Audience
Radek Schovánek
Tématem tohoto textu nejsou uprchlíci. Už několik měsíců mám sice intenzivní pocit, že svět nesleduje nic jiného než vybuchující auta, mladíky střílející do lidí a Německo páchající pod heslem „uprchlíci všech zemí spojte se“ kolektivní sebevraždu. Chci se vrátit o deset let zpátky a doplnit text o petici sedmnácti disidentů z roku 2005, ve které požadovali selektivní zpřístupňování materiálů Státní bezpečnosti. Nakonec se celá věc vyřídila mírně pozměněnými dopisy, které Jan Křen rozeslal několika ústavním činitelům.
Jak postupně odumíral mediální zájem a objevily se jiné, stejně „důležité“ příběhy bylo mi líto, že se do celé věci, podle mě nešťastně, zapojil i Václav Havel. Osobně jsem s ním mluvil jenom několikrát v životě, ale cítil jsem k němu úctu a považoval ho, a stále považuji, za člověka, který významným způsobem pomohl zbavit Československo toho hnusného komunistického režimu. Napsal jsem tedy email panu Vidlákovi do kanceláře pana prezidenta a požádal o audienci. Dostalo se mi ujištění o velkém zájmu o celou problematiku, velkém vytížení pana presidenta a jeho ochotě se sejít a argumenty pro zachování stávající formy zpřístupnění komunistických archiválií vyslechnout. O několik dní později mi byl nabídnut volný termín 29. prosince odpoledne. Zeptal jsem se, zda není možný jiný, protože jsem s rodinou mimo Prahu, nebyl. Poděkoval jsem za slíbených dvacet minut vzácného času a informoval přítele Petra Blažka, že audience proběhne 29. prosince 2005 od čtrnácti hodin.
Dohodli jsme se, že se před schůzkou sejdeme raději o čtvrt hodiny dříve, abychom se domluvili. Bylo nám jasné, že je to složité téma a chtěli jsme mluvit co nejstručněji, ale srozumitelně. Panák v blízkém baru nám k novým argumentům ale moc nepomohl. Do kanceláře jsme vstoupili na minutu přesně. Milá paní nám sdělila, že pan prezident má nějaké důležité jednání, ať chvíli počkáme. Byla velmi milá, nabídla nám kávu a tak jsme za prosklenou stěnou asi půl hodiny čekali, až na nás dojde řada. Tlumený hovor z vedlejší místnosti sice nebyl srozumitelný, ale i tak nám bylo trapně při představě, že si o nás možná myslí že rozumíme co si jeho hosté povídají. Podle původní domluvy, měl již dávno přijít jiný zájemce o rozhovor, ale nikdo v kanceláři nebyl. Pootevřely se dveře a milá paní nás uvedla do pracovny pana prezidenta.
Václav Havel na vzpomínkovém setkání členů VONS v Senátu PČR v roce 2008 (foto: Petr Blažek).
Za stolem seděl Jan Křen, vedle něho Luboš Dobrovský a naproti pan prezident. Na stole stály sklenky s koňakem. Pozdravili jsme a pan prezident odpověděl: „Dobrý den, musím Vám říct, že názory tady mých přátel jsou mi daleko bližší než ty Vaše.“ Musím se přiznat, že mě tento začátek rozhovoru mírně zaskočil a chvíli jsem si v duchu říkal, jestli jsme třeba špatně nepozdravili. Posadili jsme se a já si v duchu řekl, jak je dobře, že jsme si panáka už dali. Odmítl jsem nabízenou sodovku. Asi čtvrt hodiny jsme se pokoušeli vysvětlovat, co si o věci myslíme a proč. Měl jsem intenzivní pocit, že už to bylo všechno řečeno před naším příchodem, všichni to vědí, a vlastně to nikoho nezajímá. Po tichém zaklepání vstoupil fotograf a pořídil několik snímků, snad pro prezidentský archiv. „Návštěva proběhla v pracovním duchu a zúčastněné strany se informovaly o svých stanoviscích.“
Když jsme odcházeli, pan prezident zalitoval, že všechny dokumenty, které k němu vedla Státní bezpečnost, byly zničeny. „Ale ty se dají částečně rekonstruovat, třeba svazek agentky X. Y. obsahuje mnoho dokumentů, které se Vás týkají,“ řekl Petr, když vyslovil jméno jedné z jeho milenek. Bylo to jedno, všichni v místnosti ten příběh znali. „Ona byla agentka?“ Byla to jediná chvilka, kdy se v unavených očích pana presidenta zablýskla jiskřička zájmu. „Budeme si o tom muset někdy popovídat.“ Nakonec pan prezident pronesl něco ve smyslu, že je to složitá problematika, ke které se již v budoucnu nebude vyjadřovat. Což bohužel nedodržel.
Ale to už je jiný příběh.
Radek Schovánek (nar. 1964) – český badatel a publicista. V letech 1993–1998 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, 1998–2005 působil pod vedením prof. Viéma Prečana v Československém dokumentačním středisku, 2005–2007 pracoval v Ústavu paměti národa, 2007–2008 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2008–2015 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní je zaměstnancem Ministerstva obrany ČR.