Konference o komunismu v Paříži a baltická setkání

Přidáno: 31. 01. 2018

Miloš Šuchma

Paříž

V Paříži jsem poprvé s manželkou pobyl 3 týdny po turistickém odjezdu 17. srpna 1968 přes Německo, Holandsko, Belgii a Paříž, z které jsme 23. září 1968 odletěli do emigrace-exilu v Montrealu. Pak jsme byli v Paříži na výletech třikrát, ale 7. - 10. listopadu 2017 jsem se zúčastnil mezinárodní konference „100 let komunismu“ ve dnech 8. - 9. listopadu 2017. Konference byla pořádána Platformou evropské paměti a svědomí a také na francouzské straně hlavně ředitelem Národního centra vědeckého výzkumu a profesorem na Katolickém institutu postgraduálních studií Stéphanem Courtois, a také Collège des Bernardins (katolická kolej) a Nadací Napoléon, kde se konference první a druhý den konala.

Konference byla rozložena do šesti částí, kde v první úvodní přednášce Antoine Arjakovsky (po předcích polovinou Rus a polovinou Ukrajinec), historik a profesor v Collège des Bernardins mluvil o „Evropském svědomí proti totalitarismu“, kdy konstatoval, že tomuto svědomí proti komunismu se nevěnuje v Evropě dostatek pozornosti, včetně Evropské Unie.

V první části prvního dne „Bolševismus, Lenin a sovětský teror“, moderoval Pawel Ukielski z Varšavského muzea povstání, a kde Stéphane Courtois mluvil o Leninovi jako zakladateli totalitarismu na základě historických fakt. Dalším řečníkem byl Nikita Petrov, autor 21 knih z moskevského Memorial centra, který přednesl přednášku na téma „Sovětský teror“, na základě archivů KGB. Francoise Thomová ze Sorbonské univerzity mluvila o „Bolševické diplomacii“.

Druhá část prvního dne měla název „Přetrvávání sovětského komunismu“, moderoval opět Pawel Ukielski a prvním přednášejícím byl profesor Antonio Elorza z univerzity v Madridu, který hovořil o komunistické Komiterně. Druhým řečníkem byl Patrick Moreau, historik z univerzity ve Strasbourgu na téma Přetrvávání komunismu v Evropě. Posledním řečníkem druhé části byl ředitel Centra studia totalitarismu na moldavské univerzitě v Kišiněve Igor Casu, který mluvil na téma Historografie sovětského komunismu po otevření archivů. Čestným hostem byla spisovatelka finsko-estonského původu Sofi Oksanen, autorka prvotiny „Stalinovy krávy“ a mezinárodně oceněné práce „Očista“, přeložené do 40 jazyků. Mluvila na téma „Psaní o komunismu a jeho obětí – osobní reflexe“.

Třetí část prvního dne měla název Komunismus v současném světě, moderátorem byl Lukasz Kamiński z polské univerzity ve Wrocławi. Před konferencí jsem byl požádán zda bych neoslovil Davida Kilgoura, dlouholetého poslance kanadského Parlamentu a státního sekretáře pro Asii a Jižní Ameriku zda by nepřijel a nepřednesl přednášku na téma současné Číny a zejména o vyjímání orgánů z těl popravených čínských vězňů a praktikujících Falun Gong, které jsou prodávány do zahraničí. Ochotný David Kilgour (za sovětské okupace vždy přišel i za špatného počasí na naše demonstrace před československým a sovětským velvyslanectvím) přijel a jeho přednáška zaujala. Druhou přednášející byla Joanna Hosaniuková z Občanské aliance pro lidská práva Severní Koreje, která přijela z jihokorejského Seoulu, a která hovořila o životě a pronásledování v Severní Koreji.

Na závěr prvního dne konference byl vyznamenán cenou 2017 Platformy evropské paměti a svědomí na základě hlasování členů Platformy přítomný krymský Tatar Ilmi Ulmerov za jeho aktivní činnost pro nezávislost Krymu od Ruska.

