Aktivní opatření proti redakci exilového časopisu Svědectví

Redakce exilového časopisu Svědectví v Paříži byla po celou dobu své existence cílem desítek aktivních opatření československé rozvědky. Jedno z největších a také nejnebezpečnějších se odehrálo na začátku osmdesátých let. V prosinci 1980 nainstaloval příslušník → 31. odboru I. správy FMV Josef Šorčík „Šembera“ společně s maďarským exulantem Imré Gajdošem odposlouchávací vysílač pod pracovní desku psacího stolu v redakci časopisu Svědectví. Získané nahrávky byly potom použity k několika dezinformačním akcím.

Obr. Okna nad vchodem, bývalá redakce časopisu Svědectví v Paříži.

Poprvé se o možnosti použít prostorový odposlech dozvídáme z dokumentu zaslaného centrálou rozvědky na residenturu v Paříži 4. července 1978. „Po dohodě s příslušným pracovištěm technické složky zakupte do akce HNÍZDO¹ dva stejné kusy aktovek, které budou sloužit jako kontejner pro přenášení technického prostředku určeného k umístění v kanceláři PREMIERA² spolupracovníkem TOMANSKÝM³.“⁴ V tomto počátečním období připravovaného útoku proti redakci Svědectví centrála uvažovala, že odposlech umístí její agent, který měl vzhledem k důležitému pracovnímu postavení v bance Société Générale, důvěru Pavla Tigrida. V jedné aktovce měl být uschovaný vysílač o rozměrech 35x4x2 cm. Druhou měl Tomanský používat k běžnému účelu, aby si na ní v redakci Svědectví zvykli.⁵ O téměř měsíc později, 2. srpna 1978, informuje centrála o zabudování vytěžovací aparatury do osobního auta příslušníka residentury.
„(…) Pro Vaši informaci sdělujeme, že dne 14. 7. 1978 byla dle plánu s. Vodičovi ⁶ předána na centrále příslušná aparatura zamontovaná technickou složkou do vozu SIMCA – 1100 sestávající z radiopřijímače s vestavěným kazetovým nahrávačem LSK-419 I., který byl pro tyto účely zakoupen residenturou. (…) zasíláme jako přílohu balíček obsahující adaptér, který umožňuje příjem a dešifraci signálu z OTP ( →​ oper. tech. prostředku) a vlastní ovládání odposlechového prostředku z vozu s. Vodiče.
K tomuto účelu jsou v palubní desce skrytě zabudovány dvě antény.⁷ (…) Potvrzujeme rovněž příjem dvou aktovek typu ATTACHÉ, z nichž do jedné bude zabudován kontejner pro umístění OTP (oper technického prostředku) a vlastní ovládání odposlechového prostředku z vozu s. Vodiče.

Již 20. září 1978 odpovídají pracovníci VI. správy FMV na žádost rozvědky o jaké úpravy se v autorádiu jednalo, protože si jej residentura nechala ze služebního auta ukrást. Ve zprávě vedení rozvědky informují, že ze zásahů není možné určit, k čemu mělo být autorádio s nahrávačem použito a sděluje, že zásahy do konstrukce byly minimální, pouze byl přidán jeden konektor. Tím ovšem začala série nepříjemností spojených s touto plánovanou operací.

V následujících několika měsících se snažila residentura v Paříži zjistit, jak funguje redakce časopisu Svědectví, kdy je v ní Pavel Tigrid a kdy je objekt prázdný. V listopadu 1978 proběhla v Budapešti schůzka s agentem Tomanským, na které mělo být vyjasněno kdy a za jakých podmínek bude ochoten odposlechový vysílač do redakce Svědectví umístit. Tomanský navrhoval, aby prostředek umístili sami pracovníci residentury, zatímco on by prováděl zajištění před budovou a případně zdržel někoho, kdo by chtěl redakci navštívit. „Vy máte klíč, můžete proniknout sami a já mohu provést odpovídající zajištění dole a případné zachycení či zadržení Gajdoše⁸ či kohokoli jiného z hnízda, bude-li to zapotřebí.“⁹ Řídící důstojník agenta Tomanského ve vyhodnocení schůzky poznamenal, že se mu evidentně do nasazení odposlechu nechce a nenavrhoval tedy ani datum předání odposlechové aparatury.
Na další řádné schůzce 3. prosince 1978 informoval pracovník residentury Tomanského, že se příslušníkům residentury nepodařilo odemknout redakci Svědectví klíčem, který jim předal a který si předtím zapůjčil od Imré Gajdoše a nechal zhotovit duplikát. Následně residentura navrhuje přerušit další obhlídky kolem redakce Svědectví.

