Architekt transformace v Číně

Miloš Šuchma

Čína jako globální ekonomická síla

IMF – Mezinárodní měnový fond označil Čínu jako ekonomickou velmoc, produkující 17 procent světového HDP oproti USA s 16 procenty. Tato čísla ohromila ekonomy, i když v průměru na člověka Čína zůstává daleko za USA a předními západními ekonomikami vzhledem ke své populaci přes 1.2 miliardy lidí při povolené populaci jednoho dítěte na rodinu, což bylo nedávno povoleno na dvě děti. 

Přesto ekonomické výsledky Číny jsou inspirující i pro ostatní méně vyvinuté země jako z Latinské Ameriky a Indie, která má také vysoké číslo populace. 

S tím souvisí v poslední době i budování moderní a strategické armády v oblasti Asie s technologií okopírovanou hlavně ze Spojených států amerických. Přesto vojenská výzbroj Spojených států není ve světě srovnatelná s žádnou jinou zemí včetně Číny.

Vojenský rozpočet Spojených států je 700 miliard (a je větší než šest dalších zemí), zatímco rozpočet Číny jako druhé nejsilnější země je 220 miliard s největším počtem vojáků v počtu 2.2 milionů (s povinnou vojenskou službou), oproti USA s 1.4 milionů.

Tím, že Američané porazili Japonsko, které okupovalo Čínu, ta se stala po 2. světové válce nezávislou zemí, bohužel komunistickou, protože Mao Ce-Tungova armáda vyhnala nacionalistickou armádu Čankajška na ostrov Taiwan (Formosa).

V roce 1978 Teng Siao-pching  adoptoval obchodní ekonomii a modernizaci, kterou všichni jeho následovatelé rozšiřovali včetně vstupu do Světové obchodní organizace (WTO) až po současného prezidenta Si Ťin-pchinga. Již po více než 30 let je tedy konec nošení čínských kamizol ke krku, které ještě pamatuji včetně Teng Siao-pchinga, malého vzrůstem, ale velkého intelektem, který změnil Čínu.  

Chtěl bych se tedy zaměřit především na jeho osobu a čerpám hlavně z přednášky a knihy profesora Harvard university Ezra Vogela Deng Xiao-ping and the Transformation of China – Teng Siao-pching a přeměna Číny (2011).

Teng Siao-pching (1904 – 1997)

V roce 1920 šestnáctiletý Teng byl na palubě francouzské lodi spolu s dalšími 210 čínskými studenty plující do Francie. Den před odjezdem se ho jeho otec ptal v co doufám, že se ve Francii naučí. Teng mu odpověděl, že „získat znalosti a pravdu ze západu, aby pomohl zachránit Čínu“, protože věděl, že Čína potřebuje moderní vzdělání. 

Krátce se učil ve škole, ale většinu času pracoval jako montér v továrnách na předměstí Paříže. Později v Číně když jeho politické štěstí pominulo, pracoval v roce 1974 jako montér v továrně na traktory.

Ve Francii se také seznámil s Čou En-laiem, který se později stal ministrem zahraničí a jinými přáteli a pod jejich vlivem začal studovat marxismus, v roce 1921 se stal členem čínské komunistické mladé ligy v Evropě. V roce 1924 se stal členem čínské Komunistické strany a stal se jedním z vedoucím členů hlavní pobočky mladé ligy v Evropě.

V roce 1926 Teng odjel do SSSR, kde studoval v Moskvě na Sun Yat-senově univerzitě, kde jedním z jeho spolužáků byl syn Čankajška.

V roce 1927 se vrátil do Číny, kde žil v Šanghaji a oženil se se ženou, s kterou se seznámil v Moskvě, která ale zemřela i s dítětem při porodu a pak se tam seznámil s druhou ženou.

V roce 1929 se Teng zúčastnil bojů proti Čankajškově Kuomintangu, který založil Sun Yat-sen. Převaha Čankajškových vojsk však způsobila velké ztráty v komunistickém vojsku. Teng se seznámil s Mao Ce-tungem, který byl instalován do vedení komunistické strany. V roce 1929 Teng  bojoval proti Kuomintangu, ale v roce 1931 odešel z komunistické armády. Ačkoliv nebyl potrestán, toto rozhodnutí bylo proti němu použito během „kulturní revoluce“.