Po předání této ceny jsem za naší organizaci na základě usnesení našeho kongresu Českého a slovenského sdružení v Kanadě z června 2017 předal Masarykovu cenu Výkonné ředitelce Platformy Neele Winkelmannové za její obětavou práci pro Platformu a za její projektové podněty a jejich organizování.

Večer jsem se setkal na večeři se svým francouzským přítelem, který nám ve Francii v roce 1968 jako student velmi pomohl a s kterým jsem si dobře pohovořil o našich rodinách i politické situaci v Evropě.

V úvodní přednášce druhého dne konference „Reflexe 20 let po publikování Černé knihy komunismu“ Stéphane Courtois, autor této knihy, která byla přeložena do 26 jazyků a bylo prodáno přes milion kopií, shrnul pocity po publikování této knihy, kdy komunismu se věnuje stále dost pozornosti. O tom svědčí u příležitosti 100 výročí komunismu pozornost francouzských medií, nejen L´Humanité, ale i pravicového deníku Le Monde, založeného z iniciativy Charlese de Gaulle po osvobození Paříže koncem roku 1944, a předních francouzských časopisů, s titulním obrázkem Lenina na přední straně. Courtois to demonstroval ukázkou těchto periodik a postěžoval si, že to souvisí s levicovým zaměřením Francouzů, i když jejich komunistická strana získala v roce 2017 jen 2.7 procent a 10 poslanců.

Stéphane Courtois se také zmínil o své poslední knize „Lenin, zakladatel totalitarismu“, která zrovna byla vydána ve francouzštině, ale nepochybně bude přeložena i do jiných jazyků. Popisuje podrobně převzetí moci Leninem a vítězství bolševiků nad menševiky.

První část druhého dne konference měl název „Vzpomínka na oběti komunismu“, kterou moderoval Göran Lindblad, bývalý švédský poslanec a také bývalý poslanec Evropského parlamentu. První přednášející byla Ioana Boca, výkonná ředitelka rumunské Akademie občanské nadace, která je organizátorem a administrátorem Signet památníku obětem komunismu a antikomunistické rezistence. Byla také expertem Prezidentské komise pro analýzu komunistické diktatury v Rumunsku. Mluvila na téma historie a vzpomínky.

Druhým řečníkem byl Lukasz Kaminski z Wroclawské univerzity, který mluvil na téma Dejme obětem jména a hroby. Posledním přednášejícím této první části Valters Nollendorfs, předseda výboru Muzea okupace a profesor německého jazyka a literatury na Univerzitě Wisconsin-Madison a specialista v baltických studiích. Mluvil na téma Plánování expozice muzea (více se o tom zmíním při následné návštěvě Rigy).

Další část měla název „Dědictví komunismu“, kde v prvním řečníkem byl László Tökes, v Rumunsku narozený maďarský pastor a politik. Je členem Evropského parlamentu za Maďarsko. Byl víceprezidentem EP od 2010-2012. Je také biskupem reformního kostela a také čestným prezidentem Demokratické unie Maďarů v Rumunsku. A hlavně byl vedoucím rumunské revoluce v roce 1989 v Timisoara, kde revoluce začala a byl zahájen celý proces osvobození z komunismu.

Druhým řečníkem byl Pawel Ukielski z Varšavského muzea povstání, který mluvil na téma Dekomunizace v Polsku. Posledním řečníkem druhé částí byla Neela Winkelmannová, Výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí. Mluvila na téma Mezinárodní dokumentační centrum pro neodpustitelné zločiny komunismu.

Třetí část druhého dne konference měla název „Ukrajina a komunismus 1917 - 2017.“ Prvním řečníkem byl Sergii Riabenko z Ukrajinského institutu národní vzpomínky, který hovořil o Mezinárodních zločinech sovětského režimu na Ukrajině ve 20. století.

Druhým přednášejícím byla Olesia Isaiuková z Národního pamětního muzea paměti obětí okupačních režimů. Mluvila o osudu Darii Hnatkivské a Kateryny Zarytské: dvě ukrajinské ženy proti dvoum totalitárním režimům. Třetím řečníkem byla Anna Oliinyková ze Střediska pro výzkum osvobozujícího hnutí, která hovořila na téma Dekomunizace: Jednání s totalitární minulostí na Ukrajině. Na závěr konference delegáti přijali memorandum a proběhla diskuze k přednášeným tématům.

