Projev, který nemohl být přednesen na konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů

Vzhledem k tomu, že současné vedení ÚSTR nepřipustilo, aby na konferenci v Senátu Parlamentu ČR aktivně vystoupil kdokoliv ze zakladatelů této paměťové instituce, zveřejňujeme alespoň českou verzi projevu zakladatele ÚSTR a Archivu bezpečnostních složek PhDr. Pavla Žáčka, Ph.D., z mezinárodní konference k 10. výročí založení Ústav pamäti národa v Bratislavě ze září 2012, kde slovo dostal.

V odpovědi na zamítavou odpověď Z. Hazdry zakladatel a první ředitel ÚSTR a ABS Pavel Žáček odpověděl, že cílem současného vedení ÚSTR podle jeho názoru rozhodně není "kritická reflexe" čehokoliv, ale likvidace této paměťové instituce, jejíž zřízení stálo mnoho sil řady slušných lidí. Nikdy nepochopili a stále ještě nechápou, proč byla zřízena a co má vlastně dělat. Považuji tuto reakci za další projev arogance a cenzury, se kterou se setkávám od roku 2013 (Foglová - Matějka - Hazdra). Bohužel to vychází z jakési zastydlé formy normalizačního myšlení a chování, což je pochopitelně paradox, protože jedním z úkolů ÚSTR mělo být nás těchto přežívajících projevů zbavovat a nikoliv udržovat a rozvíjet. Ale všeho do času.

Odpověď Pavla Žáčka na odmítnutí jeho vystoupení na konferenci zde

Vážený pane předsedo, vážení kolegové, přátelé,

přestože se může zdát, že můj příspěvek bude zaměřen na konkrétní případ Archívu bezpečnostních složek v České republice, dovolím si svůj pohled zobecnit a vzpomenout některé problémy, které jsou - domnívám se - zakódované v základech všech našich partnerských institucí, jež vznikly jako specifická, konkrétní a také legitimní odpověď na společenskou objednávku řešení závažných problémů, souvisejících s předcházející násilnou praxí totalitních režimů.

Chtěl bych ve svém projevu poukázat na to, že naše úkoly jsou mnohem širší a komplexnější než jen suplovaní témat, dlouhodobě neřešených či dokonce tabuizovaných určitými vědeckými či akademickými kruhy. Zároveň je nevyhnutelné odmítnout názor, že výsledky naší práce jsou primárně určené jen úzké stavovsky ohraničené vědecké obci.

Od začátku jsou naše instituce bez výjimky zřizované k výkonu veřejné služby s posláním sloužit občanům - a nikoliv posluhovat vybraným sociálně-politickým skupinám privilegovaných osob. Chtělo by se mi v této souvislosti opakovat heslo „Freiheit für meine Akten“, které stálo na začátku celého procesu. Součástí našeho údělu je také masový zájem veřejnosti (i když při porovnání se začátkem devadesátých let do jisté míry klesající).

Proces vyrovnávání se s totalitní minulostí by prostě neměl být záležitostí pro elitáře či prostředkem politické manipulace. Jde o komplexní proces, jehož důležitou součástí je souboj o přístup k archiváliím a dokumentům, které postihují mocenskou podstatu totalitních režimů, někdy i citlivým informacím osobního charakteru, hlavně však nepříjemným představitelům starých pořádků, ale též mnohým konformistům a oportunistům.

Jak si někteří z nás pamatují, šlo o hluboký konflikt, který měl (a možná ještě má) též svoji politickou a mocenskou povahu. Položme si otázku, proč s výjimkou Spolkové republiky Německo nevznikly okamžitě po pádu totalitních režimů nezávislé instituce, zřízené zákonem, které by naplňovaly touhy občanů nahlédnout do třináctých komnat totalitních režimů? Proč materiály zůstávaly kontinuálně uložené ve správě mocenských složek, ministerstev anebo zpravodajských služeb, proč byly nadále utajované? A proč s tímto řešením dlouhou dobu souhlasily nové politické elity, včetně některých bývalých disidentů?

Všechny tyto závažné informace je nutné poznat, analyzovat. Nejprve bylo potřeba tyto materiály převzít od postkomunistických mocenských složek, odevzdat je, nejlépe na základě zákona, civilní (veřejné) instituci, a tak je odpolitizovat, deetatizovat a demytizovat. (Poznámka: Kde to nebylo na základě zákona - Srbsko, Makedonie, Černá Hora - tam šlo o dočasné řešení. Až po jejich odevzdání mohly byť - pro demokratický proces s nešťastným zpožděním - zpřístupněné veřejnosti, včetně badatelské obce).

Abychom pochopili rozsah této činnosti, zodpovědnost našich institucí vůči veřejnosti – a zejména sociálním skupinám postižených a poškozených - musíme si zopakovat, co vlastně archivní materiály obsahují. Jaké rozporuplné dědictví po sobě totalitní režim zanechal - a to jen díky tomu, že nestihl příslušné archiválie či ještě spisové materiály zničit.

