Lustrace: Hrozba nebo naděje?

Alexander Podrabinek

V poslední době se v Rusku opět začíná mluvit o lustracích. Diskuzi nastartovalo obvinění Leva Dmitrijeva, aktivisty za Ruskou republikánskou stranu – Strany národní svobody (RPR-PARNAS) za urážku soudkyně. V lustracích vidí mnozí nadějnou cestu k demokratickému směrování Ruska. Avšak autor článku Alexandr Podrabinek říká, že lustrace mají šanci na úspěch jenom tehdy, když je předchází očistění lidských myslí od totalitní ideologie.

Dne 26. ledna 2015 během správního řízení týkajícího se procesního porušení zákona v souvislosti s organizováním veřejné akce soudkyně okresního soudu v Primorsku Alla Jermakovová nahlásila nadřízeným urážlivé výroky ze strany aktivisty RPR-PARNAS Leva Dmitrijeva. Sama se v tomto případě pokládá za oběť.

Okolnosti tohoto případu jsou následující. Měsíc před touto událostí se na jednom petrohradském mostě objevil protiputinovský transparent. Z odpovědnosti byl obviněn Lev Dmitrijev a aktivista Andrej Jermačenkov. Dmitrijev vinu odmítl. Nebyl nalezen žádný důkaz a soudkyně Jermakovová do spisu přidala záběry od neznámých fotografů a screenshoty webových stránek obsahující popis incidentu. Každý normální soud by takové důkazy považoval za nepřípustné. Nicméně žádný takový soud již v Rusku není. Soudkyně Jermakovová udělila Dmitrijevovi pokutu 10.000 rublů bez ohledu na to, že jeho vina nebyla prokázána.

Dmitrijev po vyslyšení usnesení soudkyni řekl: „Jste první soudkyně v Rusku, která zavedla pravidlo o uložení pokuty na základě nějakých obrázků. Když se režim změní, budete čelit lustracím. Pak budete pracovat jako pouliční uklízečka. Vaše jméno bude znát každý, tak jak se to stalo v případě okresního soudu v Basmannyy.“

Soudkyně Jermakovová reagovala tím, že výrok obžalovaného ohlásila a obvinila ho za urážku její soudní způsobilosti. V současnosti probíhá předběžné šetření. Znalci v oblasti jazykovědy budou muset zjistit, zda Dmitrijevova řeč neobsahovala urážku soudce. A pravděpodobně zjistí, že obsahovala.

Soudkyně se cítí dotčena. I když se v současnosti lustrací obávat nemusí, již samotná myšlenka, že jednoho dne se bude zodpovídat za zločiny proti justici, ji přivádí k hněvu. Jiní státní zaměstnanci, jako například úředníci, policisté, státní zástupci nebo příslušníci tajných služeb, reagují na hrozbu lustrací stejným způsobem. V kancelářích se cítí dobře a svých pozic se vzdát nechtějí.

Lustrace, respektive očista vlády od lidí spjatých s komunistickou stranou, je jedním z nejúčinnějších nástrojů pro to, aby se zabránilo mstě totalitního systému na svých oponentech. Bohužel možnost zahájit lustrace byla na počátku devadesátých let promarněna a není jisté, zda se bude tato příležitost znovu opakovat.

Aby se mohly realizovat plnohodnotné lustrace, je zapotřebí mít veřejnou podporu. Při tom je důležité mít na paměti, aby společnost to, že zabrání získat mocenské pozice lidem, kteří dříve pracovali pro zločinecké státní organizace, nechápala jako odplatu, nýbrž jako krok směřující do budoucnosti a důležitý pro ochranu demokratického systému.

Co se dělo v Sovětském svazu těsně před jeho zhroucením? Období po revoluci a pádu komunismu v roce 1991 byl ten správný moment provést de-Komunizaci jako rozlučku s obsoletními institucemi bývalého režimu. To byl ten správný čas zahájit lustrace, aby se zabránilo znovuobnovení sovětského režimu.

Rusko mohlo vykročit do budoucnosti, kdyby ovšem nebylo prezidenta Jelcina a jeho kruhu nejbližších, kteří se ne bezdůvodně obávali, že lustrace se jich přímo dotknou a proto byly proti nim. Jelcin byl jako vysoký představitel Komunistické strany osobně odpovědný za represe, které se udály ve Sverdlovské oblasti v době jeho působení ve funkci prvního tajemníka oblastního výboru strany ve Sverdlovsku.

Například jeden z disidentů, ekonom Valerian Morozov, kterého v té době zatkli, ve vězení umřel. Takže pokud šlo o otázku budoucnosti země, ani Jelcin ani jeho nejbližší spolupracovníci se o tuto téma nezajímali.

Jaké byly tehdy nálady ve veřejnosti? Na počátku 90. let se stovky tisíc lidí účastnily moskevských shromáždění, kde požadovaly zrušení článku 6 sovětské ústavy o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Následně Rusko prožilo srpnový puč organizovaný Státním výborem pro výjimečný stav (GKChP), který se v zemi pokusil znovuobnovit sovětský režim. V té době však byly antikomunistické postoje silné a to mohlo mít rovněž pozitivní dopad na realizací lustrací.

