Zápas s fylakokraty

Persekuce nezávislého českého intelektuála v 50. a 60. letech 20. století

Radek Schovánek

Vážené dámy, vážení pánové, když mě před krátkou dobou požádal prof. Vilém Prečan, abych na této konferenci promluvil, lehkovážně jsem souhlasil. Po nahlédnutí do počítače jsem zjistil, že osoba, o které mám hovořit, je registrována jako tajný spolupracovník komunistické policie. Dané slovo jsem ale zrušit nechtěl a po krátkém bádání v archivu jsem byl odměněn příběhem několika let života statečného člověka, kterým pan profesor Krejčí nepochybně byl.

Hned na začátku Vás chci ujistit, že o žádné jeho spolupráci v jakékoli formě nemůže být řeč. 

Při lustraci Jaroslava Krejčího v evidencích bývalé Státní bezpečnosti lze získat následující signatury:

Vyšetřovací spisy archivní čísla 1568 MV a 22765 MV. Je zřejmé, že vyšetřovací spis s nižším archivním číslem se vztahuje k padesátým letům a ten druhý k jeho odchodu do exilu. Dokumenty z vyšetřovacího spisu V 1568 MV jsou součástí archivní signatury H 209 MV, kde je i část zničeného operativního spisu. Z badatelského hlediska je tato archiválie nejzajímavější. Historický fond obsahuje nejdůležitější akce Státní bezpečnosti, které měly sloužit vybraným badatelům a estébáckým elévům k poznávání boje Státní bezpečnosti s třídními nepřáteli. Dalším záznamem vztahujícím se k Jaroslavu Krejčímu je zápis v registračním protokole spolupracovníků Státní bezpečnosti pod číslem 1254, krycí jméno „Jeseň“. Zápis byl proveden 17. června 1954 na žádost 1. oddělení 3. odboru IV. správy MV, tedy složkou Státní bezpečnosti určenou pro boj s vnitřním nepřítelem. Jedná se o osoby, které si Státní bezpečnost evidovala jako svoje spolupracovníky ještě před zavedením registračních protokolů. Ve stejný den bylo tímto oddělením evidováno 27 osob v kategorii tajný spolupracovník. Spis vedený k Jaroslavu Krejčímu byl do archivu (spisovny) uložen 12. dubna 1955 pod archivním číslem 7655. Vzhledem k praxi ve spisovně ministerstva vnitra byla za toto archivní číslo připsána číslice 6, aby součet posledních dvou číslic dával lichou hodnotu a bylo jasné, že archivní spis patří do řady spisů vedených k spolupracovníkům. Spis nebyl nikdy převeden na mikrofiše a 19. května 1980 byl skartován. Posledním záznamem je založení evidenčního spisu 11. července 1960 Okresním oddělením Státní bezpečnosti v Praze 6, který byl 18. června 1962 zrušen. Jako nejnadějnější se mi tedy zdála signatura v historickém fondu. Pouze jsem se obával, zda nejde o archivní jednotku vedenou k Národohospodářskému ústavu a Jaroslavu Nebesářovi, který byl rozpracováván pod krycím jménem odborník a o kterém jsem věděl, že obsahuje tisíce stran dokumentů. Můj odhad byl bohužel správný. Celý spis je uložen ve dvanácti archivních krabicích a má dohromady čtyřicet devět dílů. Jako perličku lze uvést, že Jaroslav Krejčí má v evidencích Státní bezpečnosti uvedena dvě data narození: 13. února i 13 listopadu 1916.

