolností definovanou chiliastickým „vyšším“ komunistickým cílem.

Podobně jako se ve středověku legitimita práva odvozovala například od vyššího, tedy „božského“ původu moci panovníka, odvozovala se legitimita nové socialistické ústavy od vyššího utopistického cíle komunistické společnosti. Komunistická ústava tak překročila tradiční „buržoazní“ pojetí legality a legitimity a proti němu postavila supralegalistické pojetí práva.

Myšlenka „vyššího práva“ vzešla od Karla Marxe, respektive od Hegla. Pro Marxe nebylo „vyšší právo“ rozvinuté komunistické společnosti právem stricto sensu, „nýbrž principem pospolitosti mající nahradit vládu chladného legalismu.“13

V této své životní fázi nebyl Zdeněk Jičínský právním pozitivistou, jak bývá často označován, ale chiliastickým supralegalistou.

Jičínského a Levitův text vysvětluje supralegalistickou doktrínu obou komunistických ústav (z 9. května roku 1948 a z roku 1960) tím, že zatímco v buržoazních demokraciích je těžiště práv a svobod v garancích právních, komunistická společnost odmítá formální pojetí práv a svobod a svoje těžiště přesouvá do politických kulturních a ekonomických práv.

Autoři tak pouze rozvíjejí „leninskou myšlenku o rozdílu socialistického a buržoazního demokratismu, která proniká celým návrhem ústavy“,14 neboť „v socialistickém státě se těžiště přenáší z formálního uznání svobod (jak tomu bylo za buržoazního parlamentarismu) na faktické zajištění užívání svobod pracujícími“.15

Není náhodné, že v Jičínského a Levitově textu se nevyskytuje ani jednou slovo legalita nebo legitimita.

Typickým supralegalistickým prvkem ústavy byla existence „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ v podobě Lidových milicí, jejichž postavení nebylo nikdy upraveno žádným zákonem a které byly už při svém vzniku před únorem 1948 otevřeně přirovnávány k „fašistické instituci“ v paralele se vznikem ozbrojených oddílů v počátcích nacistického Německa.16 V roce 1950 čítala tato nezákonná stranická armáda 150.000 milicionářů.

Ačkoliv Zdeněk Jičínský dokázal v druhých, od StB až po Havla, Kavana a Pitharta vzbudit představu, že je ústavním expertem a právníkem pozitivistického ražení se silnou starostí o ústavní jistoty, podle kterého „právo je právo“17 a „literu normy je vždy třeba plnit a respektovat“,18 sám si nikdy nepoložil například otázku, podle čeho se během své čtyřicetileté existence ve svém chování řídily mimozákonné Lidové milice, které byly nejen stranickou armádou KSČ, později dokonce kolaborující s okupantskou armádou, a které se podílely i na potlačení nepokojů v srpnu 1969, kde svou střelbou způsobily smrt několika mladých lidí.

Jiným supralegalistickým prvkem byl čl. 4 Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ ve státě a společnosti. Tento bod byl vyjádřením nejen amorfní dynamiky komunistického panství, ale zejména prosazením „gnostického syndromu“ v politických systémech, kde gnostického nadčlověka (Übermensch) nahradila svou „vůlí k moci“ suprapolitická strana simulující, že má klíč k dějinnému poznání, a tedy i k politickému „vykoupení“ lidu.19

Jiný příklad: komunistická ústava sice garantovala svobodu pohybu, ale pro mnohé nebylo cestování možné, protože to nebylo „v zájmu státu“.

I když v roce 1976 komunistický režim zveřejnil ve Sbírce zákonů ČSSR Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přesto se jím odmítal řídit, protože důsledně trval na svém „supralegalismu“, a to až do listopadu 1989.

Z nejrůznějších dobových dokumentů, které například publikoval ve svých sděleních Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, vyplývá, že komunistický režim pouze vytvářel „zdání legality“, neboť systematicky porušoval hlavní zásady legality, například tím, že:

1. nebyl vázán právem, které vytvářel,
2. svou moc vytvářel mimo meze stanovené zákonem,
3. nemusel být vázán právními pravidly a předpisy,
4. občané byli nuceni činit i to, co zákon neukládal.

Neplatila tudíž ani zásada, že občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Marxův supralegalismus v podobě principu pospolitosti nahradil vládu legalismu.

Po roce 1989, když se Zdeněk Jičínský stane místopředsedou Federálního shromáždění a Pavel Rychetský místopředsedou československé vlády, však oba dva budou vystupovat jako expertní funkcionáři a obhajovat zachování kontinuity práva a legality komunistického práva. Doplňovat je bude Petr Pithart, který tuto skupinu bude charakterizovat jako „pevnost právníků, která odmítala vpustit do polistopadových dějů svévoli mimo právo.“20

Tato „pevnost právníků“ se stane technokratickou vládou propagující „tlustou čáru“, která je symbolem nemožnosti potrestat komunistické zločiny.

V roce 1991 bude Zdeněk Jičínský příznačně argumentovat, že kontinuitu nelze přerušit, mimo jiné proto, že společnost „je složena ze stejných lidí jako před 17. listopadem“.21 Pro Jičínského byla kontinuita osobním identitárním problémem a jinými slovy říkal: Jsem „stejný“, a proto hodlám hájit právní kontinuitu mezi totalitární a demokratickou společností.

I Pavel Rychetský bude tvrdit, že právní diskontinuitu a odsouzení komunistických zločinů nebylo možné učinit právě na základě právní legality samotného komunistického režimu.22

Jenže problém, který opomíjeli nejen bývalí komunističtí expertní právníci, ale zejména samotní politici, byla skutečnost, že komunistický režim nebyl založen ani ve své ústavě na „legalitě“, ale na „nadpráví“, kterého se držel až do svého pádu roku 1989.

Ivan Martin Jirous obrazně vyjádřil neexistenci pravidel komunistického režimu tak, že s režimem a zejména StB se nedaly hrát šachy, protože měly neznámý počet figur na neznámém počtu polí.

Rudolf Battěk, který byl na počátku 90. let předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění, později přiznal, že mnozí disidenti, včetně něho samotného, byli v politice nekompetentní a prostě uvěřili Jičínského a Rychetského výhrůžkám, že pokud se prosadí právní diskontinuita, nebudou platit ani uskutečněné svatby.23

I Ivan Martin Jirous si až později uvědomil, že „drtivá věc zločinná, která se tady stala, je pokračování v právní kontinuitě komunistického režimu, takže do dneška platí jejich zákony“, a volal po obdobě Norimberského procesu.24

Magorova slova „pověsit patnáct největších zmr..., třicet odsoudit na doživotí, všem lidem, kteří byli v nomenklatuře od okresního tajemníka vejš zakázat občanská práva“ se vztahují k rozpravě totalitárního režimu a jsou především symbolickým výrazem specifičností kontrakultury a jejího „velkého odmítnutí“ systému, který nerozlišuje dobro a zlo.

