Josef Beran se stal před sedmdesáti lety pražským arcibiskupem

Zlatuše Kukánová

Osobnost velkého muže církve pražského arcibiskupa Josefa Berana si odborná i laická veřejnost nejčastěji spojí s tříletým vězněním v koncentračních táborech Terezín a Dachau, pronásledováním katolické církve komunistickým režimem, protiprávní internací na různých místech a zákazem výkonu arcibiskupského úřadu, končícím v podstatě vyhoštěním z Československa u příležitosti převzetí kardinálské hodnosti v Římě v roce 1965. Arcibiskupův utajený odlet z Prahy v únoru 1965 znamenal nucené a definitivní odloučení od jeho arcidiecéze a farníků, protože mu režim nepovolil návrat do Prahy, přinutil ke čtyřletému životu v emigraci a nakonec mu znemožnil posmrtný návrat do vlasti.[1] Řada poutníků i turistů z bývalého Československa pravidelně navštěvuje při prohlídce krypty římské svatopetrské baziliky místo jeho posledního odpočinku.[2] Méně známé jsou však okolnosti Beranovy nominace poválečným pražským arcibiskupem, jejíž 70. výročí jsme si připomněli na podzim letošního roku.

Obr. Josef Beran po návratu z Dachau, foto: SOA Plzeň

Postavení římskokatolické církve v poválečné společnosti v Čechách a na Moravě (na rozdíl od Slovenska) bylo velmi dobré, církev měla až na některé výjimky u obyvatel vysoký morální kredit díky postojům většiny duchovních správců a hierarchie za druhé světové války.[3] Také mezi státem a katolickou církví panoval vzájemný respekt, obě strany se snažily řešit sporné otázky dohodou podle vládního programu, zaručujícího svobodu náboženského vyznání a nezasahování do vnitřního života církví a jejich činnosti. Katolickou církev čekalo řešení spousty úkolů, kromě obnovy farní sítě a nominace nových farářů[4] bylo třeba obsadit vakantní pražské arcibiskupství a některá biskupství, jmenovat nové kanovníky, obnovit činnost zdecimovaných seminářů, klášterů, řádových nemocnic a dalších církevních objektů, sloužících za války různým účelům. Přes prezidentem a většinou ministrů proklamované konciliantní vztahy mezi státem a církví, respektive církvemi, došlo brzy k citelnému zásahu a omezení jejich činnosti. Nejdůležitějším bylo vydání řady dekretů, především o odsunu německého a maďarského obyvatelstva, které po ztrátě státního občanství opustilo společně se svými faráři pohraniční oblasti (v Čechách zejména litoměřickou a příhraniční část budějovické diecéze). Vedle laického kléru opustili pražskou arcidiecézi německy mluvící řeholníci a řádové sestry, působící vesměs v různých zdravotnických a charitativních zařízeních. Proti původním odhadům odešel z bývalých Sudet nakonec vyšší počet obyvatel i duchovních správců.[5]   

Situaci katolické církve komplikovalo oslabení biskupského sboru a neexistence diplomatických styků se Svatým stolcem během druhé světové války. V květnu 1940 zemřel první člen episkopátu budějovický biskup Šimon Bárta (27. 10. 1864 – 2. 5. 1940), který musel po vyhlášení protektorátu předat část diecéze do pravomoci biskupů v Bavorsku a Rakousku. Po dlouhé těžké nemoci opustil arcidiecézi v dubnu 1941 pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar (16. 5. 1870 – 21. 4. 1941) a brzy jej následoval brněnský biskup Josef Kupka (7. 5. 1862 – 20. 6. 1941). Naštěstí se podařilo eliminovat německé snahy obsadit uprázdněné stolce, což ocenil především u pražského arcibiskupství prezident E. Beneš v memorandu z května 1943, předaném Vatikánu prostřednictvím Velké Británie a USA.[6] Arcibiskupství a obě biskupství zůstala nadále neobsazená, jejich správa byla svěřena kapitulním vikářům. Pražskou arcidiecézi spravoval od Kašparovy smrti až do nominace nového primase dlouholetý kanovník, konzistorní kancléř a generální vikář dr. Bohumil Opatrný (10. 11. 1880 – 20. 5. 1965).[7]

Benešův návrat do Československa a do Prahy neznamenal posun v názoru na případnou kontinuitu a úroveň československo-vatikánských diplomatických vztahů a platnost dosavadní smluvní základny tzv. modu vivendi z roku 1928,[8] brzdících mimo jiné doplnění personálně zdecimovaného biskupského sboru. Postupná změna politického kurzu v poválečném Československu, nejasná budoucnost oboustranných styků a ztráta dosavadních pozic v sousedním tradičně katolickém Polsku a Maďarsku,[9] nakonec přiměly Svatý stolec k rychlému tahu, kterým byl příjezd posledního předválečného diplomatického zástupce chargé ďaffaires Raffaele Forniho na začátku září 1945.[10] Československá vláda naopak odkládala vyslání diplomata a poukazovala na fakt, že v roce 1939 došlo k přerušení styků ze strany Svatého stolce. Jako další důvod uváděla navázání kontaktů a výměnu diplomatů se Slovenskem i poskytnutí pozdějšího útočiště bývalému vyslanci Karolu Sidorovi, jemuž však musela vatikánská administrativa na konci května 1945 naznačit, že jeho zastupitelský úřad po podpisu kapitulace slovenské vlády 8. 5. 1945 ukončil činnost.

