Otevřený dopis ve věci svobodného bádání

V Praze 7. května 2015

Ústav pro studium totalitních režimů
Siwiecova 2, 130 00 Praha 3
Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D. – ředitel
Mgr. Ondřej Matějka – náměstek ředitele

OTEVŘENÝ DOPIS VE VĚCI SVOBODNÉHO BÁDÁNÍ

Vážení,

ve čtvrtek 9. dubna 2015 byla historikům a badatelům v Ústavu pro studium totalitních režimů představena Mgr. Alena Marková, Ph.D. jako vedoucí nového Oddělení výzkumu 1945–1989. Je příznačné jak z noetického, tak i z lingvistického hlediska, že nastoupila právě v době, kdy z původních názvu odborů a oddělení vedení Ústavu odstranilo slovo „totalitní“.

První náměstek ředitele Mgr. Ondřej Matějka vysvětlil, že nová vedoucí byla vybrána na základě výběrového řízení především proto, že její představa, jak vést výzkum a zvyšovat odbornou úroveň, byla v souladu s koncepcí vedení ÚSTR. Zaměstnanci byli také informováni, že paní Marková nebyla vybrána jako expertka na zmiňované komunistické období, nýbrž jako osoba, která bude oddělení výzkumu pouze „manažerovat“. Zdůraznění této „manažerské“ role je překvapivé, neboť paní Marková ve skutečnosti před svým nástupem do ÚSTR v řídící funkci nikdy nepracovala.

V krátké prezentaci nová vedoucí uvedla, že pochází z Běloruska a že vzhledem k tomu, že je historická antropoložka, je v jejím vědeckém zájmu „malý, obyčejný člověk“. Zmínila rovněž svoje politické postoje vůči Lukašenkovu režimu a osvětlila, proč se specializuje na dějiny své země. Následně se přihlásila k objektivistickému pojetí dějin, které u nás prezentuje historik Miroslav Hroch (lektoroval její publikaci o sovětské bělorusizaci). V tomto duchu pak zdůraznila potřebu pěstovat koncepci národních dějin, neboť je důležitá pro formování národní mentality, paměti a identity, „která nám chybí“. Je potřeba připomenout, že profesor Hroch před rokem 1989 propagoval jiné objektivistické pojetí historiografie, a to marxistické. V registru svazků je také veden jako dlouholetý agent pod krycími názvy „Hron“, „Parlament“ a „Posel“. Spolupracoval jak s kontrarozvědnou, tak i s rozvědnou částí Státní bezpečnosti a podle nedávno publikované historické studie byl vedle jiného úkolován na své univerzitní kolegy, které tipoval pro spolupráci s tajnou policií.

Na můj dotaz, zdali si uvědomuje, že taková koncepce dějin je ideologická, se udiveně otázala: „A v čem by měla být ideologická?“

Vzhledem k mému připravovanému projektu, který by měl poprvé veřejnost informovat o rozsáhlém díle protimarxistického židovského filosofa Maxima Durena působícího v období jak nacistického, tak i komunistického totalitního režimu, je deklarované pojetí objektivních národních dějin, které určuje „soubor zájmů, které jsou společné naprosté většině národa“ (Miroslav Hroch) nejen výrazem sociálního konzervatismu, ale především ospravedlňuje a posiluje pojetí dějin jako moci, kdy „dějiny jedněch nejsou dějinami druhých.“ (Michel Foucault)

Postmoderně řečeno: prezentované pojetí dějin, které nám údajně „chybí“, zmrazuje nejen komplikovanější čas dějinných diferencí, vylučuje náhodu v dějinách a národech, ale především je výrazem nostalgie po hegelovském pojetí dějin, kde je to, co je skutečné, je i rozumné, a tedy i objektivní. Doporučené pojetí dějin vedoucí Oddělení výzkumu 1945–1989 podtrhuje postmoderní spor v tom, jak lze chápat samotný koncept identity, neboť objektivismus odmítá nahlížet na identity jako na sociální konstrukce reality.

V souvislosti s ideologickým pojetím malého, obyčejného člověka připomněl badatel undergroundu František Stárek „Čuňas“ politické doporučení předního zástupce ČSSD Lubomíra Zaorálka, že by Ústav pro studium totalitních režimů měl spíš než neustále zkoumat zločineckou povahu minulého režimu bádat také i o „zahrádkářích“. Paní Marková mu odpověděla, že principiálně nemá nic proti projektu zkoumajícímu fenomén zahrádkářství za komunismu, čímž demonstrovala sounáležitost s politiko-ideologickými zájmy.