Kromě standardní byrokratické produkce státních organizací či orgánů veřejné správy totalitní režim pochopitelně kontinuálně vedl specifickou státně-stranickou agendu svých mocenských organizací. Tato rozsáhlá agenda obsahovala esenci totalitního vládnutí, včetně organizovaní nevyhnutné míry represe, překračování vlastních právních norem atd.

Na jedné straně režim vedl kádrové evidence svých členů (komunistické strany), příslušníků bezpečnostních složek (Sboru národní bezpečnosti včetně Státní bezpečnosti, Vojenské kontrarozvědky, Pohraniční stráže, Sboru nápravné výchovy, ale též stranických Lidových milicí), registroval své otevřené příznivce (různé společenské organizace), tajné pomocníky (agenty a jiné spolupracovníky), ale též odpůrce a nepřátele režimu (faktické i potenciální).

Snad kromě kádrové evidence příslušníků Lidových milicí v podstatě všechny tyto registry, prokazující příslušnost či podíl konkrétních osob na aktivitách totalitního režimu (či naopak), zůstaly nové moci k  dispozici. K dispozici byly také konkrétní spisové i archivní materiály, které popisují specifickým jazykem totalitního režimu - jakýmsi Havlovým ptydepe - organizaci preventivních či represivních opatření anebo i „nepřátelských“ aktivit skupin či jednotlivých osob, ba v některých případech dokonce i součinnost se zahraničím.

Toto všechno - přes nemalé ničení stranických spisoven - vzpomeňme například XIII. oddělení státní administrativy všech úrovní - i spisoven a operativních archívů bezpečnostních složek (zejména Státní bezpečnosti), jejichž správci nechtěli ponechat politickým vítězům kompromitující dokumenty (v rozsahu desítek tun písemností) - padlo do rukou představitelů nové moci. A ti - zpočátku kromě východního Německa - v podstatě nevěděli, co s tím. Někde tuto agendu zavřeli pod zámek, jinde jí nechali ve správě nových zpravodajských služeb (a někde zkombinovali obě alternativy).

V každém případě se však noví příslušníci elit (včetně bývalých disidentů) - jak bych to řekl - informačně nasytili - a potom ztratili zájem tento problém řešit. Německé řešení (už na spolkové úrovni) ukázalo cestu přijetím poměrně složitého modelu, který se snažil byrokratickou formou ochránit individuální zájmy sledovaných postižených osob (kromě osob veřejného zájmu), ale přesto se stalo východiskem pro podobné modely v té které středoevropské či východoevropské zemi.

A veřejnost ve všech ostatních našich zemích mezitím žádala zveřejnění těchto informací, identifikaci hlavních opor totalitního režimu včetně příslušníků bezpečnostních složek a jejich spolupracovníků. V podstatě všude unikaly a bez kontroly státu vycházely různě důvěryhodné či méně důvěryhodné, úplné či méně úplné seznamy. Přestože byly veřejností vyžadovány, ve společensky nejpříhodnější době je vlastně vůbec nikde nedostala od státu k dispozici. Byla to otázka politické vůle, respektive nevůle? Důsledek infiltrace nových struktur strukturami starými? Anebo „legitimní“ ochrana předchozích profesionálů před novými amatéry?

Dostáváme se ke klíčovým otázkám: je možné obnovovat demokratické ústavní zřízení, budovat demokratické politické a státní instituce či obnovovat právní řád bez řádného vyrovnání se s předcházejícím protidemokratickým, ze své povahy zločinným režimem, který v minulosti toleroval a podporoval - v souladu s ideologií třídního boje - konkrétní zločiny konkrétních funkcionářů a jejich vykonavatelů.

Postupně si všechny postkomunistické země na základě vlastní zkušenosti odpověděly, že ani při nejlepší vůli po politickém smíření tato cesta není možná. A tak bylo třeba pokusit se definovat flagrantní porušování zákonných norem, vyšetřovat politické vraždy či páchané brachiální násilí atd. Navíc se ukázalo, že není ani možné tolerovat politické převlékání kabátů - či přesnější přebíhání k demokratickým subjektům - bez určité míry sebereflexe.

Zůstává faktem, že z různých subjektivních i objektivních důvodů se příliš nedařila náprava právního řádu formou stíhání dokazatelných zločinů a jejich souzení (v zásadě ani fáze vyšetřování, aplikace práva či soudního rozhodování). Nutno dodat, že šlo o všeobecně rozšířený jev, který negativně ovlivňoval (ovlivňuje) dodržování právních norem a v budoucnosti může dokonce podpořit případné totalizující následovníky, kteří se budou kdykoliv v budoucnosti snažit násilně převzít moc. Oprávněně mohou nabýt přesvědčení, že demokratický systém se jim neumí bránit, resp. že v případě jejich neúspěchu je nebude umět trestněprávně postihnout.

