Waltrovka za povstání

Pavel Žáček

Z odbojové historie továrny a.s. Walter v Praze XVII. - Jinonicích je snad známa pouze stávka a následné nepokoje z přelomu srpna a září 1941. V podstatě v pozadí stále zůstává její nejsvětlejší kapitola z vyvrcholení boje proti německým okupantům v květnu 1945.

V jinonické Waltrovce koncem války působilo několik menších odbojových skupin, jejichž zástupci se sice sešli v závodním revolučním výboru až v průběhu prvního dne povstání 5. května 1945, nicméně ještě před tím se byli schopni sjednotit na vystoupení se zbraní v ruce v okamžiku „všeobecného povstání proti Němcům v Praze“. Převratový plán byl následující: a) ve vhodném okamžiku obsaditi továrnu, b) ozbrojit zaměstnance a utvořit vojenské jednotky schopné boje a obsadit vojensky důležitá místa v okolí, c) zajistit Němce a jiné nespolehlivé živly, d) za spolupráce s ostatními jinonickými továrnami zajistit, aby dopravní a spojovací tepny procházející Jinonicemi a jejich okolím nebyly používány nepřítelem, e) navázat spojení se sousedy a s příslušnými vojenskými velitelstvími, f) na základě dohody s rámcovým velitelstvím letectva postavit četu leteckých mechaniků určenou pro ruzyňské letiště, která by napomáhala při přistávání spojeneckých letounů.

Stejně jako v řadě dalších míst byl největším problémem nedostatek zbraní. Ze stručných poválečných poznámek vyplývá, že byly slíbeny ústředními odbojovými organizacemi „Bartoš“ a „Tajemník“. Dne 4. května 1945 - tři dny před uvažovaným povstáním - se situace zhoršila. „Již v pátek večer jsme čekali na zbraně (zřejmě z plánovaných leteckých shozů - pozn.aut.), které nám byly slíbeny a měly být dovezeny. Mazání německých nápisů, sundavání německých tabulí. Němci byli zalezlí anebo mlčenliví. Závodní výbor vyjednával s německým velitelem Klestilem v továrně, co zamýšlí se zbraněmi, tento slíbil, že nebudou použity proti lidem a také bohužel je večer nechal odvézt…“ Odbojáři tak ztratili možnost využít německých zbraní ukrytých ve firemních trezorech, od nichž pracně získali kopie klíčů.

Situace v okolí a. s. Walter nebyla v prvních květnových dnech 1945 nijak růžová. Nedaleko se nacházela motolská kasárna obsazená německou posádkou, baterie protiletadlových děl na Pavím vrchu a přímo u továrny na jinonickém nádraží stál protiletadlový vlak. Samotný objekt však naštěstí v sobotu 5. května 1945 hlídala jen dvanáctičlenná hlídka werkschutzu, stejně jako nedaleké firmy Srb a Štýs a Luc. Svoji roli určitě sehrála i německá pasivita v prvních hodinách povstání.

Z popudu podplukovníka letectva Václava Vlčka, klíčové osoba prvních dnů povstání ve Waltrovce, se někdy kolem 11. hodiny dopoledne podařilo špatně vyzbrojené skupině zaměstnanců pod vedením Stanislava Serafína prázdnou továrnu obsadit. Jak vzpomínal jeden z nich Karel Meškan: „Bez velkých příprav jsme přišli k hlavní bráně, otvorem v mřížích jsme namířili na službu konajícího verkšucáka a vyzvali ho, aby zavolal velitele stráže. Ten zakrátko přišel, ale uposlechnout naši výzvu, aby otevřel vrata, nechtěl. Složit zbraň a vzdát se také odmítl.“ Ze strážnice vyběhli další strážní, včetně dvou ozbrojených vojáků z německého protiletadlového vlaku. „Mezitím se u hlavní vrátnice shromáždili další zaměstnanci. Po našem ultimativním příkazu, který jsme doprovodili vypálením několika ran do vzduchu, složili strážní zbraně na zem, otevřeli bránu závodu a my společně s ostatními vtrhli dovnitř. Na strážnici jsme našli samopaly, ruční granáty, pistole a za skříní dokonce i kulomet.“

