Setkání v Kyjevě

Miloš Šuchma

Evropská platforma paměti a svědomí měla ve dnech 24. - 26. listopadu 2016 výroční schůzi v Kyjevě, a protože České a slovenské sdružení v Kanadě je jedním z padesáti členů této organizace a já ji v Platformě reprezentuji, vydal jsem se na trochu delší cestu z Kanady do Kyjeva. Setkání bylo velmi dobře připraveno jak ze strany kanceláře Platformy pod vedením Neely Winkelmannové, ale hlavně ukrajinským členem Platformy - Ukrajinským institutem národní paměti.

Ukrajina je v důsledku expanzivního Putinova jednání středem světové pozornosti, a tak bych se nyní rád podělil o své dojmy z této návštěvy. Není pochyb o tom, že Ukrajina, jako rozlohou druhá největší země v Evropě (po Rusku, pokud Rusko počítáme mezi evropské země), s počtem 44 milionů obyvatel a s 300.000 člennou armádou, je zemí, která sousední Ruské federaci „leží“ velmi na srdci.

O Ukrajinu se zajímám delší dobu nejen proto, že ukrajinská komunita v Kanadě je jednou z největších, leč také z důvodu, že jsem se v březnu 2012 zúčastnil konference „Ukrajina na rozcestí“ a byl jsem také účastníkem vzpomínkového dne Holodomor (česky hladomor), pořádaném v listopadu 2010 za účasti kanadského ministerského předsedy Stephena Harpera, několika dalších ministrů, poslanců a vedení ukrajinských organizací. Projekce filmu o hladomoru myslím zanechala u všech diváků, kteří se jí zúčastnili, nezapomenutelné truchlivé zážitky, podobné dojmům z filmů z prostředí německých koncentračních táborů za 2. světové války. 
Ukrajina měla, a dosud má, význam i pro Českou republiku, protože v předválečné době byla její část, Podkarpatská Rus, součástí Československa, a v současné době je ukrajinská emigrace v počtu kolem 130 tisíc v České republice tou nejpočetnější. Ukrajinci pracují hlavně ve stavebním průmyslu a také ve zdravotnictví, např. každý sedmý zubní lékař v České republice je Ukrajinec. Stojí za zmínku popsat průběh obtížných ukrajinských dějin v boji za nezávislost. 

Ukrajinský boj za nezávislost

Kyjevská Rus se formovala v 9. století ovládnutím Kyjeva novgorodským knížetem Olegem. V roce 988 přijal nejvýznamnější ukrajinský panovník Vladimír I. křesťanství (více než sto let po příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu a 15 let po založení pražského biskupství v roce 973). 
Během 13. století došlo k obsazení území mongolskými Tatary, s jejich úpadkem se velká část Ukrajiny stala součástí Litevského velkoknížectví a východ padl pod vliv Moskevské Rusi. 
V 16. století většina území připadla pod polskou moc, které se v roce 1648 vzepřel kozácký vůdce Bohdan Chmelnický, následně byl ale poražen a obrátil se o pomoc k ruskému carovi, čímž se dostal do podřízenosti (tento výsledek pomoci mají Rusové pravděpodobně v krvi, jak známe). Postupně se dělením Ukrajina stala na levém břehu Dněpru součástí Rusi, na pravém břehu součástí Habsburské monarchie. Tím Ukrajina ztratila veškerou autonomii.
19. století bylo dobou národnostního útlaku ze strany Ruské říše, ale také dobou národnostní emancipace Ukrajinců zejména v habsburské části země, kde byl liberálnější režim než na Rusi.

V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika existovala v letech 1917–1919 a zanikla pod náporem ruských bolševiků. Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosof Mychajlo Hruševskyj, s kterým měl dobré styky president T. G. Masaryk. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 1920–1921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jakožto jedna z patnácti republik Sovětského svazu.