I když Teng podporoval marxistické revoluční hnutí, Teng v podstatě byl především revoluční nacionalista, který chtěl, aby Čína se dostala na stejnou úroveň s velkými globálními silami. On a někteří jeho kolegové proto se účastnili komunistické revoluce, protože to byla pro ně pouze cesta, kde mohli najít čínský nacionalismus.    

Kampaň proti komunistům ve městech způsobila zklamání pro stranu a především pro sovětské poradce, kteří viděli mobilizaci městského proletariátu jako sílu pro vítězství komunismu. Oproti městské vizi revoluce, založené na sovětské zkušenosti, komunistický předák Mao Ce-tung viděl rolníky jako revoluční sílu v Číně. V hornaté oblasti Ťiang-si provincie Mao založil komunistický systém a počátek budoucího státu Číny pod komunismem, který označil oficiálním jménem Čínská sovětská republika.

Teng se stal tajemníkem stranického výboru v roce 1931, a v roce 1933 se stal ředitelem propagandy provinční stranické komise v Ťiang-si. 

Konfrontace mezi Mao, partajními vedoucími a jejich sovětskými poradci způsobily zvýšené napětí a boj mezi dvěma frakcemi, které vedly k odstranění Tenga, který dával přednost ideím Mao, z pozice propagandistického oddělení. 

Dlouhý pochod 

V říjnu 1934 komunisté byli obklíčeni silnou armádou Čínské republiky, ale útěk komunistů z obklíčení  se stal klíčovou změnou v čínském komunismu. Pochod přes hornatý terén se 100.000 muži zahájilo dlouhý a strategický únik přes vnitřek Číny, který skončil za rok, kdy 9.000, kteří přežili dosáhli severní provincii Shaansi. Mao Ce-tung se stal novým lídrem Komunistické strany Číny k velkému překvapení SSSR a skončila prosovětská Komunistická strana Číny a nová rolnická strana vznikla pod vedením Mao. Teng se tak stal opět vedoucí osobností ve straně když sever skončil vítězně civilní válku proti Kuomintangu.

Invaze japonských vojsk v roce 1937 opět přerušila konfrontaci a donutila Kuomintang vytvořit formu spojenectví s komunisty, aby bránili stát proti externí agresi.

Japonská invaze byla následována krutým chováním japonských vojsk vůči čínskému obyvatelstvu, kdy např. v Nankingu bylo zavražděno tisíce Číňanů včetně žen a dětí brutálním způsobem.

Není pochyb o tom, že kdyby japonská armáda nebyla poražená Spojenými státy, že osud Číny by nabral jiný směr jako kolonie Japonska.

Nikde není slyšet vděk komunistů v Číně za porážku Japonska Američany, jakož i za skutečnost, že SSSR měl uzavřenou smlouvu s Japonskem po celou dobu války, s výjimkou konce války, kdy vstoupil do již vyhrané války. 

Během japonské invaze, Teng zůstal v severní oblasti kontrolované komunisty, kde byl politickým ředitelem tří divizí rekonstruované komunistické armády. Žil v budhistickém klášteře a v roce 1939 se potřetí oženil a celkově měl během tří manželství pět děti, dva syny a tři dcery.

Po skončení 2. světové války Teng cestoval do Chongqingu, kde Čankajšek měl svojí vládu a zúčastnil se mírových jednáních mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou. Výsledky nebyly pozitivní a tak nepřátelství začlo krátce po těchto jednáních.

Zatímco Čankajšek znovuzaložil vládu v Nankingu, hlavním městě Čínské republiky, komunisté bojovali za kontrolu území. S partyzánskou taktikou z jejich pozic v zemědělských oblastech proti městům pod kontrolou Čankajška a jejich zásobovacích cest, komunisté zvyšovali území pod jejich kontrolou a rozšiřovali více a více vojáků, kteří dezertovali z nacionalistické armády. 

Tengova politická a ideologická práce, spolu s pozicí jako veterána Dlouhého pochodu postavila ho do privilegované pozice uvnitř strany a obsadil silové pozice když komunistická strana porazila Čankajška a založila Čínskou lidovou republiku 1. října 1949 v Pekingu.