Přestože proti původním předpokladům vypuklo povstání v době, kdy byla Waltrovka prázdná, sehrál klíčovou roli moment překvapení a rozhodnost akce. Po odzbrojení zbylých hlídek byla závodní stráž internována ve sklepě. Před polednem se již v areálu továrny nacházelo asi padesát zaměstnanců a tak bylo možno k hlavní bráně i čtyřem dalším vchodům postavit ozbrojené hlídky. „Mezitím se postupně dostavovali další dobrovolníci, a to jednak z blízkého okolí, tak i z odlehlejších končin.“

Ještě předtím však překonala německá četa vyzbrojená puškami a granáty tovární plot ve snaze zachránit své strážné. Jejich postup zastavilo až rázné vystoupení pplk. Vlčka v uniformě. „Velící důstojník začal vyjednávat o vydání námi zadržených dvou německých vojáků z pancéřového vlaku. Výsledek krátkého vyjednávání byl, že se četa stáhla zpět a my jsme zajaté vojáky sice uvolnili, avšak beze zbraní. Ty jsme si ponechali pro sebe. Byl to sice malý úspěch, avšak velmi důležitý…“ Německý velitel požadoval dvě hodiny na obnovu spojení s nadřízeným, a pokud by se to nepodařilo, sliboval složení zbraní výměnou za volný odchod na západ.

V průběhu následujících dvou hodin se ve složení Miloslav Martínek, Karel Meškan, Josef Pernt, Stanislav Serafín, Karel Štandera, Karel Vacík (předseda) a V. Vlček ustavil revoluční závodní výbor, který podplukovníka Vlčka pověřil organizováním a velením bojového úseku Jinonice. První úkoly byly jasné - zablokovat vlak. Zaměstnanci vedení Josefem Perutem přelezli dřevěnou ohradu u staré kotelny, doplazili se na koleje, které rozebrali směrem k Buštěhradu a zároveň přerušili telefonní spojení s nádražím. Aniž Němci cokoliv zpozorovali, podařilo se i jinonické skupině dobrovolníků rozebrat koleje směrem ke Smíchovu.

Současně vznikla „závodní policie“, v jejímž čele stanul Karel Meškan. Spolu s Josefem Müllerem, Ladislavem Peškem a Josefem Černým až do večera zajišťovali Němce, zrádce a kolaboranty a sváželi je z jejich bytů do „vazby“ v továrně.

Prvním aktem bylo splnění dalšího úkolu - obsazení pozorovatelny a betonového krytu Na Vysoké skupinou podporučíka Václava Petrů s výhledem na jinonické nádraží, která se posléze stane výhodným palebným postavením.

Ve 14. hodin proběhlo na jinonickém nádraží druhé kolo vyjednávání, které za českou stranu vedli podplukovník Vlček, technický úředník Waltrovky poručík Václav Moravec a šéflékař Dr. Václav Jeníček. Velitel vlaku se znovu vymlouval na ztrátu spojení a tvrdil, že „sám není oprávněn splniti kladené mu podmínky“. Požadoval další časový odklad; pokud by během něj nedostal žádný rozkaz, vydal by vlak. Slíbil nic nepodnikat. Tři čtvrtě hodiny po návratu vyjednavačů se u podplukovníka Vlčka hlásil topič a posléze i strojvůdce, kteří nechtěli splnit německý požadavek a vlak odtáhnout. V 15. hodin potvrdili splnění rozkazu obě skupiny, které rozebraly koleje.

Němci znervózněli a krátce po skončení vyjednávání se snažili připojit lokomotivu k vlaku. To se jim podařilo a vlak se dal do pohybu. Pochopitelně dojeli pouze k Waltrovce a pak se musel vrátit zpět na nádraží. Několik zaměstnanců obhlížejících situaci ze třetího patra budovy pozorovalo situaci. Jakmile uviděli, že vlak ujíždí, spustili palbu. Zasáhli německé hlídky, na místě zůstalo několik mrtvých a raněných.