Večer všichni účastníci se zúčastnili projíždky lodí po řece Seine s večeří a hudbou. Loď projížděla večerně osvětlenými pamětihodnostmi Paříže jako Place de la Concorde, Palais du Louvre, Notre Dame, Le Point Neuf, Musée D´Orsay, La Tour Eiffel, atd. Stojí za zmínku, že účastníci konference byli ubytováni v pontonovém hotelu na řece Seine, který se mírně kýval, což uvítal někdo, kdo má neklidný spánek.

Praha

Do Prahy jsem odletěl z Paříže, protože jsem byl pozván Senátní komisí Senátu pro krajany žijící v zahraničí, kde se v úterý 14. listopadu konala u kulatého stolu v Zeleném salonku Kolovratského paláce (kde Edvard Beneš po podepsání Mnichovské dohody také v tomto salonku následně také podepsal Mnichovskou dohodu) diskuse na téma Spolupráce mezi politiky, akademickými pracovníky a zástupci krajanů.

Během diskuse u kulatého stolu byly předneseny tyto referáty:

Tomáš Grulich, předseda Stálé komise Senátu: Politická pasportizace českého krajanství;
Stanislav Brouček, Etnologický ústav Akademie věd ČR: Zájem ČR o diasporu: Co bylo a co bude?;
Jaroslav Kantůrek, zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti MZV: Reflexe závěrů konferencí "Diaspora jako partner mateřského státu" a "Networking (novodobé) české diaspory" v činnosti nově zřízené Meziresortní komise pro Čechy žijící v zahraničí;
Ivo Barteček, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc: Češi v Chorvatsku jako téma současné meziresortní a mezioborové spolupráce a výzkumu;
Petr Bísek, novinář a publicista, USA: Už nejde jen o krajany-exulanty;
Ivan Dubovický, MZV: Nedoceněné hodnoty krajanského světa;
Marek Jakoubek, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha: Vázané vklady - reemigranty nikdy neodpouštěná křivda;
Iva Jírovská, místopředsedkyně Česká škola bez hranic: Česká škola bez hranic;
Martin Kavěna, Parlamentní institut: Zkušenosti navrátilce z Kanady;
Petr Lozoviuk, Filozofická fakulta, Západočeské univerzity Plzeň: O politice "etnického přistěhovalectví" (o "návratové politice"), kterou praktikovala SRN a v současnosti Rusko;
Martin Jan Stránský, předseda Kozultativní rady Stálé komise Senátu: "Jak dál", o problematice korespondenční volby;
Andrej Sulitka, Etnologický ústav Akademie věd ČR: Rámce migrací národnostních menšin v ČR;
Miloš Šuchma, České a slovenské sdružení v Kanadě: Nepředvídatelný svět a spolupráce v povolební ČR;
Zdeněk Uherek, Fakulta sociálních věd FF Univerzity Karlovy Praha: Řízené migrace po roce 1989;
Diskuse.

Během mého pobytu v Čechách jsem se setkal s řadou politiků, přátel, kamarádů a rodinou, kdy se vášnivě debatovala hlavně povolební situace do poslanecké Sněmovny, kdy sice vyhrálo hnutí ANO s 29,64 procenty, ale jen se 78 poslanci, tedy méně než 101 potřebných poslanců do většinového vládnutí. A jak ukazuje současná situace v době psaní tohoto článku, hnutí ANO nedostalo důvěru od ostatních stran, tedy by muselo vládnout v menšině, vedle toho, že ministerský předseda Andrej Babiš a jeho pravá ruka Jaroslav Faltýnek byli vydáni k trestnímu stíhání pro použití dotací EU na jeho Čapí hnízdo. A je také po 1. kole volby prezidenta, kdy do druhého kola postoupil současný prezident Miloš Zeman s 38,56 procenty a Jiří Drahoš s 26,60 procenty. Protože Jiří Drahoš získá podporu vedoucích z dalších sedmi kandidátů na prezidenta, jeho šance na zvolení prezidentem byly optimistické. Dobrá je i skutečnost, že v zahraničí Jiří Drahoš získal 45,22 procent a Miloš Zeman skončil až pátý s 7,46 procenty. V Kanadě Jiří Drahoš získal téměř nadpoloviční většinu s 48,80 procenty hlasů, v Ottawě dokonce 59,37%.

