Potěmkinova digitální vesnice: Národní digitální archiv

Peter Rendek

„Rychlý a jednoduchý přístup k archiváliím se stane běžnou praxí. Současný životní styl se stále zrychluje a čas se stává čím dál cennější hodnotou. Lidé už nechtějí běhat od úřadu k úřadu, čekat v dlouhých frontách, vyplňovat rozsáhlé listinné formuláře či složitě shánět dokumenty z archivů. Na úřadech chtějí potkávat kvalitní profesionály, kteří jim nabídnou rychlé a komfortní služby. Těmto trendům a požadavkům přichází naproti veřejná správa. Do její každodenní práce vstupuje digitalizace, elektronizace, práce s moderními technologiemi. Progresivní změny se týkají nejen klasických úřadů, ale také například archivů, jejichž zaměstnanci budou poskytovat rychlou, flexibilní a bezpečnou službu odpovídající moderním požadavkům 21. století.“[1]

Archivy, digitalizace, souvislosti

Dne 7. ledna 2004 vláda premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD) přijala usnesení č. 11 k dlouhodobému uchovávání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě, kterým reagovala na vzrůstající potřebu elektronizace společnosti a s tím související uchovávání obrovského množství digitálních dokumentů. Usnesení blíže specifikovalo, že „Ministerstvo vnitra proto musí vytvořit podmínky pro činnost odborného týmu, který bude tvořit základ připravovaného pracoviště zaměřeného na dlouhodobé uchovávání archiválií v digitální podobě, které vznikne při Státním ústředním archivu v Praze.[2] Příprava pracoviště je součástí dlouhodobé koncepce rozvoje MV. Digitální archiv se bude zabývat danou problematikou, podchycovat nejdůležitější zdroje digitálních archiválií a postupně je přejímat k dlouhodobému archivnímu uchování a zpřístupnění. Teprve na základě zkušeností z provozu tohoto centrálního pracoviště by postupně mohla vznikat pracoviště regionální.“[3]

Nedílnou součástí vládního usnesení byl i harmonogram, který v roce 2004 předpokládal zpracování podkladů pro zadání projektu dlouhodobého uchovávání digitálních archiválií. Projekt měl být realizován v letech 2005-2006, v roce 2007 se předpokládala výstavba pracoviště a následně o rok později rutinní provoz.

Toto usnesení jako i usnesení vlády č. 500 z 10. května 2006 se týkala přípravy podmínek pro zřízení národního digitálního archivu a na jejich základě byl vypracován technologický projekt pracoviště pro dlouhodobé uchovávání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě; hlavním cílem projektu bylo zajištění trvale udržitelného a bezpečného uchování elektronických dokumentů trvalé hodnoty a jejich zpřístupnění veřejnosti v souladu s účinnou právní úpravou. Ambiciózní projekt s praktickým a vysoce potřebným cílem, který se ovšem ve stanoveném termínu nerealizoval.

Nicméně v další oblasti byla Špidlova vláda úspěšnější. Dne 30. června 2004 prošla parlamentem nová legislativní úprava správy archiválií a dokumentů a nakládání s nimi. Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, se v některých oblastech – zejména zásadního rozšíření množství archiválií určených k nahlížení – stala jednou z nejliberálnějších v rámci postkomunistické Evropy.[4] Zasvěcení dobře vědí, že změny týkající se větší otevřenosti a dostupností archiválií (zejména znění části § 37) nevzešly z iniciativy úředníků či legislativců, ale od osob stojících mimo ministerstvo vnitra a archivní obec. Hybateli těchto změn byli historikové a badatelé obeznámení s archivní praxí během svého působení u Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR či Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, prostě zástupci občanské veřejnosti, nespokojené s dosavadní utajovací praxí a stavem poznávaní archivní dokumentace o naší nedávné komunistické minulosti.