Boje se kromě několika vládních vojáků (rotný Pokorný, desátník Páč) a policistů jinonického 40. revíru zúčastnila také skupina dělostřelců nadporučíka dělostřelectva v záloze Dr. Františka Petra odeslaná na dvou nákladních automobilech ze Štefanikových kasáren. „V 15.15 hod. příjezd do Jinonic k továrně firmy Walter... v ředitelské budově továrny Walter poskytnuto mužstvu občerstvení černou kávou. Vyslána 5ti členná průzkumná hlídka s úkolem zjistit bojovou situaci… Situace: Bojová skupina firmy Walter má S.V. v ředitelské budově… V objektu továrny na straně u Mozartovy ulice v terénu na louce 3 neb 4 střelci, kteří odstřelují prostor nádraží rušivou palbou. Též z druhé strany od Jinonic několik střelců v terénu provádí rušivou palbu na prostor nádraží. Nepřítel zjištěn přímo ve stanici v obrněném vlaku...“

Morálka německých vojáků zjevně nebyla na výši. Asi po hodinové přestřelce povstalci sledovali, jak se někteří z nich snažili v bojové sestavě směrem k Barrandovu opustit vlak. Protože byli nuceni ustupovat přehledným terénem a navíc do kopce, nebylo divu, že měli během krátké doby dva mrtvé a čtyři raněné. Na české straně měl být zabit civilista z Hlubočep. Jedno družstvo českých bojovníků postupovalo po kolejích přímo proti vlaku a druhé se nad nádražím snažilo zamezit německému ústupu. Pouze asi pětadvaceti Němcům se podařilo uniknout směrem k Prokopskému údolí.

Ke konci přestřelky dorazila na místo boje četa 7. roty Luftschutzu z Radlic pod velením podporučíka Josefa Berounského. Jinonické nádraží bylo obklíčeno ze tří stran. „Pod křížovou palbou byli Němci nuceni ustupovat. Při útěku začali zahazovat zbraně a další vojenskou výzbroj. Vzdávali se. Pak kapituloval i celý vlak.“ Někdy kolem 17. hodiny bylo asi sedmdesát německých (a možná i maďarských) vojáků odváděno kolem Waltrovky a posléze odvezeno do Štefánikových kasáren.

Po prohlídce uznali čs. dělostřelci vlak neschopným okamžitého použití - děla byla například bez závěrů. Osazenstvo z Waltrovky však v něm ukořistilo velké množství pušek, pancéřových pěstí, ručních granátů, rozbušek, trhavin a náloží, kterými uspokojilo jak své potřeby, tak potřeby další bojovníků, zejména ve Štefánikových kasárnách a u Rozhlasu. V průběhu noci vlak hlídalo družstvo poručíka Doška z protiletecké ochranné policie, než byl v 0.30 hodin odtažen na Smíchovské nádraží.

Teprve v 8.27 hod. bylo zprávy o likvidaci německého opěrného bodu využito v rámci propagandistického boje v éteru: „Československé vojenské velitelství a Československý rozhlas oznamují: Německý pancéřový vlak, který vyjel proti Praze, byl zastaven a zajat u Jinonic. Němečtí vojáci nám vydali vlak se všemi zbraněmi. Máme ve svých rukou již tři kompletní pancéřové vlaky…“ Ještě o necelou hodinu později hlásila zpravodajská služba „Alex“ vojenskému velitelství Velké Prahy „Bartoš“: „V Jinonicích odzbrojen vlak 30 vagonů, 4 protiletadlová děla. Vlak zaveden na Smíchov.“ Jeho další osud byl tragický - 7. května 1945 byl pod velením npor. Polana nasazen u Velké Chuchle proti obrněné vozbě útvarů SS postupující Zbraslavi a téměř zničen.

            Ve válečném deníku obrněného vlaku „Blaník“ byl stroze vojensky shrnut význam dobytí protiletadlového „pancéřového“ vlaku: „Jednak to byl význam morální pro všechny bojovníky Waltrovky a Jinonic. Ale i zpráva vysílaná rozhlasem a rozšířená na barikádách v pražských obvodech povzbudila účastníky pražského povstání. Vojenský význam byl ten, že značná část kořisti umožnila, že se z Jinonic stalo jedno z hlavních středisek obrany západních přístupů k Praze. Z něho pak byl ovládán celý úsek ze Zlíchova až po státní silnici v Motole proti možnému útoku ve směru od Řeporyj nebo od kasáren v Motole. Rovněž navázáno se sousedními jednotkami na křídlech. V důsledku získané munice byla likvidována menší hnízda odporu na návrších Vidouli. Byly podminovány přístupové cesty k hlavním komunikacím.“

            Likvidací nebezpečného vlaku v sousedství Waltrovky zdaleka pplk. Vlčkovi neskončily problémy. Na základě „došlých zpráv o situaci revolučního povstání v Praze“ bylo zapotřebí ihned realizovat opatření, aby bylo německému vojsku - a zvláště motorizovaným jednotkám - zabráněno proniknout do Prahy od jihozápadu - mezi Motolem a Řeporyjemi. Z továrny se mělo stát „pevné obranné středisko“, které by neprostupně přerušilo všechny silniční, respektive i železniční spoje.

