Katarze, nebo neuróza?
Na Ukrajině se zrodily zákony o dějinách
David Svoboda
Usměrňovat výklad dějin zákonem zakládá nevyhnutelně na problém. Je to jako chtít vtěsnat nebesa do koše na prádlo. Ukrajinská státotvorná historiografie postrádala vždy onen asertivní dosah, jaký je vlastní obdobné škole polské, maďarské nebo velmocenským komplexům sloužícím názorům rusocentrickým. Jistě též ve snaze této důsažnosti napomoci odhlasoval bez jakékoli diskuse ukrajinský parlament 9. dubna 2015, symbolicky na Zelený čtvrtek pravoslavných Velikonoc, soubor zákonů, které velmi rozmáchle tematizují dějiny. Věc je příliš hutná, omezme se na několik problémů hodných pozornosti.
Zákon č. 2558 zakazuje nacistickou i komunistickou symboliku, jejichž atributy dopodrobna vyjmenovává. Nezákonné má být mimo jiné i vystavování státních symbolů někdejších lidově demokratických zřízení, mimo jiné ČSSR, na milost jsou vzaty památníky sovětské provenience připomínající vyhnání německých okupantů z Ukrajiny. Několik desítek západních akademiků v kritickém dopise upozornilo, že sovětská epocha je zde vystavena paušálnímu odsudku, aniž by se zohledňovala i období, která ukrajinskému národnímu rozvoji přála. Míněna jsou liberální 20. léta minulého století a též Gorbačovova perestrojka. Toto hledisko, v němž se ozývá nám již důvěrně známý anti-antikomunismus, však přechází otázku, zda by se ukrajinská společnost nerozvíjela zdárněji ve svobodném státě, jehož ustavení zmařila ofenziva Rudé armády.
Zákaz propagace nacismu pak vedl historiky Pera Anderse Rudlinga a Christophera Gilleyho k tomu, aby škodolibě upozornili na svízel, která Ukrajincům vyvstane s kultem 14. granátnické divize SS Halič, složené z dobrovolníků v německých službách. Lze tomu rozumět: emblematika divize sice žádné nacistické symboly neobsahuje, ukrajinská historiografie však dětinsky zamlčuje atribut SS v jejím názvu. Ani vzpomínka na německou okupaci ale na Ukrajině není jednoznačná ‒ část ukrajinské populace, z jejíhož prostředí divize vzešla, ji trávila v nepoměrně mírnějších podmínkách nežli Ukrajinci příslušní do říšského komisariátu pod správou Ericha Kocha. Divize Halič se nezrodila z touhy pomáhat nacistickému světovému názoru, ale postavit se nastupující Rudé armádě, vracející na západ stalinské pořádky.
Zdá se nicméně, že nejnápadnějším problémem této legislativní iniciativy je skloubení ryze deklarativních prvků s prvky zákonné normy ‒ čili v případě zákona 2538-1 jakýsi lex Beneš, ovšem pamatující i na pochybovače o zásluhách dopodrobna vyjmenovaných bojovníků za samostatnost Ukrajiny. Odstavec 6 zákona slibuje tresty občanům Ukrajiny, cizincům či bezdomovcům veřejně projevujícím neúctu k vyjmenovaným osvobozeneckým subjektům. Neúctou může být tedy kritický pohled na činnost Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), Ukrajinské povstalecké armády (UPA), sil Tarase Borovce (jde o Poleskou sič a též nástupnickou Ukrajinskou národně revoluční armádu) atd. První námitka je nasnadě: jde o opatření nedemokratické, historická věda bez kritiky je nemožná. Zákon ovšem vytváří i pozoruhodný rozpor. Uvedené příklady zahrnují organizace navzájem znesvářené až na krev, takže lze těžko vyjádřit úctu Tarasu Borovcovi a nedotknout se cti banderovců ‒ a totéž vice versa. OUN je tu vyjmenována jako jednotný celek, autoři tedy opomenuli rozkol na tzv. banderovce a melnykovce a jejich bratrovražedné spory. Část ukrajinských nacionalistů se také za války podílela na likvidaci Židů. Jakkoli jde o otázku složitější, než jak ji podává ukrajinofobní rétorika naší doby, není možné současně zákonem odsuzovat nacismus a obcházet problematické úseky historie ukrajinského odboje, které souvisejí s hitlerovskými zločiny.
Tento zákon je ovšem zajímavý i tím, co zřejmě ve snaze uniknout pravděpodobné kritice neobsahuje. Ve výčtu bojovníků za svobodnou Ukrajinu chybí i zmíněná divize Halič či Ukrajinský legion kolonela Romana Suška ‒ vše zřejmě z důvodu jejich služebného postavení vůči německému spojenci. Tato čest byla odepřena rovněž vládě Jaroslava Stecka, prohlášené 30. června 1941, ve dnech úspěšného německého postupu do nitra SSSR. Proklamace vlády, jejíž vznik nebyl předjednán s Hitlerem, totiž překypovaly úctou k Velkoněmecké říši a jejímu osvoboditelskému poslání na Východě. Zde paradoxně předkladatelé opouštějí nacionalistickou provinčnost ve snaze vyhovět, jak se zdá, vkusu Západu. Také Stecko a spol. chtěli přeci svobodnou Ukrajinu, pouze cestou těsné spolupráce s Třetí říší. Že šlo o představy podmíněné ideologií OUN a eticky jistě sporné, ponechme stranou. Kdejaký stát ve 20. století vznikl zásluhou vítězů a jimi byl i udržován při životě. To nemůže unikat ani iniciátorům předlohy, když na tabuli cti zařadili režim hetmana Skoropadského, vazala Ústředních mocností v roce 1918. Zákon se tedy snaží kreslit křivolaké dějiny rovnými tahy a ocitá se tím v bludném kruhu.
Málokterý evropský stát se vyhnul pokušení určovat shůry, co si myslet o minulosti. V řadě evropských zemí je stíháno popírání či relativizace holocaustu. Lex Masaryk či lex Beneš dodnes říkají, co si myslet o obou prezidentech. Ve výčtu československých odbojů sousedí habsburské mocnářství s nejohavnějšími diktaturami. Nutkání zahraničních státníků navštěvovat 9. května Moskvu ukazuje, že politická kodifikace dějin dokáže bizarně ústit až do legitimizace ruského imperialismu. Je zajímavé, že právě to pozornosti západních kritiků ukrajinské iniciativy uniká. Soubor ukrajinských zákonů je však natolik monumentální, že si o kritiku přímo říká. Vzniká zjevně jako součást mobilizační výbavy společnosti, když je země ve válce s agresorem. Brání uráženou a ohrožovanou státnost. Ale nejsou to zákony pro dobré časy, jsou to zákony neurotické. Nenahradí historickou gramotnost a odvahu k fundované diskusi, jichž se Ukrajincům – a kéž by jen jim –zoufale nedostává. Doufejme tedy, že neuróza nezpůsobí vítězství parafráze Durnyj lex, sed lex. Durnyj je ukrajinsky hloupý.
Mgr. David Svoboda, MA, Ph.D. (1977) – český historik a publicista. Zabývá se moderními dějinami Ukrajiny i její současností a dějinami Sovětského svazu. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.