Nicméně k provedení jakýchkoliv reforem je nutná politická síla, která je prosadí. Žádná taková však tehdy v Rusku nebyla. Až na pár výjimek všichni demokraticky orientovaní politici vzhlíželi k Jelcinovi a jeho spojencům z bývalé komunistické a sovětské nomenklatury. To je důvod, proč byl lustracím předurčen neúspěch.

Úplně jiná situace nastala v zemích, které si zvolily cestu demokracie a rozhodly se lustrace provést. Po sametových revolucích roku 1989 se ve východní Evropě disidenti stali hlavními zastánci lustrací. Po pádu komunistického režimu v Československu se k moci dostali bývalí disidenti, což nepochybně přispělo k úspěchu lustrací. V ostatních zemích střední a východní Evropy disidenti používají veřejnou platformu, aby přesvědčili spoluobčany o nezbytnosti lustrací. V Rusku však někteří disidenti na začátku perestrojky ztratili nadšení a většina z nich v Jelcinovi viděla nejlepšího strůjce demokratických změn.

Poté, kdy byl potlačen převrat v roce 1991, se Jelcin povzbuzený protikomunistickými náladami ve veřejnosti pokusil o dva skromné ​​kroky, které jen matně připomínaly lustrace. Vydal dekret o zákazu komunistické strany a byl rovněž schválen zákon o restitucích pro oběti politických represí. Podle tohoto zákona již mohli být příslušníci tajných služeb, policejní a bezpečnostní funkcionáři trestně odpovědní za politické represe.

Protikomunistické nadšení ovšem dlouho nevydrželo. Komunistická strana byla brzy obnovena a nakonec ani jeden čekista, soudce nebo státní zástupce nebyl postaven před soud za zločiny spáchané komunistickým režimem. V prosinci 1992 poslankyně Státní dumy Galina Starovojtovová iniciovala návrh zákona nazvaný „O zamezení přístupu k určitým profesím osobám odpovědným za provádění politiky totalitního režimu“. Tento návrh zákona však nebyl nikdy přijat.

Nová vláda složená z bývalých socialistických státních aparátčíků bojovala o své vlastní přežití a nakonec vyhrála. Ruská společnost se však ukázala jako příliš pasivní, než aby aktivně čelila plíživému znovunastolení totality. Demokraté v té době říkali a souhlasili, že se nesníží k tomu, aby rozpoutávali hon na čarodějnice. Dnes jsou to však právě tyto „čarodějnice“, které jsou na lovu demokratů!

Debata o lustracích nedávno v Rusku opět začala. Někteří lidé vidí lustrace jako ohrožení jejich postavení, jiní jako naději na demokratickou budoucnost. Problémem však zůstává, že před provedením lustrace na úrovni státu je nejdříve nutné očistit mysl lidí od totalitní ideologie a čekistického vlivu. Vždyť demokratická opozice i liberální sdělovací prostředky pořád informují o bývalých lidech z KGB jako o lidech s vlivem.

To znamená, že budoucnost lustrací v Rusku je nejasná.

Publikováno dne 10. března 2015 na webové stránce: http://imrussia.org/en/opinions/2196-lustrations-threat-or-hope. Publikováno se svolením autora. K problematice lustrací ve Východní Evropě a Rusko má autor v Radiu Svoboda vlastní pořad (link na první díl relace je dostupný zde).

Alexander Podrabinek (nar. 1953) – ruský disident a novinář. Vystudoval lékařství. Od začátku 70. let se angažoval v disidentském hnutí. Je autorem knihy „Trestní lékařství“ o zneužívání psychiatrie v SSSR proti oponentům režimu, která vyšla v roce 1979 v USA. Je zakladatelem Pracovní komise pro výzkum zneuživání psychiatrie pro politické cíle, založené v lednu 1977. Účastnil se vydávání samizdatového bulletinu „Kronika současných událostí“ (Хроника текущих событий). V roce 1978 byl zatčen za „pomlouvání sovětského systému“ a odsouzen k pěti letům vyhnanství na severovýchodní Sibiři. V roce 1980 byl ve vyhnanství (Ojmjakon, Sibiř) opět zatčen za zveřejňování článků v zahraničním tisku a šíření samizdatu. Byl odsouzen k 3,5 letům odnětí svobody ve vězeňských táborech. Po propuštění pracoval pro lékařskou záchrannou službu. V letech 1987–2000 byl šéfredaktorem týdeníku „Expres-kronika“. Od roku 2000 je šéfredaktorem informační agentury pro lidská práva Prima-news. V letech 2004–2005 byl ředitelem ruského oddělení Nadace pro občanské svobody. Od roku 2005 je korespondentem novin „Novaja gazeta“. V současnosti pracuje pro rádio RFI a Radio Svoboda.