Komunistická strana kontrolovala celý sever, ale části jihu byly stále drženy Kuomintangem. Teng byl odpovědný za anexi jihozápadu Číny a tak se mu podařilo zvítězit a stal se lídrem jihozápadu Číny, kde komunistická armáda se přejmenovala na Lidovou osvobozeneckou armádu. Tibet zůstal nezávislý další rok. V roce 1952 se Teng přemístil do Pekingu.

V Pekingu Teng se stal místopředsedou vlády a také generálním tajemníkem Sekretariátu. Spolupracoval hlavně s presidentem Liou Šao-čchi a premiérem Čou En-laiem, zdůrazňující ekonomická témata oproti ideologickému opuštění masové hystérie Velkého skoku vpřed, což bylo důkazem neschopnosti Mao Ce-tunga být v čele ekonomie. Nicméně Mao byl v čele Komunistické strany a armády.

V roce 1963 Teng vedl čínskou delegaci do Moskvy v jednání s Nikitou Chrusčevem. Žádná dohoda nebyla dohodnuta a došlo k nejhorším vztahům mezi Čínou a SSSR.

Ekonomické reformy Tenga začátkem šedesátých let byly populární, ale Mao pociťoval ztrátu prestiže, a tak převzal kontrolu ve státě. Zahájil „kulturní revoluci“ a podnítil masy vykořenit „pravicové kapitalisty, kteří se dostali do partaje“. 

Kulturní revoluce

Mao Ce-tung se obával, že ekonomické reformy povedou k návratu ke kapitalismu, a proto zahájil v roce 1966 „kulturní revoluci“. Tengova rodina byla pronásledována Rudými gradami, jeho syn byl zatčen, mučen a vyhozen ze čtvrtého patra v roce 1966 a byl z pádu ochrnutý. Teng byl nucen v roce 1969  opustit všechny pozice a byl nucen pracovat čtyři roky jako montér, což dělal ve Francii.

Když Čo En-lai onemocněl s rakovinou, přemluvil Mao Ce-tunga, aby Tenga vrátil do politiky v roce 1974 jako místopředsedu vlády, prakticky se starat o záležitosti dne. Teng se soustředil na ekonomiku země a zdůraznil jednotu jako první krok k zvýšení produkce. Teng založil výzkumný úřad, kde pracovalo několik intelektuálů pod Tengovým vedením, aby prozkoumali přístupy k politickým a ekonomickým reformám. Mao byl v podezření, že Teng chce zničit kulturní revoluci, kterou považoval za jeho největší politickou iniciativu. Ve vedení kulturní revoluce byl Gang čtyř v čele s manželkou Mao Ce-tunga, kteří v Tengovi viděli největší nebezpečí, protože kulturní revoluce nebyla ještě u konce. 

Teng byl vyzván k sebekriticismu, který Teng byl nucen napsat, že používal „nevhodné ideologické perspektivy“,  ale odmítl, že by jeho politika byla v podstatě špatná.   

Po Čou En-laiově smrti v lednu 1976 Teng ztratil svého posledního podporovatele v ústředí strany. Teng byl převeden na „externí“ práci, a tak byl odstraněn z vnitřního aparátu.   

Mao Ce-Tungovy „zásluhy“ byly poznamenány organizací Dlouhého pochodu, podporou korejské války 1950 – 1953, podporou vietnamské války, kdy Čína dodala Vietnamu 90.000 pušek vedle další výzbroje. Organizoval kulturní revoluci, která přinesla jen zfanatizované davy, které se mstily lidem jako byl Teng Siao-pching, který byl zbaven všech funkcí a musel pracovat jako dělník.

Během komunistické nadvlády bylo popraveno tisíce lidí, kteří nesouhlasili s komunistickou vládou, anebo to byli podle Mao kapitalisté.

Mao nebyl jako Teng v cizině a tak nerozuměl ekonomice, protože se domníval, že by mohl vzniknout kapitalistický systém.