V roce 2007 kabinet premiéra Mirka Topolánka (ODS) přijal vládní usnesení č. 757 - o strategii Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby (Smart Administration). Cílem této strategie mělo být zajištění koordinovaného a efektivního způsobu vylepšování veřejné správy a veřejných služeb masivní podporou rozvoje informačních technologií, za využití finančních prostředků z evropských strukturálních fondů v rámci operačních programů na období let 2007 – 2013. Tato iniciativa, jejíž koordinací bylo pověřeno ministerstva vnitra, již byla mnohem úspěšnější a přinesla hmatatelné výsledky. Mezi úspěšné projekty je možné zařadit například informační systém základních registrů, kontaktní místa CzechPoint[5], elektronizaci zadávání veřejných zakázek, informační systém datových schránek a částečně i projekt Národní digitální knihovny (NDK).[6]

V rámci této strategie byla schválena rovněž realizace dalšího ambiciózního projektu v gesci ministerstva vnitra, kterým mělo být vybudování Národního digitálního archivu (NDA) v rámci Národního archivu.[7] Projekt věcně navazoval na předchozí vládní usnesení (2004, 2006) a kromě samotné elektronizace státní správy měl také reagovat na vzrůstající zájem veřejnosti o poskytování informací z archivů vzdáleným přístupem.

Digitalizace v archivech do té doby postrádala ideu funkčního ústředního projektu, který by do praxe zavedl ukládání a online zpřístupňování nejenom digitálních archiválií (viz dále).

Vláda dne 21. dubna 2008 usnesením č. 447/2008 k zabezpečení plnění úkolů ve věci vybudování Národního digitálního archivu schválila čerpání finančních prostředků na vybudování NDA ve výši 400 mil. Kč, a to v roce 2008 - 30 mil. Kč, v roce 2009 - 60 mil. Kč, v roce 2010 - 280 mil. Kč, v roce 2011 - 30 mil. Kč. Ministrovi vnitra uložila nárokovat finanční prostředky ve výši 85 % nákladů projektu z evropských strukturálních fondů v rámci Integrovaného operačního programu a zabezpečit počínaje rokem 2011 finanční prostředky na financování provozních nákladů na chod NDA, a to ve výši 6 % pořizovacích nákladů, tj. 24 mil. Kč ročně.

Koncepce projektu "Správa digitálních archiválií a zřízení Národního digitálního archivu" vypracovaná Národním archivem ve spolupráci se státními oblastními archivy stanovila priority digitalizace na období 2008-2013. Fakticky ovšem koncepce obsahovala pouze jediný zastřešující projekt, kterým bylo zpřístupnění cca 12.000 obrazových archiválií podchycených přehledem vedut vzniklých do roku 1850.[8] Soupis vznikal již od roku 1994 a k roku 2008 – a po 14 letech práce (!) jich zaregistroval na 10.000. Po dobudování Národního digitálního archivu se dle koncepce projekt na podchycení vedut měl stát jeho integrální součástí. Předpokládalo se, což je důležité zdůraznit, že dálkovým způsobem se zahájí ukládání a zpřístupňování nejenom digitálních archiválií (od r. 2009 novela archivního zákona zavedla povinnost vést spisovou službu v státních institucích v elektronické podobě), ale i digitálních kopií klasických (tradičních) archiválií.

Obr. Co bránilo realizovat minimálně výstavbu pracoviště NDA v letech 2012 - 2014?

Projekt Národního digitálního archivu se ovšem od počátku z různých důvodů ukázal být nad síly realizátorů z Národního archivu (a ministerstva vnitra). V plné nahotě se projevila nepřipravenost zainteresovaných úředníků na tak zásadní úkol, absence jasné vize a koncepce, přebujelá byrokracie a liknavost věnovat se důsledné a transparentní přípravě při výběru řešení atd. Důsledkem situace bylo pravidelné rušení veřejných zakázek Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, resp. zadavatelem[9], a jejich opakovaný restart. Oficiální dokumenty ministerstva vnitra neuvádí žádná pochybení úředníků resortu či snahy o vyvození jakékoliv zodpovědnosti. Namísto toho se dozvídáme, že za všechno mohou firmy, které se nejprve přihlásily do výběrového řízení a následně prý opakovaně blokovaly celý projekt.[10] Logickým vyústěním situace se staly odklady spuštění první etapy Národního digitálního archivu, který se nejprve stanovil k 1. lednu 2012 a poté o rok později.[11]

Finanční dotace ve výši téměř půl miliardy korun (!), vyčleněné na čerpání v období 2007 – 2013 nebyly proinvestovány. Jediným hmatatelným výstupem tak zůstává mediální placebo v televizi, v několika novinových článcích a na internetu.[12] Podezření a skepsi zaženeme reklamou. Je potřeba mluvit o úspěších. Co všechno by bez dotací nevzniklo! Námitky jsou proti pokroku! Proti úspěchu! Proti dobru! Hlavní je všechno opatřit informačními tabulemi o tom, z jakého operačního programu byl projekt financován. Abychom věděli, komu máme být za ten pokrok vděčni. A zavázáni.[13]

Katastrofální stav v projektu Národního digitálního archivu nakonec završilo přijetí Potěmkinovy novely archivního zákona ze dne 25. dubna 2012.[14] Přestože již počátkem roku 2012 bylo zřejmé, že rutinní provoz NDA nebude zahájen, legislativní proces pokračoval a došlo ke schválení novely. Ta paradoxně nově definuje zásadní a inovativní posun v oblasti zavádění informačních technologií do služeb veřejnosti a do činnosti archivů v podobě spuštění online portálů pro zpřístupňování archiválií. Právní norma má ovšem k realitě (a realizaci) velmi daleko a již pět let zde vlastně přetrvává protiprávní stav. V rozporu se skutečností se závazně normovalo něco, co veřejnosti neslouží a ani v dohledné době nebude v provozu.[15] Občané České republiky dle zákona formálně získali novou službu (a archiváři novou povinnost): „prostřednictvím portálu pro zpřístupnění archiválií v digitální podobě jsou způsobem umožňujícím dálkový přístup zajišťovány přístup k archiváliím v digitální podobě a dokumentům v digitální podobě vzniklým jako digitální reprodukce z archiválií v analogové podobě“. Národní archiv na svém webu deklaruje rutinní provoz NDA od 1. ledna 2016, v reálu ovšem přístupný není, obsahuje minimální objem dat atp. Ústřední archiv ČR, který by měl určovat trend dalším archivům, jim raději doporučuje nebudovat digitální archivy jenom z prestižních důvodů.[16]  Během několika dnů oslavíme pět let platnosti zákona!

Třináct let uplynulo od doby, kdy vláda ČR iniciativně rozhodla o vybudování centrálního pracoviště zaměřeného na dlouhodobé uchovávání a zpřístupňování archiválií v digitální podobě. V porovnání s jiným projekty určitě dostatečně dlouhá doba na to, aby se dospělo od nuly někam, k něčemu hmatatelnému. Spojené státy například během deseti let (1961 – 1972) v rámci programu Apollo vykročili do neznáma a úspěšně vyslali člověka na Měsíc. 

Proč se neustále posouvají termíny? Proč se úředníkům a jejich institucím po řadu let odpouští neschopnost čerpat finanční zdroje a realizovat vládou schválený projekt? Že by Česká republika nestále o evropské dotace? Kdo nese za současný stav odpovědnost? Proč nejsme schopni přiznat, že díky zjevně nekvalifikovaným úředníkům nejsme schopni dobudovat společensky vysoce potřebný projekt? Proč v této a jiných oblastech pořád jen doháníme vyspělou Evropu? České absurdní realitě navíc odpovídá fakt, že někteří z odpovědných úředníků byli v minulosti politiky ČSSD vysláni do konkurenčních státních (!) institucí k likvidaci obdobných kvalifikovaně nastartovaných projektů. Příběh digitalizace Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek je ovšem jiný příběh, kterému bude v blízké době také věnována příslušná pozornost.