V polovině prosince zjistili pracovníci residentury, že vysílač dopravený v září na velvyslanectví a uložený do tresoru, byl zapnutý a baterie jsou vybité. Residentura z této nedbalosti obvinila příslušníky Správy zpravodajské techniky, prokázat se to však nepodařilo. Rozvědka sama sebe uklidňovala, že k úniku tajných informací nemohlo dojít, neboť vysílač byl v tresoru, zabalený v alobalu a „signál vycházející ze zapnutého OTP je navíc zakódovaný a teoreticky jej lze jen velice pracným, složitým a nákladným způsobem dekódovat“¹⁰ Ve skutečnosti by bylo dekódování zachyceného signálu celkem snadné i pro zkušenějšího radioamatéra, vysílač měl totiž pouze převrácenou modulaci. V polovině prosince se příslušníci residentury opět pokusili otevřít dveře redakce Svědectví šesti upravenými klíči, které pro ně vyrobili zámečníci na Správě zpravodajské techniky. Tyto pokusy byly opět neúspěšné.

Koncem ledna 1979 žádá centrála zaslání odposlechového vysílače zpět do ČSSR, aby technici vyměnili baterie, které po čtyřech měsících již začaly slábnout. Zajímavé je, že pro takto důležitou operaci neměla Správa zpravodajské techniky jiné baterie, než které se daly běžně koupit ve Francii v obchodě. Následně byl vysílač dopraven zpět do Francie. V červnu byl vysílač opět dovezen do Československa a technici znovu konstatovali úplné vybití baterií vysílače. Již podruhé tedy došlo k samovolnému zapnutí a provozu odposlechu aniž by někdo tušil, jak se to stalo. „Technický prostředek „laťka“, která byla zaslána na centrálu mimořádným LK (leteckým kurýrem) v květnu t. r., byla podrobena na technice kontrole v rámci výměny napájecích zdrojů. Při této kontrole bylo zjištěno, že všechny zdroje byly úplně vybity včetně článku napájejícího PDO OLYMP. To vše nasvědčuje tomu, že „laťka“ byla opět trvale zapnuta (vysílala) a byla v provozu až do úplného vyčerpání zdrojů.“¹¹ V činnosti zpravodajských služeb dochází všude na světě k mnoha zmatkům, nepřesnostem a omylům, ale aby si rozvědka na rezidentuře nechala zapnuté vlastní odposlouchávací zařízení, to dokázala asi jenom Státní bezpečnost. Technikům tedy nezbylo nic jiného, než rozletovat dráty vedoucí k bateriím a vyškolit příslušníky residentury, aby je sletovali až těsně před nasazením odposlechu.

Začátkem srpna 1979 navrhuje centrála realizovat nějaké aktivní opatření proti redakci Svědectví, ani po více než půl roce se nepodařilo nainstalovat odposlech a tak navrhuje „vhodit do redakce bombičku se smrdutým plynem či kapalinou a znemožnit tak na delší dobu lidské (!) pobývání v redakci“¹² Tento nápad byl později realizován pod krycím jménem Tchoř.

Až do července 1980 proběhlo pouze několik obhlídek redakce a residentuře se stále nepodařilo otevřít upravenými klíči redakci Svědectví. V létě 1980 přijel do Československa Imré Gajdoš, který uklízel v redakci Svědectví, byl kontaktován pracovníky rozvědky a byl ochoten přistoupit na nějakou formu spolupráce. V té době byl ovšem pracovník parížské residentury, který sledoval Tigrida a Svědectví, por. Jaroslav Hrbáček „Paukert“, intenzivně sledován a nebylo proto možné provádět jakoukoli operativní činnost.

Ministr vnitra Jaromír Obzina schválil nasazení prostorového odposlechu do redakce Svědectví 29. srpna 1980. Vzhledem k pobytu Imré Gajdoše v Československu se rozvědka konečně dostala ke klíči, kterým bylo možné redakci Svědectví otevřít. Zajímavé je, že rozvědka v memorandu pro ministra vnitra o nasazení odposlechu nenapsala pravdu a sděluje, že použitelné klíče získala od agenta Tomanského.¹³
Pod krytím delegáta UNESCO odcestoval do Paříže 24. listopadu 1980 příslušník 31. odboru čs. rozvědky Josef Šorčík „Šembera“. Jeho úkolem bylo společně s Imré Gajdošem nainstalovat odposlech do redakce časopisu Svědectví. Po svém návratu 2. prosince 1980 sepsal zprávu o provedení akce Hnízdo.