Jsou tomu ostatně dva roky, kdy i politický člen Rady Ústavu radní Michal Uhl v médiích doporučoval v rámci socialistického diskursu zkoumat například to, co pro Slováky znamenala padesátá léta v podobě „zubů a autobusů“ (zdravotní péče a dopravní infrastruktura) a otevřeně propagoval, aby v Ústavu pracovalo více levicových historiků. (Michal Uhl, „Ke slovu musí přijít levicoví historici“, Respekt 15. 4. 2013)

Otázka vzbuzující úžas nad tím, v čem by koncepce národních dějin měla být ideologická, není jen dokladem personální politiky, kdy se vedení ÚSTR zbavuje odborníků na zkoumání totalitních režimů nebo je odvolává z vedoucích míst, ale je rovněž dokladem absence kritického myšlení. Tedy neznalosti analytické historiografie nebo obecně noologie jako kritické potřeby reflektovat, v jakých společenských podmínkách se vědecké koncepty prosazují, protože každá věda by měla zkoumat vlastní ideologickou povahu a své předpoklady.

Pokud jsou prezentované koncepce paní Markové v souladu s představou vedení ÚSTR, jak zvyšovat odbornou úroveň a distribuovat vědění, pak je nutno upozornit, že se tak děje v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., neboť poslání Ústavu je určeno zákonem, a tedy snahou „vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století“, nikoliv potřebou inovovat anachronickou koncepci dějin v rámci objektivních národních zájmů.

Takové epistemologické východisko či zaměření Ústavu nemůže být považováno za „zvyšování odborné úrovně“ a je i v rozporu s kritickou tradicí, kterou prosazovali např. Karl R. Popper, Serge Moscovici, Eric J. Hobsbawm nebo u nás již zemřelý historik Dušan Třeštík. Představy antropologické historičky Aleny Markové spadají totiž do historického období, kdy historiografie kladoucí důraz na národní identitu a příběhy naprosto selhala, protože přestala být universální vědou a stala se ideologií.

Jestliže je „v souladu“ s koncepcí vedení Ústavu názor, že nám chybí národní historiografie, potom nemůže být o deklarovaném zvyšování odborné úrovně řeči, neboť takové pojetí dějin je ve své podstatě archaický, homogenizující diskurs, který pod rouškou vědeckosti provádí politizaci vědy.

Historik je součástí své doby (stejně jako je tomu u většiny jiných lidí) a každé dějepisectví vyrůstá z určité sociální a kulturní reality (bez ohledu na to, zda je determinováno autokratickým režimem Alexandra Lukašenka, nebo Vladimíra Putina). Pro svobodné bádání by to v žádném případě nemělo znamenat, abychom vymítali čerta ďáblem. Tedy vzdát se kritiky formativního působení konceptu národních ideologií, které dnes ožívá například v současném konfliktu zemí sousedících s bývalým Sovětským impériem a abdikovat na přehodnocování východiska národního a tzv. objektivního dějepisectví.

Představa historiografie kladoucí důraz na národní identitu je tradičním národním dějepisectvím, které sleduje teleologický model dějin a jehož finálním cílem je státnost. Tento model je zatížený nejen objektivismem, ale i nejrůznějšími ontologickými statusy, esencialismem, determinismem atd.

S takovou představou zvyšování odborné úrovně se ÚSTR dostává do podobného rozporu jako při zavádění metodologického, povinného semináře pod vedením Muriel Blaive, který byl fiaskem, paradoxně nejen z metodologického hlediska, ale i z pozice filosofie věd. Francouzská historička nastoupila do Ústavu s dogmatickou razancí, jakoby existovala určitá metoda, která by měla být vědě vlastní, a badatelé nebyli při hledání a řešení problémů v jejím výběru svobodni.

Tento seminář měl také vzbuzovat dojem či iluzi, že pokud bude přístup „metodický“, tedy „vědecký“, bude projekt zárukou úspěšnosti.

