Padesát kritických poznámek - otevřený dopis Radě ÚSTR

Otevřený dopis Miroslava Vodrážky, předsedy Nezávislé odborové organizace ÚSTR, držitele přemnoha ocenění v podobě vytýkacích dopisů před výpovědí z pracovního poměru ze dne 7 dubna 2018 adresován členům Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

 

OTEVŘENÝ  DOPIS  RADĚ  ÚSTAVU  –  PADESÁT  KRITICKÝCH  POZNÁMEK

 

7. dubna 2018

Ústav pro studium totalitních režimů                                                                               
Rada Ústavu
Evropská 2588/33C
160 00 Praha 6

 

Vážený pane předsedo, vážení členové Rady,

dovolte mi nejdříve poblahopřát ke zvolení nových členů Rady Ústavu. Skutečnost, že Senát Parlamentu ČR se přesvědčivým počtem hlasů rozhodl obměnit Radu Ústavu a že bývalí členové Rady, jako Emilie Benešová, Lukáš Jelínek a Jan Bureš, neobhájili svoje členství, považuji za symbolické ukončení jedné neblahé éry ÚSTR. Bohužel negativní důsledky připomínaného období nejsou jen otázkou minulosti, ale i přítomnosti. Proto si dovoluji na některé z nich ve svých následných padesáti kritických poznámkách upozornit, protože se dotýkají samotného raison d'être této instituce.

1. ÚSTR je instituce pochybná a zbytečná

Když v roce 2008 ústavní soudci zamítli návrh 57 socialistů z ČSSD a KSČM na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů podaný Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Davidem Rathem, Zdeňkem Škromachem ad., autor ústavní stížnosti, poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský, na otázku České televize, zda se v boji proti existenci ÚSTR spojí s komunistickou stranou, odpověděl: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“[1]V roce 2012 a 2013 zvolil Senát Parlamentu ČR do Rady Ústavu Michala Uhla, který podle vlastních slov přišel do ÚSTR s „historickou revizionistickou tezí“, Lukáše Jelínka, mediálního konzultanta ČSSD, který spolu s touto stranou prosazoval názor, že ÚSTR je „instituce pochybná a zbytečná“ a odmítal považovat období 1948–1989 za totalitní, Jana Bureše, člena Městského zastupitelstva v Dobříši za ČSSD s podobně ideologicky vyhraněným pohledem na ÚSTR, a archivářku Emilii Benešovou, která již od roku 2002 vystupovala proti existenci instituce zkoumající totalitní minulost a po svém zvolení zcela nepokrytě hájila partikulární zájmy archivářů, přičemž veřejně prohlašovala, že pro ni není prioritní otázkou Ústav, ale jen Archiv bezpečnostních složek, a proto se například zasazovala o urychlené převedení digitalizace (ale i zaměstnanců a majetku) pod Archiv bezpečnostních složek.

2. Snaha o nezákonnou organizační změnu

Po zvolení zmiňovaných členů v čele s předsedkyní Petruškou Šustrovou nastalo období, které bylo charakterizováno nejen dramatickými spory a událostmi, ale především bezohlednými, téměř revolučními postupy, dehonestací práce zaměstnanců, klientelismem, zavedením nátlakové praxe vytýkacích dopisů před výpovědí z pracovního poměru, řízenou fluktuací redaktorů v historické revue Paměť a dějiny nebo časopise Securitas Imperii, obrovskou fluktuací zaměstnanců a personálními čistkami, z nichž mnohé vyústily v soudní spory, které Ústav i Archiv prohrál a následně zaplatil neuvěřitelně vysoké finanční částky. Součástí revolučního postupu byla například i snaha o nezákonnou organizační změnu - hromadný převod zaměstnanců a majetku z ÚSTR pod ABS. Na nezákonnost postupu upozorňovala naše odborová organizace dva roky různé státní orgány a nakonec tehdejší předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka nezákonnost záměru vedení Ústavu potvrdil.[2]

3. Vytvoření pracovního prostředí založeného na šikaně

Jako předseda odborové organizace jsem musel v období 2013 až 2017 mnohokrát a opakovaně hájit práva mnohých zaměstnanců, kteří byli zejména formou vytýkacích dopisů z různých důvodů šikanováni, a zastupoval jsem například PhDr. Jana Kalouse, Ph.D., PhDr. Petra Blažka, Ph.D., PhDr. Pavla Zemana, Ph.D., PhDr. Jana Cholínského, nezávislého interního auditora Ing. Tomáše Kopinského a další osoby. Například Ing. Tomáš Kopinský byl postižen zástupně za auditorskou zprávu, kdy odmítl požadavek vedení ÚSTR přepsat některé kritické pasáže. Nezávislý interní auditor, který v minulosti pracoval na Nejvyšším kontrolním úřadu, se za celou svou profesní kariéru nesetkal s takovou arogantností, a zejména liknavostí, s jakou řešilo vedení Ústavu úřední záležitosti. Nakonec neustál nátlak ze strany vedení a podle svého vyjádření byl v podstatě donucen ukončit pracovní poměr k 31. 12. 2015. Na základě podobného arogantního nátlaku a nekompetentního zasahování do své odborné práce ze strany vedení ÚSTR, odešla ve stejném roce i vedoucí ekonomického oddělení.

4. Nastavení demokratických pravidel

Historicky první Rada Ústavu ve složení Ivan Dejmal, Petr Fiala, Michal Stehlík, Patrik Benda, Čestmír Čejka a další se snažila nastavit pravidla, která jsou typická pro demokratickou soutěž a její instituce. Jedním z těchto pravidel je zásada, že zvolený ředitel má časově vymezené funkční období. Vytvoření časově limitované hranice dává instituci zvláštní orientaci do budoucna, neboť ten, kdo stojí v čele instituce, je si vědom omezeného časového horizontu, od něhož se odvíjí důležitá intencionalita i požadavek zhodnocovat funkční období, s kterým se pojí také přirozené skládání účtů, a to nejen v případě, že se zvolený ředitel rozhodne znovu ucházet o funkci. Limitované funkční období je základem demokratického systému. Drakonický postup nové Rady Ústavu demokratické fungování této instituce narušil.

5. Zrušení demokratických pravidel

Rada Ústavu v čele s předsedkyní Petruškou Šustrovou se rozhodla nerespektovat, že tehdejší ředitel Daniel Herman byl zvolen na určité funkční období, a vymyslela si celou řadu lží a difamací, aby vytvořila zdání legitimity jeho odvolání. Před Obvodním soudem pro Prahu 3 vypověděl člen Rady Michal Uhl, že jedním z důvodů Hermanova odvolání bylo jeho odmítnutí participovat na revizionistické diskusi, kterou propagoval například sociolog Miloš Havelka, zpochybňující, že by v nejnovějších českých dějinách existovala epocha totalitarismu.[3] Po jeho odvolání začala Rada Ústavu prostřednictvím nového dosazeného vedení Ústavu a ABS celou instituci „contra lege“ v podstatě řídit. Zrušila základní demokratické pravidlo týkající se limitovanosti funkce a do vedení Ústavu zvolila ředitele Zdeňka Hazdru na dobu neurčitou. Vytvořila tak systém časové bezbřehosti, který funguje jako černá díra postupně kolabující sama do sebe. Proto se naše organizace obrací na Radu Ústavu s žádostí, aby obnovila původní základní demokratický princip, který časově limituje mandát ředitele Ústavu.

6. Disneylandizace ÚSTR

V preambuli zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, se hovoří o povinnosti vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století a o vůli na základě poznání historických pramenů a různých svědectví zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací. Hovoří se také o zvláštním dluhu, který se vztahuje k celku poznání, týkajícího se snahy pochopit důsledky systematického ničení hodnot evropské civilizace, porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledného ničení přírody. Ačkoliv zákon vychází z jasně definované hodnotové linie, v průběhu posledních let došlo k jeho disneyfikaci: ke stírání hodnotových rozdílů v otázkách dobra a zla, kde se namísto kritické teorie nabízí v množině ideologických možností jen jakýsi „nákupní košík“[4] plný zboží určeného k politické rozpravě a konzumaci. Tuto politickou disneylandizaci ÚSTR zosobňuje například náměstek Ondřej Matějka, který tvrdí, že funkce Ústavu má být pouze „moderující, protože jak jsem už říkal, ty názory na minulé události nedávné jsou různé, protože přirozeně každý trochu zažil něco jiného“.[5] V tomto pojetí je ÚSTR součástí jakéhosi trivializovaného představení, ve kterém vystupují konferenciéři (badatelé) moderující kultivovaným způsobem výběr mezi „Mac“ revizionistických a „Net“ jiných názorů. Zásadním problémem této disneylandizace ÚSTR je však bagatelizace lidského života a nivelizace hodnot.

7. Politika nevstupování do veřejného prostoru

V letech 2013 až 2017 byl ÚSTR ideologicky podřízen revizionistické levicové ideologii a politice ČSSD, která se snažila prostřednictvím Michala Uhla, Lukáše Jelínka, Jana Bureše, ale i prostřednictvím Petrušky Šustrové, Emilie Benešové, a zejména ředitele Zdeňka Hazdry a jeho náměstka Ondřeje Matějky vliv této instituce strukturálně a společensky oslabit. Byla omezena činnost digitalizace, přestože vedení ÚSTR zpočátku planě slibovalo, že se ve spolupráci s Národním archivem například zdigitalizuje kartotéka členů KSČ. Když na veřejnosti probíhaly spory ohledně rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana udělit státní vyznamenání herečce Jitce Frantové, která byla agentkou StB, ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka prosazovali, jak se uvádí ve Výroční zprávě za rok 2016, „nevstupování do veřejného prostoru“ a vyhýbání se politickým konfrontacím, přestože to je v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., podle něhož má tato instituce prostřednictvím poznání historických pramenů poskytovat veřejnosti informace, aby se upevňovala demokratická tradice a napomáhala se rozvíjet občanská společnost. Pokud ÚSTR do veřejného prostoru přeci jen vstoupil, stalo se tak například formou prohlášení náměstka ředitele Ondřeje Matějky, že prostě nelze autoritativně rozhodnout, zda normalizační léta sedmdesátá a osmdesátá byla obdobím „poklidného přežívání“ nebo „zlé diktatury“, protože chybí dostatek výzkumů, které by to jasně ilustrovaly a doložily.[6] Političtí vězni, vyloučení občané ze všech nejrůznějších oblastí, katolická opozice, chartistický disent, aktivisté z undergroundu, umělci nejrůznějších neoficiálních směrů, ale i „obyčejní občané“ atomizovaní a manipulovaní agitací a propagandou, ti všichni patrně čekají jako na spásu na vědecký výzkum ÚSTR, který jim konečně řekne, zda žili v období „poklidného přežívání“ nebo „zlé diktatury“.

8. Obrat - politika vstupování do veřejného prostoru

Ještě na semináři, který se uskutečnil v Senátu Parlamentu ČR dne 2. října 2017, obhajoval současný náměstek ředitele Ondřej Matějka programové „nevstupování ÚSTR do veřejného prostoru“ zdůvodněním, aby se ÚSTR stal „odborně respektovanou institucí“. O den později, 3. října 2017, pro ČT24 tvrdil, že „ústav by neměl být arbitrem pravdy“.[7] Když však v prosinci 2017 skončil mandát předsedkyni Rady Ústavu archivářce Emilii Benešové, politologovi Lukáši Jelínkovi a sociologovi Michalu Uhlovi (a posléze i Janu Burešovi) a Senát Parlamentu ČR zvolil nové členy Rady Ústavu, Matějka vědně mandarínskou politiku ÚSTR a ABS opustil. Najednou se nevyhýbá politickému střetu a konfrontaci s politiky a veřejně hovoří například o spolupráci Andreje Babiše se Státní bezpečností a vyjadřuje se k otázce, zdali byl oprávněně veden ve svazcích StB. Nebojí se dokonce rezolutně hovořit jako „arbitr“: „Je téměř vyloučeno, aby byl Andrej Babiš veden omylem jako spolupracovník Státní bezpečnosti.“[8] Tento přístup vstupování/nevstupování do veřejného prostoru slouží k zatemňování zkoumání o nedávné minulosti i potlačování významu otevřeného bádání.

9. Mocenské převzetí digitalizace

Zákonodárci neměli v úmyslu zřídit Ústav jako specializovanou vědeckou organizaci, ale jako celospolečenskou instituci, která bude napomáhat společnosti „vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století“, bude servisem pro společnost: tedy občany, badatele, novináře a média, proto je v zákoně č. 181/2007 Sb. uvedena povinnost urychlené digitalizace archivních materiálů: „převede bez zbytečného odkladu převzaté dokumenty do elektronické podoby“. Až do roku 2014 platila praxe vycházející ze zákona, že podle § 4 Ústav získává a převádí dokumenty převzaté z Archivu do elektronické podoby, zatímco Archiv přístup k dokumentům a archiváliím zabezpečuje. Výroční zpráva za rok 2015 naopak konstatuje, že v této souvislosti byly naplánovány organizační změny, které postihly zejména „digitalizační pracoviště Ústavu“. Tento proces je ve zprávě eufemisticky označován slovem „racionalizace“. Cílem těchto změn bylo, jak se dále uvádí ve zprávě na straně 11, aby „Archiv bezpečnostních složek zároveň převzal do svých rukou digitalizaci archiválií“, což je v rozporu s intencí výše zmíněného zákona . Mimochodem v Polsku se rozhodli novelizovat zákon o Ústavu národní paměti (IPN) a tato instituce klade velký důraz na urychlenou digitalizaci a archivní zpracování dokumentů.

10. Totalismus a holismus

Čeští zákonodárci při formulování zákona č. 181/2007 Sb. vycházeli ze stanoviska, že poznání a pochopení je možné pouze prostřednictvím ontologického zkoumání různorodých stránek života zahrnujícího například zkoumání destrukce civilizace, lidských práv, etiky, ekonomie, kultury a přírody. 4. dubna 2018 byl zvolen členem Rady Ústavu někdejší disident a diplomat Martin Palouš, a v této souvislosti si můžeme připomínat teorii poznání jeho otce filosofa Radima Palouše, autora knihy Totalismus a holismus. Protipólem totalismu, intervenujícího do všech důležitých oblastí společenského života, je reflexe celku, tedy poznání založené na otevřenosti vůči komplexnosti života.[9] V procesu vyrovnávání se s minulostí je nutno volit metodologický postup holistický, nikoliv redukcionistický, kdy se celek poznání redukuje na poznání částečné. Pokud je podle Radima Palouše „bádání redukováno na jediný typ“, jde o totalismus, zatímco v holismu je bádání otevřeno různým modalitám jevení, objevování a zjevování pravdy a skutečnosti. Vedení ÚSTR provozuje jednostranně pojatou vědu a úzce orientovanou historiografii.