Již v 18. hodin dostal podporučík Petrů rozkaz, aby se svým družstvem obsadil návrší Vidoule nad továrnou, s úkolem střežit směr motolská kasárna. O půl hodiny později hlásil pplk. Vlčkovi splnění úkolu telefonicky z pevné pozorovatelny. Krátce nato převzal velení nad hlídkou u továrny Srb a Štys (velitel podporučík Zikmund) a posléze jeho lidé kontrolují firmu Luc. V průběhu noci byly postaveny první barikády a podminovány mosty - železniční Na Zavadilce a silniční U čtyř kanálů. Hlídky z Waltrovky o dvou až pěti mužích brázdily okolí Jinonic, Paví vrch (Radlice), Sanopsu, Mozartovu, Ke Koulce (Smíchov).

            Po likvidaci německého vlaku byla zprovozněna závodní kantýna, v níž posléze pracovala řada jinonických dobrovolnic. Stav stravovaných obnášel zpočátku 80 - 90 osob, některé hlídky a stráže zprvu zásobovalo civilní obyvatelstvo. Zásobování se ujal František Pabišta a zprvu je zajišťoval potravinami z radlického statku. Hlavní úkol však tento úsek ještě čekal. Snadné bylo zásobování pohonnými hmotami, neboť v a. s. Walter měla plnou vlastní cisternu. Po odpoledním úspěchu se bojová morálka ještě výrazně zlepšila. O půlnoci však již někteří občané chtěli odejít domů. Jednak se vyspat a jednak informovat své blízké.

V neděli 6. května byly z osazenstva Waltrovky i dalších dobrovolníků vytvořena jako pohyblivá záloha pěší četa se šesti kulometných družstvy, jedna četa pancéřových pěstí, jedno družstvo ženijní s minami a jedna četa leteckých mechaniků. Ráno dokončené barikády v Jinonicích byly obsazeny místní bojovou jednotkou, složenou z jinonických občanů, včetně osmi členů policie. Konkrétně šlo o tři družstva, v jejichž čele od 6. května 1945 stál kapitán Bystrický. Ve spolupráci s Waltrovkou obsadili ozbrojení dobrovolníci důležitá místa a zajistili tak, že dopravní a spojovací tepny Jinonic a okolí nebyly používány nepřítelem. U všech barikád a u mostů zůstaly hlídky vyzbrojené pancéřovými pěstmi. V tu dobu také probíhal výcvik nevojáků v zacházení se zbraněmi.

Počet německých vojáků v motolských kasárnách byl podle došlých zpráv odhadován na šest set. Podplukovník Vlček se proto v 7. hodin ráno rozhodl posílit jednu četu se dvěma lehkými kulomety na Vidouli o dvě čety těžkých kulometů z pohyblivé zálohy. O hodinu později hlásil podporučík Petrů umístění posilových jednotek v palebných postaveních. Nakonec však s ohledem na déšť ponechal na stanovištích pouze hlídky a mužstvo stáhl do krytu. Okolo poledne hlídky hlásily, že Němci obsazují svahy nad motolskými kasárnami. Podplukovník Vlček se rozhodl posunout bojovou linii na trať a rozšířit tím předpokládaný bojový prostor. Ve 14.30 hod. zahájil podporučík Petrů postup s četou těžkých kulometů, pěší četou vedenou rotmistrem vládního vojska Povondrou a pěším družstvem na pravém křídle, na levém křídle pak s družstvem firmy Srb a Štýs s velitelem Arnoštem Procházkou a dále družstvo jinonických policistů a dobrovolníků. Když dosáhli čáry tratě nad kasárnami, byli zastaveni dvěma vojáky s bílou vlajkou a vzkazem, že bylo vyjednáno složení zbraní.