Výjimečnost přístupu Muriel Blaive se nakonec prokázala v jiné oblasti, která může být zajímavá spíše z feministického hlediska, neboť vedoucí metodologického semináře doporučovala vedení ÚSTR vyřešit pokračující vnitřní kritiku dalšími personálními čistkami a konkrétně navrhovala „zbavit“ se historika Petra Blažka, který je předsedou odborové organizace vědeckých pracovníků. Z genderového hlediska je obdobně zajímavé, že nová vedoucí paní Alena Marková doporučuje pěstovat koncepci národních dějin, která se vyznačuje posilováním jak symbolické, tak i skutečné moci mužů.

V souvislosti s frekventovaným zdůrazňováním potřeby „metody“ je nutno konstatovat, že vedení je zatím úspěšné prostřednictvím jedné metody – „vylučování“. Tedy formou personálních čistek nebo hromadného propuštění zaměstnanců, v jehož důsledku byla téměř zlikvidována nejpočetnější odborová organizace v ÚSTR.

Metoda vylučování odborníků, názorových kritiků a pěstování koncepce národních dějin je abdikací na popperovské bádání, které souvisí s touhou něco se dozvědět o záhadě světa, v kterém žijeme, a o záhadě lidského poznání. Ideologie a ideologizace, jak připomíná i Hannah Arendtová, se nikdy nezajímají o zázrak bytí, protože jsou historické, zajímá je jen vznik a zánik či vzestup a pád systémů a jsou jenom nástrojem vysvětlování.

Svobodné bádání neohrožují jen personální čistky, hromadné propouštění, zavedená sporná praxe vytýkacích dopisů, nebo v poslední době i výměna šéfredaktorů časopisů Securitas Imperii a Paměť a dějiny. Obavy vyplývají i z postupného zatěžování zaměstnanců byrokracií, která je spojena nejen s omezováním volnosti v bádání, ale i s neúctou k zaměstnancům. Je to důsledek manažerského či mandarínského stylu, fikce řízení vědy „shora“, který spíš upřednostňuje politický a byrokratický zisk, než aby motivoval a podporoval badatelskou zvědavost a tvořivost.

Dokladem snahy bádání a vědění v této instituci takříkajíc ubyrokratizovat je i poslední pokyn ředitele Zdeňka Hazdry, který v rámci „vnitřní soutěže“ mezi zaměstnanci stanovil pro odbor výzkumu a vzdělávání „sazebník odměn a postihů“ – například za nesplnění limitu RIV bodů, evaluace atd.

Skutečnost, že se vedení v souvislosti se systémem RIV bodů snaží vyvolat „vnitřní soutěž“ mezi badateli v Ústavu, považuji za příklad naivní komodifikace vědění. Je přitom paradoxní, že čtvrtinu výsledků pro RIV, které ÚSTR v letošním roce vykázal, vložil do databáze výše zmíněný Petr Blažek.

Jestliže jsem pro první letošní číslo časopisu Pamět a dějiny zaměřené na československý underground napsal tři větší studie (oproti jedné samostatné kolegy Františka Stárka), nebylo to motivované nějakou potřebou „krysích dostihů“, ale snahou porozumět historickým procesům v roce 1989, reflektovat undergroundové hnutí v souvislosti se západní kontrakulturou nebo připomenout zapomenuté osobnosti tohoto hnutí. Ačkoliv oba dva reflektujeme problematiku undergroundu a pohybujeme se na stejném poli bádání, přesto jsou naše východiska a zaměření vzájemně tak odlišná, že jsou mimo možnosti jakékoliv konkurence.

Již v minulém roce jsem náměstka ředitele upozorňoval, že snaha vyvolat „vnitřní soutěž“ mezi badateli v Ústavu je pochybná i z genderového hlediska.

Na 4. veřejném jednání Rady Ústavu, které se konalo 20. dubna 2015, předložil náměstek ředitele Ondřej Matějka návrh na zaměření Ústavu jako vědecké instituce. Tento návrh je sporný z několika hledisek.

Za prvé: vedení Ústavu prezentuje vědeckou instituci jako simulakrum. Zákonodárci totiž neměli v úmyslu zřídit Ústav jako specializovanou vědeckou organizaci, ale jako celospolečenskou instituci, která bude napomáhat společnosti „vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století“. Tedy která bude analyzovat příčiny likvidace demokratického režimu, dokumentovat zločiny, zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a totalitní moci a vykonávat celou řadu dalších činností, které mohou napomoci vyrovnání se s minulostí.