Nejprve popsal krycí návštěvy, které měly vytvořit legendu pro jeho cestu. Nasazení odposlechu popsal takto: „Dne 28.11.1980 po návštěvě UNESCA jsem vyšel na trasu v 11.30 hodin. Sledování jsem nezjistil. (…) RICH (krycí jméno Imré Gajdoše na kterého byl zaveden podsvazek k objektovému svazku Svědectví - pozn. aut.) byl zachycen v 18.05 kdy odcházel ze zaměstnání. (…) Vše proběhlo podle plánu a bez jakýchkoli závad. Do bydliště RICHA jsem vstoupil asi v 19.25 hod.. Nikým jsme nebyli spatřeni. Zašli jsme do jeho bytu (malý kamrlík, velmi chudě zařízený). Dal jsem pokyn RICHOVI aby pustil televizi… (…) Mezitím jsem si připravil potřebné věci do kapsy, laťku pod svetr. Kabát a kufřík jsem nechal v bytě RICHA. Po návratu RICHA jsem mu dal pokyn k prověrce SVĚDECTVÍ. RICH provedl a vzápětí se vrátil s tím, že je možno do SVĚDECTVÍ vstoupit. (Šli jsme na risk, neb RICH mi v restauraci sdělil, že domovnice chodí uklízet nepravidelně, někdy ve 20.00 někdy ve 21.00 a někdy až ve 22.00 hodin). Ihned jsem šel s RICHEM do kanceláří SVĚDECTVÍ, nikdo nás neviděl vstoupit. RICH zavřel dveře a rozsvítil v kanceláři TIGRIDOVÉ. Vešel jsem do kanceláře TIGRIDA a ihned se ve světle baterky, kterou svítil RICH a odrazu světla z kanceláře TIGRIDOVÉ, orientoval. Knihovna, popsaná TOMANSKÝM podél stěny kanceláře TIGRIDA naproti oknu do ulice byla. Provedl jsem rychlou zkoušku umístění laťky na určené místo knihovny dole pod širokou lištu (z vrchu bíle natřená).

Prkno bylo slabé, hroty nedržely. Jedna strana se zapíchla, když jsem chtěl zapíchnout druhou stranu, první hrot vyskočil. (…) Rozhodl jsem se proto po prohlídce stolů umístit laťku mezi střední zásuvky stolů TIGRIDA a kde snad nikdo nepracuje. Mezi zásuvkami byla mezera o něco větší než šířka laťky.

Ani sem však nebylo možno pod desku napíchnout laťku. Vždy po přitlačení hrotů laťky jedna strana odskakovala. (…) Byl jsem nucen lehnout si na záda pod stoly a přikázal jsem RICHOVI, aby mi baterkou svítil (…) umístil jsem laťku přitáhnutím šroubu. Jevilo se jako solidní. (…) 

Po provedení jsme se s RICHEM vrátili do jeho místností. Zde jsem mu dal 1.000 franků. Potichu a ve stručnosti zopakoval zásady cesty do ČSSR, heslo KA (krycí adresa pozn. aut.). Požádal jsem jej, aby v příhodné noční době ze soboty na neděli či z neděle na pondělí provedl kontrolu kanceláře TIGRIDA a umístění laťky, zda šroub nepronikl deskou stolu. Bude-li vše v pořádku ať na nic nesahá. Dále jsem zdůraznil, že v případě objevení věcí, kdyby byl v okruhu podezřelých, za žádnou cenu věc nepřiznal a trval na tom, že jednak do SVĚDECTVÍ nechodí uklízet a jednak že tam chodí mnoho různých lidí a rázně odmítl jakékoliv případné nařčení.

RICH uvedl, že nemusím mít obavy, že on sám se toho nebojí a nikdy že nic nepřizná.

RICH mi předal adresy osob, které měl pro mě písemně připravené. Opsal je z obálek, které jsou vyhazovány do odpadu. Neví o jaké osoby jde a v jakém vztahu jsou se SVĚDECTVÍM, dole mi sám sdělil, že si nechá udělat náhradní klíče od SVĚDECTVÍ, neb je třeba počítat s tím, že TIGRID bude od něj žádat klíče zpět. Vyslovil jsem souhlas s tím, že po určitém čase by měl klíče TIGRIDOVI dát sám.

