Příklad depolitizované promluvy ve výtvarném umění – agent Jiří Valoch

Centrum pro dokumentaci totalitních režimů připravuje k vydání studii Mirka Vodrážky VÝTVARNÉ UMĚNÍ A JEHO SUBVERZNÍ ROLE V OBDOBÍ NORMALIZACE. Kromě teoretických otázek týkajících se například diference mezi textem a obrazem, klade autor v publikaci mnoho historických otázek. Například podle čeho komunistický režim určoval co je „zakázané“ výtvarné umění? Jak docházelo k legitimizaci umění východoevropského disentu? Jak důležitou roli hráli samotní výtvarní umělci a teoretici umění jako spolupracovníci Státní bezpečnosti? Obchodoval normalizační režim se „zakázaným uměním“? 

V roce 2015 a 2016 nominoval výbor spolku Skutek výtvarníka, kurátora a sběratele Jiřího Valocha na Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Podle Mirka Vodrážky tato nominace zapadá do stejného myšlení, ve kterém prezident Miloš Zeman navrhuje do Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismubývalého tajného spolupracovníka StB Karla Srpa a kdy většinová politická reprezentace zvolí do čela vlády Andreje Babiše, který je také bývalým agentem Stání bezpečnosti. „Soustavné oceňování bývalých spolupracovníků StB v kultuře vychází z mytologizace, depolitizace a banalizace, která udržuje českou společnost na uzdě a v klamu, za pomoci tradiční trojčlenky určené vztahem tyran, vazal a odborník se symbolickými znalostmi a dovednostmi.“

V souvislosti s absencí kritické umělecké a historické reflexe a zejména vzhledem k přístupu spolku Skutek, který odmítl diskuzi o své nominaci, rozhodl se Mirek Vodrážka zveřejnit jednu kapitolu z připravované studie.​

Příklad depolitizované promluvy ve výtvarném umění – agent Jiří Valoch​​

Skrytý jazyk: měly jsme blízko k Milanu Knížákovi

Výtvarné umění bylo v období normalizace výsostně politickým diskursem, proto je nutno význam slova „politický“[1]chápat v jeho hlubší reálné rovině a sociální struktuře, a nikoliv v rovině mýtu, který ruší složitost života a nabízí dějiny výtvarného umění jako depolitizovaný diskurs.[2]

Pro výtvarnou scénu, zejména moravskou a brněnskou, je výtvarník, kurátor a sběratel Jiří Valoch mytologickou[3]postavou. Po pádu komunismu to umožnila i situace, kdy se etabloval deformační způsob vidění, který simuluje nevinnost dějin za normalizace. Toto vidění nabízí i bezúhonnou konzumaci disidentského životního mýtu, který Jiří Valoch pěstoval kolem sebe podobným způsobem jako několikrát vázaný agent tajné komunistické policie Zbyněk Fišer alias Egon Bondy.[4]

Pokud analyzujeme polistopadový skrytý jazyk Jiřího Valocha, když neosobně, v množném čísle hovoří o výtvarném umění v normalizačním období[5]a říká například: měly jsme „blízko k Milanu Knížákovi“, Jiří Kolář byl nám „jistotou“ nebo „cenili jsme si od začátku – Petra Štemberu“, pak dochované agenturní zprávy StB či jeho udání právě na Milana Knížáka, Petra Štemberu, Jiřího Koláře a další výtvarníky rozšiřují šířku gramatického plurálu směrem k StB, a zároveň rozvrací osobní mytologizují řád nevinnosti výtvarného „My“. Právě prostřednictvím Valochových agenturních zpráv měla komunistická tajná policie blízko nejen k Milanu Knížákovi, Petru Štemberovi nebo Jiřímu Kolářovi, ale i k dalším osobám.​

Součástí této mytické nevinnosti je i převládající platónská teorie umění, která pojímá artefakt jako něco čistě „transcendentního“. Kantovsky řečeno umělecké dílo se v poznání pojímá jako nedostupná „věc o sobě“. Další rovinou tohoto mytologického nazírání je i jakési postdescartovské dogma, že umělecké myšlení probíhá v rovině sociálního odtělesnění. Svět umění se prezentuje nezávislý na životě a „umělecká věc“ je jako nějaké božstvo oddělené od „myslícího sociálního těla“.​

To, co se jeví z hlediska teorie umění jako anachronické, má však prozaičtější vysvětlení. ​

Trans-levice a depolitizace umělecké svobody

Výtvarná scéna je dlouhodobě formována politickým diskursem, který systematicky banalizuje povahu komunistického režimu. Tento banalizační diskurs neprosazují pouze tradiční politické strany jako KSČM nebo ČSSD, ale i mladá trans-levice.​