Navíc badatelé v Ústavu nemají ani pracovní smlouvy jako vědečtí pracovníci, ale pouze jako redaktoři. Sazebník odměn a postihů za nesplnění například limitu bodů pro databázi RIV je tak konstruován simulačně – jako by se jednalo o vědecké pracovníky, byť se z hlediska pracovního práva jedná o redaktory.

Za druhé: vědecké teze byly zredukovány na čtyři výzkumné okruhy: represivní aparáty, odboj a odpor, dopad diktatur na sociální skupiny a analýza moci.

Toto zaměření je z metodologického hlediska teleologické, redukcionistické, pozitivistické, instrumentalistické a juristické. Potlačuje se neurčitost a stochastický charakter dějin. Koncepce trpí strukturalistickým neduhem, neboť simuluje představu vědeckotechnické „ovládnutelnosti“ svého předmětu bádání. Horší je, že to, co vypadá jako nepodařená koncepce nových rubrik časopisu Paměť a dějiny, se prezentuje jako vědecké zaměření ústavu.

Omezit bádání totalitních režimů na čtyři vědecké teze je pseudovědecký podfuk, který nejen simuluje iluzi objektivního principu zkoumání (obdobně jako pěstování koncepce národních dějin pro naši identitu), ale zejména simuluje kognitivní představu nějaké jednoduché mapy totalitní skutečnosti.

Jelikož zařazení nových projektů bude podmíněno zmiňovanými výzkumnými vědeckými okruhy, je zřejmé, že kdyby Hannah Arendtová přišla s projektem, který by zkoumal původ totalitarismu, muselo by jí být nutně vysvětleno, že její projekt není dostatečně vědecký, neboť problematika například antisemitismu a zkoumání ideologie se nedá zredukovat například jen na analýzu moci.

Různé aspekty zkoumání totalitních režimů předpokládají nikoliv redukcionistický a specializovaný vědecký pohled, ale naopak rozmanité přístupy, tedy různé vědy včetně ne-vědeckých kultur. Snaha Ondřeje Matějky o kanonizaci jakési jednotné vědu zkoumající totalitní režimy se blíží spíše nabídce vědeckého světového názoru, tedy toho názoru, který by měl naopak Ústav pro studium totalitních režimů sám analyzovat a zkoumat.

Vedení Ústavu tak opět přistupuje k zákonu 181/2007 Sb. redukcionistickým způsobem. Nově se snaží instituci vtisknout charakter specializovaného vědeckého pracoviště s represivním režimem na získávání bodů v databázi RIV.

V kontextu celospolečenského smyslu zmiňovaného zákona a popperovského bádání se nabízí otázka, zdali samo vědecké badatelství může být vůbec dostatečným prostředkem orientace člověka ve složitém světě nedávných i současných dějin?

Domnívám se, že současná orientace Ústavu vede instituci do vědeckého provozu, který sice ovládá většinu věd, ale těmto vědám něco podstatného, zejména při studiu dějin uniká. Je to skutečnost, že zkoumání totalitních hrůz nelze takovým naivním způsobem přiřadit k žádné vědecké disciplíně. Problém totalitarismu není možno omezit na monodiskurzivní zkoumání, které bude navíc ještě zredukované na strukturalistický historicismus. Věda není jedinou ani nejlepší tradicí, a to nejen v souvislosti s vyrovnáním se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století.

Tak jako vedení odstranilo v názvu odborů a oddělení slovo „totalitní“ a z politického hlediska ho nahrazuje úzkým pojmem diktatura, snaží se na základě dlouhodobého vědeckého zaměření Ústavu, tedy při preferenci zkoumání represivního aparátu, odboje, sociálního dopadu diktatur a analýzy moci, odstranit potichu z bádání další klíčový pojem pro poznání minulosti: ideologii.

Skutečnost, že vedení ÚSTR vytěsňuje ze zkoumání minulosti nenápadně ideologii jako „logiku“ totalitní ideje, je důkazem snahy vykalkulované vědy a pokračující politizace a ideologizace této instituce, neboť na základě „vědeckého“ hlediska se omezuje poznání minulosti. Přednost mají anonymní struktury moci, represivní aparát a sociální dopady. Naopak se eliminuje jednotlivec, jeho identita, emocionalita atd.