Prof. Jaroslav Krejčí

Skupinový spis registrační číslo 14 404 s krycím jménem „Odborníci“ byl založen Hlavní správou Státní bezpečnosti 95. referátem 3. oddělení 3. odboru dne 29. května 1953. Tato součást Státní bezpečnosti se zabývala „ochranou hospodářství v oboru ministerstva zahraničního obchodu a ve všech výsadních společnostech v oboru plánování a výzkumu“. Po několika měsících byl spis v rámci reorganizace předán na 1. oddělení 3. odbor IV. správu MV. Jako důvod k založení spisu je uvedeno „podezření z residentury cizí zpravodajské služby“. V charakteristice objektu rozpracování se můžeme dočíst: „Nepřátelská činnost vyvíjená Dr. Jaroslavem Nebesářem a spol. je prováděna zejména v tzv. Národohospodářském ústavu a v pozměněných formách v Národohospodářské společnosti. (...) Po roce 1945 a zejména po únoru 1948 ztratil Národohospodářský ústav jakékoliv oprávnění ke své existenci... (...) I když byla zřízena nová Československá akademie věd, která měla Národohospodářský ústav zlikvidovat, podržel si však tento svoji existenci a to za účinné podpory funkcionářů bývalé Národně socialistické strany (...)  Pod rouškou vědecké práce je zde však prováděna pečlivě zastíraná nepřátelská činnost. V současné době vzhledem k tomu že při měnové reformě v r. 1953, byla Národohospodářskému ústavu zlikvidována převážná část jeho fondů, snaží se jeho představitelé v čele s Nebesářem přimknout k nové akademii věd.“ Dále pokračuje zpráva rozborem stovek stran záznamů prostorových odposlechů, které byly do kanceláří Národohospodářského ústavu v Praze 1, Valentinská 1 instalovány, a charakteristikami osob, které odposlouchávané místnosti navštěvovaly.

Spis Jaroslava Krejčího je veden jako podsvazek číslo 48. Jeho obsahem jsou duplikáty vyšetřovacího svazku i svazku operativního rozpracování. Prvotní lustrace v operativních evidencích nese datum 28. května 1953, následující dokument je však již z 20. října 1947. Z ostatních dokumentů je zřejmé, že Národohospodářský ústav byl systematicky sledován Státní bezpečností dlouho před únorem 1948. Sledování Jaroslava Krejčího lze vystopovat od jara 1949.

K jeho prvnímu kontaktu se Státní bezpečností došlo 2. března 1954 na Okresním oddělení ministerstva vnitra v Jeseníkách, kam byl přivezen Státní bezpečností z vojenského cvičení. Již měsíc před tím provedla Státní bezpečnost v jeho bytě tajnou domovní prohlídku tzv. výjem. Bohužel právě ekonomické analýzy, které měl doma uložené, byly jedním z důvodů, proč na fingovanou spolupráci se Státní bezpečností přistoupil. Domníval se, že získá čas, aby kompromitující dokumenty zničil. Ve svých pamětech k tomu píše: „Chtěli abych vypovídal o své trestné činnosti, když jsem tvrdil, že nic takového nemám, dali mi papír a pero a řekli, abych psal. (...) Má pozice v Gottwaldově pětiletce a má spolupráce s Nebesářem. Bylo to sice mohutně nakadeřeno jejich ideově vyhrocenou řečí, ale podstata zcela legální. Leč oni, že je to tak na deset let za velezradu (... a že) provedou ještě do rána domovní prohlídku (...) Nastala zas jedna přetěžká chvíle mého života. Bylo mi jasné, že jejich nabídku nemohu přijmout (...) Chtějí mě buď získat, nebo umlčet a já jim nechtěl poskytnout ani jedno z těchto potěšení. Rozhodl jsem se předstírat souhlas s jejich nabídkou." V Archivu bezpečnostních složek se protokol, o kterém se ve svých pamětech zmiňuje, zachoval. Formulace, které Jaroslav Krejčí považoval za neškodné, se v rukou Státní bezpečnosti změnily v past, ze které nemohl uniknout. Cituji z protokolu podepsaného Jaroslavem Krejčím: „Z tohoto hlediska jsem se ocitl již od r. 1945 na nepřátelské platformě a aktivně jsem se zúčastnil činnosti, jejímž cílem bylo brzdit vývoj socialismu v ČSR a obnova kapitalismu, tak jak tomu bylo za předmnichovské republiky. (...) Jako odborník pro národní důchod, jsem do tohoto plánu prosadil pomalejší rozvoj a růst národního důchodu a v jeho rozdělení jsem stanovil větší podíl na spotřebu ke škodě investiční kvóty." Sepsání protokolu trvalo dva dny. Z vojenského cvičení se vrátil domů o dva dny dříve. Ve svých pamětech vzpomíná. „Po první noci, kterou jsem měl podle časového pořádku strávit doma se hned ráno při východu z domu ke mě přidružil poskok mých vyšetřovatelů a určil datum schůzky. (...) Přišel jsem na ni s mírným zpožděním. Rozšafa mi vytkl nepřesnost. Já mu na to hned odpověděl, že se to už nebude opakovat, protože s nimi vůbec nemíním spolupracovat. Rozšafa mi rozhořčeně připomněl můj slib. Já na to, že to bylo pod nátlakem a hrozbou a to že neplatí. Nicméně (...) nechtěli pustit oběť, kterou už měli zachycenou ve svém systému. Nabídky měli odstupňované. „Copak chcete strávit deset let ve vězení? Vaše kamarády necháme na pokoji... Jste ve finanční tísni? A čtvrtý stupeň: Mohli bychom pomoci vašemu otci." Poslední výhružka nebo snad nabídka, byla obzvlášť zákeřná, protože otec Jaroslava Krejčího byl v té době již devátým rokem vězněn. Dále píše: „Bylo to napětí, které asi po měsíci od prvního výslechu vyvrcholilo jejich šachovým tahem, o němž se domnívali, že bude matový. Rozšafa řekl, že jim své odmítnutí musím dát písemně. (...) Tento návrh jsem přijal. (...) Pokud si vzpomínám obsahoval zhruba tyto body. Slib vynucený pod hrozbami není právně závazný. Nejsem nepřítelem socialismu, mám jen jiný názor na některá jeho opatření. Svědomí a mé náboženské přesvědčení mi nedovolují, abych konal to, co po mě chtějí." Tímto vzdorem a projevem mimořádné statečnosti se Jaroslav Krejčí odsoudil k mnoha letům vězení. Státní bezpečnost jej začala ovíjet sítí skutečných i domnělých agentů. Počátkem května 1954 ještě agent s krycím jménem „Havel“ (Jan Břínek) na otázky, jakým způsobem se Jaroslav Krejčí stal zaměstnancem Národohospodářského ústavu, odpovídá. „Já v tom prsty neměl (...) kdyby to tak bylo neměl bych příčiny, abych to zapíral, protože Dr. Krejčí je velmi schopný a nemůže mu být přece vykládáno za zlé, co dělal jeho otec za okupace.“ Zvlášť odporné je udání agenta „Hajného“, pravým jménem Vladimír Heimrich (nar. 1913), který po zatčení Jaroslava Krejčího navštívil jeho manželku a nabízel nezištnou pomoc. Při představě, v jaké situaci ta nešťastná žena byla, se při čtení tohoto udání dělá ještě dnes člověku špatně.

Návrh na zatčení prof. Jaroslava Krejčího (ABS)

Návrh na zatčení Jaroslava Krejčího vypracoval por. Miroslav Zíma a schválil náčelník odboru Vladimír Wimmer 16. října 1954. O jedenáct dní později byl zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby. Jedinou zmínkou o jeho údajné spolupráci je anonymní poznámka příslušníka Státní bezpečnosti: „Krejčí byl krátce po mé verbovce úkolován ke Stádníkovi. Je třeba v Ruzyni prohlédnout jeho zprávu, kterou o tom přinesl a zjistit, jak byl úkolován.“ Tato poznámka je uvedena u hlášení agenta, se kterým sdílel Jaroslav Krejčí celu a kterému se svěřil, že byl varován po zatčení Dr. Nebesáře a byl mu nabízen odchod do zahraničí, který odmítl.

Dne 27. května 1955 byl Jaroslav Krejčí odsouzen Krajským soudem v Praze k trestu deseti let odnětí svobody. Předseda senátu Jan Řehák v rozsudku uvedl: „Odviněnému přitěžuje, že v trestné činnosti pokračoval po delší dobu, že tuto činnost páchal v roce 1952 až 1954, tedy v době, kdy jasně znal nepřátelský postoj kapitalistických států k ČSR a ostatním lidovým demokraciím, konečně, že trestného činu se dopustil jako osoba právnicky vzdělaná a tedy chápající v plné míře závažnost a nebezpečnost svého jednání. Polehčujícím shledal soud u obviněného plné doznání. Polehčující okolnost řádného života pracujícího člověka obviněnému přiznána nebyla...“ O téměř měsíc později Nejvyšší soud za předsednictví Dr. Richtra rozsudek potvrdil. Pokud by Státní bezpečnost považovala Jaroslava Krejčího za spolupracovníka, nebyl by postaven před soud. V případě vyzrazení spolupráce se Státní bezpečností by se tato skutečnost jistě objevila v jeho rozsudku.