Je ale také pravda, že vztahy mezi SSSR a Čínou byly na velmi nízkém bodě (Čína také kritizovala intervenci SSSR do Československa v roce 1968), což věděl americký prezident Nixon, který v roce 1971 poslal svého bezpečnostního poradce Kissingera do Pekingu, čemuž předcházely zápasy ve stolním tenise mezi USA a Čínou. Vztahy mezi USA a Čínou od roku 1949 – 1971 byly také na nízkém bodě, neměly ani diplomatické styky. Nakonec v roce 1972 Nixon sám jel do Číny, aby jednal s Mao a Čou En-laiem. Tím se postupně začal zlepšovat vztah mezi USA a Čínou.

Smrt Mao Ce-tunga a konec kulturní revoluce

Po smrti Mao-Ce-Tunga 9. září 1976 a odstranění Gangu čtyř, tím skončila také kulturní revoluce, která přinesla mnoho škody a násilí.

Teng postupně se stal de facto hlavní osobnost Číny. V roce 1977 byl navrácen do funkce místopředsedy Ústřední komise, místopředsedou Vojenské komise a šéfem generálního štábu Lidové osvobozenecké armády. 

Teng postupně mobilizoval jeho podporovatele uvnitř strany, odmítl kulturní revoluci a v roce 1977 nastartoval „Pekingské jaro“, což dovolilo otevřenou kritiku a utrpení, které se staly během předcházejícího období. Zrušil také třídní systém minulosti spojený s původní třídou vlastníků. Tím dovolil znovuobnovení soukromého trhu, aby byl součástí Komunistické strany. 

Teng tak získal velkou veřejnou podporu. Důležitá rozhodnutí byla rozhodnuta v jeho domě se skupinou „Osmi starších“ za jeho vedení. Vzestup Tenga jako hlavní osoby znamenalo, že ideologické otázky kolem Mao musely být adresovány správně. 

V roce 1982 Ústřední komise komunistické strany uvedla dokument „Na různé historické problémy od založení Lidové republiky Číny“. Dokument zachoval status Mao jako „velkého marxistu, proletářského revolucionáře a vojevůdce. „Jeho úspěchy musí být vzaty v úvahu před jeho chybami“, deklaroval dokument. Teng osobně komentoval, že Mao byl „sedum část dobrý a tři části špatný“. Dokument také setřel pravou odpovědnost za kulturní revoluci od Mao ke Gangu čtyř, ačkoli potvrdil, že „Mao chybně začal kulturní revoluci“.

Čína se otevřela

V listopadu 1978 potom když se země stabilizovala, Teng navštívil Bangkok, Kuala Lumpur a Sinagapur a byl nadšen singapurským ekonomickým rozvojem, zelení a ubytováním a později poslal desítky tisíc Číňanů do Singapuru a dalších zemí, aby se poučili, získali zkušenosti a tyto znalosti přivezli zpět do Číny. Singapurský ministerský předseda Lee na druhé straně radil Tengovi, aby zastavil vývoz komunistické ideologie do jihovýchodní Asie, což Teng dodržel. Je pravda podle mé zkušenosti, že Singapur patří k nejlépe organizovaným a upraveným zemích Asie. 

Začátkem roku 1979 ekonomické reformy urychlily tržní model. Komunní systém byl postupně odstraněn a rolníci začali mít více svobody obhospodařovat pole a prodávat své produkty na trhu. Ve stejné době se čínská ekonomie otevřela zahraničnímu obchodu, zvláště když od 1. ledna 1979 Spojené státy americké uznaly Lidovou číňskou republiku. Obchodní kontakty mezi oběma zeměma začly růst. Teng navštívil USA, kde byl přijat prezidentem Carterem za přítomnosti Nixona a seznámil se s Johnsonovým kosmickým centrem v Houstonu, navštívil také firmu Boeing a Coca-Colu, z čehož vznikl nákup letadel Boeing 747 pro různé aerolinie v Číně a byl pak otevřena Coca-Cola továrna v Šanghaji. Teng zdůraznil, že Čína dává přednost ekonomickému a technologickému rozvoji.

Rovněž čínsko-japonské vztahy se značně zlepšily. Teng použil Japonsko jako příklad progresivní síly, která ukázala dobrý ekonomický příklad pro Čínu.