Protože dopisuji tento článek po výsledku 2. kola, zvítězil Miloš Zeman těsně s 51,36%, Jiří Drahoš získal 48,63%. Bohužel nepomohlo, že Praha dosáhla pro J. Drahoše 68,75%, zahraničí, které i přes absenci korespondenční volby mělo účast 81,13% voličů (Česká republika 66,60% voličů) zahraničí dosáhlo 90,27% pro J. Drahoše (M. Zeman 9.72%), Kanada 87,50 pro J. Drahoše a 12,05% pro M. Zemana. Zdá se, že ne všichni voliči dalších lídrů (Fischera, Horáčka a Hilšera) z 1. kola dali hlasy J. Drahošovi nebo nešli k volbám.

Představa dalších pěti let pro Miloše Zemana v prezidentské funkci, s přihlédnutím k jeho zdraví, demagogii, náklonosti k Rusku, kde sjednává obchody bez ohledu na světové sankce, a Číně je snad lhostejné jen pro ty, kterým je to jedno. Spojení s Andrejem Babišem, kteří se vzájemně podporují a doplňují je pro polovinu českého obyvatelstva nejen zklamáním, ale hlavně velkým otazníkem do budoucnosti včetně nepředvídatelnosti i pro ty, kteří Miloše Zemana a Andreje Babiše volili.

Riga

Účelem mé cesty z Prahy bylo hlavní město Litevska Vilnius, kde se konala Výroční schůze Platformy evropské paměti a svědomí. Protože jsem nebyl v Lotyšsku, rozhodl jsem se zaletět z Prahy do hlavního města Lotyšska Rigy (kanadským dvouvrtulníkem Bombardier s lotyšskou pilotkou), kde mně lákalo muzeum okupace. Z Rigy pak autobusem do Vilniusu, abych si prohlédl krajinu, což za krátký letecký čas z Rigy do Vilniusu nelze poznat. Autobus jede z Rigy do Vilniusu 4 hodiny oproti vlaku, který jede oklikou asi 8 hodin. Autobus jel ale asi třetinu cesty v dvousměrném provozu, kdy míjel velké množství naložených náklaďaků o 30 - 40 cm. Ptal jsem se Lotyšů jak to vypadá v zimě a za ledového počasí. Říkali, že je tam řada havárií. Dvě třetiny cesty z většího litevského města Panevezyse ale vede do Vilniusu rozdělená dálnice.

Již předtím jsem byl v estonském Talinu z výletu Praha-Krakov-Varšava-Helsinky-Talin-Helsinky-Praha, kdy z Helsinek jsme zajeli lodí do hezkého Talinu.

Baltické země Estonsko, Lotyšsko a Litva mají historicky mnoho společného. Osamostatnily se v roce 1918 z ruského a německého područí, což trvalo až do roku 1940, kdy na základě smlouvy z roku 1939 mezi Německem a SSSR si tyto země rozdělily v roce 1940, baltické země připadly SSSR, Polsko pak napůl mezi Německo a SSSR. Za této doby v baltických zemích tisíce lidí bylo popraveno nebo odvezeno do sovětských gulagů. Během sovětské okupace bylo v baltických zemích aktivní nezanedbatelné partyzánské hnutí proti ruským okupačním armádám, kdy chycení partyzána znamenalo pro něho jistou smrt. V roce 1941, pak Německo přepadlo SSSR a Baltické země vítaly Němce jako osvoboditele. Ovšem Němci téměř zlikvidovali židovské obyvatelstvo a také tisíce nežidovského obyvatelstva. A v roce 1944, kdy ruští vojáci postupovali na západ se situace opakovala. Opět tisíce lidí bylo zatčeno, popraveno a odvezeno do ruských gulagů, ale také tisícům se podařilo utéct na západ do exilu, hlavně do neutrálního Švédska. Z baltických zemí se staly sovětské republiky.

