Digitalizace bez záruky

Spisy Státní bezpečnosti nově již nedigitalizuje ÚSTR, ale Archiv bezpečnostních složek

Adrian Portmann

Média o této významné změně referovala pouze okrajově. Koncem minulého roku prosadila Rada ÚSTR výrazné změny v digitalizaci a vytváření evidencí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Téměř celá tato agenda přejde nejpozději k 1. dubnu 2015, tedy v těchto dnech, z vůle Rady na Archiv bezpečnostních složek (ABS). V rámci tohoto kroku byl rovněž hromadně propuštěn větší počet zaměstnanců Ústavu, mezi nimi známý badatel a odborník na Státní bezpečnost (StB) Radek Schovánek (jeho vystoupení v pořadu „Hyde Park“ ČT24 z 20. února 2015 je dostupné zde).

Co vedení obou institucí veřejnosti prezentuje jako smysluplnou reorganizaci a opatření ke zlepšování digitalizace, je ve skutečnosti krokem, který zásadně ohrožuje pokračování neodkladného zveřejňování archivů Státní bezpečnosti. V tomto příspěvku vysvětlíme, proč je „reorganizace“ jen eufemistickým pojmem, za kterým se ve skutečnosti skrývá pokus o postupné utlumení digitalizace – a tím také pro zájemce z řad laiků a badatelů uživatelsky nejpříjemnější formy zpřístupňování nesmírně bohatých fondů StB.

Bez zákonného pověření

Uveďme nejzásadnější informaci na počátku: V ÚSTR se od 1. února 2008, kdy tato instituce vznikla, až do konce roku 2014 převedlo do digitální podoby na 30 milionů stránek dokumentů. Převážně se jednalo o archiválie uchované v ABS, mezi nimiž byly nejvíce zastoupené právě dokumenty z provenience StB. Tato nejen v České republice, ale patrně v kontextu celé kontinentální Evropě bezkonkurenčně rozsáhlá digitalizační činnost Ústavu měla (a měla by nadále) svůj zákonný podklad v § 4 písm. d) zákona č. 181/2007 Sb., na jehož základě ÚSTR a ABS vznikly. Zákon Ústavu totiž přímo ukládá provádění tohoto úkolu, tedy převod historických dokumentů vypovídajících o nacistickém a komunistickém totalitárním režimu, a jejich zveřejňování bez zbytečného odkladu. Jedná se nepochybně o klíčový prvek celkového společenského poslání ÚSTR, o významný krok demokraticky prohlubující přístup k pramenům represivních složek totalitárních režimů, který je zcela v souladu s duchem prozatím platného liberálního českého zákonodárství na úseku zpřístupňování archivních pramenů z období let 1938 až 1989.

Dnem 1. dubna 2015 vstoupil v platnost nový Organizační řád ÚSTR (schválen byl Radou ÚSTR  již před loňskými Vánocemi). Již v únoru 2015 vstoupil v platnost nový Organizační řád ABS, který doplňuje organizační rámec, ve kterém bude nově organizována nejen klíčová oblast digitalizace, ale se zpřístupňováním pramenů také úzce související agenda rozvoje evidencí (jedná se především o vytváření databázových pomůcek pro snadné vyhledávání žádaných dat, např. údajů ke konkrétním osobám). 

Nechme stranou, zda je z praktického či odborného hlediska lepší, když digitalizaci svých pramenů provádí sám Archiv, nikoliv Ústav. Pokud patříte k těmto občanům, kterým záleží především na tom, aby se s digitalizací v budoucnosti vůbec pokračovalo, tak Vás jistě bude zajímat, že od 1. dubna 2015 provádí digitalizaci archiválií StB místo Ústavu nyní Archiv bezpečnostních složek, avšak zcela bez zákonného pověření. ABS totiž nemá ze zákona žádnou povinnost k provádění jakékoliv digitalizace. Ani zákon č. 181/2007 Sb. (o ÚSTR a ABS, jedná se o lex specialis), ani obecný Archivní zákon č. 499/2004 Sb. žádnou povinnost ABS k provádění digitalizace, natož neodkladné, neukládají.

