Důchodce Boulička

František Stárek Čuňas

U příležitosti desátého výročí úmrtí Karla Kryla vyšla útlá knížečka s příspěvky jeho přátel a známých. František Stárek Čuňas napsal vzpomínku o vzniku písně Důchodce, kterou Karel Kryl v roce 1967 složil v Teplicích. S jeho souhlasem tento text zveřejňujeme, společně s nedávno nalezenou fotografií hlavního protagonisty a takříkajíc muže, který stál pro důchodce modelem. Říkalo se mu Boulička, což byla ovšem pouze jeho přezdívka, občanské jméno neznáme. Pokud někdo jeho totožnost zná, budeme vděčni, když se nám přihlásí.

Dříve než přišli Rusáci

Dříve než přišli do Teplic Rusáci, přišel Kryl. Někdy v roce ´67 začal dělat ve Sklo Unionu Teplice, národním podniku, jako čerstvý absolvent keramické průmyslovky. Stál na startu své profesní kariéry. Ta mohla vypadat asi takto: nějaký čas v zácviku, pak mistrem ve sklárně, za manželku holku z fabriky, byt v paneláku v Řetenicích, pivo v hospodě Na Růžku, fotbal na Stínadlech.

Proč se tento scénář nemohl naplnit, muselo být jasné každému, kdo jen jednou s Karlem hovořil, kdo byl jen na jednom jeho vystoupení nebo slyšel jen jednu jeho nahrávku z magneťáku. Ale o tom, jaký skutečně byl, napíšou povolanější. Kdybych měl v symbolické zkratce říct, co zabránilo tomu, že neabsolvoval naznačenou životní dráhu tak jako miliony jiných, tak to byly zpěv a kytara.

Obálka knihy Karel Kryl Jaro Desáté (Opus Bonum – Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty – Klub Karla Kryla, Praha 2004)

Tato veřejná vyjadřovací schopnost špatně zapadala do socialistické reality už před rokem '68, a tím méně za normalizace. Ve spojení s tématy, která byla bud' zcela tabu, nebo alespoň nepohodlná, stavěla Karla do jasné pozice rebela. Jedním takovým tématem, tehdy veřejně nepojmenovaným, bylo bezdomovectví. Za socialismu oficiálně neexistovalo a opravdu, příliš bezdomovců vidět nebylo. Ve skutečnosti tomu bylo samozřejmě jinak, asi jako se vším. Bylo jich na severu dost, říkalo se jim bufeťáci, nestahovali se na atraktivní místa, spíše se rozptylovali po perifériích, kde bdělý dohled Veřejné bezpečnosti nebyl tak bdělý. Dojídali zbytky v bufetech, sbírali vajgly na zastávkách, dopíjeli piva v zahradních restauracích a tak. Byli vždy v důchodovém věku, protože kdyby tento způsob existence provozoval někdo mladší, byl by příživník a putoval by rovnou do basy. Centrům měst se vyhýbali, to by určitě znamenalo nedobrovolnou návštěvu vachcimry na stanici VB. 

Králem bufeťáků v Teplicích byl jistý Boulička. Bůhví jak se skutečně jmenoval. Na spánku vedle oka měl zřetelnou bouli. A stál Krylovi modelem, dá-li se to tak říct, pro slavnou píseň Důchodce.

Tehdy se chodilo do Kix klubu na teplickém náměstí, tam jsem Kryla viděl poprvé hrát a tam taky proběhla světová premiéra této skladby. Když dozněl potlesk, řekl někdo z asi třiceti diváků: „No to je vo Bouličkovi." Karel postřeh odsouhlasil. Tak se stalo, že když Karel v klubu vystupoval, pokřikovali jsme na něj: „Zahraj Bouličku!"

​Teplické postavičky: bufeťák Boulička a mánička Čuňas (Zdroj: archiv FSČ)

Dalším soustem, pro bolševika jen těžkou zkousnutelným, byla ekologie. Na severu problém zvláště vypouklý. Když nyní sleduji zprávy o počasí, při hlášení stupně znečištění ovzduší vzpomenu, že zakladatelem této disciplíny byl právě Karel Kryl. A to tak: z okna pokoje na ubytovně, kde bydlel, byl výhled do průmyslové zóny — jak se dnes říká — i když fabriky se táhly už od centra. Pohled z Krylova okna zabíral sedm různě vzdálených komínů, což Karel zjistil při jedné nesmírně vzácné konstelaci, tedy po prudkém větru a při jasné obloze. Normální průměrná viditelnost při standardních exhalacích činila přibližně čtyři komíny. O těchto svých pozorováních Karel hovořil mezi písničkami, a tak jsme se ptali: „Tak kolik dnes ráno?" a Karel například: „Tři, ale ten třetí jen trochu."

Takže resumé: Kryl odešel ze sklárny, z Teplic i z Československa. Kix zavřeli hned na začátku normalizace. Boulička zmrznul na lavičce v parku na silvestra '78, kdy za noc klesla teplota o 20 stupňů. A smogu stále přibývalo. V roce '89 jsem seděl ve věznici v Horním Slavkově a v říjnu začaly pronikat zprávy, že nejen v Praze, ale i v Teplicích jsou demonstrace, byť zatím jenom kvůli nedýchatelnému ovzduší. Byl jsem na své bývalé spoluobčany patřičně hrdý, říkal jsem si — mají dost difosgenu a chloru, divnej kníže už půjde brzy do hajzlu. A šel. Jenže to už je jiný příběh, vid', Karle... 

František Stárek Čuňas (1952) - vyrůstal v Konstantinových Lázních ve vysídleném pohraničí, od dvou let do maturity v Teplicích. V roce 1968 byl přijat na Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově, kde se zapojil do tehdejšího studentského hnutí - Unie středoškoláků a učňů. Po maturitě v roce 1973 nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole a začal pracovat v Praze. Podílel se na organizování hudebních produkcí kulturního undergroundu, přednášek a na šíření samizdatové literatury. Ve známém případu s The Plastic People of the Universe byl souzen v Plzni spolu s Karlem Havelkou a Miroslavem Skalickým. U okresního soudu byl odsouzen k 8 měsícům vězení, krajský soud trest změnil na podmíněný, ve skutečnosti strávil půl roku ve vazbě ve věznici Plzeň-Bory. Na začátku roku 1977 se věnoval organizačním a distribučním aktivitám spojeným s Chartou 77, kterou téhož roku také podepsal. V roce 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno, za což byl odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody a dvěma letům ochranného dohledu. Od roku 1979 se věnoval činnosti v Chartě 77 a spolupráci s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Na konci 80. let navštěvoval podzemní univerzitu zaměřenou na českou literaturu. V únoru 1989 byl znovu zatčen jako šéfredaktor časopisu Vokno a společně s tehdejší manželkou Ivou Vojtkovou odsouzen v jednom z posledních politických procesů v Československu ke dvěma a půl roku odnětí svobody a dvěma rokům ochranného dohledu za pobuřování. Trest si odpykával v Horním Slavkově. Dne 26. listopadu 1989 byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky. Po propuštění se aktivně podílel na ustavování Občanského fóra. Od dubna 1990 do května 2007 pracoval v Bezpečnostní informační službě. V roce 1996 získal bakalářský titul na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2008 pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.