Toto heterogenní seskupení však nepřichází s žádnými velkými tématy, jako nová levice v 60. letech, ani se nevyznačuje výraznými protestními hnutími, ale osciluje mezi nostalgizující atraktivitou socialistické minulosti, dějinnou frustrací a distancí formovanou krizí, kterou přinesly kolabující marxistické režimy koncem 20. století. ​

Trans-levice ve své politické nejistotě depolitizuje i uměleckou svobodu komunistického režimu, který veškerou svobodu systematicky potlačoval.​

V rámci tzv. divoké skartace došlo koncem roku 1989 (s velkou pravděpodobností) i ke zničení svazku, který byl od 29. dubna 1975 veden na tajného spolupracovníka Jiřího Valocha s krycím jménem Václav.[6]

Zničení zejména živých svazků posílilo ve společnosti sklon k silné mytologizaci týkající se nejen rozsahu práce Státní bezpečnosti, ale i banalizaci role tajných spolupracovníků. Veřejnost stejně jako tajní spolupracovníci však nevěděli, že agenturní zprávy byli ze zpravodajských důvodů multiplikovány, takže obsah některých skartovaných svazků možno částečně rekonstruovat.​

V případě Jiřího Valocha dohledané dokumenty v cizích svazcích odhalují, že zatímco tento výtvarník, kurátor a sběratel hovořil po roce 1989 o normalizaci ve smyslu cenzury, dohledu a zákazů, na základě dochovaných archivních zpráv lze dokázat, že on sám byl součástí dozorového normalizačního systému svou aktivní sounáležitostí s represivními složkami.​​

Strach kriticky interpretovat vztah „politika a umění“

V roce 2012 se na AVU uskutečnila beseda kurátorky Barbory Klímové s Jiřím Valochem nazvaná Art is here now.[7]Když se kurátorka zeptala na jeho spolupráci se Státní bezpečností, v duchu tělesnosti dějin popsal prvotní šílený pocit strachu vyplývající ze setkání s příslušníky StB,  který byl doprovázen „zbytečně zbujelou fantasií“ . ​

Když ho například vezli autem k výslechu, představoval si, že bude následně nalezen „někde u dálnice jako neznámá mrtvolka“. Dále řekl: „Ta doba byla tak jiná, že jsem si vůbec nedovedl představit, že bychom se dožili, že se to změní. Já jsem si dovedl tehdy představit maximálně liberalizaci, mírnou, takového maďarského typu a samozřejmě možná za dvě stě roků to někdo se dozví. Že se to dozví tak brzo, jsem si nedovedl opravdu představit.“ V závěru své odpovědi svou dlouhodobou spolupráci s StB však popisoval prostřednictvím „zábavných udání“ a historek.​

V rozporu s jeho představou, že se o tom někdo dozví teprve za dvě stě let, zveřejnil v roce 1992 Petr Cibulka Valochovo jméno ve třetím dílu Kompletního seznamu spolupracovníků StB.[8]

V roce 2002 došlo na Fakultě výtvarných umění, která spadá pod Vysoké učení technické v Brně, ke sporu o regulérnost výběrového řízení. Vedoucí ateliéru nefigurální malby Martin Mainer obvinil na zasedání umělecké rady Jiřího Valocha ze spolupráce s StB, a ten následně napsal děkanovi otevřený dopis a se školou přerušil styky.[9]

Strach kriticky interpretovat vztah „politika a umění“ demonstroval i příspěvek mladé historičky umění Heleny Musilové pronesený na 4. sjezdu historiků umění v září 2012, který se explicitně zaměřil na obrácený vztah: „umění a politika“. Helena Musilová se věnovala Jiřímu Valochovi a jeho roli kurátora v období tzv. normalizace, ale kromě chybně uvedené datace jeho dlouhodobé spolupráce se Státní bezpečnostní (uvádí rok 1970) se reflexi vztahu politiky, moci a umění vyhnula.[10]

Nesolidární nominace Jiřího Valocha na Cenu Ministerstva kultury

Dochované agenturní záznamy, které Jiří Valoch poskytoval Státní bezpečnosti, ukazují navíc zcela jinou tvář jeho spolupráce, než jak se běžně traduje: totiž nevynucenou. Jeho udání nenesou znaky „vynucenosti“, ale spíše snahu fachidioticky odborným a přesným způsobem popsat „věc samu“. ​

