Francouzská spojka neomarxistického revizionismu v akci

Znepokojivé informace o totalitních praktikách agresivních studentských menšin na amerických a západoevropských univerzitách, znemožňujících svobodu slova a svobodnou veřejnou debatu ve jménu jedině správných, tzv. progresivistických názorů rozmanitých ideologických odrůd neomarxismu jsou za značné podpory jak tamějších médií, tak levicově politického, soudního a správního prostředí, jen výsledným vrcholem ledovce dlouhodobého dění. Jeho počátkem se staly západní marxistické univerzitní revolty šedesátých a sedmdesátých let, jež např. v tehdejším západním Německu a Itálii organicky přerostly do vražedného terorismu zacíleného proti samotné existenci demokratických států. Po jejich zjevném selhání se vůdčí uskupení tehdejší revoluční mládeže rozhodla vyměnit neúspěšnou krátkodobou taktiku marxistické likvidace demokratické civilizace jednotlivých států za tzv. dlouhý pochod jejich institucemi. Tedy postupnou dlouhodobou infiltraci a výsledné ovládnutí státních institucí, školství a médií přesvědčenými marxisty, později neomarxisty. 

Změna taktiky byla, jak se nyní ukazuje, značně úspěšná. Americké a západoevropské univerzity jsou až na výjimky baštami zastánců militantních neomarxistických ideologií odmítajících základní principy demokratické civilizace, a tak znetvořujících vzdělanost a vědeckou odbornost sociálních a humanitních věd jako takovou. Totéž se do značné míry týká významných segmentů tamější politiky, soudnictví, správy a mediální scény. Proto není divu, že se v USA a Velké Británii proti tomuto závažnému ohrožení existence svobody a demokracie nedávno zformovala a ve volbách nakonec i úspěšně prosadila politická opozice. 

Jedním z nemalých problémů neomarxistického akademického provozu se přirozeně stala dlouhodobá dějinná zkušenost demokracií středovýchodní Evropy někdejšího sovětského bloku s komunistickými totalitními diktaturami. Jejich přirozeně vzniklá alergie na totalitní povahu a praktiky neomarxistických ideologií, organizací a hnutí je účinnou překážkou významnějšího vnějšího pronikání a destruktivního protidemokratického působení v této části světa. 

To ovšem neznamená, že by marxistická a neomarxistické ideologie v uvedené oblasti Evropy neměly žádnou domácí živnou půdu, vesměs pocházející z dlouhodobé totalitní komunistické minulosti tohoto území a zjevné snahy ji zčásti rehabilitovat. V případě České republiky je to v akademickém prostředí působící zejména historiografický revizionismus, ale nejen on. Postkomunistický revizionismus některých nejen českých historiků se v první řadě charakteristicky vyznačuje principiálním odmítáním totalitní podstaty a povahy téměř dvaačtyřicetileté komunistické diktatury v Československu, a to zejména pomocí důrazu na její do jisté míry dynamickou pružnost, reagující na aktuální potřeby obyvatelstva. Typickou ukázkou postkomunistického revizionistického trendu v nynější české historiografii jsou například texty Michala Pullmanna, současného děkana Filosofické fakulty UK 

Postkomunistický historiografický revizionismu se do značné míry překrývá se stanovisky a postoji reprezentace Komunistické strany Čech a Moravy. Ta ve svých vyjádřeních soustavně poukazuje na údajné přednosti a výhody období komunistické totalitní diktatury ve srovnání s přítomností a porevoluční dobou obnovených demokratických poměrů. Z takto zaujaté pozice pravidelně demagogicky napadá před třiceti lety ustavenou politickou demokracii jako zločinný kapitalismus. Principiálně odsuzující kritiku komunistické diktatury jako totalitarismu rozhořčeně odmítá coby pro ni nepřijatelné a společnost stále otravující zlo antikomunismu. 

Soudobý, zejména historiografický revizionismus v České republice a s ním se překrývající ideologické a politické působení komunistů ale rovněž prokazatelně a nápadně souznějí s neomarxistickými ideologiemi a z nich vyrůstajícími koncepcemi společenských a humanitních věd především v západní Evropě a severní Americe. 