Návrh na zaměření ÚSTR jako vědecké instituce obsahuje v sobě paradoxně ideologické skrytí ideologie. Je mu třeba rozumět právě prostřednictvím varujících slov Hannah Arendtové: „Možnosti ideologie byly dlouho, a stále jsou neodhaleny právě pro svůj vědecký a filosofický charakter.“

Ve světle celé řady eliminovaných témat je zdánlivá univerzalita postulovaných tezí ÚSTR ideologickou kamufláží omezeného vidění světa. Čtyři teze jsou spojením pochybné racionalizace a ekonomičnosti zkoumané problematiky, které omezují svobodu bádání, a proto takový přístup spíše konotuje s totalitárními koncepcemi.

Ačkoliv by měl ÚSTR zkoumat jeden z největších zlověstných experimentů založených na ústředním řízení a plánování v moderních dějinách, vedení opakuje chyby socialistů minulého režimu, když se snaží vytvářet centrálně řízenou byrokratickou instituci, v které má platit – jak to vyjádřil, v souvislosti s hromadným propouštěním pracovníků oddělení digitalizace a evidence politický člen Rady Ústavu Michal Uhl – „pyramidální loajalita“. Je to zcela v duchu Marxova hesla „subjekt pro objekt“ a stojí za připomenutí, že Edmund Husserl hovořil o „triumfu pyramid“ právě jako o příkladu, kdy se rozum stává čistým nástrojem moci a řádu.

Řízení vědecké instituce podle „pyramidální loajality“ je také v rozporu s charakterem akademických institucí, které jsou založeny na vědecké autonomii a samosprávným řízení.  

V posledních dvou letech vedení Ústavu, a zejména někteří členové Rady, restituovali podivný jazyk, kdy význam slov, jako věda, odbornost, depolitizace, metodologie, dějiny obyčejného člověka nebo každodennosti atd., je určen nikoliv svým obsahem, ale režimem ideologického myšlení a kádrování. Slova se stala iluzí záměrnosti, propagandou, ideovou zbraní a mocenským nástrojem. Připomíná to normalizační ekonomii jazyka: s odbornými zaměstnanci se vedou „pohovory“, a ve všech oblastech se posiluje „plánování“.

Vážení, domnívám se, že většina odborných zaměstnanců nesdílí vaši zoufalou iluzi, že Ústav bude fungovat díky pseudořádu založenému na strachu z nahodilosti a nutkání něco neustále „napravovat“, a že inovace lze dosáhnout jenom prostřednictvím byrokratických opatření, centralistickým řízením shora dolů, sazebníkovému plánování za pomoci trestů a odměn a státním penězům. Ve světě svobodného bádání to znamená zapřahání koně za vůz.

Zdůrazňuji, že podle zákona 181/ 2007 Sb. nebyl Ústav pro studium totalitních režimů zamýšlen jako vědecká instituce vedle jiných akademických institucí, ale jako organizace, která měla napomoci vyrovnaní se s následky totalitních režimů, které potlačovaly lidská práva a odmítaly principy demokracie.

Současná snaha vedení transformovat Ústav je výsledkem dlouhodobého politického nihilismu, kdy v konečném důsledku už nepůjde o vyrovnání se, ale o vytvoření samoúčelné pseudovědecké instituce, která bude v rámci soutěživého akademického prostředí fungovat jako závodní dráha pro experty snažící se dosáhnout co nejvíce bodů do databáze RIV.

Pod rouškou vědeckosti dochází ke skrytému politickému a ideologickému vyvlastnění zákona. K tomu slouží i neustálé zvyšování byrokratizace, která potlačuje prvek volnosti či volatility v systému bádání, jenž je pro badatele základním předpokladem a nutností.

V celkovém úsilí vedení ÚSTR a některých členů Rady Ústavu lze spatřovat spíše snahu proměnit nezávislé a šířeji pojaté bádání v Ústavu pro studium totalitních režimů v jakousi politickou stranu s pevnými principy. Je to důsledek zpolitizované volby nové Rady Ústavu v roce 2012.

Pro teorii jednání je důležitý prvek zpětné vazby, a to zejména v situaci, kdy chceme posoudit důsledky a dopady realizovaných změn v instituci. Bez zpětné vazby nemůžeme poměřovat žádnou trajektorii lidského konání, natož efektivitu změn realizovaných v posledních dvou letech vedením v Ústavu pro studium totalitních režimů.

 

 Miroslav Vodrážka (1954) – undergroundový aktivista, feminista a filosof.  Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, předseda Nezávislé odborové  organizace ÚSTR.