Obr. Královéhradecký biskup Mořic Pícha (1869-1956), Foto: archiv autorky

Otázka nominace pražského arcibiskupa a dalších biskupů se dostala na pořad jednání společně s otázkou budoucnosti oboustranných diplomatických styků,[11] i když ji zpočátku komplikovalo zpochybňování platnosti modu vivendi a jeho článku, stanovícího podrobnosti výběru konkrétního kandidáta.[12]  Svatý stolec naléhal na podzim 1945 na arcibiskupovu nominaci a spojoval ji s nabídkou místa v oslabeném kardinálském sboru v domnění, že tím zároveň vyřeší a uzavře problém úrovně vzájemných vztahů. Papež Pius XII. tehdy pomýšlel na konkrétní osobu dlouholetého zkušeného biskupa v Hradci Králové Mořice Píchy (nar. 18. 4. 1869), který měl podle jeho názoru jako absolvent římských univerzitních studií, neoficiální mluvčí episkopátu v posledních letech války a současný předseda biskupských konferencí ty nejlepší předpoklady stanout v čele arcidiecéze.[13] V únoru 1946 bylo na zasedání tajné konzistoře jmenováno přes třicet nových kardinálů z různých zemí. Nominace několika z nich byla považována za politickou záležitost, jméno zástupce Československa se mezi nimi neobjevilo,[14] protože se nepodařilo najít shodu na arcibiskupském kandidátovi. Naopak sousední Maďarsko a Polsko, s nimiž nemělo meziválečné Československo jen pozitivní zkušenosti, získaly nové kardinály v dosavadních arcibiskupech Mindszentym a Sapiehovi.

Nedávno jmenovaný ostřihomský arcibiskup József Mindszenty[15] se za druhé světové války stal symbolem nekompromisní opozice proti fašismu. Z podnětu tehdejšího nuncia Angela Rotty, spolupodílejícího se během německého obsazení Budapešti od března 1944 do února 1945 na vystavování dokladů a záchraně židovských obyvatel,[16] byl jmenován biskupem veszprémským. Na podzim 1944 byl s několika faráři a studenty teologie internován maďarskou fašistickou vládou za odmítavý postoj k židovské genocidě v zemi a záměr umístit vojáky v části biskupského paláce. Do Veszprému se vrátil až koncem dubna 1945. Brzy po osvobození a nominaci ostřihomským arcibiskupem v září 1945 se stal prvním z kritiků nastupujícího komunistického režimu, když v předvolebním pastýřském listu odsoudil „marxistické zlo“ a vymezil se vůči pozemkové reformě.[17]     

Krakovský arcibiskup Adam Stefan Sapieha[18] se před válkou dostal několikrát do sporu s Jósefem Pilsudskim a jeho politikou „sanace“. Přestože v roce 1939 nabídl oběma papežům Piovi XI. a Piovi XII. rezignaci ze zdravotních důvodů, nakonec od ní na naléhání ministra zahraničí Becka a v očekávání blížící se války ustoupil. Po odchodu polského primasa Augusta Hlonda (1881-1948) do exilu se Sapieha stal oficiálním reprezentantem polské katolické církve, jedním z národních vůdců a spolupracovníků exilové vlády. Zasadil se o založení jediné Němci povolené charitativní organizace Národní rady sociální péče (podpory). Po uzavření krakovského semináře Němci přestěhoval studenty do arcibiskupského paláce, umožnil jim pokračovat ve studiu a zároveň je uchránil před nacistickou perzekucí.[19] Po židovském pogromu v Kielcích na začátku července 1946, který vyvolal velkou vystěhovaleckou vlnu z Polska,[20] poskytl péči postiženým Židům, jimž podle možností pomáhal i za války (například udělováním tajných křtů a vydáváním falešných dokladů).

Nominací kardinálů v zemích, osvobozených Rudou armádou, které se postupně dostávaly pod silnější sovětský vliv, bojoval Svatý stolec o budoucnost diplomatických styků a postavení katolické církve stejně jako v Československu. Jmenováním německých, španělských a francouzských kardinálů se snažil ocenit jejich postoj, podporu protinacistické katolické rezistence za války a obhajobu lidských práv.[21] V jiných případech motivovat vlády k ukončení dlouhodobých záležitostí, posílit vliv katolické církve v evropských, latinskoamerických, jihoamerických i dalších zemích (například Anglii, Chile, Kubě, Peru, Brazílii, Kanadě, Austrálii a Číně), vyzdvihnout misijní činnost nebo navázat dialog s ostatními církvemi. Ocenění čtyř amerických duchovních signalizovalo těsnější zahraničně politické vazby na USA.[22] Složením kardinálského sboru zástupci takřka ze všech koutů světa měla být zdůrazněna univerzálnost církve. Pravděpodobně nejlépe znal Pius XII. německé církevní hodnostáře z doby svého meziválečného působení na nunciaturách v Mnichově a Berlíně kolínského arcibiskupa Josefa Fringse,[23] biskupy münsterského Clemense Augusta von Galen[24] a berlínského Konráda von Preysing.[25] Von Galen, považovaný i přes kritický postoj k nacismu za německého pravicového nacionalistu, se po kardinálské kreaci těšil v Římě velké pozornosti a během pobytu v Itálii navštívil několik německých zajateckých táborů.