Francouzská historička a socioložka Françoise Mayer ve své knize Češi a jejich komunismus napsala, že v českém prostředí se střetávají tři základní diskursy minulosti: diskurs politických vězňů 50. let, disentu 70.–80. let (reformních komunistů, katolíků a undergroundu) a nomenklaturních komunistů normalizačního období.25

Toto dělení se ukazuje právě na pozadí problému právní kontinuity jako zavádějící. Ve skutečnosti už v době disentu měl underground blíž k diskursu politických vězňů 50. let a často se s ním identifikoval, zatímco reformní komunisté byli vždy blíž nomenklaturním komunistům normalizačního období.

III. Gottwaldovo gnostické pojetí ústavního práva

Jičínský a Levit ve studijním materiálu dále říkají: „Návrh nové ústavy dbá v tom smyslu požadavku Klementa Gottwalda na socialistické právo.“26 Autoři citují Gottwaldovu knihu Za socialistický stát, za socialistické právo z roku 1950:

„V naší nové společnosti, budující socialismus, potřebujeme nové právo; takové, které slouží lidu a jeho blahu, které posiluje a chrání vládu lidu a jeho budovatelskou práci, která je zbraní proti nepřátelům lidu a socialismu. Tedy nikoliv již lživé „nadtřídní“ a nepolitické právo, nýbrž právo hájící otevřeně a upřímně věc lidu, právo socialistické.“27

Pojetí nové socialistické ústavy, která se „dotýká všech úseků života společnosti“,28 je výrazem totalitarismu. Podle Jičínského v ní dochází ke sjednocení třídy (dělnické) a lidu (pracujícího) s vedoucí stranickou silou (KSČ).

Ústava, která vychází z toho, že neexistují antagonistické rozpory mezi státem a občany a že socialistický stát zosobňuje společenský systém zbavený protikladů, se tak blíží k pojetí státu italského fašismu, tak jak ho prezentoval například Giovanni Gentile v Doktríně fašismu, kterou sepsal pro Benita Mussoliniho v roce 1932. Fašistický stát slouží jedinému účelu, formuje celek společnosti, upevňuje morální jednotu: „Je syntézou a jednotou všech hodnot; život lidu interpretuje, rozvíjí a umocňuje v jeho celosti.“29

V roce 1960 tudíž nemohl být Zdeněk Jičínský z hlediska teorie práva disident práva, jak se snaží sám prezentovat a jak ho prezentuje projekt Paměť národa, ale naopak chiliastický supralegalista – právní stalinista.

Filosof historie George H. Nadel rozlišuje v souvislosti s pamětí dva typy historie. Jednu ustanovujeme na základě faktů s jistými platnými kritérii a druhá je ideologická, která má sklon směšovat dějiny a mýtus.

Skandální není skutečnost, že bývalý stalinista přepisuje svou supralegalistickou identitu, ale fakt, že společnost Post Bellum, která nazývá svůj projekt Paměť národa, nejenže rezignovala na deklarovaná etická novinářská pravidla, jako je objektivnost, přesnost, faktická pečlivost při zpracování příběhu, nezastírání žádné významné okolnosti příběhu a zjišťování a ověřování skutečností a okolností pamětníkova osudu, ale že Jičínského fabulační či ideologickou paměť prezentuje Post Bellum jako dějiny, a to tím, že ji „přiřazuje k historickým jevům a událostem“.

IV. Absence ústavního řádu, který byl blízko nacismu

Jičínský neodkazuje na Gottwaldovo pojetí ústavního práva náhodou: za socialismu nemá člověk žádná lživá „nadtřídní“ a nepolitická práva, tedy ona přirozená, inherentní a nezcizitelná práva, ale má jen taková, které mu dle své libovůle přidělí socialistický stát.30

Jak vysvětluje ve své studii Původ a význam lidských práv filosofka Božena Komárková, stejným způsobem je v ústavě SSSR zdrojem prvotních práv stalinský stát. Socialistická společnost a socialistické zřízení je jen rub a líc jedné věci, takže cíle jednotlivce jsou předem identifikovány s cíli stalinistického státu.

Podle Komárkové muselo být myšlení člověka podle ústavy stejně socialistické jako hospodaření, a tudíž konformní s ústavním zřízením, neboť „veřejný projev a spolčování nesmějí sloužit ničemu jinému“.31 A tak navzdory programovému humanismu a „nové deklaraci práv“ se sovětský právní systém ocitl naopak blízko nacismu.

Její pojetí se shoduje s analýzou Hannah Arendtové, která v nacistickém i komunistickém systému spatřovala především absenci ústavního řádu, protože neexistoval rozdíl mezi stranou a státem a právo se stalo výrazem politického voluntarismu.

Jičínského stalinistická socialistická ústava byla „zbraní proti nepřátelům lidu a socialismu“, a proto konstruovala právní systém v metafyzickém smyslu jako „depersonalizovaný monismus“,32 protože jedinec měl práva toliko ve smyslu, nakolik přispíval blahu celku, a neměl právo se z něho vymknout a určovat si vlastní cíle.

Podle Jičínského logicky neexistovala individuální práva, protože: „Návrh ústavy vychází z marxistického názoru o vztahu jednotlivce a společnosti. Stanoví proto, že ve společnosti pracujících může jednotlivec dospět k nejúplnějšímu rozvinutí svých schopností a k uplatnění svých oprávněných zájmů jen aktivní účastí na rozvoji celé společnosti, především patřičným podílem na společenské práci.“33 A aby bylo toto stalinistické pojetí zcela srozumitelné: „V socialistické společnosti vzhledem k zásadní shodě mezi zájmy jednot­livce a zájmy celku neexistuje ani protiklad mezi právy a povinnostmi občanů.“34

Jenže každý právní vědec, sociolog nebo filosof, který se jen trochu zabývá společností, ví, že taková „bezkonfliktnost“ je sociální patologií.

