Lesní bratři v Pobaltí

Zveřejňujeme dosud nepublikovaný rozhovor historika a člena vědecké rady Estonského ústavu historické paměti Pavla Žáčka – dnes poslance českého parlamentu – ze srpna loňského roku. Kreml i ruské ministerstvo zahraničí tehdy ostře reagovaly na osmiminutové video zveřejněné NATO o pobaltských „lesních bratřích“, kladoucích po roce 1944 v Estonsku, Litvě i Lotyšsku aktivní odpor proti druhé sovětské okupaci, s odkazem na jejich údajnou kontroverznost.

• Byli tedy pováleční „lesní bratři“ kontroverzní? V čem a proč? 

Především je nutné si uvědomit situaci pobaltských států před II. světovou válkou, za války a po ní. Jejich samostatnost se v důsledku nacisticko-sovětských dohod a posléze i nacisticko-sovětského válečného konfliktu rozplynula. I přes hrůzovládu německé okupační mašinérie se příslušníci pobaltských států na základě své historické zkušenosti více obávali stalinského totalitního režimu, postavili se na obranu svých domovů a neúspěšně se po německém boku snažili zabránit další sovětské okupaci. Složitou situaci dotvářely národně i prosovětsky orientované partyzánské oddíly. V každém případě po postupném vytlačení německých armád z Pobaltí a jejich porážce respektive kapitulaci v květnu 1945 pro pobaltské národy boj za svobodu neskončil.

Faktem je, že některé z oddílů lesních bratří byly podporovány německým abwehrem, který ještě na přelomu dubna a května 1945 letecky vysazoval do týlu sovětské fronty v Kuronsku své agenty. Po vypuknutí studené války na tuto podvratnou činnost v podstatě navázala britská a americká zpravodajská služba za asistence švédských a asi i dalších tajných služeb. Většina těchto zvláštních misí, jak německých, tak poválečných spojeneckých, však skončila tragicky, ať již zatčením orgány Lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) později i ministerstva státní bezpečnosti (MGB), jejich převerbováním anebo sebevraždou v obklíčení. V každém případě odboj lesních bratří za svobodu a proti sovětské okupaci na území pobaltských států pokračoval i bez pomoci – či za omezené pomoci – západních demokratických států ještě v první polovině padesátých let.

• Rusko tvrdí, že to prakticky byli „fašisti“ a „teroristé“, kteří jen dál pokračovali v boji za hitlerovskou ideologii. Odkazovalo mj. na zveřejněné dokumenty o některých zadržených členech bratrstva, které nechaly sovětské orgány popravit. Je možné ovšem s ohledem na historické zkušenosti s NKVD, a zacházení při výsleších, tyto informace brát jako průkazný argument? 

To je samozřejmě současná ruská propaganda. Protikomunistický odboj byl pochopitelnou reakcí na sovětské zločiny, vyvražďování národních elit a deportace tisíců rodin do sibiřských lágrů. Že mezi partyzány působili bývalí příslušníci národních legií, pomocných policejních jednotek či dokonce někteří příslušníci SS bylo asi za tehdejší situace logické, neboť se v nich soustřeďovali všichni muži s vojenským výcvikem. Podívejme se v této souvislosti na výstroj lesních bratří: předválečné národní uniformy, zčásti polské, sovětské a také německé. Po porážce hitlerovského Německa hrála nacistická ideologie pramalou roli, protikomunistický odboj se za podpory demokratického Západu orientoval na svobodu a nezávislost svých zemí.

• Sovětský svaz po okupaci pobaltských zemí zavedl tvrdou krutovládu, vysídlování atd.

Ano, přesně tak. Pobaltské národy měly svou zkušenost se sovětskými represemi již z doby před červnem 1941, resp. z doby boje o nezávislost po bolševické revoluci. Podívejme se jenom kolik prezidentů, premiérů, poslanců a dalších představitelů národních elit bylo zavražděno v úřadovnách sovětské tajné policie či v sibiřských lágrech. Jde o neuvěřitelně vysoká čísla na tak malé národy. Pro ně příchod Rudé armády v roce 1944 jednoznačně znamenal další okupaci. Rudá armáda je neosvobodila, jako například americká armáda osvobozovala státy západní Evropy, ale na další desítky let připojila k Sovětskému svazu.

• Jak tedy dnes na lesní bratrstvo dnes nahlížet? Šlo o legitimní odpor, na který mohou pobaltské národy hrdé? 

Rozhodně je nutno na lesní bratry nahlížet jako na legitimní formu protikomunistického odboje, na formu partyzánského hnutí odporu, vedeného ideou obnovy nezávislých pobaltských států, před deportacemi na Sibiř navíc masově podporovaného místním obyvatelstvem. Rozhodně nešlo o žádné fašistické hnutí. Pouze podrobný historický výzkum ovšem může přiblížit konkrétní rozsah i dopad jejich činnosti, včetně spolupráce s vnějším světem. Postupná infiltrace partyzánského hnutí sovětskými bezpečnostními složkami, různé provokace, převerbování zahraničních kurýrů, fyzická likvidace partyzánů, jakož i represe spolupracujícího obyvatelstva pochopitelně vyústila v rozsáhlou tragédii. Ale ani potlačení ozbrojeného odporu nesnižuje heroičnost snah podstatné části pobaltských národů po svobodě a nezávislosti.

• Přestože mohlo dojít k některým excesům? 

To samozřejmě nevylučuji. Ale odlišme systematické excesy sovětské moci, končící smrtí mnoha tisíc osob, případně deportací rodin i s malými dětmi na Sibiř, vedený snahou po potlačení a ovládnutí celého etnika, a dlohoudobý boj partyzánského typu v lesích a na venkově proti armádním jednotkám či útvarům NKVD/MVD a NKGB/MGB.

Obr. Básník a partyzán Bronius Krivickas (první zprava) nad rakví spolubojovnice.

Obr. Příslušníci Partyzánského vojenského okruhu Algimantas (1947).