Vraťme se však k podrobnostem československo-vatikánských jednání o budoucím arcibiskupovi. Na začátku listopadu 1945 oznámil Svatý stolec ministerstvu zahraničních věcí ústy chargé ď affaires R. Forniho Píchovu kandidaturu na pražský svatovojtěšský stolec.[26] V době takzvaného informačního procesu, v němž se angažovaly rezorty školství a osvěty a vnitra, se nepodařilo udržet v tajnosti Píchovo jméno a navíc pravděpodobně nikoliv náhodou vypověděl právě vyslýchaný Karl Herman Frank, že hradecký biskup vyhověl na začátku května 1945 jeho žádosti navázat prostřednictvím berlínského nuncia Cesare Orseniga a papeže Pia XII. kontakty s velením anglo-amerických vojsk, aby předešel osvobození protektorátu Rudou armádou.[27] I když se nepodařilo ověřit Frankovo svědectví z dalších spolehlivých zdrojů,[28] hradeckému biskupovi přitížila role prostředníka při vyjednávání se západními spojenci za Benešovými zády.[29]

Protokol sepsaný s K. H. Frankem v pražské věznici 4. 12. 1945 (AMZV, TO-O, 1945-1959, k. 5)

 

Pro vatikánskou a československou stranu nastala téměř patová situace. Svatý stolec totiž předpokládal, že vyřešením otázky pražského arcibiskupa urychlí jednání o mnoha problémech, především o nejasné budoucnosti vzájemných diplomatických vztahů, dalších personálních otázkách oslabeného episkopátu a úpravě církevně-politických poměrů na Slovensku. Československá republika, která málem vyslovila v prosinci 1945 s Píchovou nominací souhlas, porušila delší nečinností a předčasným uveřejněním jeho jména ustanovení modu vivendi. To jí ale nebránilo zamítnout kandidaturu z politických důvodů a argumentovat negativním postojem katolického duchovenstva k nacistům za okupace a spojenectvím ČSR a SSSR.[30] V dané chvíli došli jednající k realistickému závěru, že bude výhodnější nechat věc v klidu, protože ve hře bylo víc otázek.

Obr. Strahovský opat Bohuslav Stanislav Jarolímek (1900-1951), Foto: archiv autorky

Brzy po vyslání diplomatického zástupce ČSR ke Svatému stolci[31] a ztroskotání rozhovorů o Vatikánem navržené osobě, při nichž se Praha vzdala výhledu na kardinálský klobouk, zmocnila vláda v únoru 1946 ministra zahraničí Jana Masaryka uplatněním požadavku o zařazení šestačtyřicetiletého strahovského opata Stanislava Bohuslava Jarolímka[32] do takzvaného terna (užšího výběru) na pražského arcibiskupa. Premonstrátský opat splňoval podmínku přítomnosti v protektorátu a účasti v protinacistickém odboji, protože umožnil instalaci tajné vysílačky v klášterní knihovně. Za tuto činnost byl v únoru 1947 vyznamenán Válečným křížem.[33] Dalo se tedy předpokládat, že s novým kandidátem nenastanou politické problémy.[34] Další jednání byla odsunuta až do vyřešení otázky úrovně styků a předpokládaného návratu předválečného diplomatického zástupce Vatikánu Saveria Rittera do Prahy.[35] Jeho hlavním úkolem mělo být řešení personálních otázek biskupského sboru.[36] Kromě uzavření záležitosti pražského arcibiskupství to byla budoucnost litoměřického a budějovického biskupství. Někteří členové vlády navíc požadovali výměnu části politicky kompromitovaného slovenského episkopátu.