Jinými slovy: Zatímco doposud existovala zákonná záruka, že digitalizace a elektronické zpřístupňování dokumentů represivních složek nacistického a komunistického režimu budou prováděny, a to v rámci prioritního úkolu státní instituce (ÚSTR), která byla mimo jiné právě k realizaci tohoto stěžejního úkolu zřízena, nyní již tato jistota není. Nikdo – ani senátoři dohlížející ze zákona nad činností ÚSTR – nebude moci Archiv s poukazem na platné zákony nutit k tomu, aby s digitalizací pokračoval, nebo aby věnoval tomuto úkolu nejvyšší prioritu.  Je až s podivem, že tento zásadní rozdíl mezi způsobem, jak se digitalizace řešila doposud a jak bude řešena nově, v mediálním zpravodajství zcela zapadl.

Jak to dopadlo jinde

Předsedkyní Rady ÚSTR je archivářka PhDr. Emilie Benešová. Patří již pět let k nejostřejším kritikům digitalizace v ÚSTR. Kritizovala především její výsledky, neboť prý nebyly dostatečně kvalitní (viz účelové kontroly z roku 2010 a 2014). Opakovaně zejména namítala, že digitalizace v ÚSTR je údajně řešena nekoncepčně a její výsledky jsou vzhledem k údajným četným nedostatkům téměř nepoužitelné.

Emilie Benešová je shodou okolností vedoucí 8. oddělení Národního archivu (NA). Jak dopadá taková digitalizace pramenů, aniž by ji zákon výslovně předepsal, o tom si můžeme udělat názorný obraz právě v tomto největším archivu České republiky. Na základě odpovědi, kterou jsem na žádost o informace obdržel od ředitelky NA, lze shrnout neutěšující situaci digitalizace v tomto archivu takto:

1) V Národním archivu neexistuje žádná dlouhodobá a ucelená koncepce digitalizace. Sice bylo v Plánech činnosti NA z posledních let vždy uvedeno, že „v roce 2012 (2013, 2014) bude do konečné podoby zpracována aktualizovaná Koncepce digitalizace Národního archivu“, ale k realizaci tohoto cíle nikdy nedošlo.

2) Fakt, že koncepce digitalizace chybí, vysvětluje vedení Národního archivu takto: „Při realizaci digitalizace postupuje Národní archiv formou akceptace jednotlivých projektů zpracovaných s krátkodobým výhledem, s ohledem na aktuální krytí disponibilními rozpočtovými prostředky. V rámci jednotlivých projektů jsou pak aktualizovány nebo zpracovávány interní postupy a manuály.“ V Plánu činnosti na rok 2014 se dodává: „V roce 2013 měla být [do] konečné podoby zpracována aktualizovaná Koncepce digitalizace Národního archivu. Politická nestabilita a neustálé kolísání rozpočtů však nedovoluje řádné plánování ani pro tuto oblast.“ Takto je tedy ukázkově doloženo, že Národní archiv nedisponuje žádným dlouhodobým plánem o strategických prioritách v digitalizaci a způsobu její systematické realizace. Představme si, jak by takovou skandální nekoncepčnost a bezplánovitostí omlátila o hlavu zakladatelům digitalizace v ÚSTR nemilosrdná paní Emilie Benešová!

3) Jenže sobě samotné Emilie Benešové zřejmě odpouští vše. V odpovědi Národního archivu je totiž paradoxně potvrzeno, že „za vlastní proces interní digitalizace archiválií na základě schválených digitalizačních projektů odpovídá PhDr. Emilie Benešová“.

Shrnuto až sem: Národní archiv nemá koncepci digitalizace. A za tuto ad hoc prováděnou digitalizační činnost odpovídá Emilie Benešová, předsedkyně Rady ÚSTR.