Podporučík Petrů dal okamžitě rozkaz k zastavení postupu, neboť si byl vědom, že by své podřízené posílal proti obrovské přesile. Velení předal rotmistru Povondrovi a šel se s vyjednavači přesvědčit o pravdivosti jejich tvrzení. V německých pozicích byl znát jakýsi neklid a rozčílení. Doprovázející důstojník dokonce prohlásil, že by složili zbraně, ale pouze vojenským útvarům. V motolských kasárnách zrovna probíhalo vyjednávání, kterého se účastnili kapitán ze Štefánikových kasáren a zástupci národního výbor z Košíř. Na základě dohody s nimi se podporučík Petrů vrátil ke svým jednotkám, které stáhl až do výchozího postavení na Vidouli. Na dosažené čáře zůstala pouze hlídka v síle 15 mužů a 1 lehký kulomet pod velením rotmistra Povondry s úkolem střežit pohyb nepřítele a v případě jeho nástupu se stáhnout se hlavní palebné postavení.

V odpoledních hodinách byl zřejmý důvod německé nejistoty. Na scénu povstalé Prahy poměrně nečekaně vstoupila třetí vojenská síla - 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA), tzv. vlasovci. Poručík v záloze Josef Škopek, který jim byl poslán v ústrety, do Štefánikových kasáren mj. hlásil: „…v 15.25 hod. v Řeporyjích a Stodůlkách 100 Vlasovců a 1 pancéřový vůz výzvědný - do Jinonic.“

V 16.15 hodin se stala nepříjemná událost: výbuchem pancéřové pěsti byl v obličeji a na oku zraněn podplukovník Vlček, který se přesto rozhodl zůstat na svém místě velitelském postu. Zpráv o příchodu Ruské osvobozenecké armády bylo stále více. Hlídka na střeše hlavní budovy a. s. Walter i jednotky na Vidouli mohly dokonce pozorovat prudký boj v okolí ruzyňského letiště, na které útočil 3. pěší pluk ROA. V 17. hodin hlásil do Štefanikových kasáren kapitán Myslický z jinonického národního výboru: „Hlásíme, že spojení se Stodůlkami bylo dosaženo, při čemž došlo k osobnímu styku s Vlasovovými oddíly postupujícími od západu ku Praze. Podle jejich sdělení celková síla oddílu ku Praze směřujícím asi 30 tisíc.“

Následující informace potvrdila fakt, že ruské divizní velitelství v čele s gen. S. K. Bunjačenkem chce přenocovat v Řeporyjích. Poručík Volman, který za Waltrovku se štábem navázal spojení, přinesl zpět zprávu, že ještě v noci dostihnou některé jednotky ROA Jinonic a tlumočil žádost, abychom připravili jídlo.

Kolem 21. hodiny došla sousedními košířskému velitelství „Cibulka“ zpráva o příchodu „prvních sledů“ ROA do Řeporyj. Poručíku pěchoty Václavu Prášilovi a překladateli Alexandru Ivanovovi, kteří byli ke štábu ruské 1. divize vysláni, aby získali jejich pozornost proti motolské posádce, se naskytla následující podívaná: „Kol. 22 hodiny… sedli jsme do zvědného pancéřového auta a vydali se na cestu… Pak již to šlo dobře přes Jinonice do Řeporyj, kde na okraji potkávali jsme prvé vlasovce; leželi, zpívali i spali podél silnice, ačkoliv poprchávalo a byla zima. Velitele divize gen. Bunjačenka jsme nalezli v hostinci…“

Svědkem vyhlášení rozkazu o postupu čtyř peších pluků ROA, který ve 22. hodin vydal gen. Bunjačenko, byl major pěchoty Martin Brumla, které ve prospěch velitelství „Bartoš“ se štábem 1. divize komunikoval již od večera prvního dne povstání.

Krátce po půlnoci 0.45 hodin 7. května přijely do Waltrovky první „cyklistické zvědné čety“. Po pohoštění v závodní kuchyni divizní průzkum dále pokračoval, doprovázen továrními průvodci, v postupu do Košíř.