Svatý stolec nakonec akceptoval Jarolímkovo vládní doporučení a Píchovu kandidaturu prohlásil koncem dubna 1946 za neaktuální a definitivně uzavřenou, i když se neztotožnil s jeho nařčením z kolaborace s Němci.[37] Při veškerých jednáních nadále zdůrazňoval, že by se po eventuálním zveřejnění obsahu biskupova dopisu berlínskému nunciovi prokázala neoprávněnost dosavadního tvrzení a padly by tak politické výhrady československé vlády k jeho činnosti. V době probíhajícího Jarolímkova informačního procesu se objevila jména „zaručených“ kandidátů do arcibiskupského paláce, favorizovaných různými pozorovateli.[38] Většina měla bohaté zkušenosti s pastorací, prací s mládeží a dva z nich Josef Beran a Štěpán Trochta dokonce s vězněním v nacistických koncentračních táborech Terezín, Dachau a Mauthausen.[39]

Události se daly do pohybu v létě 1946 po příjezdu Saveria Rittera do Prahy. Svatý stolec nakonec po sérii vyčerpávajících jednání přistoupil z obavy možné ztráty vlivu ve Střední Evropě na požadavek ČSR vyslat S. Rittera obeznámeného s národnostní problematikou a poměry meziválečného Československa v nižší hodnosti internuncia, i když tím vatikánská diplomacie ztratila doyenství v pražském diplomatickém sboru.[40] Při prvních schůzkách s úředníky MZV se ukázalo, že k Píchově kandidatuře došlo z Ritterova podnětu a na základě dosavadních zkušeností. Po smrti pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1941) a zhoršení zdravotního stavu olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana v roce 1943 se stal neoficiálním mluvčím episkopátu, což také vysvětlovalo Frankovu snahu vyjednat jeho prostřednictvím výhodnější podmínky odchodu z Prahy.[41] Internuncius nakonec uznal, že hledání a výběr budoucího arcibiskupa nebudou jednoduché.[42]

Paralelně vedl rozhovory o personálních otázkách episkopátu československý vyslanec u Svatého stolce dr. Artur Maixner.[43]Kromě jednání o osobě pražského arcibiskupa měl nový diplomatický zástupce tlumočit přání československé vlády odstranit, respektive přimět k rezignaci, zkompromitovaného spišského biskupa Jána Vojtaššáka. Přestože ve hře o post v čele arcidiecéze zůstalo neoficiálně několik osob a díky vládě a části tisku byl stále favorizován strahovský opat Jarolímek, dočkaly se politická reprezentace i veřejnost překvapivého sdělení v předvečer státního svátku vzniku samostatného Československa v podobě nominace dosavadního rektora arcibiskupského semináře a bývalého vězně Josefa Berana pražským arcibiskupem.[44] Pro věřící nebylo jmenování překvapením, zatímco pro politiky, ministerské úředníky i laickou veřejnost byl J. Beran velkou neznámou.[45] Vatikán se při výběru nového člena episkopátu rozhodl pro nominaci absolventa některé z římských univerzit.

Po udělení vládního souhlasu a oficiálním zveřejnění nominace bylo potřeba připravit ceremoniál slibu věrnosti Československé republice dle V. článku modu vivendi[46] do rukou předsedy vlády.[47] Při vyslancově jednání ve vatikánském Státním sekretariátu na začátku listopadu 1946 zazněla důležitá informace, že opat Jarolímek nevyšel z informačního procesu bez vady. Nabízí se tedy čistě spekulativní otázka, zda to nebyl jeden z důvodů stále odkládané arcibiskupské nominace, i když byla v tomto případě ovlivněna řadou dalších faktorů, především stavem oboustranných diplomatických vztahů. Pro J. Berana, hierarchii a věřící nastal 8. prosince 1946 slavnostní okamžik. Po pěti a půl letech se svatovítská katedrála připravila k uvítání pražského arcibiskupa,[48] kterého vysvětil vatikánský diplomat internuncius S. Ritter společně s královéhradeckým biskupem M. Píchou a světícím biskupem pražským Antonínem Eltschknerem. Po obsazení brněnského biskupství a svatovojtěšského arcibiskupského stolce v roce 1946 přišly v dalších měsících na program jednání personální otázky budějovického a litoměřického biskupství.

Nóta apoštolské internunciatury z 26. 10. 1946 oznamující nominaci J. Berana pražským arcibiskupem se souhlasným stanoviskem předsedy a některých členů československé vlády (AMZV, TO-O, 1945-1959, k. 5)

 

[1] Z literatury například: Václav Vaško, Kardinál Beran a jeho zápas s totalitou. Portrét osobnosti. Soudobé dějiny 8, 2001, č. 2-3, s. 384-408; Týž, Arcibiskup Beran – symbol odporu proti komunismu. Securitas imperii 11, 2005, s. 95-128; Jaroslav V Polc, Bohumil Svoboda, Kardinál Josef Beran. Praha 2008; Stanislava Vodičková, Ať si Berana vezmou, doma je nebezpečný. Paměť a dějiny 2, 2008, č. 4, s. 85-98; Táž, Uzavírám vás do svého srdce. Životopis Josefa kardinála Berana. Centrum pro studium demokracie a kultury (dále CDK), Ústav pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR), Brno 2009; Zlatuše Kukánová, Habemus archiepiscopum! Josef Beran novým pražským arcibiskupem. Paginae historiae (Sborník Národního archivu v Praze) 24, 2016, č. 1, s. 110-137.

[2] Josef Beran, který zemřel na rakovinu plic 17. 5. 1969 v papežské bohoslovecké koleji Nepomucenum, byl z rozhodnutí papeže Pavla VI. (papežem 1963-1978) pohřben nedaleko hrobů dvou významných papežů 20. století Pia XI. (1922-1939) a Pia XII. (1939-1958).