Roku 1929 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát a zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny. Obdobou této organizace je nynější Světový kongres Ukrajinců, velmi silná zahraniční organizace, která monitoruje situaci na Ukrajině, z které dostává denní zprávy včetně bojových. 
V Kanadě je to pak Ukrajinský kanadský kongres, organizace, která reprezentuje velkou ukrajinskou komunitu a požívá mezi kanadskými politiky vážnosti. V této souvislosti je zajímavé, že kanadský ministerský předseda provedl výměnu a jmenování několika nových ministrů, hlavně v souvislosti s nástupem nového prezidenta v USA. Odvolal 10. ledna 2017 neschopného ministra zahraničí Stéphana Diona, což byl zatím snad nejlepší tah Justina Trudeau, a jmenoval novou ministryní zahraničí Chrystiu Freelandovou, která do té doby zastávala pozici ministryně zahraničního obchodu. V této funkci po nesnadném vyjednávání pro opozici belgických valonských poslanců se jí podařilo 30. října 2016 domluvit Ekonomickou a obchodní smlouvu s Evropskou unií. Chrystia Freelandová je po matce ukrajinského původu (jménem Chomiak), studovala na Harvardu ruskou historii a literaturu a jako Rhodes Scholar v Oxfordu slovanistiku. Působila jako novinářka v prestižních médiích a žila, krom jiných zemí, čtyři roky v Rusku. Mluví několika světovými jazyky včetně ukrajinštiny, ruštiny a polštiny. Protože kritizovala prezidenta Putina, figuruje na seznamu nežádoucích osob pro vstup do Ruska - dosti zajímavá a pikantní situace pro kanadskou ministryni zahraničí. Patří k nejkvalitnějším ministrům kanadského, jinak dosti slabého kabinetu. 

Po vzniku Československé republiky v roce 1918, se součástí Československa stala Podkarpatská Rus (nynější Zakarpatská oblast, jedna z 24 oblastí Ukrajiny). Rychlík v té době jezdil z Prahy až do Jašiny, východní části Podkarpatské Rusi. Vlak ale také jezdil do Rumunska, s kterým v té době mělo Československo společnou hranici.
Je třeba vyslovit vděk předválečné republice prezidenta T. G. Masaryka, která umožnila mnoha Ukrajincům, jimž se podařilo odejít z komunistického SSSR, žít v Československu. Dokonce jim bylo umožněno studovat na ukrajinských gymnáziích a vysokých školách (např. Ukrajinský vysoký pedagogický institut). To jsem zdůraznil na konferenci „Ukrajina na rozcestí“ a byl jsem odměněn potleskem. Někteří účastníci mně řekli, že o tom dobře vědí.

Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám; nejtěžší z nich byl hladomor v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství a Stalinovou politikou, kterou se SSSR snažil zatajovat, ale film, který jsem zhlédl, je zcela jednoznačný. Při hladomoru zemřelo na 5 milionů lidí včetně mnoha dětí (děti brečely, že mají hlad a matky jim neměly co dát k jídlu). Nejhůře byla zasažena střední a jihovýchodní Ukrajina a Kubáň, jedna z nejúrodnějších oblastí. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947. Zlikvidováni byli tzv. kulaci, inteligence a všichni ostatní, kteří kladli odpor. Ukrajinec Chruščov byl politickým komisařem a předháněl se v plnění norem zastřelených „nepřátel lidu“. Z Ukrajiny pocházel i jeho pozdější nástupce Brežněv, který ale měl ruské rodiče.

V letech 1941–1944 byla Ukrajina okupována Německem; po německé porážce byla k Ukrajině připojena její západní část (západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku, a dále Podkarpatská Rus, předválečná součást ČSR. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR (po nabytí nezávislosti v roce 1991 bylo vlastnictví Krymu Ukrajině potvrzeno, když se vzdá atomových zbraní). 
26. dubna 1986 došlo na severu země k černobylské katastrofě, nejhorší havárii jaderné elektrárny v dějinách. Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes zamořeno radioaktivním spádem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno. 

V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada (ukrajinský parlament) suverenitu Ukrajiny, nezávislost pak byla vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem téhož roku (za podpory 90,3 % voličů). Přechod k tržní ekonomice, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést ekonomické a politické reformy vedly k několikaleté agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.

Prvním ukrajinským prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská. 
Po volbách na konci roku 2004 (prezidentu Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená, tzv. oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského (a samotným Kučmou protežovaného) kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Revoluce, z níž vzešel prezident Viktor Juščenko, ukrajinský prezident v letech 2005-2010, se stala příslibem pozitivních změn, poukázala však na křehkou soudržnost proevropské západní a proruské východní části země. Předsedkyní vlády se stala Julija Tymošenková.
Juščenka s Tymošenkovou spojuje odkaz „oranžové revoluce“ z roku 2004, kdy se oba postavili do čela pokusu o sblížení Ukrajiny s Evropou a prosazení demokratických reforem. Jejich spojenectví ale časem utrpělo vážné šrámy a skončilo roztržkou. Mrazivé vztahy Juščenka s Tymošenkovou přetrvaly i po roce 2010, kdy oba prohráli politický boj s šéfem Strany regionů Viktorem Janukovyčem, a ocitli se v opozici. Strana regionů ovládla většinu v jednokomorovém parlamentě (Verchovna rada Ukrajiny), i prezidentský stolec s 48 procenty Viktorem Janukovyčem, který byl prorusky orientován.

Julija Tymošenková byla paradoxně obžalována, odsouzena a uvězněna na 7 let do vězení za to, že údajně dohodla nevýhodnou smlouvu o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, když každý ví, že ceny po zastavení dodávek plynu diktoval Putin. Zastavením plynu v té době byla postižena nejen Ukrajina, ale i část východní a střední Evropy. Ještě větším paradoxem a zradou je, že Juščenko u soudu svědčil proti Tymošenkové. Rovněž byli uvězněni ministři obrany a vnitra Tymošenkové vlády.
Tato skandální situace politické pomsty vyvolala značný odpor celé Evropy a svobodného světa, při kterém státy bojkotovaly prezidenta Janukovyče a nepřímo i Ukrajinu.
A o takové situaci na Ukrajině byla konference „Ukrajina na rozcestí“.

Majdan

I když se Viktor Janukovyč prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit i k Evropské unii (EU), neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se tím Ukrajina výrazně přiblížila k budoucímu členství v této nadstátní organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i „mostem mezi Východem a Západem“. Situace se ale velmi zkomplikovala. Prezident Janukovyč a spolu s ním i ukrajinská vláda jen několik dní před připravovanou schůzkou v litevském Vilniusu pozastavili 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země a vzhledem k nabídce nátlakové pomoci ze strany Ruska, a hlavně Putina, přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií. Janukovyč prohlásil, že je dohoda s EU zatím pro Ukrajinu nevýhodná.
Hned druhý den, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánoci 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až 200 tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. V prosinci 2013 odmítla Evropská komise jako exekutivní orgán EU poskytnout Ukrajině několikamiliardovou pomoc výměnou za podpis asociační dohody. Situace eskalovala poté, když byl 18. února 2014 jeden z účastníků akce zabit příslušníkem zásahového oddílu milice Berkut. Od února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety, při kterých bylo zabito přes 100 lidí, převážně studentů, a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí (navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie) a dalších dramatických událostech dne 22. února s pomocí Ruska z Ukrajiny.