11. Neudálostní historie

Totalitní a autoritativní režimy 20. století nelze vysvětlit jen na základě zkoumání dílčí optiky pramenů, svědectví, a zejména jednotlivých událostí, protože existuje i to, čemu se v kritické západní historiografii říká „neudálostní historie“.[10] Tato historie například zkoumá, jakou důležitou roli v dějinách hraje pocit nejistoty, obavy z budoucnosti nebo strach, který byl dominantním rysem neblahé normalizační éry. Je nutno připomenout, že i v rámci samotné této historie se na mezinárodním poli vedou spory o pojetí její vědy a někteří historici kriticky tvrdí, že sensu stricto „historie nebude nikdy vědecká“.[11]

12. Epistemologický dogmatismus

Ve výročních zprávách za rok 2016 či 2017 neexistuje žádný projekt, který by samostatně zkoumal nějaký typ „neudálostní historie“, jako je zmiňovaný strach v období normalizace, přestože tento „topoi“, který ve své době „bil do očí“, dokázal dynamicky a „softwarově“ měkce zasíťovat celou tehdejší společnost jako celek. Bohužel na základě epistemologického dogmatismu je patrně reflexe strachu považována vedením za něco dobově samozřejmého, co není ani třeba samostatně zkoumat. Řečeno slovy Immanuela Kanta, vedení ÚSTR dosud neprocitlo z dogmatického spánku. Existují však badatelé mimo tuto instituci, kteří tento význačný dobový rys považují za heuristicky důležitý (viz bod 21).

13. Koncepční redukcionismus

Pokud se kriticky analyzuje zmiňovaná poslední zveřejněná Výroční zpráva ÚSTR a ABS za rok 2016,[12] je zřejmé, že bádání je v rozporu s holistickým pojetím a smyslem zákona č. 181/2007 Sb., protože minulá Rada Ústavu a současné vedení ÚSTR přistoupilo na metodologicky a epistemologicky redukcionistickou podobu této instituce. Například za pomoci personálních čistek, reorganizace, a zejména hromadného propouštění zaměstnanců získala desítky prázdných tabulkových míst, aby mohla „zdvojnásobit“ vědecký historický tým a pustit se do „profilování vědecko-výzkumné a vzdělávací instituce“. Jinými slovy, zdvojnásobilo se bádání orientované pouze „na jediný typ“. Příznačnou pro „profilaci“ této vědecko-výzkumné instituce je skutečnost, že ačkoliv badatelské centrum tvoří docenti, doktoři a doktorandi, řídí je náměstek ředitele Ondřej Matějka a ředitelka výzkumu a vzdělávání Blanka Mouralová, oba pouze s magisterskými tituly. Jestliže vedení Ústavu tvrdí, že se „zdvojnásobil“ vědecký historický tým více než o polovinu a že se zvýšil počet zaměstnanců ve výzkumné a vzdělávací oblasti (v roce 2014 jejich počet činil 41, zatímco ke konci roku 2016 to bylo 64), pak se nabízí také otázka jak možné, že se zásadně nezvýšila publikační činnost, a jak je možné, že převážnou část produkce vytvářejí badatelé, kteří přišli do Ústavu před rokem 2012.

14. Simulakrum vědy

Za povšimnutí stojí skutečnost, že byť se instituce profiluje jako vědecko-výzkumné pracoviště, badatelé nemají pracovní smlouvy vědeckých pracovníků, ale pouze obyčejných redaktorů. Zdůrazňování „vědeckosti“ budí dojem, že se jedná o baudrillardovské simulakrum – překrývání obrazu s realitou. Součástí politické hry na vědu jsou nejrůznější pochybné praktiky: nedodržování termínů evaluace, nedodržování termínů pro vypracování odborných posudků na badatelské projekty (některé trvají několik let); projekty posuzují lidé, kteří nemají odborné zkušenosti v dané badatelské oblasti. Vedení ÚSTR vytvořilo sazebník odměn a postihů za nesplnění například limitu bodů pro databázi Rejstřík informací o výsledcích (RIV), ale tento rejstřík je zásadně zkreslován a devalvován tzv. vyšší standardizací některých publikačních periodik. Součástí takových pochybných praktik je neodměňování zaměstnanců podle vědeckých výsledků (viz případ historika Petra Blažka, Jana Cholínského a dalších), snaha vedení Ústavu „ubyrokratizovat“ historické pracovníky prostřednictvím krácení osobního hodnocení nebo vytýkacích dopisů, které jsou předstupněm před výpovědí z pracovního poměru (PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Petr Blažek, Ph.D., PhDr. Pavel Zeman, Ph.D., PhDr. Jan Cholínský a další). Samostatnou kapitolou je fungování Vědecké rady, která se během dvou let nesešla v usnášeníschopném počtu. Součástí této hry na vědu je i existence podivného jazyka, v němž význam slov, jako věda, odbornost, depolitizace, metodologie, dějiny obyčejného člověka nebo každodennosti atd., je určen nikoliv svým obsahem, ale režimem ideologického myšlení a kádrování. Tyto pojmy jsou iluzí záměrnosti, propagandou, ideovou zbraní a mocenským nástrojem.[13] V minulosti jsem opakovaně upozorňoval vedení Ústavu, že jeho snaha vyvolat v souvislosti se systémem RIV bodů „vnitřní soutěž“ mezi badateli v Ústavu, je naivním příkladem komodifikace vědění. V otevřeném dopise ve věci svobodného bádání jsem také vedení upozorňoval, že tato soutěživost je pochybná i z genderového hlediska.[14] Vedení ÚSTR sice prezentuje tuto instituci jako vědecko-výzkumnou, ale vůbec netuší, že v současných teoretických výzkumech a  analýzách je prosazování „zvýšené soutěživosti“ v bádání naopak kritizováno,  jelikož se tak „upevňuje historická maskulinita vědní kultury“.[15]

15. Diskursivní šovinismus

Je absurdní, že totalitární režim, který intervenoval do nejrůznějších oblastí společenského a individuálního života a determinoval všechny důležité oblasti života jako celek, od ekonomie, přes politiku a kulturu až po náboženství, se stal předmětem diskursivně monopolizovaného redukcionistického „správného výzkumu“, jehož součástí se staly i šovinistické vylučovací útoky proti lidem, kteří svým „původem“ nebyli historici, jako například bývalí ředitelé ÚSTR Pavel Žáček, obviňovaný z toho, že je pouhý novinář, nebo Daniel Herman, nařčený z toho, že je katolický kněz, který „nemá kvalifikaci historickou“.[16] Bylo signifikatní, že pro tyto diskursivní šovinisty zůstával na druhé straně nezpochybnitelným vzorem tzv. Gauckův úřad přesněji Úřad spolkového zmocněnce pro dokumenty Státní bezpečnosti NDR, který vybudoval a prvních 10 let existence vedl nehistorik: evangelicko-luteránský pastor Joachim Gauck. Mimochodem i v současné době tento úřad vede opět nehistorik, bývalý disident Roland Jahn.

