Slovo a historická paměť

Ke sporu o přístup k minulosti

Pavel Žáček

Projev Pavla Žáčka, prvního ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, pronesený na mezinárodní konferenci Slovo, jeho síla a zneužití, konané 3. března 2017 v Senátu Parlamentu ČR v rámci mezinárodního projektu MENE TEKEL.

Ač se to možná někomu nezdá, jedním z klíčových ideových střetů současnosti stále je souboj o uchopení naší nedávné totalitní minulosti, o její interpretaci, ba dokonce politické zneužití či využití ve vztahu k budoucnosti. Zcela nesprávně je nám podsouván názor, že pokud se k historii vysloví kdokoliv jiný než „odborník na slovo vzatý“, tak jde o její politizaci. V praxi však vidíme, že i tento přístup, tj. izolovaný výzkum našich moderních dějin, bez vztahu k historii státu, národa, ale i občanům jako takovým, je veden ryze politickým principem. 

Připomeňme si naší českou, respektive československou zkušenost.  Do roku 1989 měla monopol na práci v archivech, bádání a publikování marx-leninská archivařina a historiografie. Archivy byly určeny spíše k ukrývání či utajování dokumentů o naší historii a cenzura k matení veřejnosti a prezentaci jednoho jediného povoleného ideologického pohledu. Ve výjimečných případech se minulosti aktivně chopila dokonce i komunistická politická policie, autorka a podporovatelka mnoha nepravd a dezinformací. 

Během předávání moci koncem roku 1989 – a zčásti ještě poté – bylo komunistickému režimu umožněno některé kompromitující materiály zničit, případně ukrýt. Nešlo pouze o desítky tisíc svazků a spisů Státní bezpečnosti (rozvědky, kontrarozvědky, vojenské kontrarozvědky, odposlechů, částečně sledování), ale také o písemnosti orgánů Komunistické strany Československa (např. spisovna oddělení státní administrativy, tzv. XIII. oddělení, zmizela úplně), dokumenty Lidových milicí, politických orgánů Československé lidové armády, atd. Normalizační moc nekryla pouze sebe, ale také sovětské orgány, přestože se jimi cítila hozena přes palubu.

Po pádu komunistického režimu si každý myslel, jak bude jednoduché se s touto zátěží vyrovnat. Odstraněním komunistické ideologie a nomenklatury přece pravda zvítězí. Navíc když se zároveň otevřou nepřístupné archivy, Zet-fondy, atd. Opraví se učebnice a učitelé začnou učit „pravdu“ o našich moderních dějinách.

Jaká však byla polistopadová realita: archivy a spisovny Komunistické strany Československa byly předány státním archivům až po přijetí ústavního zákona 17. listopadu 1990. Pochopitelně neúplné a dokonce v režimu utajení (přestože KSČ nebyla orgánem státu, aby se na ní vztahovaly utajovací regule); do personálních evidencí měli navíc dlouhou dobu přístup kádrováci „nové“ KSČM. Tento stav v podstatě platil až do roku 1998, v ojedinělých případech i později.

S poměrně velkým časovým odstupem se do vojenského archivu dostávaly neúplné spisovny resortu Federálního ministerstva národní obrany a ČSLA. Tvrdilo se v devadesátých letech, že například písemnosti o činnosti postkomunistického ministra armádního generála Miroslava Vacka byly například zničeny až do úrovně roty (včetně). Jejich odtajňování – se až na některé výjimky – táhlo ještě déle než „odtajňování“ stranických archivů. O operativních písemnostech bývalé vojenské kontrarozvědky či zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA nemluvě; v podstatě byly otevřeny až v roce 2008 v souvislosti se vznikem Archivu bezpečnostních složek.

Největší spor logicky vzplanul o tajnosnubné a nejcitlivější písemnosti Státní bezpečnosti a spisovou agendu ministerstev vnitra. I přes tzv. Lorencovu skartaci zůstaly po Státní bezpečnosti v operativních archivech zachovány statisíce svazků a spisů, resp. miliony další dokumentů bezpečnostních složek, včetně kádrových či personálních materiálů.

Pomalá obměna bezpečnostního personálu ministerstev vnitra i zpravodajských služeb, oněch, jak se tenkrát říkalo - „nezbytných profesionálů“, návrat reaktivovaných příslušníků z roku 1968, prostě nekoncepčnost nové moci, a především neschopnost oddělit operativní agendu komunistické moci od nové bezpečnostní praxe, vedla k zachování kontinuity nejenom ve správě těchto materiálů, ale nadále i v jejich utajování. Nepodařilo se vytvořit novou instituci, nezávislou na mocenských orgánech, určenou ke správě a zpracování těchto materiálů, ani nebyla přijata zákonná norma upravující nakládání s nimi (až na tzv. lustrace, alespoň částečně upravené zákonem v říjnu 1991).

Proč nebylo československé veřejnosti umožněno seznámit se s písemnostmi bezpečnostních složek již tenkrát? V době, kdy o to nejvíce stála? Proč musel být o tuto agendu sveden tak lítý boj, v podstatě zakončený až v letech 2004/2005 vznikem Ústavu pamäti národa na Slovensku a 2007/2008 v Čechách vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek? Jaké společenské škody to v obou zemích způsobilo, již nikdo nezjistí…

Informace obsažené v jednotlivých svazcích – či dokonce celé svazky a spisy – se okamžitě staly předmětem politického zájmu. K bezprostřednímu zneužití došlo více na Slovensku, než v Čechách, ale i zde se staly nástrojem očisty např. Kanceláře prezidenta republiky, či v podstatě okamžité destabilizace zákonodárných sborů. 
Klíčové otázky zní: pokud jsme komunistickou moc v prosinci 1989 nenechali její třináctou komnatu zničit (v Polsku či na Ukrajině tento proces trval rok, u nás 8 dní), bylo možné tyto materiály nevyužívat? Z úrovně prezidenta, předsedů vlád, ministrů vnitra, ředitelů zpravodajských služeb, a nakonec i funkcionářů zákonodárných sborů? Bylo možné tuto agendu uzamknout a nezjišťovat, kdo byl kdo, či jaká byla role jednotlivých aktérů? 
Přestože některá zjištění představitele nové moci šokovala, neboť se mj. týkala jejich přátel z disentu, vše směřovalo k logickému využití těchto materiálů při očistě vládních úřadů, zpracovávání prověrek bezpečnostních orgánů nové moci, a dokonce i personální obměně politických subjektů. Ovšem za zachování příslušného stupně utajení: zde stará moc poprvé zvítězila.
Minulost a její personifikace se již v první polovině roku 1990 stala důležitým politickým faktorem. Zprvu byli pro likvidaci Státní bezpečnosti i představitelé polistopadové komunistické strany. A likvidací pozůstatků její činnosti se rozumělo i odkrytí státobezpečnostních archivů. 
Jak se ovšem politická situace komplikovala, a také jak se - řekl bych jízlivě - postupně noví ústavní činitelé z řad Občanského fóra seznamovali se svými svazky, změnili názor. Z politického pohledu nebyla náhoda, že šlo především o bývalé osmašedesátníky, extrémně levicově orientované disidenty (zpočátku příznivce či realizátory mimozákonné lustrace), či např. představitele národně-frontovní Čs. strany socialistické. Nakonec se i komunisté, v jejichž řadách se pochopitelně stále pohybovalo největší procento příslušníků bývalých mocenských struktur, odvážili postavit proti. Úplný rozkol v přístupu k minulosti znamenalo přijetí tzv. lustračního zákona.

Ještě před vznikem samostatné České republiky se tedy profilovaly mocné politické směry, kterým vyhovovalo, že archivy komunistických mocensko-politických orgánů zůstaly zavřené. Všem politickým subjektům, hledajícím cesty ke spolupráci s komunistickou stranou, anebo pouze soutěžícím o jejich voliče, se nehodila jakákoliv veřejná diskuze o represivní povaze komunistického režimu. A tak je tomu v podstatě dodnes.

Nebylo divu, že z těchto míst bylo až hystericky reagováno na odtajňování archivních dokumentů, zpřístupňování svazkové agendy (ale také personálií příslušníků StB), zveřejňování dokumentů z kádrové evidence ÚV KSČ, vznik Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. A není divu, že ještě v nedávné době bylo vynaloženo velké politické úsilí na zničení, kompromitaci či alespoň omezení obou těchto tak důležitých veřejných institucí. 
Šlo o to potlačit svobodnou výměnu informací, vyslat signál, že věci nesmějí být nazývány pravými jmény, a zabránit předkládání autorizovaných informací veřejnosti, ať již o odpůrcích totalitních pořádků anebo o podporovatelích zla. Nenechali jsme chybně komunistickou moc v roce 1989 zlikvidovat důkazy, tak alespoň svou politickou silou po tři dekády zabraňujme jejich vyšetřování, otevírání archivů, zveřejňování informací, a potlačujme příliš hlasitý veřejný diskurs o totalitě.
Tento utilitární, řekl bych orwelovský přístup – pokud se nám minulost nehodí, změňme ji – zapadá do dnešního multimediálního digitálního věku i současného mezinárodního paradigmatu. A přitom vláda ani jiné státní orgány nemají dost autority či nástrojů, jak čelit mase dezinformací valících se z elektronických médií, podrývajících jak základy demokratického systému, tak i vztahy k naší národní minulosti, či hodnotové vazby obnovené v rámci euroatlantického společenství. 
Jako by bylo zakázáno připomínat naší národní zkušenost s totalitními režimy. Tento stav se bohužel odráží také i na upadající výuce dějepisu a občanské nauky na základních a středních školách. Domnívám se, že negativním důsledkům tohoto zaslepeného politického přístupu budeme čelit již v brzké době.

Závěrem mi dovolte konstatovat, že ani zdaleka nejde o specifický problém České republiky. Tento souboj o minulost – ale de facto o budoucnost – je sváděn ve všech posttotalitních zemích, dokonce včetně Německa. Nejdramatičtěji dnes tento proces probíhá na Ukrajině, částečně v Rumunsku, Bulharsku, v Pobaltí je poznání limitováno odvozem materiálů KGB do Ruska, specificky a hluboce v Polsku. A kde stojí Česká republika? Po nejliberálnějším otevření archivů v letech 2004 (přijetí archivního zákona) a 2008 (vznik Archivu bezpečnostních složek), jsme si nechali ochromit klíčové paměťové instituce. Díky krátkozrakému politickému zadání, organizační neschopnosti a téměř 70% personálním čistkám pochopitelně není možno plnit téměř žádné ze svých zákonem vymezených úkolů. 
Jsem však přesvědčen, že s uplývajícím časem otupí i zmíněná politická dimenze souboje o minulost (přestože komunisté stále straší v poslanecké sněmovně), a obě instituce se opět budou moci v plném rozsahu věnovat všem důležitým činnostem, pro něž byly zřízeny. A pak budeme moci přistoupit k poslednímu bodu paměťové agendy – vybudování muzea komunistické éry.

Děkuji za pozornost.