Celá situace kolem Majdanu se stále prošetřuje. Jak nám řekl při prohlídce Majdanu generální ředitel Národního památníku hrdinům a muzea Majdan Ihor Poshyvailo, odstřelovači, kteří stříleli lidi ze střechy hotelu Moskva (nyní přejmenován na Ukrajina), převážně Rusové, utekli do Ruska. Stále také není vyřešeno postavení muzea Majdanu poblíže tohoto náměstí. Je tam ale řada připomínkových památníků včetně panelů s více než stovkou fotografií zastřelených.
Demonstranti přinášeli od listopadu 2013 do února 2014, kdy jich na Majdanu bývalo až 200 tisíc, velké oběti - nejen na životech, v zimním počasí trpěli chladem a zpočátku byli i bez jídla, to tam pak v průběhu začali donášet dobrovolníci. Silnému mrazivému větru byla při návštěvě tohoto náměstí vystavena i naše skupina, a to jsme tam setrvali jen necelou hodinu.
V reakci na tyto události demonstrovali na východě země na podporu Janukovyče proruští aktivisté. V Doněcku koncem února došlo ke srážkám aktivistů Majdanu s ozbrojenými separatistickými silami, postupně vyzbrojovanými Ruskem, ale i s ruskými vojáky zde přítomnými, obsluhujícími jejich válečnou techniku. Přítomnost ruských vojsk nikdy Rusko nepřiznalo a neustále o tom jak Putin, tak i ministr zahraničí Lavrov lhali. Došlo také k sestřelení letadla ruskou raketou. Letadlo letělo z Holandska do Malajsie. Všichni cestující zahynuli. O tom Rusko až do současné doby stále lže a viní ze sestřelení letadla Ukrajince, přestože holandské vyšetřování jednoznačně zjistilo, že vina je na ruské straně. Ostatně sám jsem slyšel záznam rozhovoru mezi velitelem a obsluhou raketometu, kteří přiznali, že sestřelené letadlo bylo civilní, a nikoliv vojenské.
V reakci na demonstrace Ukrajinců na Majdanu a útěk prezidenta Janukovyče autorizoval rozhořčený Putin po celonoční schůzi 23. února 2014 invazi a obsazení Krymu. Bylo to v době končících zimních olympijských her v Soči. 1. března 2014 pak ruský parlament schválil intervenci na Ukrajině, ruští „zelení mužíci“ bez vojenského označení obsadili ukrajinský Krym. I Putin, který nejdříve řekl, že o ruské vojáky nejde, následně přiznal, že se o ruské vojáky jednalo. Na Ukrajině Rusko pronášelo jednu lež za druhou. 16. března 2014 se konalo referendum o samostatnosti Krymu a jeho následném připojení k Ruské federaci. V tomto referendu se voliči většinou rozhodli pro nezávislost na Ukrajině. Platnost referenda je však zpochybňována západními mocnostmi s tím, že výsledky byly dopředu rozhodnuty v Moskvě. Referendum nebylo uznáno převažující většinou členských zemí OSN. Krymský parlament přesto 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě poté požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt. A to bez ohledu na dohodu, kterou Rusko s Ukrajinou podepsalo za přítomnosti Američanů s tím, že Rusko bude respektovat Krym jako součást Ukrajiny, když se Ukrajina zřekne jaderných zbraní. Tuto smlouvu tedy Rusko porušilo.
Anexe Krymu Ruskem a vyvolání separatistických a bojových situací na východní Ukrajině proruskými separatisty s pomocí ruské armády vyvolaly negativní reakci západních zemí, které vůči Rusku vyhlásily ekonomické sankce a zákaz vstupu předních ruských představitelů na území západních států. 
Dne 25. května se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby. Vítězem se stal Petro Porošenko, bývalý ministr zahraničních věci Janukovyčovy vlády, který se ale osobně zúčastnil demonstrací na Majdanu, kde promluvil ke studentům.
Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou vládou a separatistickými silami v Doněcké a Luhanské oblasti. 
Jak mně bylo řečeno z několika zdrojů, vyzbrojení, kvalita a bojeschopnost ukrajinské armády je nyní v mnohem lepším stavu než před dvěma roky. Výcvik ukrajinské armády prováděla armáda americká a její výzbroj se zlepšila, třebaže stále nemá k dispozici poslední vojenskou technologii. Po boku profesionální armády bojují na východní Ukrajině také dobrovolnické elitní prapory ukrajinské Národní gardy, zejména batalion Azov, spadající pod ukrajinské ministerstvo vnitra. Azov zabránil Rusům a ruským separatistům postupu v zabrání jižního pobřeží Ukrajiny. Regulérní armáda, která je výsledkem povinných vojenských odvodů, působí v ostatních nebojových oblastech Ukrajiny.

Jednání Platformy v Kyjevě

Před odletem do Kyjeva jsem se v Torontě 18. listopadu 2016 setkal s novým generálním konzulem Ivanem Počuchem, který byl před tímto posláním pět let velvyslancem České republiky na Ukrajině, a tak mně informoval o tamní situaci. Ivan Počuch má také titul velvyslance; byl jmenován ministrem zahraničí, který má ve své kompetenci jmenování generálních konzulů. Jmenování velvyslancem může být blokováno prezidentem republiky, což se v případě Ivana Počucha mohlo stát, protože se v České televizi kriticky vyjadřoval o situaci v Rusku a na Ukrajině.
Velvyslanec můj příjezd do Kyjeva avizoval Českému velvyslanectví, a tak jsem se 24. listopadu 2016, ještě před vlastním jednáním Platformy, setkal v budově velvyslanectví s vedením Českého velvyslanectví na Ukrajině. Generální konzulka Zdeňka Caisová a David Mašek, politický a tiskový atašé, mne podrobněji informovali o situaci na Ukrajině, o připravenosti ukrajinské armády, ale také o české komunitě na Ukrajině, která stále udržuje český jazyk a kulturní zvyklosti. Vyjádřili také své přání mít víc učitelů na dětských letních táborech. Naše kanadská komunita se pokusí v tomto pomoci. Informovali mě také o stále přetrvávající korupci, na kterou člověka upozorňují již cedule v ukrajinštině a angličtině na kyjevském letišti: „Stop korupci“ a „Ukrajina bez korupce“. Když jsem během snídaně v hotelu viděl ukrajinské podnikatele, statné, vesměs holohlavé muže, nedělal jsem si mnoho iluzí o formách podnikání s nimi. Zaregistroval jsem ale také dost Američanů, kteří na Ukrajině podnikají nebo vyjednávají obchody. 