[3] Bedřich Hoffmann, A kdo vás zabije… Život a utrpení kněžstva v koncentračních táborech. Společenské podniky, Přerov 1947; František Ludvík, České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Arcidiecézní pastorační ústředí Praha 1946. Z novější literatury například František Vašek, Zdeněk Štěpánek, Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské 115, 1996, s. 73-96; Titíž: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Šimon Ryšavý, Brno 2003; Stanislava Vodičková, Papežovi špióni. Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova v soukolí moderních dějin na příkladu P. Antonína Zgarbíka SJ. Securitas imperii 19, 2011, č. 2, s. 110-142; Táž (ed.): I zvíře mělo víc útrpnosti než člověk. Paměti patera Františka Štveráka, vězně nacistického a komunistického režimu. ÚSTR, Praha 2013; Vladimír Černý, Gestapo proti katolické církvi. Zásah vůči klášteru augustiniánů na Starém Brně a následné soudní procesy. Securitas imperii 25, 2014, č. 2, s. 40-77. Nacistickou perzekucí křesťanů se zabývají Ústav pro studium totalitních režimů (projekt Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939-1989) a Česká křesťanská akademie (projekt Mučedníci a oběti pro Krista. Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století).

[4] Václav Vaško, Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I., Zvon, Praha 1990, s. 123, podle poválečných odhadů, uplatněných při Norimberském procesu, bylo po březnu 1939 zatčeno 487 katolických farářů.

[5] Václav Vaško, Kardinál Beran a jeho zápas s totalitou. Portrét osobnosti. Soudobé dějiny 8, 2001, č. 2-3, s. 389, v pražské arcidiecézi chybělo z 1350 potřebných asi 700 kněží. Autor uvádí ve stati Arcibiskup Beran – symbol odporu proti komunismu. Securitas imperii 11, 2005, s. 95, že potřebných duchovních v arcidiecézi bylo 1300, aniž by v obou případech citoval pramen.    

[6] Edvard Beneš, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947, s. 500.

[7] Bohumil Opatrný od 1. 3. 1932 generálním vikářem pražské arcidiecéze, po odstoupení Sudet Německu a rozdělení pražské arcidiecéze na pražský a ostrovský (schlackenwertský) generální vikariát v r. 1939 se stal generálním vikářem pražského generálního vikariátu.

[8] Jaromír Machula, Vatikán a Československo v letech 1938-1948. Paměti. Ústav pro soudobé dějiny Praha, 1998; Jiří Koníček, Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Církevně-politický vývoj v letech 1918-1993. Společnost pro dialog církve a státu, Olomouc 2005; Zlatuše Kukánová, Od tolerance k nepřátelství. Diplomatické vztahy Československa s Vatikánem 1945-1950. Semper paratus 3, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2014, s. 52-88; Marek Šmíd, Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo-vatikánských vztazích v letech 1920-1950. CDK Brno 2015; Zlatuše Kukánová, Nunciem a internunciem v jedné zemi. Diplomatické vztahy Československa s Vatikánem 1939-1946. Securitas imperii 27, č. 1, 2016, s. 96-133.

[9] Nerespektování požadavků polské politické reprezentace znamenalo přerušení diplomatických styků a vypovězení konkordátu na konci roku 1945. Víc než polovina polských biskupství byla na začátku roku 1946 vakantních (z 24 bylo 15 volných) kvůli nedostatku biskupů nebo deportaci biskupů orientálního ritu.

[10] Raffael Forni (1906-1990), absolvent filozofie, teologie a papežské diplomatické akademie, vysvěcen 1934, byl přidělen na pražskou nunciaturu na podzim 1938. Za okupace vedl nunciaturu, později byl přeložen do Berlína. Potom pravidelně zajížděl do Prahy, stal se spojkou protektorátních církevních kruhů se Svatým stolcem. Vrátil se 6. 9. 1945, při audienci u ministra J. Masaryka 20. 9. 1945 předal nótu státního sekretariátu se svým pověřením.

[11] Archiv ministerstva zahraničních věcí (dále AMZV), Teritoriální odbor – obyčejná spisovna, (TO-O), 1945-1959, Vatikán, k. 5, složka Církevní věci: Arcidiecéze pražská. Komplex otázek shrnulo MZV do tzv. Aide-memoire č. 36.336/II-sekr/45 dne 12. 9. 1945, předaného V. Clementisem R. Fornimu 13. 9. 1945 před zasedáním vlády.

[12] Podle čtvrtého článku modu vivendi vyplývala Svatému stolci povinnost oznámit jméno vyhlédnuté osoby vládě, která se k němu vyjádřila s ohledem na státně-politickou spolehlivost. Kandidát nesměl vyvíjet protiústavní nebo jinou politickou činnost, ohrožující vnější i vnitřní bezpečnost státu a být československým státním občanem. Další podmínkou bylo utajení jeho jména po celou dobu vyjednávání.