Emilie Benešová v Interview Daniely Drtinové na ČT24, 20. ledna 2014 (ke shlédnutí zde)

4) Koncepčnost je jistě důležitá věc, o kvantitě a kvalitě výstupů však nemusí nic vypovídat. Kolik archiválií tedy bylo doposud v Národním archiv digitalizováno? Abychom mohli jeho bilanci srovnávat s bilancí v ÚSTR, položil jsem vedení NA následující otázku: „Kolik evidenčních jednotek a souborů archiválií bylo od roku 2008 převedeno do digitální podoby a) NA celkově (bez digitalizátů získaných od externích subjektů), b) 8. oddělením NA? Údaje nechť jsou poskytnuty za každý rok zvlášť, až do roku 2014 (včetně).” NA ale zřejmě nemá sám přehled o celkové zatímní bilanci vlastní digitalizace. Místo jasné odpovědi s konkrétními čísly jsem byl odkázán na výroční zprávy NA. Nezbylo mi nic jiného, než tedy spočítat příslušné údaje sám. Vyšla mi tato bilance: od roku 2008 do roku 2013 vzniklo v Národním archivu celkem cca 2,4 milionů jednotlivých snímků/skenů. Roční průměr tedy činí 400.000 snímků. Rovněž jsem neobdržel odpověď, kolik z toho počtu vzniklo formou outsourcingu, tedy jako práce externích dodavatelů.

5) Dále zůstává velmi nejasné, kolik z digitalizátů NA je opatřeno – Emilií Benešovou se zvláštní oblibou (v případě digitalizace ÚSTR) požadovanými – popisnými metadaty. Podle všeho, co se mi podařilo zjistit, proběhlo opatřování digitalizátů metadaty v NA doposud ve velmi skromném rámci. Lépe to bohužel nevypadá, ani pokud se jedná o digitální přepis dat. Data se přepisují z analogového originálu do elektronické podoby, aby se na jejich základě vytvořily moderní evidenční systémy. Národní archiv zřejmě zcela přestal s tímto časově náročným, ale velmi důležitým ručním přepisováním dat. Toto překvapivé zjištění minimálně platí v případě členské kartotéky KSČ, s jejíž digitalizací Národní archiv začal teprve v roce 2012. Jedná se o naprosto unikátní sbírku k československým dějinám, která zahrnuje – uloženo v 1.887 kartotéčních zásuvkách – odhadem zhruba 3,5 milionů jednotlivých karet. Poskytnutá odpověď naznačuje (str. 3, bod 13), že digitalizace členské kartotéky KSČ probíhá nejen neúměrně pomalu (při dosavadním tempu bychom se dočkali dokončení teprve přibližně za 30 let, tedy okolo roku 2045), ale digitalizace se zřejmě provádí pouze formou jednoduchého nasnímání jednotlivých karet, nikoliv vypisování údajů do elektronické databáze, která by následně umožnila rychlé vyhledávání konkrétních osob – tedy způsobem, na jejichž základě fungují sofistikované evidenční systémy rozvíjené v ÚSTR od jeho vzniku.

6) V rovině metadat tedy digitalizace v Národním archivu doposud neprobíhá zrovna ideálně. Na místě je nyní srovnat dosavadní bilanci Národního archivu s výsledky ÚSTR podle čistě kvantitativního hlediska: ÚSTR digitalizoval v období let 2008 až 2014 zhruba 30 milionů snímků (srov. Zpráva o evaluaci z roku 2013, kap. VIII, ke stažení zde; ke stejnému počtu dojdeme při analýze údajů z výročních zpráv ÚSTR). Jen v období 2008 až 2011 vzniklo na 22,5 milionů snímků (podrobný přehled je k dispozici zde). Jinými slovy: ÚSTR ve stejné době digitalizoval přibližně 12,5 krát více než Národní archiv!