Teng také domluvil předání Hong Kongu Číně při setkání s ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou. Dohoda byla podepsána 19. 12. 1984, předání Hong Kongu Číně v roce 1997 se zachováním ekonomických a občanských svobod na 50 let od převzetí Čínou. Moje zkušenost je jiná, podle lidí v Hong Kongu, s kterými jsem mluvil, zejména studenty, vliv komunistické Číny je mnohem rychlejší, než zachování občanských svobod na 50 let. Obdobná situace je v původně portugalském Macau, který byl předán do čínské správy v roce 1999. 

Teng zdůrazňoval „jedna země, dva systémy“ po jeho odchodu se mění, s výjimkou Taiwanu, který si zatím zachovává samostatnost. 

Teng navrhl tři důležité kroky ekonomické strategie Číny pro dalších sedumdesát let: první krok byl v osmdesátých letech zdvojnásobit HDP a zajistit dostatek jídla a oblečení pro lidi, čehož bylo dosaženo; druhý krok byl čtyřznásobení HDP do konce 20. století, čehož bylo docíleno v roce 1995; třetí krok byl zvýšení HDP pro osobu tak, aby bylo docíleno úrovně středně-rozvinutých zemí v roce 2050, kdy Číňané budou dostatečně zajištěni modernizací.  

Zlepšení vztahů s okolním světem byl druhý nejdůležitější filosofický posun v Tengově programu, s výjimkou vztahů se SSSR. Čínský domácí sociální, politické a hlavně ekonomické systémy prošly podstatnými změnami během vlády Tenga. Cíle Tengových reforem byly shrnuty jako čtyři modernizace: zemědělství, průmyslu, vědy a technologie a armády. I když byla připuštěna kritika, ta se nesměla týkat kritiky Komunistické strany.

Teng zdůrazňoval, že „socialismus neznamená sdílení chudoby“. Jeho teoretické zdůvodnění pro umožnění tržních sil bylo myšleno takto: „Plánování a tržní síly nejsou v podstatě rozdílné mezi socialismem a kapitalismem. Plánovaná ekonomika není definicí socialismu, protože tam je plánování také u kapitalismu; tržní ekonomika existuje také u socialismu. Plánovaní a tržní síly jsou společné pro ekonomickou aktivitu“.

Často citovaný příklad je rodinný zodpovědný systém, který byl zaveden v chudé zemědělské vesnici. Tento systém se ukázal jako velmi úspěšný. A je to naprosto odlišný systém, který uvedl Gorbačev v perestrojce, tedy ze zhora, zatímco Tengův systém ze zdola se osvědčil. 

Tengovy reformy v podstatě zahrnovaly zavedení plánovaného, centralizovaného vedení makro ekonomie technicky kvalifikovanými byrokraty a oproti sovětskému modelu, řízení se dělo nepřímo prostřednictvím tržního mechanismu.  

Čínská ekonomika se zaměřila na export tím, že oblastním a provinčním útvarům bylo dovoleno investovat v průmyslech, které ony považovaly za nejvíce ziskové, což povzbudilo investice v lehkém průmyslu. Tím Tengovy reformy posunuly čínskou rozvojovou strategii k lehkému průmyslu a vzestup vývozu. Lehký průmysl byl podstatný pro rozvoj země z malé kapitálové základny. Zvýšený vývoz docílil vývozní příjmy, které umožnily znovuinvestování do technologicky více náročné produkce a dalších kapitálových investic. 

Čína se rozhodla zvýšit svůj modernizační proces zvýšeným zahraničním obchodem, zejména kupováním technologie z Japonska a ze západu. Zvýšeným exportem Čína byla schopna navýšit zahraniční fondy, trh, pokročilé technologie a manažérské zkušenosti, a tím urychlit ekonomický rozvoj.   

Teng přivedl zahraniční firmy do ekonomických oblastí, kde zahraniční investice a tržní liberalizace byly podporovány. Tyto reformy zlepšily pracovní produktivitu, byly zavedeny bonusové systémy. Venkovský trh umožnil rolníkům prodávat jejich produkty a komunity prosperovaly. A stejné se týkalo i průmyslového rozvoje. To vše umožnilo politickou podporu pro mnohem obtížnější ekonomické reformy. V krátkosti, Tengovy reformy zapálily průmyslovou revoluci v Číně.