[13] M. Pícha (1869-1956), absolvent teologie v Římě, ceremoniář pražských arcibiskupů 1897-1912, sekretář arcibiskupského ordinariátu 1901-1912, osobní tajemník arcibiskupa Lva Skrbenského, kancléř konzistoře 1917, arcidiecézní generální vikář 1917-1919. Jako expert meziválečné vládní delimitační a dotační komise od 1928 uznáván politickými špičkami, konkrétně E. Benešem a K. Kroftou. Po rezignaci arcibiskupa Kordače od 13. 7. 1931 kapitulní vikář arcidiecéze do nástupu K. Kašpara. Od 22. 10. 1931 do 12. 11. 1956 biskupem královéhradeckým, v posledních šesti letech mu bylo bráněno vykonávat úřad.

[14] AMZV, Politické zprávy (PZ), Vatikán, 1946, 2. politická zpráva F. Schwarzenberga J. Masarykovi od 10. 2. do 21. 2. 1946 č. 33/46 z 21. 2. 1946, s. 6-7; Zastupitelský úřad (dále ZÚ) Vatikán, 1945-1954, k. 1, římsko-katolická církev. Jmenování nových kardinálů, č. 20.313/II-7/46  z 22. 1. 1946, č. 24.214/II-7/46 z 9. 2. 1946.

[15] József Mindszenty (1892-1975), původem ze švábské rodiny, na kněze vysvěcen 1915, v roce 1941 si změnil německé příjmení Pehm dle místa narození na Mindszenty pro nesouhlas s většinovou podporou nacistického režimu maďarskými Němci.

[16] Dostupné online na adrese: http://de.wikipedia.org/wiki/Gennaro_Verolino a http://pl.wikipedia.org/wiki/Gennaro_Verolino, cit. 12. 8. 2016, s tehdejším auditorem nunciatury Gennarem Verolinem obstarával přes švédského diplomata Pera Angera především švédské pasy. Budapešťská nunciatura vystavila tehdy podle Verolinova odhadu 25 až 30 tisíc dokladů, zaručujících jednotlivcům ochranu nunciatury a často poslední záchranu před deportací do koncentračních táborů. Informace o této činnosti byly zveřejněny až na přelomu tisíciletí a G. Verolino za ni byl později oceněn ve Švédsku a Izraeli. Přes nesporně záslužnou činnost a záchranu lidských životů byl papežský nuncius nakonec v dubnu 1945 z Maďarska vypovězen. Po delších jednáních došlo k normalizaci diplomatických styků, jejichž kontinuitu de iure zajistila přítomnost maďarského církevního poradce vyslanectví u Vatikánu.

[17] Po návštěvě USA v roce 1948 zatčen a odsouzen k celoživotnímu žaláři, později mu byl trest změněn na celoživotní domácí vězení. V roce 1956 za tzv. maďarského povstání osvobozen, po jeho potlačení sovětskými vojsky se uchýlil na velvyslanectví USA v Budapešti a zde zůstal až do r. 1971. Po vyjednávání Svatého stolce s tamní vládou odjel do exilu v Římě a potom do Vídně, zde strávil zbytek života. Byl pohřben v Mariazellu, jeho ostatky byly přeneseny v roce 1991 do katedrály v Ostřihomi.

[18]Adam Stephan Sapieha (1867-1951), původem z polsko-litevského šlechtického rodu, studoval práva a teologii na několika zahraničních univerzitách, práva a diplomacii absolvoval na římské Gregoriánské univerzitě, na kněze vysvěcen 1893. Biskupem krakovským 1911, prvním arcibiskupem krakovským 1925.

[19] Mezi tehdejšími studenty byl i Karol Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II., kterého vysvětil na začátku listopadu 1946 na kněze.

[20] Łukasz Kamiński, Jan Żaryn (Eds.), Reflections on the Kielce pogrom. Institute of National Remembrance, Warschau 2006.

[21] Z každé země jmenoval Pius XII. po třech kardinálech.

[22] AMZV, ZÚ Vatikán, 1945-1954, k. 1, římsko-katolická církev. Jmenování nových kardinálů, č. 20.313/II-7/46  z 22. 1. 1946 a ZÚ Vatikán, 1945-1954, k. 3, Tiskové zprávy, přehledy vatikánského tisku, 1945-1946, vatikánské zpravodajství z 31. 12. 1945.

[23] Joseph Frings (1887-1978), studoval teologii na německých univerzitách a v Římě, vysvěcen 1910, rektor kněžského semináře v Bensbergu 1937-1942. Arcibiskup kolínský 1942-1969, po válce v čele biskupské konference ve Fuldě. Za války protestoval proti perzekuci Židů a byl sledován gestapem.

[24] Clemens August von Galen (1878-1946), studoval teologii v Innsbrucku a Münsteru, vysvěcen 1904, světící biskup münsterské diecéze, v Berlíně se seznámil s tehdejším nunciem Pacellim. Přes nesouhlas nuncia Orseniga nominován biskupem v Münsteru 1933. Protihitlerovská a protinacistická kritika mu vynesla přezdívku „Lev z Münsteru“ nebo „Vestfálský lev“, sledování a omezení pohybu. Opakovaně vystupoval proti perzekuci katolické církve a euthanasii.    