V. Za stalinského teroru má jedinec jediné právo – jít poslušně na jatka

Jičínského pojetí totalitárního práva je deifikací pozemské státnosti, falešné kolektivity, v níž se jednotlivec rozplývá ve vynucované kolektivní jednotě. V ní jednotlivec nemá právo na individuální odpor, a tuto myšlenku bude Zdeněk Jičínský hájit a dokládat i po roce 1989 zejména na případu bratří Mašínů. Podle něho totiž ani za stalinismu „z hlediska elementárních zásad práva nikdo nemá právo stavět svůj vlastní život nad život druhého“.35

Podle Jičínského má jedinec tudíž jediné právo – jít poslušně na stalinistická jatka.

Historik Jan Kalous ve své studii Mašínové36 připomíná nejdříve tradiční politickou filosofii, která kladla otázku, zdali je jedinec oprávněn zahájit násilný odpor proti režimu, který porušuje lidská práva. Připomíná Thomase Hobbese, Johna Locka, Charlese Montesquiea a Jeana Jacquese Rousseaua, kteří došli různým způsobem k názoru, že je jednotlivec v takovém případě oprávněn vzdorovat.

Jan Kalous dále na základě dobových dokumentů dokládá, že samotný komunistický režim, využívající nejen tajnou policii, Lidové milice, armádu, ale ovládající zejména ministerstvo vnitra a generální prokuraturu, sám potvrdil politickou odbojovou podstatu Mašínovy protikomunistické skupiny. Dne 29. ledna 1955 vynesl Nejvyšší soud v Praze rozsudek, v kterém se uvádělo, že obžalovaní byli „zapřísáhlými nepřáteli lidově demokratického státního zřízení“37 a za pomoci teroristických akcí se snažili o restauraci kapitalismu.

Tím, že v supralegalistické ústavě neexistoval protiklad mezi právy a povinnostmi občanů, nemohl komunistický režim akceptovat nejen odpor, ale ani jakýkoliv disent, ať už náboženský, politický, kontrakulturní dokonce ani chartistický, který deklaroval, že stojí na půdě legality a usiluje vést „dialog s mocí“.

Přestože se Zdeněk Jičínský dostává v průběhu 60. let, ale zejména po okupaci 1968 jako jedinec do konfliktu s politickou mocí, neotřásá to jeho sekularizovanou vírou v socialismus a nepřipouští si možnost, že by reformní komunismus mohl být ukázkovým příkladem lessingovských dějin jako vsunutí smyslu v nesmyslné.

Dokonce když 25. července 1968 předsednictvo Ústředního výboru KSČ jednalo o tom, jak zatočit s nově vznikajícími organizacemi, jako byl KAN, K231 nebo sociálnědemokratická strana, přizvalo si vedení komunistické strany na schůzi coby poradce Zdeňka Jičínského, tehdejšího poslance Národního shromáždění a experta na ústavní právo. „Proti soc. dem. vést polit. boj a přijmout ústavní zákon o NF (Národní frontě)“ znělo Jičínského tehdejší doporučení podle zápisu ze schůze, který je dnes uložen v Národním archivu.38

VI. Vytvoření aureoly experta na právo

Komunistická ústava byla vyjádřením politicky „supravodivého“ ústavního stavu, který nejdříve za pomoci násilí ochladil společnost a její instituce pod kritickou politickou hodnotu, takže dosáhl stavu společnosti bez možnosti výrazného odporu a energie. Proto otázkou nemůže být, zdali byl režim legální, či měl dostatečnou legitimitu, ale jaký byl jeho skutečný stav.

Hrozba totalitárního komunistického panství povstala ze „supravodivosti“, kterou ústavní supralegálnost písemně stvrdila.

Pokud je společnost takto „supravodivě“ homogenní součástí politického ústavního systému, který mocenským způsobem konstruuje ve svém imanentním vývoji vlastní cíl, potom, jak konstatuje Božena Komárková, pro jedince existuje pouze možnost konformismu, tedy přizpůsobit  se normě tohoto sociálního absolutna.

Když v roce 1969 musel Zdeněk Jičínský složit poslanecký mandát a byl vyloučen z KSČ, opustil gottwaldovský supralegalismus a přešel zdánlivě na pozici právního pozitivisty. Byl mezi prvními signatáři Charty 77 a následně vypracoval například právní analýzu týkající se porušování československého pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111/1958 Mezinárodní organizace práce o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání nebo analýzu soudního procesu se členy VONS, aniž by reflektoval supralegalistický právní systém, který sám spoluvytvářel.

Bylo by však mylné se domnívat, že po listopadu 1989 se téma legality a legitimity komunistického režimu ocitlo v samém centru veřejných diskusí, jak tvrdí sociolog práva Jiří Přibáň, protože v té době se řešily tři problémy právní kontinuity.39

Problém právní kontinuity s totalitárním režimem byl rychle překryt problémem právní kontinuity s Benešovými dekrety a následně i řešením otázky právní kontinuity po rozpadu Československa.

Otázka, zdali byl komunismus legální, anebo byl nelegální, byl legitimní, anebo nelegitimní, a jestliže byl legální, jak je možné trestat jeho představitele, byla v politice prosazované Václavem Klausem tématem politicky menšinovým a částečně nepřípustným, a to nejen z politických, ale i z ekonomických důvodů.

Navíc technokratický vliv Jičínského nebo Rychetského nešel proti mainstreamovému politickému a společenskému proudu, ale spíše ho expertně jen kodifikoval.

Disidentka a právnička Hana Marvanová, která se stala v únoru 1990 poslankyní České národní rady, toto období přesně popsala: „Už v roce 1990 jsem se v parlamentu zasazovala o právnickou diskontinuitu, protože převzít socialistický právní řád a soudce, kteří soudili za socialismu a dokonce v politických procesech, je velká chyba. Jenže se toho nepodařilo dosáhnout, protože lidí, kteří v parlamentu uvažovali jako já, byla menšina. Takže jsme prohráli.“40

Pokud však existovala gottwaldovsko-stalinistická definice nového práva a komunistické ústavy z roku 1960, která svou politickou performativností stála „nad“ lživým „nadtřídním“ a nepolitickým právem buržoazie, potom tento ústavní supralegalismus nebylo možné po roce 1989 řešit v rámci tradičních otázek filosofie práva, jako je otázka legality a legitimity, jak popisuje sociolog práva Jiří Přibáň.

Tím, že se supralegalismus komunistického režimu nahlížel po listopadu 89 prostřednictvím tradičních právních pojmů, které totalitární režim sám zrušil, vykopala si polistopadová společnost svůj vlastní hrob politické nekompetence, jejímž výsledkem byl pomníkový nápis „právní kontinuita“.

Jedním z politiků, kteří expertním způsobem pomáhali hloubit tuto společenskou jámu, ve které byl pohřben zejména disent první generace komunistických vězňů a jeho obětí, byl po roce 1989 právě právník Zdeněk Jičínský.