Všeobecně můžeme říci, že tyto problémy jsou formy odevzdání (a převzetí) moci v průběhu pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě. Někdo občas naznačuje, že jsou implicitně součástí kompromisní formy transformace z totalitního do posttotalitního systému.

Ale o čem tedy vlastně byly ty takzvané revoluce? A proti komu? Skutečně stačila výměna nejvyšší všeobecně zkompromitované politické nomenklatury, všech těch Jakešů a Biľaků? Anebo jen demokratizace politického systému a udržení ostatních v pozicích? Jak bylo možno v některých zemích sledovat, nešlo takto úzké změny dlouhodobě udržet. Obměna zkompromitovaných představitelů veřejné moci se všude stala legitimním politickým tématem, stejně jako souboj o přístup k informacím o minulosti, jejich veřejné využití a zpřístupnění veřejnosti (včetně badatelské).

A tehdy - hovořím o rozmezí let 1990 - 2008 - přišla chvíle našich specifických institucí, které na sebe vzaly zodpovědnost spravovat ve všeobecném veřejném zájmu pro někoho nepříjemné doklady o nedávné minulosti (a je irelevantní, z kolika procent jsou pravdivé či nepřesné).

Archiv bezpečnostních složek pod patronátem Ústavu pro studium totalitních režimů (který mu svým způsobem vytváří určitý společenský „polštář") v České republice zajistí přístup k agenturně-operativním písemnostem, včetně svazků a spisů, k registrům s přehledem tajných spolupracovníků, ke kádrovým evidencím a personálním spisům bývalých příslušníků atd. (Stranické evidence jsou v Národním archivu ČR.) Všechnu nepříjemnou práci, včetně zveřejňování, vzali obě instituce zpočátku na sebe. Shrňme stručně, co se podařilo, sice pozdě, ale přece:

• odtajnění v podstatě všech materiálů (odpůrci tvrdili, že to nejde)
• dostat dokumenty je pod standardní archivní režim (podle odpůrců to mělo trvat roky)
• masově tyto materiály zpřístupňovat badatelům (t.j. veřejnosti)
• podporovat poznávaní těchto materiálů
• podporovat projekty zaměřené na školy, výuku
• organizování množství aktivit, které vtáhnou další partnery do diskuse a projektů
• organizovat mezinárodní výměnu informací a spolupráci.

Dalším efektem bylo, že politici i část veřejnosti se přestali těchto materiálů bát. Potvrdila se účelnost a efektivita převzetí těchto materiálů od ministerstev a tajných služeb. Zveřejňování evidenčních podkladů (příslušníků, komunistů, zájmových osob), nejprve bouřlivě přijímané, se postupně stalo absolutně normální a všeobecně přijatelnou součástí naší práce, dokumentačním doplňkem badatelské práce (vlastně v intencích požadavků veřejnosti ze začátku 90. let).

Jde vskutku o pozitivní trend, některé jeho společenské důsledky se dají sledovat už v současnosti, například na školení pedagogů, také na větším zájmu studentů o tyto témata atd.

Těmito replikami se zapojuji do diskuse a reaguji tak na některé argumenty […]. Chápu, že mohou existovat různé názory - a též různě motivované - na naši činnost. Může jít též o důsledek generační výměny, přičemž mladá [pod politickým tlakem revizionistická, dodal bych dnes] generace vychází buď z nedostatečného odborného fundamentu, anebo paradoxně ze snahy o vytěsnění šířky společenských problémů, vyvěrajících z nedávné minulosti, kterým logicky stále čelíme (a jistý čas ještě čelit budeme).

Dovolte mi na závěr přihlásit se k odkazu zakladatele Ústavu pamäti národa Jána Langoše, s nímž jsme se v tomto sálu v roce 2006 loučili, a který se významně zasloužil i o vznik naší instituce v Praze. V českém i slovenském kontextu šlo o ojedinělou osobnost, na níž je třeba ocenit zvláště to, že na rozdíl od mnoha svých kolegů cítila zodpovědnost za nedotažení některých společenských procesů z počátečního období transformace po pádu totalitního režimu v Československu a snažila se v jiné funkci i po svém odchodu z vrcholové politiky tyto záležitosti napravovat.

Dovolil bych si v této souvislosti vyzvat toto auditorium, abychom společně po skončení dnešní konference uctili jeho památku položením květin k bustě na Náměstí SNP.

Děkuji za pozornost.

Slovenská a anglická verze otištěny ve sborníku Vyrovnávanie sa s totalitnou minulosťou – od trestnoprávnej roviny po vedecký výzkum. ÚPN, Bratislava 2014, s. 24-35.