Čínský ekonomický vzestup ale také ukázal na několik problémů. Jedním byl velký vzestup populace, proto bylo nařízeno omezení počtu dětí pro rodinu na jedno dítě pod hrozbou velkých pokut. Teng také zahájil velké protikriminální opatření ve zvýšení počtu poprav, které jen v roce 1983 dosáhly počtu 24.000 zastřelených.

Ekonomické svobody přinesly také větší svobody mínění a kritici poukazovali na chybějící modernizační termín – svobodu mínění a demokracie. To vyvrcholilo v brutálním potlačení stotisícových demonstrací studentů  na Tiananmen náměstí v roce 1989 při kterých bylo mnoho studentů zabito a zatčeno.

I když potlačení demonstrací vojskem bylo rozhodnutí kolektivního vedení Komunistické strany, tato opatření poškodila pověst Tenga.

Teng se rozhodl odstoupit ze všech pozic v roce 1992, kdy mu bylo 88 let, aby dal příklad dalším, kteří se drželi ve funkcích do pozdního věku. Teng byl uznán jako „hlavní architekt čínských ekonomických reforem a čínské socialistické modernizace“. Teng byl často nazýván jen „soudruh Siao-pching“, bez dalších titulů. Protože protesty na Tiananmen náměstí v roce 1989 oslabily jeho pozici, konzervativní část komunistické strany se snažila oponovat Tengovým reformám. Aby tomu Teng zabránil, rozhodl se na jaře 1992 podniknout cestu po jižní Číně, aby upevnil jeho ekonomickou politiku po jeho odchodu.

Na jeho cestě, měl Teng řadu proslovů a vzbudil velkou podporu pro jeho ekonomickou reformu v Číně. Jeho fráze „stát se bohatým je oslavné“ nastartovala vlnu osobního podnikání, které pokračuje až do dnešních dní.

Teng Siao-pching zemřel 19. února 1997 ve věku 92 let.  Na aktivity Tenga si dobře z různých zpráv pamatuji a považuji ho za klíčovou postavu čínských moderních dějin.

Nástupci Teng Siao-pchinga 

Nástupcem Tenga se stal Ťiang Ce-min v době 1989 - 2002, který pokračoval ve vládní politice Tenga a udržoval Tengovy politické a ekonomické filozofie. Jeho éra byla za amerického prezidentství George Bushe staršího, Billa Clintona a George Bushe mladšího. 

V poslední době Ťiang ve věku 92 let zmizel z politického života.

Dalším nástupcem Ťiang Ce-mina se stal pragmatický technokrat Chu Ťin-tchao, narozený v roce 1942, tedy člověk, který nezažil jako dospělý revoluční éru.

Chu vládl v letech 2002 – 2012, kdy odešel z funkce, aby dal příklad i pro další. Je vláda zaznamenala soustavný ekonomický vzestup, který potvrdil Čínu jako hlavní světovou sílu.

Jeho prezidentství bylo během amerického prezidenta George Bushe mladšího a prezidenta Obamy. Preferoval mírový rozvoj a během jeho vlády čínský vliv stoupl v Africe a Latinské Americe.

Chu na mne působil dost pragmaticky, když např. George Bush mu vytýkal, že v Číně nejsou dodržována lidská práva, Chu odvětil kolik Číňanů má poslat do USA, zda půl milionu nebo milion. Byl si také vědom stále velké životní nerovnováhy na čínském venkově, takže čínské HDP na osobu je dost nízké. 

Posledním vládcem Číny od roku 2012 je Si Ťing, narozený v roce 1953, tedy první poválečný vůdce, kterému je v současné době 65 let. Jeho otec byl komunistický veterán, který byl pronásledován během kulturní revoluce. Po nabytí moci Si zesílil stranickou disciplinu, odstraňuje korupci, která vedla k odstranění komunistických funkcionářů. Zesílil opatření proti občanské společnosti a ideologickému odklonu a zavedl internetovou cenzuru. Si rozšiřuje další tržní ekonomické reformy, vládu podle zákona a zesílení právního systému. 

