Nejen Putin musí být pohnán k odpovědnosti, ale i komunismus

Převzato se souhlasem autora z webu wszystkoconajwazniejsze.pl.

Łukasz Kamiński

Ráno 24. února 2022 zaslal ukrajinský Ústav národní paměti svým partnerům dopis, v němž informoval o ruské agresi a začátku bojů. Obsahoval také následující prohlášení: „Rádi bychom znovu zdůraznili, že dnešní válka mezi Ruskou federací a Ukrajinou se stala možnou ve velkém měřítku proto, že zločiny sovětského komunistického totalitního režimu nebyly světovým společenstvím řádně odsouzeny. To je jasně vidět na slovech a činech prezidenta Ruské federace."

Následující tvrzení samozřejmě nelze striktně dokázat, ale mnoho argumentů takovou vizi kořenů této války podporuje. Především by Rusko dnes vypadalo jinak, kdyby se tak stalo. Bohužel proces dekomunizace iniciovaný Borisem Jelcinem rychle zkrachoval. Komunistická strana se navzdory ztrátě majetku rychle obrodila. Navzdory nadějím Vladimira Bukovského se dokumenty potvrzující sovětské zločiny, které získal z tajných archivů, nestaly půdou pro „druhý Norimberk".

Takové zúčtování by jistě umožnilo založit ruskou společnost na skutečně demokratických hodnotách. Odsouzení lží, diktatury a zločinů by znamenalo prosazování pravdy, demokracie a spravedlnosti, umožnilo by budování občanské společnosti. To viděla i současná vláda. Před deseti lety Rada pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva (existuje!) pod vedením tehdejšího prezidenta Dmitrije Medveděva připravila dokument, v němž připustila, že vyrovnání se s minulostí je nezbytnou podmínkou modernizace Ruska: „Historická zkušenost ukazuje, že modernizace může být úspěšná pouze tehdy, pokud se elity i celá společnost sjednotí ve společném pocitu občanské odpovědnosti vůči historii. A tento smysl, smysl pro odpovědné vedení země, zase nelze vzkřísit tím, že budeme skrývat - ne před okolním světem, ale sami před sebou - pravdu o tom, co náš národ ve 20. století provedl sám se sebou. Skrývání pravdy o minulosti nás připravuje o možnost úcty k vlastnímu národu, bez níž nelze vytvořit základ pro opravdové vlastenectví, což zase znamená, že modernizace zůstává vzdáleným přáním." Připravený program měl realizovat tehdejší premiér Vladimir Putin.

V dekomunizovaném Rusku by byla KGB rozpuštěna, nejen přejmenována. Šance, že by se plukovník této ostudné organizace dostal do čela národa, by nebyla vysoká.

Nejde však jen o Rusko. Bez ohledu na (vzácně) více či (obvykle) méně úspěšné pokusy o vyrovnání se s minulostí v jednotlivých zemích se se zkušeností komunismu nevypořádaly obecně. Nový Norimberk nebyl organizován - my jsme ho neorganizovali - ani v právním, ani v symbolickém rozměru. Nebyly využity existující nástroje mezinárodního práva, především pravidlo univerzální jurisdikce - každý stát může stíhat zločiny proti lidskosti nebo genocidu.

Když byla před 25 lety vydána "Černá kniha komunismu", mnoho intelektuálních kruhů její závěry odmítlo. Evropský parlament potřeboval deset let, aby ve svých výročních rezolucích doplnil slovo „komunismus" vedle slova „stalinismus" při odsouzení totalitních systémů. V bruselském Domě evropských dějin je v sekci věnované totalitarismu stále uvedeno pouze to první. Výzvu k stíhání komunistických zločinů, kterou Bukovskij zveřejnil (společně s prof. Renatem Cristinem) krátce před svou smrtí, podepsalo jen několik desítek západních intelektuálů a hrstka politiků.

Veřejné uznání komunistických zločinů a odsouzení systému by bylo nejen aktem spravedlnosti pro oběti. Možná je to naivní, ale věřím, že kdyby se na komunismus pohlíželo stejně jako na nacismus, byl by Západ opatrnější vůči bývalému příslušníkovi KGB v čele Ruska. Především by však nebylo možné ignorovat skutečnost, že základem pro pochopení jeho mentality a povahy je jeho sovětská minulost a minulost v bezpečnostních službách. Mezitím bylo otevření archivů ve středovýchodní Evropě (včetně zejména ukrajinských) jen novou cestou historického bádání a novým zdrojem mediálních skandálů. Tento proces nebyl vnímán jako šance na získání poznatků umožňujících pochopit Putinův režim a čelit jeho agresivním snahám.

Nedostatečné hodnocení komunismu a nedocenění významu minulosti vedlo k ignorování varovných signálů. Těmi nejdůležitějšími bylo pronásledování nezávislých ruských historiků, účinná rehabilitace Stalina a v neposlední řadě dlouhodobá kampaň historických dezinformací. Ta byla namířena především proti Ukrajině, ale také Polsku a pobaltským zemím a v poslední době i České republice a některým západním zemím. Putinova osobní angažovanost v posledních třech letech - články, veřejná vystoupení - byla ignorována. V nejlepším případě byla tato vyjádření považována za důkaz neškodné posedlosti minulostí, nikoli za známku budoucí agrese. Teprve diktátorův šílený apel z 21. února přiměl všechny, aby si uvědomili, že na historii záleží.

Měli bychom si však uvědomit, že nejde jen o putinovo Rusko. Odsouzení komunismu by postavilo do pozoru i vztahy s Čínskou lidovou republikou - v níž zločiny Maa a jeho nástupců narostly do obrovských rozměrů. Více než polovinu všech obětí komunismu tvořili Číňané. Navíc nejde jen o minulost - ničení identity Tibetu, genocida Ujgurů a pronásledování náboženských skupin a několika zbývajících disidentů pokračuje. A zdá se, že to nikomu nevadí, protože olympiády v Pekingu se zúčastnil celý svět. Poté, co se nám otevřou oči vůči skutečné povaze Ruska, stane se totéž vůči Číně? Jsme připraveni nejen na vyšší ceny ropy, ale také na to, že se vzdáme levné čínské produkce? Nebo pro nás znamená levnější smartphone víc než svoboda, pravda a spravedlnost?

Sdílím přesvědčení svých ukrajinských přátel, že nedostatečné zúčtování s komunismem je jednou z příčin současné války. Svůj dopis zakončili slovy: „Tuto práci je třeba vykonat až po vítězství civilizovaného světa nad agresorem!". Je paradoxní, že je pro mě těžké sdílet optimismus naplňující tato slova napsaná v bombardovaném Kyjevě.

Łukasz Kamiński - Historik, zaměstnanec Vratislavské univerzity. V letech 2011-2016 byl prezidentem polského Institutu národní paměti. Zakladatel a prezident Institutu Pawła Włodkowicze, výzkumného a vzdělávacího centra specializujícího se na problematiku dědictví totalitních systémů a diktatur. V letech 2017-2021 prezident Platformy evropské paměti a svědomí, mezinárodní organizace zaměřené na šíření znalostí o totalitarismu.