V 90. letech začal tvrdit, že komunistický režim sice nebyl demokratický, ani legitimní, „ale byl legální“.41 Skutečnost, že byly porušeny hlavní zásady legality, ho nezajímala, čímž jen demonstroval, že ve skutečnosti nikdy nebyl nezávislým právním expertem, ale povětšinou jen technokratickým ideologem a politikem.

I jeho pojetí legality bylo učebnicově prostoduché, stačí jen „shoda se zákonem takovým, jaký je ustanoven orgány právně způsobilými“.42 Jinými slovy Jičínskému stačil inkoust a papír a zformulování dané normy v systému suprapolitického práva příslušným revolučním orgánem.

Po roce 1989 Zdeněk Jičínský opustil obhajování gottwaldovského „socialistického práva“ a přešel k ideologické obhajobě „sociálního právního státu“. Byť adjektivum „sociální“ navozuje stranickou konotaci ve smyslu politiky sociální demokracie, ve skutečnosti hájil politiku status quo, což demonstroval zejména na svém odmítavém vztahu k zákonům vztahujícím se ke komunistické minulosti (zákony lustrační, o protiprávnosti komunistického režimu, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, třetím odboji atd.), která byla jeho vlastní minulostí.

Vztah k vlastní minulosti se stal pro bývalé komunistické politiky (Jičínský, Rychetský, Pithart atd.) a právní experty klíčovým.

Jiným významným společenským hrobařem byl bývalý komunista, disident a právník Pavel Rychetský, člověk, který v reakci na podnět, že by měl kriticky reflektovat skutečnost, že vstoupil do KSČ, prohlásil: „Nemám proto výčitky svědomí a spím klidně,“ a jako člověk odvozující osobní zodpovědnost a identitu od druhých, tedy komunistické elity, dodal: „V KSČ se přece tehdy soustředil výkvět národa: Vaculík, Kundera, Klíma...“

Osobní exkurs. V Informaci o Chartě 77 z roku 1988 se ve sdělení č. 745 popisuje policejní zásah proti kolektivu mluvčích Charty 77 v „bytě manželů Vodrážkových“, kdy všech 29 přítomných (Havel, Battěk, Devátý, Malý, Sternová atd.) bylo převezeno k výslechu na různá oddělení Veřejné bezpečnosti. Na výslechu se mne dotazovali na kontakty s Jiřím Pelikánem, vydavatelem exilových Listů, na můj trestný čin z roku 1977 spáchaný na Václavském náměstí, na jehož základě jsem byl pět let soudně hlídán jako společensky nebezpečná osoba. Když došlo k otázce dodržování lidských práv, použil jsem nestandardní interpretaci lidských práv, zejména myšlenky filosofů práv, jako byla Božena Komárková a Maxmilián Duren, a proto mi vyšetřovatel StB nechápaje, o čem hovořím, sdělil, abych si zašel za Zdeňkem Jičínským, že mi to správně vysvětlí.

Toto doporučení se odehrálo v době, kdy se i v disentu otevřeně diskutovala například prognóza polsko-amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který tvrdil, že se sovětské dominium rozpadne během dvou let,43 a bylo patrné, že i příslušníci StB měli už ideově vytipované své lidi na disidentské straně.

Je třeba pouze konstatovat, že Zdeněk Jičínský bude po roce 1989 důsledně vystupovat proti lustracím, zveřejnění agentů StB, zákazu propagace komunismu a nacismu atd.

Bylo to zároveň poprvé, kdy jsem se setkal s vytvářením technokratické aureoly Zdeňka Jičínského jako experta na právo a zároveň shovívavého přístupu k některým disidentům ze stran StB. Pavel Rychetský tento odlišný přístup později osvětlil příkladem na sobě: „StB měla velmi diferencovaný přístup, jiný k undergroundu, kde užívala i fyzické násilí, a jiný k lidem, jako já či Pithart.“

Za právním expertem, doporučeným příslušníky tajné policie, jsem samozřejmě nešel.

Navíc už v 19. století Auguste Comte napsal, že právníci jsou úzce specializovaní odchovanci metafyziky, kteří slouží starému zřízení a vytvářejí „kult zákona“.

VII. Past legalizovaného komunismu

Po roce 1989 se Zdeněk Jičínský stal opět profesionálním politikem nejdříve za Občanské fórum, v roce 1992 pak vstoupil do Československé strany sociálně demokratické, tedy do strany, proti které doporučoval vést politický ústavní boj ještě v roce 1968.

S technokratickou aureolou právního experta se hrdě přihlásil k dodržování „gottwaldovské“ ústavy z roku 1960 a stal se sociálně demokratickým apologetou právních norem přejatých ze starého režimu.

Bývalými politickými vězni, jako například předsedou Klubu angažovaných nestraníků Bohdanem Dvořákem, byl označen za „ústavního recidivistu“. V souvislosti s aktivitami politických vězňů začal Jičínský hovořit o nebezpečí přerušení právní kontinuity a tvrdil, že „stabilita ústavy vyjadřuje stabilitu společensko-politických poměrů, a to je hodnota, kterou je třeba chránit“.44

Jenže i představitelé menšinových stran a skupin, jako ODA (Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Čestmír Hofhanzl), dále představitelé KAN (Bohdan Dvořák aj.) a další lidé začali kritizovat skutečnost, že se po 17. listopadu 1989 postupovalo ústavním způsobem, a požadovali přerušení právní kontinuity s komunistickou ústavou.

V roce 1991 však učinil Václav Havel prohlášení, které bylo, zejména pro politické vězně, „šokující“: je třeba „zapomenout na činy komunistů a udělat za nimi tlustou čáru“.45

Mluvčí Konfederace politických vězňů ČSFR Miloš Slabák později na výročním zasedání před 500 politickými vězni prohlásil, že oficiální politika Václava Havla byla „podvodem na celém národě“.46

Podle mluvčího politických vězňů „komunistické právní kapacity s JUDr. Jičínským v čele vytvořily neproniknutelnou mlhu nad celým právním systémem pouhým upozorněním na katastrofální následky, které by nastaly popřením kontinuity právních systémů“.47

Spisovatel a politický vězeň Jiří Stránský tvrdil, že se bohužel Václav Havel nechal komunistickými politiky a experty přesvědčit a tvrdil, že by jinak „neplatily ani rozvody a podobné banální právní úkony a že právní kontinuita toho předchozího režimu musí zůstat nepřerušená“.48