[25] Konrad von Preysing (1880-1950), získal doktorát teologie v Innsbrucku, vysvěcen 1912, osobní sekretář mnichovského arcibiskupa F. von Bettingera. Pastorační činnost v diecézi mnichovské a feisingské 1916-1932, zde se seznámil s nunciem Pacellim, biskup eichstättský 1932-1935 a berlínský 1935-1950. Jeden z nejpevnějších odpůrců nacismu, postavil se proti vstřícnému postoji předsedy německé biskupské konference arcibiskupa A. Bertrama k Hitlerovu režimu. Člen komise podílející se na přípravě protinacistické encykliky a spoluzakladatel  Hilfswerk beim bischöflichen Ordinariat Berlin. Pomáhal Židům, vězněným kněžím a věřícím organizováním různých sbírek. Zapojil se do aktivních protestů proti euthanasii společně se svým bratrancem biskupem C. A. von Galenem.

[26] AMZV, TO-O, 1945-1959, Vatikán, k. 5, nóta R. Forniho J. Masarykovi č. 287/45 z 5. 11. 1945.

[27] Tamtéž, protokol sepsaný s K. H. Frankem ve věznici krajského trestního soudu v Praze 4. 12. 1945.

[28] Karl Hermann Frank. Zpověď. Podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. Eds. Petr Koura a Vilém Vodák. Toužimský a Moravec Praha, 2016, s. 248. M. Pícha údajně na rozdíl od ústní domluvy s K. H. Frankem předal poslovi uzavřený dopis, který byl potom dopraven leteckým kurýrem nunciovi, dlícímu již na bavorsko-rakouském pomezí. Obsah dopisu nebyl však v prosinci 1945 československým politikům znám (pozn. autorky).

[29] Je třeba připomenout, že se v této době vracel E. Beneš i s vládou postupně osvobozovaným Československem do Prahy.

[30] AMZV, TO-O, 1945-1959, Vatikán, k. 5, dopis V. Noska J. Masarykovi č. j. Z/II-33.329/45 z 10. 12. 1945, doručený na MZV 14. 12. 1945.

[31] AMZV, Osobní spisy, 1945-1992, k. 867, František Schwarzenberg (1913-1992), účastník odboje a Pražského povstání 1945, na MZV od 15. 5. 1945, schválené vyslání k zastupitelskému úřadu v Paříži od 1. 10. 1945 se nerealizovalo. Pověřen správou vyslanectví ČSR ve Vatikánu 18. 12. 1945. Dne 31. 1. 1946 předal ve Vatikánu kabinetní list. Rezignoval v den smrti J. Masaryka 10. 3. 1948, ze služeb MZV propuštěn 26. 6. 1948.

[32] Tadeáš Řehák, Bohuslav Stanislav Jarolímek, opat strahovského kláštera. Premonstrátský klášter Strahov, Praha 1991; Vojtěch Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004, s. 281-283; Václav Vaško, Dům na skále 2. Církev bojující 1950-1960. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 264-267, S. B. Jarolímek (1900-1951), vstoupil do premonstrátského řádu v roce 1920. Vystudoval teologii v Římě, na kněze vysvěcen 1926, v letech 1939-1942  koadjutorem strahovského opata Metoděje Zavorala, jmenován opatem po jeho smrti 1942. V roce 1949 těžce onemocněl, v srpnu 1950 hospitalizován v Bratislavě. Zde zatčen jako poslední z připravovaného monstrprocesu Zela a spol., v prosinci 1950 odsouzen k dvaceti letům vězení. Zemřel 31. 1. 1951 v pankrácké vězeňské nemocnici.

[33] Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí-výstřižkový archiv II., 1945-1960, k. 1161 výstřižek ze Svobodných novin z 21. 2. 1947 „Válečný kříž opatu dr. Jarolímkovi“.

[34] AMZV, PZ, Vatikán, 1946, 5. politická zpráva F. Schwarzenberga MZV od 15. 3. do 26. 3. 1946 č. 138/46 z 26. 3. 1946, s. 2.

[35] Saverio Ritter (1884-1951), vysvěcen na kněze 1906, pracoval v milánské Ambrosiánské knihovně od roku 1918, ve vatikánském státním sekretariátu od 1924 působil a ve vatikánské knihovně od 1926. V roce 1927 byl přidělen jako auditor, tj. sekretář, na pražskou nunciaturu. Po odchodu z ČSR na začátku třicátých let 20. století zastupoval nemocného nuncia v Bernu, do Prahy se vrátil na podzim 1935 jako nuncius, pověřovací listiny předal vážně nemocnému T. G. Masarykovi v Lánech 21. 10. 1935, v lednu 1939 opustil Prahu a už se do ní nevrátil. Po vzniku slovenského státu a navázání diplomatických styků byl pověřen vedením nunciatury v Bratislavě, fakticky se jí ale neujal.