Absenci kritické umělecké a historické reflexe demonstroval v roce 2015 výbor spolku Skutek, který nejdříve udělil Jiřímu Valochovi čestné členství s odůvodněním, že tím vyjadřuje „svoje uznání i podporu osobnostem, jejichž sounáležitost se spolkovými idejemi a ideály může mít pro další rozvoj spolku podpůrnou roli“. Spolek následně v roce 2015 a 2016 nominoval Jiřího Valocha na Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarné umění. Ve vyplněném formuláři návrhu na udělení Ceny Ministerstva kultury v oborech profesionálního umění, který předkládala místopředsedkyně spolku, historička umění a kritička Johana Lomová, není žádná zmínka o tom, že se Jiří Valoch svou dlouholetou spoluprací s tajnou policií podílel na represi nonkonformních umělců.​

Jaké jsou deklarované principy, ideje a ideály spolku, na jejichž základě je udíleno členství a jsou nominováni umělci na státní cenu?​

Jedním z nich je například solidarita: „ctíme principy vzájemné svépomoci v rámci umělecké obce a společenské solidarity“. Spolek dále deklaruje „otevřenost v kulturní politice“, „klade důraz na kritickou reflexi výtvarného umění“ a hodlá „přispívat k pojmenování problémů“.​

Ačkoliv členy tohoto spolku jsou renomovaní výtvarníci, kurátoři i historici umění, v rozporu s vlastními principy bylo čestné členství uděleno umělci, který vůči mnohým umělcům na neoficiální výtvarné scéně v 70.‒80. letech solidární nebyl, neboť na ně poskytoval důležité zpravodajské informace, které StB sloužily k potlačování nezávislých uměleckých aktivit.​​

Agent, který pomáhal racionalizovat a systematizovat totalitární zlo

Jiří Valoch například na základě požadavku svého řídícího příslušníka poskytoval velice přesné a důležité informace o pražském perfomerovi Milanovi Kozelkovi, česko-americké sběratelce umění Medě Mládkové, olomouckém výtvarníkovi Václavu Stratilovi, avantgardním umělci Milanu Knížákovu a dalších osobách.

Zlo této spolupráce spočívalo v tom, že přestože Jiří Valoch věděl, že příslušníci Státní bezpečnosti byli v postavení lidí, „kteří nic nevěděli a tohle byla jejich pracovní náplň“,[11]odborně je vzdělával, aby mohli provádět represe s důkladnějšími policejními znalostmi.

Jiří Valoch tak napomáhal racionalizovat a systematizovat možnosti totalitárního zla, které byly původně založené na nevědomosti. Vyměnil tupý nástroj moci za účinný prostředek. Tento jeho pověstný fachidiotismus není v současném českém výtvarném myšlení nahlížen kriticky, ale je hodnocen spíše pozitivně. 

Spolek Skutek svou nominační politikou dokazuje, že se nezabývá kritickou reflexí ani nepřispívá k pojmenování problémů, natož aby reflektoval tělesnost dějin. Udržuje pokleslý politicko-mytologizační diskurs tím, že posiluje společenskou iluzi nerozlišenosti umění a života, živé pravdivosti a statického imaginárna.

Výtvarná obec za pomoci spolků, jako je Skutek, časopisů, jako je Art + antiques, nebo webových informačních serverů, jako je Artalk.cz,používá kouzelnický trik, kdy vyjímá ze skutečnosti dějiny, vyprazdňuje je a tak věcem bere jejich lidský smysl. 

Ve výtvarné komunitě není vůle ke kritickému zhodnocení díla a osobnosti Jiřího Valocha jako nedílného celku.​

Spolek Skutek a mytologizace výtvarných dějin

Této komunitě vyhovuje mytologizace, protože jí umožňuje vyznávat odtělesněné koncepty a ideje a s ní i jednoduchou platónskou teorii umění vylučující pošpinění se realitou a dějinami.

Spolek Skutek sice deklaruje, že „odmítá ekonomizaci kultury“, ale ve skutečnosti provádí skrytou ekonomizace života, kdy kvalitu kulturního života redukuje na kvantitu prostřednictvím výtvarných zásluh, počtu výstav a artefaktů, a tím napomáhá ovládat společnost za cenu velice nízkých etických, epistemologických a ontologických nákladů.

