Obrovské zklamání v Domě evropských dějin

Paweł Ukielski

Dům evropských dějin prezentuje jednostranné, silně zideologizované a často také nespojité sdělení. Dům propaguje neomarxistickou vizi dějin našeho kontinentu.

Dům evropských dějin, jehož činnost byla zahájena letos v květnu v Bruselu, vyvolával kontroverze od začátku. Hlavní pochybnost se týkala otázky, zdali je vůbec možné vyložit historii Evropy vyváženým a způsobem, který ukáže toto dědictví komplexně, v celém souhrnu a současně vezme v úvahu všechny nejvýznamnější prvky, které toto dědictví společně vytvářejí. Dnes bohužel víme, že pokus o takový výklad selhal. Samotná expozice je svým vyzněním horší, než bylo možné očekávat. To bohužel může přinést regres do diskuse na téma společného evropského dědictví a následně pak i negativní ovlivnění procesu integrace samotného evropského společenství. Přitom k tomu dochází ve chvíli, kdy se společenství nachází ve velice vypjaté a vyhrocené situaci.

Historické expozice jsou mocným nástrojem utvářejícím paměť a představy o minulosti, což má vliv na náš smysl pro identitu a sounáležitost. Jedná se o výpovědi se silným charakterem syntézy, které neobsahují všechny podrobnosti ani informace o každém faktu nebo postavě. Nemohou být budovány do podoby jakési encyklopedie, protože by diváka zapudily hned, jak překročí práh výstavy. Z tohoto důvodu by měly být moderní expozice s tímto charakterem výpovědi posuzovány „z ptačí perspektivy“, z hlediska toho, jaké je jejich hlavní sdělení a jaké emoce probouzejí v těch, kdo si výstavu prohlížejí. Způsob, jakým je historie interpretována, které události jsou považovány za podstatné a v jakých proporcích jsou prezentovány a jaký jazyk byl použit k popisu historické skutečnosti – to všechno je určující pro sdělení, které stálá expozice přináší.

Proto také není možné redukovat diskusi o bruselské expozici na vzájemné zasypávání se argumenty týkajícími se výlučně podrobností (které konkrétní události jsou v ní uvedeny) – to by byla činnost stejně rozumná jako posuzování lesa podle tvaru kůry jednotlivých stromů. Teprve komplexní pohled na konstrukci výstavy poskytuje její plný obraz.

Jsou tu marxisti, chybí Kant

V případě Domu evropských dějin se jedná bohužel o obraz skličující. Jednostranné podání, silně zideologizované a často přímo inkoherentní, předkládá návštěvníkům neomarxistickou vizi dějin Evropy posledních 200 let. Je to v očividném rozporu s cíli výstavy, jak jsou deklarovány na internetové stránce: s usilováním o lepší pochopení společné minulosti a různorodých zkušeností Evropanů. Různorodost je však bohužel jedním z posledních atributů, jimiž by bylo možné tuto výstavu označit.

Celá prezentace začíná francouzskou revolucí a následně je pak vedena v duchu nevyhnutelné evoluce a pokroku, v souladu s interpretační linií, se kterou se státní a národní společenství Střední a Východní Evropy seznámila až příliš dobře v dobách komunistické diktatury. Pokud bereme v úvahu, že Dům evropských dějin by se měl odvolávat především na základní pilíře společného dědictví a hodnot, pak je rozhodnutí, aby hlavní prezentační linie začínala právě tímto bodem, zarážející. Při uplatnění tohoto výchozího  principu se ztrácejí z dohledu absolutní fundamenty celé civilizace – řecká filozofie, římské právo a židovsko-křesťanské duchovno. Každý z těchto pojmů se sice někde letmo, nenápadně objeví, avšak v minimální míře, na místě věnovaném „kořenům Evropy“. Co však zaráží ještě více, je skutečnost, že se nikde neobjevuje pro naši civilizaci klíčová koncepce svobody.

Hned při vstupu, označovaném jako „paměť a evropské dědictví“ (čili ony kořeny Evropy), a tedy ještě před zahájením celé prezentace, se návštěvník vlastně de facto  dozvídá, co si má myslet. A tak tu tedy máme kořeny „zlé“ a „dobré“ – pregnantně vyhraněné popisy každého z těchto pojmů neponechávají velký prostor pro interpretaci. Vedle těch jednoznačně negativních pojmů, jako je genocida nebo otrokářství, prezentují tvůrci výstavy jako nepochybně  „zlé“ - křesťanství (které je zde představeno jako jeden ze 14  klíčových pojmů v tomto prostoru, avšak jako jediný z nich nikoliv jako samotná idea, nýbrž jako „všudypřítomnost křesťanství“; ta – jak se satisfakcí konstatují autoři  - klesá) -  a národní státy (které podle autorů výstavy začaly vznikat v 19. století a následně zahrnuly Evropu celou spoustou neštěstí). Křesťanství se i tak ocitlo ve šťastné situaci – jak je všeobecně známo, není důležité, zdali se o věci mluví  špatně nebo dobře, důležité je, aby se nekomolil název. A tak je křesťanství náboženstvím, které vyhrálo – objevuje se ve výstavě „jmenovitě“, zatímco vlivy judaismu a islámu na vývoj Evropy byly pečlivě vymazány.

Nepochybně pozitivní pocity pak má vyvolávat idea označovaná jako „Marxismus, socialismus, komunismus“. Z jejího popisu je možné se dozvědět například, že země na východ od železné opony si zvolily komunismus (jako kdyby tváří v tvář totalitnímu zotročení vnucenému jim silou měly vůbec nějaké slovo), načež celý text končí otázkou (s nádechem naděje), zdali se komunismus projevil jen jako nepodařený experiment, anebo zdali snad nemá i šanci do Evropy se vrátit. Pro ty státy a národní společenství, které tento „experiment“ stál miliony lidských životů, je takovéto pojetí skutečnosti mimořádně znevažující, potupné a urážlivé. Z naprosto nepochopitelných důvodů se ve výstavě vůbec neobjevuje klasický liberální myšlenkový proud (nemluvě už ani o takových postavách, jako jsou Adam Smith, John Locke nebo John Stuart Mill), a evropskou filozofickou tradici zde zobrazují Aristoteles a… současný marxista Slavoj Žižek (třeba pro  sv. Tomáše, Descarta, Kanta, Huma nebo Wittgensteina tady místo není).

Holocaust jako drobná epizoda

Výše uvedené příklady ukazují ještě jeden atribut Domu evropské historie – silnou tendenci prezentovat komentáře, interpretace a názory, u nichž často nejsou uvedeny základní údaje, čísla nebo chybí faktografie. Příkladem takového postupu je část výstavy věnovaná kolonialismu, kde se divák v rovině emocí dozvídá, že to byl jev velice špatný, ale není mu poskytnuta konkrétní ilustrace v podobě třeba jen počtu obětí genocidy spáchané Belgičany v Kongu nebo německých zločinů v Namibii.

Neproporcionálně málo místa bylo věnováno druhé světové válce. Zvlášť zarážející je nepatrný podíl holocaustu. S mnohamilionovou genocidou se naložilo, jako kdyby to byla nepříliš významná stránka historie světa. Naproti tomu pokud byly dvě zločinné totality v meziválečném období prezentovány poměrně správně, tak potom byly pojmenovány kuriózním způsobem. Na jedné straně tady výstava prezentuje nacismus (a tedy kompaktní, koherentní nelidskou ideologii), na druhé straně však zde nestojí komunismus, nýbrž stalinismus (ačkoliv nikdo o takové ideologii neslyšel, podobně jako o hitlerismu). A co víc, tvůrcům unikly takové „nepodstatné drobnosti“ jako genocida na Ukrajině, kde v důsledku uměle vyvolaného hladomoru zahynulo kolem 7 milionů lidí. K tomu všemu se  také ještě „někam ztratila“ sovětská role při vypuknutí války a při masových zločinech.

Tvůrci výstavy rovněž nehodlali zaujmout seriózní stanovisko ke zkušenostem totální války jakožto k fundamentu pro budoucí Evropskou unii. Při prohlídce výstavy je těžké nabýt dojem, že to byly právě hrůzy a utrpení války, co vedlo k vybudování společné evropské konstrukce, která se – protože byla založena na takových hodnotách, jako svoboda, demokracie, lidská práva a vláda práva – nutně musela stát soupeřem komunistického bloku, založeného na porobě a porušení všech zásad blízkých evropské civilizaci. Místo toho ovšem divák nachází v části věnované studené válce poměrně teplé, barvité vyprávění o tom, jak  po válce existovaly dva systémy, které se vlastně z neznámých důvodů potíraly.

Absence říše zla

Tato část výstavy návštěvníkovi žádným způsobem nevysvětlí, jak fungoval komunistický teror, nevylíčí  naprostou ekonomickou neschopnost, nevýkonnost a neúčinnost  socialismu, masové tajné sledování, pronásledování nebo systém jedné strany. Zvláště těžké bude na základě takto prezentované výstavy pochopit, proč národy východního bloku vnímaly jeho pád jako osvobození a začaly s velkým odhodláním směřovat do euroatlantických struktur. Určitě k pochopení nepřispějí tak kuriózní tvrzení, jako např.: „komunisté byli hrdí na své ideály sociální spravedlnosti, avšak v některých jimi ovládaných zemích lidem chyběly potraviny a základní životní potřeby, z jiných lidé utíkali“.

Namísto komplexní prezentace studené války jako konfliktu, který mohl vést ke zničení kontinentu, obdrží návštěvníci rozsáhlou prezentaci zaměřenou na spotřebitelský životní styl, což vnucuje myšlenku, že na obou stranách železné opony společnost bohatla, rozvíjela se  a žilo se lépe až na skutečnost, že na východě byl tento proces pomalejší.