I když navázal zahraniční styky s Ruskem a setkal se i poprvé s taiwanským prezidentem, nárokování si prostorů kolem Jižního čínského moře vzbuzují obavy sousedů a světové veřejnosti.   

Si je pátou generací čínského vedení a převzal vedení mnoha vedoucích funkcí. Si myšlenky byly vepsány do čínské ústavy a v roce 2018 Národní kongres odstranil volební limit na dvě období pro prezidenta. Si tam může pokračovat ve funkci bez ohledu na ukončení termínu. Si si tak vytvořil kolem sebe kult osobnosti a zároveň nejsilnější pozici v poválečné Číně.

Závěr

Není pochyb, že Teng Siao-pching nastartoval ekonomické reformy v Číně a navázal zahraniční styky. To pomohlo Číně, ale i jejím lidem. Nástupci Ťiang Ce-min, Chu Ťin-tchao a Si Ťing-pching pokračovali a pokračují v ekonomických reformách, které nemají daleko od kapitalistického systému a vytvořili řadu bohatých podnikatelů, Čína investuje v zahraničí včetně České republiky, kde koupili např. krásnou budovu Živnostenské banky v Praze Na Příkopech a klub Slávie. 

Na druhé straně vše je kontrolováno Komunistickou stranou a cenzurou. Čína buduje také velkou armádu. Průměrný Číňan však stále při počtu 1.2 milard lidí žije velmi skromně.

Nepohodlní lidé jsou zavřeni nebo popraveni (Čína má nejvetší počet popravených na světě), Čína popraveným nebo provozovatelům Falon Gongu odstraňují orgány z těla, které se výnosně prodávají do zahraničí. Je to stále nedemokratický a diktátorský stát.

Naše cesta po Asii začla v Šanghaji a pokračovala do Japonska, Jižní Koreje, Taiwanu, Honk Kongu,  Macaa, Vietnamu, Thajska, Singapuru, opět Japonska a končila na Havaji. 

Po návštěvě Šanghaje jsem chtěl referovat paní Votické, která s rodinou přijeli jako židovská rodina do japonského koncentračního tábora, kde s nima bylo zacházeno mnohem lépe než v německém koncentračním táboře. Bohužel paní Votická zemřela dva měsíce před naším odjezdem ve věku 100 let.

Samotný Šanghaj patří k hlavnímu čínskému přístavu a obchodnímu centru. Na jedné stran jsou tam vystavěné vysoké mrakodrapy a existuje celá řada zahraničních obchodů. Na druhé straně existuje nepředstavitelná korupce a ilegální obchody. Na ulicích leží řada bezdomovců a malých obchodů, které mají hodně daleko od správné hygieny.

Na šanghajské promenádě Bund jsme byli osloveni dvěma děvčaty, mluvícími dobře anglicky, které nás zvaly na kulturní výstavu, což nás zajímalo. Místo výstavy to byl všední dům, kde demonstrace spočívala v prezentaci různých druhů čajů, za které požadovaly poplatky. Protože jsme si nebyli jisti zda v baráku bychom nemohli být přepadeni, zaplatili jsme, ale nahlásili jsme to řediteli hotelu, který věděl kam s námi jít. Zavolal na číslo, kde pravděpodobně byl šéf dívek a požadoval navrácení peněz zpět, s hrozbou nahlášení celé záležitosti policii. Takže jsme hned dostali peníze zpět. Horší jsou případy, kdy např. turista je pozván do baru, kde je opit a pak okraden. Existuje mnoho ilegálních obchodů s řadou perfektně okopírovaných hodinek, kabelek, bot pod světovými značkami.

A kde je vděk západu za pomoc při modernizaci, převedení spousty továren (a ztráty továren a práce pro lidi v původní zemi), technologie do Číny a vývoz výrobků levně placené čínské síly na západ? A okopírání řečeného včetně vojenských technologií. Trumpovy vývozní tarify z Číny snad situaci pomohou (a nedávají smysl v některých dalších státech), i když si myslím, že Čína bude recipročně se snažit  částky vyrovnat tarify opačně. 

Prostě Čína je daleko od „čínského snu“, jak Čínu označuje stávající vládce Si Ťing-pching.