Básník Zdeněk Rotrekl, který strávil v komunistických žalářích 13 let, později prohlásil: „Udělat za minulostí tlustou čáru je podle mne zločin, znamená to zbavit národ jeho vlastních dějin.“49 Podle něho se minulost – ať reflektovaná, nebo nereflektovaná – vrací a stává se součástí společenského klimatu a právě nereflektování minulosti se dříve či později „vrací“.50

Čestmír Hofhanzl, který byl poslancem Sněmovny za ODA, charakterizoval polistopadové hodnotově deformované mentální klima společnosti takto: „Noví lidé, všichni vyrostlí v komunismu, vstoupili do politiky. Jejich morálku a hodnotový systém utvořilo posledních čtyřicet let. Bylo velmi snadné je přesvědčit, že nejdůležitější je kontinuita právního systému totalitního státu. Až neuvěřitelné je, jak snadno byl přijat tehdejší populární slogan ‚nejsme jako oni‘, jímž jsme odmítli pohnat k zodpovědnosti vrahy a zrádce země.“51

Čtyřicetileté totalitární panství vytvořilo skutečně nový typ lidství a s ním „kvantového“ člověka, kterému bude blízká superpozice dvou protichůdných stavů nejednoznačnosti reality, stav politické nerozhodnutelnosti a dvojakosti ve světě dobra a zla; výrazem tohoto strachu z ontologické jednoznačnosti pak bude oblíbený žargon, že komunistický systém nebyl „černobílý“.

Novinář Karel Hvížďala v souvislosti s deformovanou mentalitou nového lidství připomenul známý stanfordský vězeňský experiment. Podle něho si generace vystavené komunistickým deformacím osvojily vězeňské sebezničující vzorce chování, jako například „toleranci k nezákonnostem“ nebo deformované vnímání času, jehož výsledkem byla propagace „tlusté čáry za minulostí“.52

Bylo snadné takto postiženou společnost přesvědčit o nutnosti právní kontinuity a nejvíce se na pokračující deformaci podíleli právě bývalí komunisté.

Ke kritikům právní kontinuity patřili i někteří právníci, jako Milan Hulík, který upozorňoval na skutečnost, že „všechny nejdůležitější zákony – trestní, občanský, správní a rodinný zákoník a mnohé další – jsou jen novelizované zákony komunistické“.53

Podobně situaci popisovala i celá řada novinářů, například Bohumil Pečinka: „Železnou koulí na noze plavce je pro naši justici přijetí právní kontinuity s komunistickým režimem po listopadu 1989. Socialistické právo včetně špatně vyvážené ústavy se staly základem právního řádu.“54

Další novináři, jako Jaroslav Spurný a Jindřich Šídlo, psali nepřímo na adresu Jičínského, Rychetského a dalších, že když hovořili o principu „udržení právní kontinuity“, znamenalo to vlastně „uznat každý verdikt totalitního práva, pokud nebude soudně zrušen“. Přívrženci zmíněné zásady hrozili, že by se zpochybnily všechny rozvody a obchodní smlouvy a že by to by republiku uvrhlo do nepředstavitelného chaosu. Nakonec se pojem „právní kontinuita“ prosadil v širším smyslu: „Nikdo ani nezačal uvažovat o změně právních předpisů do té míry, aby vznikl základ nového systému. Revoluční nadšení se vybilo novelizací na totalitních základech.“55

V důsledku právní kontinuity vznikaly absurdní situace. Například státní instituce vyžadovaly od některých subjektů doklad o potvrzení své právní kontinuity, kterou však komunistický režim předtím zrušil.

Profesorka Jadwiga Staniszkisová ze Sociologického ústavu Varšavské univerzity charakterizovala tuto obecnou postkomunistickou zkušenost různých zemí jako „past legalizovaného komunismu“, která se vytvořila na základě politických jednání u kulatých stolů: „Uznáním principu právní kontinuity bylo totiž uznáno komunistické právo, také to, které jsme se předtím snažili nedodržovat.“56

V jistém smyslu teprve až uznáním právní kontinuity s komunismem společnost definitivně prohrála svůj zápas s komunistickým systémem.

Profesor ústavního práva Václav Pavlíček, Zdeněk Jičínský a další však vytvářeli fikci diskontinuity a tvrdili, že mezi bývalým právním řádem a novým demokratickým právním řádem byla Listina základních práv a svobod. Ta podle nich vytvořila hodnotovou orientaci státu, protože v Listině bylo stanoveno, že všechny zákony, které jsou s ní v rozporu, pozbývají po 31. prosinci 1991 platnosti.57

Ve skutečnosti nadále přetrvávala kontinuita nepotrestaných zločinů, nezákonných akcí komunistického režimu a StB, jako byla akce Asanace, kontinuita mnoha nezrušených soudních rozhodnutí, zbytkových trestů, zabavených majetků, nemluvě o dovršené kontinuitě zničených kulturních elit, zlikvidovaných společenských stavů, etických hodnotových kritérií atd.

Když na základě kritiky Petra Placáka obhajoval Zdeněk Jičínský právní kontinuitu, vykonstruoval sugestivní katastrofickou otázku: „Měly po 17. 11. 1989 všechny zákony a předpisy až dotud platné a všechny právní vztahy s nimi spojené a na jejich základě vzniklé přestat platit? Co by platilo, podle čeho by se lidé řídili ve svém chování, čím by se spravovaly státní orgány?“58

Petr Pithart v souvislosti s obhajobou právní kontinuity napsal: „Rychetský, Jičínský a snad i já jsme byli pevnost právníků, která odmítala vpustit do polistopadových dějů svévoli mimo právo. Byli jsme špatní revolucionáři, protože jsme chtěli když už revoluci, tak v mezích ústavy, podle platného práva. Právní kontinuitu a špatné právo zajisté rychle měnit. To nám jistě nebude nikdy odpuštěno. Navíc jsme se občas i mýlili.“59

Pithartův omyl je dvojí. Je-li základním znakem revoluce právní diskontinuita, potom Václav Havel, Petr Pithart, Pavel Rychetský a další nemohli selhat jako „revolucionáři“. Pouze naplnili tradiční osud vzdělanců, intelektuálů a duchovních lidí v podobě „zrady“,60 kdy namísto, aby sloužili pravdě, stali se funkcionáři systému.

VIII. Amorfnost expertní moci ve světle ústavního nálezu

Když v roce 1991 ministr vnitra ČSFR Ján Langoš jako člen vlády předložil Federálnímu shromáždění návrh lustračního zákona, stal se Zdeněk Jičínský jeho velkým odpůrcem a prohlásil „proti takovému lustračnímu zákonu jsem byl a jsem i nadále“.61 Argumentoval, že zákon je v rozporu s mezinárodními pakty o lidských a občanských právech, evropskou Chartou lidských práv, Listinou základních práv a svobod a v totálním rozporu s Mezinárodní úmluvou o diskriminaci v zaměstnání z roku 1958.