16. Historiografie není jediný možný pohled na skutečnost

Vedení ÚSTR abdikovalo na snahu poznat a pochopit různorodou ontologickou stránku života v totalitárních režimech, když prosadilo pojetí historiografie, které nadřazuje jeden typ zúženého vědeckého pohledu nad holistickou diskursivní rozmanitost a pluralitu. V principu se tak nemůže naplnit smysl zákona č. 181/2007 Sb. , neboť se nemůže dostát celistvosti poznání například v kontextu „systematického ničení hodnot evropské civilizace“. Koncepce vědeckého zaměření schválená Radou Ústavu dne 26. června 2015 je produktem epistemologického redukcionismu. Historiografie není jediný možný pohled na skutečnost a minulost, stejně jako psaní o minulosti není jediný druh historie.

17. Parcelizace a fragmentace vědění

Historiografická redukce a takto reduktivně orientovaná produkce ÚSTR znamená parcelizaci izolovaného lidského vědění, čímž vylučuje holistické či otevřené poznání skutečnosti a dějin. V důsledku této fragmentace vědění je také přirozeně obtížné dosáhnout interdisciplinarity, která je problémem nejen historiografie, ale i sociálních věd.[17]

18. Další rizika redukcionismu

Epistemologická a ontologická redukce poznání „totalitních a autoritativních režimů 20. století“ má i další rizika. Pokud se komplexní problematika nějakého celku zredukuje na „jediný typ bádání“ a jediný diskurs, potom se, zejména při politicko-ideologických sporech právě za pomoci nejrůznějších revizionistických teorií, může lehce nepřímo manipulovat s celkem, protože se jedná o sofistickou záměnu části za celek – pars pro toto. Ostatně tímto způsobem postupují někteří historici-revizionisté, kteří za pomoci například teorie „vyjednávání“ docházejí k popírání celistvého působení represivního aparátu a útlaku Státní bezpečnosti za komunistické normalizace. Základním metodologickým problémem redukcionismu je skutečnost, že v případě zkoumání totalitních a autoritativních režimů neumožňuje ani pochopit a vysvětlit důsledky morálního nebo hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem, či zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým nebo ideologickým účelům, ani porozumět, proč došlo k systematickému ničení hodnot evropské civilizace. Současná vědecká koncepce ÚSTR je jednostranná intelektuální dieta s nebezpečným redukčním režimem, který ohrožuje zdraví, smysl a raison d'être samotné instituce.

19. Homogenizace poznání

Vedení ÚSTR z ideologických důvodů přistoupilo na diskursivní homogenizaci různých pramenů, svědectví a ontologických stránek života v totalitních režimech, a to navzdory tomu, že podle bádání nejrůznějších teoretiků totalitarismu (H. Arendtová, C. J. Friedrich, G. Sartori, P. Kielmansegg a další) se takové systémy vyznačují „manipulativním zacházením s veškerou realitou“ (zvýrazněno M.V.). Pro tyto systémy je příznačná vláda jedné strany, hegemonie tajné policie nebo monopol vlády nad hospodářskou, kulturní a informační strukturou společnosti atd.

20. V zajetí fatálního monismu

V přehledu vydaných publikací a badatelských projektů, které jsou každoročně prezentovány ve výročních zprávách, je přirozeně interdisciplinarita výjimečná. Z pohledu holistického poznání absentuje snaha otevřít zkoumání jiným vědeckým, nebo dokonce uměleckým teoriím, takže produkce ÚSTR je v zajetí „fatálního monismu“,[18] což je daleko hlubší metodologický a epistemologický problém, než například akademická otázka vztahující se ke sjednocení historiografie se sociálními vědami nebo k představě o nějaké mezioborové experimentaci. Že bádání v ÚSTR je redukcionistické ilustrují i následující čtyři příklady.

21. K absenci psychologického bádání

Dobrým příkladem k absentující diskursivní rozmanitosti, vycházející ze snahy poznat a pochopit totalitární komunistický režim na základě „neudálostní historie“, je mj. kniha Psychologie komunismu[19] od psychologa Jindřicha Kabáta. Tato práce přesvědčivým způsobem ukazuje, že fašismus a komunismus nejsou jen ideologie, ale tělesné režimy (embodiment regimes). Kniha dokládá, jak prostřednictvím jediné emocionální matrice (strachu) dokázal komunistický režim maximalizovat nesvobodu každodenního života, a tímto způsobem vytvářel systém neautentické kolektivní totalitní paměti.

22. K absenci uměleckého bádání

Jiným příkladem překračujícím rovinu zúženého pojetí historiografie je syntetizující práce vymezující fenomén tzv. alternativní, tj. neoficiální kultury v českých zemích, Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989,[20] ukazující proměnlivou oblast kultury, jejímž definičním znakem byl vědomý odklon od vládnoucích kulturních proudů. Nebýt projektů Film a dějiny totalitních režimů a projektů reflektující undergroundové aktivity, ÚSTR by tuto důležitou kulturní oblast nijak nepokrýval. Americký historik Hayden White říká, že historické zkoumání by se mělo otevřít nejrůznějším uměleckým teoriím a postupům včetně akčního způsobu reprezentace za účelem dramatizace významu dat, ovšem vedení ÚSTR vůbec netuší, že například Archiv bezpečnostních složek disponuje vhodnými dokumenty pro účel dramatizace v duchu uměleckého směru performance.

23. K absenci bádání o dějinách žen

Dalším příkladem, který potvrzuje absenci metodologické rozmanitosti, je publikace mapující konkrétní příběhy žen Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent,[21] která představuje ženy ukotvené v různých proudech Charty 77 – v proudu filosofickém, křesťanském, reformně komunistickém a v tzv. kulturním undergroundu, jež se nebály postavit se normalizační moci v 70. a 80. letech.

24. K absenci filosofické bádání v podzemí a zázemí

Posledním ad hoc příkladem, vztahujícím se k poznání různorodosti dobových svědectví, je sborník studentů filosofické fakulty[22] reflektující různé podoby filosofie v době normalizace a zachycující tehdejší potřebu kritického a svobodného myšlení, které však bylo možné jen ve filosofickém „podzemí“.

25. Kdo má právo na interpretaci dějin

Tyto projekty z psychologie, alternativní kultury, dějin žen nebo filosofie nastavují nepřímo zrcadlo zavedenému „fatálnímu monismu“ v ÚSTR. Ačkoliv totalitární režim postihoval společnost jako celek, je metodologicky vadné, že se na celistvém bádání v současnosti nepodílejí například sociologové, ekonomové, teologové, psychologové, lingvisté, umělci a další skupiny včetně kriticky smýšlejících žen, které by reflektovaly minulost v kontextu s dokumenty o komunismu nebo nacistické okupaci.