[36] R. Fornimu se mezitím podařilo úspěšně domluvit s vládou na novém brněnském biskupovi ThDr. Josefu Skoupém (1886-1972), biskupem byl jmenován 3. 4. 1946, vysvěcen 30. 6. 1946.

[37] AMZV, PZ Vatikán, 1946, 8. politická zpráva F. Schwarzenberga MZV za období 18. 4. – 5. 5. 1946, č. 204/46 ze 4. 5. 1946, s. 3. Rozhovor omylem datován k 29. 5.1946, datum vyhotovení PZ a přijetí na MZV 15. 5. 1946 včetně žádosti F. Schwarzenberga o audienci J. Machuly u Tardiniho na 29. 4. 1946 omyl vyvracejí. Jde o přehlédnutí při přepisu zprávy, stejná chyba se opakuje i ve fondu ZÚ Vatikán, 1945-1959, k. 3, záznam o rozhovoru mons. Tardiniho s J. Machulou pro MZV s týmž obsahem a popisem jednání č. 215/46. Jaromír Machula, Vatikán a Československo, s. 133-134.

[38] Kromě novinářů a osob blízkých církevním kruhům to bylo například II. oddělení Zemského odboru bezpečnosti (ZOB), monitorující poměry v katolické církvi a tedy i činnost a styky internuncia a internunciatury. Kromě opata Jarolímka, Berana a Trochty se hovořilo o františkánu Janu Evangelistu Urbanovi a profesoru pražské teologické fakulty Jaroslavu Benešovi. Ve zprávách ZOB se také objevily informace o jednání S. Rittera s dalšími osobami – srovnej J. V. Polc, B. Svoboda, Kardinál Josef Beran. Praha 2008, s. 99-102.

[39] Petr Koura, Protinacistická odbojová činnost Štěpána Trochty. In: Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století. Eds. Pavel Marek, Jiří Hanuš, CDK Brno 2006, s. 422-427.

[40] AMZV, DP, 1945-1955, Cizí ZÚ v ČSR - Diplomatický sbor Vatikán, k. 56 – oznámení KPR diplomatickému protokolu D 7074/46 z 6. 5. 1946 o udělení agrément Ritterovi, dr. E. Beneš mu udělil 4. 5. 1946 agrément jako internunciovi v Praze. Dne 11. 6. 1946 se S. Ritter se vrátil do Prahy a 18. 6. 1946 předal pověřovací listiny.

[41] Stanislav Kokoška, Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 73-80; René Küpper, Karl Hermann Frank (1898-1946). Politická  biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty, ARGO, 2012, s. 227-232 a Karl Hermann Frank. Zpověď, s. 240-241, 246-248  k Frankovým pokusům vyjednat s episkopátem ubytování uprchlíků v protektorátu, snahám vyhlásit Prahu otevřeným městem a marným pokusům o vyjednávání se západními mocnostmi prostřednictvím Mezinárodního Červeného kříže a papeže Pia XII.

[42] Karel Kaplan, Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948. Nakladatelství Doplněk Brno, 1993, s. 112, S. Ritter prohlásil při jednání s přednostou církevního oddělení II. sekce MZV 11. 7. 1946, že výběr správného kandidáta není rybolov. Doslova tehdy řekl: „to není jako lovit ryby, to se vždy vytáhne ryba, tady však jde o to   v y b r a t i“.

[43] Jindřich Dejmek a kol., Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 152, Arthur Maixner (1889-1971), na MZV od 1920, vedoucí církevně politického oddělení II. politické sekce MZV 1935-1939. Pověřovací listiny předal papeži Piu XII. dne 13. 8. 1946, vyslancem ve Vatikánu do ledna 1949, penzionován v únoru 1949.

[44] Internunciatura oznámila Beranovu nominaci ministerstvu zahraničí verbální nótou 26. 10. 1946.

[45] Josef Beran (1888-1969), vysvěcen na kněze 1911, doktorát teologie v Římě 1912, přednášel pastorální teologii na Bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity od 1929, rektor arcibiskupského semináře v Praze od 1932. Zatčen gestapem brzy po atentátu na R. Heydricha 6. 6. 1942, vězněn v Dachau od 4. 9. 1942 do 29. 4. 1945.

[46] Text slibu zní: "Iuro et promitto sicuti decet Archiepiscopum fidelitatem Reipublicae Cecoslovacae necnon nihil me facturum quod sit contra salutem, securitatem, intergritatem Reipublicae." (Přísahám a slibuji, jakož sluší arcibiskupovi, věrnost republice Československé, a že nic neučiním, co by bylo proti blahu, bezpečnosti a integritě republiky.)

[47] NA, Úřad předsednictva vlády-běžná spisovna, k. 71, signatura 163/1, složení slibu věrnosti ČSR arcibiskupem pražským Msgre. Dr. Josefem Beranem č. 45632-II-8898/46 z 2. 12. 1946.

[48] Jeho předchůdce Karel Kašpar byl intronizován 15. 11. 1931.