Teprve v roce 1991, po Gorbačově perestrojce se baltickým zemím podařilo osamostatnit, vstoupily do EU a NATO, zavedly euro jako měnu a v současnosti anglické jednotky hájí Estonsko, kanadské Lotyšsko a německé Litvu, která spolu s Polskem má hranice s ruským Kalinigradem. Dalším důvodem je, že jsou to země početně malé, Estonsko má 1.3 milonů obyvatel, Lotyšsko 2 miliony a Litva 3 miliony.

Jak sám Putin řekl, za největší chybu považuje, že ztratil sovětské republiky a rád by je získal nazpět, kdy začal s anexí ukrajinského Krymem bez ohledu na dohody a stále neutuchajícími boji ve východní Ukrajině.

Riga je hezké město, kterou protéká široká řeka Daugava, která se vlévá do Baltického moře. Riga má 700 000 obyvatel, nejvíce z baltických hlavních měst. Riga byla německé hansovní město, kde byl silný německý vliv a má řadu kulturních památek: Lotyšskou národní operu, Lotyšské národní divadlo, Muzeum umění, Monument osvobození (zbouraný Rusama a zase obnovený), Židovské muzeum, Čtvrť Art Nouveau, Chrám sv. Petra, Ortodoxní katedrálu, ale také budovu KGB a Muzeum okupace Lotyšska. Vše se dá objet a navštívit výhledovým autobusem.

Nová budova Muzea okupace Lotyšska, vedle rigské radnice je v podstatě dokončena a má být včetně exponátů z provizorního muzea otevřena za 2 roky.

Navštívil jsem tedy současnou budovu Okupace Lotyšska (1940 -1991), padesát jedna let okupace Rusů, Němců a zase Rusů při které zahynula třetina obyvatel Lotyšska způsobená trojnásobnou anexí, válkou, Holocaustem, nelidskýma podmínkama v gulagu a koncetračních táborech. Exponáty dokazují otřesné podmínky, kterými Lotyši prošli.

Současné Lotyšsko, soudě podle Rigy je svobodné, má řadu moderních hotelů, kulturních zařízení, obchodní centra, restaurace a kavárny jsou plné lidí. Měl jsem z města dobrý pocit.

Vilnius

Vilnius jako hlavní město Litvy má 540 000 obyvatel, jeho infrastruktura i architektura se mně nicméně jevily jako méně atraktivní než Riga. Vilnius jako celá Litva jsou z 80 procenta katolické a májí stejně jako Riga a Lotyšsko stejně pohnutou historii od roku 1940 - 1991. Ethnické složení Litvy je z 84 procent Litevců, 7 procent Poláků, 5 procent Rusů a menší procenta Bělorusů a Ukrajinců.

Výroční schůze Platformy evropské pamšti a svědomí se konala ve Vzpomínkovém komplexu v Tuskulenai parku.

První den po uvítání Terese Biruté Burauskaité, generální ředitelky Výzkumného litevského centra genocidy a resistence, byl věnován „Genocidě evropských Romů 1939 – 1945“.

První část se věnovala Plánování a průběhu genocidy evropských Romů od nacistického Německa až po východní Evropu.

S příspěvky vystoupili:

Emmanuel Filhol z Francie: Genocida cikánů v nacistické Evropě;
Damjan Hančič ze Slovinska: Oběti komunistické revoluce mezi Romy ve Slovinsku;
Arunas Bubnys z Litvy: Nacistická represe proti litevským Romům v letech 1941 - 1944;
Hanna Abakunova z Anglie: Záchrana Romů a Židů v okupované Ukrajině 1941 - 1944 ve srovnávací perspektivě.

Druhá část prvního dne se věnovala „Genocidě evropských Romů: Vzpomínky a svědectví“.

S příspěvky vystoupili:

Olesia Isaiuk z Ukrajiny: Zapomenutí svědci: evidence ukrajinských nacionalistů o romské genocidě v Osvětimi;
Ion Dominica z Moldavska: Svědectví přežilých Romů z Moldavska v Transnistria (1942 - 1944);
Volha Bartash z Německa: Rodinné vzpomínky Romů jako zdroj pro Holocaust studia. Zkoumání nacistické perzekuce v bělorusko-litevské pohraniční oblasti;

Třetí část prvního dne měla název: Závěry, reprezentace, spravedlnost, smíření.