26. Ezoterizace vědění

Skutečnost, že se vedení ÚSTR na základě personálních čistek, pochybné reorganizace oddělení digitalizace, a zejména hromadného propouštění se v letech 2013 až 2017 zbavilo desítek zaměstnanců (mezi nimiž byli špičkoví historici, znalci struktury komunistické rozvědky, kontrarozvědky a archivních dokumentů StB, IT pracovníci nebo ženy, které se podílely na vzniku organizace pro mezinárodní spolupráci), aby posléze zdvojnásobilo tým mladých historiků,[23] vypovídá o nectnosti a tmářství specializovaného vědění a instrumentálního rozumu, který vede ve společnosti spíše k ezoterizaci poznání. Nabízí se i aktuální otázka, zda právě taková ezoterizace vědění v souvislosti se zkoumáním nedemokratických režimů nepřímo nenapomáhá nárůstu mnoha negativních společenských jevů v české společnosti (xenofobie, rasismus, antisemitismus atd.), a zda tato ezoterizace není dokladem, že samotnému vedení ÚSTR uniká nejen vlastní smysl vědecké činnosti, ale především raison d'être instituce. Souhrn nejrůznějších redukcionistických praktik (nevstupování do veřejného prostoru, parcelizace, fragmentace a ezoterizace vědění) vede k uzavřenosti instituce i vůči badatelské veřejnosti, a tím se vytvářejí podmínky, kdy na vysokých školách, včetně Univerzity Karlovy, vznikají badatelsky sporné historické práce, které sice tematizují například kontroverzní osobnosti české historie v letech 1939–1989, jakou byl například duchovní starokatolické církve Miloš Josef Pulec, nepřihlížejí však ke skutečnosti, že tento vlivný církevní činitel byl jedním nejdéle spolupracujících agentů StB.[24] I když se může oprávněně konstatovat, že to nic nedokazuje, na druhé straně to něco naznačuje.

27. Stabilita – ideologická kamufláž

Je příznačné, že když se vedení ÚSTR zbavilo celé řady činností a osob, začalo používat cynický neonormalizační slovník. Například ve zveřejněné Výroční zprávě ÚSTR a ABS za rok 2016 se píše o „prvním roku dlouho očekávané stability“ obou institucí a obdobný slovník je používán i ve Výroční zprávě za rok 2017. Ve zmíněných zprávách se však neříká jedna podstatná věc, že tato „stabilita“ byla vykoupena za cenu personálních čistek a hromadného propouštění. V mediích tuto „stabilitu“ eufemizuje náměstek ředitele Ondřej Matějka, když ji prezentuje jako výsledek náročných „debat“.[25] Politicky motivované personální čistky a hromadné propouštění zaměstnanců nejsou v žádné kulturní společnosti považovány za výraz „debat“. Tato tolik vychvalovaná „stabilita“ je ve skutečnosti ideologickou kamufláží založenou na umělé funkcionalitě, byrokracii, centralizaci a hierarchizaci. Podobným způsobem se ostatně postupovalo i na počátku normalizace, kdy se kádrově a vědecky „stabilizovaly“ nejrůznější instituce. Vedení ÚSTR sice pěstuje sebechválu a oslavování toho, co dokázalo, ovšem na úkor druhých. Tento redukcionismus je z holistického hlediska nemravný.

28. Mentální versus individuální dějiny

Ve zmiňovaném období 2013 až 2017 například člen Rady ÚSTR Michal Uhl, který se veřejně označoval za historického revizionistu, prosazoval, že do ÚSTR musí přijít levicoví historici. Podle něho jen tito historici mohou zajistit, aby se namísto zkoumání obětí režimu komunismu začala zkoumat například zdravotní péče a dopravní infrastruktura v 50. letech nebo otázka, proč za normalizace lidé jezdili na chaty.[26] Cílem tohoto ideologicky a politicky podmíněného strukturalismu analyzujícího mentální charakteristiky a orientace obyvatelstva je – mimo jiné – upozadit či oslabit smysl historicky důležitého individuálního jednaní a osobních lidských příběhů.

29. Historický revizionismus

Jak dokládá zveřejněná Výroční zpráva ÚSTR a ABS za rok 2016, vedení ÚSTR skutečně v duchu Uhlových revizionistických představ prosadilo například vydání publikace Co byla normalizace? historika Petra Koláře, člena Vědecké Rady ÚSTR, a sociálního historika Michala Pullmanna (ve Výroční zprávě je jeho jméno chybně uvedené jako Pulmann). V předmluvě své knihy oba autoři hovoří o mýtu „totalitního režimu“ a „otřepaných frázích“, které jej reflektují.[27] Autoři nabízejí zavádějící představu, jako by geneze pojmů „totalitní“ nebo „totalitární“ spadala až do období po roce 1989, a nikoliv již do 20. a 30. let minulého století v souvislosti s dobovou potřebou odlišit autoritářskou a totalitární diktaturu. Například už v roce 1931 katolický publicista židovského původu Waldemar Gurian napsal, že fašistický stát v Itálii není zdaleka tak „totální“ jako bolševický stát. Na druhé straně i sami fašističtí politici kladli důraz na vytvoření „totalitního“ státu.

30. Kapitalismus a socialismus

Podle Michala Pullmanna represivní aparát a útlak Státní bezpečnosti za komunistické normalizace nic neznamenal, ani stabilitu ani destabilizaci režimu. Podle něho je třeba „překonat černobílý model totalitarismu“, stejně jako názor, že komunismus je zavrženíhodný a nemorální.[28] Disent byl údajně až do roku 1989 české společnosti neznám, jeho vliv byl nepatrný a morální apel byl lidem vzdálen, protože oni měli vlastní morální měřítka a řešili důležitější věci, například aby se děti dostaly na školu. Za normalizace došlo podle Pullmanna k souznění a konsensu obyvatelstva s existujícím režimem, k propojení jeho každodenních životů s ideologickým plánem, a po roce 1989 byli lidé nadšeni pro socialismus, nikoliv pro kapitalismus.[29] Slabší, spíš diskursivně módní verzi popírání minulosti pěstují i někteří historici v ÚSTR, například prostřednictvím zahraničních veřejných přednášek - ovšem nutno dodat - ke značnému zděšení tamních českých pamětníků.

31. Vědecká instituce, nebo politická strana

V kontextu tvrzení o občanském nadšení pro socialismus, „mýtu o totalitním režimu“, potřeb levicových historiků zkoumat mentální dějiny chatařů, ale i fatálního monismu vědecko-výzkumné instituce ÚSTR je nutno si připomínat otázku filosofa vědy Paula Feyerabenda: nejsou některé vědecké ústavy spíš než výzkumnými institucemi spíše politickými stranami?[30]

32. Lingvistická metafyzika

Dne 6. 9. 2017[31] vydalo vedení ÚSTR prohlášení, v kterém tvrdí, že slovo „totalita“ není vědecký termín, neboť skuteční vědci pracují s pojmem „totalitarismus“. Tato tvrzení stojí na lingvisticky metafyzickém předpokladu, který předpokládá, že pojmy jsou stabilní. Někteří američtí političtí teoretikové, jako například Benjamin R. Barber, jdou ve své kritice ještě dál a tvrdí, že už i samotné užívání pojmu „totalitarismus“ je pochybné, protože zmatená historie myšlenky totalitarismu dokazuje, že to je zcela sporný pojem.