7)  Dále jsem se Národního archivu zeptal: „Kolik evidenčních jednotek digitalizovaných archiválií NA je ke dni 31. prosince 2014 volně přístupných na webových stránkách spravovaných tímto archivem?“ Odpovědi jsem se opět nedočkal. Místo toho bylo mi sděleno, že „Národní archiv takové ukazatele nesleduje“. Rozhodl jsem se proto prozkoumat dostupné výsledky prostřednictvím online dostupného portálu českého archivnictví „badatelna.eu“, za jehož realizaci odpovídá externí dodavatel služeb, společnost LemonBone s.r.o. Na tomto portálu jsou přístupné též digitalizáty Národního archivu (včetně naskenovaných pomůcek, několika spisů archivních fondů a četných matričních evidencí). O velmi omezeném počtu zde zpřístupněných archiválií, uložených a digitalizovaných v NA, dále o uživatelské „přívětivosti“ těchto stránek a místy stěží uspokojivé kvalitě digitalizovaných dokumentů, se může každý přesvědčit snadno sám.

8) Abychom se o způsobu, jak je digitalizace v Národním archivu řešena, dozvěděli přece jen ještě o něco více, požádal jsem také o následující informace: „Žádám o poskytnutí základního dokumentu upravujícího pravidla, metody a pracovní postupy digitalizace NA, včetně příloh. Dle informací, které NA poskytl jinému žadateli o informace v roce 2013, tento dokument existuje a byl aktualizován v roce 2011.“ V odpovědi bylo mi sice potvrzeno, že dokument skutečně existuje, ale se zdůvodněním, že se jedná o „interní předpis“, bylo zamítnuto jeho poskytnutí.

9) Dobře, akceptujme, že Národní archiv má své vlastní představy o transparenci, s kterou by veřejná instituce, pracující na základě prostředků od daňových poplatníků, měla fungovat. Ale nabízí se tu ještě jedno důležité srovnání: V roce 2014 provedl odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra ČR kontrolu digitalizace v Archivu bezpečnostních složek (ABS). Předmětem této kontroly, jejíž vedoucí byla PhDr. Lenka Linhartová, dlouhodobá kamarádka Emilie Benešové (pracovaly společně v někdejším Státním ústředním archivu, nyní Národní archiv, již v období komunistického režimu), byly přitom digitalizáty zhotovené od roku 2009 Ústavem pro studium totalitních režimů. Účelově nastavená a metodicky sotva obhajitelná kontrola podle závěrečného protokolu zjistila „závažné pochybění a nedostatky“. Nejčastějším zjištěným nedostatkem byla údajně nedostačující čitelnost digitalizátů (protokol je přístupný zde). Na můj dotaz, zda podobná kontrola digitalizace byla archivním odborem Ministerstva vnitra, kde pracuje Lenka Linhartová, někdy v minulosti provedena i jinde, jsem dostal od ministerstva odpověď, že nikoliv (viz odpověď MV z 29. prosince 2014, str. 3, bod 4, ke stažení zde). Dále archivní odbor Ministerstva vnitra na můj další dotaz připustil, „že odpovídá skutečnosti, že kontrolující osoby nedisponovaly žádnou písemnou metodologií pojednávající o hodnocení faktoru čitelnosti ve zkoumaných digitalizovaných archiváliích“ (viz odpověď MV z 5. února 2015, str. 3, bod 1, ke stažení zde). Takže se jednalo o naprostou libovůli, tedy kontrolu prováděnou na základě subjektivní dojmologie? Není vzhledem k výše popsané neutěšené situaci digitalizace v Národním archivu nejvyšší čas, aby kontroloři pod vedením paní Linhartové vyrazili také co nejdříve na kontrolu digitalizace v Národním archivu? 

Pracovní bilance Emilie Benešové

Odpovědi, které mi zaslala paní ředitelka Národního archivu, nejsou však zajímavé jen s ohledem na digitalizaci. Dozvíme se z nich další pozoruhodné informace. Například, že 8. oddělení NA, jehož vedoucí je Emilie Benešová (oddělení spravuje foto-, fono- a videodokumenty), patří k těm oddělením, které mají nejhorší poměr celkem uchovaných a z toho zpracovaných archiválií (méně než 7 % je zpracováno; v Národním archivu je celkem 56 % zpracováno).