Jednání Platformy předcházelo 24. listopadu setkání s předsedkyní Komise zahraničních věcí ukrajinského parlamentu (Verchovná rada) Hannou Hopko, jednou z nejaktivnějších a nejliberálnějších poslankyň, jak mně bylo sděleno nejen na Českém velvyslanectví, ale také ministrem kultury Yevhenem Nyshchukem, a Mykolou Knyazhytskym, předsedou parlamentní Komise kultury. 
Večer jsme byli za účasti vedení Ukrajinského institutu národní paměti a několika členů ukrajinského parlamentu hosty v přilehlých prostorách katedrály svaté Sofie. Já osobně jsem se bavil s šéfkou divize Ukrajinců ve světě a kulturní a humanitární kooperace ukrajinského ministerstva zahraničí, což svědčí o důležitosti, jakou Ukrajinci doma kooperaci s Ukrajinci ve světě přikládají. 
V hotelu jsme po večeři díky Jonitě Godoleové, ředitelce Institutu pro média, demokracii a kulturu v Tiraně, zhlédli albánský film „Děti diktátorství“. Tento albánský Institut se stal novým členem Platformy. Film vyvolává smutnou náladu, protože popisuje život dětí a dospělých v albánských koncentračních táborech během doby komunismu. Nestačilo, že byl zatčen otec, spolu s ním byla zatčena celá rodina včetně malých dětí, které tak vyrůstaly mnoho let v táboře, jako malí vězni. Výpovědi svědků, kteří jsou nyní již ve starším věku, popisovaly krutost komunistického režimu, který nechal žít v táborech děti mnoho let až do dospělého věku. Není horšího důkazu o albánském komunismu než zhlédnout tento dokumentární film.  

Jednání členské rady Platformy se konalo 25. - 26. listopadu 2016 v klubu kabinetu ukrajinských ministrů. Jednání zahájil předseda Platformy Göran Lindbad, který představil Mustafu Dzhemileva, vedoucí osobnost krymských Tatarů, který podal informaci o situaci na Ukrajině a zejména ve vztahu ke krymským Tatarům.
O dekomunizaci Ukrajiny podala zprávu zástupkyně ředitele Institutu národní paměti Alina Shpak, která řekla, že všechny ulice ve 32 městech byly přejmenovány z prokomunistických nebo proruských na ukrajinské a např. v roce 1991 bylo na Ukrajině 6.500 soch Lenina a v roce 2015 již jen 1.300 (na východní Ukrajině), pro srovnání v Rusku bylo 7.000 soch Lenina a je jich stále 6.000. Pokračuje také desovětizace myšlení obyvatel a ve školách se začíná učit pravda o dějinách Ukrajiny a boji za nezávislost. Mluvil jsem s mladým historikem a ptal jsem se na jeho názor na Banderu. Řekl, že Bandera je chápán jako ukrajinský vlastenec, který bojoval za nezávislost Ukrajiny od Ruska.
Také polský člen rady Platformy Pawel Ukielski sdělil, že v Polsku byly odstraněny všechny komunistické symboly. Na druhé straně Marcus Kolga z Kanady ukázal video, kde na den vítězství z roku 1945, organizovalo tento rok Ruské velvyslanectví v Kanadě v Montrealu fingovanou vojenskou přehlídku sovětských vojáků u památníku Rudé armády, o čemž se veřejnost v podstatě nedověděla.
Byla připomenuta vzpomínka Dne černých stužek, pořádaná každý rok v řadě zemí jako vzpomínka na smlouvu mezi Německem a SSSR ze srpna 1939. A já jsem podal aktuální informace o budování Památníku obětem komunismu v hlavním městě Kanady Ottawě.

