Podání Amici Curiae

Přidáno: 02. 06. 2015

Podání Post bellum proti účelovým změnám archivního zákona

Již delší dobu badatelská obec se znepokojením očekává rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci možné změny liberálního archivního zákona, který umožňuje téměř bez omezení zkoumat zásadní archivní prameny, a to nejen z období komunistického režimu. Po deseti letech jeho platnosti navrhl v minulém roce Nejvyšší soud České republiky zrušit výjimku v zákoně o ochraně osobních údajů při zpřístupňování těchto dokumentů. Tento krok vyvolal velký odpor řady institucí a spolků, které se obávají, že by navržená změna znamenala zásadní omezení v bádání o dějinách totalitních režimů. Na tomto místě publikujeme se svolením obecně prospěšné společnosti Post bellum její podání Ústavnímu soudu, v němž jsou pregnantně shrnuty právní argumenty pro zachování současného stavu.

Centrum pro dokumentaci totalitních režimů vyjadřuje podporu jeho aktivitám v této záležitosti. Ztotožňuje se s názorem, že „zrušení § 37 odst. 11 zákona o archivnictví by v praxi utlumilo a částečně znemožnilo badatelskou činnost, a tím ochromilo nejen vědeckou práci profesionálních historiků, ale i dokumentaristickou činnost jiných badatelů z řad publicistů a širší odborné veřejnosti zaměřující se na moderní české a československé dějiny. A to nikoliv jen pro období nesvobody z let 1948–1989, ale i z let 1939–1945, tedy z doby perzekuce obyvatelstva českých zemí nacistickým režimem včetně událostí holokaustu. Tedy pro období páchání nejzávažnějších zločinů proti lidskosti a porušování základních lidských práv, jejichž objasňování nepochybně patří k naléhavým společenským potřebám současnosti.“

Podání AMICI CURIAE

Předkladatel podání, Post Bellum, o. p. s., je nevládní a nezisková organizace, jež dokumentuje vzpomínky pamětníků důležitých historických fenoménů 20. století, založená v roce 2001 s cílem seznámit s nimi, jako s důležitou součástí zdrojů poznání našich moderních dějin, širší veřejnost. V jejím rámci působí několik desítek badatelsky a dokumentaristicky činných osob, které i s pomocí státních a soukromých archivních institucích vyhledávají tyto pamětníky a zasazují jejich vypovědí do širšího historického rámce.

Předkladatel toto podání předkládá z pozice tzv. přítele soudu (amici curiae) s cílem poskytnout Ústavnímu soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) nezávislé podklady právní i věcné, které by mohl využít při projednávání věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/14.

Podání shrnuje právní argumenty, zda zachovat zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o archivnictví“), ve stávajícím znění a reaguje částečně na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. ledna 2014 a ze dne 9. dubna 2014.

Jak známo, předmětnými usneseními Nejvyšší soud navrhuje zrušení § 37 odst. 11 zákona o archivnictví, neboť v něm spatřuje rozpor především s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jak uvedeno níže, Úmluva podle názoru předkladatele nicméně nezakazuje České republice upravovat přístup k archiváliím způsobem, kterým tak činí zákon o archivnictví v platném znění, včetně jeho § 37 odst. 11. Je tomu tak proto, že Úmluva vzhledem k odlišnostem jednotlivých zemích poskytuje signatářským státům širokou volnost uvážení při rozhodování, jak uvedenou materii legislativně upravit. Volnost uvážení je přitom zvláště rozsáhlá tam, kde dochází ke střetu dvou základních práv, jak je tomu i v předmětné věci, kde koliduje čl. 8 Úmluvy s jejím čl. 10 chránícím v rámci svobody projevu i právo na informace.

Podání dále zdůrazňuje, že § 37 odst. 11 zákona o archivnictví zasahuje do práva na ochranu soukromí způsobem konformním s požadavky Úmluvy i Listiny, tj. v legitimním veřejném zájmu, na základě zákona a v souladu s požadavkem přiměřenosti, a to mj. s přihlédnutím ke skutečnosti, že ochrana práva na soukromí je v české legislativně dostatečně zajištěna jinými účinnými právními instrumenty (ochrana osobnosti apod.).

Z následného textu se dále podává, že zrušení § 37 odst. 11 zákona o archivnictví by v praxi utlumilo a částečně znemožnilo badatelskou činnost, a tím ochromilo nejen vědeckou práci profesionálních historiků, ale i dokumentaristickou činnost jiných badatelů z řad publicistů a širší odborné veřejnosti zaměřující se na moderní české a československé dějiny. A to nikoliv jen pro období nesvobody z let 1948 – 1989, ale i z let 1939 – 1945, tedy z doby perzekuce obyvatelstva českých zemí nacistickým režimem včetně událostí Holocaustu. Tedy pro období páchání nejzávažnějších zločinů proti lidskosti a porušování základních lidských práv, jejichž objasňování nepochybně patří k naléhavým společenským potřebám současnosti.

Konečně podání upozorňuje, že by zrušení uvedeného zákonného ustanovení s vysokou pravděpodobností ochromilo řádnou činnost archivních institucí, neboť by na ně uvalilo povinnosti, které by nebyly schopny organizačně, personálně ani ekonomicky plnit.