Takto tedy zatím uspěla paní Emilie Benešová tam, kde má přímou odpovědnost. Neměla by si nejdříve zamést před vlastním prahem, a teprve poté ostře kritizovat údajně nepřijatelný stav digitalizace v jiné instituci, který je ve skutečnosti mnohonásobně lepší?

Zopakujme si to ještě jednou: Na základě úvodem zmíněné dalekosahlé organizační změny, o které rozhodla Rada ÚSTR vedená paní Benešovou, přestal ÚSTR již digitalizovat dokumenty uložené v ABS. Digitalizace a zpřístupnění těchto přes 17 kilometrů archiválií, jejichž největší část tvoří spisy Státní bezpečnosti (včetně tzv. svazků StB), nachází se od 1. dubna 2015 výlučně v režii ředitelky ABS Mgr. Světlany Ptáčníkové. Připomeňme si zde zároveň zásadní věc, že Archiv přitom bude digitalizovat bez jakéhokoliv zákonného pověření, zatímco ÚSTR (kde se stejná agenda v současnosti odbourává) byl tímto úkolem pověřen přímo zákonem. 

Úřadující ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra, předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová a ředitelka ABS Světlana Ptáčníková 2014 při udělování Ceny Václava Bendy

Varuji: digitalizace materiálů StB je ohrožená

Vzhledem k výše uvedeným faktům se jedna otázka jeví jako zcela oprávněná: Dopadne to s digitalizací v gesci ABS obdobně neslavně jako v Národním archivu? Už slyším argumenty, že jistě nikoliv, protože ABS dostal na letošní rok od ministra financí Andreje Babiše rozpočtové prostředky na vytvoření 30 nových pracovních pozic, které mají být určeny právě pro digitalizaci a zpřístupnění. Takto štědře Národní archiv rozhodně vybaven není.

Přesto je budoucnost digitalizace v ABS bohužel akutně ohrožena. Nikdo totiž nemůže garantovat, že nově vytvořená místa budou Ministerstvem financí udržována také v následujících letech. Hlavní obava však spočívá v tom, aby v ABS nenastala analogická situaci, která již léta panuje v Národním archivu a většině ostatních českých archivů: digitalizace se bude jednoduše brát jako „něco navíc“, bude se jejímu rozvoji věnovat pouze nesystematická pozornost, a to také jenom tehdy, pokud by náhodou zrovna zbyly nějaké volné personální možnosti. Rád se nechám přesvědčit o tom, že jsem se mýlil.

Odpovědi NA z 2. února 2015 a moje původní žádost jsou na úřední desce zveřejněny zde: http://www.nacr.cz/B-prover/deska.aspx  (ad žádost A.P. z 26. ledna 2015). Soubor PDF žádosti o informace, odpovědi NA a dvou příloh (výtahy z Plánu činnosti NA 2013 a 2014, které se týkají činností, za něž odpovídá paní Emilie Benešová, lze stáhnout i zde:

• Žádost A.P. adresovaná Národnímu archivu o poskytnutí informace, 24. ledna 2015
• Odpověď Národního archivu, 2. února 2015
• Příloha 1 k odpovědi: výtahy z Plánu činnosti NA 2013
• Příloha 2 k odpovědi: výtahy z Plánu činnosti NA 2014

Post scriptum z 2.4.2015:

Jen okamžiky po zveřejnění tohoto příspěvku jsem byl hostem pořadu „Den podle Barbory Tachecí“ na ČRo Plus. Druhým hostem byl úřadující ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra. Bohužel musím konstatovat, že tento mladý muž současně stojící v čele Ústavu, kterému jako jedinému subjektu zákony přímo ukládají provádění digitalizace a bezodkladné zpřistupňovaní digitalizovaných historických pramenů, během asi desetiminutového pořadu veřejnost opakovaně – a jistě vědomě – obelhal. Po mém upozornění, že od dnešního dne (1.4.2015) se obchází zákon, protože digitalizaci dokumentů StB byla předána do výlučné kompetence ABS, kterému však žádný zákon provádění takové  činnosti neukládá, následovalya tato slova moderátorky a pana Hazdry (audiozáznam je dostupný zde: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3351354):

12:42 –12:58

Moderátorka: „Pane řediteli Hazdro, platí skutečně, že vlastně jediné místo, které je zákonem pověřeno digitalizací, je Ústav pro studium totalitních režimů, a ABS nikoliv?“

Hazdra: „Není to takhle pravda, rozhodně bych chtěl vyvrátit obavy […]

17:41 – 17:58

Moderátorka: „Pane řediteli, mluvíme tady tedy o možnosti pod nějakým zákonem to dělat anebo o povinnosti to pod nějakým zákonem dělat. To, co chtěl říci pan Portmann, je tedy zjevně to, že ABS nebude mít tu povinnost. Je to tak?“

Hazdra: „Ah…, není to tak. […]

Zdeněk Hazdra posluchače cíleně zmanipuloval, když na jasnou a zcela přesnou otázku moderátorky dvakrát odopvěděl záporně a začal následně hovořit o zpřístupňování. Ano, samozřejmě jsou archivy podle Archivního zákona povinné zpřístupňovat archiválie (ještě aby ne). Ale včerejší diskuze byla o digitalizaci, tedy o zpřístupňování digitalizátů (v zájmu zdemokratizování a ulehčování přístupu ke stěžejním pramenům k novodovým dějinám, jak to odpovídalo intencím zákonodárce při schválení zákona č. 181/2007 Sb.). Logicky musí nejprve někdo ty analogové prameny digitalizovat, než mohou vůbec být zpřístupňovány. A právě tento první a základní úkol (digitalizace) žádný předpis Archivu bezpečnostních složek neukládá, není tedy vymahatelný.

I vzhledem ke zjevně nečisté hře, kterou současní reprezentanti ÚSTR a ABS hrají s veřejností na tomto místě znovu varuji: Digitalizace archivů represivních složek je akutně ohrožena. Současné vedení ABS (ani Ústavu) nedává záruku, že by se tato agenda zlepšovala, ale naopak: Počítat se musí s dalším utlumením této činnosti, s omezením zpřístupňování a s účelovým a selektivním výběrem materiálů, které digitalizovány přece jen budou. K jakému výraznému poklesu v digitalizaci od nástupu současného vedení ÚSTR/ABS v roce 2013 došlo, to konečně ukazují následující čísla (jsou čerpána z výročních zpráv):

• rok                   digitalizovaných stran
• 2008:               4.421.777
• 2009:               8.900.000
• 2010:               4.769.642
• 2011:               4.460.787
• 2012:               4.030.275 
• 2013:               1.795.738        
• 2014:               1.115.965

’ V roce 2014 (prvním, kdy ÚSTR byl zcela pod kontrolou nového vedení) došlo tedy oproti předchozímu roku k poklesu digitalizace o 37.9 %.

Celkem se v Ústavu stihlo digitalizovat na 30 milionů stran historických dokumentů. Je to nevidaný výkon, zřejmě v celé Evropě. Z tohoto počtu bylo pod kontrolou nového vedení v posledních dvou letech digitalizováno pouze zhruba 7 %. Roční průměr pod vedením Hazdra/Foglová/Ptáčníková činil zhruba 1,2 mil. stran, zatímco tento průměr byl v letech, když se digitalizační postupy již dostatečně konsolidovaly a výstupy zkvalitnovaly (od roku 2010), kolem 4,5 mil. stran.

Na jedné straně fakta, ne druhé straně manipulace, systematické mlžení, zjevné lži…