Nápadným příkladem tohoto trojího překryvu je u nás v poslední době působení francouzské historičky Muriel Blaive, pracovnice Ústavu pro studium totalitních režimů, poradkyně ředitele této instituce a dvakrát kandidátky na tamější ředitelskou funkci. V období před nástupem do jmenovaného ústavu se v rámci komparativní studie spolu s rakouským historikem Bertholdem Moldenem zabývala každodenním životem v Československu komunistické éry (Hranice probíhají vodním tokem: Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic,Muriel Blaive, Berthold Molden, Společnost pro odbornou literaturu Barrister - Principal, Brno 2009). Ten na české straně česko-rakouské hranice zkoumala na základě rozhovorů s pamětníky v pohraničních Českých Velenicích. Pro srovnání se na rakouské straně hranice francouzsko-rakouská studie týkala protějšího rakouského Gmündu (Cmundu). Recenzent publikace historik David Kovařík dospěl v časopise Soudobé dějiny XVIII/1-2 k závěru, že „zatímco francouzská autorka si občas neví s historickými reáliemi rady nebo se pouští do jejich sporného výkladu, v rakouské části knihy tyto nešvary téměř nenajdeme.“ 

Tato skutečnost se ukazuje jako neméně platná, když francouzská historička zpětně hodnotí přínos svého zkoumání v kontextu kolaborace a užívání termínu totalitarismu. Muriel Blaive zdůrazňuje, že „lidé necítí potřebu popřít zjevnou minulou praxi: všichni vědí, že se hodně lidí ke spolupráci přidalo, jejich sousedé, kolegové, rodina, možná oni sami. Lišily se jen okolnosti a motivace. Pro historika je tam k mání celá škála lidských emocí, od strachu k patriotismu, od malichernosti k upřímné víře v socialismus. A když se místních obyvatel zeptáte na zákony z Prahy, tak vám řeknou, že to je blbost, že život za komunismu tak černobílý nebyl.“ Tento vcelku banální holý fakt postkomunistických vzpomínek na komunismus ale nejen podle francouzské historičky, nýbrž právě tak podle české postkomunistické revizionistické historiografie a neméně i podle českých komunistů údajně zpochybňuje platnost označení období komunistické diktatury za totalitní, tedy jako totalitarismus. 

Zde se zřetelně ukazuje, že a jak současné neomarxistické a revizionistické hnutí zásadně ignorují například prokazatelnou skutečnost a dnešní odbornou interpretaci nečernobílé každodennosti života v nacistickém Německu a možnost jejího porovnání s každodenností života v komunistické diktatuře. Zatímco zjevně nečernobílou životní každodennost nacistického Německa až na neonacisty a poslední nostalgické pamětníky nikdo nepokládá za důkaz neoprávněnosti pokládat nacistickou diktaturu za případ totalitarismu, u komunistické diktatury je tomu podle západních neomarxistických a českých revizionostickch historiků, právě tak jako u komunistů přesně naopak. Nadto je evidentní, že odborné texty vymezující nacistické Německo jako netotalitní entitu neexistují, zatímco je přesně takové úsilí historiografického revizionismu zaměřeného na komunistické systémy nepopiratelnou skutečností.

Je tedy na místě otázka, po příčině této očividné a závažné diskrepance. Odpověď na ni poskytuje jednak uvedená převaha neomarxistických ideologických doktrín v západních společenskovědních a humanitních oborech, jež přirozeně odmítají uznat totalitární povahu svých výchozích ideologických principů a postulátů. Na druhé straně je to v totalitní komunistické minulosti kořenící úsilí domácích revizionistických historiků, usilujících o její alespoň dílčí rehabilitaci poukazem na údajně netotalitární rysy komunistické diktatury. Souznějící zaměření obou trendů je zřejmé. 

Jak paní Muriel Blaive, tak čeští revizionističtí historici, ne-li čeští komunisté po obecně odborné stránce přirozeně ignorují totalitní povahu komunistické diktatury, jež právě vůbec není rigidně monolitická, ale pružně dynamická při využívání svých paralelních a frontově odstupňovaných komunikačních struktur. Za odbornost naopak vydávají svou ideologickou předpojatost kombinovanou s jednotlivými, např. archivně, nebo z rozhovorů doloženými fakty, vytrženými z celkového dynamicky totalitního kontextu fungování komunistické diktatury. 

O takto odborně značně pochybný základ pak opírají své zásadní odmítnutí uznat totalitární podstatu komunistického systému ovládání a ty, kteří tak činí, opovržlivě označují za antikomunisty. Antikomunismus je v jejich jazyce v dané souvislosti jakési hanlivé synonymum pro neodbornost, resp. neodbornou předpojatost. Selektivní ideologická předpojatost neomarxistické „odbornosti“ tak nemůže být zřejmější. O termínu antifašismus, či antinacismus by se s takto domněle odbornou, ale ve skutečnosti dogmaticky ideologickou nadřazeností určitě nevyjadřovali.