33. Neurčitost formy života

Jestliže Václav Havel používal pojem „totalitní struktura“[32] pro označení meta-fyzického řádu, který jako tmel pojí pravidla společenské hry a dává ji integrující komunikační systém, znamená to, že myslel nekriticky a „myticky“? Filosof jazyka Ludwig Wittgenstein ve svém pozdním období říká, že určité problémy mohou být odstraněny, když se slova přestanou používat v metafyzickém smyslu a navrátí se do komplikovaného světa jazykového užívání. Jen tak se překročí metafyzická „paradigmatická určitost“ a poznání se otevře riskantní „neurčitosti“ života.

34. Paměťoví aktivisté versus vědecký výzkumník

Prohlášení vedení ÚSTR o tom, co je „vědecké“ a co „nevědecké“, je výrazem neholistické epistemologie, fatálního monismu a neschopnosti reflektovat komplexnost poznání a různorodost forem života. Obdobně redukcionistické je i veřejné dělení badatelů, jak se o to snaží ředitel Zdeněk Hazdra, jeho náměstek Ondřej Matějka a jejich poradkyně Muriel Blaivová, kteří tvrdí, že na jedné straně existují „paměťoví aktivisté“ (Pavel Žáček, František Stárek a další badatelé), a na druhé straně „skuteční vědečtí výzkumníci“. Dokonce podle historika Vítězslava Sommera právo na dějiny nemohou mít nejrůznější sociální skupiny, jako například „vlivné pamětnické skupiny“[33] (tedy třeba političtí vězňové), neboť svou činnost údajně heroizují a politizují, ale pouze experti–historici, kteří jsou povoláni k tomu, zkoumat skutečnou minulost, protože stojí na pozici „hodnotové neutrality“, mimo „moralizující výklady minulosti“ a „emocionální zaujetí“ společenskými tématy. Mimochodem, už Friedrich Nietzsche ironizoval takovouto „objektivitu“ historiků a přirovnával ji k existenci eunuchů, kteří nejsou ani ženou, ani mužem, ale bezpohlavním neutrem dějin.[34] Podle Sommera je ten, kdo se v minulosti nějak angažoval, vlastně z hlediska odborné historiografie předem diskvalifikovaný, neboť je zaujatý emocemi a zájmy. Podle něho například vězňové z padesátých let spoluvytvořili koncept protikomunistického odboje, který se jako „výsostně politické a pamětnické výkladové schéma“ dostal do světa odborného dějepisectví. Dějinnou paměť tak hodnotí jako „nešťastný pokus“. Výše popisované dělení badatelů má primárně ideologický, nikoliv epistemologický význam a je redukcionistické i v tom smyslu, že eliminuje z historie tělesnost dějin (emoce), tedy i poznání, že fašismus a komunismus nejsou jen ideologie, ale i tělesné režimy (embodiment regimes). Pokud na druhé straně vedení Ústavu definuje ÚSTR jako „pamětnickou“ instituci – přestože je především institucí, která zdůrazňuje ve společnosti důležitost etických hodnot –, jak jde tato definice dohromady se zpochybňováním „paměťových aktivistů“ a kritikou „vlivných pamětnických skupin“, „moralizujících výkladů minulosti“, „emocionálního zaujetí“, nebo dokonce s názorem, že samotná instituce dějinné paměti je „nešťastným pokusem“?

35. Věda jako mandarínství

Zmiňované prohlášení vedení ÚSTR o nevědeckém užívání pojmů je bohužel potvrzením vědně mandarínského způsobu smýšlení, neboť byť ředitel Zdeněk Hazdra veřejně tvrdí, že „totalita“ není vědecký termín, ve své diplomové práci Šlechtici demokracie: František, Antonín a Zdeněk Bořek-Dohalští[35] z roku 2007, a dokonce i v disertační práci Šlechta ve službách Masarykovy republiky[36] z roku 2013, používá frekventovaně nejen pojem „totalita“, ale i sousloví „totalitní režimy“, „totalitní elity“, „totalitní moc“, „totalitní údobí“, „totalitní systémy“, „totalitní vlády“, „totalitní hegemonie“, „komunistická totalita“ atd. Náměstek ředitele Ondřej Matějka pak pro Českou televizi tvrdí, že „není problém i za Ústav říci, že ten minulý režim byl totalitní“ a že „slovo totalitní je úplně v pořádku“.[37] Jak je možné, že na jedné straně vedení ÚSTR veřejně prezentuje instituci jako „vědecko-výzkumnou“, v níž je užití pojmu „totalitní“ nevědecké, a na druhé straně stejné vedení tvrdí, že „není problém i za Ústav říci, že ten minulý režim byl totalitní“ a že „slovo totalitní je úplně v pořádku“? Protiřečení obou funkcionářů ÚSTR vede k otázce, kdo ve skutečnosti vydal anonymizované prohlášení ze dne 6. 9. 2017 na webových stránkách ÚSTR? Odpověď nabízí redukcionistická koncepce ÚSTR, jejíž součástí byla zavedená praxe „contra lege“, kdy vedení Ústavu nebylo kontrolováno, ale „řízeno“ Radou Ústavu, která proto mohla prostřednictvím instituce prosazovat podobné názory, jako třeba tvrzení Michala Uhla, že termín „totalitní“ je z vědeckého hlediska sporný.

36. Ideologizace – vnitřní nebezpečí institucí

Otázka samozřejmě nestojí tak, zda ÚSTR má vydávat revizionistické publikace, které jsou prezentovány jako doklad vědecké svobody bádání, ale zda by se obecně neměl řídit podle kritérií, na která upozorňoval například filosof Jan Patočka v souvislosti s ideologizací vědy a institucí, kterou považoval za vnitřní nebezpečí. Podle něho vědec nemůže libovolně tvrdit, co chce, ani se nemůže odvolávat na svobodu či právo mýlit se, protože je mu dovoleno se mýlit toliko ve vědecké perspektivě, jejíž součástí je nejen respekt k výsledkům bádání za daného stavu vědy, ale i kompetentním diskusím. Podle Patočky podstatnou a základní duchovní podmínkou existence vědy je morální princip odpovědnosti, který vědce zavazuje. Spekulace ve vědě nesmějí přesahovat to, co lze vykázat, jinak se věda ocitá na půdě bludů.[38] Byť vedení ÚSTR deklaruje, že je vědeckou institucí, ve skutečnosti nedokáže ctít etické vědecké zásady. Vedení ÚSTR ztratilo smysl pro vztah mezi společností a jazykem popisujícím realitu. Protože nejde jen o pojmenování věcí, ale o hlubší postižení souvislostí.

37. Kontinuita tělesnosti násilí

Problémem není, že mnohé revizionistické názory jsou zadními vrátky k marxismu nebo že odpuzují odbornou i širokou veřejnost, ale že sebevědomé tvrzení o teorii vyjednávání, všeplatnosti neosobních sociálních struktur a důležitosti zkoumání mentalit přehlíží svědectví jednotlivců a jejich schopnost překonávat hranice kolektivní mentality. Pullmannovo a Kolářovo popírání úlohy represivního aparátu a útlaku Státní bezpečnosti za komunistické normalizace je navíc v hlubokém rozporu se žitou zkušeností konkrétních jedinců. Například pro filosofa Miroslava Petříčka byla osobní účast na demonstraci v centru Prahy při prvním výročí okupace 21. srpna 1969, která byla policií a vojskem brutálně potlačena, stejně jako následná účast na akci v Rudolfově u Českých Budějovic v dubnu 1974, kde se měl odehrát koncert skupiny The Plastic People of The Universe a která byla taky brutálně potlačena, a nakonec i policejní zásah proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 ztělesněním kontinuity tělesnosti násilí komunistického režimu.