 Od 4. hodiny ranní přicházely postupně další jednotky 1. divize ROA - motorizovaná pěchota, jízda, dělostřelectvo a obrněná vozba. „Byla jich plná Waltrovka. Za továrnou rozmístili děla nasměrovaná na Ruzyň. V Jinonicích obsadili sokolovnu a na návsi umístili polní kuchyň.“ V samotné továrně Walter se mohli stravovat díky pomoci nájemce jinonického velkostatku a rolníků z Radlic, kteří poskytli potřebné množství masa a mléka. Tak se podařilo úspěšně zdolat vyživovací potíže, přestože ještě to pondělí do továrny dorazilo asi 150 četníků z Hořovic, několik desítek osob čítající výprava protiletecké ochranné policie z Plzně, kolem 20 samaritánek přicházejících na pomoc Praze a spousta utečenců z Braníka, Pankráce a Podolí.

Podplukovník Vlček ihned odjel do štábu 1. divize ROA v Řeporyjích. Zde bylo ujednáno, že divizní velitelství se ještě dopoledne přesune do továrny Walter. Generál Bunjačenko projevil žádost, aby byl pokud možno opatřen personál k vojenskému využití letadel, ukořistěných předchozího dne na letišti Ruzyně. Pplk. Vlček proto prostřednictvím povstaleckého rozhlasu v 4.55 hodin vyzýval: „Pozor! Pozor! Všichni vojenští výkonní letci a letečtí mechanikové, hlaste se ihned počínaje pondělím ráno na tel. č. 470-28.“

Major Brumla již předchozího dne 6. května žádal po podplukovníku Vlčkovi přidělení jednotky k zajištění bojové linie u strahovských stadionů. Díky změně bojové situace ve prospěch Pražanů, byla nadporučíku dělostřelectva v záloze Karlovi Piskovi v 9. hodin předána šedesátičlenná jednotka, sestavená ze stažené čety těžkých kulometů z Vidoulí a dvou pěších družstev z Jinonic, a vyslána na pomoc Strahovu. Piskově jednotce se nepodařilo naplnit cíle stanovené majorem Brumlou, tj. zmocnit se bojem stadionu a postoupit eventuelně až ke kasárnám Prokopa Holého. Podařilo se jí však v prostoru Sokolského stadionu vytvořit víceméně souvislou frontu. Při prudkých přestřelkách s německými obránci padl kulometčík z Waltrovky Alois Jelínek.

Podle informace předané v 7.11 hodin Generálnímu inspektorátu vládního vojska požadoval velitele divize generál Bunjačenko v podstatě okamžitou německou kapitulaci: „K. H. Frank obdržel ultimátum do 7/5 1945 - 10 hodin ke kapitulaci. Bartoš vyrozuměn.“ V 9. hodin hlásil poručík Škopek z Jinonic povstaleckému velitelství Štefánikových kasáren: „Před 1/2 9 hodinou prošlo kol Waltrovky asi 600 Vlasovců s děly a pancéř. zbraně. Škopek - č. tel. 433-10 - byt na Cibulce u hájovny.“ Jednotky 2. pěšího pluku podplukovníka V. P. Arťomjova postupovaly kolem a. s. Walter podle stanoveného plánu dále do Prahy. V továrně se však neusídlilo pouze velitelství pluku, ale od 10. hodiny také štáb divize v čele s generálem Bunjačenkem. Důležitou spojkou k ruskému štábu se stal podplukovník Hartman, znalý ruského jazyka. V 10.40 hodin převzal zpravodajský úsek Štefánikových kasáren téměř hodinu starou zprávu poručíka Volmana: „Jinonice - Waltrovka a obec ostřelovány protiletadlovým dělostřelectvem. Prosíme nutně o pomoc. Por. Volman - továrna Waltr.“

Na košířském 39. policejním revíru informoval dopoledne 7. května major Brumla o celkové situaci generála Emila Fialu. S ním také opětně zajel do „štábu ruských vojsk“ a po umístění divizních houfnic u pozorovatelny na Vidouli ve 14. hodin s generálem Bunjačenkem upozorňovali velitele dělostřelectva, kam má vést „neutralizační“ palbu. Krátce na to se však situace změnila.

            V 16.00 hodin bylo velitelství „Bartoš“ informováno, že 1. pěší pluk 1. divize ROA, jehož velitelství bylo naproti Štefánikovým kasárnám, vydal svým jednotkám rozkaz stáhnout se na levý břeh Vltavy a „chránit mosty“. Zpráva zároveň poněkud nepřesně uváděla, že dělostřelectvo ROA ze západních okrajů Prahy ostřelovalo Hradčany. „SV gen. Vlasova Jinonice.“

            Krátce po urychleném stažení jednotek a štábu ROA z továrny Walter v 16.45 hodin nahradil ve velení bojového úseku „Jinonice“ podplukovníka Vlčka, který byl díky zhoršenému zdravotnímu stavu odvezen do nemocnice, další podplukovník letectva Jan M. Kordač. „Tento prochází celý bojový úsek, schvaluje dosud provedená opatření. Na upozornění ppor. Petrů přemísťuje velitelství do krytu v továrně, které je přímo spojené s krytem a pozorovatelnou v našem bojovém úseku za Vidoulí.“

Asi v 17.30 hodin se na Generální inspektorát vládního vojska obrátil důstojník ROA se žádostí, která potvrzovala generální ústup 1. divize ROA z Prahy. Požadoval, aby bylo veliteli 4. pěšího pluku 1. divize podplukovníku I. K. Sacharovovi, jehož velitelství se mělo stále ještě nacházet ve vesnici u Podola, „že slíbená pomoc mu nemůže býti dána, neboť pluk, který měl ji vyslati, již nastoupil k jinému úkolu“. O půl hodiny později tuto zprávu obdrželo i velitelství „Bartoš“. Přesto ještě v 19.50 hodin není českým odbojovým centrálám jasné, zda jednotky ROA ustupují či nikoliv. Zřejmě zkomolená zpráva podepsaná „Vlasovova armáda Jinonice“ totiž informovala o pomoci 4. pěšího pluku (260 lidí, 180 pancéřových pěstí), která měla být směrována do Podolské cementárny.

U čtyř továrních vchodů zůstaly hlídky po dvou mužích, asi patnáct dalších ze strážního oddílu pod vedením Vojtěcha je v kantýně, ve druhé části továrny. Zbytek osazenstva je v krytu. Právě když měly být střídány stráže ve 20.30 hodin, dostala Waltrovka osm dělostřeleckých zásahů zřejmě z Ruzyně, které zabili Františka Veselého a jednoho německého zajatce. Raněno bylo celkem dvanáct osob, některé - například František Heim, kterému granát utrhl nohu - velmi těžce.

V úterý 8. května 1945 byly již za úsvitu všude zesíleny hlídky a zejména postavení na Vidoulích obsadil oddíl těžkých kulometů. V 6.25 hodin volal Generálnímu inspektorátu vládního vojska jakýsi vojín ROA Zimík. „Je v Jinonicích, kde je naprostý klid. Jinonice jsou bez proudu.“ V 9.45 hlásil jinonický národní výbor: „Vlasovci zakopáni před Řeporyjemi směrem ven z Prahy. Palba dělostřelectva na Jinonice. Docházejí posily naše z Plzně slušně vyzbrojeny.“ V 11. hodin potvrdil podplukovník Kordač z továrny Walter: „Mimo to hlásím, že kolem továrny ustupují Vlasovci, rychle na Stodůlky, a to jak tanky, tak pěchota s kulomety a vozba. Četnický strážmistr hlásí, že všechny silnice a polní cesty jsou přeplněny civilním obyvatelstvem, které od Zlíchova a Radlic utíká před Němci…“

V odpoledních hodinách byl hlášen nepřátelský postup od Hlubočep. Přestože k přímé akci proti velitelství úseku „Jinonice“ nedošlo, rozhodl podplukovník Kordač o vyslání družstva těžkých kulometů pod velením por. Moravce zastavit nepřátelský postup v prostoru Hlubočepy. Družstvo zároveň ostřelovalo cíle na Barrandově.

Ve 14.20 hodin podal ve Štefánikových kasárnách hlášení styčný důstojník štábní kapitán ve výslužbě Jar. Hojer o předávání rozkazu „o odzbrojování něm. tlup vojenskými jednotkami, čet. a polic. strážnicemi“ národním výborům  prostoru Praha - západ. „Projeta trať Smíchov - Jinonice - Řeporyje - Stodůlky - Motol. Na celé trati byl naprostý klid, takže k odzbrojovací akci  něm. tlup v průběhu dopoledne nedošlo.“ O rozkazu pochopitelně informoval i velitele továrny Walter a jinonický národní výbor, včetně tamější policejní stanice.

V 17.30 hodin opustila továrnu průzkumná hlídka pod velením ppor. Petrů v síle dvanácti mužů na průzkum a ověření zpráv o novém postupu nepřítele. Družstvo se vrátilo po navázání spojení s družstvem protiletecké ochranné policie, které spolu s četami ze Štefanikových kasáren mělo obsazeno prostory nad Žvahovem a Zlíchovem. Bylo ujištěno, že jednotky SS zůstávaly na místech, na nichž byly zastaveny v odpoledních hodinách.

Po dohodě s místními národními výbory v Radlicích a Jinonicích byly na křižovatkách rozmístěny ozbrojené hlídky, které měly zabránit v pohybu po okolí rozptýleným německým vojákům.

            Ve středu 9. května 1945 byl opět hlášen postup SS z jihu. V 10. hodin opustily Waltrovku četa těžkých kulometů v čele s poručíkem Moravcem a třináctičlenné družstvo podporučíka Petrů. Jejich převoz do prostoru stanoveného jinonickým národním výborem zajistil tovární hasičský vůz. Po zaujetí obranného postavení nad Žvahovem navázaly jednotky spojení s četou poručíka dělostřelectva Emila Vlčka ze Štefánikových kasáren. Velitel úseku s podporučíkem Petrů odjíždějí před polednem do Štefánikových kasáren pro rozkazy. Ke svým bojovníkům se navrátil až v 16.45 hod. s rozkazem vyčkat až do příchodu Rudé armády. Přesto se velení úseku rozhodlo zahájit postup a pomoci těžce zkoušeným obyvatelům Žvahova. „Postup zahájen v 17 hodin. Naše pěší družstvo jako čelní hlídka postupuje přes Žvahov a dosahuje restaurace na Barrandově. Naše těžké kulomety ostřelují účinně cíle na svazích nad Hlubočepy.“ V tomto prostoru se vzdalo asi 32 mužů zbraní SS. Jejich jednotky rychle ustupovaly směrem na Velkou Chuchli a Slivenec. Četa těžkých kulometů byla do Waltrovky stažena již v 21. hodin, mužstvo zajišťovalo Žvahov a okolí až do rána následujícího dne.

Teprve hodinu před půlnocí 9. května 1945 mohl úsek „Jinonice“ svým hlídkám rozeslat zprávu o příchodu Rudé armády, „která je vítána a oslavována“. Tím skončila jakákoliv bojová činnost.

Hned druhého dne se bojová skupina rozešla a ve Waltrovce zůstal pouze strážní oddíl vedený Josefem Mandíkem. Vojenské velení závodu po podplukovníku Kordačovi mezitím převzal štábní kapitán letectva Konečný. Do 12. května 1945 probíhala prohlídka a „základní vyčištění“ továrny. Po další dva dny odvážel podporučík Petrů převzaté a setříděné zbraně, z části do Štefánikových kasáren a zčásti do Vozatajských kasáren ve Vršovicích. Továrna a. s. Walter rychle přešla do civilního režimu tak, aby se mohla podílet na obnově rozvráceného čs. leteckého průmyslu.

Vojenské velitelství „Jinonice“ umístěné ve Waltrovce se díky příznivé vojenské situaci, které napomohla aktivní likvidace izolovaného protiletadlového vlaku v prvních hodinách povstání, stalo důležitým bojovým i komunikačním uzlem. Dne 7. května 1945 navíc bylo sídlem štábu 1. divize ROA, tedy v době, kdy vrcholilo vystoupení ruských dobrovoleckých jednotek ve prospěch pražského povstání. I po jejich odchodu se za určité vojenské krize povstání za minimálních ztrát dařilo podporovat jihozápadní bojovou linii, zabraňující v postupu zbraním SS z výcvikového prostoru „Böhmen“. Po celou dobu povstání fungovalo vojenské velitelství relativně samostatně, dirigováno vyššími povstaleckými složkami řízení ve Štefánikových kasárnách, velitelstvími letectva v ministerstvu financí, „Alex“ a „Bartoš“.

Poprvé otištěno in Národní osvobození č. 25-26/2003