Neela Winkelmannová informovala o přípravě procesu v Německu s žijícími hlavními představiteli komunistického Československa, kteří jsou odpovědní za vraždy Němců, jež se pokoušeli v touze po svobodě překročit hranice z Československa do Německa nebo do Rakouska. 
Byla zdůrazněna potřeba výuky o komunismu pro studenty na školách, k čemuž poslouží kniha „Abychom nezapomněli“, která byla přeložena do několika světových jazyků.
Bylo také vysloveno přání, aby se nizozemští členové Platformy angažovali ve věci přijetí Ukrajiny do přípravné fáze pro členství v Evropské unii. Někteří nizozemští poslanci tento vstup Ukrajiny do EU blokují, ať již ze špatné historické povědomosti nebo levicového zaměření. 
Na závěr prvního dne jednání 25. listopadu jsme navštívili Muzeum Holodomoru, kde jsou dokumenty o této pro Ukrajinu tragické události, zejména z let 1932-1933.
Dále jsme navštívili umělecký komplex Mystetskiy Arsenal, původní továrnu na vojenské přístroje, která byla po perestrojce přeměněna na umělecké muzeum. Zde jsme viděli řadu obrazů a plakátů z dějin nejen Ukrajiny, ale i Polska a Československa nebo Rakousko-Uherska (včetně děl Alfonse Muchy).
Návštěvu muzeí jsme zakončili v Muzeu historie Ukrajiny ve 2. světové válce, jehož součástí je věž, z které byl v pozdních hodinách vidět osvětlený Kyjev, rozdělený řekou Dněpr na dvě části. 
Večer jsme zakončili pozváním od našich ukrajinských přátel na večeři do jedné z nejlepších kyjevských restaurací ve venkovském duchu „Carskoje selo“.

Druhý den jednání 26. listopadu bylo na pořadu schválení pěti kandidátů na nové členství: Institut demokracie, médií a kultury z Tirany, Albánie, občanské sdružení Stopy paměti z Olomouce, Česká republika, Witold Pilecki centrum pro totalitní studia, Varšava, Polsko, Ústav paměti národa, Bratislava, Slovensko a Nadace pro uchování historie Majdanu, Kyjev, Ukrajina.
Po delší diskusi byly všechny organizace schváleny. Tím má Platforma nyní 55 členů z 19 zemí.
Výroční schůze také odsouhlasila výroční zprávu a rozpočet a zvolila a podle Stanov doplnila členy revizních orgánů.

Odpoledne za sychravého počasí se členové Platformy před Muzeem Holodomoru zúčastnili vzpomínky na události hladomoru z let 1932-1933, přítomni byli také prezident republiky, předseda vlády, členové vlády, představitelé církve, velení armády a mnoho kyjevských občanů. Nám jako čestným hostům bylo umožněno být v popředí a vzpomínku jsme vyjádřili zapálenými svíčkami. Předseda Platformy přinesl k památníku kytici. Modlitby kněží, proslovy pamětníků hladomoru, kteří jako děti přežili, a prezidenta Petra Porošenka byly velmi dojímavé, a není pochyb, že na tuto dobu komunistického sovětského zločinu, přestože již uplynulo 83 let, Ukrajinci nikdy nezapomenou.     

Na závěr bych chtěl interpretovat plány Ukrajiny do nejbližší budoucnosti. Ukrajinská vize do roku 2020 je zhruba tato:

• žít v míru a prosperitě;
• být členem EU a NATO;
• mít bezvízový styk;
• nabízet projekty investorům;
• upevňovat pravidla práv; 
• prodloužit delší a zdravější životy;
• odstranit oligarchii;
• respektovat lidská práva a svobodný projev.

Jsou to poměrně ambiciózní plány a vize, o kterých se diskutuje na konferencích, jako např. na páté „Tygří konferenci“ za účasti politiků, odborníků a pozvaných zahraničních expertů. Je jim nutno v tomto přát nejen štěstí, ale i úspěchy v dosažení takových cílů. Ukrajina je důležitým samostatným státem, který se, doufejme, vymknul kontrole Ruska a stane se platným členem EU a NATO. 
Hodně také závisí na postoji Spojených států pod vedením nového prezidenta Donalda Trumpa, který je „v záběhu“, ale byli mu doporučeni kvalitní odborníci do vedení ministerstev. Bylo by tedy dobré, aby dal na jejich rady, také v souvislosti s diktátorským Ruskem pod vedením Putina, a nezapomněl na Ukrajinu, která nastupuje dlouhou cestu k docílení demokracie.

Setkání v Kyjevě bylo velmi užitečné nejen pro členy Platformy, kteří mohou ve svých zemích Ukrajinu propagovat, ale i pro ukrajinské přátele, kteří se k nám chovali velmi mile, a v očekávání naší pomoci v zemích, ve kterých působíme. A pro nás v rámci Platformy to bylo po roce přátelské setkání, na kterém se prohloubily přátelské vztahy bez ohledu na země, z kterých pocházíme. 

Miloš Šuchma (nar. 1940) – v roce 1968 byl členem hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po srpnové okupaci odešel do kanadského exilu. V letech 1979–1992 šéfredaktor časopisu Západ. Místopředseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě,