Senát v ofsajdu: strana 3 of 4

Jiří Dienstbier, demokrat

Již jsme se zde zmínili o tom, že projednávání mého podnětu ve věci neslučitelnosti funkce v případě Michala Uhla a Jana Bureše bylo z rozhodnutí Organizačního výboru Senátu zařazeno do navrženého programu 8. schůze Senátu. Krátce po počátku této schůze (13. května 2015) vystoupil senátor Jiří Dienstbier (spolu s Lubomírem Zaorálkem hlavní strůjce mocenského převratu v ÚSTR od prosince 2012 a jeho následné programové i personální „přestavby“) s následujícím návrhem o změně pořadu jednání (cituji dle stenografického zápisu, který je dostupný zde; zvýraznění A. P.):

„Vystupuji [...] s návrhem na vypuštění bodu č. 18 navrhovaného pořadu jednání, a to je projednání podání pana Adriana Portmanna ve věci neslučitelnosti s funkcí člena Rady ÚSTR pana Jana Bureše a pana Michala Uhla. Jednak si nemyslím, že je užitečné, abychom tady projednávali kdejaké podání, protože podání nepochybně do Senátu chodí celá řada. Co se týče slučitelnosti s funkcí člena Rady ÚSTR u dvou uvedených členů Rady, jejich čestné prohlášení ověřila volební komise v době volby a neshledala žádnou neslučitelnost. Oba členové Rady, tak jak vysvětlili ve svých dopisech, které senátoři obdrželi, postupovali přesně podle tohoto volební komisí ověřeného čestného prohlášení. A myslím si, že není důvod, aby Senát sám zpochybňoval svoji činnost, resp. činnost svého volební komise. Více pro tuto chvíli uvádět nebudu, ale navrhuji formálně vypuštění tohoto bodu jednání.“

Takto zcela stručně prezentoval Jiří Dienstbier svůj návrh, aby se Senát podaným podnětem již nijak nezabýval. Nevím, zda se ministr a senátor Dienstbier při své vytíženosti namáhal přečíst si mnou dodané právní rozbory. Vážně o tom pochybuji, protože v jeho výše citovaných šesti větách se nachází tolik nepřesností a přecházení v mém podnětu obsažených argumentů, že o solidním vypořádání se s danou věcí nemůže být řeč. Zde jen několik poznámek:

1. To, že Volební komise Senátu připustila Michala Uhla a Jana Bureše k volbě, je právě předmětem kritiky mnou podaných rozborů. Konstatovat, že Volební komise Senátu něco učinila, a protože je to Volební komise, tak to jistě bylo i správné a zákonné, je bohulibé. Žádný orgán není neomylný, to by mohl vědět i pan Dienstbier. S odkazem na konkrétní důkazy a znění Volebního řádu Senátu mnou dodané rozbory poukazují na to, že Volební komise svým rozhodnutím připustit k volbě Michala Uhla a Jana Bureše také nejspíše pochybila a porušila zákon.
2. Považuji přímo za alarmující, že senátor a ministr české vlády Jiří Dienstbier uvádí jako důvod, aby se Senát něčím nezabýval, to, že by to mohlo poukazovat na chybu, která se Senátu stala v minulosti. Takto rozhodně nesmýšlí skutečný demokrat či poctivý právník. Jiří Dienstbier, kterému v jeho prezidentské kampani v roce 2012 a 2013 ostatně s velkým elánem pomáhal jistý Michal Uhl, tím nezakrytě dal najevo, že prestiž je pro něj důležitější než dodržování nějakého právního řádu. To je však postoj přímo skandální, za který by se tento podařený demokrat a údajný zastánce občanské společnosti měl pořádně stydět.
3. Není pravda, že Michal Uhl a Jan Bureš po svém zvolení do Rady ÚSTR „postupovali přesně podle tohoto … čestného prohlášení“. Naopak, v čestném prohlášení uvedli slib, který vzhledem ke konkrétnímu znění stanov Strany zelených a ČSSD nebyl ani splnitelný (zastavení členství není totéž jako přerušení členství). Dále existuje u obou pánů odůvodněné podezření, že přerušení svého členství v politických stranách neprovedli nejpozději ke dni ujmutí se funkce člena Rady ÚSTR, ale až později.
4. Podobně jako Jan Bureš a zejména Michal Uhl přechází i Jiří Dienstbier stěžejní argumenty mnou dodaných právních rozborů mlčením (např. vnitřní nekonzistentnost stanov Strany zelených a ČSSD či aktivní stranická činnost Michala Uhla).
5. Mám za to, že mnou Senátu dodané podání nebylo jen „kdejaké podání“, jichž Senátu „nepochybně dochází celá řada“. Uvedenou formulací sledoval Jiří Dienstbier bezpochybně záměr mé podání bagatelizovat, a to pouze na základě skutečnosti, že podání občanů obdrží Senátu velký počet. Nijak tím nebral zřetel na jeho obsah a fundovanost (připomeňme oněch 84 dodaných důkazů, o které se opírají dva dodané právní rozbory). Větší význam mají pro něho dvě stručná vyjádření Michala Uhla a Jana Bureše, která však Senátu došly bez jakéhokoliv důkazu. Je těžko v takovém a priori diskreditačním přístupu k iniciativám řadových občanů nevidět osobní povýšenost čelného politika – a opět: nepochopení, co to je občanská společnost a demokracie.

Jeden argument sice Jiří Dienstbier ve svém jednominutovém vystoupení nepřinesl, ale používají ho ve svých písemných vyjádřeních, na které Dienstbier odkazuje, jak Michal Uhl tak i Jan Bureš: Připustit k volbě takové kandidáty, kteří v okamžiku konání volby nesplňují všechny zákonné podmínky pro výkon dané veřejné funkce, je prý „běžnou a ustálenou praxí“. Odvolání se na takový údajný úzus je v daném případě liché hned z dvou důvodů: Jednak proto, že článek 6a Volebního řádu Senátu (jedná se o předpis vydaný formou zákona) závazně stanovuje, že připuštěni k volbě smějí být pouze takoví kandidáti, u kterých bylo osvědčeno splnění všech zákonných podmínek pro výkon funkce, na kterou kandidují. Zákon je zákon, ať je praxe jakákoliv (mohlo by se také říci, že v Česku se běžně krade, čímž se tento způsob jednání však ještě nelegalizuje).

Zadruhé je třeba upozornit, že právě v rámci volby do Rady ÚSTR, ze které vyšli Michal Uhl a Jan Bureš jako novopečení členové tohoto orgánu, bylo krásně demonstrováno, co jest běžné a co rozhodně nikoliv: Z celkem 44 kandidátů, z nichž se volilo, odevzdalo Senátu 41 z nich (to je 93 %) takové čestné prohlášení, ve kterém se konstatuje, že daný kandidát není v okamžiku podání kandidatury členem žádné politické strany či politického hnutí. Výjimky byly pouze tři: Michal Uhl, Jan Bureš a Čeněk Růžička. Ti dodali Senátu jiné čestné prohlášení, a to takové, ze kterého vyplývalo, že v okamžiku podání kandidatury jsou uvedení členy politické strany a nesplňují tudíž jednu ze závazných zákonných podmínek pro výkon funkce. Tolik tedy, pane Uhle a Bureši, k tématu, co je běžné.

Rozhodnutí Senátu

Proti návrhu Jiřího Dienstbiera o vyřazení bodu jednání následně vystoupil senátor Tomáš Grulich (ODS) s tímto stručným, avšak zcela věcným příspěvkem:

„Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovoluji si vám ocitovat právní rozbor, který udělali právníci ze Senátu, kdy Senát vstupuje do vztahů týkajících se neslučitelnosti funkcí následně až ve fázi sankční na základě vnějšího podnětu. A v tomto případě je to podle ustanovení § 7 odst. 8 písm. a) zákona povinen odvolat člena Rady, který přestal splňovat požadavek neslučitelnosti s funkcí. A toto se děje na základě vnějšího podnětu, tento vnější podnět přišel. Já si myslím, že bychom měli tento bod normálně projednat.“

Už jsme zde upozornili na jeden zásadní problém: Většina senátorů interní právní rozbor, na který se pan senátor Grulich zde odvolává, nejspíše ani neobdržela. I proto nás nemůže překvapit následující výsledek hlasování o návrhu Jiřího Dienstbiera (podrobně údaje viz zde):

Přítomných senátorů:          64

Kvorum:                                  33

Ano (pro vyřazení bodu):     39

Ne (proti vyřazení bodu):    22

Zdrželi se:                               3

Dienstbierův návrh byl tím přijat, aniž by se kterýkoliv senátor kromě těch dvou výše uvedených k tomuto tématu ještě v plénu vyjádřil. Tím byla otázka nezákonného členství některých osob v Radě ÚSTR a jejich odvolání smetena ze stolu.