Máme velkou podporu společnosti

Rozhovor s ředitelem Ústavu národní paměti Łukaszem Kamińským 

Petr Blažek

Po svém vzniku čelil Ústav národní paměti (IPN) řadě problémů. Nejen politici, ale také historici tehdy diskutovali o tom, zda má jeho existence smysl. Nyní ústav oslavuje již patnáct let činnosti. Jaký je nyní situace? Jaké má ústav postavení ve společnosti a jak je vnímám politiky?

Velká diskuse o tom, zda se má taková instituce vytvořit, se ve skutečnosti odehrávala ještě před vznikem ústavu. Debatovalo se tehdy nad návrhem zákona, později o vetu prezidenta Alexandera Kwaśniewského a také během prvních let existence ústavu. Nyní se otázka ve veřejné sféře, zda má Ústav národní paměti smysl, již neobjevuje. Samozřejmě se diskutuje o tom, čemu se má ústav věnovat, zda konkrétní věci děláme dobře, či nikoliv, ale jakékoliv debaty o jeho likvidaci a ukončení jeho činnosti již před mnoha lety skončily.

Předseda IPN Łukasz Kamiński na konfenci v Budapešti, 5. květen 2015 (Foto: Peter Rendek)

Je nutné zmínit, že máme velkou podporu společnosti. V posledních průzkumech veřejného mínění okolo padesáti procent osob deklarovalo důvěru v ústav a pouze okolo dvanácti procent prohlásilo, že důvěru nemají. To je třetí pozice mezi státními institucemi v Polsku. Lepší postavení mají pouze vojsko a policie. Máme stejnou důvěru společnosti jako katolická církev. Je to přitom divná situace, neboť se přece zabýváme nepříjemnými věcmi, které vzbuzují emoce. Taková podpora je v tomto kontextu důvodem k hrdosti.

Kolik v současnosti pracuje v IPN zaměstnanců a čím se zabývají?

V současnosti je v Ústavu národní paměti zaměstnáno okolo 2 300 osob, z toho více než čtyřicet procent archivářů. Naše archivy jsou velmi rozsáhlé, je v nich více než devadesát kilometrů dokumentů, proto je téměř polovina zaměstnanců archiváři. Dále máme dva typy zaměstnanců. Jednak jsou to prokurátoři, kteří se věnují vyšetřování nacistických a komunistických zločinů. Zbylí jsou státní úředníci. Bohužel neprošel parlamentem návrh novely zákona o IPN. Chtěli jsme, aby část zaměstnanců měla statut vědeckých pracovníků, stejně jako v akademii věd nebo na univerzitách. Novela byla schválena vládou, bohužel návrh neprošel výborem v Sejmu. V této chvíli jsou tedy téměř všichni, kdo nejsou prokurátory, státními úředníky, ale samozřejmě každá část ústavu je specifická. Někteří se zabývají výhradně vědeckou činnosti a další se věnují vzdělávání.

Ústav národní paměti působí po celém polském území. Jak vypadá v současnosti regionální struktura IPN?

Nyní máme jedenáct poboček. Jejich počet je daný zákonem, neboť pracují u nás prokurátoři a tak je struktura ústavu daná počtem odvolacích soudů. Vedle toho ale můžeme vytvářet nižší organizační jednotky, které nazýváme delegatury. V současnosti jich máme formálně sedm, reálně jich působí pět. Řada měst nás žádá, abychom také u nich působili, ale nemáme na to dostatek finančních prostředků a možností.

Jaké mají pobočky a delegatury pravomoci? Fungují autonomně?

Ano, pobočky mají především finanční samostatnost. Je to samostatná část státního rozpočtu, jiná část je určena pro centrálu. Samozřejmě pravidla práce stanovuje centrála, ale regionální struktury mají značnou tvůrčí svobodu. Zejména v posledních letech se objevila řada velmi dobrých a zajímavých iniciativ v regionálním historickém výzkumu. Týká se to především západních zemí, někdejších německých územích, kde je důležité objevovat historické příběhy pro vytváření vlastní identity.

A jaké zajímavé příběhy či kauzy napomohly k identitě Ústavu národní paměti?

Bylo několik nejdůležitějších kauz. Jednalo se spíše o zlomová místa, která byla výsledkem dlouhodobé práce. Na počátku to byl především případ pogromu v Jedwabném. Všichni se domnívali, když IPN vznikl, že první problémy, které se budou řešit, se budou týkat problémů z nedávné minulosti, agentů v opozici, minulost politiků, ale ukázalo se, že tématem, který jako první otřásl polskou společností, byla role Poláků na zločinu v Jedwabném. Stalo se to během prvního roku existence ústavu. Začalo to v červnu 2001, kdy se ještě zařizovala budova, přijímali se zaměstnanci a teprve se začínalo s delimitací dokumentů. Byla to přitom kauza, která prověřila ústav ve všech oblastech jeho činnosti. Museli se najít příslušné dokumenty, vědci je museli probádat a výsledky se museli předložit veřejnosti. Současně se odehrávalo vyšetřování tehdejšího zločinu v Jedwabném. To byl tedy první okamžik, který založil pozici ústavu. Je možné, že kdyby nebylo této kauzy, tak možná postkomunisté, kteří v roce 2001 vyhráli volby, ústav zlikvidovali. Podle mého názoru by to bylo pravděpodobné. My jsme na tomto případu ukázali, že nejsme zbyteční a to nejen pro období komunismu, ale také pro období války. To byl první zlom.

Druhý, na který je důležité upozornit, to byl výzkum protikomunistického podzemí a rezistence. Samozřejmě v omezené podobě se pozornost věnovala tomuto tématu již před vznikem ústavu, ale jednalo se pouze o jednotlivé knihy. Dali jsme tomuto výzkumu organizovaný charakter. Zásadním výsledkem první etapy tohoto bádání byl Atlas polskiego podziemia niepodległościowego 1944–1956, který přinesl v jedné rozsáhlé publikaci základní informace na toto téma. Tato práce, která trvala řadu let, výrazně změnila pohled společnosti. Před patnácti lety, když vznikl IPN, byl termín prokletí vojáci (Żołnierze Wyklęci), jak se označují příslušníci antikomunistické rezistence, obecně nesrozumitelný, dokonce většina historiků nevěděla, o co se jedná. A nyní máme stovky akcí k 1. březnu, kdy slavíme Národní den paměti prokletých vojáků. Inspirujeme různé společenské iniciativy, je obrovský posun v bádání o tomto tématu. Ti lidé jsou dnes označováni za hrdiny a jsou po nich pojmenovávány školy. Každý rok se koná Běh prokletých vojáků, letos se konal na 200 místech a příští rok to bude jistě ještě větší číslo. Tohle vše ukazuje, že naše práce má konkrétní výsledky. Změna ve společnosti se netýká pouze vědy, ale jedná se o postoje a hodnoty, které byly pro tyto lidi inspirací po jejich činnost. A dnes mohou být inspirací pro nás.

Třetí velmi důležitou událostí v dějinách Ústavu národní paměti bylo v roce 2008 vydání knihy o Lechu Wałesovi a jeho spolupraci s Bezpečnostní službou (Służba Bezpieczeństwa) na počátku sedmdesátých let. To byla skutečně největší politická krize okolo IPN, bylo tehdy velmi mnoho útoků na ústav a k této knize se různým způsobem vyjadřovali nejrůznější politici. Z perspektivy několika let je možné říci, že až na několik málo chyb, které vnikly v průběhu recenzování této knihy, vyšel ústav z této kauzy s čistým štítem. Pravda byla akceptována a dokonce lidé, kteří knihu před tím kritizovali, dnes přiznávají, že Lech Wałesa byl přinejmenším registrovaný jako tajný spolupracovník, což víme stoprocentně. To za prvé. A za druhé nebyl schopen z metodologického hlediska doložit, že by tato publikace byla chybně napsaná. A za třetí, po vydání této knihy všichni uznali, že je důležité o této věci hovořit, byť se jedná o obtížné otázky. Už se pak obdobná diskuse znovu neotevřela.

Čtvrtou událostí, která zásadně zasáhla do činnosti IPN, byla tragédie ve Smolensku, kde zahynula vedle prezidenta Lecha Kaczyńského a dalších významných osobností i předseda IPN Janusz Kurtyka. Byl to velmi těžký okamžik. Současně ústav procházel složitým obdobám, kdy vstoupila v platnost novela zákona, která změnila Kolegium IPN v Radu IPN, změnily se její kompetence a způsob volby. Výsledkem bylo, že se nedařilo více než rok zvolit členy díky komplikovanému postupu. A teprve po obsazení Rady IPN mohl být vyhlášen konkurz na předsedu. Celkem čtrnáct měsíců tak ústav neměl vedení. Přitom organizační struktura ústavu je taková, že se téměř vše odvíjí od předsedy.

Kolik dokumentů je nyní v archivu Ústavu národní paměti? Jaká je struktura těchto archivních fondů?

V současnosti je uloženo v našem archivu okolo devadesáti kilometrů dokumentů. Z toho je okolo 450 metrů dokumentů utajovaných, do kterých historici, badatelé a novináři nemají přístup, ale prokurátoři je mohou využívat. Pro lustrační procesy a vyšetřování zločinů jsou tyto dokumenty přístupné.

Většina dokumentů se týká období komunismu, ale je nutné připomenout, že v archivu IPN se nacházejí velmi významné dokumenty z období druhé světové války. Je zde řada cenných originálů dokumentů z německé okupace. Máme několik desítek tisíc kopií dokumentů sovětských, týkajících se sovětské okupace.

Z období komunismu jsou to především dokumenty různých represivních institucí. Nejedná se pouze o archiválie z provenience Bezpečnostní služby, vojenské kontrarozvědky a vojenské rozvědky, ale také soudů či prokuratur, tedy všech institucí, které se podílely na politických represích. Velké množství písemností Bezpečnostní služby však bylo zničeno, odhadujeme, že přibližně polovina této dokumentace byla zničena na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejlépe jsou zachované fondy z padesátých a šedesátých let. Značná část fondů po Bezpečnostní službě jsou pasové dokumenty, protože Kancelář pasů (Biuro Paszportowe) bylo součástí Bezpečnostní služby. Tato dokumentace je často historiky podceňována, ale obsahuje řadu informací k jednotlivým osobám.

Łukasz Kamiński a Petr Blažek při rozhovoru, 5. květen 2015 (Foto: Peter Rendek)

Máme také velkou sbírku fotografií, obsahuje okolo čtyřiceti milionů snímků. Máme také více než tisíc filmů. Je to jen menší část z těch, které vznikly. Filmy a fotografie byly velmi často ničeny. Sbírka filmů je velmi zajímavá. Máme s jednou ze soukromých televizí takovou zajímavou sérii dokumentárních filmů, které jsou prezentovány na naší internetové stránce. Obdobně se příliš nedochovaly odposlechy, které měly být podle směrnic z šedesátých let po přepisu zničeny, pokud již nebyly potřebné k operativní práci. Máme sice sbírku zvukových záznamů, ale je jich málo. Důvodem byly i problémy komunistického hospodářství, které způsobily, že pásky byly velmi cenné. Byly proto stále používány dokola. Málokdy byl proto záznam ponechán, muselo se jednat o něco výjimečného. Snažíme se všechny tyto audiovizuální prameny zdigitalizovat.

Jaký je stav digitalizace ostatních dokumentů v IPN?

Ročně digitalizuje několik tisíc archivních jednotek. Jedná se již o desítky miliónů kopií stránek. Domnívám se, že není nutné zdigitalizovat všechno, nemá to smysl. Prostředky za uchování digitálních kopií by byly příliš vysoké. Snažíme se digitalizovat to, co je nejčastěji využívané badateli, abychom ochránili originály dokumentů. A pak samozřejmě ty, které jsou v nejhorším stavu. V současné době je již více než polovina dokumentů, která je uložená ve Varšavě, digitalizována a přístupná pro badatele v elektronické podobě.

Digitalizaci provádí IPN sám, nebo to zajišťuje externí firma?

Máme vlastní digitalizační tým, větší v centrále a menší působí na pobočkách. Máme vlastní techniku, uložiště a pásky pro úschovu dat.

Důležitý úkol, který Ústavu národní paměti ukládá zákon, je mezinárodní spolupráce. Jak vypadá situace v této oblasti? S kolika institucemi má IPN smlouvy?

V této oblasti zde máme několik různých aktivit. Za prvé se snažíme oslovovat Poláky za hranicemi Polska, především v místech, kde jsou silné polské komunity, například ve Francii a Velké Británii. Směřují tam i některé naše vzdělávací aktivity, podporujeme polské školy a šíříme polskou kulturu v zahraničí.

Za druhé je to spolupráce s partnerskými institucemi, které se zabývají dějinami diktatur, a to nikoliv pouze komunistickými. Spolupracuje s celou řadou institucí v zahraniční, kteří se zabývají různými otázkami spojenými s druhou světovou válkou. Patří mezi ně Yad Vashem v Jeruzalémě, United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu a řada dalších. Spolupracujeme také s institucemi, které se zabývají diktaturami jiného typu, například jsme podpořili nově vznikající Komisi pravdy v Tunisku. Již několikrát byli u nás její zástupci na návštěvě a připravujeme nyní smlouvu k podpisu.  Mají za sebou jiný typ režimu, ale řeší obdobné problémy, které mají univerzální podobu – jak učit o diktatuře, jak spravovat archivní dokumenty atd. Velmi dobré výsledky máme s ukrajinskými partnery. Již patnáct let vydáváme dokumenty týkající se společné polsko-ukrajinské historie. S řadou institucí máme společné badatelské a vzdělávací projekty. Také se snažíme vyměňovat si kopie archivních dokumentů na základě podepsaných smluv, kterých je nyní již několik desítek. Spolupracuje zde s gruzínskými, ukrajinskými, litevskými, izraelskými či americkými partnerskými institucemi, od nichž jsme získali velké množství kopií polonik a oni na oplátku získali z našeho archivu kopie dokumentů, které zajímají je.

Za třetí jsme zapojeni do nadnárodních organizací, jsme členy Platformy evropské paměti a svědomí (Platform of European Memory and Conscience) a Evropské archivní sítě institucí spravujících dokumenty bezpečnostních složek (European Network of Official Authorities in Charge of the Secret-Police Files).

Čtvrtým úkolem v této oblasti je představovat polské dějiny v zahraničí. Snažíme se především oslovovat elity na tamních univerzitách a jiných významných kulturních místech s vybranými historickými tématy. Samozřejmě to není možné dělat ve všech státech, kde bychom chtěli, musíme si vybírat, které jsou pro nás obzvláště důležité. Představujeme druhou světovou válku, katyňský zločin, Solidaritu – to jsou patrně témata, která mají největší ohlas. Ročně máme v zahraničí desítky výstav a několik konferencí, které organizujeme buď sami, nebo s partnerskými institucemi.

Ústav se zabývá také přípravou různých vzdělávacích pomůcek. Na co kladete důraz v této oblasti?

Využíváme tradiční metody, mezi nimi výstavy, metodické pomůcky pro učitele a různé vzdělávací publikace pro žáky. Při jejich přípravě však dbáme na to, aby se nejednalo pouze o postup, kdy se žák pouze naučí odpovědi na faktografické otázky. Snažíme se o to, aby žáci sami odhalovali historii, nalezli svědky, objevili sami historické události a dokumenty týkajících se jejich rodiny a místa jejich bydliště.

Vedle těchto tradičních metod se snažíme také přijít s něčím novým. Využíváme samozřejmě možnosti internetu, máme okolo třiceti vzdělávacích portálů, které umožňují využívat audiovizuální prameny i klasické písemné prameny. Těší se po celou dobu obrovské pozornosti, ročně máme desítky miliónů uživatelských přístupů. Před několik lety jsme spustili zastřešující webový vzdělávací portál Pamięc.pl, kde jsou dostupná vedle jiného v elektronické podobě také téměř všechna vydaná čísla našich časopisů.

Snažili jsme se také několik let investovat peníze do vzniku počítačové hry, ale naše úsilí nepřineslo přesvědčivé výsledky. Bylo by nutné do tohoto projektu vložit větší finanční prostředky, ale nebylo by jisté, zda to bude mít kýžený vzdělávací efekt. Rozhodli jsme se nakonec využít klasické deskové hry. Ukázalo se, že to byl velmi dobrý nápad, který měl obrovský úspěch. V současnosti dokonce došlo v Polsku k renezanci deskových her, která souvisí s úspěchem naší hry Fronta (Kolejka), která se stala nejpopulárnější a nejvíce prodávanou deskovou hrou v Polsku za poslední roky. Následovaly některé další, které měly také dobrý ohlas. Máme hry například zasazené do období druhé světové války. Jejich úspěch spočívá v tom, že jsou profesionálně vytvořené. Jedná se o zajímavé hry, která mají současně vzdělávací roli. Lidé se baví, zároveň se touto cestou dozvídají historické informace a navíc se touto cestou integrují rodiny. Členové rodiny si hrají a přitom si vypráví o rodinné historii. Je to jistě pozitivní situace, když rodiče a prarodiče předávají dětem tímto způsobem své zkušenosti a vypráví o tom, co sami nebo jiní členové rodiny zažili.

Důležitým nástrojem pro vzdělávání je kultura a umění. Rád bych zde uvedl aspoň jeden příklad. Stali jsme se partnery hudebního projektu Prokleté dívky (Panny Wyklęte). Jedná se o nahrávky mladých zpěvaček, které neměly ani dvacet let, když se seznámily s příběhy žen, které se zapojily do protikomunistického podzemí. Písničky složily samy, pouze z vlastní iniciativy, aniž by jim někdo něco přikazoval, napsaly písničky. Jejich deska měla velký úspěch, velmi dobře se již dva roky prodává. Organizovali jsme také řadu koncertů, jejichž součástí byla výstava, kterou viděly tisíce lidí. Je tedy vidět, že možností pro vzdělávací akce je hodně a je možné využívat různé formy. Občas někdo v Polsku říká, že současná mládež již nemá o historii zájem. Nemyslím si to, jen je nutné najít způsob, jak ji oslovit.

Jaké jsou vztahy historiků z akademických institucí k Ústavu národní paměti?

Na začátku převažovaly spíše rezervované postoje akademické obce vůči IPN. Vedle jiného také souvisely s finančními prostředky, které ústav získal. Panovala určitá pochybnost o kvalitě projektů, konferencí a publikací IPN, ale to je již řadu let minulostí. Ukázala to například konference v roce 2010, kterou jsme zorganizovali v Lodži při příležitosti desátého výročí vzniku IPN. Tématem setkání byly výsledky historického bádání a vzdělávací aktivity ústavu. Pozvali jsme také lidi, kteří měli velmi kritický vztah k IPN. Při debatě se ukázalo, že pokud kritizují některou z publikací, tak kritizují de facto sami sebe, neboť všichni pracovníci IPN vystudovali na polských univerzitách a pokud mají některé slabiny, tak se nejedná o nic specifického vzniklého na ústavu, ale je to spíše důsledek jejich studia.

V současnosti již pracuje mnoho současných i bývalých zaměstnanců IPN v různých akademických institucích, někteří na vedoucích pozicích. Nyní je na místě spíše hovořit o symbióze, než o rivalitě. Takže nyní jsou větší kontroverze, myslím, již minulostí. Většinu našich konferencí spoluorganizujeme společně buď s Polskou akademií věd či s univerzitami. Přibližně polovina všech knížek týkajících se nedávné minulosti vychází v IPN. Jejich autoři ovšem nejsou pouze historici pracující v ústavu, ale také autoři z jiných institucí.

Kolik knih přibližně vydal IPN od svého vzniku?

Okolo 1 200 titulů. Abych se přiznal, přesně to nevím, právě to počítáme, abychom to mohli uvést při našem výročí. Knihy totiž vydává nejen varšavská centrála, ale také pobočky.

V posledních letech má IPN povinnost ze zákona pracovat na lustračních databázích obětí a pachatelů komunistických zločinů. Kolik údajů již bylo vytvořeno?