S takto ideologicky vytříbenými kritérii odbornosti se historička Muriel Blaive již cítila být počátkem r. 2015 kvalifikovaně povolána rázně kádrovat vědecké pracovníky Ústavu pro studium totalitních režimů. Když se jako členka komise vybírající nejvhodnější kandidáty na místo vedoucího Oddělení zkoumání doby nesvobody nemohla osobně účastnit pohovorů s uchazeči, zaslala řediteli ústavu a jeho prvnímu náměstku mail s kategorickými personálními doporučeními koho nepřijmout, koho přijmout, a koho z ústavu pro očekávaný nesouhlas s jí doporučovaným kádrovým postupem vyhodit. Vyhazov si podle ní v první řadě rozhodně zaslouží historik Petr Blažek, veřejně známý vědecký pracovník ústavu s výrazně nejvyšším počtem odborných publikací. Mail ale paní Blaive omylem v kopii rozeslala i dalším 47 pracovníkům ústavu, a tak se u nás záhy stala jakousi kádrováckou mediální hvězdou akademického světa. 

Muriel Blaive se svou vysoce odbornou a kritickou výzbrojí, kterou již v r. 2017 veřejně ocenil i stalinský místopředseda KSČM Josef Skála, nedávno mimo jiné značně vehementně pustila do programově principiálního rozboru Sametové revoluce, tedy nekrvavého revolučního odstranění totalitní komunistické diktatury v Československu a ustavení demokratického politického systému z konce r. 1989. Je to šestistránkový text, jejž na svém blogu označeném jako Semináře pro veřejnost 29. 11. opublikovala prestižní newyorská univerzita The New School a vzápětí její nepatrně pozměněnou českou verzi s autorčiným úvodním slovem i Britské listy 16. 12. loňského roku. Nese v originále název „Can Democracy Be Established Undemocratically?,“ v překladu „Lze ustavit-vytvořit demokracii nedemokraticky?“ 

Článek autorka uvádí v Britských listech českému čtenáři vysvětlením, že má být jakýmsi prohlášením vzniklým z historičkou složených útržků z výzkumu několika historiků, nikoli prý definitivní historickou pravdou. Text ale má podle paní Blaive vyvolat v českém prostředí kritickou a sebekritickou diskusi, aby pak mohlo konečně dojít k celonárodnímu smíření ohledně komunistické minulosti. Ambice vskutku hodná kritického zamyšlení. 

Ale takovému správnému smíření Muriel Blaive v Britských listech, jak sama upozorňuje, vyzývala již ve svém předchozím článku k 30. výročí Sametové revoluce, zveřejněném 17. listopadu 2019. V něm značně emotivně vyzývá k odmítnutí zla antikomunismu (aniž by seriózně rozlišovala jeho rozmanité podoby), jež nám prý svým neúnosným dětinstvím pokračujících válek z minulosti neustále znemožňuje progresivně správné, konstruktivní národní usmíření. Pak ale historička náhle zjistila, „že k němu můžedojít až po kritické a sebekritické debatě,“ kterou má vyvolat její již zmíněný, původně na stránkách uvedené newyorské univerzity uveřejněný, následný politický pamflet o sametové revoluci, nazvaný „Lze ustavit-vytvořit demokracii nedemokraticky?“ 

Tento zatím poslední, politicky zacílený výtvor francouzské historičky je v celkovém vyznění jednou velkou, zajisté nechtěnou ironií ideologické vášně, jež se v masce odbornosti chytá do vlastní pasti. Je totiž obsáhlým výčtem nedemokratických, tedy co do demokratické legitimity nečistých přestupků aktérů sametové revoluce. K těm po téměř dvaačtyřicetileté neexistenci demokratické společnosti a jejího státu během revoluce zajisté přirozeně docházelo. Převažující úsilí o obnovu svobody a demokracie po vícegenerační likvidaci jejich existence se nemohlo uskutečňovat jinak než i často podle měřítek vyspělé demokratické civilizace nelegitimní cestou. V podmínkách dlouhodobé totalitní komunistické diktatury se v Československu rozhodně nemohly ustavit a svobodně rozvíjet demokratické samosprávné struktury jako v britských severoamerických koloniích v průběhu 150 let před americkou revolucí. Proto se americká demokratická revoluce odehrávala zjevně demokratičtější cestou než československá z konce r. 1989, nebo nesporně francouzská 200 let před ní. Historička Muriel Blaive si ale hlavně vůbec neuvědomuje, že pokud by revoluce nastolující demokratické poměry probíhala vzorově legitimně demokraticky, byla by zbytečná, neboť by vyrůstala z již exitujícího, vzorně demokratického prostředí. 

