Plukovník

Nedávno zemřel Milan Kubes alias plukovník. Mnoho let organizoval pašování exilových časopisů a knih do komunistického Československa. Pracoval v Mnichově, kde vyučoval americké vojáky češtinu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech existovalo mnoho nejrůznější „kanálů“ kterými do Československa proudily knihy, časopisy, peníze a rozmnožovací technika. Zkrátka, vše co disent potřeboval ke své činnosti. Státní bezpečnost se usilovně snažila tato spojení přerušovat nebo alespoň monitorovat a částečně manipulovat s převáženým kontrabandem. Ve Vídni mnoho let působil agent Ivo Šafář i agentka Miloslava Mrázová, kteří byli do těchto aktivit zasvěceni a podávali Státní bezpečnosti cenné informace. Hlavně Ivo Šafář, který obsluhoval sklad zásilek určených do Československa a který do něho poskytl Státní bezpečnosti přístup. I na straně příjemců v Československu pracovalo několik špičkových agentů Státní bezpečnosti. Mezi nejdůležitější patřili Jaroslav Peřina, Jiří Lom, Václav Rejholec, Bohumil Černý nebo Václav Hyndrák.

Až do nedávné doby se nepodařilo odhalit žádného spolupracovníka, který by informoval o „kanálech“ které využíval Milan Kubes. Spis, který k němu vedla komunistická rozvědka se nedochoval a kromě agenta působícího v Plzni pod krycím jménem Volha nebylo známé, že by jeho činnost byla kontrolována Státní bezpečností.

V Archivu bezpečnostních složek se zachoval záznam agenta rozvědky s osobním evidenčním číslem 408647 a přestože na záznamu není uvedeno krycí ani registrační číslo, lze v informačním systému komunistické rozvědky jednoduše dohledat, že se jedná o Josefa Egona Moravce, který pracoval v Defense Language Institute v Monterey v Californii. V této instituci byli připravováni pracovníci tajných služeb i příslušníci speciálních jednotek připravovaných v případě válečného konfliktu k vysazení na území Československa.

V roce 1978 se budoucí agent Mild rozhodl navštívit svoji matku, která žila v ČSSR, a byl kontaktován příslušníky Oblastního odboru Krajské správy SNB v Českých Budějovicích. Při další cestě o rok později byl otypován a v roce 1981 získán ke spolupráci v kategorii agent s krycím jménem Mild. Od samotného počátku spolupráce se Státní bezpečnost obávala, že jde ze strany amerických tajných služeb o nastrčeného agenta. Provedla jeho vyšetření na detektoru lži, které sice nepotvrdilo jeho práci pro „druhou stranu“, ale zároveň examinátor vyslovil podezření, že na území ČSSR plní úkoly o kterých Státní bezpečnost neinformuje. Poznatky, které předával, byly odesílány KGB a ta je hodnotila jako pravdivé. Rovněž jména a charakteristiky jeho žáků byla předávána Vojenské kontrarozvědce.

Z dokumentů zachovaných v osobním spisu 47680 se dá usuzovat, že šlo ve skutečnosti o agenta podstaveného americkými službami, které jej využívaly k hraní zpravodajské hry s rozvědkou. Jeho cesty do Československa byly schváleny jeho zaměstnavatelem a on se vždy při příjezdu hlásil v Praze na ambasádě USA. Je proto velmi nepravděpodobné, že by o kontaktech se Státní bezpečností neinformoval své nadřízené. Toto podezření posiluje i skutečnost, že byl v roce 1984 převelen do Mnichova, kde pracoval ve stejných kasárnách jako Milan Kubes. Zpět do Monterey se vrátil až na podzim 1988. Těsně před svým odjezdem předal Státní bezpečnosti zprávu o činnosti Milana Kubese (viz příloha) ve které informuje o jeho činnosti pro Pavla Tigrida a jeho podílu na pašování literatury a techniky do Československa. Je zřejmé, že podobné informace podával již dříve, ale z důvodů jeho utajení i ve vnitřním informačním toku rozvědky, nebyly jeho zprávy předány odboru, který Pavla Tigrida sledoval.

Když se autor tohoto textu setkal na přelomu s července a srpna 1988 s Pavlem Tigridem ve Vídni, byl jím dotazován, jaké videomagnetofony jsou pro československou opozici nejvýhodnější. Šlo o důležitou otázku, neboť v té době se v Československu vyráběly v holandské licenci videomagnetofony systému VHS, které měly úmyslně nastavenou synchronizační stopu obrazu na co nejslabší úroveň. To způsobovalo, že již při pořizování třetí a následných kopií obraz „nedržel“ tvar a neustále se zvětšoval a zmenšoval takovým způsobem, že záznam nebylo možné sledovat. Touto „chybou“ pochopitelně netrpěla zařízení prodávaná prostřednictvím sítě Tuzexu, případně dovezená ze zahraničí. Pavel Tigrid byl za tyto informace velmi vděčný a videomagnetofony pro opozici byly nakupovány v Tuzexu nebo zasílány ze zahraničí.

Videomagnetofony znamenaly pro disent obrovský přínos, neboť bylo možné nejen sledovat pořady vysílané západními televizními společnostmi, ale i vytvořené v exilu, například videomagazíny Karla Kincla, nahrávky koncertů z vídeňského Nachtasylu a nakonec i kazety připravené v Československu jakými byl Vodeomagazín Vokna připravovaný Čuňasem nebo Originální videožurnál.

Na rozdíl od výpočetní techniky, kterou se do činnosti disentu nepodařilo příliš implementovat, představovaly videomagnetofony výrazný kvalitativní skok v činnosti opozice proti komunistické cenzuře.

Radek Schovánek (nar. 1964) – český badatel a publicista. V letech 1993–1998 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, 1998–2005 působil pod vedením prof. Viéma Prečana v Československém dokumentačním středisku, 2005–2007 pracoval v Ústavu paměti národa, 2007–2008 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2008–2015 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní je zaměstnancem Ministerstva obrany ČR.