Lustrace je v Polsku realizována od roku 1997, tedy ještě před vznikem Ústavu národní paměti. Je jinak koncipována, než v českém případě. Každá osoba, která se uchází o příslušné veřejné místo ve státní správě či v samosprávě (rozsah těchto míst určuje zákon), musí předložit lustrační osvědčení, zda byla či nebyla spolupracovníkem, nebo funkcionářem komunistické tajné služby, civilní nebo vojenské. Pokud se někdo přizná, že byl tajným spolupracovníkem, tak se nic neděje. Pokud se uchází o mandát například v Sejmu, musí být ale tato skutečnost uvedena na volebním plakátu. Několik tisíc osob se již ke svém roli spolupracovníka komunistické tajné služby přiznalo a přeložilo tzv. pozitivní lustrační osvědčení. Ovšem, pokud by někdo lhal, tedy by napsal, že nespolupracoval a pak by se ukázalo, že tomu ve skutečnosti bylo naopak, pak skončí před soudem a může být potrestán tím, že nesmí až deset let zastávat veřejnou funkci.

Do roku 2007 lustrace zajišťoval Mluvčí veřejného zájmu (Rzecznik Interesu Publicznego), poté byl přijat nový lustrační zákon, který ponechal stejný mechanismus, ale rozšířil počet míst, kterých se tento proces týkal. Stanovil současné nové úkoly a celou kompetenci přenesl na Ústav národní paměti. Tedy teprve od roku 2007 se IPN zabývá lustracemi. Plnění těchto úkolů zajišťuje v IPN okolo 200 zaměstnanců. Zabývají se nejen vytvářením zmíněných katalogů, ale také verifikací předložených osvědčení.

Vedle verifikace předložených osvědčení se pracuje na vytváření čtyř lustračních katalogů, které jsou dostupné na webové stránce ústavu. Každý rok je to několik tisíc zápisů do každého z těchto katalogů. První je databáze bývalých funkcionářů bezpečnostních orgánů PLR, jejíž vytváření je nejjednodušší – máme totiž k dispozici jejich personální spisy. Druhý katalog obsahuje jména funkcionářů Polské sjednocené dělnické strany, satelitních politických stran a státních organizací, kteří byli v řídících pozicích. Zahrnují například jména soudců působících před rokem 1989. Zde je situace těžší, vycházíme z jiných archivů, které jsou často neúplné. Je těžké přesně zjistit, kdo příslušnou funkci v určité době zastával. Třetí databáze pak zahrnuje osoby rozpracovávané bezpečnostními orgány PLR. Na rozdíl od předchozích katalogů musí dotyčná osoba se zařazením do databáze souhlasit, není to automatické. IPN obesílá dotyčné osoby a žádá o jejich souhlas. Poslední katalog pak obsahuje okolo pět tisíc osob zastávajících veřejné funkce, včetně prezidenta, premiéra a poslanců. Je neustále aktualizován a doplňován o údaje k novým osobám zastávajícím veřejné funkce, které vymezuje zákon. Máme na to stanoveno třicet dnů. Pokud někdo tuto funkci přestane vykonávat, jsou údaje o dochovaných archivních pramenech v archivu IPN vymazány. Celkem jsou v katalozích údaje již k téměř sto tisícům osobám. 

Rozhovor se uskutečnil 5. května 2015 v Budapešti.

​dr. Łukasz Kamiński (nar. 1973) – polský historik a předseda Ústavu národní paměti. Absolvent Historického ústavu Vratislavské univerzity, kde následně působil jako odborný asistent. Zabývá se dějinami opozice a společenského odporu proti komunistickému režimu v letech 1944–1989. Autor a spoluautor více než tři sta odborných a popularizačních publikací. Od roku 2000 působí v Ústavu národní paměti (IPN). Od roku 2006 zástupce ředitele Kanceláře veřejného vzdělávání IPN, 2009 ředitel Kanceláře veřejného vzdělávání IPN. V roce 2010 byl Sejmem Polské republiky zvolen předsedou Ústavu národní paměti.

PhDr. Petr Blažek, Ph.D. (nar. 1973) – český historik a publicista. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, zástupce ředitele Centra pro dokumentaci totalitních režimů.