Ocenění a nominace Jiřího Valocha je nepřímo i odpovědí na nevyslovenou otázku, proč by měl spolek „solidarizovat“ například s performerem Milanem Kozelkou. Na umělce, který se koncem 70. let vrátil z několikaletého pobytu ve vězení, se StB intenzivně zaměřila právě v době, kdy propagoval performance art, a proto se stal i objektem několika agenturních zpráv Jiřího Valocha. Milan Kozelka nakonec podlehl strachu z moci tělesného komunistického režimu, odstěhoval se z Prahy do malé vesnice Chýše u Žlutic a umělecky se na čas odmlčel. Svůj tehdejší odchod popsal takto: „V roce 1982 jsem nevydržel sérii opruzů a před očima šokovaného fízla jsem těsně před půlnocí hodil jemu se nelíbící průkaz totožnosti z Karlova mostu do Vltavy. Téměř pět let jsem ho neměl.“[12]

Tento akční umělec se však mýlil, když v roce 1996 v autobiografické reflexi svých uměleckých aktivit napsal, že do jeho ateliéru chodili „lidé, které nikdo nezval, měli drahé fotoaparáty a úžasnou výdrž. To byli fízlové a práskači – výslechy následovali s týdenním odstupem.“[13]Ve svazku, který na něho vedla StB, nejsou udání od lidí, které neznal, ale agenturní zprávy od osob, které naopak znal velice dobře: například od vlivného kritika výtvarného umění, výtvarníka a držitele mnoha uměleckých ocenění Miroslava Klivara nebo Jiřího Valocha.[14]

Jednota bytí aneb o svobodě a vazalství 

Francouzský myslitel Gilles Deleuze v jednom malém spisku[15]osvětluje Spinozovu „filosofii života“, která sice usiluje o jednotu bytí, ale přitom se nevzdává kritického odhalování všeho toho, co nás od života odděluje. Připomíná Spinozův nový model tělesnosti a cituje jeho větu, že „nevíme, co dokáže tělo...“. Stejně tak jako myšlení přesahuje vědomí, i tělo přesahuje vědění, koncepty a ideje, které si o něm vytváříme. Tělesné myšlení nám často napovídá, že „tlacháme, protože nevíme“. Spinoza vychází nikoliv z pouhého moralistického odsuzování druhých, ale z etiky založené na poznání života a otázky, „Jak si začít být vědom sebe sama, Boha a věcí“?[16]

V tomto kontextu je nutno zdůraznit, že solidarita s druhými je spíše otázkou tělesnosti, pocitu empatie, a nikoliv pouhého vědomí.

Mytologizace, depolitizce a banalizace se staly v české společnosti obecným lékem proti neklidu v podobě rozporů a nedostatečného vysvětlení vztahu mezi svobodou a vazalstvím, dílem a životem, vnějškem a vnitřkem, režimem čistých konceptů a idejí a režimem tělesnosti. 

Soustavné oceňování bývalých spolupracovníků StB v kultuře vychází z mytologizace, depolitizace a banalizace, která udržuje českou společnost na uzdě a v klamu, za pomoci tradiční trojčlenky určené vztahem tyran, vazal a odborník se symbolickými znalostmi a dovednostmi.

Navzdory všem deklaracím o kritičnosti a řečí o solidaritě a otevřenosti i v případě Jiřího Valocha uvízlo výtvarné myšlení v Čechách na mělčině staré ideje o nadřazenosti umění nad životem a ve vztahu tyrana a vazala nabídlo falešnou formu transcendentně estetizované spásy.

Popisovaný fraktální obraz současného trans-levicového výtvarného myšlení zapadá do stejného politického myšlení, ve kterém prezident Miloš Zeman navrhuje do Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu bývalého tajného spolupracovníka StB Karla Srpa[17]a většinová politická reprezentace zvolí do čela vlády Andreje Babiše, který je také bývalým agentem Stání bezpečnosti.[18]

Mezi politikou ústavních činitelů a kulturní politikou výtvarného spolku Skutek není žádný rozdíl.​

Ambasador: „není dvakrát se o čem bavit“  

Když autor této studie oslovil Petra Duba, ambasadora spolku Skutek pro agendu uměníve veřejném prostoru, a požádal ho o rozhovor ve věci nominace Jiřího Valocha na Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarné umění, bylo mu písemně odpovězeno, že „není dvakrát se o čem bavit“. Ne jednou, ale hned dvakrát se předem umlčuje rozprava o svobodě a vazalství.

Trans-levicová trojčlenka založená na mytologizaci, depolitizaci a banalizaci je procesem úpadku, který vede k tomu, že výtvarné umění ztrácí svou historickou roli subverzivního umění a svůj výsostně politický a tělesný charakter dějin. ​

Tím je i skrytě protifeministická, protože prvním depolitizovaným subjektem v dějinách se opakovaně stává vždy žena, tedy poté, co byly její přední reprezentantky jako Olympe de Gouges nebo Milada Horáková popraveny. Ženský klub v Paříži byl zakázán krátce po francouzské revoluci v roce 1793 a Ženský klub český byl zrušen krátce po únorovém puči v roce 1949. A čím víc byla například v komunistickém emancipačním mýtu žena povyšována, tím víc byla depolitizovaná a desexualizovaná.