38. Holismus a zpětná vazba

Základem jakéhokoliv holistického pohledu je existence zpětné vazby. Ezoterizace, a zejména vytvoření vědně mandarínské politiky ÚSTR, zajistila v letech 2013 až 2017 některým politickým stranám a politikům klid na práci. Vedení ÚSTR ve Výroční zprávě za rok 2016 sebechvalně a eufemicky tento systém charakterizuje jako „nevstupování do veřejného prostoru“ a vyhýbání se „politickým konfrontacím“.[39] Ve Výroční zprávě za rok 2017 se píše o dosažení stabilního mediálního obrazu. Tato „stabilita“ je však odborně řečeno pouze produktem politické techno-logiky. Programové „nevstupování do veřejného prostoru“ je naopak potvrzením, že ÚSTR se nedokáže ve společnosti přirozeně integrovat, protože se obává zpětné (chaotické) vazby. Vedení ÚSTR nechápe komplexnost vztahu mezi vědou a společností, a proto není ani schopno určit společenskou roli ÚSTR.

39. Vyšetřování historiků

Ve Výroční zprávě se pasivně hovoří o „nevstupování do veřejného prostoru“, jenže ve skutečnosti šlo o aktivní převracení smyslu zákona č. 181/2007 Sb. Místo aby byla v maximální míře zpřístupňována utajovaná činnost bezpečnostních složek komunistického režimu, vedení ÚSTR a ABS se rozhodlo vyšetřovat vlastní historiky a badatele, totiž kde a kdy se v souvislosti s uveřejněnými informacemi dostali k dokumentům Archivu bezpečnostních složek. To se stalo například v případě historika Petra Blažka, kterému náměstek ředitele Ondřej Matějka dne 16. listopadu 2015 adresoval dopis, v němž je požadováno, aby se vyjádřil k článku publikovanému 15. 10. 2015 v Hospodářských novinách novinářkou Lucií Stuchlíkovou pod titulem „Zeman vyznamenává i herečku, která se zapletla s StB“, [40] kde se objevil také jeho komentář jakožto odborníka na československé dějiny 20. století. V dopise náměstka ředitele Ondřeje Matějky je doslova absurdně uvedeno: „Žádám Vás o vyjádření, jakým způsobem jste se dostal ke svazku, který je uložen v ABS a o jehož obsahu se vyjadřujete do médií.“[41] Podobné vyšetřování vedla mezi svými podřízenými i ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková. Vědně mandarínské „nevstupování do veřejného prostoru“ se tak ukázalo být jakýmsi doplňkem rodící se tzv. postfaktické éry, v níž dochází ke snižování vlivu faktů na utváření veřejného mínění.

40. Specializovaná věda a jurodivé badatelství

ÚSTR vydal koncem roku 2014 u příležitosti 75. výročí podpisu národnostní deklarace české šlechty publikaci Ve znamení tří deklarací... s podtitulem Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu.[42] Oba autoři, reprezentativní publikace, historička Dita Jelínková a historik a ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra, který byl i kurátorem stejnojmenné výstavy, jsou specialisté na dějiny české šlechty. Shodou okolností počátkem roku 2015 vydala Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií knihu s názvem Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná. 1992–1995 od amerického proromského aktivisty Paula Polanského s předmluvou bývalého disidenta a politika Petra Pitharta.[43] Na začátku devadesátých let dostal Polansky do širšího povědomí české i světové veřejnosti příběh koncentračního tábora v Letech u Písku, a následně toto téma i literárně zpracoval a vydal v nakladatelství Fedora Gála G+G.

41. Hrdinský narativ a otrocké práce

Prostřednictvím těchto dvou publikací obdržela v jedné chvíli česká veřejnost dva zcela kontradiktorní obrazy minulosti. Na jedné straně pozitivní vlastenecký obraz šlechtického rodu Schwarzenbergů podložený vědeckým historickým bádáním, na druhé straně amatérsky, místy silně nekritický obraz šlechtického rodu spojovaný s využíváním táborových vězňů k otrocké práci v letech 1940 až 1942.

42. V zájmu říše i protektorátu

Protichůdnost obou publikací dotváří i opozice věda versus jurodivé badatelství, oficiální versus disidentský pohled, státní instituce versus anarchisté. Serióznost publikace Ve znamení tří deklarací... však nabourává Polansky tím, že ve své publikaci poprvé zveřejnil kopie archivních dobových dokumentů týkajících se například „účtu za odebrané dříví pro kárný tábor Lety“ ze dne 11. 11. 1939, podepsaný správou schwarzenbergského revíru, „vyúčtování prací a dodávek pro úpravu domova býv. prac. útvaru pro kárný pracovní tábor“, který zajišťoval „průmysl Karla Schwarzenberga“ ve výši 12 653 korun (nedatováno), požadavek na „150 až 250“ pracovníků k zajištění „lesních prací na polomech a vývratích v lesích knížete Karla Schwarzenberga“ s odůvodněním, že je to „v zájmu říše i protektorátu“ ze dne 17. července 1940, a další dokumenty včetně orálních svědectví. „Kde je pravda,“ zeptal se po vydání Polanského knihy v Lidových novinách novinář a historik Petr Zídek.[44]

43. Nevůle k holistickému poznání

Aby se nejen novináři, ale i veřejnost mohli dozvědět, „kde je pravda“ musely by ve společnosti nejdříve fungovat instituce, jako je ÚSTR, jehož vedení by však muselo mít na paměti preambuli zákona č. 181/2007 Sb. a holistickou badatelskou vůlí zkoumat pluralitu historických pramenů a různorodá svědectví. Ředitel a historik Zdeněk Hazdra popisuje ve zmiňované publikaci osud Karla VI., knížete ze Schwarzenbergu, jenom v rámci hrdinského narativu, kdy nejdříve sepsal prohlášení věrnosti českému státu v září 1939 a posléze byla na jeho velkostatek uvalena nucená správa a rodina musela opustit Orlík. I náměstek ředitele Ondřej Matějka v diskusním pořadu ČT odmítl jakoukoliv roli rodu Schwarzenbergů v souvislosti s existencí tábora, s odůvodněním, že schwarzenberský majetek byl v době, kdy tábor vznikl, pod nucenou správou.[45] Jenže kárné pracovní tábory se už zřizovaly podle vládních nařízení z 2. března a 28. dubna 1939 pro všechny osoby, které se údajně štítily práce a nemohly prokázat, že měly řádným způsobem zajištěnou obživu. Hned po vydání těchto nařízení bylo podchyceno skoro 4 tisíce osob a kárné pracovní tábory byly otevřeny už 10. srpna 1940,[46] zatímco k nucené správě majetku Schwarzenbergů došlo až v květnu 1942.

44. Výroční zpráva jako forma stranické úlitby?

Politika ÚSTR založená na „nevstupování do veřejného prostoru“ a vyhýbání se „politickým konfrontacím“ se s ohledem na historickou specializaci ředitele Zdeňka Hazdry ukazuje v problematickém světle. A pokud si připomeneme, že Zdeněk Hazdra byl členem politické strany Top 09 minimálně až do roku 2013, než se stal náměstkem ředitelky Ústavu Pavly Foglové, asi nebude náhodné, že ve Výroční zprávě 2016 je při akcích ÚSTR opakovaně zobrazován jediný český politik – Karel Schwarzenberg.

45. Trable s genderem

Ve Výroční zprávě 2016 se píše, že v Ústavu pracovalo „z pohledu genderového složení“ 53 žen a 90 mužů. I tento způsob užití jazyka přesně charakterizuje, že vedení ÚSTR vědu spíše jen simuluje. Jedna z prvních západních odbornic na utváření pohlavních rolí během socializace Ann Oakleyová definuje pojem „gender“ na rozdíl od biologického termínu „pohlaví“ jako pojem psychologicko-kulturní, užívaný pro společensky utvářené postoje a modely chování jako maskulinita či feminita apod.[47] Je kategorií proměnlivou a nestabilní na rozdíl od biologického pohlaví. Je součástí feministické teorie, metodologie a zejména kritiky dichotomie ženy/muži. Prezentuje vedení ÚSTR ve své Výroční zprávě za rok 2016 skutečně „genderový pohled“? Tedy například „maskulinitu“ nebo „feminitu“ svých zaměstnanců? Nebo snad prověřuje dokonce jejich genderovou subjektivitu, zda někteří zaměstnanci nepřekračují genderovou  dichotomii ženy/muži směrem k transgenderu? Samozřejmě, že nikoliv. Vedení ÚSTR má jenom trapnou potřebu vytvářet, ostatně jako i v jiných případech, zdání vědeckosti, a proto používá pojmy, jimž nerozumí. Jazykem Judit Butlerové se dá říci, že vedení ÚSTR má „trable s genderem“[48] i v jiném smyslu.

46. Historie žen bez teorie a metodologie

Projekt Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent jsem nepřipomínal náhodou. V roce 2013 jsem jako redaktor historické revue Paměť a dějiny přesvědčil tehdejší vedení ÚSTR, že je třeba věnovat jedno celé číslo ženám v období dvou totalitárních ideologií. Po politicky motivovaném odvolání ředitele Daniela Hermana jsem však byl spolu dalšími redaktory okamžitě odvolán a vedení v čele s tehdejším náměstkem Zdeňkem Hazdrou se o toto společensky důležité téma, koncipované na základě feministické teorie a metodologie vůbec nezajímalo. Na druhé straně díky tomuto politickému vyhazovu jsem se mohl mimo ÚSTR s plným nasazením věnovat knize zachycující jedinečný příběh české političky a feministky Milady Horákové a kritické reflexi českého ženského aktivismu po roce 1948.[49] Dovoluji si Vám zaslat jeden výtisk s tímto textem.

47. History is „His-story“

Pokud se podíváme na dlouhodobé badatelské projekty nebo publikační produkci ÚSTR, které jsou popisovány ve Výroční zprávě za rok 2016 nebo 2017, pak v nich nenajdeme ani jediný projekt, který by zkoumal nejrůznější aspekty dějin v souvislosti s ženami. History is „His-story“. I v ÚSTR jsou ženy před historiografií zneviditelněny, neboť vedení této instituce nepochopilo, že i ženy v „totalitních a autoritativních režimech 20. století“ mají své dějiny. Základem holismu je reflexe plurality a srozumění právě s jiným historickým svědectvím a vyprávěním, tedy i pohledem žen.

48. Platforma evropské paměti a svědomí

Pozastavení členství Ústavu v Platformě evropské paměti a svědomí a následné vystoupení Ústavu z této instituce v roce 2014 lze považovat v první řadě za manažerské selhání, protože  ČR byla zakládajícím členem Platformy. V současné době sdružuje 57 veřejných a soukromých institucí a organizací z 20 zemí – 14 členských států EU (Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Francie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, ) a Albánie, Island, Moldavsko, Kanada, Spojené státy americké a Ukrajina. Spolupráce s touto organizací orientovanou na zahraniční spolupráci by se měla obnovit stejně jako i jiné podobné typy spolupráce, které byly ukončeny.

49. Boj o Boha jako zápas o projektovou žádost

Dne 25. března 2015 jsem vedení ÚSTR adresoval projektovou žádost „Boj o Boha – život a dílo židovského filosofa, politického vězně z 50. let a disidenta Maxima Durena (1906–1983)“. Výstupem tohoto projektu měla být první publikace, která by umožnila veřejnosti seznámit se s touto originální osobností a osudem, který prochází dvěma totalitárními režimy a navazuje na profetickou tradici svých předků. Garanti projektu jsou PhDr. Pavel Zeman, Ph.D., a PhDr. Petr Blažek, Ph.D. Přestože standardní doba na vyřízení projektové žádosti jsou tři měsíce, ani na konci roku 2015 jsem neobdržel výsledek projektového řízení. V prosinci 2016 jsem upozornil Radu Ústavu na diskriminační jednání a naposledy jsem o projektu hovořil s náměstkem ředitele Ondřejem Matějkou v říjnu 2017, kdy mi bylo sděleno, že stále nejsou vypracovány odborné posudky. Mezitím se vedení Ústavu podařilo „ubyrokratizovat“ historika Pavla Zemana, který raději rozvázal pracovní poměr, než aby musel snášet nedůstojné badatelské prostředí vytvořené zejména Ondřejem Matějkou a Zdeňkem Hazdrou. Skutečnost, že badatel v ÚSTR ani po třech letech nezná výsledek projektového řízení, by se mohla jevit jako skandální. Na základě výše popsaných problémů a kritických poznámek je tato skutečnost bohužel kongruentní. Je praktickou ukázkou institucionálního redukcionismu, který si zakládá na potlačování originality, černých labutí a disidence.

50. Respekt k tajemství. Být badatelsky na cestě

Filosof Radim Palouš napsal, že znakem holismu je respekt k tajemství, aniž se tím opouští lidské poslání být badatelsky na cestě,[50] v tomto duchu jsem se rozhodl sepsat padesát kritických poznámek v duchu holistického bádání.

 

Vážený pane předsedo, vážení členové Rady,

závěrem tohoto kritického textu žádám Radu Ústavu o jednání s naší Nezávislou odborovou organizací ÚSTR, na jehož programu by měly být tyto body:

• systém ohodnocování zaměstnanců v souvislosti se sazebníkem odměn a postihů za nesplnění limitu bodů pro databázi Rejstřík informací o výsledcích (RIV)
• otázka finančních škod vzniklých nezákonným rozvázáním pracovního poměru zaměstnanců a prohranými soudními spory (škodní komise)
• současná situace kolem manažersky nezvládnuté rekonstrukce budovy ÚSTR (Siwiecova 2, Praha 3),
• další aktuální problémy.

 

S pozdravem

Miroslav Vodrážka, předseda Nezávislé odborové organizace ÚSTR, držitel přemnoha ocenění v podobě    vytýkacích dopisů před výpovědí z pracovního poměru