Jičínského opakované dovolávání se zejména lidských práv a svobody nebo Listiny základních práv a svobod se stalo legitimizační technikou, kdy se problematika bezpráví a lidskosti redukovala na kategorii pozitivního práva, což sociolog práva Jiří Přibáň označuje jako „parodii humanity“.62

Jičínský sice neustále vystupoval z pozice mluvčího expertního diskursu, tedy jako odborník na ústavní právo, ve skutečnosti však vytvářel nad právním systémem politickou ideologickou mlhu, a proto používal nejen banalizující diskurs, ale často dosti nelogickou argumentaci.

Například tvrdil, že „lustrační zákon má ideologickou povahu, protože nejhorší věci se děly na přelomu čtyřicátých a v polovině padesátých let. Lidé, kteří se těchto činů dopouštěli, pokud ještě žijí, jsou v penzi a zákon se jich netýká.“63 Jičínský chtěl vlastně donutit samotnou „ideologii“, aby si všímala jenom nejhorších věcí. Navíc soustavné zabíjení lidí na československých hranicích i v období normalizace bylo pro Jičínského pod prahem jeho technokratického vnímání.

Technokratická aureola právního experta byla zvláště zdůrazňovaná v polistopadovém deníku Rudé právo, kde Jičínský tvrdil, že „lustrační zákon byl výsledkem nerespektování elementárních právních principů a ústavních norem“ a dokonce byl „instrumentálním používáním práva, které bylo typické pro starý režim“.64

V roce 1992 Jičínský mystifikoval společnost svým tvrzením, že „pokud např. ČR nezmění platný lustrační zákon, nemůže počítat s tím, že bude přijata jako řádný člen do Rady Evropy“.65

I když se jako expert podílel na návrhu zrušení lustračního zákona podaného k Ústavnímu soudu, zcela ignoroval skutečné problémy, kterými se naopak zabýval Ústavní soud České a Slovenské federativní republiky v roce 1992. Například faktem, že během dlouhého období mezi lety 1948 až 1989 obsadily statisíce členů KSČ státní správu a justici na základě hromadné protiprávní čistky a soustavného porušování lidských práv, a zejména za pomoci represivního bezpečnostního aparátu atd.

Ve svém zamítavém nálezu Ústavní soud formuloval nepřímo i to, co bylo problémem Jičínského, Rychetského a dalších právních expertů vyznávajících technokratickou amorfnost moci: „Právní stát, který po pádu totality je spojen s demokratickými hodnotami nastolenými po pádu totality, nelze konečně z hlediska hodnot chápat jako amorfní.“66

IX. Sebekritický postřeh – hodnota institucí je dána hodnotou lidí, kteří je tvoří

Když se v roce 1993 připravoval Zákon o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb., tehdejší soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl67 prohlásil, že tímto zákonem konečně dochází k oddělení socialistického práva od práva dnešního státu a v nepřímé narážce na Zdeňka Jičínského řekl: „Zdůrazňování kontinuity minulého a současného práva je jen rafinovanou cestou, jak zabránit změnám v této zemi. Zákony navíc neexistují jen v psaných předpisech, ale hlavně ve vědomí lidí. Lidé věděli, že komunismus byl zločinný. Je třeba, aby to bylo vyjasněno i v právním řádu, a to se stalo schválením zákona 198.“68

Uvedený zákon byl pokusem zákonodárné moci o vyrovnání se s komunistickým režimem. Zákon mimo jiné odsoudil KSČ, prohlásil, že odpor proti režimu byl legitimní, a prodloužil promlčecí lhůty pro zločiny, které režim kryl.

Zdeněk Jičínský okamžitě na ústavního soudce Vojtěcha Cepla zaútočil silně osobním dehonestujícím článkem v Rudém právu s příznačným názvem „Příliš přizpůsobivý soudce“.69 Kritizoval Cepla nejen za to, že dříve svoje pojetí právní diskontinuity neprezentoval, ale zejména poukázal na Ceplovu minulost: „Co tedy dělal po celou dobu starého režimu? Jak žil s tímto vědomím, jak řešil prakticky rozpor mezi tímto poznáním a možností podle něj žít? V začátcích normalizace v roce 1970 jsme byli oba učiteli Právnické fakulty. Já spolu s dalšími kolegy z katedry a fakulty jsme ji museli z politických důvodů opustit. V. Cepl z katedry teorie státu a práva přešel tehdy na méně ideologicky exponované pracoviště na katedru práva občanského. Po celou dobu normalizace přednášel občanské právo na právnické fakultě i na vysoké škole SNB.“70

Na závěr si bývalý stalinistický ústavní právník položil otázku, jejíž dvojznačnost vzhledem k vlastní minulosti nedokázal sám reflektovat: „Kladu si otázku, jak může člověk s těmito ‚morálními postoji‘ a s těmito názory rozhodovat jako soudce instituce, která má být garantem ústavnosti v naší zemi? Hodnota institucí je dána i hodnotou lidí, kteří je tvoří.“71

Jičínský opustil masku ústavního experta vyznávajícího technokratickou amorfnost moci a dožadoval se mravních hodnot, aniž by si položil otázku: Jak může bývalý stalinistický ústavní právník zastávat vysokou ústavní funkci a být garantem demokracie?

Samozřejmě, že Zdeňku Jičínskému jako expertovi na právo nijak nevadilo, že například ještě v roce 1992 prokuratura, která byla žalobcem a zároveň dohlížela na zákonnost, stála na základech socialistického práva tzv. stalinském modelu, jehož vzorem byla sovětská prokuratura, a Jičínský přehlížel, že i tehdejší nový generální prokurátor České republiky Jiří Šetina naléhavě upozorňoval: „Je třeba přepracovat celý právní systém, který je v podstatě komunistický. Dodnes se pro to neudělalo skoro nic.“72

X. Napravovatel nenapravitelného systému

Když byl zákon o protiprávnosti komunistického režimu přijat, Zdeněk Jičínský spolu se 40 poslanci Parlamentu České republiky podal okamžitě k Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení „pro rozpor s ústavním pořádkem ČR“. Mimo jiné vytvořil právní konstrukci, že zákon soudí dějiny a že pokud polistopadový režim přijal legislativu komunistického režimu, potom tvrzení, že komunistický režim byl nelegitimní, je neústavní.

Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny České republiky Milan Uhde odmítl Jičínského „vyvolávaní děsivého obrazu“, že nebude možno například svobodně diskutovat o poválečné historii, a ve stylu argumentu ad hominum napsal, že ze „Zdeňka Jičínského promlouvají pocity muže, který si z pohnutek velmi lidských a až příliš pochopitelných nechce ve zralém věku přiznat, že se jako mladík i jako příslušník střední generace angažoval pro společenské uspořádání, které přineslo mnoha evropským národům porobu a bídu. Že napravoval nenapravitelný systém, a to je role přinejlepším tragikomická. Toto přiznání se nedá vyvážit ani nadávkami odpůrcům do zkorumpovaných hlupáků, ani právními argumenty a vzýváním svobody myšlení: z ní návrh zákona o protiprávnosti komunistického režimu nezcizí ani zblo.“73

Ústavní soud, v němž rozhodoval i zmiňovaný soudce Vojtěch Cepl, návrh 41 poslanců zamítl s odůvodněním, že „legitimita politického režimu se nemůže opírat jen o formálně-právní aspekty, protože hodnoty a principy, o které se režim opírá, nejsou jen právní, ale především politické povahy“.74

Nepřiznaným problémem tehdejšího právního sporu bylo to, že Jičínský nadále chápal stát, který je nad člověkem, v duchu sekularizovaného socialistického náboženství, zatímco Cepl přiznával, že zájmy jednotlivce a zájmy celku mohou být i protikladné, tudíž legitimita se vždy opírá o hodnoty a principy, které jsou především politické povahy.

XI. Bývalý stalinista vytváří diskurs primitivního komunismu

Když v roce 2002 skupina poslanců předložila poprvé návrh zákona o Institutu pro dokumentaci totality, který navázal na předchozí senátní návrh zákona o zpřístupnění svazků StB, napsal Zdeněk Jičínský do deníku Právo: „primitivní antikomunismus totiž vylučuje normální racionální diskurs, který je předpokladem demokratického fungování společnosti a jejích institucí, včetně vědecké práce“.75

Bývalý stalinista tak začal spoluvytvářet populární levicový diskurs „primitivního komunismu“, do kterého nepřímo zahrnul i Petra Pitharta, který v roce 2007 pro zákon hlasoval. Zákon však prošel pod názvem Zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek.

Když byl zákon přijat, Zdeněk Jičínský opět se skupinou poslanců ČSSD a KSČM podal koncem roku 2007 k Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.

Expert na ústavní právo samozřejmě pozapomněl na gottwaldovskou obhajobu ústavy z roku 1960 a do důvodové části ústavní stížnosti napsal: „Celkově je ovšem nutno podtrhnout, že československý (český) stát v letech 1948 až 1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský (násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů). Tento stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální.“76

Zdeněk Jičínský se osobně zúčastnil projednávání stížnosti před ústavními soudci jako zástupce skupiny sociálně demokratických poslanců. Rozladily ho ale otázky, které mu pokládal soudce Stanislav Balík a které označoval za „výslech“. Například se ho dotkla otázka týkající se čl. 4 Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ ve státě a společnosti. Jičínský byl nakonec ochoten připustit totalitu pro období z přelomu 40. a 50. let, ale nikoliv pro dobu po zavedení nové ústavy v roce 1960, na které se sám podílel.

Když Ústavní soud opět zamítl stížnost poslanců ČSSD a KSČM, autor ústavní stížnosti Zdeněk Jičínský na otázku České televize, zdali se v boji proti existenci ÚSTR spojí s komunistickou stranou, odpověděl jako technokrat moci: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“77

XII. Diskreditace odporu – znásilni ji a pak ji obviň, že byl její odpor slabý

V roce 2011 byl odsouhlasen zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu a pro Zdeňka Jičínského to byl opět jen další doklad „falešného výkladu minulosti“, další příklad „soudu nad historií“, důkaz „primitivního antikomunismu“ či „oficiálního antikomunismu“, a zejména doklad společenské atmosféry, která není příznivá svobodné politické diskusi a politické pluralitě.78

Po celou dobu však Zdeněk Jičínský používal identickou argumentaci jako KSČM, která obdobně například slovy Miroslava Grebeníčka hovořila v případě zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu o právní retroaktivitě, neústavnosti, zpochybnění právní kontinuity a tvrdila, že uznat zpětně individuální a skupinové akty teroru znamená dostat se „do rozporu s principy právního státu“ a „ústavního pořádku“.79

Když Jičínský poskytoval rozhovor komunistickým novinám, otevřeně zdůrazňoval, že „komunistická strana má svou historickou hodnotu“, a používal výrazy komunistického žargonu, jako například „dělba práce“.80 Pozapomněl dodat, že „historickou hodnotu“ má i Národně socialistická německá dělnická strana, a že když obhajoval komunistickou ústavu v roce 1960, taky hovořil o dělbě práce: „Jsme 22 let od listopadu 1989 a měli bychom respektovat přirozenou dělbu práce,81 která má v normální společnosti existovat.“82

Naopak pokud se někteří poslanci a senátoři angažovali v přijetí zákona o třetím odboji, začal je „pravicovým“ způsobem podezírat ze spolupráce s StB: „Svého času, myslím, že to bylo také v souvislosti se zákonem o třetím odboji, Miroslav Grebeníček hovořil o tom, že Jaromír Štětina je registrovaný jako spolupracovník StB… Nikdy jsem po tom nepátral, nehledal jsem jeho spis. Nepochybně je divné, že za starého režimu měl možnosti, jaké měl. Dostal se do takových míst Sovětského svazu, kam noha normálního smrtelníka nevkročila. Mohu klást určité otázky, které jistým způsobem osvětlují tyto aktivity, ale nechci toto téma nějak rozebírat, protože mi za to nestojí.“83

V Poslanecké sněmovně vystupoval Zdeněk Jičínský s velice zvláštním argumentem proti zákonu o třetím odboji. Tvrdil, že „třetí odboj není srovnatelný s prvním a druhým odbojem, a že tedy není důvod z toho činit zákonnou instituci“.84

Problémem není otázka komparace různých a skutečně odlišných odbojů, ale že tento technokrat moci, který se aktivně podílel na stalinistickém panství komunistické ústavy, s jejíž pomocí se dosáhlo stavu společnosti bez možnosti výrazného odporu a energie, nakonec potlačené společnosti začne vytýkat, že její odpor a odboj proti komunismu byl slabý a nesrovnatelný.

Jičínský argumentoval v logice sexualizovaného násilí a diskreditace odporu: znásilni ženu, a pak o ní řekni, že to byla stejně jen bezvýznamná lehká holka, která neprojevila dostatek odporu.

XIII. Filosof morálky a technokrat moci

V souvislosti se zákony vztahujícími se k minulosti zdůrazňoval Zdeněk Jičínský neustále potřebu „ústavní stability“,85 neboť například zákony o protiprávnosti komunistického režimu ústavní stabilitu narušují. Předkladatelům zmiňovaných zákonů také vytýkal, že se dopouštějí nepřípustného směšování kritérií politických a právních a že nerozlišují mezi pojmy právními, politickými a mravními.

V právní vědě je skutečně velké a dlouhodobé téma rozdíl mezi mocí a právem nebo mravností. Často je například zdůrazňováno, že mravnost působí na člověka zcela jinak, protože „zniterňuje a zneklidňuje“, zatímco právo má přinášet do společenského života naopak jistotu. Pregnantně tento rozdíl formuloval sociolog práva Theodor Geiger: Porušíš-li právní normu, stane se něco tobě, porušíš-li mravní normu, stane se něco v tobě.

Když se po zveřejnění základního prohlášení Charty 77 dostavila dehonestující komunistická kampaň, zareagoval na ni Jan Patočka textem O povinnosti bránit se proti bezpráví. Je příznačné, že v tomto textu nepoužil ani jednou takových slov, jako například legalita, legitimita, ústava nebo stabilita, ale hovořil pouze o mravnosti, morálce, pravdě nebo bezpráví. Charta 77 skutečně bytostně „zneklidňovala“ nejen režim, ale celou společnost.

Patočkův text je tudíž něčím více než pouhou obhajobou lidských práv. Je především kritikou technokratické moci nejrůznějších expertů, technologů moci a instrumentálního rozumu a obhajobou toho, co je zásadně „netechnické“ a co není příležitostnou morálkou, ale „morálkou o sobě“.86

Ačkoliv Patočka i Jičínský byly signatáři Charty 77, ztělesňovali zcela protikladné pojetí práva. Tento rozdíl se v historické reflexi dávno vytratil, stejně jako se vytratil rozdíl mezi netechnickým étosem lidských práv a příležitostnou morálkou lidských práv. Proto je nutné si tento rozdíl připomínat.

Existují samozřejmě i jiné Patočkovy texty, kde se vyjadřuje k problému legality nebo politické stability. V těchto textech například tvrdil, že signatáři Charty 77 stojí na půdě legality, „cítí být loajálními občany“ komunistického státu, jak napsal po setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem v březnu 1977. Nebo tvrdil, že základní prohlášení Charty 77 neusiluje o žádný zásah „do sféry politické moci“, v čemž se hluboce mýlil, a pravdu měl historik Vilém Prečan, který už v roce 1981 napsal: „Vztah mezi političností a nepolitičností Charty je jedním z nejrozpornějších problémů její existence. Princip nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv, jakož i úsilí o jejich uvedení do života, jež si dala Charta do štítu, je nejradikálnějším popřením podstaty totalitního režimu, nejradikálnější výzvou systému.“87

Podstatná je však skutečnost, že Jan Patočka svou kritikou technokratické moci expertů a instrumentálního rozumu promýšlel „nově povahu lidských práv“,88 podobně jako celá řada disidentů, jako byla Božena Komárková, Jiří Němec a další.

Sociolog práva Jiří Přibáň bude později charakterizovat právě Patočkův postoj jako disidentskou legitimizační strategii, která byla ovlivněna „existenciálním etickým diskursem“, který jde „nad rámec jakéhokoliv legalistického diskursu“.89

Tento existenciálně etický diskurs byl Jičínskému, Rychetskému a dalším technokratům zcela cizí.

XIV. Jičínského odkaz – zvykejte si na zlo moci

Když ukončil Zdeněk Jičínský svou politickou kariéru, nadále vystupoval jako právní expert a vyjadřoval se například k otázce, zdali je ohýbána nebo obcházena ústava ze strany prezidenta Miloše Zemana. Tvrdil, že meze ústavy nebyly nějak výrazně překročeny, a „nebyly ani ohroženy“,90 navíc „v rámci ústavy ne všechno je zcela jednoznačné a jednoduché“.91

Obdobně zpochybňoval i problém pravicového extremismu spojeného s Okamurovou stranou SPD argumentem, že její „zástupci jsou důstojní lidé, kteří si zaslouží respekt“, čímž myslel své bývalé stranické kolegy z ČSSD, jako například Ivana Davida, který se stal členem SPD v roce 2019.

Komunistické kritérium v podobě dělby moci bylo pro Zdeňka Jičínského určující i v době masových občanských protestů, které uspořádala iniciativa studentů Milion chvilek pro demokracii. Jejich kampaň za odstoupení Andreje Babiše z funkce předsedy vlády České republiky nebo za demisi Marie Benešové nahlížel prizmatem skutečnosti, že Česká republika je parlamentní demokracií, v které funguje tandem dvou nejvyšších ústavních činitelů, prezidenta republiky a premiéra vlády, a to považoval za velkou hodnotu. Stát tak funguje „jako spolehlivý demokratický stát, ve kterém se občané mohou cítit dobře a věří tomu, že vláda, prezident i většina v Poslanecké sněmovně má na mysli, aby se tady lidem žilo dobře a v pocitu bezpečí“.92

Na otázku novináře, zdali politickou skutečnost příliš neidealizuje a zdali si opravdu myslí, že „tandem prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš je takovým přínosem pro spolehlivý demokratický stát“, odpověděl, že „pozitiva tohoto tandemu a jejich vzájemné spolupráce převažují a jsou garantem hlubší politické stability české společnosti“.93

Jičínského jako technokrata moci neznepokojovala ani skutečnost, že „premiér české vlády je trestně stíhaný pro podezření z dotačního podvodu“. Pokud podle tohoto experta na ústavní právo existuje problém trestně stíhaného a odsouzeného italského premiéra Berlusconiho nebo premiéra izraelské vlády Netanjahua, který je také subjekt trestního řízení, neboť je obviněn z trestného činu korupce, pak „je třeba vidět věci v reálném životě, abychom jejich mezinárodnímu obrazu, který vytváříme, nedávali větší význam, než má ve skutečnosti“.94

Odkaz Zdeňka Jičínského je odkazem technokratické reálpolitiky: zvykejte si na zlo moci, vždyť je i součástí právní kontinuity.

V roce 2014 český prezident Miloš Zeman udělil Zdeňku Jičínskému medaili Za zásluhy I. stupně.

---