Objal jsem na závěr RICHA, který spontánně, řekl bych vcelku dojatě, obětí opakoval a odešel jsem z domu nikým nespatřen asi v 19.50 hodin. (…)

Z á v ě r

Akce skončena úspěšně dík úsilí a obětavosti celého příslušného kolektivu rezidentury Paříž, zvláště s. PAUKERTA a VODIČE, příslušných pracovníků centrály, velmi dobré spolupráci s příslušnými funkcionáři odboru 42.“¹⁴

Obr. Archivní protokol I. správy FMV, objektový svazek reg. č. 12572 „HNÍZDO“- Rozpracování redakce časopisu Svědectví

Státní bezpečnosti se tedy po téměř dvouletém úsilí podařilo nainstalovat odposlechové zařízení do redakce Svědectví. Nyní začali pracovníci rozvědky řešit, jakým způsobem odposlech využít. První pokus o nahrání rozhovorů v redakci podnikla StB 5. prosince 1980 od 17.00 do 18.15. Kromě běžných šumů v redakci byl zachycen pouze jeden telefonní hovor. Bylo však ověřeno, že zařízení funguje. Od 9. prosince bylo nahrávání redakce Svědectví označeno jako akce Gama. Další pokus byl učiněn 8. prosince. Byl zaznamenám pouze pohyb nějaké osoby v kanceláři. O tři dny později učinila StB další pokus o odposlech a 11. prosince odposlouchávala Svědectví od 14.30. do 16.50, žádné použitelné poznatky však nezjistila. Stejně dopadl pokus 16. prosince 1980 od 16.20 do 18.20 - „nebyly získány žádné poznatky“.¹⁵ 

Rok 1981 začal smolně. Devátého ledna se mezi 14.30 až 19.00 pokusili pracovníci residentury o další odposlech, ale po vyhodnocení kazety zjistili, že se nepodařilo vysílač zapnout. O čtyři dny později byla redakce odposlouchávána od 16.00 do 17.10, opět nebyly zjištěny žádné využitelné poznatky. Již 8. ledna sděluje centrála na residenturu, že je třeba zefektivnit využívání odposlechu, například úkolováním agentury k návštěvě Pavla Tigrida a tyto nahrát. První využitelná nahrávka se podařila až 18. února mezi 16.25 a 18.35, kdy Pavel Tigrid hovořil s několika představiteli čs. exilu. Nahrávku odvezl do ČSSR osobně příslušník residentury Jaroslav Hrbáček „Paukert“. Následující den byla redakce odposlouchávána mezi 14.30 až 19.45. Náměstek Ministra vnitra ČSSR Vladimír Hrušecký si počátkem března vyžádal zprávu o výsledcích v akci Hnízdo.Ve zprávě rozvědka uvádí, že byly zachyceny tři zajímavé telefonické rozhovory Pavla Tigrida s Vilémem Brzorádem, Adolfem Müllerem a Georgem Mindenem.¹⁶

Obr. vpravo - Náměstek Ministra vnitra ČSSR Vladimír Hrušecký​ (1930) v letech 1979 - 1988; v letech 1962 - 1966 se jako příslušník čs. rozvědky podílel na aktivních opatřeních proti USA v Djakartě.

V listopadu 1980 se poprvé podařilo Státní bezpečnosti kontrolovat příjezd auta, které do ČSSR vypravoval Jan Kavan a které v ČSSR obsluhovala Jiřina Šiklová. Státní bezpečnosti se podařilo pomocí Petra Uhla podstrčit do systému přebírání aut agenta Pavla Muraška, který byl s Petrem Uhlem vězněn a získal si jeho důvěru. První předávka knih a časopisů proběhla pod kontrolou StB 25. listopadu 1980 a Pavel Muraško měl v saku zašitou vysílačku, takže tajní policisté monitorovali podrobně celý průběh akce. Celá vykládka proběhla v garáži Pavla Muraška.¹⁷ Další příjezd vozidla s kontrabandem podrobně zaznamenala Státní bezpečnost 27. ledna 1981, zde udělali operativci chybu a Jiřina Šiklová si sledování všimla. Nepřikládala mu však větší váhu, pouze odnesla dokumenty, které měla u sebe, na pracoviště v nemocnici Motol. Kurýrům při letmém setkání sdělila, aby okamžitě opustili ČSSR. Odhaleným sledováním se příslušníci StB nepochlubili a vypracovali podobnou zprávu jako o předchozím předání zásilky.¹⁸ Tím měla Státní bezpečnost přepravu materiálů podrobně pod kontrolou. Již několik let dokázala kontrolovat obsah pašovaný do ČSSR, pokud jeli přepravci přes Vídeň, neboť hlavním spolupracovníkem Pavla Tigrida ve Vídni a člověkem, který do auta kontraband ukládal, byl agent Státní bezpečnosti Ivo Šafář. V případě, že byla zvolena trasa přes Mnichov do Plzně, byla StB částečně informována od agenta Oldřicha Kupce, kterého řídila Vojenská kontrarozvědka a měl naprostou důvěru disidenta a signatáře Charty 77 Jana Thomy.¹⁹ Vzhledem ke skutečnosti, že se residentuře podařilo za více než tři měsíce nahrát pouze tři telefonní rozhovory Pavla Tigrida, rozhodlo vedení Ministerstva vnitra zadržet dodávku s tiskovinami a rozpoutat tím široce založenou akci proti disentu i exilu. V nočních hodinách 27. dubna 1981 byl v Dolním Dvořišti zadržen automobil přepravující exilové časopisy a knihy, ale i štítky s adresami a větší množství valut. V zásilce byl i cyklostyl. Bylo zahájeno rozsáhlé vyšetřování a provedeno mnoho domovních prohlídek. Vyšetřovatel Státní bezpečnosti Jan Trkovský zahájil usnesením ze dne 27. dubna spis pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 98 tr. z. „Podvracení republiky.“ „Na základě oznámení orgánů celní a pasové kontroly ze dne 27. dubna…“²⁰ Ve skutečnosti zahájil trestní stíhání o den dříve, neboť do Dolního Dvořiště přijeli kurýři v půl jedenácté večer a výpovědi s nimi byly sepsány až následující den. Ale to byla jenom drobná chybička v rozjeté mašinérii Státní bezpečnosti. Přestože vedení Ministerstva vnitra po schválení ÚV KSČ rozhodlo o zadržení dodávky a zahájení vyšetřování, odposlechový prostředek u agenta Pavla Muraška v garáži vytěžovali příslušníci StB ještě několik dní, patrně v domnění, zda nebude místo použito pro úkryt nějakých samizdatových písemností. 

Residentura v Paříži odposlouchávala Svědectví 23. března od 16.30 do 18.30 a následně 27. března mezi 16.30 a 18.30. Příslušníci residentury sdělují centrále, že poslech pomocí automobilu je kvalitnější, ale že jej není kde zaparkovat. Opět nebyly získány žádné relevantní informace.²¹  V pokynech, které dostala residentura v Paříži 29. dubna 1981 centrála konstatuje, že až na jediný případ nebyly získány žádné podstatné poznatky. Navrhují využívat odposlech i v jiných dnech než pouze v pondělí a v pátek a instruovat agenturu k návštěvě Svědectví ve chvíli, kdy je odposlech zapnutý. Zaprvé jako kontrolu agentury a zadruhé aby probíhal nějaký rozhovor.²²  Další pokus o nahrávání redakce proběhl 24. dubna od 16.00. do 18.00 hodin, vysílač se však nepodařilo zapnout. O dva dny později se situace opakovala. Pro změnu nešel vysílač vypnout. To se podařilo až pomocí projetí automobilem v blízkosti redakce. Ani v jednom případě nebyly získány nějaké zajímavé informace.

Vzhledem k zadržení automobilu s literaturou, penězi a rozmnožovací technikou, které ČTK oficiálně oznámila 7. května 1981, začala residentura intenzivně využívat odposlech v redakci. Právě v této době se ale začaly objevovat potíže s vysílačem, kterému pravděpodobně slábly baterie. Dne 4. května byla redakce odposlouchávána od 15.40 do 18.30. Vysílač byl zapnutý pomocí aparatury v automobilu, která měla větší dosah než druhá umístěná v diplomatickém kufříku. Baterie již byly natolik zesláblé, že kufřík prakticky nebylo možné použít a pomocí něho nebylo možné vysílač ani zapnout nebo vypnout. Další nahrávání proběhlo 6. května od 15.30 do 18.30, vysílač se nepodařilo zapnout, 8. května od 14.50 do 17.15. Resident sděluje centrále, že vzhledem k realizované akci Delta byla akce Gama, tedy odposlech, co nejvíce využíván. Další odposlech byl naplánován na 15. května, neboť měl do Paříže přicestovat Jiří Pelikán. Redakce byla odposlouchávána od 15.30 do 17.00. K dalšímu odposlechu došlo 20. května mezi 15.15 a 17.00 hodin. Následoval odposlech 22. května od 15.15 do 17.30 hodin. O tři dny později, 25. května, byla redakce nahrávána od 9.30 do 11.15 hodin a dále od 15.30 do 18.00 hodin. Poprvé byla v dalším měsíci redakce odposlouchávána 3. června od 14.00 do 18.00 hodin. Další den 5. června byl odposlech zapnut neznámo kdy a ukončen v 18.00 hodin. Další den odposlouchávání redakce Svědectví byl 10. červen od 15.15 pravděpodobně do 17.00, v materiálech je chybně uvedeno 15.00. Pracovníci residentury konstatují, že signál je již velmi slabý a jeho kvalita nízká. Další pokus o využití vysílače podnikla residentura 30. června mezi 15.15 a 16.30 hodin. Operativní pracovník konstatuje, že signál je velmi slabý a lze jej zachytit jen v bezprostřední blízkosti, frekvence navíc „ujíždí“. Další pokus byl učiněn 1. července od 15.45 do 18.00 hodin, 8. července od 16.00 do 17.10 hodin, 10. července od 15.45 do 18.45, 15 července od 14.45 do 15.30, 17. července od 15.15 kdy se nepodařilo již vysílač zapnout. Rovněž 20 ani 29 července se již nepodařilo vysílač uvést do provozu.

V průběžném vyhodnocení výsledků nasazení odposlechu pracovníci residentury uvádí, že je jeho využitelnost značně narušena Tigridovým nepravidelným pracovním režimem. Zároveň získala kontrarozvědná část StB informaci, že se redakce časopisu bude stěhovat do nových prostor. Další nepříjemností pro Státní bezpečnost bylo březnové úmrtí Imré Gajdoše a tedy nemožnost odposlech vyjmout bez značného rizika odhalení. Centrála uvažovala pověřit tímto úkolem agenta Tomanského, ale nakonec k tomu nedošlo.

V červnu se poprvé objevuje návrh na ukončení odposlouchávání redakce, neboť se měla stěhovat na novou adresu. Centrála jako o vhodném agentovi, který by dokázal odposlech vyjmout, uvažovala o agentu Kovandovi.²³ Nakonec byl residentuře odeslán pokyn ze dne 4. června o konečném rozhodnutí ponechat odposlechový vysílač na místě. Dle technické správy by při jeho odhalení byla StB jasně identifikovatelná, neboť obsahoval většinu součástek vyráběných v Československu, ale jeho technické řešení bylo prý již překonané. 

Při stěhování redakce byl starý nábytek odvezen na skládku a odposlechový vysílač nebyl nikdy objeven.²⁴

Státní bezpečnost nyní disponovala několika hodinami nahrávek z redakce časopisu Svědectví. Některé se přímo týkaly zadržené dodávky a bylo tedy možné spojovat domácí opozici s exilem a obvinit ji z konspirace. V připravovaném procesu Šiklová a spol., chtěla Státní bezpečnost na dlouhou dobu přerušit konspirativní spojení domova s exilem.

Státní bezpečnost využila nahrávky pořízené prostorovým odposlechem k tvorbě série dezinformačních pořadů s názvem Hovory z druhé strany. Podobný pořad s názvem Rozhovory z druhé strany odvysílal rozhlas již v roce 1974 a šlo o telefonické rozhovory, které nahrál v Západním Berlíně agent čs. rozvědky Ervín Marák.²⁵  V tomto případě se jednalo o aktivní opatření SAKURA proti Rádiu Svobodná Evropa a čs. exulantům.

Pořad Hovory z druhé strany připravil redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán a v archivu Rádia Svobodná Evropa se zachovaly první tři díly vysílané 2.12.1981, 8.12.1981 a 17.12.1981. Čtvrtý díl pořadu se v archivu RFE nedochoval. V rozhlasovém pořadu byly použity a sestříhány prakticky všechny použitelné zvukové záznamy. Celý aparát ministerstva vnitra byl úkolován, aby sledoval „ohlasy“ veřejnosti na tento propagandistický pořad. Zprávy kontrarozvědky, rozvědky i vojenské kontrarozvědky byly spojeny do několika memorand pro Ministra vnitra ČSSR, případně pro náčelníka rozvědky.

Příloha č. 1

Příloha č. 2²⁶

Tabulka zapnutého odposlechu v redakci Svědectví 6, rue du Pont de Lodi, Paris 6 ze kterých se pak realizovalo aktivní opatření v československém rozhlasu.

Autor: Radek Schovánek