S příspěvky vystoupili:

Dragoljub Ackovič ze Srbska: Samudaripen (hromadné zabíjení) v Muzeu romské kultury;
Mykhaylo Tyaglyy z Ukrajiny: Nacistická politika vůči Romům v okupované Ukrajině 1941 - 1944: Rekonstrukce událostí, analýza současné ukrajinské vzpomínky na to;
Manuela-Ana-Maria Marin z Rumunska: Tvrzení co je správné: Romové v Rumunsku a jejich hledání spravedlnosti.

Na závěr prvního dne účastníci se zúčastnili tříhodinové procházky po památkách Vilniusu, hlavně po hlavních katolických kostelích, kterých je ve Vilniusu 40 s odborným výkladem. Procházka byla zakončená společnou večeří a večerním klavírním koncertem. Byl to dost únavný den od 8 - 23 hodin.

První část druhého dne měla název „80 let po velké teroru v SSSR: Uctění obětí komunismu a diskuse o odporu“.

S příspěvky vystoupili:

Terese Biruté Burauskaité, generální ředitelka Výzkumného litevského centra genocidy a resistence: Velký teror v historii a perspektivě;
Rytas Narvydas, vedoucí Speciální vyšetřovací divize Výzkumného litevského centra genocidy a resistence: Uctění památky velkého teroru a ostatních komunistických represí: Minuta ticha v kolumbáriu kaple v Tuskulénai;
Bernadras Gailius, univerzita Vilnius: Stát v kontextu demokratické Evropy.

Odpolední program zahrnoval diskusi na témata vzdělání, památek a výzkumu. Večer byla opět společná večeře a promítnutí litevského filmu „Jak jsme vyhráli revoluci“.

Třetí den výroční schůze se věnoval Zprávě výboru platformy za rok 2016 a plánu aktivit pro rok 2018.

Protože byl volební rok na předsedu Platformy se přihlásil vedle dosavadního předsedy Görana Lindblada také jako kandidát polský profesor z wroclawské univerzity Lukasz Kaminski. Byl jsem jako nejstarší přítomný požádán, abych řídil volby.

Požádal jsem, aby se oba kandidáti představili v deseti minutové prezentaci, pak odešli, byla zvolena oveřovací komise a byly provedeny tajné volby, kdy mohl za přítomnou organizaci hlasovat jen jeden člen. Vítězem voleb se stal Lukasz Kaminski poměrem 28:13. Poděkoval jem vítězi i poraženému a nový předseda se pak ujal řízení schůze, kdy byli zvoleni v doplňovacích volbách kandidáti do Výkonného výboru a Dozorčí rady.

Po společném obědě jsme se vydali na prohlídku Vzpomínkového komplexu Tuskulenai mírového parku, který byl během let 1940 - 1945 svědkem hromadných poprav jak vinou Rusů (1940 - 1941), tak i Němců (1941 – 1944) a pak zase Rusů (1944 - 1945). V několika hromadných hrobech je pohřbeno na 100 000 popravených Litevců, Poláků a Židů. Protože je místo vzdáleno několik kilometrů z města, oběti byly buď vedeny na „procházku“ do tohoto parku, kde byly popraveny nebo přivezeny v nákladních autech. Je to hrůzné místo, svědčící o neuvěřitelné zločinnosti sovětských a německých vojáků a států, které v roce 1939 podepsaly smlouvu o rozdělení východní Evropy.

Na tuto prohlídku navázala návštěva do budovy KGB, kde je nyní zachovalé muzeum od roku 1992. Budova KGB sloužila až do roku 1991 jako administrace KGB (první a druhé patro) vyšetřovna (třetí patro), vězení (podzemí) s třiceti celama, kde se mučilo a popravovalo. Muzeum má řadu dokumentace o těchto zločinech, jak o obětech, tak i o popravčích.

Nebyl to příliš radostný závěr naší výroční schůze.