V celém spisu a po celou dobu, kdy je Jaroslav Krejčí sledován Státní bezpečností, je veden jako osoba režimu nepřátelská. Snažil jsem se dohledat, zda nedošlo k tomu, že jedna složka Státní bezpečnosti jej vedla jako spolupracovníka a jiná jako nepřátelskou osobu. Tuto námitku se mi podařilo spolehlivě vyvrátit. Jednalo se vždy pouze o příslušníky 1. oddělení 3. odboru IV. správy MV. I přes zápis v registru svazků ani na okamžik nepovažovali Jaroslava Krejčího za osobu spolupracující se Státní bezpečností. Naopak se mi jeho podrobné vyjádření v knize Mezi demokracií a diktaturou podařilo studiem archivních dokumentů potvrdit a myslím, že jeho svědectví je velmi přesné a otevřené. Dosud jsem se setkal pouze s několika lidmi, kteří byli schopni takového podrobného a otevřeného popisu svého střetnutí s totalitní mocí. Proč je tedy spis Jaroslava Krejčího evidován v registru tajných spolupracovníků? Odpověď dává způsob, jakým byly registrační protokoly v polovině padesátých let založeny. Na jaře 1954 byl na nátlak sovětských poradců založen registrační protokol operativních svazků, dnes nazývaný zkráceně registr svazků. Příslušníci operativy Státní bezpečnosti kladli této novince houževnatý odpor. Argumentovali ohrožením identity spolupracovníků a nemožností utajeně rozpracovávat osoby. Skutečným důvodem pro zavedení registračních protokolů byly politické procesy v představiteli Komunistické strany Československa, kdy Státní bezpečnost měsíce agenturně rozpracovávala vedoucí představitele moci a stávala se tak na přelomu čtyřicátých a padesátých let skutečným vládcem v Československu. Registrační protokoly byly rozděleny podle druhů svazků, které se do nich zapisovaly a vedle sebe bylo vedeno až devět (ale to pouze velmi krátce) paralelních číselných řad pro každou kategorii svazku zvlášť. Pokud se tedy rozhodl příslušník Státní bezpečnosti získat spolupracovníka, napsal záznam pro vedoucího oddělení, kde tento návrh zdůvodnil. Pokud jej nadřízený i náčelník odboru schválili, byl proveden pokus o získání spolupracovníka. Pokud tento, byť naoko, souhlasil, bylo evidenční oddělení požádáno o vydání desek ke spisu a zaregistrování svazku spolupracovníka do registračního protokolu. Byly vydány desky, na kterých bylo registrační číslo a krycí jméno získaného agenta. Pokud se záhy ukázalo, že agent není ochoten spolupracovat, pokoušeli se jej příslušníci Státní bezpečnosti ještě několik týdnů „přimět k rozumu“, a nakonec jim potom nezbývalo, než spis uložit do archivu. Při převedení do jiné kategorie by totiž museli žádat o nové registrační číslo a vlastně založit nový spis. S touto praxí přestala Státní bezpečnost až na počátku šedesátých let. Vlastně až při studiu tohoto případu a vzhledem ke skutečnosti, že dokumenty o údajné spolupráci jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek, jsem si uvědomil, jak vznikly a co vlastně znamenají krátkodobé záznamy v registračním protokole spolupracovníků Státní bezpečnosti v padesátých letech. 

Na závěr bych chtěl pouze poznamenat, že materiál shromážděný v historickém fondu pod signaturou H-209 MV a dokumentující podrobně likvidaci Národohospodářského ústavu představuje dosud nevyužitý unikátní pramen historických dokumentů.

Děkuji Vám za pozornost.

Radek Schovánek (nar. 1964) – český badatel a publicista. V letech 1993–1998 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, 1998–2005 působil pod vedením prof. Viéma Prečana v Československém dokumentačním středisku, 2005–2007 pracoval v Ústavu paměti národa, 2007–2008 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2008–2015 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní je zaměstnancem Ministerstva obrany ČR. Publikovaný text napsal pro konferenci k 100. výročí narození prof. Jaroslava Krejčího, která se uskutečnila 17. února 2016 v Praze.