Vyvrcholením tohoto dění je rok 1989 – moment, který by mohl být prezentován jako velký triumf evropských hodnot, překonání umělého rozdělení kontinentu a zapojení národů a států přetrvávajících za železnou oponou do velkého díla evropské integrace. Okamžik, v němž byla „říše zla“ spektakulárně poražena a miliony lidí znovu získaly vytouženou svobodu. Bohužel však, z jakéhosi důvodu (že by snad z obavy před reakcemi Ruska, považujícího rozpad sovětského impéria za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“?), místo toho dostává návštěvník nejasný, plytký film, z něhož sice nevyplývá, proč komunismus padl, ale zato je možné se dozvědět, že se to odehrávalo hlavně v Německu.

Pro obyvatele Střední a Východní Evropy, kteří snili o tom, že šedé a hanebné časy komunistické poroby pominou, jde o okamžik neobyčejně nepříjemný. Současně mohl být tento okamžik pro obyvatele „staré Evropy“ i výchozím bodem k zamyšlení nad tím, jak došlo k tomu, že dokonce i chvíle jednoznačně pozitivní, chvíle obrovského triumfu v nich nedokáží  vzbudit hrdost a příslušnost ke společenství, jež tohoto úspěchu dosáhlo. Politická korektnost nebo jiné ideologické deformace způsobují, že se v Domě evropské historie nebuduje smysl pro společnou identitu založenou na odvěkých evropských hodnotách. Náhradou za to je nám nabízen homo sovieticus v nové, vylepšené verzi, aniž zde je poskytnut prostor pro (formálně požadovanou) různorodost.

Expozice odsouzena k výměně

Dům evropských dějin byl vytvořen zcela netransparentním způsobem, bez jakékoliv veřejné debaty na téma narativu. Dodnes není známo, kdo je třeba autorem scénáře (projekt je veden pod hlavičkou Vědecké rady a Dozorčí rady, lze dohledat jména aktuálního týmu, chybí ovšem informace, kdo konkrétně vypracoval scénář a koncepci výstavy). Jakékoliv pokusy o diskusi před otevřením výstavy byly s nesouhlasem odbývány a nabídky spolupráce a podpory (jako např. nabídka Platformy evropské paměti a svědomí oficiálně podaná v roce 2012) – byly odmítány. Rovněž po otevření jsou veškeré kritické hlasy odbývány dost impertinentním způsobem – když si korespondentka deníku „Rzeczpospolita“ v Bruselu Anna Słojewska „dovolila“ v tomto deníku vyjádřit kritický názor, byla napomenuta mluvčím Evropského parlamentu, který ji ex cathedra poučil, že se má lépe dívat a lépe chápat, a že mnoho věcí, o kterých ve svém textu píše, vůbec na výstavě není. Bohužel po prohlídce této výstavy, které jsem věnoval  několik hodin, konstatuji, že se pan mluvčí mýlí.

Plísnění a hromování však nezmění nic na tom, že král je nahý. V rámci studijní návštěvy organizované Platformou evropské paměti a svědomí navštívila v srpnu Dům evropských dějin téměř dvacetičlenná mezinárodní skupina expertů věnujících se připomínání historických událostí, obdobím totalitních režimů a muzejnictví. Bohužel, ani přes prosby adresované řídícímu týmu pracoviště se účastníkům návštěvy nepodařilo získat úplný soubor informačních textů umístěných v expozici, což by pomohlo analyzovat výstavu komplexněji na úrovni detailů. Nezměnilo by to však celkové hodnocení.

Na základě evaluačních formulářů vyplněných účastníky návštěvy vznikla téměř dvacetistránková zpráva, která bude v listopadu předložena v Bruselu (zpráva dostupná zde). Výsledky analýzy jsou zdrcující – slabiny a nedostatky expozice jsou patrné na všech úrovních a výstavu zcela diskvalifikují. Situaci nezachraňují ani nečetné silné stránky (jako třeba větší část prezentace týkající se první světové války). Závěr je proto jednoznačný – je nezbytné, aby se transparentně a na základě širokých konzultací připravila nová expozice, která zachytí dějiny Evropy skutečně komplexním způsobem, se zřetelem k nejdůležitějším dějinným motivům a tématům, založena na faktech a datech. Určitě by se nejednalo o expozici, která všechny potěší. Takové neexistují. Postačí ovšem, když se bude opírat o historická fakta a bude postrádat ideologickou manipulaci. To samo o sobě by byl obrovský úspěch.

Autor je doktor humanitních věd a je náměstkem ředitele Muzea Varšavského povstání. Je členem Výkonné rady Platformy evropské paměti a svědomí. 

Zdroj: Spektakularna porażka Domu Historii Europejskiej, Rzeczpospolita, 27. říjen 2017

Překlad: Jaroslav Müller, redakce