Byl underground nepolitickou metaforou křesťanství?

Miroslav Vodrážka

První číslo letošního časopisu Paměť a dějiny, monotematicky zaměřené na underground, přineslo i anketu na téma „Fenomén underground“. Literární vědec zkoumající paralelní struktury Tomáš Glanc v ní tvrdí, že underground se vyznačoval nepolitickou touhou. Historik Jiří Suk říká, že jde o český mýtus a metaforický pojem. Dodává, že underground se stal přízrakem svobody a svébytně křečovitým křesťanským zjevem.

Jestli je něco na takové reflexi „Fenomén underground“ včetně stejnojmenného televizního seriálu ČT pochybného, pak je to neschopnost kriticky uvažovat o tom, co mladý člověk v undergroundu dělal, jak myslel a po čem toužil. Mnozí vědci jsou dodnes neschopni kriticky nahlížet na underground jako kontrakulturu, která eo ipso vylučuje nepolitickou touhu. Je příznačné, že není ani kladena elementární otázka: jak mohla být tehdejší generace mladých lidí bez politické touhy, když byla iniciována extrémní politickou okupační zkušeností z 21. srpna 1968?

Byla Duchampova výzva metaforou?

Zmíněná anketa i televizní seriál ČT reprodukuje mýty, které petrifikují ahistorické a nekontextové pojetí minulosti. Underground nebyl řečnickou figurou a popisem něčeho, co se nebralo doslova, ale jen „metaforicky“. Pravdou je opak. Byl stylem života, který se bral až příliš vážně. Proto vadil i lidem, kteří byli částečně i jeho součástí (Milan Knížák) nebo k němu měli blízko (Mikuláš Chadima).

Duchampova výzva o nutnosti odejít do podzemí nebyla „obrazným rčením“, ale v dobovém kontextu vážnou performativní vyhlídkou na konkrétní vyhazov ze školy, jistou ztrátou trochu lepšího zaměstnání, okamžité zadělání si na hluboký generační konflikt a zejména na permanentní zápas s StB a neustálou hrozbou pobytu v komunistickém vězení. Underground se vyznačuje protikladností diskursu.

Hnutí nebo rodina?

Představa undergroundu jako křesťanského fenoménu je ahistorická. Vychází z formální a zkreslené optiky určitých artefaktů jako byly Pašije, Magorovy Labutí písně, kazatelské písničky Sváti Karáska, některé básně Fandy Pánka atd. Připomínat, že Plastici zhudebnili i Ladislava Klímu nebo Egona Bondyho, které lze sotva označovat za křesťanské autory, však nestačí. Lepší je doporučovat, aby se badatelé undergroundu seznámili s bibliografií podzemního časopisu Vokno (1979–1989),[1] z něhož vyplývá, že underground byl duchovně nadkonfesijní, konotoval s kulturou beat generation, hnutím hippies a punk, psychedelickou kulturou, západní i východní kritikou politického systému a postmodernismem, jehož součástí bylo i New Age. Jako je metodicky scestné nahlížen na Chartu 77 prizmatem osobnosti Václava Havla, obdobně je vadné poměřovat underground podle Plastiků, neboť – sociologicky řečeno – underground byl hnutím a nikoliv „rodinou“, jak by se tak mohlo zdát dle seriálu ČT.

Slovenský pohled na český underground

Plastičtější obrázek o „českém undergroundu“ lze najít ve slovenském odtajněném spise, který v osmdesátých letech založila StB na košickou „komunu“ kolem filosofa, básníka a výtvarníka Marcela Strýka a hudební skupiny The Nace. Když tajná policie pronikla v jeho nepřítomnosti do jeho bytu, kde se s přáteli scházel, byla až pohoršena jejich duchovním eklektismem. Zjistila, že komunita míchá v undergroundovém tyglíku křesťanství s jógou, zen s taoismem a lidový katolicismus s budhismem. Vědci vztahující se k undergroundu pravděpodobně vůbec netuší, že existence alternativního nakladatelství DharmaGaia je pokračováním práce, která probíhala v prostředí undergroundu a kultury samizdatu. Obdobně neví, že počátky pozdějšího pop-judaismu zpěváka Petra Muka souvisí s jeho krátkým, zato intenzivním undergroundovým obdobím, kdy ho formovaly myšlenky židovského filosofa Maxima Durena a hebreisty Milana Balabána.

Dehumanizace dějin podle Michala Uhla

Proč existují „křečovité“ pohledy na minulost je otázka hlubšího rázu. Česká společnost má obecně a dlouhodobě problém s reflexí minulosti. Převažuje u ní neznalost, simplifikace a zejména ideologizace. S levicovou sobě vlastní trapnou dehumanizovaností ji koncem roku 2014 demonstroval v Knihovně Václava Havla politik Michal Uhl. V debatě o Listopadu 89 tvrdil, že je sporné nahlížet na dějinné události prizmatem toho, co je dobré nebo špatné. Úkolem nedehumanizované historie je tudíž i vysvětlovat, proč je špatné tvrdit, že znakem undergroundu bylo úzkoprsé církevní vyznavačství a nikoliv širší duchovní hledačství. 

 

 Miroslav Vodrážka (1954) – undergroundový aktivista, feminista a filosof.  Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, předseda Nezávislé odborové  organizace ÚSTR.