Tuto elementární a klíčovou skutečnost pamflet paní Blaive svým zacílením evidentně přehlušuje, přestože ji zčásti uznává. Jen zčásti proto, že její politická výzva požaduje jakousi nápravu nedemokratických nečistot československé antikomunistické revoluce, tedy přiznání viny a její odčinění. Požaduje totiž na České republice, tedy na jejích demokratických státních institucích toto: „Je dnes možná již na čase přehodnotit průběh sametové revoluce: přijmout, že zrušení komunismu v Československu bylo lepší než jinde (násilí by samozřejmě bylo horší), nicméně to byl přesto nedokonalý proces. Bylo by užitečné, kdyby dnes Česká republika přiznala, že celá řada problémů postkomunismu vznikla z toho, že bylo prostě nemožné najít způsob, jak zlikvidovat hluboce zakořeněnou diktaturu bez porušení demokratických principů. Není nic ostudného na tom chtít, aby demokracie uspěla, ani na improvizaci v krizové situaci, jejímž cílem je, aby se toho dosáhlo. To, co se však v desetiletích, která uplynula od sametové revoluce, problematickým stalo, je odmítání přiznat si, že sametová revoluce nebyla úplně dokonalý demokratický vzor, a že je nutno se zabývat těmito nedostatky, a tím konečně udělat tlustou čáru za "postkomunismem". 

Tak daleko ještě nejsme. 17. listopadu 2019, v den třicátého výročí sametové revoluce, se prezident Zeman vyhnul jakékoliv státní oslavě a premiér Babiš uspořádal jen oslavu pro vybrané publikum za přítomnosti premiérů z visegrádské čtyřky - zatímco tři sta tisíc demonstrantů den před tím požadovalo, aby odstoupil. Babiš dost dojemně pochválil odvahu Václava Havla a přiznal, že není hrdý na to, že on sám byl členem komunistické strany. Pak odjel na Slovensko. Nejvyšší představitelé českého státu nebyli schopni objevit se na veřejnosti v době, která měla být svátečním a symbolickým okamžikem. Demokracie stále ještě čeká, až ji vybudujeme.“ 

Zde je na místě se zeptat, zda se paní Blaive jednak nevlamuje do otevřených dveří, a pokud ano, co tedy vlastně takto vehementně po České republice požaduje. Ve světle jejích dosavadních, dost různorodých aktivit coby prominentní postavy Ústavu pro studium totalitních režimů není odpověď na tyto dvě zásadní otázky příliš komplikovaná. Jisté demokraticky nelegitimní prvky průběhu sametové revoluce nikdo nezamlčuje. Právě proto na ně paní Blaive může upozorňovat. Podle ní si ale tuto skutečnost Česká republika přiznává velmi nedostatečně, neboť se jimi nezabývá tak, tak by podle názoru francouzské historičky měla. A přesně zde jsme u jádra problému. Dnešní nedokonalý stav České republiky, ilustrovaný na průběhu 17. listopadu 2019, je podle paní Blaive důsledkem právě tohoto neomluvitelného opominutí. A proto kvůli tomuto skandálnímu zanedbání v České republice dosud neexistuje skutečná demokracie, jež tedy stále čeká, jak historička výslovně zdůrazňuje, na své vytvoření.

Jak si Muriel Blaive vzorovou českou demokracii, tedy demokracii zbavenou ideově nepřípustného jedu antikomunismu, a proto konečně zavádějící kýžené celonárodní smíření představuje, sama poučně předvedla. Zatím pouze v laboratorních podmínkách veřejně proslulými kádrováckými doporučeními na svém akademickém pracovišti již počátkem r. 2015. Její nynější veřejná výzva k politické proměně České republiky má na cestě k tomuto nezbytnému cíli podle autorčina přání vyvolat kritickou a sebekritickou debatu. Snad by se taková možnost sebekritiky mohla týkat i Muriel Blaive samotné… 

Autor: Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR